Velké naděje
SHANNON
Bylo desátého ledna 2005.
Další nový rok a první den školy po vánočních prázdninách.
Byla jsem nervózní – tak moc, že jsem ráno dokonce třikrát zvracela.
Srdce mi tlouklo se znepokojivou nepravidelností. Za to, jak divoce bilo, mohla úzkost. Zároveň jsem jí taky mohla poděkovat za dávivý reflex.
Uhladila jsem si na sobě novou školní uniformu, a jakmile jsem v koupelně upřela oči na svůj odraz v zrcadle, skoro jsem se ani nepoznala.
Měla jsem na sobě tmavomodrý svetr s erbem Gymnázia v Tommenu, bílou košili a červenou kravatu. Šedou sukni po kolena, která skrývala moje hubené, muří nožky s béžovými punčochami, tmavomodrými ponožkami a černými polobotkami s pěticentimetrovým podpatkem.
Vypadala jsem jako nějaký implantát.
A taky jsem se tak cítila.
Jedinou útěchu mi přinášela skutečnost, že boty, co mi máma koupila, mě vynesly skoro až do výšky sto padesát osm centimetrů. Na svůj věk jsem totiž byla po všech stránkách zakrslá.
Byla jsem extrémně hubená, místo prsou jsem měla lentilky pod kobercem a zjevně se mi vyhnula epidemie puberty, která zasáhla každou druhou holku v mém věku.
Dlouhé hnědé vlasy jsem nosila rozpuštěné, sahaly mi do půlky zad a teď jsem si je odhrnula z čela obyčejnou červenou čelenkou. Nenanesla jsem si žádný make-up, takže jsem vypadala strašně mladě a dětsky. Na svůj obličej jsem měla příliš velké oči, které byly navíc zbarvené do zvláštního modrého odstínu.
Pokusila jsem se je zamhouřit, abych zjistila, jestli vypadají aspoň trochu lidštěji, a vsála jsem si svoje plné rty do úst.
Ne.
Když jsem zamhouřila oči, vypadala jsem spíš divně – jako bych měla zácpu.
Frustrovaně jsem si povzdychla, dotkla se tváří konečky prstů a přerývaně vydechla.
Nedostatečný vzrůst a velikost poprsí mi alespoň kompenzovala psychická vyspělost. Byla jsem rozumná a chovala se jako dospělá.
Prababička Murphyová vždycky říkala, že jsem se narodila s hlavou někoho mnohem staršího.
Částečně měla pravdu.
Nikdy mě nebrali kluci nebo rozličné trendy.
Prostě jsem to v sobě neměla.
Kdysi jsem četla, že lidé dospívají ranami osudu, ne věkem.
Pokud je to pravda, psychická újma, kterou jsem si prošla, ze mě udělala starou bábu.
Často mě trápilo, že jsem jiná než ostatní holky. Neměla jsem stejné potřeby a nezajímalo mě opačné pohlaví. Vlastně mě nezajímal nikdo: kluci, holky, známí herci, sexy modelky, klauni, štěňátka… dobře, roztomilá štěňata a velcí chundelatí psi byli výjimka, ale zbytek mě nijak nevzrušoval.
Absolutně mě nezajímalo líbání, doteky a jakékoli mazlení. Nemohla jsem na to ani pomyslet. Byla jsem svědkem ošklivého vztahu rodičů a to mi nejspíš zhnusilo představu, že bych se někdy měla k někomu na celý život připoutat. Pokud bylo manželství mých rodičů ukázkou lásky, nechtěla jsem s ní mít nic společného.
To budu radši sama.
Potřásla jsem hlavou, abych z ní vyhnala depresivní myšlenky, než do nich zabřednu příliš hluboko, podívala jsem se do zrcadla na svůj odraz a přinutila jsem se k něčemu, co jsem poslední dobou dělala opravdu zřídkakdy: usmát se.
Zhluboka se nadechni, řekla jsem si. Dostalas šanci začít znovu.
Pustila jsem vodu, umyla si ruce a trochu si opláchla obličej. Zoufale jsem potřebovala zchladit horečnatý pocit úzkosti, který ve mně vzbudila děsivá představa prvního dne v nové škole.
