9788024951898

Lucie Macháčková Svatební historky aneb Jak jsem se nevdala

Jak jsem se skoro vdala (dvakrát)

Je mi skoro třicet let. Tím chci říct, že je mi pětatřicet let. A osmnáct měsíců. Ono se říká, že muži stárnou jako víno – a ženy stárnou jako sýr. Konkrétně sýr eidam. Mezi dvacítkou a třicítkou není velký rozdíl, ale třicítka je tučnější.

Jsem ne vlastní vinou svobodná, ale to je oukej. Když je vám okolo třiceti a jste stále svobodní, tak jste prostě jen přeskočili svůj první rozvod.

Mým nešvarem je, že jsem nezřízeně optimistická. Moje sklenice je vždy poloplná, a ne poloprázdná, a ještě doufám, že ta tekutina v ní je prosecco. Jdu na první rande s mužem a už cestou v tramvaji si trénuju svůj podpis s jeho příjmením. Na večeři jdeme na pho bo (vy neznáte pho bo? Tak to je faux pas!), protože on ji má nejraději, a já si říkám: No tak, když to klapne, mohli bychom vyrazit na svatební cestu do Vietnamu –anebo aspoň do tržnice Sapa!

Znáte to, jak holky bývají na začátcích vztahů nejisté a pochybují o všem?

Určitě se mu nelíbím.

Určitě mu přijdu trapná!

Určitě někoho má.

A já? Já se do svých milostných dobrodružství vrhám s neochvějnou vírou, že on je skvělej, já jsem skvělá – tohle přece nemůže nevyjít! Chovám se jako kamikadze – bůh Amor, který chce vystřelit svůj šíp, a druhého zasáhne místo do srdce tak možná do nohy.

Znáte slovní spojení „red flag“? V překladu to znamená „rudá vlajka“ a ve vztazích jsou tak označovány varovné signály – okolnosti, které samy o sobě nejsou důvodem k rozchodu, ale měly by vás přimět zbystřit, mít se na pozoru. Jenže já ve svém dokonalém optimismu dokážu ignorovat varovné signály důkladněji než kapitán Titaniku hlášení o ledovci.

Jednou jsem se seznámila na Tinderu s mužem jménem Michael, který byl těsně po rozvodu – což je vždycky špatný nápad. Muž, který je těsně po rozvodu, je jako dítě, co má neštovice – není to nic hroznýho, ale chodit s tím do kolektivu je blbost.

„Proč jste se rozešli?“ ptala jsem se zvědavě přes zprávy. Připadám si vždycky divně, když se bavím s muži o jejich ex partnerkách. Přijde mi to, jako když kupujete ojeté auto a snažíte se odhalit skryté vady. Nemá týpek náhodou trochu přetočený tachometr? Nežere moc?

Necuká se, když se jej snažíte řídit?

„Byla úplně bláznivá. Hrozně jí vadilo, že mám dobrej vztah se svojí mámou! Copak je na tom něco špat-

nýho, že mámě volám, pomáhám jí, přinesu jí sem tam kytku?“

Existuje staré čínské přísloví, které jsem si právě vymyslela – když něco vypadá divně, tak to divné je. Před očima mi osud zamával rudou vlajkou, ale hormony mi zarazily růžové brýle tak hluboko, že se z nich skoro staly růžové kontaktní čočky. Jak může nějaké ženě vadit, že má její partner hezké vztahy s maminkou? Imponovalo mi to.

Před prvním rande s Michaelem jsem se objednala na vlasy, mani a pedi – avšak osud ukázal, že jsem si měla skočit spíše do lékárny pro Lexaurin.

Když jsem vešla do restaurace, neviděla jsem ho. Rozhlížela jsem se po přecpané kavárně a neviděla nikoho, kdo by vypadal, že na někoho čeká. Dva kravaťáci na obchodní schůzce, veselá parta holek na kafíčku, muž a postarší dáma na rande.

