KAPITOLA PRVNÍ
STAVÍ ELIŠKU PŘEMYSLOVNU PŘED
ŽIVOTNÍ VOLBU, VE KTERÉ MŮŽE OBSTÁT
JEN TEN, KDO NECHCE SKLOUBIT LÁSKU
S TOUHOU PO MOCI
CESTA Z KLÁŠTERA SVATÉHO JIŘÍ na Pražském hradě do svatovítské baziliky ještě nikdy nepřipadala
Elišce z rodu Přemyslova tak dlouhá, jako toho červencového dne roku 1309. Chodívala tudy každý den, aby se u ostatků sv. Václava, svého dávného předka, tak dávného, že všechny jeho činy skutečné i domnělé
čas proměnil v legendu, modlila za spásu duše svého bratra. Už tři roky s ním hovořila jen ve svých myšlenkách. Ptala se ho na radu v mnoha otázkách a někdy od něho, jak pevně věřila, dostala i odpověď. A tady, v tichu svatováclavské kaple, nikým nerušena ve své bolesti, tajně snila o návratu Českého království do rukou Přemyslovců. Byl to nádherný sen a snad také proto se k němu neustále vracela. O to těžší byl pro Elišku návrat do všedního dne; zubožené, rozchvácené království plné vnitřních rozbrojů bylo už tři roky scénou pro krvavé drama, ve kterém vítězila podlost, přetvářka nebo rychle a přesně zabodnutá dýka. Trpěla tím více, čím častěji vzpomínala na život za vlády svého otce i za jednoročního bratrova panování. Tomu všemu učinila konec vražda v Olomouci. Jak nenávidí svého švagra! Jindřicha Korutanského, který jí oplácí stejnou nenávistí, za krále nepovažuje. Byla ještě dítě, když mu sama otevřela cestu k trůnu…
7
To kvůli němu odešla od sestry Anny a sotva před několika měsíci si vytvořila vlastní dvůr při svatojiřském klášteře. Teta Kunhuta, abatyše kláštera, přijala svoji neteř s láskou a porozuměním. Obojí Eliška postrádala už od svých pěti let, kdy zemřela její matka. A byla to Kunhuta, kdo dnes mladé Přemyslovně oznámil to podivné pozvání do svatovítské baziliky. Třebaže stará abatyše neznala podrobnosti, naznačila jí, že schůzka se zbraslavským opatem Konrádem může pro Elišku mnoho znamenat. Hovořila tiše a spěšně, neustále přitom dávala pozor, zda se k nim někdo neblíží, aby nevyslechl ani slůvko z jejich hovoru.
Opata Konráda měla ráda; byl k ní vždy laskavý a jeho hlas jí připomínal skoro zapomenuté matčino pohlazení. Otec také pozorně naslouchal slovům zbraslavského opata a často se řídil jeho radami. A bratr Václav se jí svěřil, že to byl právě tento svatý muž, kdo mu ukázal, jak nevhodný je jeho život až dosud trávený při víně.
Spěchala, a přesto se jí cesta zdála nekonečná. Myšlenkami byla dávno v Konrádově společnosti, zatímco ona sama teprve míjela neuspořádané budovy královského paláce. Vstoupila do chrámu a na několik příštích okamžiků jako by oslepla, tak náhlá byla proměna denního jasu v přítmí kostela, matně osvětleného jen několika svícemi na oltáři.
Pak ucítila, jak ji kdosi opatrně vzal za paži a zaslechla tiše vydechnutá slova: „Následuj mne, princezno.“ To už začala přivykat polotmě, a tak poznala, že ruka i hlas patří asi třicetiletému mnichovi, který ji odváděl do sakristie. Petra ze Žitavy znala jako osobního kaplana zbraslavského opata, a tak se s důvěrou svěřila do jeho péče. Ještě si stačila uvědomit, že v bazilice
Jaromír
8
Jindra
Sny umírají s králi
kromě ní a jejího průvodce není nikdo. Mnich otevřel dveře a uvolnil Elišce cestu. Vešla. V malé místnosti, spoře osvětlené do oblouku sklenutým románským okénkem, rozděleným umně zdobeným sloupkem, seděl opat Konrád.