Jakákoli škola musí být lepší než ta, kam jsem chodila předtím. Jakmile mě to napadlo, provinile jsem sebou škubla. Do kterých jsem chodila předtím, pomyslela jsem si smutně. Množné číslo.
Jak na základce, tak na střední mě neustále šikanovali.
Z jakéhosi neznámého a krutého důvodu jsem už od útlého věku čtyř let byla boxovacím pytlem, na kterém si každé dítě vybíjelo frustrace.
Většina holek v první třídě na základce se rozhodla, že mě nemají rády a nehodlají se se mnou bavit. Kluci – ačkoli na mě neútočili tak sadisticky, nebyli o moc lepší.
Nedávalo to žádný smysl, jelikož s ostatními dětmi v naší ulici jsem vycházela dobře a ve čtvrti, kde jsme bydleli, jsem se nikdy s nikým do konfliktu nedostala.
Ale ve škole?
Škola pro mě byla jako sedmý okruh pekla. Všech devět – namísto obvyklých osmi – let základky bylo čirým utrpením.
První roky základní školy byly tak stresující, že se moje máma s učitelkou rozhodly, že pro mě bude nejlepší opakovat ročník v jiné třídě. Ačkoli jsem v ní byla úplně stejně nešťastná, našla jsem si dvě kamarádky, Claire a Lizzie, díky jejichž přátelství se pro mě škola stala snesitelnější.
Až když jsem si v posledním ročníku základky měla vybrat, kam půjdu na střední, zjistila jsem, že se od svých kamarádek značně liším.
Claire s Lizzie měly v září nastoupit na Gymnázium v Tommenu –
luxusní, elitní soukromou školu s obrovskou finanční podporou a prvotřídním zázemím, za něž vděčila hnědým obálkám od bohatých rodičů, kteří chtěli za každou cenu zajistit, aby se jejich dětem dostalo co nejlepšího možného vzdělání.
Mě oproti tomu přijali na místní přecpanou střední školu v centru města.
Pořád si pamatuju na to, jak hrozné bylo oddělit se od svých kamarádek.
Tak zoufale jsem se toužila vyhnout šikaně, že jsem dokonce prosila mámu, aby mě poslala do Beary žít s rodinou její sestry, tetičky Alice, a dostudovat tam.
Zoufalství, které se mě zmocnilo, když můj táta udělal stěhování k tetičce Alice přítrž, se nedá vyjádřit slovy.
Máma mě sice milovala, ale byla slabá, unavená a nevzpouzela se, když táta trval na tom, abych začala chodit do Komunitní školy v Ballylagginu.
A pak se všechno ještě zhoršilo.
Začalo to být ještě krutější.
Násilnější.
Fyzičtější.
První měsíc v prváku mi nedalo pokoj několik skupinek kluků, kteří po mně chtěli něco, co jsem jim naprosto odmítala dát.
Pak mi začali říkat frigido jen proto, že jsem s nimi nechtěla mít co do činění. Se stejnými kluky, co mi celá dlouhá léta dělali ze života peklo.
Krutější z nich mě neváhali označovat ošklivými nadávkami, které naznačovaly, že jsem prý frigidní proto, že pod sukní schovávám klučičí přirození.
Kluci byli sice dost zlí, ale holky byly ještě mnohem vynalézavější.
A mnohem horší.
Šířily o mně ošklivé klepy, podle kterých jsem byla anorektička a každý den jsem chodila vyzvracet oběd na záchod.
Anorektička jsem rozhodně nebyla – ani bulimička.
Ve škole jsem se bála tak moc, že jsem nedokázala nic sníst. Když jsem zvracela – což se dělo dost často –, šlo o přímý následek nesnesitelného stresu, který jsem prožívala. Na svůj věk jsem navíc byla dost drobná – malá, nevyvinutá a hubená, což mi v potírání podobných klepů moc nepomáhalo.
Když mi bylo patnáct a pořád jsem nedostala první menstruaci, máma mě objednala k místnímu praktikovi. Po několika krevních testech a vyšetřeních mě i mou matku náš rodinný lékař ujistil, že jsem zdravá a že některé dívky běžně dospívají trochu později.
Od té doby uběhl skoro celý další rok a krom jednoho nepravidelného cyklu v létě, který netrval ani půl dne, jsem normální menstruaci ještě nedostala.