Moment.

Byl to MŮJ muž a postarší dáma na rande – na rande, které mělo být moje. Ano, Michael přivedl na první rande se mnou svoji matku!

„Nevadí ti to doufám, ne?“ ujišťoval se, zatímco mi pomáhal z kabátu. Obvykle miluju tato drobná gentlemanská gesta. Pomůžeš mi sundat kabát – a hned máš větší šanci pomoct mi sundat i podprsenku. Ale tentokrát jsem měla sto chutí říct, že si ten kabát klidně nechám, protože se stejně moc nezdržím.

„Já beru mámu na každý první rande,“ vykládal se širokým úsměvem. „Abychom okoukli, co jsi zač. Třeba jestli nejsi masový vrah!“

Přestože nejsem masový vrah, v tu chvíli jsem měla chuť zabít jak jeho, tak jeho paní matku. Existují mamánci, ale tohle byla zkrátka úplně jiná liga. Jak by vypadalo druhé rande? Patrně návštěva muzikálu Mamma Mia! A kdybychom se někdy dohrabali ke svatbě, bude místo svatebního pochodu hrát Lunetic a jejich Jsi moje máma. Zatímco jeho matice mi valila šrouby do hlavy o tom, jak je její syn „hodný kluk, co má smůlu na potvory“, já jej v duchu rozezleně posílala do všech sprostých lidských otvorů.

Na špatném rande pochopíte fyzikální poučku, že čas je relativní. Sedíte na židli několik století, přímo cítíte, jak vám nudou bělají vlasy, vidíte, jak se za okny střídají noc a den – a pak mrknete na hodinky a zjistíte, že od začátku rande uběhlo přesně čtrnáct minut. Na rande s Michaelem a jeho mámou jsem strávila necelou hodinu a dosud to považuju za svůj největší výkon v kategorii extrémních sportů. Existují freediveři, kteří vydrží pod vodou na jeden nádech osm minut. Horolezci, kteří zdolají osmitisícovky bez kyslíku. Jogíni, kteří dokážou přivést sami sebe k orgasmu jen pomocí svých myšlenek. Ale, holenkové, zkoušeli jste někdy vydržet skoro hodinu na rande s mužem a jeho matkou, která vám u toho vypráví, že jej kojila do první třídy základní školy? (Nekecám. Zřejmě pak přešel z mateřského mléka rovnou na zkoušení cigár na školních záchodcích.)

„Víš, on je Míša moc citlivej kluk,“ vyprávěla mi jeho matice. „Hodnej. Akorát má komplexy!“

Ano, na první dobrou tu vidím oidipovský komplex jak višitý!

Ještě jsem ani nedorazila z rande domů, když mi od něj pípla smska. Děkoval mi za príma večer. S mámou jsme se moc dobře bavili!

Jo, jasně, protože jste se bavili mezi sebou!

Žádal mě o další schůzku – navrhoval večeři ve vyhlášené restauraci, kde prý vaří naprosto fantasticky (čímž patrně myslel „jako od maminky“). Rezolutně jsem odmítla. Ani jsem se neobtěžovala hledat nějakou výmluvu, proč nemůžu jít. Na rovinu jsem mu napsala, že na další rande to nevidím a že mu přeju hodně štěstí s jeho matkou.

Urazil se.

Máma měla pravdu, napsal mi rozezleně. Všechny jste potvory! Hodní kluci, jako jsem já, nemají šanci!

Pánové, pokud čtete tyto řádky, pojďme si říct na rovinu jednu věc. Žádná žena vás nepošle do háje, protože jste „až moc hodní“. Žádná žena se nikdy nepodívala na muže a neřekla si: „Och, škoda, že to není větší hejsek! Proč nemůže třeba krást stařenkám kabelky anebo topit koťátka?“

Nechceme vás – ne protože jste hodní.

Nechceme vás – protože nejste vhodní!

