9788024952369

Rudolf H ru ŠÍ nsk Ý nejml.

Lukyn vyjede z potemnělého tunelu lesa a přimhouří oči před letním sluncem. Jak se rozkoukává, začne se úšklebek staženého obličeje pomalu měnit v blažený úsměv. Až trochu dojatě nad svou spokojeností pohladí očima zvlněnou krajinu se silnicí, klikatící se mezi poli a tmavě zelenými lesy. Takhle zdálky mu už od dětství připomínají kopečky mechu. Naducané polštáře, které se líně povalují v krajině svažující se k Čerticím, za nimiž se v odpoledním slunci třpytí řeka. Když se nad sebou a svým životem zamyslí, překvapeně si uvědomí, jak je dokonale šťastný. Je mu třicet pět let, před nějakou dobou si založil živnost, na leasing si pořídil krásnou, japonskou dodávku s chlaďákem a rozváží po okrese zmrzliny. Daří se mu dobře. Vždycky mu to rychle myslelo, vždycky byl pracovitý a dokázal se postarat o svou rodinu.

Na rtech ho zašimrá pyšný úsměv. Marta byla už od školy ta nejhezčí holka ve vsi, a když s ní začal chodit, mohli se pominout závistí všichni kluci z okolí až do Tábora. Chvilku to sice bylo na hraně s jedním Pražákem z chat u řeky, ten byl do ní úplně blázen a bolestnou převahu mu dodávalo všech sto pražských věží. Všechny ty nablýskané, vysoké budovy, orloj, Václavák

a nákupní centra nacpaná zbožím, ale i tento boj dokázal Lukyn vyhrát a ta krásná holka je jeho.

Je jeho a mají spolu, jak říká Marta, dvě krásný, zdravý a po ní chytrý děti, Kubíka a Pepinu. Ovšem ani s Martou není každý den procházka rájem. Dokonce by se dalo říci, že je to někdy k nevydržení, neboť projevuje silné tendence řídit všem okolo sebe život. Avšak za ty roky, co jsou spolu, se už Lukyn naučil její nálady a příkazy nevnímat a odpojovat, v rámci zachování vlastní pohody, sluch a někdy i zrak. Přesto s naprostou jistotou ví, že ve svém nitru je nesmírně hodná a pro něj a děti by udělala cokoli. V tu chvíli se přistihne, že se usmívá vlastně až zamilovaně, když na ně myslí. Dnes mají s Martou výročí svatby. „Jedenáct let. A to překrásných jedenáct let!“ Lukyn si za volantem potěšeně přikývne a v tu samou chvíli se vyděšeně zarazí. „Ježíšmarjá! Já jí zapomněl koupit ve městě kytku!“ Prudce přibrzdí. Natěšená pohoda se rázem změní v dusivou tíseň. Ví, že má za chvilku Martu vyzvednout a mají jet na slavnostní večeři. A teď pro ni jede, sice plný lásky a rozněžnělý až k slzám z krásných společných let, jenže bez kytice. Zoufale se při jízdě rozhlíží. Samozřejmě že i on by pro svou ženu udělal cokoli, ale jet zpátky do města se mu opravdu nechce.

Jako tolikrát v životě, dokáže ze svízelné situace uniknout jednoduše geniálním nápadem. Všimne si totiž rozkvetlé louky, vlnící se po straně silnice a s vyzývavou marnotratností zářící barvami léta. „Tak já ji natrhám! A když jí řeknu, že je moje krásná, kouzelná víla a tím pádem se k ní ty luční, vílí kytky hodí nejvíc, tak to i projde.“ S uspokojením nad svou vynalézavostí se na sebe usměje do zpětného zrcátka, zahne na polní cestu a zastaví. S rozkoší se nadechne teplého vzduchu a sleduje bílé chomáčky pampelišek, jak zdánlivě bezcílně putují nad zeleným mořem trávy.

Vyskočí z dodávky a trhá chrpy, kopretiny a vlčí máky, které jsou skutečně ve své letní kráse důstojným darem pro jeho vílu Martu. S natrhanou kyticí si lehne do trávy, nad kterou poletují hejna motýlů a sleduje kondenzační čáru, která se pomalu rozpouští za letadlem, třpytícím se vysoko na prázdninově modrém

nebi. Blaženě zavře oči a s pocitem zasloužené chvíle krátkého

zahálení poslouchá cvrkot cvrčků a bzučení včel. Náhle oči znovu otevře, zaposlouchá se a uvědomí si, že přes všechny ty uklidňující zvuky letní louky slyší klapání dieselového motoru. Vstane a zvědavě vyjde na mírný kopeček. Když vykoukne přes vrcholek, uvidí nablýskaný, zeleno-žlutý traktor John Deer, stojící u malého remízku. „To je Pablo s Honzynem, ne?“

Své kamarády z čertického družstva ale nikde kolem nevidí. Co se týče Pabla, bylo by mu to asi jedno a vůbec by to neřešil. Pablovi se totiž za celý jeho dosavadní život nic zvláštního nepřihodilo a dá se předpokládat, že po zbytek života ani nepřihodí. Jeho život řídí s odhodláním diktátora manželka Alča a on se této hrůzovládě pokorně poddal. Vlastně největší zvláštnost v jeho životě spočívá v tom, že se, ač narozen do Čertic, přestěhoval za Alčou do Bučic.

To, že Lukyn zpozorní, je kvůli Honzynovi. Honzynovi se totiž děje něco zvláštního neustále. Ne snad přímo jeho vinou nebo záměrem, na to je příliš pomalý, pohodlný až líný, ale prostě se kolem něho ty nepředpokládané a často až vražedně nebezpečné situace nějak kupí.

Lukynovi najednou leknutím zatrne, když si všimne nohou, bezvládně trčících z křoví. „Drápalík!“ To je první, co ho napadne. Honzyn totiž od dětství uctívá postavu družstevníka Drápalíka, jehož ve filmu Vesničko má středisková přejel kombajn a vtiskl ho do pole. Tím, že nehodu přežil bez úhony a posléze mu byla vylita sádrová socha, se stal předmětem Honzynova bezmezného obdivu. Usilovně se snaží již několik let vypočítat váhu zemědělského stroje a tlak pneumatiky na lidské tělo, v závislosti na složení a měkkosti půdy, potřebné k zopakování tohoto zázraku. Lukyn cítí, jak mu třas rozklepal kolena. „Ten blb se nechal přejet traktorem, aby měl sochu!“ proletí mu zděšenou myslí.