Upřímně řečeno jsem už vzdala naději, že moje tělo začne fungovat tak, jak má, když jsem sama normální nebyla.
Doktor taky mámě navrhl, aby přehodnotila výběr školy, kam jsem chodila, jelikož stres, který jsem tam prožívala, mohl přispět k mojí očividné fyzické opožděnosti.
Po bouřlivé výměně názorů mezi rodiči, při které se máma postavila na mou stranu, mě poslali zpátky do školy, kde jsem byla dál nelítostně šikanovaná.
Krutost spolužáků sahala od hanlivých přezdívek a roznášení drbů k přilepování vložek na moje záda, a nakonec dokonce i k fyzickým útokům.
Při jedné hodině ručních prací mi pár holek za mnou nůžkami ustřihlo culík a pak s ním mávalo kolem dokola jako s trofejí.
Všichni se smáli. V tu chvíli jsem nenáviděla ty, co se vysmívali mému utrpení, víc než ty, kteří ho způsobili.
Během jedné hodiny tělocviku mě stejné holky vyfotily telefonem ve spodním prádle a poslaly fotku všem v našem ročníku. Ředitel to začal rychle řešit a vyloučil tu, které telefon patřil, ale tou dobou už se na můj účet pobavila polovina školy.
Pamatuju si, že jsem ten den hrozně brečela – samozřejmě ne před ostatními, ale na záchodě. Zamkla jsem se v kabince a začala přemýšlet o tom, že bych s tím vším skoncovala. Vzala bych si pár prášků a prostě se na to vykašlala.
Život mi přinášel jen hořká zklamání a já už jsem ho dál žít nechtěla.
Neudělala jsem to jen proto, že jsem byla příliš velký zbabělec.
Příliš jsem se bála, že to nevyjde a já se probudím a budu muset čelit následkům.
Byla jsem na konci svých sil.
Můj bratr Joey mi řekl, že na mě všichni útočí, protože jsem hezká, a mým trýznitelkám říkal závistivé krávy. Řekl, že ve skutečnosti jsem vážně moc pěkná, a doporučil mi, ať se nad to všechno povznesu.
Což bylo jednodušší říct než udělat – a tvrzením, že jsem vážně moc pěkná, jsem si taky nebyla moc jistá.
Spousta holek, co na mě útočily, mě šikanovaly už od školky.
Pochybovala jsem o tom, že s tím tehdy měl co do činění můj vzhled.
Lidi mě prostě neměli rádi.
Joey se mě sice snažil podporovat a hájit moji čest, ale nechápal, jaké to pro mě ve škole je.
Můj starší bratr byl prostě ve všech smyslech slova úplně jiný.
Já jsem byla malá, on vysoký. Já měla modré oči, on zelené. Já tmavé vlasy, on světlé. On měl krásně opálenou pokožku, já bledou. On byl přímočarý a upovídaný, já tichá a introvertní.
Největším rozdílem mezi námi bylo to, že mého bratra všichni v Komunitní škole v Ballylagginu, neboli Ballylagginské – místní státní střední škole, kam jsme oba chodili, zbožňovali.
Samozřejmě že získání místa v týmu Juniorského corkského hurlingu mu na popularitě neubralo, ale i bez sportu to byl skvělý kluk.
Snažil se mě před vším chránit, ale pro jednoho samotného kluka to představovalo nemožnou úlohu.
S Joeym jsme měli ještě jednoho staršího bratra, Darrena, a tři mladší: Tadhga, Ollieho a Seana, ale ani jeden z nás s Darrenem nepromluvil od chvíle, kdy před pěti lety po jedné z mnohých hádek s naším otcem odešel z domova. Tadhgovi a Olliemu bylo jedenáct a devět a chodili teprve na základku a Sean, kterému byly tři, sotva vyrostl z plenek, takže jsem neměla zrovna moc ochránců, které bych k sobě mohla přivolat.
V situaci jako tahle mi můj nejstarší bratr chyběl.
Darrenovi bylo třiadvacet a byl o sedm let starší než já. Byl velký, ničeho se nebál a byl to asi ten nejlepší starší brácha, jakého by si mohla dospívající holka přát.
