ZÁSNUBY KRALEVICE VÁCLAVA
Právem se o ní říká, že se z ní stala nejkrásnější žena Evropy! Uherská princezna Katarina blýskla závistivým pohledem po své sestřence Anně Svídnické, která se bez valného zájmu probírala klenoty ve šperkovnici.
Anna byla sice mladičká, ale dvanácté narozeniny, které pro urozené dívky představovaly hranici dospělosti, už před nějakým časem překročila. A krásná doopravdy byla. Ve tváři, jež měla svůdný srdcovitý tvar, jí zářily velké modré oči s dlouhými, hebkými řasami. Zdědila plavý půvab polských Piastoven, neboť z piastovského rodu pocházel její otec Jindřich II. Svídnický. V žilách jí však tepala vášnivá uherská krev po matce Katrin, sestře uherského krále Ludvíka I. Velikého.
Král Ludvík, pro Annu strýček Lajos, byl sice Katarininým tatínkem, ale stačil jediný pohled Anniných podmanivých očí, v nichž podle nálady zahrála buď čtveračivá, nebo hněvivá jiskra, a už tančil, jak mu hezoučká a okouzlující neteř pískala. A Katarina, které se něco podobného nikdy nepodařilo, se tím pádem ocitala na vedlejší koleji. S tím se rozhodně nehodlala smířit.
„Anna je přece tvoje sestřenice, Katarino!“ okřikl Ludvík jednou zostra dceru, neboť mu neunikly téměř nepřátelské pohledy, jimiž si Annu měřila.
„To ano, ale já jsem tvoje dcera!“ dupla si Katarina drobnou nožkou v hedvábném střevíčku. I v jejích žilách kolovala vášnivá uherská krev, jejíž plamen někdy nedokázala ovládnout.
Jen nerada si to připouštěla, ale sestřenku Annu nechovala zrovna v lásce.
Žárlila na ni, proč si to nepřiznat! Sice to bylo nehodné křesťanské princezny, ale bylo tomu tak.
V Anně viděla vetřelkyni.
„Sirotek ubohý!“ litovali Annu dvořané, když se před lety jednoho krásného dne objevila u uherského královského dvora v Budíně, kam ji po otcově náhlé smrti poslali na vychování. „Otce ztratila v tak útlém věku!“
A poté, co tento svět opustila také Annina matka Katrin, chvalozpěvy na Annu už vůbec nebraly konce: „Anna jako by z oka vypadla své matce Katrin, sestře našeho krále Ludvíka. Jen vlasy má na rozdíl od ní plavé! Ale hezoučká je stejně jako ona!“
Katarina opět upřela na Annu pozorný pohled.
Tohle pravda nebyla! Anna sice mohla mít některé z rysů matčiny jemné tváře, ale zdědila především oslnivou krásu a podmanivé kouzlo polských Piastoven.
Osudové ženy z tohoto vznešeného královského rodu byly svým výjimečným půvabem proslulé – okouzlily kdekoho, popletly hlavu každému muži! Jednou z nich byla proslulá Rejčka, která se dokonce dvakrát stala královnou a s níž sváděla boj o moc česká královna a matka Karla IV. Eliška Přemyslovna.
Před takovými se člověk musí mít na pozoru!
Katarina nebyla jistě jediná, kdo si kladl otázku, v čem vlastně spočívá ono věhlasné kouzlo svůdných Piastoven. Jistě ne pouze ve výjimečné kráse, ale také v příjemných způsobech, v dokonalém vystupování a v neposlední řadě v kultivovanosti a vzdělanosti.
Byly nejen krásné, ale rovněž chytré, což byla nebezpečná kombinace.
Jako by vycítila Katarinin upřený pohled, vzhlédla Anna nyní od šperkovnice, jejímž obsahem se nepřestávala bezmyšlenkovitě
probírat. Mezi dlouhými štíhlými prsty se jí prosmýkl široký zlatý náhrdelník s velkým rubínem, ozdobeným drobnými perličkami. Sklouzl zpátky do schrány, jež měla podobu miniaturní vznosné katedrály, a jako pružný hádek se stočil na měkké purpurové podušce vedle čelenky poseté rubíny a perličkami.
