PR MRHANÁ NĚHA
IMPULSY Z RIA
Čeští sportovci tou dobou na druhé straně světa hájili barvy našeho národa, a pokud nevozili ze svých kolbišť rovnou medaile, mohli se zpravidla pochlubit alespoň velice slušným umístěním. Jedna slavná ruská tyčkařka ten den oznámila konec kariéry, na kterém se zákaz startu na olympiádě kvůli dopingu podepsal jenom trochu. V imigračním táboře u francouzského přístavního města Calais se zrovna nacházelo téměř sedm tisíc nelegálních přistěhovalců. Británie byla už téměř dva měsíce rozhodnutá opustit Evropskou unii a v Americe už byl jeden obskurní miliardář tak napevno usazený ve své kandidatuře na post prezidenta, že když se jeden jeho významný poradce kompromitoval, musel se pro jistotu svého postu zbavit sám. A zatímco etablované elity na Západě se se skřípěním zubů smiřovaly s tím, že Británie i Trump to skutečně myslí vážně, já jsem se na druhé straně světa zhruba stejně ochotně smiřoval s tím, že se mnou to naopak žádná zástupkyně něžného pohlaví nemyslí vážně vůbec.
Samozřejmě, pro devatenáctiletého zástupce toho méně něžného pohlaví, nadto ještě takového, jehož puberta vstoupila
na scénu pozdě a s trémou, mohlo mít slovo vážně pouze jedinou dimenzi. Jako každý dospívající chlapec jsem i já odvozoval legitimitu své mužské identity od sexuálních úspěchů. Nepatřil jsem k těm šťastným, kdo s úderem patnáctého, nejpozději šestnáctého roku přišli na to, že vyzařují silnou sexuální auru, a s hledáním partnerek neměli sebemenší problém. Ale co už, takových bylo v mém okolí naprosté minimum. Nebyl jsem ani jedním z těch, kdo si v období puberty zvládli najít přítelkyni, a byť rychle upadli do jisté rutiny, pravidelný sexuální kontakt měli také zajištěný. Ani to by nebyl takový problém, spousta lidí kolem mě byla single. V zoufalství mě uvádělo to, že se mi s dívkami nedařilo vůbec nic. V mé hlavě byla vztyčená záhadná a prakticky neprostupná bariéra zabraňující mi navázat s holkami jakýkoliv bližší kontakt. Z nějakého důvodu to zkrátka nešlo. Zatímco ostatní mohli v tomto ohledu slavit alespoň dílčí úspěchy, já vždy ztroskotal už v prvních krocích, a na vybití své nahromaděné sexuální energie jsem tak byl trestuhodně sám.
Takže jsem si řekl, že takhle už to dál nejde. V mé hlavě byl vepsán nezpochybnitelný postulát, že každého muže, kterému se nejpozději do dvacátého roku nepodaří proniknout mlhami nezdaru, čeká nevyhnutelná společenská ostrakizace. Do dvacítky mi přitom zbýval měsíc, do nástupu na vysokou školu dva. Rozhodl jsem se proto investovat finanční obnos inkasovaný od rodičů za splněnou maturitu a ženskou ochotu si jednoduše zaplatit.
Nejhorší na tom bylo, že značná část mého okolí nedokázala mou nedobrovolnou samotu pochopit. Vážil jsem sice padesát kilo (ano, to je pět a nula), což bylo i při mé malé výšce dost málo, ale jinak jsem žádnými zásadními deformacemi
netrpěl. Můj obličej, ač na pohled téměř dětský, se dal dost dobře označit za pohledný, a když jsem chtěl (pravda, tehdy jsem moc často nechtěl), uměl jsem být i milý. Uměl jsem lidi rozesmát. Snažil jsem se dobře oblékat. Málokdo zpochybňoval moji inteligenci (pokud nešlo o počty). S několika (vesměs mladšími) dívkami jsem v průběhu let dokonce i krátce „chodil“. Podobné věci ale nikdy nevydržely déle než pár týdnů. „Já vážně nechápu, jak je možný, že zrovna ty nikoho nemáš,“ byla věta, kterou jsem slýchal až podezřele často. Většinou od holek. Naštěstí vždy jen do té doby, než jsem svoji frustraci začal ventilovat tím, že jsem jim barvitě vyprávěl o svých pornografických dýcháncích.
