námi to začíná
Colleen Hooverová
Přeložila Jana Jašová
Milí čtenáři, tato kniha je pokračováním příběhu Námi to končí a navazuje tam, kde jsme minule skončili. Pro lepší čtenářský zážitek doporučuji číst Námi to začíná jako druhý svazek dvoudílné série.
Když jsem vydala Námi to končí, nikdy by mě nenapadlo, že jednou napíšu pokračování. Taky by mě nenapadlo, kolik čtenářů tento román nadšeně uvítá. Jsem vděčná vám všem, kterým připadal Lilyin příběh stejně silný jako mně příběh mé matky.
Když získalo Námi to končí ohlas na TikToku, zaplavily mě žádosti o pokračování osudů Lily a Atlase. Jak bych jen mohla něco odmítnout komunitě, která mi změnila
život? Tato kniha vznikla jako poděkování za vaši nesmírnou podporu, a proto jsem vám tentokrát chtěla nabídnout odlehčenější téma.
Lily a Atlas si to zaslouží.
Doufám, že si jejich dobrodružství užijete.
S nejhlubší láskou
Colleen Hooverová
Atlas
To, jak někdo nastříkal rudým sprejem debyl přes zadní dveře Bibʼs, mi připomnělo mou matku.
Ypsilon v téhle nadávce psala vždycky, a dokonce ji tak i vyslovovala, jako by tu tvrdost chtěla zdůraznit. Pokaždé mi to přišlo k smíchu, ale pro dítě je těžké se smát, když ho takhle drsně uráží vlastní máma.
„Debyl,“ zamumlal Darin s podobně přehnanou výslovností. „To muselo udělat dítě. Většina dospělých tohle napíše správně.“
„To by ses divil.“ Dotkl jsem se barvy, ale už byla zaschlá. Ten, kdo to sem nastříkal, to musel udělat hned poté, co jsme včera večer zavřeli.
„A co když to tak napsal schválně?“ nadhodil Darin. „Jako že seš debil, a navíc natvrdlej?“
„Proč hned předpokládáš, že autor myslel mě? Třeba si vzal na na mušku tebe nebo Brada.“
„Je to tvoje restaurace.“ Darin si stáhl sako, obalil si s ním ruku a začal sbírat sklo vysypané z rozbitého okna. „Třeba to byl nespokojenej zaměstnanec.“
„Mám snad nějaký nespokojený zaměstnance?“ Nenapadal mě jediný člověk na mé výplatní pásce, který by udělal něco takového. Naposledy od nás odešla před půlrokem jedna servírka, což bylo po vzájemné dohodě, protože už dostudovala.
„Co ten kluk, co myl nádobí, než sem přišel Brad? Jak se jmenoval? Po nějakým minerálu, ne? Nějak hodně ujetě.“
„Křemen,“ odpověděl jsem. „Ale to byla přezdívka.“ Nevzpomněl jsem si na něj bůhvíjak dlouho a pochyboval jsem, že by na mě byl po takové době pořád naštvaný. Vyhodil jsem ho krátce potom, co jsme otevřeli, když jsem zjistil, že talíře umývá, jenom když na nich vidí zbytky jídla. A taky příbory a sklo – všechno, co přinesli zpátky do kuchyně a vypadalo to jakž takž čistě, dával rovnou na odkapávač. Kdybych ho nevyhodil, zavřela by nás první kontrola z hygieny.
„Měl bys zavolat policajty,“ navrhl Darin. „Musíme vyplnit hlášení pro pojišťovnu.“
Než jsem stačil něco namítnout, u zadních dveří se objevil Brad. Podrážky mu křupaly na rozbitém skle. Byl se podívat uvnitř, jestli něco nezmizelo.
Podrbal se na strništi na bradě. „Odnesli krutony.“
Zavládla zmatená odmlka.
„Říkals krutony?“ ujistil se Darin.
„Jo. Sebrali všechny krutony, co jsme si večera večer připravili. Ale vypadá to, že nic jinýho nechybí.“
Rozhodně jsem nečekal, že uslyším tohle. Jestli se někdo vloupal do restaurace a neukradl nic z vybavení nebo jiných cenných věcí, asi se tam vloupal, protože měl hlad. Tenhle druh zoufalství jsem znal až moc dobře. „Nebudu to hlásit.“
Darin se na mě otočil. „Proč ne?“
„Protože by mohli chytit toho, kdo to udělal.“
„O to snad jde, ne?“
Vytáhl jsem z popelnice prázdnou krabici a začal do ní sbírat střepy. „Jednou jsem se taky vloupal do restaurace. Ukradl jsem krůtí sendvič.“
Brad a Darin se na mě zadívali. „Byls ožralej?“ zeptal se Darin.