„Rubín má barvu srdce,“ pronesla znalecky Katarina. „Vhodný dar ti poslal český král a jistě i budoucí římský císař Karel IV. u příležitosti zásnub s jeho synkem Václavem!“ Nedokázala se přitom ubránit úsměšku, který jí při těch slovech zvlnil plné rty.
„I když… perly znamenají slzy! Škoda, že je ten tvůj ženich ještě nemluvně!“
Anna sebou trhla, jako by se náhle probudila ze sna, a přestala se probírat šperkovnicí.
„Ach, prosím tě!“ mávla rozladěně rukou, na níž se ve světle svící zatřpytil zlatý náramek s rubíny, rovněž jeden ze zásnubních darů. „Jako bys nevěděla, že nejde vlastně o opravdové zásnuby, ale o pouhé zaslíbení ! Jinak to ani nejde! Václav je skutečně ještě nemluvně! Nač potom mluvit o symbolice darovaného šperku! To je v tomto případě úplně zbytečné!“ usadila sestřenici. Co ta ví o diplomatických sňatcích! Sama je ještě dítě!
Anna přejela nenápadným postranním pohledem Katarininu vytáhlou postavu, postrádající byť jedinou svůdně oblou křivku.
Takové vyžle hubené to je a mluví z něj jen pouhopouhá závist! I když tvářičku má hezkou, to se musí nechat, připustila v duchu neochotně Anna. Zračí se v ní příslib budoucí krásy, kterou zdědila po své matce Alžbětě Bosenské.
Ach ano, závidí mi výhodnou partii, ta moje milující královská sestřenka Katarina, nic jiného! Český kralevic Václav možná skutečně byl jen sotva roční miminko, ale jako jediný syn českého a římského krále Karla IV. byl jeho dědicem a následníkem.
Katarině však přesto přišly námluvy Václava s Annou Svídnickou poněkud nevkusné, zejména vzalo-li se v úvahu, že byla Anna o dobrých jedenáct let starší než její snoubenec.
Rozhodla se nyní, že sestřence tuto situaci neusnadní. „To je sice pravda, ale i podobný svazek zaslíbení je v našich kruzích stejně závazný jako zasnoubení a s jistotou znamená v budoucnu sňatek,“ upozornila Annu důrazně.
Anna s hranou lhostejností pokrčila rameny. Uměla se dokonale ovládat, věděla, jak skrývat své pocity. Rychle se tomu naučila u královského dvora, kde jí vštípili pravidla vybraného chování a zásady dvorské etikety – podle nich nedá pravá dáma nikdy najevo, že se pronesená slova trefi la do černého. Protivníka vždy vyvede z míry nejvíc, přejde-li je vznešenou nevšímavostí či chladným mlčením.
Nakonec jí to však nedalo. „A co na tom?“ podotkla po chvíli. „Nezapomínej, že tak získám vysoce postaveného a vlivného tchána! Jeho Veličenstvo Karel IV. je přece římský král a vbrzku se jistě stane i římským císařem! Každý to tvrdí!“
„Vidělas ho už? Myslím Jeho Veličenstvo Karla IV.?“ Katarina nechala intrik. Tohle ji doopravdy zajímalo.
„Ne,“ připustila Anna neochotně. Nepřestávalo ji mrzet, že ji Karel IV. nepřišel v zastoupení syna o souhlas k zásnubám požádat osobně, jakkoli formální akt to byl. S těmi převratnými novinkami ji seznámil až strýc Ludvík. To on jí předal nákladný zásnubní dar, šperkovnici s klenoty ozdobenými rubíny a perličkami, jimiž se právě probírala.
Neodvážila se odmítnout tak nedůstojně sdělený návrh, neodvážila se vzdorovat. Vždyť co mohla dělat? Byla sirotek, z milosti trpěný u dvora svého královského strýce, i když obdržela významné dědictví – svídnické knížectví.
Mohla být ráda, že se na ni usmálo štěstí v podobě ženicha tak urozeného. A že mu byl sotva rok? Co na tom sejde! „Vše potřebné prý bylo projednáno přímo s Jeho Veličenstvem Ludvíkem.“
„Dalo se celkem čekat, že Jeho Veličenstvo Karel IV. a můj otec proberou vše nejprve spolu,“ prohlásila rozšafně Katarina.
