9788024951256

Hana Whitton ANEŽKA z Kuenringu

SÁZKA VÉVODKYNĚ MARKÉTY

„Vítej, Přemysle Otakare! Těší mě, žes nás konečně poctil svou přítomností, drahý choti!“ Ironická slova Markéty Babenberské měla daleko do upřímné radosti z toho, že se její mladý manžel Přemysl Otakar konečně dostavil na hostinu uspořádanou u příležitosti prvního výročí jejich svatby.

Snažila se sice, aby její výtka vyzněla humorně, ale příliš se jí to nepodařilo. Její hlas prozrazoval hněvivé rozhořčení. O chystané slavnosti přece věděl s takovým předstihem! Dnešní večer měl být oslavou prvního roku jejich manželství. A uspořádala jej hlavně kvůli němu, kvůli svému manželovi Přemyslu Otakarovi. Kvůli svému o téměř třicet let mladšímu manželovi Přemyslu Otakarovi.

Přemysl Otakar, vysoký urostlý mladík, si přitiskl ruku na srdce a s poněkud přehnanou dvorností se Markétě uklonil. V hezké tváři s výraznými rysy, lemované tmavými vlasy, se mu v úsměvu blýskly bílé zuby. „Spoléhám na tvou vyhlášenou shovívavost a odpuštění, drahá choti. Zdržel jsem se na lovu,“ odpověděl, avšak jako omluva to rozhodně nevyznělo.

„Na lovu?“ Markéta měla co dělat, aby se na něj nerozkřikla.

„A právě dnes, 11. února?“

„A proč ne právě dnes, 11. února?“ podivil se upřímně Přemysl Otakar. Matně si vybavil, že se mu Markéta před časem zmiňovala o nějaké významné hostině a tvářila se přitom jaksi tajuplně. Rychle na to však zapomněl.

Jedná se mnou jako s neposlušným synkem, napadlo ho. To musí přestat! Jejich sňatek nebyl přece nic jiného než diplomatická dohoda výhodná pro obě strany. On chtěl rakouské državy a titul rakouského vévody a Markéta si zase toužila udržet titul rakouské vévodkyně. A místní šlechta byla ochotna podpořit její nároky, pokud se vládcem stane Přemysl. Nezbývalo, než aby se vzali a vzájemně si tak pojistili jinak poněkud vratké postavení.

Oddanou náklonnost a projevy romantické lásky od něj může čekat jen těžko. Svou povinnost několika nevyhnutelnými manželskými objetími splnil. A tím to končí!

Zahleděl se na Markétu pozorněji.

Ani umné nalíčení nedokázalo skrýt, že jí mládí dávno ukázalo záda. Světlo svící jí nemilosrdně prohlubovalo ostré vrásky kolem povadlých rtů a zvýrazňovalo hrubou pleť i váčky pod očima, které však neztratily vášnivou jiskru, v tuto chvíli prozrazující její hněv.

Vévodský nejvyšší číšník, který ostřížím zrakem dohlížel na hladký průběh dnešního hodokvasu, rychle pochopil, že se schyluje k jednomu z nepříjemných manželských výstupů, kterých v poslední době nebylo zrovna pomálu.

Bylo mu jasné, že jeho povinností je něčemu podobnému zabránit, a to za každou cenu.

Pokud možno nenápadně se přitočil k Přemyslu Otakarovi.

„Dnes slavíme výročí tvé svatby s vévodkyní Markétou, Výsosti. To proto jsme se sešli zde, na Hainburgu, kde vás oddali.“

Přemysl Otakar se zarazil. Na první výročí svatby s Markétou dočista zapomněl, a vlastně na něj dokonce zapomenout chtěl. Nejednou, to když se mu za noci vyhýbal spánek, se ptal sám sebe, zda by tento krok učinil znovu. Jistě, vévodský titul a vláda nad strategicky důležitými rakouskými územími, kterou mu manželství s Markétou zajistilo, za to stály. Takový přínos nejde jen tak hodit za hlavu. Zaplatil za to ovšem vysokou cenu – spojil svůj

osud s nemilovanou ženou, která mohla být téměř jeho pramátí. Stal se terčem posměchu u všech královských dvorů v Evropě.

Snažil se nad těmi úsměšky mávnout rukou a přehlížet je. Snadné to však nebylo.

