9788024951478

HENRY OSTER DEXTER FORD

CHLAPEC z OSVĚTIMSKÝCH STÁJÍ

Příběh o statečnosti a síle přežít

Tuto knihu věnuji památce svých rodičů, Hanse Isidora Ostera a Elisabeth Haas Osterové, a památce dvanácti milionů nevinných obětí, mezi nimiž je šest milionů Židů, 1,5 milionu dětí a 16 členů mé rodiny. Všichni zemřeli v důsledku německých ukrutností páchaných v průběhu druhé světové války.

Knihu věnuji také Ivaru Segalowitzovi, nejlepšímu kamarádu na světě od chvíle, kdy jsme do sebe strkali lokty na dřevěné pryčně v koncentračním táboře v Buchenwaldu, až do jeho smrti v roce 2014.

Když už jsme neměli co ztratit, našli jsme jeden druhého.

Henry Oster

Woodland Hills, Kalifornie 31. července 2014

Počátky této knihy byste našli v optometrické ordinaci dr. Henryho Ostera v Beverly Hills. Byl jsem jedním z mnoha jeho pacientů, a navíc jsem byl docela protivný. Když pro mě dělal brýle – jeden kus za druhým –, vždycky jsem si našel způsob, jak si stěžovat na svůj lékařský recept. Shodli jsme se třeba na tom, že moje pravé oko potřebuje nápravu astigmatismu v určitém úhlu, ale než byly brýle hotové, chtěl jsem trochu jiný úhel.

Nakonec mi dr. Oster v zoufalství dal jedny použité zkušební rámečky – staré a podivně vyhlížející nastavitelné

brýle, u nichž jsem si podle libosti mohl měnit polohu čoček.

Začínal jsem jako pacient, ale zanedlouho jsem se stal jeho přítelem. Zajímalo mě, jak všechno funguje, a Henry, přirozený učitel, mi všechno rád vysvětlil. Vyšetření, která by u jiného optika trvala deset minut,

CHLAPEC Z OSVĚTIMSKÝCH STÁJÍ

zabrala několik hodin. Povídali jsme si, zatímco se jeho asistentka snažila zdržet ostatní pacienty.

Nakonec jsem začal chodit na jeho proslulé obědy v restauraci Nibbler na Wilshire Boulevardu, kde se scházela proměnlivá sestava jeho přátel a pacientů. Henry je o pětadvacet let starší než já, ale okouzlila mě jeho energie a nakažlivá radost ze života.

Henry ke každému dni přistupoval jako k neočekávánému daru a byl pevně odhodlán si je užít. K tomu se snažil přimět i ostatní – vždycky to byl nesmírně zábavný chlapík.

Jednoho dne, když se s nevalným úspěchem snažil nasadit mi kontaktní čočky, jsem si všiml mírně nepravidelného modročerného tetování na jeho levém předloktí.

B7648.

„Jak jste k tomu přišel, Henry?“ zeptal jsem se. Toto je příběh o tom, jak se na jeho předloktí ocitlo ono tetování. A o tom, jak Henry Oster ztratil téměř všechno, co může lidská bytost ztratit, ale navzdory všemu přežil, aby mohl o svém osudu vyprávět.

Dexter Ford

Manhattan Beach, Kalifornie

červenec 2014

1 NĚMECKÝ CHLAPEC

Je to dávno, co jsem byl pětiletý německý chlapec. Heinz Adolf Oster.

Byl jsem zvídavý, energický a chytrý malý kluk s čupřinou černých vlasů a dvojitou dávkou zvědavosti. Nedokázal jsem chvilku postát.

Jedna z mých nejstarších vzpomínek je, jak kráčím po chodníku lemovaném stromy. Mým domovem byl Kolín nad Rýnem, velkolepé německé historické město, a já si vzpomínám na to, jak jsem v roce 1933 šel s otcem volit. Byly to volby, po nichž se dostal k moci Adolf Hitler a jeho Národně socialistická německá dělnická strana.

Neměl jsem sebemenší tušení, jak je ten den důležitý a k čemu tyto volby povedou. Nikdo to netušil, a snad dokonce ani sám Adolf Hitler. Ale vzpomínám si, jak mě můj otec – Hans Isidor Oster – vzal za ruku a jak jsme vyšli z bytu a kráčeli po ulici k volební místnosti.