„Honzyne!“ vykřikne a bezhlavě se rozběhne z kopečku. V křoví se objeví dva rozesmáté obličeje a usilovně mu naznačují,

aby byl tiše. Lukyn sice vůbec nechápe, o co jde, ale s úlevou vydechne a opatrně doběhne až k nim. Pablo s očima plnýma slz od zadržovaného smíchu ukazuje na remízek a zasvěceně kývne: „Komár!“

Jirka Šimota z Čertic, zvaný Komár, postrach manželů v širokém okolí, není v trávě sám, což dokazuje nezaměnitelné pištění prodavačky z Jednoty, pro svůj proslulý ječák zvané Cher. „Jirko, neblbni! Hele, umažeš mi halenku, hele!“ ječí Cher a halenka v té chvíli vyletí obloukem z trávy a ladně se zachytí v závěji lučních květin.

Honzyn, v touze po lepším výhledu, odhodí zbytky opatrnosti a troufale se snaží prolézt křovím blíž. Pablo se ho ještě snaží rychle zachytit za tričko, ale je pozdě. Tričko se natáhne, pak povolí a Honzyn padá do větví keře.

„Jejda!“ zanaříká, když už se bezmocně válí na zemi. Z protější meze se ozve zaječení a z trávy se vynoří Komárova hlava. „Vy ste ale blbci! Nemáte co jinýho na práci než očumovat lidi?!“

Aby nebylo pochyb, že výjev je u konce, Cher rozčíleně vyskočí z trávy, v běhu si obléká halenku, pak nasedne na kolo a nepřetržitě u toho ječí: „Hele, a ne že o tom budete někde mektat, že jsem se tu byla opalovat!“

Komár si otráveně natáhne kraťasy a dotčeně zakřičí: „Dík za zkaženej den, kreténi!“ Pomalu nasedne na motorku a hlučně odjíždí po polní cestě. Tím hlasitým odjezdem kouzlo chvíle nadobro zmizelo a Pablo se naštvaně zakření: „Ty si nemožnej, Honzyne! Že nevydržíš chvíli v klidu, když si tak neohrabanej. To sme mohli ještě koukat.“ Otráveně jde k traktoru a Honzyn se provinile vydá za ním. „Tak já nechtěl, že jo… to bylo jako todleto… nedopatření. Už jedeme?“ Pablo mu zabouchne dveře před nosem. „Já jedu dom. Ty si běž po svejch vole, když neumíš bejt potichu!“

Nastartovaný motor hlasitě zarámusí a traktor ve své zeleno-žluté, blyštivé kráse odjíždí přes pole k Čerticím. Honzyn vytvoří ze svého obličeje podobu neuvěřitelně smutného psa. „Hele, svezeš mě do vsi?“

Lukyn se brání na něho pohlédnout, protože si není jist, že dokáže tomuto výrazu odolat, a prohodí s pohledem k zemi: „Honzyne, hele…“ Honzyn se ale nevzdává. „Mohli bysme skočit na pivko, co?“ Lukyn sebere odvahu a zadívá se do zoufalstvím staženého obličeje. „Honzyne, hele, já spěchám. Máme s Martou výročí, jedeme na večeři do města a fakt se nesmí nic podělat. Mně na tom moc záleží. Víš?“ Honzyn vážně kýve hlavou: „No to je jasný, Lukyne! To já nic neto… nepodělám. To naprosto todle… slibuju!“

Lukyn ví, že tento zápas prohrál. Trpitelsky vzdychne, otevře chladicí prostor dodávky a kývne. „Tak dělej a lez, ty vole! Musím ještě vyhodit krabice v Jednotě a vzít naftu, tak fakt kvalt!“ Jak otevírá dveře chlaďáku, všimne si hodinek na ruce a zděsí se.

Lukyn spěchá. Spěchá, neboť dobře ví, jak Marta nesnáší, když je něco pozdě. Spěchá tak, že už vůbec nevnímá krásu krajiny kolem, jen sleduje střídavě hodiny na palubní desce a tachometr, který upozorňuje, že si koleduje o výmaz několika bodů v registru řidičů. V zatáčce před vlakovým přejezdem dojede pomalu jedoucí felicii, na jejímž zadním skle září samolepka – I LOVE BUČICE. Lukyn se na auto před sebou zašklebí a v tom pohrdavém úšklebku je patrná všechna povýšenost občana obce Čertice vůči přespolním sousedům z Bučic. Ač cedule značící konec jedné a začátek druhé obce nedělí snad víc než půlka kilometru, bezbřehá řevnivost mezi obyvateli těchto lidských sídlišť je proslulá široko daleko. Nejde jen o to, že Čertice jsou městys a bývalá středisková obec. Nadřazenost nad okolními vesnicemi je patrná i tím, že pyšně nazývají svou náves náměstím. Nadto mají v Čerticích kostel, hřbitov, školu, poštu, nádraží, družstvo, Jednotu, dobrovolný hasičský sbor, svého obecního policistu i svého Vietnamce ve večerce. Navíc s Bučickými je těžké pořízení. Přes to všechno, co využívají v Čerticích, nevyjadřují žádný vděk. Naopak se ve své zaostalé méněcennosti chovají vyzývavě a agresivně. A tak co paměť sahá,

neuplyne jediná zábava, fotbal nebo pouť – dokonce i jen letmé setkání obyvatel těchto obcí –, aby nedošlo ke slovním výpadům, potyčkám a v některých případech bitkám. A osud se asi prohýbá smíchy, protože když obě auta dojedou k přejezdu, řidič z Bučic zpomalí a následně zastaví, aby se přesvědčil, že mu na trati nehrozí žádná újma. A přesně v tu chvíli se rozezní výstražné znamení. To už Lukyn nevydrží a pod tlakem ubíhajících vteřin udělá něco, co by za normálních okolností nikdy neudělal. Vyrazí silou všech svých samurajských koní a bezhlavě proletí přes přejezd, kolem poslušně stojící felicie.

Řítí se k lesu a sleduje hodinky. „Teď jsem ušetřil určitě deset minut. To se dá stihnout,“ uklidňuje sám sebe a snaží se žadonícím pohledem zadržet čas. Když mine první stromy, s úlekem uvidí sanitku, nepřirozeně nakloněnou v příkopu, od níž vyběhne s vyplašeným máváním záchranář. Úplně to poslední, co si teď Lukyn přeje, je udělat dobrý skutek, ale přece jen zastaví a neochotně křikne z okénka: „Já strašně spěchám. Potřebujete zavolat pomoc?“

Od havarované sanitky už v tu chvíli vyběhne druhý muž s velkým plastovým boxem. „No tohle spěchá o něco víc, pane!

