První dojem je důležitý, ale není zásadní 21 Život znamená umět posouvat své hranice, poznávat a prožívat
Mezi mým vývojem a majetkem není žádná korelace 21
Nezáleží na tom, kolik jsem vyhrál nebo prohrál, hrát se musí pořád stejně 21 Část třetí – 21 rychlých otázek a odpovědí
„Karel počítá jinak. Už ne peníze, ale smysl. Zisk se snaží vrátit do společnosti. Jde často proti, v tom je odvaha.“
Tomáš Sedláček
Ještě nikdy jsem nemusela tak dlouho přemýšlet nad tím, jak začnu psát knihu. Intuitivně jsem se vrátila ke svým poznámkám. V hlavě jsem si promítala zážitky a rozhovory s Karlem. Hledala jsem imaginární nit, slovo, které by to všechno, co se odehrálo, co možná nejpřesněji popsalo.
Moje seznámení s Karlem a setkání s ním probíhala netradičně. Energie netradičnosti ještě více poznamenala můj ne příliš standardní život. Zrychlila, zintenzivnila a rozpohybovala spoustu věcí v mém vnitru i kolem mě. Vrátila mě k matematice, kterou jsem jako dítě nenáviděla.
Netradičnost je jednou z mocných přirozeností muže, posedlého číslem 21. Řecký filozof, matematik a astronom Pythagoras věřil, že čísla jsou základem celého vesmíru, který funguje na základě číselné harmonie. Číslo dvacet jedna je společně s čísly dvacet a devětadvacet součástí pythagorejských trojic. Jak jsem zjistila, je silně zakořeněno v historii lidstva a vyskytuje se v každé oblasti života. V numerologii se spojuje s kreativitou, nezávislostí a osobním růstem. Je nejvyšší tarotovou kartou Svět, která symbolizuje prosperitu a úspěch. Janovo evangelium má dvacet jedna kapitol, kniha Abdiášova obsahuje jedinou kapitolu s pouze jedna dvaceti verši, kniha Židům obsahuje
dvacet jedna odkazů na Starý zákon a v novém zákoně je dvacet jedna epištol. Daniel držel jednadvacetidenní půst, aby byl blíž k Bohu. V matematice dvacet jednička představuje Blumovo první celé číslo nebo také první dělitelné osmiúhelníkové číslo. Je atomovým číslem skandia, chemického prvku vzácných zemin. Podle lékaře Duncana MacDougala má fyzická váha duše 21 gramů. Chromozom 21 představuje jednu z nejintenzivněji studovaných oblastí genomu. Ve třinácti zemích je věkem plnoletosti 21 let. V astronomii je toto číslo spojeno s vodíkovou čárou, měřící jednadvacet centimetrů. Podle Sheldona Coopera, hlavní postavy seriálu Teorie velkého třesku, je nejlepším číslem 73, protože je 21. prvočíslem, přičemž 12. prvočíslo je 37 a 3×7=21.
21 je také název staré karetní hry. Její současná verze, blackjack, hraje v tomto příběhu zásadní roli.
Karel Janeček považuje dvacet jedničku za číslo našeho vesmíru. Mám pocit, že v jeho životě se objevuje minimálně jednadvacetkrát za den. Toto výjimečné číslo přirozeně proplétá jeho pracovní i soukromý život. A jsem si jistá, že i díky němu si Karel s lehkostí dobrodruha naplno užívá krásy života ve všech jeho formách. Na zemi, ve vodě, v podzemí i nad zemí.
Karel mě zaujal nejenom svou nesmírnou inteligencí, ale především jako člověk. Jeho hodnoty, postoje, smysl pro humor, neustálá snaha překračovat hranice a schopnost
vnímat a dělat věci netradičně, s naprostou vyrovnaností a jistotou, jsou motivující.
Netradičnost je také základní mantrou této knihy. Je napsaná od konce. Začíná backstagem a vybranými historkami, které jsem s Karlem v průběhu našich setkání zažila a které mohou více přiblížit jeho osobnost. Srdcem knihy jsou rozhovory, jejím závěrem bonusová kapitola a citace. Většinu z nich jsem posbírala mimo doprovod diktafonu v momentech, kdy byla Karlova mysl zaměstnána tvorbou a četbou příspěvků na sociálních sítích, nečekanými telefonáty, schůzkami nebo interview se zvědavými redaktory.