CHLAPEC Z OSVĚTIMSKÝCH STÁJÍ

Otec byl vysoký, štíhlý, vážný a uznávaný. Lidé na ulici ho poznávali, usmívali se a zdravili ho letmým dotykem okraje klobouku. Jeho přátelé se skláněli, aby si mě prohlédli. Byl jsem oblečený jako malý lord Fauntleroy.

Vzpomínám si, že tatínek neustále kouřil cigarety. Zdálo se mi, že díky tomu vypadá větší, zralejší, důležitější.

Byl to pro mě vzácný a příjemný zážitek, jít s tatínkem ven, jen my dva. Tatínek řídil několik menších obchodních domů a obvykle býval velmi zaměstnaný, proto jsem s matkou trávil mnohem více času než s otcem.

Vzpomínám si, že když jsme odešli z volební místnosti, vzal mě táta do cukrárny na schlagsahne – šlehačku s vanilkovou příchutí. Tenkrát se na ni chodilo jako dnes na zmrzlinu. Byl jsem moc šťastný. Byl to pro mě velký den.

Byl jsem jedináček. Žil jsem s rodiči v kosmopolitním a elegantním městě v západní části Německa. Kolín je proslulý svou starobylou gotickou katedrálou, která je známá také jako Kolínský dóm. Nad město se do výše vypínají jeho dvě věže zdobené kamenným krajkovím. Do katolického dómu jsme nechodívali, ale byli jsme dobrá německá rodina. Neměli jsme žádný důvod domnívat se, že jsme méně němečtí než kdokoli kolem nás. Otec byl veteránem německé armády, wehrmachtu. Bojoval v první světové válce jako miliony dalších německých mužů. Ve válce byl raněn: při dělostřelecké palbě ho zasáhl šrapnel a na tváři mu zůstala jizva. Dostal medaili za statečnost. Bránil svou zemi jako každý dobrý

Němec.

Lišili jsme se jen v jednom ohledu: byli jsme Židé. V té době to pro mě nic neznamenalo. Vnímal jsem jediný rozdíl mezi sebou a ostatními německými dětmi: s rodiči jsem nechodil v neděli dopoledne do kostela, ale v pátek večer do synagogy. Chodil jsem do německé

Pětiletý Heinz (Henry) Oster a jeho otec Hans Isidor Oster v Kolíně nad Rýnem, Německo, 1933

Fotografie: Archiv Henryho Ostera

židovské školy, kde jsme kromě ostatních běžných předmětů studovali také hebrejštinu. Neměl jsem ale pocit, že bychom se nějak lišili, že bychom byli lepší nebo horší než kterákoli německá rodina.

Vedli jsme pohodlný a docela normální život. Byl jsem obyčejné neposedné německé dítě a žil jsem ve spořádané rodině v rušném německém velkoměstě. Ale když se k moci dostal Hitler a nacisté – bylo to právě v době, kdy jsem byl dost starý na to, abych si udělal představu, co se kolem mě děje –, začalo se všechno kazit.

CHLAPEC Z OSVĚTIMSKÝCH STÁJÍ

Poprvé jsem začal vnímat, že je něco špatně – poprvé jsem si připadal vyčleněný, jiný, pronásledovaný –, když jsem byl první den ve škole, bylo to v roce 1934.

Stejně jako každé jiné dítě jsem byl trochu vystrašený. Bylo mi šest a mířil jsem ven, do neznámého světa, poprvé od mámy a táty, i když se mi moc nechtělo.

Rodiče mě doprovázeli do školy. Důležitě jsem nesl kožený batůžek s malou tabulkou, kouskem křídy na provázku a houbou na mazání. Na sobě jsem měl pumpky a podkolenky a na hlavě baret, podle kterého bylo poznat, že nastupuji do první třídy.

Stejně jako ostatní děti jsem si nesl velký lepenkový kornout, který jsem dostal od rodičů. Vypadal jako megafon nebo šaškovská čepice a byl plný úžasných věcí –sladkostí a malých hraček. Byla to německá tradice dávat dětem v jejich první školní den takový kornout – říkali jsme tomu Zuckertüte, cukrový kornout –, aby se cítily lépe cestou do nového a cizího světa. Nesměli jsme jej otevřít – kornout byl nahoře svázán červeným celofánem, abychom nemohli vyndat dobroty, které se skrývaly uvnitř –, dokud jsme se ze školy nevrátili domů. Bylo to něco jako odměna, abychom se měli na co těšit. Můj kornout byl skoro stejně vysoký jako já, nebo mi tak alespoň připadal.