„Jsem rád, že jsi mne nenechala dlouho čekat,“ řekl na uvítanou a pokynul rukou, aby se posadila v jeho blízkosti na druhou stolici. „Musím ti ale říci, že cokoliv zde jeden každý z nás řekne, zůstane mezi těmito zdmi tak dlouho, dokud Bůh nerozhodne jinak.“ Předklonil se a přiblížil se tak ještě více k sedící dívce.
„Začal jsi příliš opatrně, kněze opate,“ řekla.
„Chceš snad, abych si připadala jako spiklenec? Nač všechna ta tajemná opatření? Snad ne před králem Jindřichem?!“
„Ano, chci s tebou hovořit právě o něm. Oba dobře víme, že jeho vláda zemi škodí. Jindřich je všechno jiné, jenom ne dobrý panovník. Věř, že nejsem rád, když musím říci, že mne zklamal. Přitom bývaly časy, kdy jsem si myslel, že je hoden usednout na Přemyslův stolec. Byl jsem přítomen jeho volbě poté, co Rudolf Habsburský tak nečekaně zemřel na jihu Čech. Je sice pravda, že Korutanec nebyl vítán všemi českými šlechtici přítomnými na volebním sněmu, však s ním nejeden měl smutné zkušenosti z jeho předchozího panování, ale byl jediný kandidát. Má přece za ženu tvou sestru Annu. Třebaže pro něho zvedla ruku snad jen polovička přítomných pánů, stal se dědicem království. Tehdy nebyla možnost volby. Dnes už je.“
Zdvihla oči překvapením. „Nerozumím tvým slovům, kněze opate. Co chceš naznačit tím, že dnes je volba možná?“
9
Že nerozumí? Možná ale tuší… Kolik nocí hleděla vzhůru k zešeřelému stropu a hledala odpověď na otázku po nespravedlnosti Osudu. Proč ona musí být druhorozená? Ona, která je Přemyslovnou mnohem víc než její sestra. Dá se změnit los druhorozence za úděl vladaře? Věděla, že někde musí být odpověď, ale ta zůstávala stejně neuchopitelná před rokem, před měsícem, včera… Teď měla pocit, že ten, kdo zná řešení a dokáže obyčejnou kartu proměnit v srdcové eso, je opat Konrád. Ve stejném okamžiku ale věděla, že za případnou změnu může jen ona sama. Dospěla.
„Země se zbaví Jindřicha jenom tak, že se vdáš…,“ potvrdil její tušení.
Eliška prudce vstala, rychlými kroky začala přecházet po malé prostoře sakristie a slyšela sama sebe, jak říká: „Že se vdám? Odpusť, ale můj sňatek přece nemůže nic změnit. Že by můj švagr opustil Čechy a vzdal se královského titulu jen proto, že já, druhorozená dcera českého krále Václava, toho jména druhého, přestanu být svobodná? Jestli si snad tohle myslíš, pak ho neznáš. Co jednou uchopil do svých rukou, to si z nich nenechá nikým vyrvat. Vím stejně dobře jako on, že být králem je něco, zač stojí bojovat!“
Konrád věděl, že tato chvíle může rozhodnout o úspěchu nebo neúspěchu plánu, který už několik měsíců tajně připravoval spolu se sedleckým opatem Heidenreichem; oba představitelé velkých cisterciáckých klášterů se shodli v tom, že odstranit Jindřicha Korutanského je možné jenom tak, podaříli se jim provdat mladší Přemyslovnu za někoho z nejbližšího okruhu římského krále Jindřicha Lucemburského. Jimi připravovaný dynastický sňatek měl ale ještě jeden tajný cíl, o němž raději nehovořili ani sami
Jaromír
10
Jindra
Sny umírají s králi
mezi sebou… Odvážný plán cisterciáků však může ztroskotat, pokud Eliška odmítne. Slova Přemyslovny ponechávala Konrádovi naději. Dokonce měl pocit, že v jejích posledních slovech postřehl tajenou touhu po moci, na kterou vsadil. Úlevně si oddechl. Znal vznětlivou povahu mladé Přemyslovny, a proto teď udělal uklidňující gesto, kterým jako by říkal: Vyslechni mne až do konce a teprve pak vyslov své námitky, pokud ještě nějaké zůstanou… Eliška tohle opatovo gesto pochopila a zase usedla na své místo.