Nebo uvolněna přípravou čaje, četbou knih, pozdním obědem, povídáním s manželkou Lilií, hrou s dcerou Isabelkou a synem Karlem, konverzací po telefonu ve francouzštině se synem Yanisem, který žije se svou mámou v Paříži, diskusí se staršími dcerami Viktorií a Amálií z prvního manželství, slackline či našimi vapíkovými přestávkami.
Když jsem postupně sečetla všechna slova, pocity a činy, doprovázející naše setkání a vynásobila je časem, dospěla jsem k vnitřnímu přesvědčení, že Karel Janeček je ztělesněním dobra.
V mém životě představuje také navigátora, který mě nasměroval k poznání, že nejvyšší formou kreativity je matematika.
Byla to Míša Csásková, která mě dostala do domu v Lázeňské ulici. Lilia a děvčata kolem ní právě dokončovaly fotografické práce k projektu Žena Evropa. Oslovily mě, zda bych jim pomohla najít vydavatele, který by k evropským bohyním vydal designovou publikaci. Myšlenka projektu se mi líbila. Považovala jsem za zcela přirozené pomoct knize na svět.
S vydavateli jsem měla zkušenosti a cítila jsem, že projekt je natolik atraktivní, že se ho někdo ujme. Když jsem s Lilií a Míšou domluvila podrobnosti a už se chystala k odchodu, na schodech mě zastavila Klára, bývalá manažerka Karla, která hlídala jeho kalendář a starala se o mediální aktivity.
Vyptávala se na knížku, kterou jsme napsali s hrabětem Kinským. Lilia pozorně naslouchala a zeptala se, s kým plánuji udělat další publikaci. V tom čase jsem měla rozpracovanou potenciální spolupráci s jedním fotografem, ale při posledním setkání z něj vypadlo, že chce na knize začít pracovat až za sedm let. Tak dlouho se mi čekat nechtělo. „Za sedm let můžu skončit v Tibetu nebo jako Sněhurka se sedmi trpaslíky,“ pomyslela jsem si. Lilii jsem řekla, že ještě nevím, ale že bych ráda na nové knize spolupracovala s nestandardní a zajímavou osobností, která se vymyká běžnému světu.
Lilii se odpověď zřejmě líbila a zeptala se, zda bych ji chtěla napsat s Karlem. Okamžitě jsem ze sebe vydala nadšené „Ano!“, protože Karel do mého schématu perfektně zapadal.
Navíc jsem ho v té době znala jenom přes aktivity nadace
Neuron, kterou zakládal, a chtěla jsem ho poznat blíž. Lilia
mě požádala, ať počkám. Zaběhla za Karlem, který měl v přízemí bytu pracovní poradu. Spontánnost a okamžitá akce ze strany Lilie mi byly velmi sympatické a ještě sympatičtější bylo gesto ze strany Karla, který se uprostřed důležitého jednání najednou ocitl přímo přede mnou. Před neznámým člověkem, kterého nikdy předtím neviděl. Nevím, jak jsem si ho představovala, ale určitě ne jako chlapíka s prázdninovým lookem. Působil, jako by se zrovna vrátil z dovolené. Byl bos, oblečen do pohodlných šedých tepláků a bílého trička, které zvýrazňovaly jeho uvolněnost a rozzářenou náladu. Okamžitě jsem si vzpomněla na Steva Jobse. Po vzájemném představení a podání rukou zapracovala psychologie. Dle studií, které jsem četla, je první dojem neboli efekt primarity zásadní. Úspěšnost vztahu ovlivňuje až z 80 %. Intuitivně jsem cítila, že naše spolupráce bude fungovat. Zároveň jsem si uvědomila, že mám tu čest poznat jednu z nejchytřejších hlav na světě (s IQ nad 150 se může pochlubit jenom 0,2 %
lidí na světě), která se ke svému nemalému jmění dopracovala právě tím, co se v ní skrývá. Vyměnili jsme si kontakty a přes Kláru se domluvili na první schůzce.