Jenže když jsme onoho dne vyšli ze školy se svými drahocennými kornouty, zaútočila na nás tlupa příslušníků Hitlerjugend, Deutsches Jungvolk a Jungmädel. Venku na chodníku na nás čekal velký a hlučný dav, chlapci a dívky jen o málo starší než my. Byli na sebe hrdí a byli oblečení ve stejnokrojích podobných NSDAP.

Byli jsme k smrti vyděšení. Někteří spolužáci plakali. Byli jsme ještě malí, teprve šestiletí. A teď, na závěr prvního dne ve škole, na nás bezdůvodně zaútočil ječící dav nacistických dětí.

Moji rodiče – a rodiče ostatních židovských dětí –čekali před školou, aby mě vyzvedli a doprovodili domů. Ale nemohli nám nijak pomoci. Všechny je odstrčili stranou vůdci Hitlerjugend, asi dvacetiletí neurvalci.

Vzpomínám si, že jsem se podíval vzhůru a spatřil moře uniforem a rozzlobených tváří. Lidé na nás křičeli a vysmívali se nám, vzteklé děti s nacistickými šátky kolem krku, sepnutými sponou ve tvaru svastiky. Chlapci měli za opaskem dýky. Byly to jenom desetileté až čtrnáctileté děti, ale každý z nich měl malý nacistický nůž.

V pozadí jsme viděli postávat nacistické organizátory a hrdé rodiče členů Hitlerjugend. Stáli tam se zkříženými pažemi. Očividně rádi viděli, jak jejich děti ukazují malým židovským dětem, kdo je kdo, co je co, a zač je toho loket.

Elisabeth Haas Osterová

a Heinz (Henry) Oster, 1928

Fotografie:

Archiv Henryho Ostera

Šestiletý Heinz (Henry) Oster, Kolín nad Rýnem, Německo, 1934

Fotografie:

Archiv Henryho Ostera

chlapec z osvětimských stájí

Děti na nás házely kamení. Tloukly nás klacky. Byli jsme nuceni běžet tou uličkou, abychom unikli a dostali se k rodičům a do bezpečí.

Členové Hitlerjugend se soustředili hlavně na naše Zuckertüten. Tloukli do nich holemi a snažili se vyrazit nám je z rukou. A když se některý kornout roztrhl, zvedali ze země naše sladkosti a hračky.

Nakonec se objevili dva městští policisté, kteří tenkrát ještě nemuseli být nacisté, a učinili útoku přítrž.

Nacistická propaganda mířila na německé děti.

Ilustrace z dětské protižidovské obrázkové knihy Nevěř liškám a Židům, vydané v Německu v roce 1936.

Kniha nabádala děti, aby vytlačovaly židovské spolužáky ze škol.

„Pryč s židovským plemenem“, píše se v textu.

Knihu napsala osmnáctiletá německá studentka

výtvarného umění Elvira Bauerová

a vydal ji vlivný nacista Julius Streicher.

Ilustrace: Archiv Calvin College

Poskytli mně a dalším židovským dětem dostatek času a prostoru, abychom se dostali k rodičům.

Nikdo nebyl vážně raněn – jen drobné oděrky a škrábnutí, tu a tam pár kapek krve. Ale všichni jsme byli v šoku.

Onoho rána jsem šel do školy plný vzrušení a radostného očekávání; plný obav, jak se mi bude dařit ve vyučování. Když jsem odpoledne konečně přišel domů, svět byl mnohem temnějším a nebezpečnějším místem. Můj život se navždy změnil.

2 NÁROD HLEDÁ VŮDCE

Byl jsem šestiletý chlapec a samozřejmě jsem neměl představu, co se děje na politické scéně. Ale Německo se v té době zmítalo v dramatických zvratech. Země prohrála v první světové válce a vítězné státy – zejména Francie a Anglie – požadovaly válečné reparace. Zabraly část území a žádaly obrovské finanční částky, které Německo ani nemělo.

Stejně jako v Americe nastala doba finančního strádání, velká hospodářská deprese. Ve 20. letech a na počátku 30. let dvacátého století panovala rozsáhlá nezaměstnanost. Ulicemi bloumaly tisíce rozedraných mužů – mnozí z nich byli váleční veteráni, kteří byli během války zraněni. Muži neměli na práci nic jiného než stěžovat si, intrikovat a kout pikle.

