1.
DNES
Mám
mokrou postel. Ne vlhkou, ale pořádně
nasáklou vodou, jako kdyby můj polštář posloužil coby pytel s pískem při povodni. Když vzhlédnu, spatřím, jak ze žluté skvrny na stropě kape voda: zdroj mé současné vlhkosti. Budík ukazuje pět hodin ráno, což je ta nejhorší doba ze všech ranních hodin –není to tak brzy, abyste měli záruku, že znova usnete, ale není to ani dost pozdě na úvahu, že už začnete nový den.
Vyskočím z postele a prokličkuji překážkovou dráhu, kterou tvoří nepořádek na podlaze mého pokoje, proběhnu chodbou, dveřmi ven z bytu a po studeném kamenném schodišti vyběhnu k bytu v horním patře.
„Pane Finkley! Pane Finkley! Zase vám protéká koupelna,“ křičím a buším u toho na dveře oběma pěstmi. Žádná odpověď. Snad neumřel ve vaně při napouštění vody, protože to by se mohl zřítit celý strop a já bych se k tomu všemu musela vypořádat ještě s jeho mrtvolou. „Pane Finkley!“ volám znova, tentokrát naléhavěji, a snažím se vystrnadit z mysli
Sophie Cousens
představu své postele zavalené pod hromadou sutin a pěnou do koupele. Konečně se dveře pootevřou a vykoukne pan Finkley. Je mu něco přes šedesát a řídké světlé chmýří mu z jinak plešaté hlavy trčí nad ušima do stran. Ve tváři má samé hranaté rysy a nosí brýle s hnědými obroučkami, které jsou neustále zapatlané. Pokaždé když ho vidím, si musím dát pozor, abych ho neoslovila pane Fujtajblíku, jak mu já a moji spolubydlící tajně říkáme.
„Stropem zase protýká voda z vaší koupelny,“ obořím se na něj přísně.
„Koupal jsem se,“ přizná se a na ukazováček si namotává pramínek vlhkých vlasů. Když prst vytáhne, zůstane mu na hlavě jakýsi parůžek.
„Ale teď je noc,“ připomenu mu unaveně. „A vzpomínáte si, jak instalatér říkal, že se nemůžete koupat, dokud pořádně neutěsníte dlaždice na podlaze? To, co přeteče, jde rovnou dolů do mého pokoje.“ Mluvím odměřeně, jako bych to vysvětlovala malému děcku.
„Nemám rád sprchování,“ namítne a na druhé straně lebky si natáčí symetrický parůžek.
„Já taky ne, zvlášť když zrovna spím, v posteli .“ Pochoduju dolů po schodech a přitom na něj volám: „Dejte aspoň na podlahu nějaký ručníky, prosím.“
Nemá smysl se s tím šíleným milovníkem koupání ve vaně dohadovat. Budu muset zavolat Cynthii, naší domácí, opět . O Cynthii všichni víme pouze to, že žije ve Španělsku, je alergická na kočičí chlupy a je to úděsně nedbalá domácí. Často mě hubuje, že ji
„soužím s našimi domácími záležitostmi“. Jenže mě to souží, Cynthie, mě to opravdu souží.
Po návratu do pokoje vyndám své milované knihy z umělohmotné krabice a tu postavím na postel, aby odchytávala poslední kapky vody. Při pohledu na knihy se cítím jako matka, která se nedokázala postarat o své děti. Zaslouží si pořádnou knihovnu, zaslouží si být vystavené, pěkně hřbety ven, roztříděné podle žánrů, ne naházené na hromadě na podlaze mého zavlhlého pokoje. Jednou, knížky, jednou to tak bude. Vyměním si mokré tričko na spaní a vlezu si na suchou část postele, se zoufalou touhou po pár hodinách spánku, ale těžko se usíná, když se vám hlavou zběsile honí myšlenky a máte mokré prsty u nohou. Musela jsem ale nejspíš zaklimbat, protože mě probudí budík a jsem úplně zmatená z toho, proč spím obráceně.