Svatba je velmi nákladná záležitost – když vidím ty částky, které dávají zamilované páry za jediný den opulentního veselí, začínám chápat, proč si zamilovaní říkají „drahoušku“. Občas mám pocit, že platí přímá úměra – čím dražší svatba, tím dřívější rozvod.

Moje kamarádka Kamila pracuje jako svatební fotografka a je nevyčerpatelnou studnicí historek. Je libo story o tom, jak se nevěsta s brekem zamkla na záchodě, protože jedna z jejích družiček prý SCHVÁLNĚ přišla v šatech, které jí moc slušely, aby ji zastínila?

Anebo příběh o nevěstě, která si objednala svatební šaty z levného

přišel dlouhý cár tuhé záclonoviny, vhodný tak akorát na to, aby se na něm adresát oběsil? Má oblíbená je ta, jak se jí po roce ozvala žena, jejíž svatbu fotografovala, s požadavkem, že chce vrátit peníze za fotky. Důvod?

„No víte, my se s manžou rozvádíme. Takže ty fotky už nebudeme potřebovat.“

Kamila se jí horko těžko snažila vysvětlit, že to, že její manželství se rozpadlo, není důvod k reklamaci svatebních fotek, načež se dáma začala rozčilovat a vyhrožovat soudem.

Divím se, že se jim manželství rozpadlo až za rok.

Kdyby aplikovala stejnou logiku i v každodenních životních situacích, mohla by chtít vrátit peníze třeba v restauraci za jídlo, které už snědla, protože má zase hlad, anebo od kadeřnice za sestřih, který už odrostl.

Důvod, proč jsem se nevdala, se dá shrnout následujícím grafem:

MUŽI MÉHO ŽIVOTA

Muži, kteří si chtěli vzít mě

Muži, které jsem si chtěla vzít

V mém životě byly dva momenty, kdy byla veselka na spadnutí. Můj první kluk – jmenoval se Martin – byl do ženění celý žhavý. Začali jsme spolu chodit, když mi bylo pouhých šestnáct let. On byl o něco starší, toužil studovat veterinu a já se mu líbila, protože jsem byla evidentně pěkná kráva. Minimálně pořádně naivní. Byli jsme zamilovaní. Byli jsme Romeo a Julie, Adam a Eva, Emma Smetana a Jordan Haj. Milovali jsme se horoucí pubertální láskou, plánovali společnou budoucnost a neřešili jsme, že naše představy o ní jsou stejně kompatibilní jako androidová sluchátka s iPhonem.

Jeho rodiče patřili mezi jihomoravskou vyšší střední třídu – což v překladu znamená, že jeho táta hrál na cimbál a jeho máma si hrála na honoraci. V obci byli populárnější než žlutá dodávka Family Frost. Mě měli upřímně rádi, protože v mé zakřiknutosti a stydlivosti viděli vhodnou kandidátku na budoucí paní doktorovou. V Martinovi se naprosto zhlédli – přestože ještě neměl ani po maturitě, jeho matka o něm zásadně mluvila stylem „náš syn, budoucí lékař,...“ Vždy elegantně

opomenula, že Martin neplánuje být lékař, ale zvěrolékař. „Nemusí to každej vědět, felčar jako felčar,“ komentovala to rázně, když se ji Martin pokusil opravit. Nakonec, proč ne? Vzešli jsme přece z opic – tedy zejména někteří. A když se rozhlédnete kolem sebe, jistě uvidíte pár koček, občas nějakou žirafu, pár prasat, nějakou tu svini či krysu a rozhodně spoustu chameleonů!

Při jednom nedělním obědě se jeho matka letmo zmínila, že počítá s tím, že se náš prvorozený syn bude jmenovat Martin.

