Věnováno všem holkám a ženám, které chtějí někoho, ale ne jen tak někoho.
Hodná, zlá a ošklivá aneb Přípravy na rande
„Naše čtenářky by, Lucie, jistě zajímalo,“ usmíval se redaktor ženského bjůty časopisu, „jaké jsou vaše bjůty triky? Oblíbené produkty? Podělíte se o ně, anebo je to vaše tajemství?“
Ajajaj. Houstone, máme problém.
Zjistila jsem, že muži si často dámskou přípravu na schůzku představují jako start raketoplánu. Složitá anabáze zahrnuje nákup nového outfitu (konzultovaný přes Facetime s kolegiem nejlepších kamarádek), dentální hygienu, pleťovou regenerační masku, pleťovou hydratační masku, vlasovou masku, železnou masku, plastickou chirurgii, liposukci, výběr vhodného celkového stylingu (jsem spíš zasněná víla, drsná rebelka anebo hippie květinové dítě?), depilaci, epilaci, manikúru, pedikúru, k jídlu jen kůra stromů a maso z kura domácího, protože dieta, kadeřnice, make-up... Na celý tento náročný proces je třeba vzít si tři až pět dní dovolené, aby se to všechno stihlo, plus vyřídit si půjčku na nákup kyseliny hyaluronové.
Možná jsou ženy, které jsou ochotny toto celé absolvovat - aby se na schůzce setkaly s mužem, jehož vrchol beauty příprav je, že si na sebe oblékl trenky bez fleku a triko, co ZATÍM nesmrdí. Asi ano. Jsem
v tomto trochu pozadu. S make-upem to totiž moc neumím.
A možná si říkáte: To znám, já to taky s make-upem moc neumím. Věřte mi, umíte to s ním rozhodně víc než já. Je to jako rozdíl mezi „člověkem, který se moc nevyzná ve financích“ a „člověkem, který si myslí, že kryptoměny jsou valuty schované v kryptě“.
Víte, jak MOC jsem nemožná, když jde o líčení? Když mi bylo asi dvanáct let, koupila máma mně a mému mladšímu bratrovi klaunské barvy na obličej ve formě malých tyčinek. Modrá, zelená, bílá, černá, hnědá, červená. Měli jsme je tehdy na nějaký karneval, kam jsme šli v kostýmech zajíce (bratr) a karotky (já). Pamatuju si, že jsme se tam hrozně pohádali, já byla rudá vzteky a on ve své jamce seděl sám. Každopádně... Mně se barevné tyčinky na obličej tak líbily, že jsem si je nechala a začala se jimi tajně líčit do školy. A používala jsem je dál - i v dobách, kdy už bylo zcela přijatelné koupit si normální make-up pomůcky. Klaunskými tužkami jsem se líčila na svoje první rande. Klaunskými tužkami jsem se líčila k maturitě i k přijímačkám na vysokou školu.
Toť odpověď na otázku, kde se ve mně bere to komedianství. Za mě za vše můžou klaunské tužky! Někdo má ty ptákoviny v genech, já to mám z Ptákovin.
Poslední tyčinka z klaunského arzenálu - modrámi došla těsně před promocí. Upřímně, nechápu, jak mohly vydržet takhle dlouho - jediná barva, která se nedožila vysokého věku, byla červená, jejíž velká část zařvala hned první den užívání v rámci dekorování podzemní části kostýmu karotky.
Dnes už kosmetiku z Ptákovin nepoužívám, ale moje „beauty rutina“ nezabere víc než tři minuty - ať už jdu jen tak do práce, na rande anebo na inauguraci prezidenta (ne že bych někdy byla na inauguraci prezidenta, ale jestli někdy budu, tak si na obličej napatlám svůj klasický make-up za dvě stovky z drogerky, na oči hnědé stíny prstem - štěteček jsem ztratila - a řasenku, co byla jako dárek k časopisu, lesk na rty a můžete spustit fanfáry!).
Neumím se líčit, nebaví mě se líčit, a už vůbec mě nebaví použít dvacet sedm různých produktů, které zahrnují krém, podkladovou bázi, primer, pudr, korektor, další pudr, stroužek česneku, kilo cementu a krev panny, abych podle složitého tutoriálu vytvořila „zcela přirozený a ležérní no make-up look“.