První světová válka byla noční můrou pro všechny vojáky bez ohledu na to, na které straně bojovali. Válka

v zákopech byla strašlivá. Tisíce mužů umíraly kvůli získání – nebo ztrátě – několika metrů bahna a ostnatého drátu. V každé armádě se šířily choroby. Kulomety, dělostřelectvo, tanky, bojový plyn a bomby shazované z letadel a vzducholodí zabíjely miliony lidí. Ti, kteří přežili, byli nadosmrti poznamenáni – stejně jako dnešní vojáci. Miliony lidí utrpěly tělesná zranění. Téměř všichni byli raněni v srdci a na duši.

V Evropě už nic nebylo jako dřív.

V německém hospodářství zavládla šílená inflace: hodnota peněz klesala každý den. Bochník chleba stál milion marek – plný trakař takřka bezcenných papírových bankovek.

V době, kdy se k moci dostal Hitler – díky zákulisnímu manévrování po volbách v roce 1933 –, byli Němci ochotní následovat vůdce, jakéhokoli vůdce, který by je přesvědčil o tom, že je vyvede ze slepé uličky a že Německo se pod jeho vedením znovu stane silným a bohatým státem.

Hitler získal na svou stranu všechny ty vykořeněné a nezaměstnané muže, všechny vysloužilé vojáky a veterány, a poskytl jim nějaký rámec, v němž mohli žít. Dal jim směr a náplň života. Teď měli spolek, k němuž se mohli připojit, a něco, čemu mohli věřit – jakkoli to bylo bizarní a nelidské. Sešikoval kolem sebe všechny, kdo byli ochotní mu naslouchat. Propustil muže z vězení a udělal z nich nacisty – byli to ostřílení kriminálníci, nevzdělaní flákači, lidé z nejnižších vrstev společnosti. Přesvědčil je, že se mohou stát součástí něčeho, co z Německa znovu udělá významný stát.

Obvinil Židy, že způsobili téměř všechny potíže, s nimiž se Německo potýkalo.

Diktátoři a jiní vůdci často zveličují svůj význam a moc a přesvědčují národ, že na něj útočí někdo

CHLAPEC Z OSVĚTIMSKÝCH STÁJÍ

„jiný“ – jakákoli skupina lidí, kteří vypadají nebo se chovají jinak, kteří věří v něco jiného. Děje se to na Blízkém východě, v Rusku i v Dárfúru. Stalo se to v Bosně, v Severní Koreji i v Sýrii. Stalo se to ve Rwandě, kde byly ubity k smrti miliony lidí. Zabili je jejich sousedé podněcovaní svými vůdci.

Chcete-li sledovat celý proces v přímém přenosu, poslechněte si nejrůznější „odborníky“ v americké televizi. „Všechno by bylo výborné,“ opakují, „nebýt ,tamtěch‘.“

„Tamti“ mohou být kdokoli. Černoši. Židé. Hispánci. Irové. Italové. Muslimové. Přistěhovalci. Chudí. Bohatí. Vzdělaní. Nevzdělaní. Elitáři. Nezaměstnaní. Homosexuálové. Odboráři. Dokonce i ženy. Kdokoli, kdo není „my“.

Herman Göring zaujímal vysoké postavení v nacistické hierarchii a byl vrchním velitelem německého letectva, luftwaffe. V roce 1946 před válečným tribunálem v Norimberku řekl:

„… není složité přimět lidi k tomu, aby poslouchali vůdce. Je to snadné. Stačí jim jen říct, že na ně někdo útočí, a kritizovat pacifisty za nedostatek vlastenectví a za to, že vystavují vlast nebezpečí. Funguje to úplně stejně v každé zemi.“

Podezíravost a nenávist vůči Židům existovala stovky let – a na počátku 20. století měly dosud svou sílu.

Stejně jako mnozí lidé na celém světě, včetně hrdinského pilota Charlese Lindbergha a amerického průmyslníka Henryho Forda, byl i Hitler přesvědčen, že Židé zosnovali mezinárodní spiknutí. Představoval si, že se Židé spojili s komunisty, kteří se dostali k moci v Sovětském svazu, a měli v úmyslu ovládnout světové politické

a finanční instituce a nakonec i celý svět. Hitler byl také přesvědčen o tom, že Židé spolu s komunisty zavinili porážku Německa v první světové válce: podněcovali dělnické stávky, vyvíjeli politickou podvratnou činnost a podněcovali revoluci v zázemí – tato falešná představa je známá jako Dolchstoßlegende, dýka v zádech.

