Pražané, kteří bydlí na západním okraji města, mají svým způsobem štěstí – vlasy jim často čechrá vítr od jihozápadu, přinášející svěží vzduch z lesů Křivoklátska, oázy zeleně a nádherné lokality, vysoce ceněné již ve středověku. Panovníci si vážili zdejších hlubokých hvozdů a hojnosti zvěře, která v nich žila. A tak není divu, že právě tato lokalita bývala po staletí jejich nejoblíbenějším lovištěm. Bral se na to ohled i při kolonizaci zdejšího území – lokátoři zakládali vesnice tak, aby celistvost lesů nenarušili. Ruku v ruce s tím šla i celistvost správní, při které se dbalo, aby území nebylo rozparcelováno mezi více majitelů. Po staletí tak byla jedinými vlastníky česká knížata, později králové. To se změnilo po roce 1658, kdy panství získali do zástavy Schwarzenbergové. Od nich je koupili Valdštejnové a v roce 1753 nabyli Křivoklátsko sňatkem Fürstenbergové. Ti dali v době nástupu zemědělství a průmyslu některé části odlesnit a na takto získaných pozemcích zakládali zemědělské dvory, železárny a další podniky. Karel Egon I. z Fürstenbergu zavedl do lesního hospodářství nové vědecké metody, zřizoval i lesní úřady, začal s dlouhodobým plánováním těžby dřeva, na panství povolal nejlepší lesníky z Bavorska a Čech. Lesy ale utrpěly několika velkými kalamitami a při obnově dostaly bohužel přednost nepříliš vhodné dřeviny – nastoupil trend zakládání smrkových monokultur a snižování podílu listnatých stromů, a to se
všemi negativními důsledky. Obrátit tento vývoj nebylo jednoduché, teprve od devadesátých let 20. století dochází, byť v omezené míře, ke zvyšování podílu listnáčů.
Lesy jsou dodnes největším přírodním bohatstvím Křivoklátska a také středobodem stejnojmenné chráněné krajinné oblasti (CHKO), která tvoří většinu území popisovaného v této knize. Vyhlášena byla v roce 1978 na ploše 627,92 km². Už o rok dřív se Křivoklátsko dočkalo zařazení do sítě biosférických rezervací UNESCO. Jeho největší hodnoty spočívají v takřka neporušené kopcovité krajině s částečně zachovalými smíšenými a listnatými lesy. Odborníci zjistili, že se tu stále vyskytuje na 80 druhů původních dřevin, stromů a keřů. Významným prvkem jsou tzv. pleše, otevřené plochy na jihozápadních svazích, řídce porostlé keři. Také živočišná říše je na Křivoklátsku velice bohatá. Jen pro představu – žije tu 24 kriticky ohrožených, 53 silně ohrožených a 67 ohrožených druhů živočichů!
Geologický základ území tvoří starohorní a prvohorní horniny Barrandienu, staré až miliardu let, s četnými skalními útvary a kamennými moři, proslulé naleziště zkamenělin. Pouze severní okraj Křivoklátska formovaly druhohorní horniny křídového útvaru s bohatými ložisky kamenného uhlí, v nedávné minulosti těžené v rámci Kladensko-rakovnického revíru.
Na popisovaném území najdeme řadu pamětihodností.
Na prvním místě pomyslného žebříčku je královský hrad Křivoklát, následují další významné hrady, zámky a zříceniny jako Nižbor, Krakovec, Žebrák, Točník, Týřov, Lány a Zbiroh, vynechat nemůžeme ani historická města Rakovník, Žebrák a Beroun. V lesích se skrývají drobné,
ale malebné objekty Dřevíč, Leontýnský zámek nebo zřícenina hradu Jenčov. V Kublově pod Velízem můžeme navštívít památník Leopolda Zvonaře, stálé expozice jsou i ve Skryjích (Barrande), V Luhu (u Branova), Nezabudicích, za pozornost určitě stojí muzea v Berouně, Rakovníku, Žebráku, Lánech a železniční expozice v Lužné. Z lidové architektury patří k nejcennějším Hamousův statek se stálou expozicí ve Zbečně, nejvýznamnější pravěkou památkou je keltské oppidum ve Stradonicích.
