Přeložila Marcela Nejedlá
POZNÁMKA PŘEKLADATELKY: Úryvek z bible je použit ve znění z Bible kralické.
THE STRAWBERRY THIEF
Copyright © Frogspawn Ltd 2019
All rights reserved.
Translation © Marcela Nejedlá 2024
ISBN 978-80-249-5401-1
Vítr
Před bouřkou vždycky přijde chvíle, kdy jako by si to vítr rozmyslel. Hraje to na domáckou notu, fl irtuje s květy na stromech, láká déšť z těžkých šedých mraků. Ta chvíle hravosti přichází v okamžiku, kdy je vítr nejkrutější a nejnebezpečnější. Ne později, když stromy opadají a z květů je jen mazlavá hmota dusící stoky a potůčky. Ne tehdy, když domy padají jako karty a zdi, o nichž jste si mysleli, že jsou pevné a bezpečné, se trhají jako papír. Ne, ta nejkrutější chvíle je vždycky ta, ve které si myslíte, že jste v bezpečí: že se možná vítr konečně stočil jinam, že možná zase můžete začít něco budovat, něco, co nic nemůže odvát. To je ta chvíle, kdy je vítr nejnebezpečnější. To je ta chvíle, kdy udeří žal. Ta chvíle, kdy očekáváte radost. Démon naděje v Pandořině skříňce. Ta chvíle, kdy kakaové boby vypustí svou vůni: vůni spáleniny a koření a soli; a krve; a vanilky; a srdcebolu.
Myslívala jsem si, že to umění je prosté. Vytvářet neškodné požitky. Ale nakonec jsem se poučila, že žádné požitky nejsou neškodné. Francis Reynaud by na mě byl pyšný. Čtyřicet let čarodějnice a teď, konečně, se ze mě stal puritán.
Zozie de l’Alba by to chápala. Zozie, sběratelka srdcí, jejíž tvář se mi ještě pořád zjevuje ve snech. Někdy slyším její hlas ve větru, zvuk jejích střevíčků na dlažbě. Někdy si říkám, kde je: jestli na mě ještě myslí. Věděla, že žádné požitky nejsou neškodné. Moc je všechno, co se nakonec počítá.
Větru je to jedno. Vítr nesoudí. Vítr si instinktivně vezme, co může – co potřebuje. Kdysi jsem taková byla, víte? Semínka ve větru: zapustí kořeny, znovu se vysemení a pak se pohnou dál. Semena nezůstávají s mateřskou rostlinou. Jdou tam, kam jde vítr.
Vezměte si mou Anouk, teď je jí jednadvacet: odešla tam, kam všechny děti, když jdou za píšťalkou. Bývaly jsme si tak blízké, ona a já. Bývaly jsme nerozlučné. Ale já přece vím, že dítě je vypůjčené, aby se jednoho dne vrátilo do světa a rostlo, učilo se a zamilovalo se. Kdysi jsem věřila, že by mohla zůstat tady v Lansquenetu nad Tannou. Že by ji tu mohl udržet Jeannot Drou; ten, samozřejmě, a obchod s čokoládou a příslib bezpečí. Ale byl to Jean-Loup Rimbault v Paříži, kdo věci rozhodl. Jean-Loup, chlapec s dírou v srdci. Zaplnila ji Anouk? Vím jen, že v tom mém srdci díru zanechala; díru, kterou by nikdy nezaplnila ani všechna čokoláda v Mexiku; prázdné místo v podobě malé holčičky s očima tmavýma jako oceán.
A teď slyší hlas větru moje šestnáctiletá Rosette a já vím, jak je hladová, jak je divoká, svéhlavá, prchlivá. Vítr by ji unesl v jediném poryvu, kdyby nebyla připoutaná jako plachta, kdybych nedbala na předběžná opatření. A přesto vítr pořád škube za provazy, které nás drží v bezpečí. Pořád slyšíme jeho vábení. A voní jinými místy. Mluví o nebezpečí a slunečním svitu, dobrodružství a radosti. Tančí mezi záblesky světla v odstínech chilli a pepře. Zachytává se v hrdle jako nečekaný smích. A nakonec si vezme všechno. Všechno, kvůli čemu jste dřeli. Všechno, o čem jste si říkali, že si to nějak vezmete s sebou. A vždycky to začíná okamžikem hravosti, kouzla – dokonce i štěstí. Chvílí jasu mezi mraky. Chutí sladkosti, cinkáním zvonků.