Je to pouhá závist, opakovala mu často ve svých listech jeho starší sestra Božena, ta dobrá duše a Přemyslova věrná důvěrnice, která nyní žila po boku svého manžela, markraběte Oty, v Braniborsku. Závidí Přemyslovi získaná území a vliv, který sňatkem nabyl.

Cenil si sestřiny podpory, avšak ani Boženino ujišťování nedokázalo zahnat pocit trapnosti a ponížení pramenící ze všech těch posměšků.

Kdyby žili odděleně, on ve svém Markrabství moravském a Markéta na jednom ze svých rakouských hradů, bylo by to možná jiné. Markéta však trvala na udržování obrázku harmonického manželství a spokojeného společného domova, které je nutné zachovat pro okolí.

Přemyslovi se náhle vybavila vzpomínka, kterou se vzápětí pokusil zapudit. Byla to vzpomínka na svatební noc. Dvořané je tehdy podle obvyklého ceremoniálu doprovodili ke společné ložnici, v níž komorné, s významnými úsměvy na tvářích, připravily manželské lože.

Přítmí, panující v komnatě ozářené jen několika svícemi, bylo k Markétě milosrdné. Počkala, dokud neosaměli, a potom k němu přistoupila a políbila ho.

V jejím chování bylo cosi majetnického, což ho svým způsobem přitahovalo. Ochotně se poddal jejímu laskání. Jeho

vstřícnost však mohla způsobit také jen přemíra vína, které toho večera vypil, aby spláchl hořkost toho osudného kroku, který učinil pro větší slávu země, a možná i pro svou vlastní. Mohl být sice mladík, ale neznamenalo to, že by byl nezkušený, a tak ho o to víc překvapilo, jak dobře se Markéta vyzná v milostné hře.

Nejspíš to nebylo pouze tím, že žila po léta v manželství. Musela přece vynaložit veškerý um, aby si podmanila svého prvního manžela, římského krále Jindřicha VII., a odloudila ho tak jeho

snoubence, české princezně Anežce Přemyslovně, nyní abatyši pražského kláštera Na Františku.

Přemysla Otakara se pokaždé zmocnily výčitky svědomí, když došel v úvahách až sem. Abatyše kláštera Na Františku, Markétina dávná sokyně, byla jeho teta, kterou měl upřímně rád. O to bylo rozhodnutí oženit se s ovdovělou Markétou těžší.

Nechtěl na to nyní myslet.

Šlo přece o rakouské državy a teta abatyše ho jistě chápe.

Únorové ráno, do něhož se po té svatební noci probudil, bylo mrazivé a kalné, jako by zrcadlilo jeho rozpoložení. Překvapilo ho nicméně, že se do něj probudil sám. Novomanželku vedle sebe nenašel.

Markéta se vyznala. Moc dobře věděla, že na ni po ránu nebývá ten nejhezčí pohled. A tak se ještě před rozbřeskem z ložnice tiše vytratila do svých komnat.

Přemysl Otakar se s ní znovu setkal až u večeře.

V zajetí té pomíjivé vášně dlouho nesetrval. O mnoho let starší manželku vystřídaly místní mladé dívky, a nejen ty urozené. Bylo tak příjemné dívat se na svěží tvářičku místo na obličej skrytý pod vrstvou líčidla, jež však nedokázalo zastřít Markétino temné nitro.

Zdálo se, že Markétě jeho nevěry, o kterých ji jistě ochotně zpravila nějaká dvorská klepna, příliš nevadí. Žili si každý po svém, spojeni jen společenskými povinnostmi u dvora.

Žádný div, že na dnešní výročí zapomněl. Nebylo ostatně co oslavovat.

Z úvah ho vytrhl Markétin pronikavý hlas.

„Očekávala jsem, že mi dnes přineseš nějaký dar, jak se sluší a patří,“ pokračovala ve své lamentaci. Popudilo ji, že se Přemysl Otakar pohroužil do zadumaného mlčení, jako v poslední době tak často.

Vzdaluje se mi, pomyslela si sklesle. „Zasloužím si to!“ dodala proto bojovně.

V Přemyslu Otakarovi vzkypěl hněv. Před celým dvorem se ponižovat nenechám, usoudil.