„Ty i já dobře víme, že Korutanec se trůnu nevzdá dobrovolně. Tvůj budoucí muž musí mít takovou autoritu a moc, aby ho české královské koruny zbavil! Je proto třeba řádně a s rozvahou zvolit, kdo by měl být tvým mužem a spolu s tebou pak vládnout zemi.“
S potěšením zaznamenal v Eliščiných očích napjatou pozornost. Na okamžik se odmlčel, aby pak ztišeným hlasem, který neměl nechat princeznu na pochybách o tom, že jí svěřuje tajemství, řekl: „Není to pouze můj názor, ale prohovořil jsem ho již s několika předními duchovními i šlechtici. Je mezi nimi i pan Oldřich z Paběnic, kterého si jistě pamatuješ jako člena přísežné rady tvého otce…“
„Takže jste rozhodovali o mně, aniž byste chtěli znát můj názor? Mluvíte o mém budoucím sňatku jako nějací handlíři! Za jakou cenu mne nabízíte? Nakonec ještě budete rádi, že jste mne vůbec prodali?!“ nesna-
žila se skrýt své rozhořčení. Necítila se zaskočena tím, že jednají o jejím sňatku, ale vadilo jí, že ona je poslední, koho s tímto plánem seznamují; přitom by právě ona měla být do všeho zasvěcena první!
„Doufal jsem, že o návrhu budeš více přemýšlet…
Celá česká země hledí s nadějí a plna očekávání jen
11
k tobě, urozená panno. Jen ty můžeš opět přinést do této země klid a mír.“ Opat Konrád chvíli postál v přemýšlivém gestu, jako by zvažoval další slova. „Nespravedlivě obviňuješ přední této země… Až do této chvíle jsme jednali mezi sebou jen o možnosti změny. Věz, že teprve když jsme dosáhli shody v tom, že spolu s tebou, princezno Eliško, je možné zabývat se konkrétními kroky vedoucími k odstranění Jindřicha, byl jsem pověřen, abych s tebou promluvil o našich obavách o osud království a nadějích, které všichni vkládáme do tebe. Odmítnešli, budeme to muset respektovat. Uvaž ale, že trpět bude země tvých otců a její lid… Česká země se zmítá ve zmatcích. Po nešťastné smrti tvého bratra Václava, Bůh mu dej klidné spočinutí, nastal rozvrat, jakého není pamětníka. Nikdy dříve se nepáchalo tolik zla jako nyní. Království potřebuje pevnou ruku rozumného vládce. Zachránit Čechy můžeš jenom ty.“
Eliška si prsty obou rukou začala třít spánky, měla pocit, že se jí hlava rozskočí. Jen ona sama věděla, jak moc touží po královské koruně, a teď ji najednou přepadly obavy, zda o této její touze něco netuší i zbraslavský opat. Pokud snad ano, pak si ale nemůže být jista ani tím, že neví o jejím tajemství nejtajnějším…
Švagrův dvůr neopouštěla jen kvůli němu, třebaže před ostatními nešetřila narážkami na ponižování, kterého se jí od králepřivandrovalce dostává. Hlavní důvod skrývala hluboko ve svém srdci a Bůh ví, že tohle tajemství nikomu nevyzradí! Jestli snad přece, pak jen ve chvíli, kdy bude spolu s Čeňkem z Libořez vycházet ruku v ruce ze svatovítské baziliky jako jeho žena.
12
Jaromír Jindra
Sny umírají s králi
Teď na ní žádají, aby se provdala za někoho jiného, sami nejspíše ani nevědí, za koho… Jenže – s Čeňkem už ale navždy zůstane druhá. Musí se rozhodnout. Pomyslné misky vah se dlouho pohybovaly na obě strany. Sváděla sama se sebou ten nejtěžší boj. Kdo ví, kdo má lepší zbraně? Láska, nebo touha po moci?
Náhle si uvědomila, že ticho je už příliš dlouhé. Neklidně přejela očima po zdech sakristie, pohlédla na své ruce položené v klíně a sepjaté jakoby k modlitbě, na opatovu tvář…
„Miluji tuto zemi,“ řekla tiše a její rty se přitom sotva pohybovaly, „a nikdy, co živa budu, nezapomenu na slova svého umírajícího otce, třebaže byla určena především bratrovi: Bůh svěřil našemu rodu to nejdražší a nejkrásnější, co měl. Naší povinností je tuto zemi opatrovat, vzdělávat ji a chránit. Neboť věz, že všichni kolem nás touží uchvátit a pro sebe získat tento Boží poklad. Pro něj musíš umět obětovat i sám sebe.“
Konrád měl oči přivřené a pečlivě vážil každé slovo, které právě splynulo z dívčích rtů. Vyložil si je jako souhlas. „Král Václav byl moudrý muž,“ řekl. „Péče o české království byla u něho vždy na prvním místě. Vím, že v tobě koluje jeho krev.“
„Jsem jeho dcera,“ odpověděla prostě. „Ale narodila jsem se příliš pozdě…,“ dodala polohlasem, svěsila hlavu a pohled upřela na ruce složené v klíně.