Někdy dokonce i padajícím sněhem.
Sníh
Dnes sněžilo. Týden po začátku půstu, časný zázrak. Nejdřív jsem si myslela, že to jsou květy. Květy padající z jasně modré oblohy a pokrývající chodníky. Ale na okenním parapetu ležel sníh a v jiskřivém vzduchu se vznášely krystalky ledu. Mohla to být Nehoda. Ale možná to bylo něco víc.
Tady dole skoro nikdy nesněží. Málokdy je tu zima, dokonce ani v zimě ne. Ne jako v Paříži, kde občas Seina praskala tenkým černým ledem a já musela nosit zimní kabát od Halloweenu do Velikonoc. Tady v Lansquenetu nad Tannou je zima snad pouhý měsíc. Jinovatka v prosinci. Bílá barva na polích. A pak je tu vítr. Studený severní vítr, který vám vždycky vžene slzy do očí. Ale dnes sněžilo. Je to znamení. Do svítání někdo zemře.
Znám příběh o dívce, kterou matka vyrobila ze sněhu. Dívka se měla vyhýbat slunci, ale jednoho letního dne neposlechla a šla si hrát s ostatními. Matka ji všude hledala. Našla ale jen její šaty na zemi – BUM! – v loužičce vody.
Tu pohádku mi vyprávěl Narcisse. Narcisse, který vlastní květinářství. Je už starý a ve všední dny vede obchod někdo jiný, ale v neděli tam pořád ještě chodí, sedí u dveří, sleduje ulici a nikdy nemluví. Jen někdy mluví se mnou. Říká:
„My jsme tiší, viď, Rosette? Neštěbetáme jako vrabčáci.“
To je pravda. Zatímco maman dělá čokoládu a povídá si, já raději tiše sedím, hraju si s krabičkou s knoflíky, nebo si kreslím
do sešitu. Když jsem byla malá, nemluvila jsem. Zpívala jsem a někdy křičela – BUM! – nebo vydávala zvuky zvířat, napodobovala ptačí volání či znakovala. Lidi mají rádi ptáky a zvířata.
Mě lidi moc rádi neměli, a tak jsem s nimi nemluvila, ani svým stínovým hlasem, který používám, když jsem někým jiným.
Místo toho jsem se proměnila v ptáka a vyletěla hodně vysoko do oblak. Nebo jsem se stala opicí, která se houpe na stromech, nebo psem, který štěká na vítr. Ale ani tehdy mě lidé neměli rádi; kromě maman, Anouk, Rouxa a mého nejlepšího přítele Jeana-Philippa Bonneta. Ale maman teď pořád pracuje a Anouk je v Paříži s Jeanem-Loupem a Roux přichází a odchází, přičemž se nikdy nezdrží dlouho, a Jean-Philippe (jehož přezdívka je Pilou) chodí celý týden do školy v Agenu a už si nechce hrát.
Maman říká, ať si nedělám starosti. Ve skutečnosti se zas tak moc nezměnil. Ale teď je mu šestnáct a ostatní kluci by se mu smáli a posmívali, že si hraje s holkou.
Nemyslím si, že je to fér. Nejsem holka. Někdy jsem kluk jako Pilou. Někdy jsem opice nebo pes. Někdy jsem něco jiného. Ale ostatní lidi to mají jinak. Ostatním lidem na takových věcech záleží. A samozřejmě nemůžu chodit do školy. Škola v Agenu mě nechtěla. Maman řekli, že nezapadám a nemluvím tak, jak mám. A pak tu byl Bum, který se neuměl chovat a nutil mě křičet jeho jméno – BUM! A někdy jsou tu Nehody.
A tak se teď učím, co se dá, z knih, od ptáků, zvířat a někdy i od lidí. Lidí jako Narcisse a Roux, kterým nevadí, když nechci mluvit nebo když můj hlas není hlasem malé holčičky, ale něčím divokým a nebezpečným.
Maman mi vyprávěla příběh o holčičce, které čarodějnice ukradla hlas. Ta chytrá a lstivá čarodějnice používala dívčin mladý sladký hlas, aby lidi přiměla plnit její vůli. Mluvit mohl jen dívčin stín, ale málokdy sladce. Říkal jen pravdu a někdy byl nemilosrdný. Jsi jako ta holčička, řekla maman. Příliš moudrá na to, aby tě pochopili hlupáci.