„Dar? To já od tebe očekávám dar!“ vmetl Markétě do tváře. „A už dlouho! Slíbilas mi přece dědice! Kdy mi ho konečně dáš?“

To, že se z jejich manželství dosud nenarodilo dítě, ho skutečně trápilo – bylo přece jeho povinností zajistit rodu dědice. Manželské lože s Markétou čas od času sdílel, a tak netušil, proč už nenosí pod srdcem jeho dítě. Jakkoliv měl ve věcech lásky bohaté zkušenosti, nebyl obeznámený s tím, že plodnost ženy netrvá věčně.

V hodovní síni to po jeho slovech vzrušeně zašumělo.

Vévodský nejvyšší číšník si nakrátko zastřel tvář rukou, jako by tak chtěl té scéně uniknout. Je možné, aby Přemysl Otakar neměl tušení, proč mu Markéta dosud neporodila dědice? Třeba ji chtěl jen ranit a ponížit před celým dvorem, když se na něj tak obořila. Přikláněl se však spíš k té první možnosti. Markétin mladý manžel byl sice vznětlivý, ale krutý nebyl. Po dědici toužil ne snad proto, že by tak prahl po tom, stát se otcem, ale z povinnosti zajistit českému trůnu dědice.

„Kdy mi konečně dáš onoho slibovaného syna, Markéto?“ zeptal se znovu.

Bylo by sice lepší položit Markétě tuto otázku mezi čtyřma očima, ale sama si řekla o to, že se tak stalo před celým dvorem.

Markéta, tváře náhle brunátné hněvem, vstala a opřela se oběma rukama o stůl, jako by potřebovala oporu.

„Dávno bych ti syna dala, kdyby tě neopustily mužné síly. V tom to vězí, v tom je ta potíž, můj pane!“ rozkřikla se na Přemysla Otakara. „Já neplodná nejsem! Svému prvnímu choti jsem porodila syny dva! Jindřicha a Fridricha! Jenže on na rozdíl od tebe netrávil víc času na lovu než v manželském loži!“

V hodovní síni to opět zašumělo, tentokrát poněkud zděšeným úžasem. Dvořané se dosud nikdy nestali svědky výstupu takto bouřlivého.

Přemysl Otakar se rozesmál, ale vyznělo to poněkud vynuceně a falešně. „Mužné síly mě rozhodně neopustily!“ ohradil se rázně. Vzápětí se však zarazil. Nebylo by asi nejvhodnější požádat některou z přítomných dam, aby jeho slova dosvědčila. A ty ostatní, hezké komorné a mladičké děvečky, by Markéta za průkazné svědkyně jistě nepovažovala.

Markétě jeho zaváhání neuniklo. Přelétla rychlým pohledem hodovní síň. Povšimla si, že několik dam při Přemyslových slovech raději sklopilo oči a tváře jim přitom zahořely nachem.

Neměla jsem si tohohle mladíčka nikdy brát! blesklo jí přitom hlavou s pozdní lítostí. Takové trapné ponižování ji teď čekalo až do konce života! Možná to měl být trest za to, že kdysi jeho tetě odloudila snoubence. Teď jí to její synovec vrátí i s úroky.

Po chvíli se ovládla. Za léta působení na evropské politické scéně se naučila mnohému. Jako třeba tomu, že jednat v hněvu se nikdy nevyplácí a že pomsta chutná vždycky nejlépe studená.

„Nač se obviňovat a zbytečně urážet? Co kdybychom spolu namísto toho zde před svědky uzavřeli sázku, můj choti?“ usmála se na Přemysla Otakara sladce. „Podaří-li se ti zplodit do roka syna… někde jinde, s nějakou jinou ženou, nu, pak je vina na mé straně,“ pokračovala. „A pokud ne, pak jsem tu sázku vyhrála já!“

Markéta se pobaveně zasmála a rozpřáhla paže ve velkorysém gestu. „Třeba zde, mezi mými dvorními dámami, najdeš tu pravou matku pro svého tolik vytouženého dědice!“

Několik snaživců se při jejích slovech podlézavě pousmálo.

Přemysl Otakar na ni chvíli zíral, neschopen slova. „Platí!“ pronesl posléze překvapivě vážným hlasem. A potom se otočil na patě a rázným krokem zamířil z hodovní síně.

