9788024299945

Zaživa a za hotové

když si drobná paní mázová něco umanula, nejel přes to vlak. Právě stojí na nejvyšší příčce žebříku dvojáku a sundává ze skob trofeje jelenů. Jakmile vyhákne drátěné poutko na lebce, parohy změní těžiště a ohýbají stařenku do hrozivého úhlu. Naštěstí dole stojí mohutný emeritní hajný Arnold máza a dává parohům záchranu.

„malovat ve sto padesáti je kravina,“ mrmlá polohlasně.

„to už jsi říkal ve sto dvaceti,“ odpoví mu briskně jeho žena ze žebříku.

„to jsme nemalovali patnáct let, to to ale uteklo,“ diví se hajný.

marie mázová načala spodní řadu trofejí. mezi parohy jsou nataženy pavučinové mosty jako fixní lana na Everestu.

„Spíš mi řekni, jak dlouho ještě chceš ty kosti shromažďovat?“

„to nejsou kosti, ale trofeje,“ poučil ji po sté. marie však tvrdohlavě a naschvál říkala chodbě a přilehlému schodišti kostnice. Právě se jí p o dařilo nadzvednout největší trofej dvanácteráka a ani ji nestačil vychýlit z osy.

Arnold p o něm dychtivě sáhl. „toho jsem střelil jako prvního, když jsme slavili šedesátiny.“

Počítat narozeniny součtem let je napadlo tenkrát snad poprvé, protože se narodili nejen ve stejný rok, ale i měsíc.

A šedesát bylo tak neuvěřitelně vzdálené číslo v jejich tři-

ceti, že to vypadalo i nereálně. kdo by se dožil šedesáti, prob oha? teď jim každému bylo o patnáct víc, dohromady o třicet, a chystali se malovat byt.

„kosti nebo trofeje, to není podstatné, ale jak dlouho je chceš schovávat? co si myslíš, že se s nimi stane potom?“ pokračovala v myšlence. Neznámá, a přitom nedaleká budoucnost, které začali říkat „p otom“, se v jejich slovníku začala objevovat stále častěji. Prozatím se jim však to neznámé „potom“ úspěšně dařilo oddalovat.

Arnold vynášel trofeje do zahrady a ukládal je p o dél plaňkového plotu. Byl květen, v ranním slunci se v sytě zelené trávě rozsvěcovala žlutá světýlka pampelišek. Arnold do té trávy stavěl lebky jelenů, jako by je chtěl zasadit. když je potom poléval vodou ze zahradní konvice, usmál se nápadu, který řekne sousedovi. určitě ho odněkud ten dotěrný chatař pozoruje.

Zasadím osmeráka a vyroste mi dvanácterák.

Dvanácterák stál mimo řadu, opřený o kmen jabloně.

Byl to jeho největší, a přitom první úlovek. Střelil si ho ke třicátým narozeninám a na výstavu trofejí šel jako úhyn. Jak však uhynul, se tenkrát mohl svěřit jen marii.

ta právě vyšla na zahradu. Jelen se za těch pětačtyřicet let jenom zaprášil a stačila konev vo dy, aby vypadal op ět svěže. marie se však za tu dobu celá zmačkala a sesula.

„Pamatuješ si na něj?“ marie měla stále ještě dobrou paměť na podstatné věci, ale lebky jelenů mezi ně nepočítala. „Jak tak dlouho smrděl,“ snažil se jí připomenout. „Jestli je nenecháš dobře vyschnout, tak budou smrdět všichni,“ řekla mu na to věcně.

Za chvíli se na zahradě objevila znovu. vypadala jako babička nesoucí z lesa náruč dříví. Jako řádně nasup ená babička, protože mu pod nohy vysypala hromádku jeleních shozů. Zazvonily opravdu jako suché dubové větve.

„to musí taky pryč, je toho plná skříň, nevím, na co schováváš tyhle krámy? to si s nimi usteleš v té černé bedně?“

Na vrchu hromádky zůstal ležet tmavě hnědý paroh s korunou vyleštěných špicí jako ze slonoviny. Arnold ho s údivem a překvapením zvedl, tak jako tenkrát u plotu staré školky. Potom prohrábl hromadu, a když nenašel párový, nezvykle hbitě vběhl do domu a vrátil se s další plnou náručí těch kostních útvarů.

Byl tam, a tak s každým parohem v jedné ruce spěchal zpátky za ženou.