Stejně jako nejsem fanynkou speciálních nátěrů indiánskými bojovými barvami před důležitým rande, neholduju ani zkrášlovacím procesům - zejména ne těm neozkoušeným. Moje kamarádka Míša mi jednou vyprávěla odstrašující bizarní historku - chystala se na rande s panem Úžasným. K tomu, aby jej oslnila, se rozhodla použít UV zářivky. Míša si zašla do solárka. Všichni totiž víme, že propečený bůček vypadá lépe než bílé sádlo, a solárium je místo, kde můžete získat rakovinu kůže, aniž byste se museli harcovat někam do zemí s ozonovou dírou.
Na recepci jí nabídli nějakou „horkou novinku“ ze solární kosmetiky - krém, díky němuž budete vypadat jako Rihanna, Beyoncé a komparzistka, která hraje ve videoklipu k písni Kakaová od Karla Gotta z roku 2005.
Natěšená Míša si pomazala tvář a dekolt a ulehla na lože, které se stalo jejím ložem Záhořovým.
„Může to trochu štípat,“ prohodila ledabyle slečna, která jí přípravky prodávala. „Možná o chlup víc, než jste zvyklá!“
„Já chodím na brazilskou depilaci,“ děla zkušeně Míša. „Chlupy nemám a vydržím všechno!“
Štípalo to jako ďas, ale Míša byla odhodlaná propéct se do stavu medium-well done, tudíž se vydržela rožnit celých patnáct minut. Jenže štípání nepřestalo ani po návratu domů. Naopak. Ze štípání se stalo pálení, z pálení se stalo brnění a z brnění se stala okamžitá hospitalizace na kožním kvůli popáleninám.
Až mnohem později si Míša přečetla varování na krabičce s krémem, které důrazně zakazovalo používat přípravek na obličej a v žádném případě se s ním nevystavovat solárnímu záření na dobu delší než pět minut.
Z rande s panem Úžasným nic nebylo, protože solárko vám sice přinese look jako po týdnu u moře, akorát vás to občas stojí týden v nemocnici!
Krásné ženy zkrátka dělají pro krásu nepěkné věci. Ve třicátých letech herečky v USA věřily, že nejlepší prevence proti stárnutí kůže je spát se silonovou punčochou nataženou přes hlavu. S vráskami na čele bojovaly pomocí kousků izolepy, kterými měly vytapetovaný obličej. Joan Crawfordová věřila, že její oči budou více „zářit“, když si je dvakrát denně vymyje kyselinou boritou, Mae Westová věřila v čarovnou moc pravidelné kolonoskopie, Judy Garlandová hubla pomocí diety, která se skládala z černé kávy, kuřecí polévky
a osmdesáti cigaret denně, a Audrey Hepburnová dosahovala svého ikonického pohledu nevinné laně tím, že jí její make-up kouzelník odděloval jednu řasu od druhé pomocí špendlíku.
„Lucie?“
„Pardon,“ vzpamatovala jsem se. „Jaká byla otázka? Jo, jak... se líčím? Tak nějak… úplně normálně.“
V porovnání s kolonoskopií a špendlíky v očích jsou totiž moje klaunské tužky naprosto normální.
Coco Chanelová věřila, že žena by se měla každý den upravit, jako by šla na důležité rande, protože nikdy neví, kdy ji potká „rande s osudem“.
A protože můj osud je, zdá se, pořádná komedie, tak myslím, že klaunská tužka by mohla stačit. Ale to samozřejmě do bjůty časopisů nepovím. To si nechám jako svoje tajemství!
Milé čtenářky, nemám pro vás beauty tipy, ale zato beauty vtipy!
Jeden horší než druhý, tak se bavte a já za sebou zavřu!
Moje kamarádka zjistila, že jí na kosmetice nakreslily obočí mnohem výš než normálně. Vypadala překvapeně.
Jak se říká studentce lékařství, která miluje make-up? Kos-medička.
Co má společného Adolf Hitler s manikérkou? Shodnou se, že nejjednodušší je Francie.
Co udělá žena, když zjistí, že jí píchli nadměrné množství botoxu? Nehne ani brvou.
Jaký make-up
používaly nacistky na okupovaných územích? Vyhlazující.
Jak spraví blondýna píchlé kolo u auta?
Použije fixační sprej.
Co si myslí ženy, co milují botox, o jeho vedlejších účincích?
Nic, vrásky jim to nedělá.
Co má společného make-up a ekologický aktivista? Pomáhají přírodě.
Jestli byla moje první rtěnka lesklá? Nevím, mám jen matné vzpomínky.
A jaký je tvůj bodycount?