Lekce první: Být ve správný čas na správném místě.
Jsem matematicky přesná (snažím se být vždy přesná, i když je ufňukaná a chladná neděle jako dnes). Je 19:21 a stojím před domem v Lázeňské ulici. Něco jsem si o něm nastudovala. Pokud by se rozhovor zasekl (to by bylo možné jenom ve výtahu nebo mezi dveřmi), k čemu zřejmě nedojde, měla jsem v plánu otevřít svou knihovnu v hlavě a Karlovi nabídnout několik poutavých příběhů ze života prostoru, ve kterém bydlí a pracuje. Ještě jednou jsem zkontrolovala, zda mám nabitý diktafon. Dle instrukcí od Kláry jsem vyťukala kód ke zvonku. Předpokládám, že jeho pronikavý tón rozzvonil uši obyvatelů bytu ve třetím patře, kteří vědí, že už jsem tady. Očekávala jsem nějaký hlas, zvuk, otevření dveří…, ale nic nepřicházelo. Zazvonila jsem ještě jednou a opět nic. Chvilku jsem postávala před domem v naději,
že Karel každou chvilku dorazí ve svém bílém subaru. V levé ruce držím letní hovězí závitky z oblíbené vietnamské restaurace a ukazovákem pravačky naposled vyťukávám kódy pro zvonek.
Zvoním, zvoním, zvoním, ale pořád se nic neděje. Najednou se rozvibruje telefon. Já: „Ahoj Karle, je všechno v pořádku?
Kdy dorazíš?“
Karel: „Omlouvám se. Musel jsem kvůli kampani zůstat na mlýně. Můžeš dorazit za mnou?“
Já: „To bohužel nepůjde…“
Karel: „Vyhovovala by ti příští neděle ve 18:21?“
Já: „Dobře. Počítám s tím. Přeji hezký zbytek víkendu.“
Karel: „Děkuji, já tobě taky. … a ještě jednou se omlouvám.“
Zašila jsem se v nedaleké kavárně a s chutí se pustila do závitků, které jsem zapíjela humorem povídek od Woodyho Allena.
Lekce druhá: Všechno je tak, jak má být.
Jsem uvnitř domu. Výtah mě vyveze do třetího patra. S Karlem mě čeká další rozhovor. Ve světle výtahu si s nadšením prohlížím své nové černé desetidírkové Martensky. Karel mě přivítá a čeká, než se zuji. Já: „Nemáte náhodou návleky?“
Karel: „Proč je potřebuješ?“ Já: „Podívej, co mám na nohou. Zutí a obutí těchto bot zabere nejméně deset minut.“ Karel se usměje a říká: „Počkám tě nahoře. Zatím připravím čaj.“ S kapkami potu na čele jsem konečně v ponožkách. Martensky jsem odložila k ostatním botám ve vstupní hale.
Vypadají jako dva dobře stavění bojovníci v černém. Stoupám po schodech, vedoucích do podlaží, kde čeká Karel. Najednou se otevřou dveře. Do bytu vchází Lilia s dcerou Isabelkou. Pozdravíme se. Lilia se podívá na Martensky, pak hodí pohled na mě a říká: „Natalie, kdybys byla botou, byla by si přesně jako tyto Martensky!“ Chvilku přemýšlím. Zpracovávám její slova a uvědomím si, že ke mně doletěl jeden z nejkrásnějších komplimentů mého života. Usměji se a poděkuji. Nebyl to jenom kompliment, ale velká pravda. Superrychlý a trefný psychologický rozbor. Boty, které si vybíráme, by měly ladit s naší osobností s našimi náladami a přístupem k životu. Ty své jsem vybírala několik týdnů, a nakonec koupila v obchodě pro pankáče a metalisty. Už dlouho jsem si přála nadkotníkové šněrovací Martensky s ocelovou špičkou z pravé kůže. Anglickou stylovou klasiku, která je kombinací poctivosti, nadčasového designu a funkčnosti. Jediným mínusem a možná i plusem je to, že
jejich „šněrovací korzet“ vyžaduje čas, pečlivost a trpělivost. Vlastnost, s kterou jsem měla vždy velký problém. Díky dnešnímu setkání s Lilií jsem se o sobě dozvěděla, že umím být také trpělivá.
