9788024953922

OBLEČENÁ ŽIVOTEM

Text © Jitka Klett, 2024

Translation © Vít Penkala, 2024

Cover Photo © Ondřej Pýcha, 2024

Ilustrace © Lenka Mlynarčíková, 2024

All rights reserved

ISBN 978-80-249-5392-2

1. KOŠICE–PRAHA–DUBAJ

Malebné východní Slovensko:

Místo, kde slunce vychází o něco dřív

Jednou z nejdůležitějších vlastností módního návrháře je zájem o druhé. Já jsem tuto vlastnost zdědila po rodičích. Jejich přístup byl pro mě nejdůležitějším vzorem, byť si to uvědomuji až v současnosti. Zájem o druhé projevovali přirozeně, stejně jako i další lidé z jejich generace. To, že jsem vyrůstala v prostředí, kde se zájem o druhé a ochota pomáhat bere jako samozřejmost, se do mě každopádně otisklo a předalo mi to hodnoty, ze kterých dnes můžu těžit.

Tento dar by bylo určitě možné využít v kterékoli profesi, mě však natolik fascinoval pohyb barev i látek, že jsem už od dětství měla potřebu s nimi komunikovat a baví mě to dodnes. Látky jsme v té době doma běžně nemívali, a proto jsem musela sáhnout po šatech svojí mamky. S jejím svolením byly plně v rukou mé fantazie. Jako osmileté dítě jsem však potřebovala zpětnou vazbu, a proto se všechny návštěvy u nás doma staly mými oběťmi. Módní přehlídky bývaly obvyklým večerním rituálem. Jedny šaty jsem dokázala předvést až v deseti variacích. Už tehdy jsem byla závislá na reakci publika a zároveň jsem rychle pochopila, že čím budu k lidem pozornější, tím větší zájem o mou práci v nich probudím.

Zajímat se o druhé a pomáhat jim je pro mě přirozená věc, a díky tomu také snáze zvládám řešení náročných životních situací, které k práci módního návrháře a budování módní značky patří.

Pokud pocházíte z východního Slovenska a chcete v módním oboru něco dokázat, musíte mimo jiné opravdu velmi brzy vstávat. Proč? Přece abyste se do devíti ráno dostali třeba do Bratislavy a mohli začít naplňovat své ambice – v mém případě ty tvůrčí, spojené s budováním módní kariéry.

Dvě největší slovenská města, Košice a Bratislava, jsou od sebe vzdušnou čarou 312 kilometrů daleko, což znamená, že slunce vychází na východním Slovensku o patnáct minut dříve než na západním. Autem tato trasa trvá kvůli nedokončeným a místy ani nerozestavěným dálnicím čtyři až pět hodin. Východ slunce tak v Košicích nenastává dřív jen v doslovném smyslu, ale i metaforicky. Kdybych si nenastavila budík na hodně časnou hodinu, neměla bych šanci uspět v konkurenci „zápaďanů“ se stejnými ambicemi a plány, probouzejících se do nového dne s touhle „ušetřenou“ cestou. Po té dlouhé době, co žiji a tvořím v Praze, si uvědomuji, že to není nic neobvyklého a že podobná situace panuje i mezi Brnem a Prahou, dvěma největšími městy v Česku.

V době, kdy jsem začala budovat svůj první módní salon, byla možnost objednávek přes internet ještě science-fiction, proto jsem musela pravidelně cestovat. Módní salon nezačnou klienti vyhledávat jen kvůli osobnosti návrháře nebo kvalitě práce, ale i kvůli zajímavým materiálům, pro které jste si z východu Slovenska museli dojet.

Košice: Jak vznikl můj první módní salon

Ke svému prvnímu módnímu salonu v Košicích jsem se musela dopracovat postupně. Místo, kde jsem začínala, je Průmyslová ulice v Košicích. Název ulice už jasně určuje její polohu: je v srdci průmyslové zóny metropole východního Slovenska. Brzy po tom, co k nám začaly nacházet cestu klientky –úspěšné ženy z bankovního sektoru, podnikatelky, lékařky, z nichž většina pracovala v centru města a nejbližším okolí –, bylo nutné se přestěhovat, abychom jim byli blíž a ušetřili jim čas, který je tím nejcennějším, co máme. Po dvou letech strávených na periferii města jsem proto našla odvahu přestěhovat salon na novou adresu. Vybrala jsem si Vrátnou ulici

v historickém centru Košic a pronajala si tam malý domek. V této době (bylo to kolem roku 1997) se tu soustřeďují obchody s oděvy a obuví. Protože konkurenci jsem vždy vnímala velmi pozitivně, což platí dodnes, brala jsem koncentraci těchto obchodů jako příznivou okolnost a snažila se z toho něco získat.