Moje babička mi říkávala: „Nany, pamatuj, že žena je jako krásná růža. A když lehneš s mužem, co není tvůj manžel, tak jeden okvětní pláteček opadne. Tož žij tak, ať pro tvojého budúcího muža nezbyl enom prázdný stonek.“
Víte, co jsem udělala já? Vlezla jsem na zahradu a spočítala, kolik má růže okvětních plátků.
Je to dobrý, holky. Můžete mít sex s dvaceti až třiceti muži (záleží na odrůdě) a z floristického hlediska jste stále čisté jako lilie. Není divu, že květ lilie byl ve středověké Francii vypalován lehkým děvám!
Počtu sexuálních partnerů se dneska říká „bodycount“. Velmi skloňované slovo. Když se vědci zeptali mužů, jaký „bodycount“ považují u své potenciální partnerky za příliš vysoký, většina se shodla na odpovědi „více než deset“, kdežto ženy u svého protějšku považují za problematický počet „více než pětadvacet“.
(Při čtení jsem si vzpomněla na reakci Samanthy ze seriálu Sex ve městě, když byla dotázána na počet sexuálních partnerů. Dlouze se odmlčela… „Počítám,“ vysvětlila svou prodlevu. Opět dlouhá pauza, pak se podívala na svůj protějšek a odvětila: „Myslíte tento rok?“)
„Jaký je tvůj bodycount?“ zeptal se mě na párty otravný kluk. Byl docela opilý a já taky. Netušila jsem
tehdy, co slovo „bodycount“ znamená, ale nechtěla jsem se ptát a vypadat hloupě. Tak jsem se spolehla na svoje znalosti angličtiny. „Body“ znamená „tělo“ a „count“ znamená „počet“. Počet těl? Ve své alkoholem pomotané hlavě jsem si vydedukovala, že to znamená počet lidí, které jsem zabila. Takže když se mě ten týpek znovu neodbytně zeptal: „Hej, kočko, jaký je tvůj bodycount?“, výhružně jsem se na něj podívala a zahalasila: „Zatím žádný, ale můžeš být první!“
Vidíte? A pak se divím, že ten pravý pořád nikde!
Rande se stalkerkou
Robert Pattinson je světová filmová hvězda. Lidé se občas domnívají, že je to herec, ale je to filmová hvězdav tom se dělá často chyba. Proslavil se zejména rolí nesmrtelného hot studenokrevníka, upíra Edwarda Cullena v sáze Stmívání, díky které získal kvanta více či méně praštěných fanynek - žen, které by daly duši za jedno jediné upíří kousnutí anebo alespoň jeden zmučený emo pohled jeho očí (tyto pohledy ostatně představují 90 procent Pattinsonova hereckého rejstříku).
Dávej pozor, co si přeješ, protože by se ti to mohlo vyplnit.
Když v roce 2008 vtrhl trhák Stmívání do kin, natáčel Pattinson zrovna ve Španělsku životopisný film
Little Ashes, kde se snažil udělat dojem v roli impresionisty Salvadora Dalího. Během práce na filmu měl Pattinson stalkerku. Tento příběh je pravdivý, nepodařilo se mi sice najít její jméno, ale byla to pravděpodobně Španělka, a tak jí budeme říkat nějakým typickým španělským jménem, třeba… María del Rosario Santa Esperanza Gonzáles.
OK, tak ne, budeme jí říkat třeba Sofie.
Sofie byla stalkerka posedlá Pattinsonem. Celé dlouhé hodiny, dny a týdny, od rozbřesku do stmívání stála před jeho domem - jen stála, bez hnutí, bez odpočinku –a hypnotizovala obvodní zdi, za kterými se nacházel její idol. Přestože mu nijak neškodila ani jej neomezovala,
už jen pouhá myšlenka na to, že tam JE, mu nedovolila klidně spát. (Stejně jako když máte pavouka na záchodě anebo tabulku čokolády ve spíži.)
Jak se zbavit stalkerky? Zavolat na ni policii? Zalarmovat ochranku? Poslat na ni vlkodlaka?
Pattinson se rozhodl pro nečekané řešení.
Pozval ji na rande.
Jednoho rána se za ní vydal, jen tak v baseballové mikině a kšiltovce, s kafem v ruce.
„Ahoj. Co děláš dnes večer?“ Vzhledem ke kontextu situace - hodně hloupá otázka. „Slyšel jsem, že v té mexické restauraci dole u cesty dělají ty nejlepší fajitas.