S Křivoklátskem jsou spojeny i mnohé významné osobnosti. Na Krakovci pobýval před odchodem do Kostnice Jan Hus. Křivoklát lákal Karla Hynka Máchu (první obraz románového cyklu nazval Křivoklad), hrad najdeme i v díle Aloise Jiráska. V Hudlicích se narodil významný jazykovědec Josef Jungmann, ze Slabců pocházela maminka Jana Nerudy. Nezabudice, hospodu U rozvědčíka a Branov proslavil ve svém díle spisovatel Ota Pavel, který zdejší kraj miloval. Zbiroh je rodným městem Josefa Václava Sládka, v Hýskově u Berouna se narodil spisovatel František Nepil. Oblastí prošel paleontolog Joachim Barrande. Zámek v Lánech využívají již po více než sto let českoslovenští a čeští prezidenti; jeden z nich, Tomáš G. Masaryk, je také pohřben na zdejším hřbitově.
K ochraně a smysluplnému využití zdejšího lesního bohatství chce přispět také Lesnický park Křivoklátsko, vyhlášený v roce 2010 svobodnou
vůlí tří zakladatelů – Lesů České republiky, Jerome Colloredo-Mannsfelda a České lesnické společnosti, pobočky Křivoklát. Jde o první lesnický park u nás a svým pojetím i první v Evropě. Jeho vznik byl logickým vyústěním dlouhodobého citlivého přístupu mnoha generací lesníků k hospodaření v křivoklátských lesích i přístupu místních obyvatel k nakládání se zdejší krajinou. Představitelé lesnického parku opírají svou činnost i o komunikaci a spolupráci s obcemi i s dalšími subjekty, které tu působí, a to v duchu hesla „Území pro přírodu i pro lidi“. Všichni společně tak v souladu s tradicemi života na českém venkově usilují o zachování křivoklátského lesnictví jako kulturního odkazu našich předků.
Na druhé straně se zdá, že komunikace s obcemi zatím příliš nefunguje zástupcům českého ministerstva životního prostředí a ochráncům přírody, kteří před časem oznámili záměr nahradit dosavadní chráněnou krajinnou oblast nově vyhlášeným národním parkem Křivoklátsko. Obce (a je jich celkem 28) mají obavy, že by vyšší stupeň ochrany přírody významně omezil jejich pravomoci a negativně zasáhl do života jejích obyvatel. Proto založily svazek, který proti parku společně bojuje. Vyhlášení parku však podporuje většina odborníků; zdejší příroda by si vyšší stupeň ochrany jistě zasloužila. Nezbývá než doufat, že obě strany nakonec najdou společnou řeč, že se v duchu známého rčení „vlk nažere a koza zůstane celá“.
Dodnes vzpomínám na tiskovou besedu, které jsem se před lety zúčastnil jako redaktor jednoho z deníků. Byla svolána k zahájení příprav výstavby přehradní nádrže na Berounce pod Křivoklátem.
Seděl jsem tam a nevěřícně poslouchal nadšené proslovy o tom, jak přehradní hráz vytvoří nádrž dlouhou několik kilometrů, jak jednomu kopci nad hrází uříznou vršek a v jeho nitru vyhloubí jámu pro jezero, které přehradu promění na přečerpávací atd. atd. A přitom jsem si živě představoval buldozery, které srovnají se zemí vše, co bude stát v cestě, náklaďáky, jezdící tam a zpět po nově vybudovaných cestách, miliony vzrostlých stromů, které
tomuto projektu padnou za oběť, a především jednou provždy zaplavené a ze světa vymazané údolí, které tolik miloval a ve svých knihách zvěčnil spisovatel Ota Pavel. V duchu jsem se ptal: Jak mám tohle sdělit čtenářům a přitom mezi řádky naznačit, jak hluboce s tím nesmyslným projektem nesouhlasím?