Z téhle perspektivy vypadá můj pokoj úplně jinak. Za oknem vidím příslib dalšího šedivého jarního dne a zelenec v květináči na parapetu mi připadá hnědší a neduživější než včera. Rostlinu mi daroval táta, spolu s jukou, která teď zplihle stojí v koutě. Je přesvědčený, že pokojové květiny pomáhají potlačit depresi a úzkost. Ironií je, že snaha udržet je naživu do otcovy další návštěvy se stala hlavní příčinou mé úzkosti. Táta mě ujišťoval: „Zelenec nemůžeš zahubit, zanedbávání jim prospívá.“ Jenže jak se zdá, mně se to povedlo. Tyhle rostliny jsou jak kanárci v dole, lakmusový papírek pro nehostinné podmínky.
Sophie Cousens
Omotám si kolem těla ručník a zamířím do koupelny, která je ale obsazená. Vždycky je obsazená.
Zaťukám a zavolám přes dveře: „Tady Lucy. Potrvá ti to dlouho?“ Emily nebo Zoya budou hotové rychle, ale Julianovi by to mohlo trvat celé hodiny. Chci zjistit, jestli stojí za to čekat, nebo jestli si mám jít udělat čaj.
„Jen se holím,“ ozve se Julian. No výborně. To znamená, že v umyvadle bude spousta vousů a ručník na ruce upatlá od pěny na holení.
„Zase mi crčí voda ze stropu,“ prozradím mu.
„To je k naštvání,“ odvětí Julian zlehka, jeho tón nedokáže vystihnout skutečnou míru naštvání, obzvlášť pro toho, kdo pod řečeným stropem spí. Jak tak stojím na chodbě a vedu konverzaci s dveřmi od koupelny, z Emilyina pokoje vyjde nějaký muž.
Vysoký, s vlasy odbarvenými na blond a velkým orlem vytetovaným uprostřed hrudi.
„Ahoj, já jsem Ezekiel,“ představí se a nesměle mi mávne na pozdrav. „Emin kámoš.“
„Ahoj,“ pozdravím a spěšně si povytáhnu osušku, abych měla dostatečně zakrytou hruď.
„Je volno v koupelně?“ zeptá se, zívne a pomalu si protahuje dlouhé bledé paže nad hlavou. Pomalu, jako člověk, který nikam nespěchá – na rozdíl ode mě, která musí do práce.
„Fronta, bohužel.“
Zdvořilostní hovor s jedním z Eminých náhodných šoustalů nepatří k mým oblíbeným ranním
činnostem, a tak zamířím do kuchyně, kde zastihnu
Betty, Julianovu přítelkyni, s níž občas chodí, občas ne, jak něco kuchtí ve třech rendlících na plotně.
V každém případě to páchne, jako když chcípne kůň v příkopě a tu vodu z příkopu pak někdo uvaří s nějakými bylinkami. Nemám nic proti Betty osobně, ale je tady pořád a pořád mohutně vaří. Byt je stěží dost velký pro nás čtyři, natož ještě s Betty a všemi jejími zavařovacími sklenicemi.
„Dobrýtro, Betty! Co vaříš?“ zeptám se zvesela. Jedna z mých úžasných vlastností je, že dokážu být zdvořilá a bodrá, i když jsem nabručená a vzteklá. Umění skrývat své skutečné pocity je základní dovednost, obzvlášť v přeplněném sdíleném bytě. Nikdo nechce bydlet s notorickou stěžovatelkou.
Než Betty stihne odpovědět, zaslechnu, že se otevírají dveře od koupelny, a tak vyrazím na chodbu, abych tam byla dřív než Emin úlovek. Pořád postává před dveřmi jejího pokoje, ale mně se podaří vpadnout do koupelny dřív. „Promiň, je to naléhavý,“ prohodím, překřížím nohy a vrhnu na něj omluvný pohled.
Jak se dalo čekat, umyvadlo vypadá, jako kdyby v něm pustila chlupy armáda miniježečků, a zase chybí toaletní papír. Naštěstí mám tajné zásoby schované ve své toaletní taštičce, pro všechny příp– To ne. Někdo moji tajnou skrýš objevil.