Převážíme orgán k transplantaci, čeká na nás vrtulník a tady v lese s ním nepřistane. To musí být co nevidět v těle, a než by přijela jiná rychlá, tak bude pozdě!“

Lukyn začíná tušit, že se mu plán na sváteční večer poněkud komplikuje. Ještě zkusí zaprotestovat: „Já… mám... ale dneska výročí…“ Záchranáře Lukynových jedenáct šťastných let s Martou vůbec nezajímá a bezohledně běží rovnou k zadním dveřím dodávky. „Potřebuju s tím do chladu, tím získáme čas při převozu!“

Rozhodným pohybem otevře dveře, ze kterých na něho překvapeně vykoukne Honzyn s otázkou: „Už sme tady?“ Záchranář se sice lekne, ale pak v adrenalinovém opojení skočí do vychlazeného nákladového prostoru a vykřikne: „Člověče a šlápněte na to!

Tady jde o život!“ Lukyn v kabině auta jen nešťastně přikývne. „No to mně taky, jestli přijedu pozdě.“

Honzyn sedící na krabici nanuků sebou při prudkém rozjezdu dodávky trhne a pokusí se navázat hovor. „Ahoj! Já sem Honzyn.“ Usměje se.

„Dalibor Šmíd. Těší mě,“ zdvořile se představí záchranář a zmateně se otáže: „Proč cestujete tady vzadu v té hrozné zimě?“

Honzyn je rád, že má společnost na cestu, a tak se pustí do ochotného vysvětlování: „No já musím. Nemám hygienické oprávnění pro styk s těmadle… no s těma potravinama. Tak si Lukyn nemůže dovolit, aby mě někdo viděl jet u něj v autě vepředu, když veze zboží, víš?“ Zkoumavým pohledem se ujistí, že mu spolucestující dobře rozumí, ale ten se tváří tak nechápavě, že se raději pokusí o úplné objasnění: „No, že jako aby z toho nebyly tydlety… ty problémy, víš?“

Záchranáře v první chvíli napadne, že si z něj ten usměvavý člověk dělá legraci, ale po důkladném zvážení výrazu jeho obličeje vyhodnotí, že ne, tak jen lehce přikývne. „Tak to jo.“ Spiklenecky mrkne a zimomřivě se zachvěje.

„Co vezeš?“ zvědavě se dožaduje podrobností Honzyn.

„To je orgán určený k transplantaci,“ odvětí záchranář a ochranitelsky obejme velký box. „Hele, a co to je? Za ten orgán?“ zajímá se Honzyn a důležitě přikyvuje s výrazem diskutéra na výroční konferenci transplantační medicíny.

„Ledviny. To je jedna z dnes už celkem běžných transplantací,“ vysvětluje zasvěceně záchranář.

„A můžu se podívat? Mě by to moc zajímalo,“ nakloní se zaujatě Honzyn k boxu, ale záchranář vrtí hlavou, při vědomí přísných nařízení a protokolu k transportu.

„Tak jenom škvírou, tady je to vlastně úplně tohleto… antiseptický v tom mrazu přeci. To bys byl moc hodnej,“ nevzdává se Honzyn a žadoní s pohledem malého kluka, stojícího před hračkářstvím se staženou roletou.

Záchranář si prohlíží Honzynův bezelstně dobrácký obličej a je mu ho najednou líto, i když nedokáže přesně určit proč.

„Nikomu to ale neříkej! Jasný?!“ Po chvilce povzdychne a Honzyn se natěšeně nakloní nad pootevřený box. Nejprve jen zvědavě zírá na chladicí sáčky s ledem. Pak zahlédne něco v plastovém obalu. „Ledviny!“ Nemůže odtrhnout pohled a najednou ucítí slabost kolem žaludku. Před očima se mu udělají mžitky a pak barevné hvězdičky, když se začne dávit.

Dodávka právě projíždí kolem cedule značící začátek obce Lom, když si v dálce Lukyn všimne svítivě žluté vesty a zároveň na tachometru rychlosti sto dvacet kilometrů v hodině. Prudce sešlápne brzdu a zadoufá, že je to snad jen nějaký silniční dělník.

Není. Teď už zřetelně vidí na vestě nápis Policie a při brzdění mu blýská hlavou: „Marta! Večeře! Zdržení! Záchranář s orgánem! Vrtulník čeká! Ujedu!“

Instinkty profesionálního řidiče ale nezávisle na blýskání v mysli zastaví auto a Lukyn se vykloní z okénka. „Já strašně spěchám! Děje se něco?“

Policista se na něj překvapeně zadívá. „No děje se, že jste výrazně překročil limit, pane řidiči. Víte, kolik je povolená rychlost v obci, člověče? Vystupte si a připravte si doklady od vozidla, občanský a řidičský průkaz!“

„Prosim vás, já vezu orgán do špitálu a není teď na tyhle kraviny čas!“ křikne Lukyn v zoufalství a položí nohu na plynový pedál. Ale celý jeho dosavadní život a respektování daného řádu světa, mu nedovolí pedál stisknout.

„Jo tak silniční kontrola je pro vás kravina, pane?“ podezíravě si ho prohlíží policista a otočí se na kolegu, který kontroluje řidiče několik metrů před nimi. „Franto, pocem! Mám tady problém!“

Lukyn ví, že nemá šanci vyhrát souboj s muži, co nosí zbraně u pasu, identifikační číslo na uniformě a tím pádem mají zákon za zády. Raději tedy neochotně vystoupí z auta, poslušně si vezme tester na alkohol a pokusí se ještě vyjednávat: „Jen říkám, že

je to opravdu vážný! Vzadu mám chlapa, co to musí každou chvíli transplantovat!“

Starší z policistů se na něho nevěřícně zadívá: „Teda, pane řidiči, já už slyšel ledasjakou výmluvu. Ale aby mně někdo tvrdil, že v dodávce se zmrzlinou rozváží orgány k transplantaci? No to musí být pěknejch pár promile, co vám koluje v krevním oběhu, to vám teda povím. Co, Franto? Už si něco takovýho zažil?“ Pobaveně se podívá na mladšího kolegu.