Nejvyšší číšník, který se teprve nyní vzpamatoval, dal rychle znamení hudebníkům, aby konečně spustili k tanci. A v duchu se modlil, aby k němu někdo vyzval vévodkyni Markétu.

Přemyslu Otakarovi se podařilo zachovat důstojnost, dokud se za ním nezavřely dveře hodovní síně.

Potom se zastavil na liduprázdné chodbě u okna a hněvivě udeřil pěstí do kamenné předprsně takovou silou, až zavřená okenice výhružně zarachotila. Necítil bolest, již si tím způsobil, jen prchavou úlevu, že dal průchod svému rozhořčení.

Palčivé ponížení z toho, že ho Markéta opět vypeskovala před celým dvorem jako malého pacholíka, však přesto nezmizelo.

Taková potupa! pomyslel si. Nestalo se to poprvé, co ho takhle veřejně ponížila, už dříve musel hájit své postavení, ale dnes její urážky překročily veškerou únosnou mez, pokračoval v rozhořčených úvahách.

Přejel si rukou po tváři, jako by tak chtěl zahnat vzpomínky na jiné ústrky a stará ponížení, které na něj náhle začaly dotírat. Nedaly se však zaplašit.

Zejména myšlenka na staršího bratra Vladislava byla neodbytná.

To prvorozený Vladislav se měl stát českým králem, zatímco on, Přemysl Otakar, podle mnoha názorů schopnější a lepší kandidát na královský trůn, měl zůstat předurčen pro duchovní dráhu.

To Vladislav vždy seděl v hodovní síni po otcově boku v čele tabule, zatímco on, druhorozený Přemysl Otakar, si připadal jako z milosti trpěný host.

To Vladislav se oženil s dcerou Markétina bratra Heinricha, aby jejím prostřednictvím jednou ovládl rakouské državy.

Jenže všeho do času, ale Pán Bůh navěky.

Vladislav nečekaně zemřel.

Přemysl Otakar po něm zdědil nejen Markrabství moravské a titul markraběte. Stal se dědicem českého trůnu. A potom se oženil s obstarožní Markétou Babenberskou, aby on sám mohl ovládnout rakouské državy a získat titul rakouského vévody.

Gertrudě, vdově po Vladislavovi, se to sice nelíbilo a nehodlala se jen tak nechat odstrčit, v tomto boji o moc ovšem neuspěla. Tedy alespoň prozatím.

Mocenské postavení už si zajistil, avšak nyní musí obhájit svou pověst jako muž.

Znovu v něm vzplál hněv na Markétu.

Budoucnost si představoval jinak. Věděl, že se jednou stane českým králem. Po svém boku však v myšlenkách vídal jinou královnu než Markétu Babenberskou. Jeho královna měla být mladá, krásná a urozená dívka, kterou si vybere on sám. Vládla by s ním, byla by mu dobrou rádkyní a stala by se matkou jeho dětí. Zatím se však zdálo, jako kdyby Markéta vládla jemu, a bylo nad slunce jasné, že nesplní ani další z jeho vysněných představ.

Náhle si připadal jako zavřený v kleci. S Markétou je spojen navždy – pokud by ji zapudil, ohrozil by své postavení rakouského vévody.

Měl pocit, že se zalkne. Musím odtud pryč, alespoň na nějaký čas, usoudil a v rychlosti si u krku uvolnil šněrování košile.

Pootevřel okenici a nastavil tvář mrazivému nočnímu vzduchu. Zahleděl se do krajiny zalité měsíčním svitem. Hladina nedalekého Dunaje, na jehož břehu se na skalisku vypínal Markétin hrad Hainburg, se v něm třpytila jako stříbrný pás.

Přechodné ochromení, jež se ho zmocnilo, opět pominulo.

I tohle dokážu vyřešit! slíbil si. A Markétinu potupnou sázku vyhraju!

S tímto pevným rozhodnutím rázně přibouchl okenici a vykročil do chodby.

V jejím ohybu se div nesrazil s dívkou, která spěchala do hodovní síně. Pokusila se mu vyhnout, ale klopýtla přitom o dlouhou nařasenou sukni. Přemysl Otakar ji stačil zachytit za loket, aby neupadla.

„Ach, promiň, pane… Výsosti!“ opravila se dívka spěšně, když ve svém zachránci podle erbu vyšitého na kabátci poznala Markétina manžela, českého kralevice Přemysla Otakara.