Lekce třetí: Projevuj svůj vděk.
Je čtvrtek 18:21. Přivítá mě Klára. Prstem ukazuje, abych nemluvila. Tiše vyjdeme po schodech. V místnosti je nezvyklý ruch. Za Karlem stojí kluk se světlem a za ním kluk s kamerou a sedící redaktorka. Je mladá, atraktivní a jako sopka ze sebe chrlí další a další dotazy. Z mého pohledu mnohé z nich zbytečné nebo nesmyslné. Nesnáším, když někdo plýtvá časem někoho jiného. Je po sedmé. Karel vypadá unaveně, ale nedává to na sobě znát. Pořád sedí vzpřímeně a soustředěně v pozici lotosového květu a s klidem odpovídá i na dotazy, na které nemusí. Mám obavu, zda v Karlovi zůstane potřebná energie i na náš rozhovor, který měl začít před více než půl hodinou. Minuty se vlečou jako hodiny. Začínám být nervózní i z toho, že to, co se děje, nemůžu nějak ovlivnit. Vyčítavě koukám na Kláru, ta mi ukazuje, že mám ještě chvilku vydržet. Trpělivě držím až do konce, kdy sopka přestala konečně chrlit a štáb začal balit. Karel poděkoval redaktorce i štábu. Klára všechny vyprovodila a rozloučila se. V místnosti jsme zůstali sami.
Já: „Jak se cítíš? Vypadáš unaveně. Máš ještě energii na další rozhovor?“
Karel: „Já nejsem unavený. Jenom jsem zapomněl jíst. Dolů mám připravenou polévku a těstoviny. Pojď se mnou. Můžeme se bavit u jídla.“
Sešli jsme po schodech. V kuchyni na stole bylo připraveno jídlo. Karel si ohřál zeleninovou polévku a pak těstoviny.
Já jsem nažhavila diktafon. S každým hltem se mu vracela energie. A pak…
Do kuchyně přiběhla dvě čtyřnohá stvoření. Byla to koťata kočky sphynx. Možná je přitáhla vůně jídla nebo naše hlasy, které slyšela. Motala se kolem nohou a zvědavě si mě prohlížela. Nemám kočky ráda, ale tato koťata „oblečená“ pouze v kůži jsem si chtěla pohladit. Byl to zvláštní pocit. Doposud mými prsty prošly pouze sfingy z knih nebo kamene. Kůže koťat byla překvapivě jemná, hebká a příjemně teplá.
Já: „Nevěděla jsem, že máš kočky.“
Karel: „Obě jsme dovezli před pár týdny. Kvůli dětem. Nechtěli jsme ale kočky se srstí…“
Koťata bez protestů vyslechla náš rozhovor a pak se někam vytratila. Prázdným místem pod nohama dala znamení, abych vypla diktafon a vrátila se domů ke svému westíkovi.
Lekce čtvrtá: Ne všechno je tak, jak se na první pohled zdá.
Otevřel mi Liliin bratr. Zula jsem se, umyla ruce a vyběhla po schodech nahoru. V místnosti bylo rušno. Karel, Lilia a Klára mluvili s docela pohlednou ženou ve středních letech. Nikdy předtím jsem ji v domě neviděla. Zaregistrovala jsem další neznámý obličej. Ženu, možná padesátnici se snědou pletí, černými vlasy, usměvavými ústy a výraznýma tmavýma očima. Bylo jasné, že jde o cizinku. Tipovala jsem, že pochází z Indonésie. Soustředěně seděla na sedačce, popíjela čaj a občas vstoupila do diskuse, která probíhala v angličtině. Karel s Lilií jí vysvětlovali, jak funguje každodenní chod domácnosti a doptávali se na její osobní a pracovní zkušenosti. Žena působila velmi klidně a vyrovnaně. Bylo zřejmé, že na tento druh konverzace je zvyklá a v Čechách už nějakou dobu žije.