Když odtáhnu plesnivý závěs, uvidím ve vaně plno opravdu velkých, velmi reálně vypadajících kostí a v hrůze se zapotácím, až se praštím do hlavy
Sophie Cousens o držák na ručníky. „Au!“ Co to sakra je? Někdo se tu pokouší rozpustit tělo v kyselině? Jako kdyby nebyl tenhle byt už tak nechutný.
„Jsi v pohodě?“ ozve se hlas z chodby. Vycouvám z té scény smrti a rozkladu, která spouští noční můry, a běžím zpátky do kuchyně.
„Proč je ve vaně to tělo?“ zeptám se důrazně. „Vy dva jste někoho zabili?“
„Aha, to není tělo,“ zvonivě se rozesměje Beth.
„S Julianem budeme tenhle tejden držet polívkový půst. Potřebovala jsem blanšírovat kosti pro další várku, ale nechtěla jsem zabrat dřez v kuchyni. Řezník mi dal celou krávu jen za pár šupů. Nechceš ochutnat? Zázračně to pomáhá na střeva.“ Betty mi nabídne naběračku.
„Ne, díky,“ odmítnu a polykám nucení na zvracení. Na jednu stranu jsem ráda, že nikdo neumřel, ale trochu mě zneklidní, že jako první mě napadlo, že by moji spolubydlící mohli někoho zabít. Možná zase moc často sleduju Poirota . Je to můj oblíbený seriál, ale třeba si tím pěstuju podezíravý způsob uvažování. „Jak se mám teda osprchovat?“ zeptám se co nejklidněji. „Nemůžu přijít pozdě do práce, dneska opravdu ne.“
„Stejně není teplá voda, použili jsme ji na to blanšírování kostí,“ volá ze svého pokoje Julian.
„Za chvilinku je dám pryč,“ slibuje Betty sladce. Koupelnu mezitím zabral Emin záskok na jednu noc a já mám matný dojem, že slyším sprchu. To stojí
mezi těmi kostmi a sprchuje se? Proč to vadí jenom mně?
Dveře Emilyina pokoje jsou dokořán, tak nakouknu, jestli je vzhůru.
„Pěkná noc?“ zeptám se rudých dredů, které se vynoří pod přikrývkou.
„Hele, Lucy, nemůžeš zjistit, jak se jmenuje?“ zašeptá. „Nemůžu si vzpomenout.“
Než se Emily nastěhovala do tohohle bytu ve Vauxhallu, bydlela v Shorehamu v komunitě lidí na hausbótech. Nesnáší „kapitalistický systém“ a dává si záležet na tom, aby za věci, za něž by měla platit, zkusila usmlouvat výměnu. Působivé je, že většinu nábytku ve svém pokoji získala online výměnou za doma vypěstované kaktusy. Ze zásady trvá na tom, že všechno sdílíme, což v překladu znamená, že sdílí moje cereálie, můj chleba a můj odličovací gel a hydratační krém. Když jsem ji viděla poprvé, považovala jsem ji za bláznivého hipíka. Po dvouletém soužití soudím, že to byl naprosto správný odhad.
„Je to něco biblickýho. Jeremiáš? Zabadiáš?“ zašeptám. „Kdes ho objevila?“
„Na básnickým jamování v Shoreditchi,“ prozradí mi a připlácne si dlaně na tváře. „Je sexy, co?“
„Rozhodně vypadá docela impozantně,“ připustím taktně.
Na muže nemáme s Emily stejný vkus. Mně třeba spíš přitahují muži, co upřednostňují nošení čistého prádla každý den. „Už mi zase teče voda ze stropu,“ dodám.
Sophie Cousens
„To je únavný,“ odpoví a pak si přitáhne svůj pěkný suchý polštář zase přes hlavu. Občas mi připadá, že jsem tady jediná, koho ty problémy s mým stropem zajímají. V odpověď na moji sebelítost začne ze Zoyina pokoje na druhém konci chodby proudit hudba. Doufejme, že moje nejlepší kamarádka projeví s mým těžkým údělem víc účasti.
„Ahoj,“ pozdravím a zaťukám na zárubeň dveří. Zoya v podprsence a spodních kalhotkách tancuje na písničku z nového alba Taylor Swift.