Ten na ni zůstal v úžasu hledět. Dívky tak překrásné by si

u vévodského dvora jistě povšiml. Rusé vlasy jí lemovaly půvabnou tvář posetou sprškou zlatavých pih, která jí zrůžověla rozpaky.

Zatoužil ji polaskat po hebké bělostné pleti.

Před očima mu náhle vytanula Markétina předčasně zestárlá tvář, věčně zamračená a plná nenávistné zloby.

„To já bych se měl omluvit tobě, paní…,“ pronesl dvorně. Pustil dívčin loket, uklonil se jí a napjatě vyčkával, až mu prozradí své jméno.

„Anežka z Kuenringu,“ představila se mu s úklonou dívka.

„Její Výsost Markéta mě před několika dny přizvala ke dvoru jako svou dvorní dámu.“

„Tys dcera Albera z Kuenringu?“ Přemysl Otakar nevycházel z úžasu. Pomyslel si, že tohle setkání napravilo večer, který začal tak nešťastně. A to nejen proto, že byla Anežka z Kuenringu výjimečně krásná.

Rod, z něhož pocházela, byl starobylý, významný a nesmírně vlivný. To Kuenringové ho podpořili, když se ucházel o rakouské državy. To díky ní, a zejména díky Alberovi z Kuenringu, se stal rakouským vévodou.

„Albero je můj strýc,“ odpověděla mu Anežka. „Můj otec se jmenuje Hadmar.“

„Znám je oba dobře,“ řekl na to Přemysl Otakar. „Setkal jsem se s nimi při jednáních o rakouském nástupnictví.“ Náhle se ho zmocnil pocit, jako by se s Anežkou znal odjakživa.

„Já vím,“ usmála se Anežka. Vyslechla nejeden vzrušený rozhovor, který otec se strýcem vedli v době, kdy se jednalo o budoucím rakouském vévodovi. Nezřídka dělala těm dvěma společnost, protože si cenili jejích názorů. Hadmar neměl syna, Anežka byla jedináček, a tak se do tajů diplomacie a politických jednání rozhodl zasvětit ji.

Přemysla Otakara si podle otcova vyprávění představovala jako rázného muže středních let. Trochu ji nyní zaskočilo, že to

je mladík, jistě pouze o několik let starší než ona. Ve tváři měl sice patrnou rozhodnost, ale do nadřazené odměřenosti, jakou očekávala, měl daleko.

Odmlčeli se pak a Přemysl Otakar rychle hledal slova, kterými by Anežku zadržel. Ještě alespoň na chvilku, na kratičký okamžik toužil prodloužit jejich rozhovor. Jenže výmluvnost, která mu jindy nechyběla, jako by ho nyní nadobro opustila.

Neodcházej ještě! Zůstaň! Tohle by jí nejraději řekl.

„Její Výsost Markéta mě už jistě očekává,“ pronesla nakonec Anežka.

Nech ji čekat! Přemysl Otakar spolkl slova, která se mu drala na jazyk. Namísto toho řekl: „Pak tě tedy nesmím zdržovat.“ Zaváhal na chvilku a potom spěšně dodal: „Jistě se vbrzku u dvora uvidíme.“

„I já v to doufám, Výsosti!“ usmála se na něj opět Anežka. A pak se mu uklonila, spíš jen náznakem a krátce, a vykročila, hlavu hrdě vztyčenou, k hodovní síni.

Má být na co hrdá, pomyslel si Přemysl Otakar, který ji doprovázel obdivným pohledem. Její rod patří k nejmocnějším v rakouských zemích. To Kuenringové jsou pravými vladaři, ne Markéta Babenberská.

Anežka mu zanedlouho zmizela za ohybem chodby. Potom k němu dolehla hudba a šum vzdálených hlasů, to jak se otevřely dveře hodovní síně. Ty se vzápětí s třesknutím zase přibouchly a chodba se opět ponořila do ticha.

Přemysla Otakara náhle napadlo, zda se mu to všechno pouze nezdálo.

Zamířil ke svým komnatám a vzburcoval tam komorníka podřimujícího u krbu.

„Připrav vše potřebné na cestu do loveckého hrádku,“ přikázal mu.

„A kdy si tam přeješ odjet, Výsosti?“ zeptal se ho rozespalý komorník.