Zaplatit si za sex se však kupodivu mnohem snáze řeklo, než udělalo. Ne že by mi chybělo odhodlání, naopak, jakmile se moje mysl k něčemu upnula, obvykle upadala do hlubokých nepokojů, když to nedostala v příštích pěti minutách. Jenže pokud veškeré vaše dosavadní zkušenosti spočívají v tom, že dvakrát denně honíte u porna, a jediné interakce se skutečnými ženami vypadají tak, že o tom před nimi nedokážete držet hubu, nevíte tak docela, jak k celé věci přistoupit.
Nakonec jsem se rozhodl celou záležitost vyřešit s pomocí internetu. Na porno mi byl dobrý více než dostatečně, takže najít na něm placenou společnici musí jít taky. Na porno jsem ostatně koukal tím víc, čím menší štěstí jsem měl u holek. Dodnes si pamatuji na svoji první zkušenost s touto formou audiovizuálních materiálů. Moje sedmileté já sedělo v počítačové učebně mé základní školy během počítačového kroužku, upřeně zíralo do masivní krychle předpotopního monitoru a jeho vědomí absolutně nezvládalo zkrotit návaly
horké rozkoše hromadící se mu úděsnou rychlostí mezi nohama. Dvě věci mi ani dnes, po sedmnácti letech, nejsou jasné. Jak je možné, že mě u toho neviděl vedoucí kroužku, a jak se mi povedlo ovládnout takřka nezvladatelnou touhu servat ze sebe všechno oblečení a začít se tahat za své nedorostlé pohlaví. Zcela nepochybně ale patřím k asi první generaci mužů, jejichž sexualita byla mohutným nástupem internetového porna zásadně ovlivněna. Sám nevím, jestli v tom mám spatřovat definitivní vítězství sexuální revoluce započaté v šedesátých letech minulého století, nebo naopak začátek podobně zásadní sexuální kontrarevoluce.
Buď jak buď, rozhodnutí vyřešit tuhle svízel za pomoci internetového vyhledávače se velmi záhy ukázalo jako správné. Po zadání jednoduchého příkazu priváty Pardubice do Googlu jsem byl velice promptně přesměrován na stránky, kde bylo k nalezení přesně to, co jsem očekával. S bušícím srdcem a poněkud uslintaně jsem začal prohlížet zobrazované inzeráty. Konsternovaně jsem se probíral náhlým přebytkem vášnivých milenek, žhavých kočiček a obyčejných holek, co mají rády sex, nabízejících klasiku, příjemnou masáž, líbání a po domluvě mnoho dalšího, abych našel takovou, která by alespoň trochu vyhovovala mým – samo sebou zcela adekvátním – nárokům. Navzdory svým dosavadním „oslnivým“ výsledkům jsem totiž ani na vteřinu nepřestal věřit ve svou intelektuální i fyzickou atraktivitu a nehodlal jsem se smířit jen tak s něčím. Zhruba po deseti minutách procházení několika stránek jsem našel, co jsem hledal. Lily, dvacet pět let, sto padesát osm centimetrů, zrzavých vlasů a střední, pěkně zaoblené postavy mě zvala do svého útulného a diskrétního bytečku poblíž centra, kde mi slibovala naráz prakticky vše, co její střídmější kolegyně
slibovaly odděleně a za příplatky. Třesoucími se prsty jsem na displeji mobilu vyťukal uvedené číslo a s knedlíkem v krku čekal, zatímco se mi v uchu ozývaly táhlé tóny oznamující, že mobil na druhé straně spojení právě vyzvání. Začal jsem se potit v podpaží, což mohlo být přičteno i parnému srpnovému odpoledni rozpalujícímu svými paprsky asfalt na silnici před naším domem. Vyzvánění pokračovalo už plnou minutu. Nervózně jsem polkl a už se chystal zklamaně zavěsit, když tu náhle to přišlo. Do ucha se mi ozvalo krátké strohé pípnutí a po něm ticho. Lily stihla zavěsit první.