„Brýtro, Lucy Lu,“ odpoví mi zpěvavě. Vím, že až do tří do rána byla na večírku, ale i tak, sotva o pět hodin později, vypadá svěže a bezchybně, s tou svou lesklou černou hřívou, jiskrnýma očima a záviděníhodnou štíhlou postavou. Patří k těm, co vypadnou z postele s včerejším make-upem, který ale působí jako nenucené „kouřové“ líčení. Když se to stane mně, vypadám prostě jako jezevec se zánětem spojivek. Se Zoyou se známe od dvanácti let, třebaže si nejsem jistá, jestli bychom se spřátelily, kdybych ji potkala až teď – příliš by mě děsila. Vyrostla v Indii a pak se přes Ameriku přestěhovala do Anglie. Když se objevila v naší škole, v módním americkém oblečení a s tím okouzlujícím přízvukem z východního pobřeží, jako kdyby mezi nás vkročila filmová hvězda. Ale jakmile jsem ji trochu poznala, zjistila jsem, že pod tím vším je stejný exot jako já. Sblížily jsme se díky našim sbírkám suvenýrů ze Snoopyho a společné lásce k románům Stephenie Meyerové.
„Můžu si k tobě dneska večer přesunout matraci?“ požádám a usednu na kraj její postele. „Fujtajblík zase vytopil koupelnu. Postel mám promočenou.“
„A jéje, chudinko moje! Chceš, abych ti pomohla vysušit deku fénem?“
„Ne, nedělej si starosti. Poradím si s tím později.“
„Co to je sakra za smrádek?“ Zoya se zašklebí a zakryje si nos.
„Julian a Betty vaří další dávku vývaru. Ve vaně je hromada kostí.“ Zoya se zatváří patřičně zděšeně. „Proč jsme se ze všech společných bytů ve všech městech na celým širým světě musely nastěhovat zrovna do tohohle?“
„Protože byl jediný finančně dostupný, kde byly volný dva pokoje,“ odpoví mi Zoya.
„Emily tu má další náhodnou známost.“
„Dej si bacha na peněženku. Jsem si zatraceně jistá, že ten poslední mi šlohnul dvacet liber a dvoje kalhotky ze zásuvky.“
„Ještě štěstí, že nemám nic, co by se dalo ukrást,“ zaraduju se. „Leda zvadlej zelenec.“
„Nevím, odkud tyhle pochybný chlapy vždycky vytáhne.“
Zoya ztlumí muziku a posadí se ke svému toaletnímu stolku, aby si upravila vlasy. Když se uvidím za ní v zrcadle, zase si uvědomím, jak hrozně vypadají ty moje – zplihlé, hnědé, zubaté, jakožto následek online postupu k ostříhání. Zřejmě jsem neměla správné nůžky. Nebo správné vlasy.
Sophie Cousens
„Koukni na to,“ vybídnu ji a zatahám si za kratší stranu vlasů.
„Není to tak zlý,“ uklidňuje mě. „Ukaž, vyčešu ti to.“ Vstane, ukáže mi, ať se posadím, pak se dá do práce a sepne mi vlasy do elegantního ležérního drdolu. „První den v nový práci musíš vypadat pěkně.“
„Ano,“ přisvědčím a dojme mě, že si pamatuje, proč je dnešní den výjimečný. „Konečně budu dělat něco víc než jen tisknout scénáře a po všech uklízet.“
„Jsem na tebe moc pyšná, Luce,“ řekne Zoya. „Moje nejlepší kamarádka bude dělat rešeršerku ve významné televizi.“
„Jen pomocnou rešeršerku,“ opravím ji a cítím, jak se po té pochvale červenám. „A ani se mi nezměnil plat, jen název pozice, ale budu mít teď víc zodpovědnosti. Doufejme, že budu moct i předkládat nápady, a třeba se i vyptat hostů na nějaké informace.“
„Odpracovala sis to,“ řekne Zoya, vezme jednu třpytivou gumičku do vlasů a položí mi ji na hlavu jako korunku. „Brzy budeš královnou televize. Což mi připomíná…“ Zoya ze šuplíku vytáhne nějakou kartičku a podá mi ji. Na přední straně je její kresba. Já s korunkou, jak držím televizi a kolem sebe mám spoustu knih a jezevců. Nahoře stojí dokonalým ozdobným písmem slovo „Gratulace“.