„Ne, Jindřichu. Takovou drzost jsem za celý svůj služební poměr neslyšel,“ odtuší mladší policista a se zlověstným výrazem nakročí k Lukynovi. Ten mu rychle strčí před obličej alkoholový tester a zabouchá na stěnu dodávky. „Ježíši, tak se podívejte, že nic v oběhu nemám! Honzyne, vylezte s tím orgánem, ať viděj, že nekecám!“

V tu chvíli si bolestně uvědomí absurdní nespravedlnost situace, ve které se ocitl, a ukřivděně se otočí na policisty: „Vy máte pomáhat a chránit, ne vraždit lidi, co potřebujou transplantace!“

Poslední slova této nezpochybnitelně pravdivé věty už dořekl do boku dodávky, na který ho zkušeným chvatem natlačil policista František. Do ticha, jež nastalo po policejním zákroku, se ozve slabý hlas: „Lukyne? Děje se něco? Je všechno to… v pořádku?“ Policista Jindřich vytřeští oči na bok auta a začne opatrně ustupovat. „Migranti! Ježíšmarjá, to bude papírování!“ lamentuje a s očima plnýma zoufalství se vyčítavě dívá na Lukyna. „Panebože, že my ho stavěli. Za chvilku jsme mohli mít padla a teď budem do noci vypisovat papíry na nějaký utečence.“ Mladší z policistů se nejistě otáže: „Zavoláme na služebnu, Jindro? Jako co máme dělat?“ Jindřich se nerozhodně rozhlíží. „Já bych ho nechal běžet, Fando. Víš co… a můžeme dělat, že jsme ho nikdy nestavěli. Půjdeme normálně domů a všechno to bude zas dobrý.“ Policista František jeho návrhy ale odbyde netrpělivým mávnutím ruky a rozhodne se konat. Stiskne pažbu služební zbraně a nacvičenými pohyby se opatrně přibližuje ke dveřím nákladového prostoru. Prudkým trhnutím je otevře a výhružně křikne: „Občanský průkaz!“

Ze dveří ale nevykoukne zbědovaný uprchlík, nýbrž rozčílený záchranář. „Doklady mám v nabouraný sanitě, ale někde kvůli vám umře člověk! Ta ledvina musí být do osmi hodin v těle! Přece vidíte, že jsem záchranář!“

Lukyn sleduje ve vytřeštěných očích policisty Jindřicha proud myšlenek. „Nejsou to migranti! Nemusíme papírovat! Je to záchranář! Musíme pomáhat!“ Prudce se otočí na strnule stojícího kolegu. „Ježíši, Fando, oni nekecaj! To je fakt urgentní převoz!“ Rychle se rozeběhne k autu a křikne: „Jeďte za náma! Pustíme houkačku!“

Marta se zamračí na displej mobilu, na kterém naléhavě bliká příchozí hovor – Luky. Chvilku bojuje sama se sebou a skoro už volání přijme, ale pak prstem s pečlivě upravenými a nalakovanými nehty hovor odmítne. Zvonění zmlkne. Marta náhle pocítí trochu výčitky, ale ona mu volala snad pětkrát a nezvedl jí to. To se bude muset hodně snažit, aby mu čekání odpustila. Na dnešek se těšila už několik dní – a ještě než zasedla na odpolední směnu, zašla si přes náměstí ke kadeřnici. Na významný večer si oblékla nové lněné šaty nad kolena, s velkými chrpově modrými květy a připadalo jí, že je mladistvě žádoucí a tak celá jako moderní. Teď už ale ne. Teď si připadá ubohá, smutná, otrávená a tak nějak jako celkově nežádaná. Přitom je bezesporu s Lukynem šťastná a jeho i děti miluje až za hrob. Jen kdyby se o ni víc zajímal a neměl občas ty svoje nesmyslný nápady. A hlavně ji přijel vyzvednout včas, aspoň na slavnostní večeři v den jejich výročí.

Z duše nesnáší čekání a pozdní příchody. „To je zas den!“ uleví si s očima upřenýma ven na náměstí. Vlastně to mohla čekat, ráno to bylo přece v horoskopu: Komplikace, nějaká ztráta iluzí nebo co a taky, že má vzít iniciativu do rukou a vydobýt si, co jí náleží. Marta se snaží rozpomenout na podrobnosti předpovědí hvězd pro dnešní den, ale nedaří se jí to. Ty horoskopy si

četla i pro děti a Lukyna a teď se jí plete, co komu planety předpověděly. Naštvaně se rozhlédne po prázdné, ztichlé poště. Jen v jedné z kanceláří zůstalo puštěné rádio, a tak hudba slabě doléhá až k ní. Roztěkaně sleduje, jak u zavřených přepážek vytírá podlahu paní Drtinová s šátkem na hlavě. Ta, když si všimne, že se na ni Marta dívá, přestane vytírat, opře se o násadu smetáku a soucitně kýve hlavou. „To víš, holka, před svatbou to ti mužský sypou růže do cesty a pak si ani nevzpomenou na výročí. Říkám ti, že my ženský bysme měly mít svatozáře, jako mají andělé nebeský.“ Marta jí smutně přikývne na souhlas. Stojí u výlohy, sleduje náměstí a přemýšlí, zda si přeje, aby viděla přijíždět chladicí dodávku, nebo by bylo lepší, aby ji i Lukyna už nikdy neviděla.

„A co když se mu něco přihodilo?“ napadne ji náhle s obavou, protože jí přijde naprosto nepochopitelné, že by na výročí jejich svatby nepřijel včas. Znervózní a najednou plná úzkosti už skoro vytáčí hovor, když si všimne dodávky. S úlevou si zhluboka oddechne: „No jasně že se mu nic nepřihodilo! Jemu se nikdy nic nepřihodí. To jen já si pořád dělám nějaký starosti.“

Obavy o manžela plynule přešly do ublížené lítosti. „To sem teda zvědavá, co si zas vymyslí za kravinu!“

Lukyn uštvaně vrazí do dveří a napřáhne ruku s povadlými květinami. „Marti, promiň. Musel sem odvézt nějaký ledviny, nebo co to bylo, k vrtulníku. Víš? Jako do nemocnice, tak mě to děsně zdrželo.“

Marta se na manžela zadívá s nezměrným překvapením. „No tak já ho vlastně ani po těch letech pořádně neznám. Můj muž přijede pozdě a rozhodne se mě ještě ponižovat tím, že mi bude vykládat tak nehorázný nesmysly?“

Její nechápavý pohled sklouzne na kytici lučních květů, z níž opadává žlutavý pyl na čerstvě vytřenou podlahu. To ji popudí a k dovršení všeho si přes výlohu všimne Honzyna, jak vylézá z dodávky, tře si chladem zkřehlé ruce a bezelstně se usmívá na svět kolem sebe. To už je na ni moc.