Tento první salon byl moje veliká pýcha. Miluji ho a při své skromnosti netuším, jestli se v kariéře ještě posunu někam dál. Interiér vychází hlavně z mých skutečně omezených finančních možností. Vždycky jsem ale milovala originální designové kousky a v tomto mém salonu je takovým kouskem zrcadlo. Krásné, veliké, přitahující pozornost. Dnes mám v salonech mnohem více zrcadel a mnohem větších, ale tehdy to byla moje radost a ozdoba mé firmy.

V domku panovala jedinečná atmosféra, hlavně díky jeho skvělé poloze nedaleko tržnice, která každý den ožívala rozmanitými barvami ovoce, zeleniny i květin, lidskou vřavou a smíchem a typickým ruchem. Za domečkem jsme měli malou zahrádku, kde jsme každé léto sklízeli bohatou úrodu rajčat. Myslím, že v tržnici bychom s nimi měli úspěch, ale nechávali jsme si je raději pro sebe a pochutnávali si na nich při snídaních, obědech i večeřích, když se nám den v salonu protáhl.

Těšilo mě, že v domečku a okolí se děje stále něco nového. I když to nebylo pokaždé to, co bych si přála. Když jsem ve Vrátné ulici uviděla první myš, koupila první past a sledovala kolegyni Silvii, jak sedí na střihacím stole a hystericky piští, připomínal mi můj salon spíš zoologickou zahradu. Došlo mi, že majitel nemovitosti mi tuhle „drobnost“ zatajil. Ale podívejme se na to pozitivně, možná si jenom myslel, že když je myš ženského rodu, bude se do mojí koncepce módního salonu hodit…

S těmi myškami jsem zažila i jednu úsměvnou příhodu.

Salon byl v domečku rozdělený na dvě části, tedy na vlastní salon a kancelář, propojené (nebo oddělené) dveřmi. Jednoho

krásného jarního dne jsem seděla na pohovce s váženou klientkou, vedle toho úžasného zrcadla, a povídaly jsme si o jejím nejnovějším modelu, který si právě vyzkoušela, když za pootevřenými dveřmi do kanceláře proběhla myš. Klientka mi tuto skutečnost tichým, ale šokovaným hlasem sdělila. A já jsem s anglickým klidem (i když by se ve mně krve nedořezal) odvětila, že jsem nic neviděla a že se jí nejspíš něco zdálo, protože u nás žádné myši nejsou…

Asi jste se dovtípili, co následovalo: uvědomila jsem si, že podobná situace ohrožuje mou reputaci a že nesmím dopustit, aby se něco takového opakovalo. A tak hledám v Košicích nový prostor a zjišťuji, že a) toužím po světle a b) chci cítit, že se dotýkám oblohy. Každá situace vás může ovlivnit pozitivně i negativně. Já se na ty pozitivní vlivy vždy napojuji a ty negativní měním, abych je měla možnost rozvíjet v pozitivní. A zejména budovat něco, co mi přináší radost, uspokojuje mě a v čem vidím smysl. Bez myší bych se tedy v domečku v centru města opravdu obešla, ale bez světla už rozhodně ne. A na to už jsem si později dávala vždycky velký pozor. V salonu přece pracujeme s barvami a ty své vibrace nejlépe odhalí na denním světle.

Když se dnes za tou dobou ohlížím, přemýšlím o jedné věci: ty myši tam nebyly od začátku, objevily se nejdříve po roce. Znamená to, že jsme pro ně byli znamením, že je u nás v salonu dobře, anebo ony byly znamením pro nás, že je čas jít „o dům dál“?

S vidinou spousty denního světla a s představou, že salon v prvním nebo druhém patře bude vždycky víc hrát barvami, jsem se tedy dala do hledání a brzy jsem objevila své vysněné prostory v Mlýnské ulici. Mlýnská ulice v Košicích se mi v období těsně před koncem tisíciletí stala osudem – zůstala jsem tam bezmála dvacet pět let, byť svoje působiště jsem tam změnila ještě třikrát. Všechna ta místa byla od sebe vzdálená nanejvýš dvacet nebo třicet metrů, ale stěhování vždy přišlo

s vyhlídkou na růst a rozvoj mé módní značky i samotného salonu. A každý nový prostor samozřejmě disponoval větší a větší dávkou světla.