„To je úžasný,“ rozesměju se. „Originální dílko Zoyi Khanové. Tohle bude jednou stát majlant.“
„Patří to na tvůj pracovní stůl, ať ti to připomíná, kam se chceš dostat.“
„Moc se mi to líbí. Ale co všechny ty knihy a jezevci?“
„Máš ráda knihy a taky jezevce,“ pokrčí Zoya rameny.
Stisknu jí ruku a v zrcadle nehlasně vyslovím Díky. Zoya vždycky oddaně podporovala moji klopotnou televizní kariéru. Když jsem získala první práci v produkci, rodiče to bez výhrad přijali, ovšem když jsem po roce a půl byla stále asistentkou s minimálním platem, začali se vyptávat, co hodlám se svým životem provést. Všichni moji přátelé se posouvali po kariérních žebříčcích nahoru, dobře využívali získané vzdělání, zatímco já jsem se stále trápila na spodních příčkách a vařila kávu.
Na toaletce stojí rámeček s fotografií naší party kamarádek ze školy: já, Zoya, Faye a Roisin. Když jsme se my čtyři přistěhovaly do Londýna, uvažovaly jsme o společném bydlení, jenže Faye koupili byt rodiče a Roisin jakožto advokátní koncipientka měla mnohem větší finanční možnosti než Zoya a já.
„Jak by to bylo skvělý, kdybychom mohly vyměnit Emily a Juliana za Faye a Roisin,“ povzdechnu si a v zrcadle pohlédnu Zoye do očí.
„Roisin by neunesla, že nemá vlastní koupelnu,“ namítne Zoya se smíchem. „A Faye by se nejspíš poprala s asociálním chováním pana Fujtajblíka pomocí reflexní terapie a bylinkových čajů.“
„Možná bychom je měly dát dohromady,“ navrhnu a obě se rozesmějeme.
Sophie Cousens
Zoyin pokoj dřív vypadal jako ten můj, plakáty přilepené na zeď plastelínou a věšáky na oblečení slepené izolepou. Když se ale nyní rozhlédnu kolem, uvědomím si, že se něco změnilo. Místnost připomíná fotky „po“ vylepšení vzhledu pomocí návodu na instagramu. Obstarala si několik lamp, modré sametové křeslo, různé polštářky, sladěné ložní prádlo, zarámované obrazy na stěnách – a co jí nejvíc závidím – tmavou dřevěnou knihovnu, která dokonce ani není z Ikey. Takhle to tedy vypadá, když máte slušný plat.
„Máš to tady moc pěkný,“ pochválím ji a snažím se, aby to neznělo závistivě.
„Díky, do mýho čtecího křesla si můžeš kdykoli přijít sednout.“
Zoya bývala bez peněz jako já, ale před několika měsíci odešla z umělecké školy a našla si práci jako realitní agentka. Je to asi škoda, protože je neuvěřitelně dobrá výtvarnice, ovšem na druhou stranu, ta knihovna je umělecký kousek.
Zoya mi stiskne rameno, zasune mi do vlasů poslední sponku a řekne: „Tak, hotovo.“
„Díky moc, vůbec nevím, jak to děláš.“
Z chodby zaslechnu otevírání dveří. „Koupelna je volná,“ zaječí Em, když za sebou zavírá dveře od pokoje. Vyběhnu na chodbu, ale už jen zahlédnu, jak do koupelny vklouzne Betty.