„Je to rodinná tradice,“ vyprávěla mi. Také mi vysvětlila, že další „tradicí“ je, že první dítě, co se nám narodí, bude mužský potomek. „Lucinko, bylo by to dobré, víš, pro klid v rodině,“ vysvětlovala mi s blahosklonným úsměvem, jako by mi právě sdělovala, že by bylo dobré, abych utřela prach. Když Martin (její syn–lékař) chabě argumentoval, že žena má chromozomy XX a muž XY, tudíž o pohlaví dítěte rozhodne daná spermie tím, jestli ponese chromozon X, anebo Y, jinými slovy tedy, že pohlaví dítěte určuje muž, pronesla památnou větu: „Tak se Lucinka bude muset trochu posnažit!“

Jednou, když jsme seděli na mé posteli a rozhodovali se, ve které ze dvou poloh, které praktikujeme, spolu budeme spát, Martin nečekaně řekl: „Ty máš postel otočenou na jih, viď?“

„Nevím, proč?“ nechápala jsem. Dal se snad na feng-šuej? Patogenní zóny? Nachází se pod námi indiánské pohřebiště?

„Teď je to ještě jedno, ale potom, až se vezmeme, tak máma říkala, že největší šance na početí kluka je,

když je při tom žena otočená směrem na sever. Tak jenom abychom si to hlídali.“

Později jsem se dozvěděla, že mezi další „ověřené“ triky, jak počít syna, patří konzumace červeného masa, pití kávy či energetických nápojů, sexuální pozice zezadu (ale ne anální, prosím vás, z toho většinou nebývají děti, ale značkové kabelky), pobyt v horkých jižních státech a to, když žena při styku NEMÁ orgasmus.

„Bez problémů, tak to ten kluk bude raz dva,“ vtipkovala jsem v narážce na poslední bod výčtu a Martin se urazil. Aspoň jsem věděla, jaká mě čeká svatební cesta – odjedeme spolu někam do jižních krajů (třeba na Jižní Město anebo do Teplé nad Bečvou), tam si dáme steak a RedBull a poté bude následovat záměrně neuspokojivý sex, aby bylo posichrováno, že z něj vzejde následník.

Jméno Martin se v jeho rodině dědilo po generace. Porušit rodinnou tradici nepřipadalo v úvahu. Což mělo jediný háček – já jsem příznivkyní méně obvyklých jmen. Přesně těch jmen, při kterých se starší generace křižuje a volá vymítače ďábla.

Nemyslím tím však žádné extrémy – jednou jsem četla o páru, který pojmenoval svoje dítě Análie. Tak ta musí být ve škole pěkně v prdeli. Ale jinak mám pocit, že neobvyklá jména se v českých luzích a hájích docela zabydlela. Moje spolužačka pojmenovala svoji dceru Samanta, což moje máma komentovala slovy: „Chudák dítě, vždyť se jí budou ostatní děti smát!“ Mami, kdo konkrétně se jí bude smát? Bude se jí smát Kajetán?

Anebo Malvína? Taková Análie bude určitě držet hubu!

Když jsem svému milému naznačila, že za mě by jméno Martin klidně mohlo nasednout na bílého koně a odcválat někam do pryč, dostalo se mi odpovědi: „Však si zvykneš.“

Zvykla bych si. Člověk si zvykne na leccos – ranní vstávání ve tři, depilaci třísel i na další zločiny proti lidskosti. Ale chci si zvykat? Martina jsem upřímně milovala horlivou nehynoucí láskou, jaké je jen schopna žena, která má za sebou vztah s jedním jediným mužem a sex ve dvou polohách (já nahoře, on nahoře) a na třech místech (moje postel, jeho postel, stan). Zároveň jsem cítila, že pokud teď něco nezměním, hrozí mi, že budu žít šťastně navěky jako paní doktorová. Kdesi jsem si přečetla citát básnířky Sapfó: „Ale já přece chci být sežehnuta!“

To je ono! Ještě mi nebylo ani dvacet, a cítila jsem, že život, který se tu pro mě rýsuje, zavání tím stát se Stepfordskou paničkou v moravském kroji.