V tu chvíli mě všechny moje neochvějné zásady, že přece nemůžu při své první noci (!) slevovat ze svých nároků, velice spěšně opustily a já začal vytáčet číslo jednoho inzerátu za druhým. Většina čísel však byla obsazených, dovolená a povyražení uprostřed léta pro jedny zřejmě znamenaly větší pracovní nasazení pro druhé. Ve své horečné snaze dosáhnout úspěchu alespoň na poli telefonního spojení jsem ale nepolevoval a tvrdohlavě se obracel na všechny uvedené kontakty. Už jsem pomalu chtěl svoje úsilí vzdát, když jsem (podruhé) ještě vytočil číslo jakéhosi privátu Lucky, kde nabízely své služby Diana (22) a Adriana (30) (zajímala mě především Adriana), a už mírně rezignovaně čekal na oznámení, že volané číslo je nedostupné. Lucky však překvapivě dostálo svému jménu, protože jen pár vteřin po prvním tónu se ve sluchátku ozval mladý ženský hlas afektovaným: „Prosím?“
Okamžitě jsem začal mobilizovat veškeré síly svého prý nadprůměrného intelektu, abych něčím inteligentním také začal konverzaci, jež měla vést k mému prvnímu styku se ženou. Že jsem si mohl skutečně gratulovat, mi bylo jasné
v okamžiku, kdy jsem ze sebe, po tom, co mi samým vzrušením zaskočily sliny, vyprskal: „A-ahoj, můžu ti tykat?“
„Ahoj, no jasně že můžeš. Co bys rád?“
„Já… no, ehm. Já jsem viděl tady na stránkách tvůj inzerát a říkal jsem si, jestli bych se moh nějak u tebe třeba stavit?“
„No, to bys určitě moh.“
„No… a… kolik by to tak asi stálo?“
„To záleží, co bys chtěl, ale většinou je to půlhodina za tisíc a hodinka za patnáct set.“
„Aha aha. A ty jsi Diana, nebo Adriana?“
„Diana.“
„Aha, ale já bych radši Adrianu.“
„Ta ale pracuje až večer, takže si budeš muset zavolat znova tak v devět.“
„Aha, tak jo, tak super, tak já teda zavolám v devět, díky.“ (vesele) „Jasný, měj se.“
Sotva jsem odtrhl mobil od ucha, zhroutil jsem se vyčerpáním na stůl. Pot se ze mě lil tak, že jsem byl zralý si už podruhé ten den vyměnit tričko, a srdce mi pumpovalo jako zběsilé. Při myšlence, že bych měl podobně oduševnělou konverzaci podstoupit ještě jednou, opouštěla moji duši odvaha a má kolena veškerá síla. Představa, že bych si měl ještě ten den přivodit funkční erekci, mi v tu chvíli připadala přinejmenším úsměvná. Po chvíli se však můj dech přece jen o něco zpomalil a já byl schopen čelit nezvyklé nové situaci s o něco větším klidem. S o něco větším klidem v mém případě znamenalo, že jsem každých pět minut přeběhl z jednoho konce bytu na druhý a na každém úseku udělal roztěkanou zastávku na balkóně, abych to všechno patřičně rozdýchal. Mohl jsem jen děkovat všem svatým, že matka se ještě nevrátila z pochůzky ve městě,
otec pracoval na zahradě pode mnou v blažené pohrouženosti do svého díla a sestra trávila odpoledne u kamarádky.