„Promiň, potřebuju jen ty kosti,“ omlouvá se a já se s vražedným výrazem obrátím na Zoyu. Překvapivě
se neusměje, jen řekne: „Luce, potřebuju s tebou něco probrat. Půjdeš se mnou na metro?“
„Jasně, stejně už na sprchu nemám čas. Dej mi pět minut, než se oblíknu.“
Po návštěvě v Zoyině pokoji působí ten můj ještě depresivněji. Nikdo nechce žít na fotce „před“. Moji rodiče říkají, že bydlím jako studentka, jenže skutečnost je ještě horší. Za studií jsem měla nábytek a suchou postel, přístup ke studentským půjčkám a dotovanému ubytování. Teď mi po odečtení daní, nájmu, splátek půjčky a permanentky na MHD zbyde třicet pět liber na týden na všechno ostatní: jídlo, pití, oblečení, menstruační tampony, cokoli vás napadne. Kdyby mě povýšili aspoň na hlavní rešeršerku, vydělala bych osmdesát liber navíc. S takovým množstvím peněz bych se mohla najíst, koupit si pěknou velkou knihovnu a mohla bych zase používat normální tampony místo toho o dvě čísla většího menstruačního kalíšku, který jsem dostala zadarmo na rozlučce se svobodou své sestřenice. Ale o takovém omamném luxusu nemá smysl fantazírovat.
V podpaždí se přetřu vlhkým ubrouskem, přejedu si tam nějakým deodorantem a hodím na sebe černé džíny a přiléhavé tričko. Potom si nanesu trošku řasenky a nepatrně tvářenky. To stačí, abych vypadala obstojně svěže a profesionálně. Kéž by se i můj život dal tak snadno spravit.
Zoya už čeká u dveří. Na chodbě si přehnaně lokne čistého vzduchu, což u mě vzbudí úsměv. Jakmile
Sophie Cousens
sejdeme ze schodů a vyjdeme na ulici, spustí: „Takže, chtěla jsem ti to říct jako první.“
„A co?“ opáčím a okamžitě propadám obavám.
„Asi se odstěhuju, Luce.“
„Cože?“ Nedokážu zamaskovat děs v hlase. „Proč?“
„Protože žijeme na smetišti a já teď vydělávám víc peněz.“ Svraští tvář do omluvné grimasy. „Víš, že s tebou bydlím strašně ráda, ale ostatní už nemůžu vystát. Julian nechal v pračce mokrý prádlo tři dny. Tři dny.“
„Takže mě opustíš?“ vyhrknu a hlasitě komicky vzlyknu, abych skryla, že se mi opravdu chce brečet.
„Ale no tak, můžeš si zabrat můj pokoj, je sušší než ten tvůj.“
„Tvůj pokoj si nemůžu dovolit. Je o dvacet babek týdně dražší než můj.“
„Zadotuju ti ten rozdíl.“
„To ne, neblázni. Zvládnu to. Mám z tebe radost, vážně.“ Snažím se spolknout své utrpení. Tady nejde o mě, Zoya tvrdě pracuje a tohle si zaslouží.
„Díky, kotě.“ Zoya vypadá, že se jí ulevilo. „A hele, v mým novým bytě se můžeš zjevit, kdykoli budeš chtít. Slibuju, že tam vždycky bude dost toaletního papíru a žádný mrtvý krávy ve vaně.“
„Třeba se do tvýho pokoje nastěhuje nějakej sexy Francouz,“ nutím se do přiblblého úsměvu, zatímco se ze všech sil snažím potlačit záchvat paniky ve svém nitru. Zůstanu opuštěná. Byt teď bude nesnesitelný. Ke komu si v neděli ráno vlezu do postele
a s kým budu sledovat Přátele? S kým si budu vyměňovat knížky? Komu si budu stěžovat na ostatní? Kdo mě vyhrabe ze sutin, jestli se strop jednou opravdu propadne?
Když dojdeme k turniketům v metru, uvědomím si sklíčeně, že mi vypršela platnost týdenní jízdenky a že výplatu dostanu až zítra. Nechci, aby Zoya poznala, jak jsem na tom bídně, a tak zkusím zaplatit svou bankovní kartou a v duchu se modlím k turniketovému božstvu. Kupodivu mě vpustí.
Informační tabule nám oznamuje, že vlak je tu za minutu.
„Honem, poběž,“ pobídnu Zoyu a chytnu ji za ruku.