Nové sídlo salonu se tak opět nachází v historické části města, jen na protější straně hlavní ulice, než byla tržnice. A když vystoupíte na balkon, uvidíte krom zástupů lidí i symbol Košic – okouzlující gotickou katedrálu sv. Alžběty. Je to největší chrám na Slovensku a národní památka, kterou navštěvují desetitisíce turistů z celého světa. A my ji máme jako na dlani. Nový salon je větší, prostornější a posunul nás do nevídaných výšin.

Vstupní místnost zaujímala skutečně velkorysou plochu a vzhledem k tomu, že jsem vždycky tíhla k umění, rozhodla jsem se v ní zřídit malou soukromou galerii, kde jsme mívali vystavené obrazy různých slovenských i zahraničních umělců. Představuji si, že pro klientku už samotný příchod musel být balzámem na duši, musel ji přenést do úplně jiné dimenze, v níž nebylo místo pro všední povinnosti, starosti a trápení. Ty mohly zůstat přede dveřmi a ona se mohla ponořit do těch nádherných uměleckých děl, která ji dokonale naladila na další zážitek, který ji čekal vzápětí.

Hlavní část salonu se třemi obrovskými zrcadly, kde jsme s klientkou pracovali, byla krásně prosvětlená. Troufám si tvrdit, že tento salon už byl skutečně reprezentativní prostor. Jeho úroveň, poloha i interiér nastavily laťku skutečně vysoko. Když dnes vídám nově otvírané salony, které nápadně připomínají ten můj v Mlýnské ulici v Košicích, říkám si: Že bych už před čtvrt stoletím byla vizionářka?

„Jitko, vy umíte prožít každý okamžik,“ říkává mi jedna z dlouholetých klientek.

Chci ho prožít a užít si ho i s vámi v novém salonu s individuálním přístupem ke každé z vás. Vstupuji do nové éry svého profesního života, stávám se na Slovensku známější

a vyhledávanější módní návrhářkou, začínají k nám přicházet známé osobnosti z byznysu, showbyznysu i z politické scény. A protože nás začaly objevovat čím dál úspěšnější ženy, byl to pro nás velký přínos i po intelektuální stránce. Salon Jitky Klett (tehdy ještě Mikulové) je místem krásných setkání a také nezapomenutelných vánočních večírků, které nám v ještě exkluzivnějších prostorách současného salonu dělají stejně velkou radost dodnes. Zlaté, červené a blýskavé vánoční ozdoby, které se odrážejí v nekonečných zrcadlech, vánoční hudba šířící se z jedné místnosti do druhé stejným tempem jako dobrá nálada, ženský smích, probouzení emocí a důležitý dojem radosti a štěstí. I to patří ke kouzlu módního salonu. Nejčastější klientela, která moje služby vyhledává vlastně od začátku mé profesní dráhy, jsou ženy ve středním věku. Většina z nich měla rodiny, děti. Při sezeních v salonu, kde vznikaly jejich modely, jsme se často dostali i k soukromým tématům a to ve mně vyvolalo potřebu založit vlastní rodinu.

Se svým manželem se seznamuji ve Vysokých Tatrách. Byla to silvestrovská chata, kde jsme se poprvé viděli a kde přeskočila jiskra, ale na náš vztah jsme si museli ještě rok počkat.

Stejná silvestrovská parta zopakovala úspěšný večírek z předchozího roku. Oba jsme se tam v podstatě vraceli s tím, že se tak setkáme s tím druhým. Naštěstí to bylo oboustranné, a i když si nejsem jistá, jestli opravdu existuje láska na první pohled, já jsem ji zažila.

V roce 2004, po narození dcery Alexandry, se natrvalo stěhujeme do Prahy. Spolu s manželem si tu začínáme budovat zázemí, soukromé i profesní. S dcerou absolvujeme společné pracovní cesty po celém světě, nejčastěji se ale přesouváme mezi Prahou a Košicemi, které zůstávají mým druhým domovem.

Letiště v Košicích je pro mě v tomhle období trochu jako autobusová zastávka nejblíž domova – znám tu už nejen za-