„Nekecej aspoň, prosím tebe! A neurážej mě takovou blbostí! Necháš mě tu přes hodinu čekat a nejsi schopnej ani na naše výročí přijet včas, protože si bůhví kde s Honzynem!“ S narůstajícím hněvem sleduje, jak Honzyn u dodávky nemotorně krouží rukama, aby rozproudil krev ve ztuhlém těle. „A já si ještě dělám starosti, jestli se ti něco nestalo!“

„No nestalo! Jen mě zdržel ten převoz!“ ohradí se Lukyn a připadá mu vrcholně nespravedlivé, aby se podle této logiky omlouval za to, že neměl nějakou nehodu.

Jeho obranu náhle přeruší moderátorka v rádiu, hrajícím za přepážkou: „Jak už jsme vám dneska několikrát říkali, tak všichni, kdo umíte na něco hrát anebo třeba zpívat a chcete světu a vašim blízkým něco dokázat, pošlete své hudební nahrávky a zúčastněte se úžasné soutěže, co u nás na okrese pořádá jedna skvělá kosmetická firma až z Prahy! A možná právě vaše bude krásná motorka, co už se nemůže dočkat, až vás poveze někam na výlet!“

Marta se na okamžik zaposlouchá do kvílení moderátorky, jež jí právě nabízí zářivý svět, plný šťastných, talentovaných lidí, jezdících na vyhraných motorkách jak v blýskavém snu. Ta představa jí nemilosrdně odhalí její jednotvárný život, zakletý mezi poštou, dětmi, skleníkem, uklízením a vařením pro Lukyna. Toto prozření a vzpomínka na ranní horoskop s radou, ať si vydobyde, co jí náleží, Martu vyprovokuje. „Slyšíš to? Kdybys aspoň uměl na něco hrát, nebo třeba zpívat, tak si mohl v životě něco dokázat! Mohl bys vyhrát motorku v tý soutěži a mohli bysme jet spolu na výlet! Ale ty neumíš nic! Umíš mě jen nasrat a zkazit mi den, na který se těším! To ti jde výborně!“

Lukyn vůbec nechápe, co to do manželky vjelo. Zadání hudební soutěže ani lákavé vyhlídky na vysněný život s vyhranou motorkou nevnímal, a tak se ještě dotčeně pokusí o vysvětlení:

„Jak jako bych mohl něco dokázat? Vždyť ti řikám, že sem právě někomu zachránil život! A oslavit to přeci pořád ještě můžeme, ne?“

Marta si rozčíleně přehodí kabelku přes rameno, zadívá se na rozkvetlé chrpy na svých nových šatech a na vadnoucí kvítí v Lukynově ruce. Najednou jí vše přijde strašně líto, ale hlavně nespravedlivé. K jejímu těšení a chystání na dnešek. Nespravedlivé k těm jedenácti společným rokům. Nespravedlivé k ní.

„A co mám jako slavit? Zkaženej den? Nebo snad zkaženej život? Prostě se sebou už konečně něco dělej!“ Ještě na vteřinu zaváhá, než se k Lukynovi vzdorně otočí zády. „Hele, a víš ty co? Dělej si, co chceš. Já jdu totiž domů!“ Není poznat, jestli ty poslední věty na odchodu řekla s obličejem poznamenaným vztekem, anebo to byl zadržovaný pláč, co jí stáhl koutky úst do malé podkůvky.

Paní Drtinová šouravě dojde k Lukynovi, důkladně z podlahy vytře mapy žlutavého pylu, opře se o násadu smetáku a důležitě kýve hlavou: „Lukášku, Lukášku... to si nadělal neštěstí, viď, chlapče…“

Dodávka zacouvá k rampě u Jednoty a Lukyn si ve zpětném zrcátku všimne Stáni. Ledabyle se opírá o zábradlí a zírá zasněným pohledem do dálek jiných světů. Stáňa je Martina nezadaná sestřenice a každý, kdo ji zná, je přesvědčen, že většinu svého života zírá do blba, což prý přesně odpovídá kapacitě jejího mozku. To je hluboký omyl. Ona je zahleděna do nekonečného vesmíru svých představ a přání mít chlapa.

Lukyn vyskočí z auta a Stáňa s očima rozšířenýma náhlou vidinou na něho nadšeně vykřikne: „Slyšel si to rádio? To já kdybych vyhrála v soutěži motorku, tak to by byla možnost sbalit nějakýho kluka, co myslíš? Co?“

Až teď si Lukyn uvědomí, že ze dveří Jednoty zní stejná stanice jako na poště. „Ježíši, Stáňo, já chci mít hlavně klid.“ Poslední, čím se teď chce zabývat, je nějaká pro něho naprosto nezajímavá a nepodstatná soutěž. Otevře dveře chladicího prostoru a vezme Stáně zpod rukou rudl. „Jak můžu vyhrát motorku, když na nic

nehraju ani nezpívám, prosím tě. A tohle je přece soutěž pro nějaký hudebníky nebo co.“

Stáňa, jíž v tu chvíli dojde, že má obdobný problém, který ji neúprosně vyřazuje z možnosti účastnit se soutěže, jen máchne rukama a ukřivděně si postěžuje: „No právě! To je hrozný, viď. To je hele nespravedlivý!“ Jelikož ale patří k těm šťastným bytostem, jež se nikdy s žádnou křivdou dlouho netrápí, naplní její mysl jiná otázka: „Ty, hele, Lukyno, a jedete s Martou na tu zábavu zejtra do Chejnice?“ Významně ukáže na plakát, zvoucí na zábavu ve vedlejší obci. Lukyn cestou do skladu jen mrzutě pokrčí rameny: „Asi spíš ne…“ Tu odpověď ale už Stáňa nevnímá, zcela přemožena novou, nadějnou představou. „Bych mohla potkat někoho tam? Hele, ty bláho, nějakýho Pražáka třeba. To by bylo! Jako myslím na vztah, víš? Co myslíš?“ Napjatě sleduje Lukyna, jako kdyby ukončení jejího osamělého života záleželo jen na jeho odpovědi. Ten se na ni i přes vlastní starosti soucitně zadívá, pokrčí rameny a lehce kývne. Stáňa spokojena s jeho souhlasem v náhlém zasnění položí papíry o převzetí zboží na krabice zmrzliny. Najednou se zarazí a překvapeně se otáže: „Hele, to máš celý nějaký jako poblitý, né? Ty krabice?!“ Zvědavě se nakloní do chladicího prostoru dodávky a pronese s důležitostí objevitele nového světadílu: „Hele, víš, že máš nablito i vevnitř?“

Na benzince na kraji Čertic zasune Honzyn do nádrže dodávky tankovací pistoli a zaujatě sleduje digitální čísla na ukazateli.