„Nemůžeme jet prostě až tím dalším?“ zaúpí. „Vždycky mě honíš.“
Vlak stihneme, a dokonce nám je dopřán přepych, že se můžeme posadit, i když hned vedle nás sedí žena s otravně hlasitým malým dítětem.
„Tak co, zajdeme si dneska všechny na drink, abychom oslavily tvou novou práci?“ zeptá se Zoya.
„Nevím, moc jsem se na dnešek nevyspala. Asi bych měla jít spát dřív.“
Když vlak zastaví ve stanici Oxford Circus, kde vystupuju, Zoya vstane a obejme mě. Rozhlédnu se kolem a všimnu si, že všechny zraky jsou upřené na ni. Tipuju, že muži uvažují, jak vypadá nahá, zatímco ženy si lámou hlavu, co asi používá na vlasy, že
Sophie Cousens
je má tak lesklé a načechrané. (Odpověď zní jednou
týdně maska z majonézy.) Když vystoupím, vystrčí ještě hlavu z vagónu a zahaleká na přeplněné nástupiště.
„Spát můžeš, až budeš mrtvá, Lucy Youngová. Oslavíme tvoje povýšení, konec řečí. Pití je na mě.“
Když se otočím k odchodu, musím se široce usmát.
Cestou z Oxford Circus k Soho mi kručí v žaludku, a tak si uvědomím, že jsem se zapomněla nasnídat. Na trase do práce míjím četné kavárny s lahodnými vůněmi a obchody s příšerně drahým oblečením. Zastavím se na okamžik před minimalistickou výlohou jednoho obchodu a prohlížím si červený kostým úzkého střihu. Je ženský a působivý, módní, a přesto nadčasový. Jednou, Lucy, jednou.
Jak tak sním s otevřenýma očima o saku z vlněné látky, zazvoní mi telefon. „Naši“.
„Ahoj, tati,“ pozdravím. Vždycky to je táta. Máma bude někde vedle něj vykřikovat, co má říkat. Ještě si neosvojili koncept hlasitého odposlechu.
„Víme, že toho máš hodně, jen jsme ti chtěli popřát první den hodně štěstí.“
„Popřej jí hodně štěstí!“ zaslechnu maminku. „A zeptej se, co má na sobě.“
„Mám se zeptat, jestli máš něco na sobě?“
„I ty jeden, na co hned nemyslíš,“ opáčím přihlouplým tónem a otec vyprskne smíchy. Jde o takovou naši dětinskou hlášku, moji a otcovu. Vždycky
Sophie Cousens
když se objeví jen náznak nějakého dvojsmyslného vtípku.
„Čemu se tak smějete?“ diví se máma v pozadí.
„Řekni mamce, že mám na sobě přiměřeně dlouhou sukni a lodičky z M&S.“ Otec to zopakuje a já slyším, jak máma říká: „Výborně.“
„Díky za zavolání, ale musím letět,“ oznámím, odtrhnu se od výlohy a rozběhnu se ulicí.
„Dobře, zlato. Jen se nezapomeň bavit. Mladá jsi jen jednou,“ pronese tatínek.
„Bavit se? Proč jí říkáš, aby se bavila, Berte?“ ozve se zase maminka. „Potřebuje se soustředit. Vzpomeň si na Eleanoru Rooseveltovou: ‚Tím, kým jsem dnes, jsem jen díky rozhodnutím, která jsem učinila včera.‘“
„Maminka taky říká, aby ses bavila,“ prohlásí otec, než zavěsí.
Když dorazím do kanceláře, mám takový hlad, až začínám litovat, že jsem odmítla Bettyinu polévku.
Snad ve společné kuchyňce ještě zbyly nějaké sušenky. Minulý týden někdo donesl pořádně velkou krabici, ovšem čokoládové zmizely okamžitě.
„Lucy.“ Ostrý hlas mě vytrhne ze snění o sušenkách. Moje šéfka, Melanie. U ucha má telefon, ale zvednutým prstem mi naznačuje, že mám počkat.
Melanie Durhamová je vším, čím bych chtěla být i já. Něco kolem pětačtyřiceti, po čertech chytrá a neskutečně elegantní, jedna z výkonných producentů televize When TV. Vyzařuje z ní neochvějná