No, nevím, jestli jsem moudrá. Ale stínový hlas mám. Nepoužívám ho však moc často. Lidi neradi slyší pravdu. Dokonce i maman raději neslyší některé věci, které můj stín říká. A tak se
většinou držím znakování, jinak jsem zticha. A když cítím, že se můj stínový hlas chce osvobodit, zakřičím – BUM! – a směju se a zpívám a dupu nohama, jak jsme to někdy dělávaly, abychom zahnaly zlý vítr.
Když začal padat sníh, maman zrovna pracovala, vyráběla velikonoční čokolády. Králíky a kuřata a košíčky s vajíčky. Mendiants a nugátové bonbony. Venušiny bradavky, meruňková srdíčka a plátky hořkého pomeranče. Všechno zabalené v celofánu, převázané barevnými stuhami a poskládané v krabičkách, sáčcích a taštičkách, připravené k velikonočnímu obdarovávání. Nemám moc ráda čokoládu. Mám ráda horkou čokoládu a čokoládové croissanty, ale nechci pracovat v čokoládovně. Maman říká, že každý má něco. U ní je to výroba čokolády a vědění, kterou má kdo nejraději. U Rouxa to je volání ptáků a schopnost opravit téměř cokoli. U mě je to kreslení zvířat. Každý má nějaké zvíře, stín svého pravého já. To moje je Bum, opice. Maman je divoká kočka. Roux je liška s huňatým ocasem. Anouk je králík jménem Pantoufle. Pilou je mýval. A Narcisse je starý černý medvěd s dlouhým nosem, šouravou chůzí a malýma očima plnýma tajemství. Někteří lidé si myslí, že Bum není skutečný. Dokonce i maman mu říká „Rosettin imaginární kamarád“, zvlášť před lidmi, jako je madame Drouová, která ani nevidí barvy. To proto, že Bum občas zlobí. Musím ho pořád hlídat. Někdy na něj musím zakřičet – BUM! –, aby nezpůsobil Nehodu.
Ale maman teď jen předstírá, že ho nevidí. Maman ho vidět nechce. Myslí si, že by bylo jednodušší, kdybychom byly jako ostatní. Ale já vím, že Buma pořád vidí. Stejně jako vidí oblíbený druh čokolády svých zákazníků. Stejně jako vidí barvy, které vypovídají o tom, jak se kdo cítí. Ale teď se snaží ty věci skrývat, aby byla jako ostatní matky. Možná si myslí, že když to udělá, budu taky jako ostatní.
Když začal padat sníh, maman si toho nevšimla. Byla se dvěma dámami, které vybíraly čokoládová zvířátka. Dámy v jarních šatech s botami na vysokém podpatku a v pastelových kabátech. Jedna z nich se jmenuje madame Montourová. Nebydlí tady, ale už jsem ji tu viděla. V neděli chodí do kostela.
Druhá byla madame Drouová, která si nikdy nepřijde pro čokoládu, ale jenom zjistit, co se děje. Mluvily o chlapci, který byl tlustý a nechtěl dělat, co se mu řekne. Nevím, o koho šlo. Ženy mi připomínaly dva papoušky nebo dvě růžové slepice, které kdákají, natřásají se a povykují. A poznala jsem, že se madame Montourová diví, proč nejsem ve škole.
Nikdo v Lansquenetu se nediví proč. Nikdo v Lansquenetu se nediví, že občas štěkám, křičím nebo zpívám: Bum-Bum-Bum, Bum, bada-BUM! Ale viděla jsem, jak mě maman pozoruje. Vím, že se o mě bojí. Když jsem byla malá, stávaly se mi Nehody. Věci, které se neměly stát, ale staly se. Věci, kvůli kterým jsme byly jiné. A jednou se mě pokusili odvézt, když jsem byla ještě miminko. Někdo se pokusil odvést i Anouk, když jsme žily v Paříži. Teď má maman starosti. Není třeba. Dneska už jsem opatrná.
Nakreslila jsem madame Montourovou jako růžového papouška a madame Drouovou jako slepici. Stačilo pár tahů a měla jsem růžovou hlavičku s překvapeně pootevřeným zobákem. Nechala jsem kresby na pultě, aby je maman viděla, a vyšla jsem ven. Vítr foukal od severu a na zemi ležely okvětní lístky, ale když jsem se zastavila, abych se podívala, zjistila jsem, že ty lístky jsou chuchvalce sněhu, které vířily z modré jarní oblohy jako kousky konfet.