„Lukyne, takže nakonec to pivko na hřišti todleto… můžeme jako dát?“ otáže se po chvilce nesměle.

„No hlavně musíme po tobě, Honzy, vyčistit chlaďák, ty vole,“ netrpělivě odpoví Lukyn a od stojanu mávne na Jiřinu Panenkovou za kasou. Nikdo jí tu neřekne jinak nežli Panenka a celé Čertice, tedy nutno zdůraznit, že pouze ta mužská část, jsou na ni náležitě pyšné. Panenka má totiž bezkonkurenčně největší a zároveň, jako důkaz zpochybnitelnosti zákona gravitace,

i nejpevnější ňadra na okrese. Díky tomu za ní jezdí tankovat řidiči z širokého okolí, a tak čertická čerpací stanice má nejlepší výtoče pohonných hmot, dokonce až na krajské úrovni.

Lukyn vejde do prodejny a hned ve vchodu málem vrazí do křiklavě barevného stánku s vystavenými kosmetickými vzorky, u kterého znuděně postává mladá hosteska. Při otevření prosklených dveří zvedne oči od displeje mobilu a usměje se: „Nechcete se přihlásit do soutěže? Stačí poslat nahrávku zpěvu, nebo jestli třeba hrajete na kytaru, nebo nějaký jiný hudební nástroj, tak jde i to. A takový krásný skútr, co tu vidíte, můžete vyhrát.“

Lukyn si zaraženě prohlíží papírový model motocyklu a hlavou mu běží výčitky manželky, která by si přála jet na podobné motorce na výlet s pravým supermužem, co je schopen takovouto výhru za pomoci svého talentu a dovedností získat. Běh ukřivděných myšlenek přeruší ironické zasmání Panenky: „No to je dobrý. Prej Lukyn že by si vyzpíval motorku, jo? No tak to padám. To já bych si byla nejistá, a to sem chodila zpívat celou základku do sboru, že jo. A tady Lukys podle mě nehrál v životě ani na hřeben.“

Lukyn dojde k pultu a s vyčítavým pohledem se podívá, snad poprvé v životě, Panence vysoko nad dekolt až do očí. „Já na takový kraviny stejně nemám čas,“ utrousí znechuceně.

Zaplatí a na protest svého ponížení z nedostatku hudebního nadání ani nezavadí pohledem o nejkrásnější poprsí okresu.

„No tak, kdybyste si to rozmyslel a našel odvahu něco zazpívat, tak si tady vezměte letáček, kam se to má poslat. A přihlásit se můžete i přes esemesku nebo mejlíkem,“ zašvitoří k odcházejícímu Lukynovi hosteska a strčí mu do ruky leták s přihláškou.

Ozve se zacinkání zvonečku nad dveřmi večerky. Na nich je na velké papírové ceduli s otevírací dobou napsáno i jméno vietnamského majitele obchodu „Kar-Pan-Tao – odpovědný

vedoucí“. Pod to nějaký místní vtipálek, jemuž zřejmě přerostla přes hlavu kosmopolitnost čertického náměstí, připsal fixou „Pan Tau odpovědný a vševědoucí“. A tak se již několik let v Čerticích neřekne majiteli večerky z druhého konce světa jinak než jménem proslulé pohádkové bytosti s kouzelnou buřinkou. Marta se ve dveřích na pana Tau usměje a kývne na Alču u přepravky s ovocem. Ta se na ni obdivně zadívá. „Marti, ty máš ale krásnou hlavu, poslouchej. Si byla u holiče, ne?“ Martu to zabolí. Rozhodně si nepředstavovala, že jediné místo, kde se s novým účesem pochlubí, bude čertická večerka.

„Ale... prosím tě, měli sme jet dneska do města…“ Otráveně mávne rukou a snaží se přesvědčit sama sebe, že je jí to vlastně jedno. Povzdechne si a náhle pocítí nutkavou potřebu svěřit se: „No a nic, no… prostě přijel o hodinu pozdě. Na naše výročí! No rozumíš tomu?!“

Alča chápavě přikývne. „Hele, to je hrozný. Já už to taky nejsem schopná vůbec snášet. Ten můj Pavel, jó? To je taky vůl jak blázen. No já to kdyžtak řeším tak, že s nim jako vůbec nepromluvím, když něco provede.“

Marta se na ni zamyšleně dívá a snaží se usilovně pochopit moudrost této rady. „Jakože jako vůbec? A zabírá to?“

Alča rozhodně kývne: „No, když to vydržím dlouho, tak jo. To se vždycky připlazí.“

Marta se na ni obdivně zadívá a představí si vychutnání svého vítězství, nad po podlaze se plazícím Lukynem, ve ztichlé, mlčením paní domu paralyzované domácnosti.

Alča se k ní nahne a mezi prsty pohladí pečlivě upravené vlasy. „Hele, ta Mirka ti udělala tu hlavu pěkně, viď? To muselo stát… Jako škoda že s tím teď budeš sedět doma, viď? S takovou pěknou hlavou…“

Marta se rychle otočí k přepravce s ovocem, aby si okolní svět nevšiml, že jí zvlhly oči. Poslední, co by si přála, je, aby si o ní Alča myslela, že je slabá, a tak se donutí rádoby lhostejně říct: „A mně je to úplně jedno… stejně už sem si potřebovala tu hlavu

nechat udělat.“ A jakoby nic sáhne po košíčku s ovocem. „Hele, pěkný broskve, co? Bych mohla udělat koláč.“

Na dveřích cinkne zvonek a do večerky překotně vběhne Komár. „Čau, holky! Hele, pane Tau, máš vzádu otevříno?!“ Všichni v prodejně se na něho nechápavě otočí.

„Pane Tau! Tady jde o život! Máš otevřený zadní dveře?!“ rozkřikne se Komár s narůstající panikou.

Pan Tau, tuše nastávající nesnáze, jen vyděšeně zavrtí hlavou: „Ne, ne, dveře zamykat.“ Komár se k němu zoufale vrhne: „Ježíšmarjá, tak mě pust! Musím zadem! Jde po mně Angrešt!“

Ale to už zvoneček cinknutím ohlásí další příchod a do večerky vběhne rozčílený muž v tílku a ustřižených montérkách. „Komáre! Stůj!“ křičí a Komár se před ním snaží uniknout mezi regály k zadnímu východu. Podváděný manžel je ale rychlejší.

Chytne ho pod krkem a křičí mu do obličeje: „Říkal sem ti, že tě zadupu do země, jestli nedáš Mileně pokoj! Naposledy tě varuju!