Půjdem to otestovat?“
Sofie se vzpamatovala ze šoku, že vidí upíra na denním světle, a pomalu kývla.
„Výborně,“ děl spokojeně Pattinson. „Vyzvednu tě… asi tady, viď.“
Toho večera se skutečně sešli - on, Robert Pattinson, světová filmová hvězda, a Sofie, jeho stalkerka.
A Pattinson, zcela záměrně a promyšleně, popustil uzdu své výmluvnosti.
Začal si stěžovat.
A fňukat.
Celé dvě hodiny u večeře mluvil o sobě - jak se cítí ve Španělsku osamělý, jak vyčerpávající jsou dlouhé hodiny natáčecích dní, jak ho vysiluje odpovídat na nekonečné otázky novinářů, jak jej štvou spekulace
o jeho partnerkách či jeho sexualitě, jak mu chybí rodná Anglie, jak si všichni myslí, že není skutečný herec, ale jen filmová hvězda...
Sofie mlčela. Nejen z fascinace z přítomnosti obdivované hvězdy, ale také hlavně kvůli tomu, že ji Pattinson nepustil ke slovu.
Když se večer nachýlil ke konci, Pattinson zaplatil účet, vyzunkl zbytek margarity a poděkoval Sofii za příjemný „pokec“. Navrhl, že by se mohli brzy vidět znova a schůzku si zapakovat?
Sofie mlčela.
Potom si vzala svůj kabát a odešla z restaurace. Navždy. Před jeho dům se už nikdy nevrátila a on už ji nikdy neviděl. Pattinson byl její modlou, byla jím posedlá, a přesto jej po jediném večeru měla plné zuby. Zjistila, že přestože Robert Pattinson není opravdový upír, dokáže jí parádně pít krev.
Poučení z příběhu?
Pánové! Muži! Chlapi! Borci! Ale i dámy! Slečny! Ženy! Sestry!
Pokud na prvním rande melete jen a jen o sobě, tak druhé rande rozhodně nebude! Prostě ne! Nada!
Niente! Zero! Zilch! Ničevó!
I kdybyste byli extrémně atraktivní multimilionáři s lícními kostmi řezanými ostřeji než zatáčky na Sierra Nevadě! Vyzkoušeno za vás… filmovou hvězdou Robertem Pattinsonem!
10 dalších tipů, jak zařídit, že druhé rande rozhodně nebude
Přijďte bez omluvy hodně, hodně pozdě.
Přijďte hodně, hodně brzy, a když váš protějšek dorazí v domluvený čas, tak ho seřvěte, že jde pozdě.
Hodně, hodně se opijte. Ideální, pokud jste na místě, kde se lidé tradičně neztřískají do němoty – například v galerii, v kině anebo zoo. Slibuju vám, žádný muž nikdy nevyslovil větu: „Když poblila toho leguána, věděl jsem, že si tu holku jednou vezmu.“
Mluvte hodně o své matce, svých ex a občas náhodně prohoďte: „Alláh to tak prostě chtěl.“
Snažte se mu/jí něco prodat – Avon výrobky, hrnce, pojištění či dotovanou fotovoltaiku. Ideálně vytáhněte z tašky letáky a pokuste se to prodat i číšníkovi.
Když dojde na vyrovnání účtu v restauraci, navrhněte, že zdrhnete bez placení, protože „nejlepší věci jsou zadarmo“.
18
Ledabyle prohoďte, že jste kdysi spáchal/a nějaký zločin, ale „o nic moc nešlo, ten chlápek, co šel bručet místo mě, dostal jen pár let, takže pohoda...“
Zmiňte, že když čtete nějakou objemnější knihu, roztrhnete ji napůl, abyste s sebou všude nemusel/a tahat takovou tíhu. Pokud je protějšek knihomolem, bude to v jeho očích větší zločin, než cokoli jste mohl/a spáchat v předchozím bodě.
Zkoušejte si během rande různá vyzvánění na mobilu. Když vyčerpáte přednastavené možnosti, začněte procházet melodie z filmů a seriálů. Chechtejte se u toho jako blázen a opakovaně chtějte po svém protějšku, aby vám zavolal/a, abyste si zvonění „vyzkoušel/a“.
Po tomto zážitku vaše číslo jistě s chutí smaže.
Pro ženy: Velmi často zmiňujte svůj věk. A pokaždé, když to číslo vyslovíte, koketně se na toho nebožáka uculte, pohlaďte si břicho a zaševelte: „Tik tak.“