„Na správné věci není nikdy pozdě. Radím ti dobře. Vdej se. Tak se staneš královnou.“
„A co Anna?“
„Pro dvě královny není v zemi místo. Tvá sestra opustí Čechy spolu se svým mužem. Ale nikdy ti neodpustí.“
13
„Už dnes na mne zahlíží… Řekni však, kněze opate, jak mám najít muže odvážného a rozvážného, tedy takového, jak jsi řekl, a přitom nevzbudit Korutancovo podezření?!“
„Myslel jsem na to. Každoročně se vydávám společně s opatem kláštera v Sedlci Heidenreichem na generální konvent cisterciáckého řádu do kláštera v Citeaux. Už za několik měsíců povede naše cesta přes Kolín nad Rýnem. Budešli souhlasit, promluvíme o tobě s římským králem Jindřichem. Nikoho nenapadne, že máme ještě jiné poslání než jen péči o svůj klášter…“
Přikývla. Všechno se jí náhle zdálo snadné.
„Dobrá, učiň tak,“ řekla rozhodně a obrátila se k odchodu.
Čeňku, co jsem to jenom udělala?
Zbraslavský opat ještě dlouho hleděl, jak spěšně odchází střední lodí baziliky vstříc sluncem ozářenému východu. Nemohl však vidět dvě velké slzy, které Elišce volně kanuly po tvářích.
Věděl, že církev má velkou moc a určuje i řídí osudy lidí. Teď navíc pociťoval sebeuspokojení, neboť to byl on, zbraslavský opat Konrád, kdo učinil první krok na cestě vedoucí ke svržení českého krále. Zdali to bude šťastný krok, nemohl ale ani on v této chvíli tušit. BUDU KRÁLOVNOU, budu královnou, tahle slova neustále zněla Elišce v mysli, když se vracela ke svatému Jiří. Její touha stát se první dostala v rozhovoru s opatem Konrádem jasnější podobu. Už to nebyl mlhavý přelud, kterým se v bezesných nocích opájela,
Jaromír Jindra 14
Sny umírají s králi
aby se ráno cítila ještě ubožejší než večer. Ať jí za muže vyberou, koho chtějí, vdá se za něho. Obětuje se pro svou zemi. Ale je tohle skutečná oběť? Nehledá snad vznešená slova, jež by ji měla ospravedlnit? Za moc, za neomezenou moc vymění lásku k Čeňkovi… Teprve teď si uvědomila dosah své zdánlivě nezávazné odpovědi Konrádovi, když namísto jasných slov opakovala, co kdysi řekl její otec.
Co řekne Čeňkovi? Pravdu? To nedokáže! Pokaždé, když ho vidí, zrazuje ji její mysl i tělo. Cítí, jak nad sebou ztrácí vládu, všechno v ní mu spěchá vstříc, jak ráda by mu ovinula paže okolo krku a celičká se ukryla v jeho náruči.
Kdo ví, koho jí přivedou. Nejspíš nějakého starce; až se jí dech zastavil při pomyšlení, že by s ně-
kým takovým měla spojit svůj život. Ale neníli jiné cesty, jak dojít k moci… Starý muž třeba brzy umře. Pak by moc zase ztratila, byla by jen další královnou vdovou… V Čechách už jsou dvě a obě jsou mladé. Až ona bude královnou, postará se o to, aby svlékly svůj vdovský šat! A muže jim vybere sama. Nejlépe méně urozené, aby jí z jejich strany nehrozilo žádné nebezpečí.
Uvažuji, jako bych už byla královnou, proběhlo jí myslí. Ještě jí nejsem. Až spatřím Čeňka, ztratím sílu. Zase zatoužím po jeho dotecích. Jak jsou jeho rty horké, když jimi zavře moje ústa! Až spatřím Čeňka, musím zůstat odvážná.