„Teď hned!“ odpověděl mu Přemysl Otakar. „Tak na co ještě

čekáš?“ dodal, když na něj zaskočený služebník upřel překvapený pohled. „Přines mi jezdecký plášť!“

Komorník se jen mlčky uklonil a spěchal splnit příkaz.

To, co si přitom pomyslel o rozmarech Markétina mladého manžela, si raději nechal pro sebe.

Anežka rychlým pohledem přelétla hodovní síň. Byla ráda, že hudba už spustila k tanci a že se tím pádem vyhne vysvětlování, proč a kde se tak zdržela.

Markétě, kterou její tanečník právě obratně doprovázel při složité taneční figuře, se leskla tvář potem. Pracné nalíčení tak vzalo zasvé a proměnilo její tvář v tragickou a trapnou karikaturu.

Proč nedokáže stárnout důstojně? pomyslela si Anežka při smutném pohledu, který se jí právě naskytl. Markétu chovala v úctě, stejně jako ostatní Kuenringové. Sdílela nicméně jejich názor, že za dané složité situace musí být vláda nad rakouskými

územími v pevných rukou. V rukou Přemysla Otakara.

Cítila, jak jí při té myšlence znachověly tváře. Český kralevic a rakouský vévoda Přemysl Otakar ji nesmírně přitahoval. To si uvědomila i po jednom jediném krátkém setkání.

Takhle uvažovat nesmím, okřikla se v duchu. Je to přece manžel Markéty Babenberské!

Ach, každý ale přece ví, že ten jejich slavný sňatek je zcela formální! I strýček Albero tvrdí, že jde o pouhou diplomatickou dohodu přinášející výhody oběma stranám, snažila se rychle ukonejšit špatné svědomí. Takové manželství se nepočítá.

Zamířila k tabuli a nechala se ochotným číšníkem zavést ke svému místu.

Usadili ji k ostatním dvorním dámám, mezi Christinu a Guttu, s nimiž se už znala od Markétina dvora. Otec Hadmar i strýc

Albero ji brávali k babenberskému dvoru, ovšem ještě v dobách před Markétiným sňatkem s mladým Přemyslem Otakarem.

„Přišlas o to nejlepší,“ naklonila se k ní Gutta se škodolibým úsměvem na tváři. „Vévodkyně Markéta ztropila svému manželovi pořádný výstup. Nejenže se dostavil na hostinu pozdě, ale zjevně navíc zapomněl na výročí jejich svatby. Obvinila ho, že se mu… nedostává mužné síly!“ Gutta si zakryla ústa dlaní, aby potlačila výbuch smíchu. Tváře jí přitom zrůžověly a v zelených očích jí zaplály pobavené ohníčky. „To proto prý mu dosud nedala dědice. Jako by každý nevěděl,

„Že se nestydíš, Gutto!“ okřikla ji Christina a blýskla po ní přísným pohledem. „Na tom přece není nic k smíchu! Jde tu o vážnou věc! Nikdo se nemůže divit, že se Jeho Výsost Přemysl Otakar dožaduje potomka. Každý vladař touží mít následníka a dědice.“ Potom se obrátila k Anežce, aby jí objasnila důvod výměny názorů urozených manželů. „Její Výsost Markéta se tím nelichotivým výrokem chtěla pouze zbavit nařčení, že jejich dosud bezdětné manželství je pouze její vina.“

„A tak spolu ti dva uzavřeli sázku,“ přerušila Christinu netrpělivě Gutta.

„Sázku?“ užasla Anežka.

„Nu ano!“ Gutta už se neudržela a dala se do smíchu. „Něco takového tady ještě nebylo! Pokud se Přemyslu Otakarovi podaří do roka zplodit syna, bude samozřejmě vina na Markétině straně. A pokud ne…“ Gutta jen pokrčila rameny.

„To je ponižující,“ prohlásila Anežka. Jakkoliv měla na Markétu Babenberskou svůj názor, ctila vladařku v ní. Nechápala, proč se nechala strhnout k prohlášení tak nízkému, a před celým dvorem k tomu.

Vybavila si nedávné setkání s Přemyslem Otakarem. Najednou je viděla v poněkud jiném světle. Co když jeho dvorné chování mělo svůj důvod? Při té myšlence se neubránila jistému zklamání.