„Ne, měl jsem hlad. Nechci, aby někoho zavřeli za to, že snědl krutony.“
„Jenže co když bylo jídlo jen začátek? Co když se vrátí a ukradne něco z vybavení?“ namítl Darin. „Ta bezpečnostní kamera je pořád rozbitá?“
Už měsíce do mě hučel, ať ji dám opravit. „Neměl jsem čas.“
Darin ode mě převzal krabici a pustil se do sbírání posledních střepů. „Měl bys ji nechat zprovoznit, než se ten lupič vrátí. Anebo zkusí Corriganʼs, když to tady v Bibʼs byla taková hračka.“
„Corriganʼs fungují kamery. A pochybuju, že by ten někdo, kdo sem vlezl pro krutony, přepadl mou novou restauraci. Zkusil to tady, protože to bylo snadný.“
„Můžeš doufat,“ ušklíbl se Darin.
Nadechl jsem se k odpovědi, ale mou pozornost odvedla příchozí textová zpráva. Nevím, jestli jsem někdy chňapnul po telefonu rychleji. Když jsem viděl, že to není Lily, ucítil jsem zklamání.
Narazil jsem na ni dneska ráno, když jsem vyřizoval pochůzky. Viděli jsme se poprvé po roce a půl, jenže ona spěchala do práce a já se zrovna od Darina dozvěděl o tom vloupání. Rozloučili jsme se trochu rozpačitě a Lily slíbila, že mi zavolá z práce. Uplynula hodina a půl, ale pořád se mi neozvala. Půldruhé hodiny nic není, ale nedokázal
jsem se zbavit svíravého pocitu v hrudi, který se mě snažil přesvědčit, že Lily už o všem z toho pětiminutového rozhovoru na chodníku začala pochybovat.
Já o svých slovech rozhodně nepochyboval ani trošku. Možná jsem se nechal unést, když jsem viděl, jak šťastně
vypadá, a zjistil, že už není vdaná. Myslel jsem ale vážně každé slovo, které jsem jí řekl.
Na tohle jsem připravený. Víc než připravený.
Našel jsem si v telefonu její kontakt. Za ten rok a půl jsem jí chtěl napsat už tolikrát. Když jsem s ní ale mluvil naposledy, nechal jsem míček na její straně kurtu. Měla toho tolik, že jsem jí nechtěl přidělávat ještě víc starostí.
Teď je ale singl a znělo to, že je konečně připravená dát nám šanci. Jenže už měla hodinu a půl na rozmyšlenou, a hodina a půl je spousta času na to, aby člověk začal litovat. Každá minuta bez zprávy od ní se táhla jako celý zatracený den.
V mobilu jsem ji měl pořád uloženou jako Lily Kincaidovou, takže jsem si její příjmení upravil zpátky na Bloomová.
Cítil jsem, jak se mi Darin naklání přes rameno a dívá se na displej. „To je naše Lily?“
Brad se zaculil. „Píše naší Lily?“
„Jak, naší?“ zeptal jsem se zmateně. „Viděli jste ji jednou.“
„Je pořád vdaná?“ zeptal se Darin.
Zavrtěl jsem hlavou.
„To jsem rád, už kvůli ní,“ prohlásil. „Byla těhotná, že jo? Co se jí narodilo? Kluk, nebo holka?“
Nechtěl jsem se o Lily bavit, protože zatím nebylo o čem mluvit. Nechtěl jsem to zbytečně nafukovat, protože ani nebylo co. „Holčička, a to je poslední otázka, na kterou vám odpovím.“ Otočil jsem se na Brada. „Přijde dneska Theo?“
„Je čtvrtek. Určitě dorazí.“
Zamířil jsem do restaurace. Jestli se mám s někým bavit o Lily, tak jedině s Theem.
Lily
I po dvou hodinách, co jsem narazila na Atlase, se mi třesou ruce. Nevím, jestli jsem tak rozechvělá z rozrušení nebo proto, že co jsem prošla dveřmi, neměla jsem čas se najíst. Měla jsem asi tak pět vteřin klidu na zpracování ranních událostí, natož abych si dala snídani, kterou jsem si přinesla s sebou.