Zpovzdálí jsem vše sledovala a čekala na Karla, až se uvolní. Jako první mě zaregistrovala Klára. Přišla ke mně a požádala mě, ať ještě chvíli počkám. Vysvětlila mi, že Karel s Lilií vybírají novou chůvu a s majitelkou agentury vyřizují potřebné formality. Pak se rozloučila se slovy, že pospíchá domů. Všimla jsem si, že Karel, Lilia a majitelka agentury se vzdálili, aby dořešili smlouvy spojeny s nástupem „nového člena domácnosti“. Využila jsem chvilku klidu a přisedla si k nové chůvě. Spontánně jsme se začaly bavit. Představila se jako Janine. Byla velmi milá a otevřená. Prozradila, že pochází z Filipín, kde žije její celá rodina včetně dětí a k Janečkovým nastupuje jako taga-pangalaga.
„Jako co?“, zeptala jsem se. Janine se začala smát. Vycítila, že jsem to slovo slyšela poprvé a nevím, co znamená. Řekla, že pracuje jako nanny alaga. Chůva, která je maximálně oddaná rodině. Prozradila, že na rozdíl od Evropanů jsou Filipínci vychováni tradičním způsobem. Vedeni k hodnotám, jako jsou věrnost, pracovitost, pečlivost, úslužnost nebo smířlivost, přičemž rodina představuje nejvyšší hodnotu. Když jsem se jí zeptala, podle čeho ví, že pečuje o tu správnou rodinu, odpověděla, že na základě důvěry a pocitu jistoty, kterou jí rodina vyjadřuje svou víru. Dodala, že nikdy nemá velká očekávání, ale když narazí na domácnost, kde není sdílena důvěra a kde se necítí jako člen rodiny, raději z ní odejde.
Až později jsem se od Karla dozvěděla, že díky svým vlastnostem jsou filipínské chůvy velmi žádané. Filipínci patří mezi nejsrdečnější lidi na světě a zachovávají chladnou hlavu i v obtížných situacích.
Lekce pátá: Důvěřuj svému instinktu.
Karel nebyl ve své kůži. Chodil nervózně po místnosti a pořád něco hledal. „Můžu ti nějak pomoct?“ zeptala jsem se. „Nevím, kde mám telefon,“ odpověděl Karel. Diktafon se zápisníkem a perem jsem položila na stůl a nabídla se, že mu s tím telefonem pomůžu. Byla jsem si jistá, že ho najdu. Když jsem byla malá, otec mi říkával, že jsem jako Agatha Christie. Zavolal mě vždy, když byla potřeba něco najít. Ztracený telefon jsem brala jako osobní výzvu. Šla jsem na ní Poirotovským způsobem. Poradila jsem Karlovi, ať zůstane v klidu a pokusí si vzpomenout, kde všude s tím telefonem byl. Společně jsme prohledali celou místnost, ale po telefonu ani stopa. Karel byl opět nervózní. „Možná mi ten telefon vzal někdo z kapsy. Dnes ani nevíš, kdy o něco přijdeš. Měl bych na něj vypsat odměnu. Určitě se někdo přihlásí…“ uvažoval nahlas. „Volal jsi z něj z auta?“, zeptala jsem se. „Počkej“, zamyslel se. „Pamatuju si, že jsem ho v autě ještě měl. Volal jsem s Martinem,“ dodal. Jako střely jsme vyletěli ven. Před domem stálo Karlovo bílé subaru. Prohledali jsme okolí auta i jeho interiér. Telefon nikde. „Nevím, co bez něj budu dělat. O telefon ani tak nejde, ale o informace, které jsou v něm. Mám tam úplně všechno,“ poznamenal nešťastně Karel.
Karel byl na cestě zpět, ale mě to nedalo. Napadlo mě, že se podívám pod podvozek auta.
Přímo uprostřed kanálu ležel Karlův „ztracený“ mobil. „Asi si to rozmyslel a nechtěl skončit ve špinavých kanálových vodách,“ pomyslela jsem si.
„Podívej, co pro tebe mám!“ S vítězoslavným úsměvem jsem podala Karlovi mobil. Bylo vidět, jak se mu ulevilo. Poděkoval a šťastný jako dítě, s mobilem v ruce, vpochodoval do domu připraven na rozhovor.
Lekce šestá: Ten, kdo hledá, najde.