Tento mýtus šířili němečtí politikové v době bezprostředně po první světové válce, aby odvrátili svou odpovědnost za porážku Německa. V roce 1918 se němečtí spojenci rychle vzdávali a německé armádě docházely peníze, zásoby i rezervy. Německá armáda čelila stále silnějším armádám Británie, Francie a Spojených států. Její porážka byla nevyhnutelná. Ale teorie „dýky v zádech“ umožnila mnoha Němcům – a jedním z nich byl i samotný Hitler, v té době zraněný a dočasně oslepený desátník německé armády – věřit, že Německo ve skutečnosti nebylo poraženo, ale že jeho válečné úsilí bylo podkopáno vnějšími silami. Viníkem byli Židé a komunisté.

Stejně jako mnozí nacionalisté na celém světě byl i Hitler přesvědčen, že lidé žijící v jeho vlasti – v Rakousku a Německu – jsou ti nejlepší na světě.

Je to běžné přesvědčení. Není příliš racionální ani opodstatněné, ale je časté. „Já jsem skvělý člověk,“ uvažují někteří lidé. „Každý, kdo je stejný jako já, je také skvělý. Čím více se mi lidé podobají, tím jsou lepší. A když o tom tak uvažuji, každý, kdo není jako já, je méně skvělý. Jak to vysvětlit? Takový člověk je určitě méněcenný.“

Hitler utvářel svou ideologii v době, kdy mezi akademiky a vůdci na celém světě získávala značnou oblibu eugenika, pseudověda předpokládající, že téměř veškeré chování člověka má genetický základ. V mnoha zemích, včetně Velké Británie a Spojených států, prosazovali

CHLAPEC Z OSVĚTIMSKÝCH STÁJÍ

zastánci eugeniky myšlenku, že vlády mají právo a povinnost zabránit tomu, aby se „neschopní a nezpůsobilí“ rozmnožovali.

Společnost lze „očistit“ – v případě nutnosti i násilím –, pokud se nezpůsobilým lidem zabrání, aby měli děti. Kdyby tyto děti žily, byly by podle všeho také „neschopné“. Hitler nebyl jediný člověk na světě, který si pohrával s myšlenkou, že pokud někdo chce zabránit „méněcenným“ lidem ve znečišťování společnosti, měl by jim překazit, aby měli děti.

Nebyla to jen okrajová myšlenka, kterou se zaobírala hrstka vyšinutých bláznů. Byl to zákon platný ve Spojených státech. V rozhodnutí z roku 1927 v případu Bucková versus Bell potvrdil Nejvyšší soud zákon státu Virginie, který dovoloval sterilizaci žen, jež byly umístěny do státních ústavů jako „slabomyslné“ – a tento výraz mohl znamenat prakticky cokoli. Sterilizace mohla být provedena i proti vůli ženy. Sedmnáctiletá adoptovaná Carrie Bucková otěhotněla, když ji znásilnil synovec její nevlastní matky. Adoptivní rodina se chtěla vyhnout ostudě spojené s tím, že v domě žije těhotná a neprovdaná dcera, a umístila Carrii do státní psychiatrické léčebny. Stát Virginie usiloval o dívčinu nucenou sterilizaci.

Rozhodnutí v poměru 8 : 1 odůvodnil soudce Oliver Wendell Holmes Jr., jeden z nejuznávanějších soudců v americké historii. Připomíná trochu Hitlerův nacistický manifest Mein Kampf, který byl vlastně částečně inspirován americkým eugenickým hnutím.

Soudce Holmes napsal:

Více než jednou jsme byli svědky toho, že stát vybízí své nejlepší občany, aby ve jménu veřejného blaha nasadili svůj život. Bylo by prapodivné, kdyby stejným způsobem nevybízel

k menším obětem ty, kteří už vysávají jeho sílu. Pro celý svět je lepší, když místo čekání na to, až společnost bude muset popravit degenerovaného člověka za zločin nebo ho nechá soužit se v jeho imbecilitě, raději zabrání zjevně nezpůsobilým lidem, aby měli potomstvo. Zásady, které podporují povinné očkování, jsou dosti široké na to, aby opravňovaly přerušení vejcovodů. Tři generace imbecilů stačí.

Ve zmínce o „třech generacích imbecilů“ naráží soudce Holmes na Carrie Buckovou, její novorozenou dceru Vivian a matku Emmu.

V důsledku zmíněného rozhodnutí Nejvyššího soudu byly Carrie Bucková a její sestra Doris proti jejich vůli sterilizovány. Stejný osud podle podobných zákonů potkal nejméně 60 000 dalších Američanek. Tyto zákony se později staly vzorem pro podobné: Erbgesundheitsgericht v nacistickém Německu, podle nichž bylo sterilizováno 375 000 lidí. Byli mezi nimi i takoví, kteří byli pouze hluší nebo slepí.