Po dvou hodinách jsem si ale stejně řekl, že už na to nemám. Otci, který mezitím dokončil práci na zahradě a vystoupal nahoru do bytu, jsem poněkud přiškrceně oznámil, že jdu ven a že se vrátím až večer. Jak jsem vycházel na ulici, den už značně pokročil a letní obloha klenoucí se nad naším sídlištěm dostávala onen zlatavý nádech, jenž býval předvojem večerních červánků. Slunce se sice pomalu, ale jistě chýlilo k západu, i tak jsem si ale trudnomyslně uvědomoval, že do doby, než mám podle Dianiných instrukcí podruhé zavolat, stále zbývají skoro tři hodiny. S nejasnou myšlenkou zdravotní procházky v hlavě jsem se vydal ulicí Jana Palacha směrem do centra města. Potom mě napadlo, že bych možná před prvním sexem mohl požít alkohol.
Uklidněn, že mám alespoň pro nejbližší minuty v hlavě konkrétní plán, jsem pokračoval rovně směrem k obchodnímu centru na náměstí. Když jsem k němu dorazil, šel jsem bez váhání přes celé náměstí k jeho zadnímu vchodu, kde jsem si v bankomatu vybral dva tisíce korun. Neměl jsem sice dosud s transakcemi podobného typu žádné zkušenosti, jakýsi instinkt mi ovšem napovídal, že přítomnost platebního terminálu na nočním stolku očekávat nemám. Jak jsem si pěchoval bankovky do peněženky, problesklo mi hlavou, že mi vlastně jedna dost podstatná věc chybí. Vešel jsem do prostor obchoďáku a zamířil si to rovnou do drogerie, kde jsem koupil – a snažil se přitom nevnímat potutelně cukající koutky úst zhruba čtyřicetileté prodavačky – balíček kondomů značky Durex. Znal jsem ji z reklamy. S hořícíma ušima jsem se tempem průměrného dostihového koně vyřítil z obchodu
a zamířil rovnou k východu. O nutnosti štědré dávky alkoholu jsem nyní již naprosto nepochyboval.
Od obchodního centra jsem zamířil na třídu Míru, hlavní pardubickou skoro pěší zónu lemovanou obchody, kavárnami a bary. V tuto roční a denní dobu bylo téměř jisté, že „bulvár“ bude plný lidí a života, o čemž ostatně svědčil fakt, že ani ne půl roku po jeho rozsáhlé rekonstrukci už byla nově položená světlá dlažba utěšeně pozvracená v okruhu zhruba deseti metrů od vchodu do každého baru. Při procházení a nahlížení do venkovních zahrádek mě ovšem žádná z nabízených možností nezaujala, a tak jsem, napůl vděčný, že ošidím časomíru ještě o několik minut, než skutečně učiním rozhodnutí, prodloužil svůj krok a vydal se směrem do historického centra města. Dostatečný výběr barů a hospod byl i tam, takže nebylo kam spěchat.
Po asi dvouminutové okružní obhlídce nakonec volba padla na bar zhruba uprostřed náměstí. Nebyl sice ani zdaleka nejlepší, zato byl zdaleka nejlevnější. Byl jsem koneckonců stále ještě student, toho času navíc bez brigády, a určitá vydání mě ten večer ještě čekala. To mi ostatně každých zhruba pět vteřin připomněl i koupený balíček kondomů, který jsem nervózně svíral v kapse ještě ve chvíli, kdy jsem si sedal k jednomu z mála volných stolů. Ne zrovna jistě jsem dosedl a telepaticky se snažil přesvědčit kolem procházejícího číšníka, jednoho z těch velmi žoviálních, aby se uráčil mě a mou potřebu alkoholu zaznamenat.
„Zdravíčko, tak co to bude,“ zahartusil, když se ke mně prokličkoval.
„Eee, jaký máte piva?“
„Plzeň, stellu, desítku a dvanáctku gambrinus a svijany.“