Vážně se to stalo? Opravdu jsem vychrlila na Atlase celou sérii otázek tak trapných, že se za ně budu stydět až do příštího roku?
Jenže Atlas nevypadal, že by mu to přišlo trapné. Tvářil se, že mě moc rád vidí, a když mě objal, měla jsem pocit, jako by se náhle probrala k životu nějaká moje část, která už dlouho jenom podřimuje.
Teprve teď jsem si mohla odskočit na toaletu, a když jsem se na sebe podívala do zrcadla, chtělo se mi brečet. Nebyla jsem namalovaná, na tričku se mi vyjímal flek od mrkvové kaše a lak na nehtech se začal loupat už asi tak v lednu.
Ne že by Atlas očekával nebo vyžadoval dokonalost. Věc se má tak, že jsem tolikrát snila o tom, jak se potkáme, jenže v mých představách jsem na něj nikdy nenarazila uprostřed hektického rána hodinu a půl poté, co na mě zaútočila jedenáctiměsíční dcera rozmixovanou mrkví.
Vypadal dobře. Voněl ještě líp.
Já byla nejspíš cítit mateřským mlékem.
Byla jsem tak vystresovaná z toho, co by naše setkání mohlo znamenat, že mi trvalo dvakrát déle než obvykle připravit včerejší objednávky k rozvozu. Ještě jsem se ani nepodívala na web na ty dnešní. Naposledy jsem se koukla do zrcadla, ale pořád jsem v něm viděla jen vyčerpanou a přepracovanou svobodnou mámu.
Vyšla jsem z toalet a vrátila se k pokladně. Vyjela jsem si objednávku z tiskárny a pustila se do výroby kartičky. Snad ještě nikdy jsem nepotřebovala rozptýlení víc než zrovna teď, takže jsem byla za to rušné dopoledne vděčná.
Měla jsem zpracovat objednávku kytice růží pro nějakou Gretu od Jonathana. Vzkaz zněl: Omlouvám se za včerejší večer. Odpustíš mi?
Povzdychla jsem si. Omluvné kytice nepatřily k mým oblíbeným. Vždycky jsem si začala lámat hlavu, zač se ten člověk omlouvá. Nepřišel na rande? Vrátil se domů pozdě? Pohádali se?
Uhodil ji?
Někdy se mi chtělo připsat na kartičku kontakt na místní poradnu pro domácí násilí, ale musela jsem si připomínat, že každá omluva se nemusí týkat něčeho tak odporného jako ty, které jsem dřív dostávala já. Třeba je Jonathan Gretin kamarád a chce ji jen potěšit. Třeba je to její manžel, který to přehnal s vtípky.
Ať už měly ty kytky znamenat cokoliv, doufala jsem, že je to něco pozitivního. Vsunula jsem vzkaz do obálky, kterou jsem následně zastrčila do kytice růží. Tu jsem pak postavila na polici určenou pro zakázky k odvozu a začala vázat další. Vtom mi přišla zpráva.
Vrhla jsem se po telefonu, jako by se ta textovka mohla sama vznítit, pokud si ji do tří vteřin nepřečtu. Když jsem na displeji uviděla odesilatele, moje dychtivost splaskla. Nebyl to Atlas, ale Ryle.
Může hranolky?
Rychle jsem odepsala: Jen měkké. Odhodila jsem telefon na pult, až to bouchlo. Nechtěla jsem, aby malá jedla hranolky moc často, jenže Ryle ji mívá jen dva dny v týdnu. V těch zbývajících jsem se aspoň snažila dávat jí nutričně vyváženější stravu.
Bylo fajn na Rylea chvíli nemyslet, ale jeho zpráva mi zase připomněla, že existuje. A dokud existuje, bojím se, že mezi mnou a Atlasem nepřipadá v úvahu žádný vztah, dokonce ani přátelství. Jak by bylo Ryleovi, kdybych se s Atlasem začala vídat? Jak by reagoval, kdyby se někdy setkali?
Možná ale moc předbíhám.
Zírala jsem na telefon a přemítala, co bych měla Atlasovi říct. Slíbila jsem mu, že napíšu, až otevřu obchod. Jenže když jsem přišla, zákazníci už čekali ve frontě. A když mi teď napsal Ryle, přimělo mě to uvědomit si, že v tomhle příběhu vystupuje i on. Takže teď už jsem váhala, jestli mám Atlasovi vůbec napsat.