„Doufám, že si alespoň pamatuješ, kde jsme našli tyto dva,“ zeptal se a hned pokračoval, „byli jsme s maruškou, měla tak tři roky, vezl jsem ji v kočárku. kdo to kdy viděl, s kočárkem hledat shozy! Jeden shoz ležel před plotem a jelen s tím druhým na hlavě ležel někde ve školce, a jak přeskočil plot, upadl mu. “

„Já si zase pamatuji, kdy dostala maruška zápal mozkových blan. ty to víš?“ zchladila jeho nadšení ze vzpomínky marie.

„v první třídě,“ hádal.

„ve třetí, v první měla spalničky!“

teplé slunce už naplno probudilo všechny pampelišky a zahrada zežloutla. Soused za plotem právě vytahoval sekačku. Jeho zahrada byla světle zelená a hladká po včerejším holení, ale on se připravil, kdyby snad nečekaně nějaké stéblo povyrostlo. Nahlédl přitom zvědavě přes plot.

„tak co, vyhnal jste jeleny na pastvu?“ zavolal.

„Budete zase holit?“ odpověděl Arnold jedovatě. Z plechového rachotu sekačky ho pokaždé rozbolela hlava. Sám snad jako poslední z vesnice používal na krácení trávy kosu. A taky už jenom na jejich zahradě rozkvetly začátkem června kopretiny. kosa se do trávy zakusovala s tichým zasyčením a jediný zvuk vydávala při podvečerním naklepávání.

Pravidelné a rytmické zvonění se neslo vesnicí jako umíráček. A za dva dny to na jejich zahradě vonělo jako v čajovně. Dvanácterák oddělený od tlupy ostatních stál před ním, opřený o kmen jabloně. Asi by tu nestál, kdyby nebylo tenkrát o pět let staršího a o deset protřelejšího kolegy libora šrámka.

libor ho asi po roce společné služby pozval domů, aby se pochlubil trofejemi tří velkých jelenů. Arnold nechápal, kde ve svém věku k takovým trofejím přišel, protože personál mohl lovit jen špičáky a někdy první věkovou třídu. Závistí skoro přestal dýchat. Jeden z těch jelenů byl obzvlášť raritní, na jedné straně lo dyha s korunou, na druhé jen dlouhá, ostrá špice.

„to jsou úhyny,“ vysvětlil libor rychle, když viděl, jak kolega bledne.

„všechny jsi je našel?“

„všechny,“ o dp ověděl lib or jaksi tajemně a vytáhl ze skříně lahvičku slivovice. Pili a dívali se mlčky na trofeje, ale po třetím kalíšku to v liborovi začalo bobtnat a kvasit a musel to říct. Stejně se jednou chtěl někomu svěřit. vybral si Arnolda.

„taky můžeš takové najít.“

„Jak bych mohl, to přece musí být veliká náhoda.“

„tak jí pomůžeš.“

Arnold stále nechápavě civěl. libor mu před očima zalícil imaginární puškou. „Prostě ho střelíš a potom najdeš!“

„Ale nemám povolenku,“ nechápal Arnold. libor se chytil za hlavu. Zřejmě si vybral poněkud pomalejšího žáka. Ještě několik kalíšků vypili, než natvrdlý a naivní Arnold pochopil. Nejde přece o zvěřinu, ale o trofej. Střelit ho musí tak, aby zůstal ležet v některé z těch nekonečných smrkových houštin a nenašel ho tak dřív nějaký houbař nebo turista. označí místo a nechá ho zetlít.

„A to jako proč?“ opět vyzvídal Arnold.

„Protože nikdy přece nenajdeš čerstvě uhynulého jelena a za druhé už potom nikdo nepozná, jak vlastně uhynul.

Nikdo se nebude v té zdechlině hrabat!“

Arnold ten den o dcházel o d kolegy nejistým krokem a se stejně znejistělou duší.

Asi to opravdu jinak nejde, pomyslel si. Pokud nechci, aby po mně zůstala prázdná zeď, není jiné cesty.

Soused nastartoval sekačku, protože objevil na trávníku tři neusečená stébla. marie vyšla na zahradu a donesla smířlivě kávu. Začínalo příjemné jarní dopoledne, slunce stálo nad východním lesem a opíralo se do zdi, pod kterou právě seděli.

„tak jsme se dožili dalšího jara,“ řekla marie do řevu sekačky odvedle.

„co já jsem tenkrát zažil strachu,“ pokračoval Arnold ve svých vzpomínkách a ukázal na trofej u jabloně.