Kněz stál před kostelem a překvapeně pozoroval padající sníh. Kněz se jmenuje Francis Reynaud. Když jsme sem přijely, neměla jsem ho ráda, ale teď si myslím, že ho možná ráda mám. A Reynaud znamená „liška“, což je hloupost, protože každý vidí, že je to ve skutečnosti vrána, celá v černém a s tím svým smutným křivým úsměvem. Ale kostel se mi líbí. Líbí se mi vůně leštěného dřeva a kadidla. Líbí se mi barevná okenní skla a socha svatého Františka. Reynaud říká, že svatý František je patronem zvířat, který opustil svůj život, aby žil v lese. Chtěla bych to udělat taky. Postavila bych si dům na stromě a živila bych se ořechy a jahodami. Maman a já do kostela nikdy nechodíme. Kdysi to mohlo způsobit potíže. Ale Reynaud říká, že chodit nemusíme. Reynaud říká, že Bůh nás vidí a stará se o nás, ať jsme kdekoli.
A teď se z jasně modré oblohy snáší vířící sníh. Znamení –možná dokonce Nehoda. Roztáhnu kabát jako křídla a zavolám – BUM! –, abych se ujistila, že ví, že to není moje chyba. Reynaud se usměje a zamává. Ale je mi jasné, že nevidí záblesk barev na náměstí. Neslyší zpěv větru ani necítí vůni spáleniště. To všechno jsou znamení. Já je vidím všechny. Ale poznám, že on to neví. Sníh z jasné modré oblohy. Do svítání někdo zemře.
Tak tady je. Jak je zvláštní: moje zimní dítě, moje miminko podstrčené vílami. Je divoká jako náruč plná ptáků, v mžiku se rozletí do všech stran. Nedá se udržet uvnitř, není možné ji donutit, aby tiše seděla. Nikdy nebyla jako ostatní holčičky, jako ostatní děti. Rosette je síla přírody, jako kavka, která sedí na věži a směje se, jako sníh padající mimo svou dobu, jako květ ve větru.
Ženy – matky – jako Joline Drouová nebo Caro Clairmontová to nechápou. Hrůza z toho, že by mohly mít jiné dítě, je větší, než si dovedou představit. Rosette je skoro šestnáct, a přesto neumí normálně mluvit. Pro ně je moje dítě břemeno, ubohé, neúplné. Je pro ně chudinka Rosette, stejně jako jsem já chudinka Vianne: zůstala s tím dítětem sama a otec je tak otřesně nepřítomný.
Ale Caro a Joline nevědí, jak se na mě Rosette dívá, když jí dávám pusu na dobrou noc, jak si zpívá v posteli nebo jak dokáže nakreslit jakékoli zvíře, ptáka a živého tvora. Vidí jen malou holčičku, která nikdy nevyroste, a to je podle nich to nejsmutnější. Děvčátko, jež nikdy nevyroste, se totiž nikdy nezamiluje, nevdá se ani se nebude chtít vdát, najít si práci nebo se odstěhovat do města. Holčička, která nikdy nedospěje, bude navždy přítěží a její matka si nikdy nevyjede na plánovanou plavbu kolem světa, nebude se moct věnovat novým vzrušujícím koníčkům nebo
se scházet v country klubu. Místo toho bude odsouzena zůstat tady, v ospalém Lansquenetu nad Tannou, což není právě místo, na kterém byste si přáli zůstat navždy.