Dveře se otevřely a konečně dorazila moje zaměstnankyně Lucy. Obvykle působí vyrovnaně, ale i já na ní poznala, že má špatnou náladu.
„Dobré ráno, Lucy.“
Odhrnula si vlasy z očí a s povzdychem položila na pult kabelku. „Že by?“
Lucy po ránu nikdy nebývá zrovna přátelsky naladěná.
Proto jsme se u pokladny většinou nejmíň do jedenácti střídaly s mou další zaměstnankyní Serenou, zatímco
Lucy vzadu chystala objednávky. Po šálku kávy, nebo spíš tak pěti, je k zákazníkům mnohem vstřícnější.
„Zrovna jsem zjistila, že nám nevyrobili jmenovky na svatební hostinu, protože ta firma zkrachovala, a teď už není čas objednat je jinde. Svatba bude ani ne za měsíc.“
Při přípravách téhle svatby už se toho pokazilo tolik, až jsem byla napůl rozhodnutá poradit jí, ať se na to radši vykašle. Ale nejsem pověrčivá. Ona snad taky ne.
„Ručně psané jmenovky jsou stylové,“ nadhodila jsem.
Lucy protočila panenky. „Nesnáším rukodělné výtvory,“ zamumlala. „Už ani nestojím o žádnou svatbu. Připadá mi, že už ji plánuju dýl, než spolu vůbec chodíme.“
To má pravdu. „Možná bychom to měli prostě odpískat
a jet do Vegas. Tys to udělala taky tak, ne? Lituješ toho?“
Ani jsem nevěděla, na co z toho mám reagovat dřív. „Jak můžeš nesnášet něco, co se tvoří ručně? Děláš v květinářství. A já jsem rozvedená, takže je asi logické, že svatby lituju.“ Podala jsem jí štos objednávek, které jsme měly vyřídit. „Ale byla to zábava,“ připustila jsem.
Lucy se vrátila dozadu a pustila se do zbytku zakázek. Já se zase vrátila k úvahám o Atlasovi. A Ryleovi. A o armagedonu, kterým bylo v mých představách jejich potenciální setkání.
Neměla jsem ponětí, jak by tohle mohlo fungovat. Když jsem narazila na Atlase, jako by se v tu chvíli všechno ostatní rozplynulo, včetně Rylea. Jenže ten mi teď opět přišel na mysl. Nikoliv obvyklým způsobem, ale myšlenky na něj teď připomínaly silniční zátaras. Můj milostný život se konečně dostal na rovnou silnici bez zatáček a výmolů, a to hlavně proto, že za poslední rok a půl prakticky neexistoval. Teď mi ale připadalo, že se přede mnou rozkládá drsný terén plný překážek s útesy nadohled.
Stojí to za to? Samozřejmě že Atlas za to stojí.
Ale stojíme za to my dva? Stojí vyhlídka na to, že by se z nás mohl stát pár, za všechen ten stres, který nevyhnutelně zaplaví ostatní oblasti mého života?
Takové dilema jsem neřešila už dlouho. Něco ve mně chtělo zavolat Allyse a povědět jí o setkání s Atlasem, ale nemohla jsem. Ví totiž, co ke mně Ryle pořád cítí. Ví, jak by mu bylo, kdyby se na scéně objevil Atlas.
S mámou jsem si o tom promluvit nemohla, protože je to prostě máma. I když jsme se v poslední době hodně sblížily, stejně s ní svůj milostný život nikdy dobrovolně neprobírám.
Existuje jen jediná žena, s níž o něm dokážu mluvit bez problémů.
„Lucy?“
Moje zaměstnankyně se vynořila zezadu a vytáhla si z ucha sluchátko. „Potřebuješ něco?“
„Mohla bys to tady za mě na chvíli vzít? Musím si jít něco vyřídit. Za hodinu jsem zpátky.“
Lucy se vydala za pult a já popadla kabelku. Od narození Emerson nemám moc volného času. Takže si tu a tam ukradnu hodinku během pracovní doby, když vím, že to ostatní zvládnou beze mě.
Někdy jen ráda sedím a přemýšlím, což se v přítomnosti dítěte dělat nedá. Přestože malá spí, pořád jsem v mateřském módu. V práci se zase neustále valí nové objednávky, takže jen málokdy najdu chviličku, kdy mě nikdo nevyruší.
Svoje soukromé chvilky si dopřávám u sebe v autě s puštěnou hudbou a občas i zákuskem z Cheesecake Factory. Někdy to stačí k tomu, abych rozmotala všechny uzly v mozku.