„ty ses bál jelena?“

„Já jsem ho nesměl střelit, pochopíš to?“

„Ne, tak proč jsi ho střelil?“

„ty už si nevzpomínáš, jak se nám ten jeden lovecký host posmíval, když u nás uviděl na zdi jen dva špičáky? koupit to tenkrát nešlo a stejně jsme neměli peníze.“

„mohl jsi sbírat známky,“ řekla marie suše. to konečně mohl. Bylo by to skladnější a nemusel by je jednou za patnáct let vynášet ven a omývat od prachu.

kdoví, jestli mezi filatelisty taky existuje tak posedlá závist, jaká někdy potká lovce trofejí. Proč si myslivci zrovna závidí preparované hlavy, a ne například metráky zvěřiny nebo kilometry klobás? Zvláštní… každopádně si teď zcela živě vzpomněl, jak se tenkrát doslova styděl, že nemá pořádného jelena na stěně, a už mu bude třicet let.

tenkrát začal stále častěji myslet na způsob liborových lovů, až se rozhodl, že to zkusí. Ale jenom jednou, slíbil si předem.

v říji toho roku bylo hodně loveckých hostů, jeleni se stříleli i postřelovali a nedohledali, ideální zmatek pro jeho plán. mezi doprovodem loveckých hostů měl dva dny volno a věděl, že v lese bude taky sám. Jeho úsek byl volný a nahoře na ostrém vrchu troubil jelen uprostřed rozsáhlé smrkové mlaziny. Nevycházel ven, a tak musel lovec za ním.

Přesně podle liborova scénáře.

Přesto se Arnold klepal strachem, i když věděl, že v okruhu dvou kilometrů nikdo není. Jelena uprostřed mlaziny našel na prolámané světlince s nevelkým harémem laní. Ani se raději nedíval, čím končí jeho dlouhé lodyhy paroží, protože u úhynu je to jedno. Úhyn může být i chovný. Znovu mu hlavou prolétl posměšný úšklebek stejně starého loveckého hosta, jakéhosi aparátníka: „hajný, a nemá pořádného jelena!“ A přitom s jeleny zachází. Dokonce to vypadalo jako Arnoldova lovecká neschopnost a nemohoucnost.

Ještě chvíli se v duchu pobízel. konečně zvedl kulovnici a namířil doprostřed tmavé hřívy jeleního krku. Naučeným pohybem sáhl do kapsy pro nůž, než si uvědomil, že tento úlovek se nevyvrhuje, ten se nechává v celku. chtěl si taky sáhnout na paroží, ale včas ucukl. mohl by zanechat otisky prstů. Ještě se podíval, zda nábojnice zůstala pod závěrem, a schoval ji do kapsy.

Pak chvíli stál a ujišťoval se, že po osmi letech služby na toho jelena má mravní nárok. vzal si jen to, co by legálně nedostal. kolik jen doprovodil hostů! kolik zim se brodil sněhem ke krmelcům! i kdyby šel odlov koupit, stejně by na něj z tak nízkého platu nenašetřil. Číšníci taky měli nízké platy, protože se počítalo s tím, že to dorovnají spropitným.

les vzal, les dá, říkával jeho strýc po dlouholeté službě.

Zpátky ke svážnici couval a značil si cestu hromádkami kamení. Na okraji mlaziny zlomil útlý kmínek břízy, protože zlomené břízky si nikdo nevšimne.

teď už nezbývalo nic jiného než měsíc čekat, až jelena může „najít“. Nejhorší by ovšem bylo, kdyby ho mezitím našel někdo jiný. Arnold to nevydržel a několikrát si za ten měsíc prudký výstup na skoro kilometr vysoký ostrý vrch zopakoval. Našel břízu, po mohylkách se v předklonu nasoukal až na místo činu.

Byl tam, postupně načínán liškami, odpočíval v pokoji. když nadešel termín, měl už Arnold v lese schovanou sekeru. S kapesníkem jako rouškou odsekl hlavu a nechal kočímu na voze nález dovézt na hájenku. kolegové se pak přišli podívat, jak ve velikém hrnci nad ohněm na dvoře vyvařuje lebku uhynulého jelena. Nechápali, kdo mohl ukončit život nadějného jedince, který podle všech regulí měl ještě čtyři roky právo na život. libor byl jako vždy po ruce, aby vysvětlil, kolik jelenů zesláblých po říji se stane obětí mladých a nevybouřených špičáků, kteří jim vrátí to, co jim vládci tlup působili v říji. Stačí jen jedno píchnutí ostrých špic na to správné místo. libor to musel vědět ze všech nejlíp, protože měl doma už několik takových úhynů bez zjevné příčiny. taky jediný se přitočil k Arnoldovi a pošeptal mu: „lovu zdar.“