Ale já nejsem Caro Clairmontová, Joline Drouová ani Michèle Montourová. A myšlenka, že budu zakořeněná na jednom místě a nikdy mě neodnese vítr, je sen, který jsem si celý život hýčkala. Malé sny jsou vše, co jsem kdy měla; malé sny jsou vše, v co doufám. Místo, v němž ze semínek, která zaseju, vyroste něco, co budu znát. Šaty visící ve skříni. Stůl zjizvený známými stopami. Křeslo vysezené podle tvaru mého těla. Možná i kočka u dveří. Víte, já nejsem náročná. Tyhle věci jsou jistě dosažitelné. A přesto, kdykoli si myslím, že jsem snad umlčela neustálé dotírání větru, zvedne se znovu. Počasí se mění. Přátelé umírají. Děti vyrostou a odstěhují se. Dokonce i Anouk, moje letní dítě, se svými krátkými zprávami a telefonáty každou neděli – pokud
nezapomene –, už má oči rozzářené myšlenkou na jiná místa, na nová dobrodružství. Je to zvláštní. Anouk byla vždycky ta, která se chtěla usadit, zůstat. Teď se její oběžná dráha posunula a je to jeho hvězda, kterou následuje. Bylo to nevyhnutelné, já vím, a přesto se někdy přistihnu, že si přeju, temně si přeju… Ale ne s Rosette. Rosette je moje. Zvláštní dítě, říká Caro Clairmontová se svatouškovským výrazem, který tak popírá skutečný odpor, který cítí. Caroline si myslí, že to musí být přítěž. Dcera, jež nikdy nevyroste, dítě, které nikdy nebude normální. Netuší, že právě proto je mi Rosette tak blízká.
Přes cestu ti ve sněhu přeběhla kočka a zamňoukala. Vál Hurakan.
Ne. Odvracím se od té vzpomínky. Zima kočky na sněhu, pozlacená klec a kruh z písku. Udělala jsem, co bylo třeba udělat, maman. Udělala jsem to, co matky dělají vždycky. Nelituji toho. Moje dítě je v bezpečí. A to je to jediné, na čem záleží.
Zkontrolovala jsem svůj mobilní telefon. Od té doby, co se Anouk přestěhovala zpátky do Paříže, ho nosím u sebe. Občas mi pošle nějakou fotku – malé okénko do svého života.
Někdy mi pošle esemesku. Rozkošný modrooký husky před stanicí metra! Nebo: Nový obchod se zmrzlinou na Quai des
Orfèvres! Pomáhá mi vědomí, že s ní můžu kdykoli mluvit nebo se jí ozvat, ale snažím se nebýt náročná a nedávat najevo svou úzkostlivost. Naše telefonáty jsou odlehčené a zábavné: já jí vyprávím o svých zákaznících, ona mi vypráví o věcech, které viděla. Jean-Loup studuje na Sorbonně; Anouk, která mohla studovat také, vzala práci v multikině. Žijí spolu v pronajatém bytě v desátém arrondissement. Dokážu si to dokonale představit: stará budova s vlhkostí ve zdech a šváby v koupelně, podobně jako v levných hotelech, ve kterých jsme bydleli, když byla Anouk malá. Mohla tu zůstat a pracovat se mnou v obchodě s čokoládou. Místo toho si vybrala Paříž – Anouk, která nikdy nechtěla nic jiného než žít na místě, jako je Lansquenet.
Vrátila jsem se do kuchyně. Na pečicím papíře se tu chladily mendiants – žebráčky: malá čokoládová kolečka posypaná kousky kandovaného ovoce, nasekanými mandlemi a pistáciemi, sušenými okvětními lístky růží a zlatými plátky. Žebráčky jsem měla vždycky nejraději, byly tak jednoduché na přípravu, že je bez pomoci zvládlo i dítě – dokonce i pětiletá Anouk. Višně jako nos, plátek citronu jako ústa. I její žebráčky byly úsměvné.
Rosettiny jsou složitější, svou podobou téměř byzantské: malé kousky ovoce jsou uspořádané do důmyslných spirál. Stejně si hraje s knoflíky, které řadí k podlahovým lištám a vytváří na dřevěných parketách složité vzory smyček a kliček. Je to součást jejího pohledu na svět, způsob, jakým vyjadřuje jeho složitost. Caro se tváří moudře a mluví o obsedantně kompulzivní poruše a o tom, jak je běžná u takových dětí, které ráda nazývá zvláštními, ale na Rosette nic porušeného není. Vzory – znamení – jsou důležité.
Kam zmizela dnes ráno, tak tiše a cílevědomě? Je zima, tvrdá modrá obloha zvoní mrazivým větrem z ruských stepí. Rosette si ráda hraje u řeky Tanny nebo na polích dole u Les Marauds, ale nejradši má les, který se táhne podél Narcissovy farmy, kam může vstoupit jen ona, aniž by riskovala hněv majitele.
Narcisse, majitel květinářství naproti čokoládovně, dodává ovoce a zeleninu na trhy a do obchodů podél Tanny. Rosette má svým nevrlým způsobem moc rád. Už třicet let je vdovec