Příště tě narvu do požární hadice a vystřelím tě na měsíc, sviňáku jeden!“

„Počkej! Počkej, Angrešte! Dyť já už dávno s Milenou neto… nekamarádím přeci! Tak neblbni!“ zoufale naříká Komár.

„Naposledy!“ zahrozí Angrešt výhružně a s cinknutím zvonečku odejde.

„To je debil…“ Komár ukřivděně kývne na Martu s Alčou a pana Tau. „Hele, fakt debil! Sem už dávno přeci s Milenou to… skončil. Je úplně mimo, paroháč jeden zamindrákovanej.“ Nešťastně si postěžuje a na odchodu s cinknutím mávne: „Tak čau všichni!“

Alča si znechuceně odfrkne: „To je taky pěknej blbec. Akorát ho jednou někdo zabije za ty jeho zálety.“

Ale Marta jen pokrčí rameny. Máloco je jí tak lhostejné jako otázka, zda je či není Komár blb nebo komu ve vsi zrovna poškozuje manželství. Ona má svých starostí dost.

„Tak se, Alči, měj, já musim běžet!“ mávne a s košíčkem broskví s cinknutím vyjde z večerky.

Na zahradě rodinného domku stojí Pablo s příručkou pro chovatele psů a zaujatě studuje rady odborníka. V rohu pozemku stojí naproti sobě dvě dřevěné boudy v podobě bavorských horských chat, zkrášlené muškáty v malých truhlíčcích.

Pablo, který se na odbornou literaturu špatně soustředí, si předčítá nahlas: „Vytvořte přívětivé a klidné prostředí pro kopulaci zvířete…“ Rozhlédne se po alpském zátiší kolem sebe a uspokojeně přikývne. Zdá se, že esteticky je vše nachystáno, a tak se prosebně zadívá na dva malé psíky: „No ták… tak už ji vojeď, prosím tebe…“ Psíci, které zřejmě bavorská idyla motivuje spíše ke gastronomii než k rozmnožování, se na pána upřeně dívají a ani se nehnou. Tedy krom jazyka, kterým si oba vytrvale olizují čumáčky.

„Přestaňte na mě tak čumět a udělej jí, ty vole, konečně ty štěňata!“ Pablo, který nikdy nevynikal trpělivostí, se v zoufalství odchýlí od chovatelských rad. Zamračí se a zahrozí na pejsky prstem. „Až budou štěňata, dostanete dobroty! Nebudou štěňata, prodáme Číňanům na dobroty vás!“ Oba psíci ovšem nejeví pražádné obavy z temné budoucnosti. Namísto plnění svých chovných povinností se šťastně rozštěkají a rozeběhnou se k plotu přivítat Alču, nebo možná spíš tašku s nákupem, kterou nese v ruce.

„Povedlo se ti ty čokly rozsouložit?“ zavolá od branky a otevírá při tom dopisní schránku. Pablo jen provinile zavrtí hlavou.

„Pavle, to nevím, z čeho jako budeme platit ty účty, hele! Akorát jen žerou a ani jednou si nevrzli! Viděl si, kolik zas přišlo za tu elektriku, prosim tebe?!“ Mává složenkou s částkou, kterou Pablo rozhodně vidět nechce, a tak jen s pohledem do země nešťastně pokrčí rameny. To ji neuvěřitelně popudí. „No co?! Neviděl, že jo. Tady se i koukat musím já! Všechno já! Já se pokaždý jenom divim, že i na to pivo za tebe nemusim do hospody chodit já!“ Alča na ten jeho truchlivě zkormoucený obličej vůbec nemá náladu. Netrpělivě kývne k obrovské hromadě dříví, vršící se v koutě

zahrady, na kterou dopadají paprsky pomalu se sklánějícího slunce. „Tak tam nestuj jak tele a udělej aspoň to dříví konečně!“

Lukyn s hadicí v ruce přimhouří oči. Zadívá se do zapadajícího slunce a pozoruje, jak se slábnoucí paprsky prodírají vysokými topoly a v listoví vytváří zlatavé svatozáře. Ta křivda z dnešního odpoledne se ho bolestně dotkla, a ať se snaží sebevíc, nemůže z mysli vyhnat ublížené myšlenky.

Na fotbalovém hřišti na kraji Čertic se rozléhá hlasitý smích a nezaměnitelný jekot Cher: „Eskobare, ty mě srazíš, hele! Dávej pozor! Nestrkej do mě, hele jako!“

Na malém vyštěrkovaném plácku předcvičuje mladá cvičitelka aerobik s velkými sedacími balony několika ženám a jednomu muži. Ten v potrhaných džínových kraťasech a tričku s nápisem Eskobar na zádech napodobuje řehtání koně a povykuje: „Holky, hele, žokej Váňa! Hele, sledujte, kdo vejš, jó!“ Jeho neohrabané skákání na balonu způsobuje hlučné výbuchy smíchu a ty jako kouzlem Lukyna odvedou od truchlivého přemítání nad nespravedlností manželek. Chvilku poslouchá veselý povyk a pobaveně zavrtí hlavou: „Ten Eskobar je kůň…“ Eskobar je především místní narkobaron, jak o sobě sám říká, a z tohoto důvodu se i hrdě pojmenoval po proslulém kolumbijském banditovi a kokainovém velkoobchodníkovi. Ve skutečnosti pracuje v čertickém družstvu u hnojiv a na tajném místě, ukrytém uprostřed družstevních polností, pěstuje několik rostlin marihuany. Jeho

posedlost kokainovým králem z Kolumbie došla tak daleko, že kolegu Pavla Zemana, jezdícího v družstvu s traktorem, překřtil na Pabla a nutí ho účastnit se rituální první sklizně konopí v sezoně. Vzal si totiž do hlavy, že tak je s nimi – ve spojení jejich přezdívek – nadpřirozeně přítomen i skutečný duch Pabla Escobara, a sklizeň se tak výjimečně vydaří.