Tak došla k fortně svatojiřského kláštera a za chvíli už byla v prostorách, které jí abatyše Kunhuta vyhradila pro její malý dvůr. Tvořilo ho jen několik žen, většinou Eliščiných vrstevnic, a čtyři muži, kteří se starali o bezpečí princezny při jejích cestách mimo
15
hrad, ale ti neměli do kláštera přístup. Takových cest bylo stále méně, král Jindřich nelibě nesl, když sestoupila třeba jen dolů do Menšího Města. Měl strach, že se tam schází s jeho nepřáteli.
Když se přiblížil podvečer, šla Eliška na malou procházku. Každý den tak vycházela, aby rozvažovala o všem, co v průběhu dne prožila. Tentokrát si přála být sama. Nechtěla s nikým hovořit a už vůbec ne s Čeňkem. Už se vracela, když se vynořil z jednoho průchodu a stanul před ní. Strnula.
„Nečekala jsem tě. Přesto je dobře, že Bůh zkřížil naše kroky, že nechce, aby mezi námi zůstalo něco nevysloveného,“ začala a uhýbala s očima mimo Čeňkovu tvář. Jenom nevidět jeho oči, rty, úsměv, nic, co patří jenom jemu, protože když tohle spatří, ztratí odvahu. „Dnes se stalo něco…,“ rychle se opravila: „Dnes jsem se rozhodla k něčemu, o čem bys měl vědět jako první…“
Byla rozhodnuta všechno mu vypovědět, ale Čeněk ji nejspíš vůbec neposlouchal; vzal její hlavu do dlaní, chvíli jí zblízka hleděl do očí a Eliška věděla, že si přeje zůstat v jeho objetí nejen pro tuto chvíli. Přesto se vzepřela všemu v sobě, co ji k Čeňkovi poutalo, a vymanila se mu. Okamžik zůstal s otázkou v očích.
„Vdám se.“ Zaznělo to tak samozřejmě, až se zachvěla vědomím vlastní zrady.
„Slyšíš? Vdám se!“ opakovala a doufala, že tím přehluší své svědomí. „Odpusť, ale nejde o tebe.“
„Copak je to za slova? Nesnesu, aby tě měl někdo jiný. Pověz, kdo je to? Zabiju ho!“ a Čeněk už sahal po meči, který se mu volně pohupoval u boku.
„Neznáš ho. Ani já ho neznám. Čeňku, pochopila jsem, že když najdu mocného muže, nezůstanu
Jaromír Jindra 16
Sny umírají s králi
druhorozenou Přemyslovnou, která musí vzít zavděk hrou na vlastní dvůr. Je přece nespravedlivé, když vládu dostane někdo jen proto, že se narodil dřív. Já měla
být královnou, ne moje sestra Anna…“
Stál chvíli nerozhodně. Tak ho Eliščina slova zaskočila. Nikdy neuvažoval o tom, že by ho od ní mohlo něco oddělit. A právě tak si nepřipouštěl, že zatímco ona pochází z královského rodu, on je ne příliš majetný rytíř. Až do této chvíle všechno srovnávala jejich láska.
„Jsem možná důvěřivý, neznalý zvyklostí pánů, ale jedno vím jistě: pro nikoho dalšího v tvém srdci není místo. Nebo snad ano?“ znejistěl Čeněk.
Čas tehdy přesypal hodně písku, aniž by Eliška odpověděla. Opat Konrád má pravdu, a přesto se jí teď bránila. Kvůli Čeňkovi ji nemohla přijmout. Kvůli vlastnímu pocitu vítězství Přemyslova rodu musela.
„Proč chceš zničit naše štěstí?“ zeptal se ještě.
„Vzdášli se ho, už nikdy ho nedostaneš zpátky…“
„Věř mi, že co se chystám udělat, není moje vůle. Očekává to ode mne země mých předků. Nesmím ji zklamat. Miluji tě, ale nemám právo pro své štěstí opustit vlast. Zahynula by beze mne,“ a Elišce vytryskly z očí slzy.
Hleděl na ni, a třebaže jindy by neváhal a každou její slzu slíbal, teď stál neschopen pohybu, se srdcem plným zoufalství.