Už od dětství jsem ho naprosto zbožňovala, dolézala jsem za ním a jeho přáteli a chodila s ním všude, kam se vydal. Vždycky mě chránil, a když jsem doma něco provedla, vzal to na sebe.
Neměl to jednoduché. Jelikož jsem byla o tolik mladší než on, nikdy jsem plně nechápala, jak těžké to pro něj bylo. Máma s tátou spolu chodili jen pár měsíců, když v patnácti otěhotněla.
Okolí ho okamžitě označilo za nemanželské dítě, jelikož se v katolickém Irsku osmdesátých let narodil mimo manželský svazek. Život se s mým nejstarším bratrem nikdy zrovna nemazlil, a jakmile dospěl do věku jedenácti let, všechno se ještě mnohem zhoršilo.
Darren byl skvělý v hurlingu stejně jako Joey, ale táta ho nenáviděl stejně jako mě. Pořád mu na Darrenovi něco vadilo – ať už jeho vlasy, nebo to, jak psal, jeho výkon na hřišti, nebo to, s kým chodil.
Darren byl gay a táta se s tím nikdy nedokázal smířit.
Za sexuální orientaci mého bratra podle něj mohla jedna specifická událost, ke které došlo několik let předtím. Nic a nikdo ho nedokázal přesvědčit, že být gay není otázkou volby.
Darren se narodil jako gay, stejně jako se Joey narodil jako heterosexuál a já jako nic.
Byl takový, jaký byl, a lámalo mi srdce, že ho vlastní rodina nepřijala.
Život s homofobním otcem byl pro mého bratra utrpením.
Tátu jsem za to nenáviděla víc než za všechny ty další hrozné věci, kterých se za celé ty roky dopustil.
Nenávist ke svému vlastnímu synovi a to, jak ho diskriminoval, byly zdaleka jeho nejhorší vlastnosti.
Když se Darren rozhodl na rok přestat s hurlingem, aby se mohl soustředit na maturitu, táta se přes to nedokázal přenést. Měsíce rozepří a fyzického napadání nakonec vyústily v obrovskou hádku, po níž si Darren sbalil věci, odešel a už se nevrátil.
Od té doby uběhlo pět let a krom každoročního vánočního přání v poštovní schránce ho nikdo z nás neviděl a ani o něm neslyšel.
Ani jsme na něj neměli telefon nebo adresu.
Jako by se vypařil.
Potom se veškerý nátlak, který otec vyvíjel na Darrena, přenesl na jeho mladší syny – kteří byli v očích mého otce jeho jedinými normálními mužskými potomky.
Když otec zrovna netrávil čas v hospodě nebo nesázel, tahal kluky na tréninky a zápasy.
Veškerou pozornost přesunul na ně.
Já jsem pro něj nic neznamenala, jelikož jsem byla holka.
Sport mi nešel, neučila jsem se dobře a nedařily se mi ani další koníčky.
V očích našeho otce jsem až do osmnácti byla jen další přítěží, kterou bylo třeba živit.
Nepřišla jsem na to sama. Táta mi to už nesčetněkrát vysvětlil.
Když to udělal popáté nebo pošesté, začalo mi to být jedno.
Už hodně dávno mě přestalo bavit žadonit o lásku někoho, kdo mě dle svých vlastních slov nikdy nechtěl.
Tlak, který vyvíjel na Joeyho, mi ovšem dělal starosti, a proto jsem se také cítila tak provinile pokaždé, když se mě Joey zastal.
Byl v šestém ročníku, posledním stupni na střední, a měl dost vlastních starostí: s Gaelskou atletickou asociací, prací na částečný úvazek na benzínce, maturitou a svou přítelkyní, Aoife.
Věděla jsem, že když jsem smutná, Joey to prožívá taky. Nechtěla jsem pro něj být přítěží nebo někým, na koho by pořád musel dohlížet, ale bylo tomu tak už odedávna.
Ve škole jsem nedokázala už ani minutu snášet zklamání v bratrových očích, když jsem kolem něj procházela na chodbě. Kdykoli se na mě podíval, soucitně zkrabatil tvář.
Na druhou stranu musím říct, že všichni učitelé v Ballylagginské se mě snažili před lynčujícím davem chránit. Školní poradkyně, paní Falvyová, mi dokonce během druhého ročníku zajistila sezení s psycholožkou. Ta se konala každý druhý týden až do chvíle, kdy na ně došly příspěvky.