Když jsem zaparkovala tak, abych měla výhled na Bostonský přístav, sklopila jsem si opěradlo a natáhla se pro blok a propisku, které pořád vozím s sebou. Nevěděla jsem, jestli to pomůže stejně, jako mi někdy pomáhá zákusek, ale potřebovala jsem dát průchod svým myšlenkám tak, jak jsem to dělávala v minulosti. Když jsem potřebovala něco vyřešit, tahle metoda mi vždycky pomáhala. Tentokrát ale spíš doufám, že dokážu zabránit tomu, aby se všechno úplně nerozpadlo.
Milá Ellen,
hádej, kdo je zpátky?
Já.
A Atlas.
My oba.
Narazila jsem na něj, když jsem šla dneska ráno předat Emmy Ryleovi. Bylo moc příjemné ho vidět. Jenže i když to bylo tak fajn a s vědomím toho, v jaké fázi našich životů se nacházíme, skončilo naše setkání trochu rozpačitě. On řešil nějaký problém u sebe v restauraci a spěchal, já zase nestíhala, protože jsem měla mít dávno otevřeno. Rozešli jsme se se slibem, že mu pošlu zprávu.
Chci mu napsat. Vážně. Hlavně proto, že setkání s ním mi připomnělo, jak moc mi chybí ten pocit, který jsem vždycky v jeho přítomnosti zažívala.
A taky mi došlo, jak osamělá se cítím. Uvědomila jsem si to až dneska ráno během těch pěti minut v jeho přítomnosti. Ale od té doby, co jsme se s Rylem rozvedli… vlastně, počkej.
Sakra. Já Ti o tom rozvodu nevyprávěla.
Je to už tak dlouho, co jsem Ti psala naposledy. Takže radši shrnu, co se od té doby stalo, jo?
Když se narodila Emmy, rozhodla jsem se, že se s Rylem musíme rozejít natrvalo. Hned po jejím narození jsem ho požádala o rozvod. To načasování nebylo kvůli tomu, že bych chtěla být krutá. Jen jsem si pořád nebyla jistá, jak se rozhodnout, dokud jsem ji nedržela v náručí. V tu chvíli jsem každou buňkou svého těla věděla, že udělám cokoliv, abych ten cyklus týrání prolomila.
Ano, požádat o rozvod bolelo. Ano, zlomilo mi to srdce. Ale ne, nelitovala jsem toho. Mé rozhodnutí mi pomohlo uvědomit si, že někdy můžou ty nejtěžší volby vést k těm nejlepším výsledkům.
Nebudu Ti lhát a tvrdit, že mi Ryle nechybí, protože chybí. Stýská se mi po tom, co jsme kdysi měli. Po rodině, kterou jsme mohli vytvořit pro Emerson. Vím ale, že jsem se rozhodla správně, i když na mě někdy tíha toho rozhodnutí doléhá. Je to těžké, protože musím s Rylem zůstat v kontaktu, a on má pořád všechny ty dobré vlastnosti, díky nimž jsem se do něj zamilovala. Teď když netvoříme pár, nevidím ty jeho špatné stránky, kvůli kterým naše manželství skončilo. Je to asi i tím, že se Ryle snaží chovat se co nejlíp. Během rozvodu musel být vstřícný a zbytečně se nedohadovat, protože si uvědomoval, že můžu nahlásit všechno domácí násilí, které jsem zažila. Ztratil by pak mnohem víc než manželku. Takže když došlo na otázku péče o dítě, byl mnohem vstřícnější, než jsem čekala.
Možná to bylo i tím, že ani moje požadavky nebyly tak tvrdé. Když jsem sdělila svému právníkovi, že si přeju výhradní svěření dítěte do péče, vyjádřil se naprosto jasně. Pokud nechci před soudem propírat naše nejšpinavější prádlo, neexistuje způsob, jak Ryleovi v návštěvách Emerson zabránit. Navíc mě ještě informoval, že i kdybych to udělala, není moc pravděpodobné, aby byl úspěšný muž bez záznamu v trestním rejstříku, který je ochotný vzít na sebe otcovskou odpovědnost a dceru podporovat,
zbaven svých rodičovských práv. Měla jsem tedy dvě možnosti. Buď vznesu obvinění, budu snášet pokořující soudní řízení, a nakonec se stejně nejspíš dočkám rozhodnutí o společné péči, anebo se pokusím s Rylem domluvit na něčem, co uspokojí nás oba a zachová mezi námi vztah, který umožní rodičovskou spolupráci.