V Německu zanedlouho začalo platit, že například Cikán, homosexuál nebo Žid nesplňuje měřítka uplatňovaná na Němce. A metody používané při „čištění“ německé společnosti od „nezpůsobilých“ lidí začaly rychle nabírat na síle.

V letech 1933 až 1939 se nacisté posunuli od sterilizace „nezpůsobilých“ rovnou k jejich zabíjení po stovkách tisíc. Američtí propagátoři eugeniky v té době podporovali – dokonce i finančně – německé eugenické hnutí.

Rockefellerova nadace – do dnešních dnů jedna z čelných amerických filantropických organizací – až do roku

CHLAPEC Z OSVĚTIMSKÝCH STÁJÍ

1939 podporovala studie rasové „nadřazenosti“, které probíhaly v Institutu císaře Viléma pro studium antropologie, lidské dědičnosti a eugeniky dokonce i v době, kdy už bylo zřejmé, že tato pseudověda slouží k legitimizaci pronásledování Židů a dalších zranitelných složek německé společnosti. Jedním z vědců, jejichž studie byly podporovány Rockefellerovou nadací, byl i doktor Josef Mengele, jehož bizarní experimenty a úloha při selekci těch, kteří zahynuli v osvětimských plynových komorách, mu vynesla označení „anděl smrti“.

Dlouho před tím, než byli v koncentračních táborech zavražděni první Židé, existoval v nacistickém Německu v letech 1939 až 1941 program Aktion T4, který německým a rakouským lékařům nařizoval zavraždit 70 273 tělesně nebo duševně postižených lidí. Prostředkem k zabíjení byla smrtelná dávka léku, jedovatý plyn nebo vyhladovění. Program neoficiálně pokračoval i během války a do roku 1945 bylo na jeho kontě více než 200 000 usmrcených lidí.

Co se stalo s Carrie Buckovou? Když s ní a její sestrou Doris hovořili novináři po 56 letech od vyhlášení zmíněného rozsudku, bylo zřejmé, že obě jsou intelektuálně v normě. A Carriina malá dcerka, jejíž narození tak pobouřilo stát Virginii a osm soudců Nejvyššího soudu USA, měla ve druhé třídě vyznamenání.

Adolf Hitler se inspiroval eugenickými zákony Spojených států amerických a byl skutečně přesvědčen, že všechny ostatní národy a rasy jsou ve srovnání s jeho národem a rasou méněcenné. Obával se zejména komunismu a byl bez jakéhokoli důkazu přesvědčen o tom, že biologickým základem komunismu byli Židé a že komunismus byl stejně tak produktem méněcenného genetického základu a zdrojem politického hnutí.

Je sice pravda, že několik původních vůdčích sovět-

ských komunistů bylo židovského původu – s ohledem na záštiplný antisemitismus předchozí carské vlády v Rusku to není nijak překvapivé – ale Josif Stalin, který stál v čele Sovětského svazu a svou krutostí se vyrovnal

Sjezd Hitlerjugend, Berlín, Německo, 1933

Fotografie: Archiv Amerického muzea holokaustu

CHLAPEC Z OSVĚTIMSKÝCH STÁJÍ

Hitlerovi, komunistickou stranu vyčistil od Židů dávno před Hitlerovým nástupem k moci ve 30. letech.

Hitlerova největší obava – že židovsko-komunistické spiknutí ovládne Evropu a nakonec celý svět – nikdy neměla reálný základ. Jeho pošetilá snaha, která nakonec přivodila pád „Tisícileté říše“, byla sebevražedným útokem na Sovětský svaz. Hitlerovy představy se nezakládaly na skutečnosti, ale na jeho iracionální nenávisti vůči Židům – kteří nespáchali zločiny, z nichž je Hitler a jeho národně socialističtí kumpáni obviňovali.

Do měsíce od převzetí moci v roce 1933 začal Hitler budovat první koncentrační tábor v Dachau na okraji Mnichova, bašty nacistického puče. V Dachau chtěl uvěznit všechny, kdo měli tu odvahu postavit se proti němu.

Haasova rodina na výletě, Kolín nad Rýnem, Německo, asi v roce 1924. Elisabeth Haasová, matka Henryho Ostera, sedí uprostřed a drží veslo.

Fotografie: Archiv Henryho Ostera

24