Mámě se podařilo sesbírat dost peněz na to, abych mohla začít chodit k soukromé poradkyni, ale stálo to osmdesát eur za sezení. Navíc jsem na matčino přání musela silně cenzurovat to, co jí říkám. Nakonec jsem se s ní setkala jen pětkrát, než jsem musela matce zalhat a říct jí, že už se cítím líp.
Necítila jsem se líp.
Nikdy jsem se necítila líp.
Jen jsem se nemohla dívat, jak s tím vším máma zápasí.
Nenáviděla jsem se za to, že z ní vysávám peníze. Takže jsem se přemohla, vykouzlila na tváři úsměv a každý den jsem dál dobrovolně docházela do pekla.
Šikana ale nikdy nepřestala.
Nic nepřestalo.
Dokud se jednoho dne najednou všechno nezměnilo.
Stalo se to minulý měsíc, týden před vánočními prázdninami –pouhé tři týdny po podobné příhodě se stejnou skupinou holek. Domů jsem přišla uplakaná s roztrženým svetrem a nosem nacpaným kapesníčky, abych zastavila krvácení. K němu došlo po rvačce s několika holkami z pátého ročníku, které trvaly na tom, že jsem se jedné z nich pokusila svést přítele.
Samozřejmě to byla lež, jelikož jsem kluka, kterého jsem měla údajně svést, nikdy ani neviděla. Jednalo se jen o další z dlouhé řady směšných a smyšlených důvodů, proč mě zmlátit.
Toho dne jsem přestala.
Přestala jsem lhát.
Přestala jsem cokoli předstírat.
Prostě jsem přestala.
Něco se tehdy nezlomilo jen ve mně, ale i v Joeym. Přišel domů hned po mně s týdenním vyloučením ze školy za to, že zmlátil bratra hlavní útočnice, Ciary Maloneyové.
Mámě stačil jediný pohled a rozhodla se mě poslat na jinou školu.
Ignorovala mého otce, který byl toho názoru, že bych se měla víc zocelit, zašla si do úvěrového družstva a vzala si půjčku, aby zaplatila školné na Gymnáziu v Tommenu – soukromé, placené střední škole ležící čtyřiadvacet kilometrů severně od Ballylagginu.
Ačkoli jsem se o mámu bála, bylo mi jasné, že jestli do staré školy vstoupím ještě jednou, už nikdy z ní nevyjdu.
Dál už to prostě nešlo.
Dostala jsem šanci na lepší a šťastnější život a popadla ji vší silou.
Bála jsem se reakce dětí v naší čtvrti na to, že budu chodit na soukromé gymnázium. Zároveň jsem ale věděla, že to nemůže být horší než všechno, co jsem si vytrpěla na škole, kterou jsem opouštěla.
Krom toho budu na Gymnáziu v Tommenu chodit do třídy s Claire Biggsovou a Lizzie Youngovou – holkami, se kterými jsem se kamarádila na základce. Při zápisu mi to prozradil ředitel, pan Twomey, když jsme se s ním během vánočních svátků s mámou setkaly.
Máma i Joey mě dál neúnavně podporovali, a máma si dokonce v nemocnici přibrala směny, aby zaplatila za moje knížky a novou uniformu, k níž patřilo sako.
Před Gymnáziem v Tommenu jsem saka viděla jen na mužích o nedělní mši – nikdy jsem je nespatřila na puberťácích. Teď se ale stane součástí mého každodenního oblečení.
Odchod z místní střední školy uprostřed třetího ročníku – který měl končit důležitou zkouškou, vedl k velkému rozkolu v mojí rodině. Otce štvalo, že budeme platit tisíce eur za vzdělání, které jsem na veřejné škole hned za rohem získávala zdarma.
Když jsem se mu pokusila vysvětlit, že pro mě škola nebyla tak jednoduchá jako pro jeho všemi zbožňovaného syna z Gaelské atletické asociace, přerušil mě a odmítl mě vyslechnout. Taky mi dal
jasně najevo, že mě na té veleslavné soukromé škole plné nabubřelých a privilegovaných blbců nehodlá podporovat.