S Martinem jsem se rozešla.

„Ale proč! Řekni mi proč?!“ vykřikoval zoufale.

„Protože já chci být sežehnuta,“ byla ta nejupřímnější odpověď, kterou jsem mu mohla dát.

Možná to byla chyba, možná jsem byla husa, ale cítila jsem, že potřebuju mít život trochu víc na Husa. A mám, co jsem chtěla – někdy až moc. Jednou mi týpek ve vlaku do Banátu omylem zapálil vlasy. „This girl is on fire!“

Když se koukám na bídu mužského pokolení, která se nabízí na seznamovacích aplikacích, docela chápu, že ta Sapfó byla lesba.

Občas se mi zasteskne po životě, který bych s Martinem měla – někde v alternativní realitě existuje svět, ve kterém jsem se skutečně ve dvaceti provdala, porodila mu tři syny, všechny jménem Martin, na dovolenou jezdíme na jih a souložíme zásadně s hlavou na sever. Martin svoji vysněnou veterinu vystudoval, oženil se, a pokud vím, daří se mu dobře. Dodnes jej mám uloženého v mobilu jako Martin Doktor.

Druhý můj vztah, který málem skončil veselkou, byl mnohem turbulentnější. Trval jen čtyři měsíce. Když jsem se přestěhovala do Prahy, seznámila jsem se s mužem jménem Andrej.

(Ne, nebyl to Babiš.)

Andrej byl o třináct let starší než já a byl to muž, který věděl, co chce. Akorát to bylo bohužel to jediné, co věděl. Byl to takový ten typ člověka, který ručně dopisuje do smsek Odesláno z iPhone. Jeho největší chloubou byl luxusní byt, který si koupil krátce před tím, než jsme se seznámili.

„Máš to tu hezký,“ komentovala jsem kvartýr při jedné z návštěv.

„Já vím. Něco mi tu ale furt chybí,“ mrkl na mě.

To, co se rozhodl, že mu v bytě chybí, jsem byla já. Respektive, myslím, že nešlo přímo o mě, ale prostě jsem se mu připletla mezi nohy (doslova), zrovna když

bylo potřeba zaplnit kolonku „žena“. Žena, co se umí ohánět vařečkou, protože v novém bytě byla krásná prostorná kuchyň, a co se umí ohánět pánví, protože v novém bytě byla krásná prostorná ložnice.

„Víš, já jsem dlouho budoval kariéru,“ vykládal mi světácky na prvním rande. „A teď, když jsem to konečně dotáhl na menežra, jsem si řekl, že je čas vybudovat i tu rodinu. Chci ženu, ale mám velmi vysoké nároky.“

„Třeba jaké?“

„Nesmí být vyšší než já!“

Andrej měřil 170 centimetrů a tvrdil, že moje hobití výška (měřím jen 158 centimetrů) je jeden z mých nejvíce sexy atributů. Nyní zpětně vidím, že zkrátka toužil po ženě, která jej nebude převyšovat – v žádném slova smyslu.

Mimochodem, povolání „manažer“ je ten nejvágnější popis práce, který existuje. Může to být cokoli. Manažerem se může nazývat šéf nadnárodní firmy, který pilotuje vlastní helikoptéru, ale také týpek, který je vedoucí směny v Mekáči a balí dětem letadýlka do Happy Meal krabiček. Dnes je velmi módní dávat všem pracím trendy názvy. Prodavačka není prodavačka, ale sales asistentka. Popelář je zase manažer recyklovaných materiálů. Některé joby mají tak složité názvy, že nikdo nemůže ani tušit, co doopravdy obnášejí – takové to junior account PR executive manager. Co to je? To není práce, to je zaříkávadlo ze světa Harryho Pottera!

Každý chce být úspěšný v tom, co dělá, ale parametry úspěchu se radikálně liší podle toho, jestli žijete ve velkém městě, anebo na vesnici. Na vesnici je syno-