„A podle mě je to pochopitelné. Mají k sobě blízko. Je ti jistě
známo, že první manželkou mého otce byla Karlova dcera Markéta Lucemburská.“
Annu ta slova zaujala. Se zvědavostí v očích se obrátila ke své společnici. O Lajosových složitých příbuzenských vztazích jí sice něco známo bylo, nepřemýšlela o nich nicméně přespříliš. Tedy až do této chvíle ne.
„Víš něco víc o té Markétě? Povídej!“ naléhala s probuzeným zájmem na Katarinu. Bude dobré dozvědět se něco víc o rodině budoucího tchána. Předchozí žárlivé hašteření bylo zapomenuto, zůstala jen dychtivá zvědavost.
„Jak bych nevěděla!“ usmála se Katarina důležitě. Zájem starší
Anny jí zalichotil. „Markéta Lucemburská byla starší dcera Karla IV. a jeho první manželky Blanky z Valois. Blanka prý byla jeho velká láska. Markétu záhy provdali za mého otce, uherského krále.“ Katarina se odmlčela a až po chvíli dodala: „Říká se, že byla moc hezká. Tedy ta princezna Markéta.“
Otec se do ní podle všeho bezhlavě zamiloval, pokračovala v duchu v úvahách. Alespoň mu to často a ráda v hádkách dodnes předhazovala Katarinina matka Alžběta Bosenská, která se stala jeho druhou chotí.
Proč se ale Anně s podobnými věcmi svěřovat? Nechá si je pro sebe. Špinavé prádlo se přece má prát doma!
„Ovšem Markéta a můj otec se ze svého manželského štěstí dlouho netěšili,“ pokračovala proto raději. „Markéta zemřela sotva čtrnáctiletá.“
A kdo ví, zda se o nějakém manželském štěstí dá vůbec mluvit, snažila se Katarina jako vždy zlehčit láskyplný vztah svého otce a půvabné Markéty. I to si však nechala pro sebe. Kdo ví, zda spolu ti dva vůbec žili jako muž a žena. Kdo ví, zda nezůstalo u romantické lásky, která teprve čekala na naplnění.
„Otec pak zůstal dlouho sám,“ pokračovala namísto toho, „a jeho královský tchán Karel mu býval v těžkých chvílích plných smutku vždy oporou. Stali se z nich dobří přátelé. Otec
se znovu oženil až po letech. Jeho druhou chotí se stala Alžběta Bosenská, má matka. Ta mu porodila děti.“
Jenže samé dcery, přiznala si Katarina neochotně. Marii, ta ale záhy zemřela. A pak ji, Katarinu. Ale kdo ví, syn a dědic svatoštěpánské koruny uherského panovníka může ještě přijít!
„Ty ses s Jeho Veličenstvem Karlem IV. už setkala?“ zeptala se zvědavě Anna.
„Ano, ale vždy jen krátce,“ odpověděla s jistým zdráháním Katarina a rychle uhnula očima, aby z nich Anna nevyčetla její tajemství.
S králem Karlem IV. se setkala již několikrát. Od první chvíle se jí líbil, i když v té době svým pocitům zcela nerozuměla, vždyť tehdy byla dosud dítě. Imponoval jí královským majestátem. Nyní, když ji od dospělosti dělil pouhý krůček, pochopila, že v ní probudil něco víc než obdiv.
Okouzlil ji.
Učaroval jí nejen oním vznešeným majestátem – přitahoval ji jako muž. Zaskočilo ji to, neboť něco podobného prožívala poprvé.
„Domníváš se, že král Karel svou druhou manželku doopravdy miluje?“ pokračovala Anna ve vyptávání. „Je to vůbec možné… myslím po Blance z Valois? Ten druhý sňatek s Annou Falckou byl prý navíc diplomaticky dojednaný.“
Skutečně ji to zajímalo. Často si kladla otázku, zda je v životě vůbec možné prožít hluboký milostný vztah dvakrát, zda člověk nepotká opravdovou lásku pouze jednou jedinkrát, aby ho pak zasáhla a poznamenala navždy.
Katarina zná krále Karla pravděpodobně lépe, i když spíš z otcova vyprávění. Bylo by dobré dozvědět se o něm víc, když jsou nyní vlastně spřízněni.