Arnold se zvedl a vrátil trofej do tlupy k ostatním. když ji držel, p o dvědomě přičichl k leb ce. tenkrát se nemohl hnilobného pachu zbavit, a tak ji tajně kropil jediným parfémem, který manželka měla pro slavnostní příležitosti. cestou zpátky k lavičce nemotorně a klopotně překračoval hromádku shozů. Jeden dlouhý o čník ho b olestivě píchl do lýtka. chtěl se mu pomstít levačkou, ale kopl vedle, zakopl a přepadl přes parohy jako žok. marie to viděla

z lavičky, ale rozesmála se teprve poté, když se mu podařilo postavit se na čtyři a marie věděla, že nemusí volat sanitku. tak to už zpátky nosit nebudu, rozhodl se v tom psím p ostoji. Až přijde „p otom“, tak s tím děcka stejně naplní první volnou popelnici. Jsou to jen sběry shozů, trofeje jsou přece jen něco jiného.

vzpomínky a příběhy. trofeje jsou skalpy přemožených zvířat. trofeje dělají z obyčejného muže lovce.

Arnold si vzpomněl, že má v peněžence vystřižený inzerát o výkupu shozů, a když se mu podařilo bez úhony dostat do vzpřímené polohy, našel ho a zavolal tam. Bylo to necelých sto kilometrů, jsou doma a může přijet.

u jejich branky právě zastavila dodávka s duhově vyvedenou reklamou na malby a tapety. chlapík z auta vynášel barvy a žebříky a Arnold opačným směrem nosil náruče jeleních shozů. Naplnil kufr Favoritu a ještě musel p oužít zadní sedadla.

marie je pozorovala oba. malíře s uspokojením, Arnolda s údivem.

„Stěhuješ se?“

„Jenom do odpoledne.“

Za dvě hodiny už přejížděl po železném mostě přes Bečvu av tovačově zahnul za kostel, jak si z telefonického hovoru pamatoval. vjel do dvora a žasl. Na dvoře stály dvě dlouhé řady lebek jelenů na hrotech paroží. vypadalo to, jako by jeleni dělali stojky.

Za nimi vyčnívaly zpoza kamenné zdi hřbitova mramorové kostky honosných hrobů bohatých hanáckých sedláků. Nad věží tovačovského zámku nehybně stálo žluté květnové slunce.

„mohu se podívat?“ zeptal se Arnold, protože tolik je-

leních trofejí neviděl ani na jedné okresní přehlídce. chlapík souhlasně přikývl a sám si z Arnoldova auta vynášel shozy na váhu pod kůlnu.

Jelení trofeje v úhledné řadě se o sebe opíraly nosy a většina ještě měla drátěná očka na pověšení.

„odkud to máte?“ zeptal se Arnold, když chlapík procházel kolem.

„všechno jsou to p ozůstalosti.“ Proto tam zůstala ta poutka, pomyslel si Arnold a představil si všechny ty vdovy, tak jako dnes marii, jak stojí na žebříku a sundávají to nejhodnotnější, co jim po manželovi zůstalo.

„to vám dovezou?“

„Jak je toho víc, tak jezdím sám,“ zavolal chlapík od váhy.

Arnold musel jít kolem jelenů v předklonu a s mírně vytočenou hlavou, aby si paroží jelenů prohlédl. Náhle se zastavil, protože se mu zdálo, že podobnou trofej už někde viděl. Na jedné straně koruna, na druhé dlouhá špice. Zvedl hlavu k lebce. Na kostěném patře horní čelisti bylo tužkou ještě čitelné jméno, jak se popisovaly trofeje na přehlídky.

libor šrámek, úhyn.

rozbušilo se mu srdce. těch šrámků tu stála celá řada, z toho pět úhynů.

„odkud máte tyto?“

„měděná, tam jsem byl před týdnem!“

„Za křižovatkou vlevo?“ ptal se Arnold třesoucím se hlasem.

„vlevo a třetí barák p o pravé straně. Zelené okenice,“ pamatoval si přesně ten výkupčí.

už nebylo na co se ptát. možná, zda visely v tom pokoji s velkými kachlovými kamny, nebo je šrámková taky vynesla na dvůr, jako dnes jeho marie. Ale my jenom malujeme, pomyslel si úlevně, zato libor už má vymalováno. Zaživa by je nikdy neprodal.