„Ale to přece nesmíš… To nemůžeš udělat… Jen se zeptej, koho chceš, nikdo, slyšíš, nikdo tvoji oběť nedocení. Každému je jedno, jestli po boku českého
krále stojí Anna nebo Eliška. Chceš se snad vzdát lásky, chceš se vzdát vlastního štěstí pro něco tak pochybného, jako je vlast…?“
17
„Teď je v ohrožení. Jen se podívej, kým se Korutanec obklopil. Samými cizáky, Němci…“
Nenechal ji domluvit: „A kým myslíš, že se obklopí ten, koho ti vyberou za muže? Zase cizáky! Korunu po tvém otci a bratrovi nedostane nikdo z našich pánů. Už je to tak, místo krále Jindřicha povolají do Čech jiného cizince. Kdepak, tobě nejde o vlast, ty toužíš po moci!“
„Jsem Přemyslovna, nezapomínej na to!“
Čeněk sklonil hlavu. „Odpusť,“ řekl tiše. „Nemluvila ze mne neúcta k tobě, ale můj žal.“
Chtělo se jí vykřiknout „Čeňku, ty nemáš co žádat za odpuštění, ale já…,“ místo toho však řekla: „Pozdvihnu České království ke slávě, jakou mělo za mého děda i otce.“
„Dovol mi odejít z tvých služeb,“ řekl pevně. Překvapilo ho to stejně, jako ji. Ten nápad se zrodil ve chvíli, kdy ho vyslovil.
„Ještě se nevdávám… Čeňku, i pak tě ale chci mít u sebe. Já, já…,“ najednou nevěděla, jak vypovědět, že pro ni se sňatkem s jakýmkoliv jiným mužem ve vztahu k Čeňkovi nic nezmění, že ona i potom bude milovat jenom jeho a že si nedovede představit život, ve kterém by měl chybět. Místo toho se mu vrhla okolo krku. Byl zmaten. Hladil ji po vlasech, šeptal slova, kterým nikdo nerozuměl, ale byla to jistě ta nejněžnější slova, jaká kdy zamilovaný člověk dokázal vyslovit.
Když se Eliška ovládla, ještě s očima plnýma slz tiše řekla: „Zůstaň se mnou, ať se stane cokoliv. Nevěříš, že mne vlast potřebuje. Jestliže se ukáže, že jsi měl pravdu, budu tím více potřebovat tvoji oporu. Tehdy se vzdám všeho a budu patřit jen tobě.“
Jaromír Jindra 18
Sny umírají s králi
Chápavě přikývl. Říkají, že naděje umírá poslední. Věděl však, že on žádnou nemá.
JEŠTĚ TÉHOŽ DNE došlo ke dvěma setkáním, o kterých Eliška nic netušila, ale která, jak se později ukázalo, měla poznamenat její další život. Zbraslavský opat Konrád tajně hovořil se sedleckým Heidenreichem a král Jindřich Korutanský pozdě večer nečekaně navštívil svou ženu Annu.
„Tvoje sestra proti tobě, proti nám, chystá spiknutí!“ řekl ještě mezi dveřmi. „Už když se rozhodla, že se přestěhuje do kláštera svatého Jiří, napadlo mne, že je to její první krok ke zradě. Nemýlil jsem se,“ pokračoval a rychle přecházel po komnatě. „Udělal jsem chybu, když jsem ji na tvou přímluvu nechal u dvora.“
„Je to přece moje sestra…,“ ohradila se.
„Víš, co udělala? Spolčila se se zbraslavským opatem. Až se dozvím, o čem se dnes spolu domlouvali, pak… pak ji třeba přenechám i katovi!“ a král Jindřich sevřel pravou ruku v pěst.
Anna si zděšeně zakryla ústa rukou. Toho že by byl její muž schopen? Snad ano… Už dlouho pozorovala, jak se proměňuje. Kdysi býval pozorný a něžný, a třebaže sňatek s ním považovala za svou povinnost vůči království a za součást bratrovy politiky, velmi rychle si Jindřicha zamilovala. Líbily se jí jeho žerty, které kolem něho vytvářely jen samou pohodu. To všechno ale patřilo minulosti. V posledním roce už nežertoval. Byl zamlklý, a pokud přece jen promluvil, byla jeho slova plná zloby. Ani k ní už nebyl pozorný a ona se jen s obtížemi vyrovnávala s tím novým, cizím Jindřichem. Teď poznala, jaká
19