Asi by se dalo říct, že jsme dospěli ke kompromisu, i když na světě neexistuje dohoda, která by mě smířila s pomyšlením, že nechávám svou dceru u člověka s neovladatelnými výbuchy zuřivosti. Jenže jsem si mohla vybrat jen menší zlo a z celého srdce doufat, že Emmy jeho odvrácenou stranu nikdy nespatří.
Chtěla jsem, aby navázala vztah se svým otcem. Nikdy bych ji od něj nechtěla odtrhnout. Jen potřebuju mít jistotu, že je v bezpečí. Proto jsem Rylea přesvědčila, aby na prvních pár let souhlasil pouze s denními pobyty dcery u něj. Nikdy jsem mu neřekla, že nevím, jestli mu můžu v péči o ní tak úplně věřit. Doufala jsem, že to uhraju na kojení a jeho pracovní vytíženost, protože musí být stále k dispozici, kdyby se něco dělo v nemocnici. Myslím ale, že Ryle v hloubi srdce ví, proč nechci, aby u něj Emmy trávila noci.
Nikdy nemluvíme o násilí, kterého se na mě dopustil. Mluvíme o Emmy nebo o práci, a když jsme s naší dcerou, snažíme se pořád usmívat. Někdy mi to připadá nucené a falešné, aspoň u mě. Pořád je to ale lepší, než kdybych Rylea dostala před soud a pak jej prohrála. Klidně se budu nutit k úsměvu, dokud jí nebude osmnáct. Hlavně když se budu o svou dceru moct starat sama a nevystavím ji tomu, aby se setkala s jeho nejhoršími stránkami.
Zatím to funguje dobře, když z jeho strany nepočítáš sem tam nějakou tu citovou manipulaci a flirtování. Sice jsem mu během rozvodu dala jasně najevo svoje city, ale on pořád nepřestává doufat, že ještě máme naději. Občas utrousí něco, z čeho mi dojde, že se stále nevzdal představ o tom, jak se zase dáme dohromady. Bojím se, že hodně z jeho vstřícnosti souvisí s nadějí. Patrně se
domnívá, že když bude dost dlouho sekat latinu, jednou mě získá zpátky. Vzal si do hlavy, že se časem obměkčím.
Jenže v životě to takhle nechodí, Ellen. Já už jsem rozhodně někde jinde, a upřímně řečeno doufám, že ten posun bude nakonec směrem k Atlasovi. Zatím je ještě moc brzo brát to jako hotovou věc, ale jsem si naprosto jistá, že k Ryleovi se nikdy nevrátím bez ohledu na to, kolik času uplyne.
Je to skoro rok, co jsem ho požádala o rozvod, ale už bezmála devatenáct měsíců od oné hádky, která skončila naším rozchodem. Což znamená, že jsem už víc než rok a půl singl. Rok a půl pauzy mezi vztahy už je dost dlouhá doba, ne? Byla by, kdyby šlo o někoho jiného než o Atlase. Jenže jak by tohle mohlo fungovat?
Co když mu napíšu a on mě pozve na oběd? Oběd bude báječný, což by určitě byl, a pak přijde na řadu večeře? Od večeře už bude jen krůček k návratu tam, kde jsme kdysi v mládí skončili?
Budeme šťastní a zase se do sebe zamilujeme? Stane se trvalou součástí mého života?
Vím, že to zní, jako že předbíhám, ale mluvíme tady o Atlasovi. Pokud si nenechal transplantovat jinou osobnost, Ty a já dobře víme, jak je pro něj snadné mě milovat, Ellen. Proto tolik váhám. Bojím se, že to bude fungovat.
A jestli to bude fungovat, jak se bude cítit Ryle? Emerson je už skoro rok a ten rok jsme zvládli bez větších dramat jen proto, že jsme si stanovili řád, který nic nenarušuje. Co když moje zmínka o Atlasovi vyvolá tsunami?
Ne že by si Ryle zasloužil, abych si dělala starosti s jeho pocity. Jenže má potenciál udělat mi z mého nového vztahu peklo na zemi. Proč Ryle pořád okupuje tolik vrstev mých myšlenek?
Proč mezi nimi stojí jako pevná zeď? Připadá mi, že i když se mi děje něco úžasného, nakonec to propadne myšlenkami až k té zdi a já se zase začnu rozhodovat s ohledem na Rylea a jeho potenciální reakce.