Prošel znovu kolem lib orových trofejí, jako by dával čestný pozdrav nastoupené jednotce. konečně jako kosti tu zůstanou napořád, jenom v jiné podobě. třeba jako nohy parohového křesla nebo gauče. tak libor už to má vyřešené. Arnold se vrátil k výkupčímu pod dřevěný přístřešek. Na zemi tam bylo jen tak nedbale a b ez úcty p oložených p ět mohutných muf loních trofejí.

„to vykupujete i rohy?“ „ále, včera jsem byl pro pár jelenů a paní mi je přihodila jen tak zadarmo. teď je musím prodat. Nemáte zájem?“

Arnold zvedl prvního muf lona s nebývale tmavými až černými rohy. takové měli muf loni na polesí uhlířský vrch. Sám se s muf lony seznámil na svém druhém působišti. tam se taky k trofejové zvěři vůbec nedostal, tak se spokojil s jedním úhynem. Zdaleka však nebyl tak mimořádný jako ten, který držel v ruce. Délka tak devadesát centimetrů, krásná rozloha, určitě daleko za zlatou medailí. Ze zvědavosti hledal na patře jméno lovce, ale nebylo tam nic. Asi nebyl na přehlídce trofejí, které za jeho časů byly povinné. Další kusy byly stejně anonymní, stejně chybělo poutko na zavěšení. Ani lebky nebyly zažloutlé působením světla.

výkupčí už asi tušil jeho otázku, a tak hledal v notýsku. „Nějaká kovandová.“

„Z uhlířova?!“ vyhekl Arnold.

„Přesně tak!“

Franta kovanda byl jeho kolega na druhém působišti, ale to nemůže být on, protože si s ním ještě před měsícem telefonoval. A byl stejně starý jako já, pomyslel si Arnold, jako by se ujišťoval, že se sám dosud p ohybuje v oblasti živých.

u Franty byl doma několikrát, ale nikdy tam žádného muf lona neviděl. Na zdi měl jen jakoby z povinnosti dva je-

leny a pár srnců. Je však pravda, že na jeho úseku byli nejlepší muf loni a Franta vyhledávaným průvodcem.

„Franta doma žádné muf lony neměl,“ řekl polohlasně.

„Já jsem neříkal Franta, ale kovandová. Prosila mě, že má týden po pohřbu a chce malovat, tak jsem si těch pár srnců a dva jeleny sundal ze stěny. ty muf lony měla na půdě v takové truhle, tak mi je dala za cestu.“

Proboha, to bych do Františka neřekl, zaúpěl v duchu Arnold.

„Nevíte, na co zemřel?“

„Pane, já vykupuji paroží a ne nebožtíky, na to je zase pohřební služba,“ odpověděl chlapík a podal mu lístek s vyúčtováním. „tak to máte třicet dva kilo jeleních a tři kila daňčích, může to být v eurech?“

„Jistě,“ přikývl zamyšleně Arnold a bez počítání přijal bankovky. Stejně je nechá u hosp o dského lojzy, protože ten si chtěl za eura koupit auto. možná budu mít předplaceno na měsíc pobytu, pomyslel si Arnold úlevně.

„A kolik dáváte za paroží na lebce?“

„Deset euro za kilo.“

„A přijedete sám?“

„Jistě.“

vrátil se domů a byl docela vítán. marie mu donesla oběd na stůl pod jabloň.

v hlavě mu vířil kolotoč myšlenek. oba kamarádi, které znal od začátku své služby, už počítají stromy v revíru, který je napořád. Na „potom“.

kdybych dostal za jelena průměrně třeba tisíc korun, přidala se druhá myšlenka, nebylo by to k zahození.

Dojedl polévku a byl rozhodnutý. vběhl do domu. malíř právě začínal sádrovat.

„ty skoby přijdou všechny pryč a můžete je zasádrovat,“ poručil rozhodně.

Potom nadzvedl fólii na stole a vydoloval telefon. Z peněženky vytáhl ústřižek inzerátu.

„to jsem já,“ představil se, „ráno jsem vám přivezl shozy. Já bych tedy dal i trofeje. Je toho dost. vykupujete doufám zaživa?“

„Zaživa a za hotové,“ odpověděl mu chlapík a zapsal si adresu, kterou mu Arnold nadiktoval.