Pamatuju si, jak řekl: „Přestaň se vtírat tam, kam nepatříš, holka,“ a „Na ragby a soukromé školy jsme tě nevychovali,“ nemluvě o jeho oblíbené poznámce: „Mezi ty kretény nikdy nezapadneš.“
Chtěla jsem ho okřiknout, že on za to platit nebude, jelikož táta od mých sedmi let jediný den nepracoval a o rodinu se musela starat máma. Na druhou stranu jsem si příliš cenila svého zdraví.
Otec to sice nechápal, ale nutno říct, že ho za celý život nikdo nikdy nešikanoval. Když došlo na šikanu, Teddy Lynch se jí ochotně zhostil sám.
Bůh ví, že si to dost trénoval i na mámě.
Jelikož ho moje školné tak vytočilo, radši jsem strávila většinu vánočních prázdnin zavřená v ložnici a klidila jsem se mu z cesty.
Narodila jsem se jako jediná holka v rodině s pěti bratry, takže jsem měla vlastní pokoj. Joey ho měl taky, ačkoli mnohem větší než já, protože se o něj dělil s Darrenem, dokud se Darren neodstěhoval. Tadhg s Olliem měli další pokoj a Seanovi s rodiči připadla největší ložnice.
Ačkoli můj pokoj byl jen malý úložný prostor v přední části domu, kde nebylo ani dost místa na to, aby se člověk rozmáchl, cenila jsem si svého soukromí. Za něj jsem vděčila dveřím se zámkem.
Přestože se v prvním patře nacházely čtyři ložnice, nebylo tu moc prostoru a celá rodina se musela dělit o obývák, kuchyň a jednu jedinou koupelnu. Náš dvojdům stál na okraji Elk’s Terrace, největší obytné čtvrti v Ballylagginu.
Byla to nebezpečná lokalita s vysokou kriminalitou, které jsem se vyhýbala jen tím, že jsem se schovávala v pokoji.
Moje malá ložnice mi sloužila jako útočiště před domem a ulicí plnými hluku a shonu. Bylo mi ale jasné, že to nevydrží věčně.
O svoje soukromí jsem měla co nevidět přijít, jelikož máma byla znovu těhotná.
Jestli se jí narodí holčička, budu se s ní muset podělit o pokoj.
„Shan!“ Z druhé strany dveří se ozvalo zabušení, které mě vrátilo zpátky na zem. „Pospěš si! Už to v sobě dlouho neudržím.“
„Dvě minuty, Joey,“ zavolala jsem na něj a znovu se na sebe podívala. „Ty to zvládneš,“ zašeptala jsem. „Levou zadní, Shannon.“
Znovu se ozvalo zabušení, takže jsem si rychle utřela ruce do ručníku na sušáku a odemkla dveře, za nimiž stál můj bratr v černých boxerkách. Právě se škrábal na hrudi.
Jakmile si všiml, jak vypadám, vykulil na mě oči. Z tváře mu vyprchala ospalost a nahradil ji čilý a překvapený výraz. Z hurlingového zápasu, který hrál o víkendu, si odnesl pořádný monokl, ale zdálo se, že si z toho vůbec nic nedělá.
„Vypadáš…,“ nedořekl a ještě jednou si mě pořádně prohlédl. Připravila jsem se na to, že si mě bude dobírat, ale nic takového se nestalo. „Hezky,“ řekl nakonec a ve světlezelených očích se mu objevil vroucí a zároveň ustaraný výraz. „Ta uniforma ti sluší, Shan.“
„Myslíš, že to dopadne dobře?“ zeptala jsem se tiše, abych nevzbudila zbytek rodiny.
Máma včera odpracovala dvě směny a oba teď s tátou spali. Zpoza zavřených dveří ložnice jsem slyšela tátovo hlasité chrápání. Oba mladší kluky bude muset později někdo vytáhnout z postele a připravit do školy.
Jako obvykle jsme v tuhle hodinu byli vzhůru jen Joey a já.
Dva kumpáni.
„Myslíš, že tam zapadnu, Joey?“ vyslovila jsem nahlas to, čeho jsem se bála nejvíc. U Joeyho jsem si to mohla dovolit. Byl to jediný člověk v rodině, s kterým jsem si mohla otevřeně promluvit a svěřit se mu. Shlédla jsem na svou uniformu a odevzdaně jsem pokrčila rameny.