„Všichni tvrdí, že svou druhou manželku upřímně miluje, ale já tomu nevěřím! Annu Falckou si přece vzal z čistě politických důvodů! Jen proto, aby její otec podpořil jeho kandidaturu na
římského krále, a také kvůli Falci! Nic jiného v tom není!“ vybuchla Katarina zprudka. Jak by Karel mohl milovat Annu z Falce! Jeho srdce získala Blanka z Valois a podmanit si je můžu znovu pouze já!
Anna se na ni překvapeně zadívala. Nechápala, proč při otázce zdánlivě tak nevinné náhle v její sestřenici vzplál oheň tak vášnivý.
„Mají přece syna!“ namítla opatrně a nespouštěla přitom z Katariny upřený pohled.
Katarina mávla rukou, jako by odháněla dotěrný hmyz. „Prosím tě! To přece nic nedokazuje! Manželská povinnost ještě neznamená lásku!“
„Kdes získala takovéhle zkušenosti, Katarino?“ užasla Anna.
Katarina trošku zrudla. Vyslechla pár důvěrných hovorů, které vedla její matka Alžběta s dvorními dámami. Matka se naoko tvářila jako počestné neviňátko, ráda však pronikala do skrývaných tajemství ostatních, a to i do těch nejintimnějších, aby jich pak v případě nezbytné potřeby užila jako účinné zbraně. Na budínském dvoře si tím oblibu zrovna nezískala.
„Ach, to přece ví každý! Musí jít o pouhou povinnost!“ vyhrkla rychle. „Hlubokou láskou možná můžeš milovat i podruhé, ale jistě ne někoho, koho ti dohodí z diplomatických důvodů.“
Hlubokou láskou může muž milovat podruhé pouze tehdy, potká-li tu pravou.
Jako třeba mne.
„Sama jsi ale říkala, že Karel svou první manželku Blanku skutečně miloval, a to byl přitom také dojednaný sňatek,“ namítla Anna.
„I to se někdy může stát,“ připustila Katarina zdráhavě. Hlas měla opět vyrovnaný a klidný. „Ovšem Blanka byla první, na to nezapomínej. A pak, ti dva se léta znali od francouzského dvora, kam Karla poslali na vychování. Přes pětadvacet let spolu prožili.“
Anně se náhle sevřelo bolestně srdce. Pozná ona někdy cit tak hluboký a dlouhotrvající? Zasnoubili ji s nemluvnětem, a pokud ji za Václava i provdají, bude muset na jejich společný život čekat celá léta. Zamilují se pak s Václavem do sebe, až se konečně setkají jako dospělí, stejně jako kdysi Karel s Blankou? Co když se mezitím zamiluje do jiného? A co když k sobě s Václavem nenajdou cestu?
A mimoto… v době, kdy Václav konečně dosáhne plnoletosti, bude ona už stará. Za patnáct šestnáct let ji bude od třicítky dělit pouhý krůček!
Anna se po té neradostné úvaze ponořila do zadumaného mlčení.
V komnatě se rozhostilo napjaté ticho.
Katarinu to po chvíli přestalo bavit. A tak se raději se sestřenkou v rychlosti rozloučila a vydala se do své komnaty.
Karel IV. byl dosud v Budíně, to věděla. Otec jí prozradil, že se český král chystá ráno za prvního rozbřesku na zpáteční cestu do Prahy, a že si proto nepřeje být rušen.
Musí si s ním promluvit. Nenechá ho jen tak odjet!
Anně se o tom však ani slůvkem nezmínila.
Proč také?
Ta už přece zasnoubená je!
Cornelius, tajemník krále Ludvíka a jeho přední diplomat, si promnul unavené oči. Mnoho toho v posledních dnech nenaspal. Příčinou nebyla pouze vzácná a politicky významná návštěva krále Karla IV., jejíž přípravy měl na starosti.
Na jeho příjezd k budínskému dvoru se ostatně jako obvykle těšil, neboť český a římský král se k němu choval téměř jako k příteli. Byl už prostě takový – nevyvyšoval se nad ostatní, choval se laskavě ke svému okolí, a všichni ho proto o to víc ctili.