„Lukyne, hele, já už sem úplně promočenej… já myslim, že už je to dobrý. Už to ani neni cejtit, že sem se tu to… pozvracel,“

vyruší ho najednou ze zamyšlení Honzyn. S čvachtáním mokrých bot leze nemotorně z chlaďáku a žadoní: „Hele, ale tak aspoň bysme si mohli dopřát to pivko, ne? Za odměnu po práci, co?“

Z věže kostela se rozezní zvon svolávající na večerní mši a monotónní cinkání se ozvěnou odráží od domů na náměstí. Hřiště se barví dozlatova a v zapadajícím slunci nad ním víří tmavé roje mušek. Lukyn nerozhodně pokrčí rameny a usouženě povzdechne: „Ježíš, tady by bylo tak hezky… já nevim, proč mě ta Marta pořád tak deprimuje.“ Jako potvrzení úchvatné krásy tohoto místa na ně z dřevěné lavice u kiosku zamává půllitrem chlapík v zamaštěných montérkách, s černými šmouhami od oleje na obličeji. Ládin Aladin, další z Lukynových kamarádů už z čertické základní školy, má v bývalé stodole u domu autodílnu a umí spravit úplně všechno. Této dovednosti se naučil u Lukynova táty, Vladimíra Švece, v autoservisu v Malšicích. Ten je proslulý po celém okrese svým uměním opravit vše od koloběžky až po traktor. Dokonce jednou požádal primář porodního oddělení táborské nemocnice, který k nim jezdil do dílny s autem, zda by mu neopravili inkubátor. Nu opravili, ale hřál pak nějak moc, tak ho chvíli používali v zimních mrazech u brány nemocnice jako baby box. Ale protože se Jihočeši neradi zbavují svých novorozenců, nebyl využíván, a tak je teď umístěn v restauraci U Kocoura, kde se v něm místo miminek ohřívají párky v rohlíku pro kolemjedoucí kolaře.

Na to všechno si Lukyn vzpomněl cestou od dodávky k dřevěným lavicím, kterou prošel jako náměsíčník, neovládaje plně své rozhodování.

„Lukyne, jeden bír ještě nikoho nerozved a smutnej řidič rozhodně, ty vole, na silnici nepatří!“

Ládin Aladin mu se smíchem podá čerstvě natočený půllitr. Lukyn se zasmušile dívá na pěnu, jak tenkým pramínkem stéká po oroseném skle a odkapává na zem. „Jeden bír ne… ale mě asi rozvedou zachráněný lidský ledviny! Fakt ne, hele, musim dom!“

Honzyn se blaženě napije piva a zodpovědně pronese: „Aladin má pravdu, Lukyne. Neměl by si todleto… řídit, když si rozrušenej. To může snadno dojít k tý… k tý nehodě. Víš?“ Lukyn povzdechne, neochotně se napije z půllitru a zamává na blížící se postavu na kole. Pablo zuřivě zvoní na zvonek a křičí: „Kuci, houkněte dovnitř, ať mi to rychle stříká! Mám žízeň jak pes! Sem musel dělat dříví!“

V posledních paprscích slunce víří tmavá mračna mušek i na zahradě rodinného domu. Marta, s mobilem u ucha, rozstřikuje vodu z hadice na záhony květin a kolem ní krouží po pečlivě upraveném trávníku Kubík na kole a snaží se napodobit zvuk závodního motoru. Co se týče hlasitosti, nepochybně se mu to daří, neboť Marta po něm netrpělivě co chvilku stříkne vodou a sykne: „Kubíku, ticho buď! Já vůbec neslyším, co mi teta povídá!“

Teta, se kterou mluví už pěkně dlouhou chvíli, je její starší sestra Máňa. Neustále zakaboněná osoba, která celý svět bere jako křivdu. Nutno podotknout, že i když je po jejím, což je prakticky vždy, neboť dokáže přimět každou živou bytost ve svém dosahu k splnění svých požadavků, je výsledek vždy stejný – teta Máňa je popuzená, ublížená a nespokojená, se vším. A nejvíc nespokojená je s Lukynem. I když by to nahlas nikdy nepřiznala, jako největší křivdu svého života bere, že Marta je vdaná a má dvě děti, zatímco ona je sama.

Každý chlap, který se okolo ní jen mihnul, totiž vzápětí rychlostí vyděšené kuny zase zmizel z dosahu jejích bodavých nálad a kyselého obličeje.

A teď mluví s Martou, což v souvislosti s pokaženým výročím svatby nevypadá pro Lukyna úplně nadějně. Marta zastaví vodu, mimoděk utrhne pár oschlých květů, láskyplně pohladí ty nově

rozkvetlé a naléhavě odpoví: „Né ségra, teď nejezdi! Já už sem vymyslela, jak mu to vrátim. Hele, až přijde domu, jó… tak s nim normálně nepromluvim ani slovo. Dobrý, ne?“ Marta chvíli

soustředěně naslouchá přívalu slov a pak se nejistě ohradí: „Ale Alča říkala, že jí to funguje. Tak to určitě zabere i u nás. Hele, hned jak přijde, tak já ho úplně zdeptám tím tichem a mlčením, víš…?“ Opět se zaposlouchá do erupce rad a příkazů. Možná by mohlo nezaujatému pozorovateli přijít na mysl, že teta Máňa se svojí sestrou manipuluje, což by tomu, kdo Martu zná, přišlo zvláštní. I ona totiž projevuje silné tendence určovat rodině směr a vůbec vše, co by se mělo, anebo naopak nemělo dělat. Nicméně to je nic proti tomu, když na někoho, jak se pěkně u nás v Čechách říká, zaklekne teta Máňa.

Marta si najednou bolestně uvědomí svou opuštěnost. Nutně se potřebovala někomu svěřit a poradit se, jenže z hovoru má pocit, že se vlastně musí ještě obhajovat a za vše si může sama. Rady a návrhy starší sestry, jako vyměnit zámky na dveřích nebo odstěhovat Lukynovy věci do garáže, jí připadají přece jen trochu nevyvážené k provinění, které spáchal. Sice ji doopravdy naštval pokaženou oslavou, ale její nápad na hrobově tichou domácnost jí přijde geniální a nehodlá se ho vzdát, i když ji stojí značné úsilí sestře nepodlehnout. „Maru, já zkusím to mlčení, a kdyžtak potom uvidíme… jo?“

Sklíčeně si povzdechne, vezme Kubíka za ruku a oba se pomalu rozejdou setmělou zahradou k domu, kde se postupně rozsvěcí okna.

Na hřišti se během krátké chvíle úplně setmělo. V prázdných půllitrech se třpytivě odráží světlo z výdejního okénka a několika venkovních lucerniček. Nalétávají na ně hejna komárů a Lukyn zarmouceně sleduje velkou můru, urputnými nálety narážející na sklo rozsvícené lucerny. Připadá si stejně jako ten zoufalý noční motýl, jemuž byla upřena zář denního slunce, a tak se ve tmě mlátí o sklo, které ho záludně odděluje od vysněného světla.

„Chápeš to? Já někomu zachránil život – a ještě abych se za to omlouval. Vlastní ženě… a na moje výročí!“ postěžuje si