Podíval se na mě a v očích se mu zalesklo něco, co neřekl nahlas. Bylo mi jasné, že vstal tak brzo ne proto, že potřeboval nutně na záchod, ale protože mě chtěl uklidnit před prvním dnem v nové škole.
Bylo 6:15 ráno.
Výuka v Ballylagginské stejně jako na Gymnáziu v Tommenu začínala až v 9:05. Já ale musela na autobus a ten jediný, který tudy projížděl, měl dorazit v 6:45.
Šlo o první ranní autobus z Ballylagginu, ale musela jsem ho chytit, abych do školy dorazila včas. Máma ráno většinou pracovala a táta mě odmítl kamkoli zavézt.
Když jsem se včera večer táty zeptala, jestli mě vezme do školy, odpověděl mi, že kdybych se přestala povyšovat a vrátila se do
Ballylagginské, kam chodí Joey a každé druhé dítě v ulici, nepotřebovala bych nikam svézt.
„Jsem na tebe tak pyšný, Shan,“ řekl Joey hlasem plným emocí. „Ani nevíš, jak moc jsi odvážná.“ Několikrát si odkašlal a pak dodal: „Počkej – něco tu pro tebe mám.“ Přešel přes úzké odpočívadlo do svého pokoje a za necelou minutu se vrátil. „Tumáš,“ zamumlal a vrazil mi do ruky dvě pětieurovky.
„Ne, Joey!“ okamžitě jsem jeho těžce vydřené peníze odmítla. Na benzínce si moc nevydělal a peníze se v naší rodině sháněly těžko, takže představa, že si od svého bratra vezmu deset eur, byla nepřijatelná. „Nemůžu –“
„Vezmi si ty peníze, Shan. Vždyť je to jen deset eur,“ přikázal mi a zamítavě se na mě podíval. „Vím, že ti prababička přispěla na autobus, ale měla bys mít taky něco v kapse. Netuším, jak to tam funguje, ale nechci, abys do školy dorazila bez pár drobných.“
Namáhavě jsem polkla a špitla: „Víš to jistě?“
Joey přikývl a přitáhl si mě k sobě, aby mě mohl obejmout. „Bude to skvělé,“ zašeptal mi do ucha a sevřel mě tak pevně, že jsem si nebyla jistá, koho z nás se snaží přesvědčit nebo utěšit. „Jestli tě někdo bude jen náznakem otravovat, napiš mi a já tam dojedu a spálím celou tu posranou školu spolu s každým nadutým mrňavým ragbistou na popel.“
To mě probralo.
„Dopadne to dobře,“ řekla jsem tentokrát trochu rozhodněji, protože jsem si potřebovala uvěřit. „Jestli ale nepohnu kostrou, přijdu pozdě. To si hned první den nemůžu dovolit.“
Naposled jsem svého bratra objala, oblékla si kabát, popadla školní batoh, navlékla si ho na záda a vyrazila ke schodišti.
„Napiš mi,“ zavolal na mě Joey, když jsem byla na půl cesty dolů po schodech. „Myslím to vážně. Jestli ti někdo byť jen zkřiví vlásek, přijedu a postarám se o něj.“
„Já to zvládnu, Joey,“ zašeptala jsem, rychle vzhlédla k zábradlí, o které se opíral. Sledoval mě s ustaraným výrazem ve tváři. „Vážně.“
„Vím, že ano,“ řekl hlubokým a smutným hlasem. „Jen… chci, abys věděla, že jsem tu pro tebe, dobře?“ Těžce vydechl. „Vždycky.“
Dívala jsem se, jak mi mává na rozloučenou jako rodič prvorozenému dítěti, které jde první den do školy, a uvědomila jsem si, že to
pro mého bratra není snadné. Vždycky se za mě rval a snažil se mě bránit a chránit.
Chtěla jsem, aby na mě byl pyšný a začal mě vnímat jako něco víc než jen malou holku, která neustále potřebuje jeho ochranu.
Bylo to nutné už jen kvůli mně.
S novým odhodláním jsem se na něj vesele usmála a pospíšila si z domu na autobus.