Naštěstí jsem nezůstal sám, komu byly podobné plány trnem v oku, a přehrada Křivoklát se budovat nikdy ani začala. Nezbývá
než doufat, že nikoho nenapadne se k tomu záměru, který by zdevastoval zdejší nádhernou krajinu, vracet. I když – lidská hloupost je nesmrtelná. V. S.
Král českých hradů
Zdejší krajina, odpradávna porostlá hlubokými na zvěř bohatými listnatými lesy, byla již kolem roku 1000 loveckým hvozdem, knížecí honitbou; lov byl tehdy v dobách míru jedinou možností, jak předvést svou zdatnost a bojového ducha, navíc nešlo jen o vítaný zdroj obživy, ale i o významnou událost společenskou a diplomatickou. Řada důležitých listin, vydaných ve 12. století na zdejších panovnických sídlech, svědčí o tom, že více než z Pražského hradu se tehdy vládlo ze zdejšího hvozdu.
Královský hrad Křivoklát, národní kulturní památka, stojí na skalnatém ostrohu, který úzkou šíjí vybíhá ze zalesněné pahorkatiny směrem k západu a na třech stranách spadá strmými svahy do údolí Rakovnického potoka, dříve nazývaného Rokytka. Ten hradní vrch obtéká a o kus dál ústí do řeky Berounky. I když se hrad tyčí poměrně vysoko nad údolím, je ve skutečnosti ukrytý v hluboké, kolem dokola zalesněné kotlině, protože okolní kopce ho výrazně převyšují. Polohou se tak v mnohém podobá nepříliš vzdálenému Karlštejnu. S trochou nadsázky tak můžeme říct, že jeho výhodou nebylo ani tak silné opevnění, ale především to, že ho útočníci nemohli najít. Své jméno získal pravděpodobně podle křivých základů nebo nízkých křivých stromů, tzv. klátů.
Křivoklát, často označovaný za krále českých hradů, patří k nejznámějším a vůbec nejstarším sídlům českých panovníků. Přesto jsou jeho počátky zahaleny v mlze. První písemný záznam jej zmiňuje v roce 1110, kdy tady podle kronikáře Kosmase kníže Vladislav I. uvěznil svého bratrance
Otu II. Černého, knížete olomouckého. Kosmas přitom neopomněl zmínit, že hrad (spíše však hradiště nebo opevněná lovecká tvrz) byl před tímto datem přestavěn; znamená to, že již nějakou dobu existoval a jeho vznik je tak možné datovat nejpozději do 11. století. Podle posledních průzkumů však nebyl hrad pravděpodobně postaven v místě staršího sídla, jak se dříve uvažovalo, ale „na zelené louce“; původní hradiště stávalo asi jinde. Hrad postavený Vladislavem I. před rokem 1110 byl už kamennou stavbou, tvořenou palácem a obytnou věží. Nejstarší stavební etapu hradu pak dotvořil král Přemysl Otakar I. (1197–1230), který si toto sídlo nad Rokytkou oblíbil. Pobýval tady už rok po svém zvolení a přemístil sem i úřad lovčího z knížecího dvorce ve Zbečně, který tak přestal být venkovským sídlem panovníka. Tuto funkci převzal Křivoklát a plnil ji až do roku 1658, kdy přešel do rukou šlechty.
Hrad i celé Křivoklátsko s hlubokými lesy měl v lásce i Václav I., náruživý lovec, milovník zábavy a kratochvílí všeho druhu, který se tady oddával světským radovánkám, což se mu svým způsobem stalo osudným; při lovu ve zdejších lesích totiž přišel o oko. Častému a delšímu pobytu krále a jeho družiny hrad postupně přestal
Křivoklát od jihozápadu
vyhovovat, proto byl po roce 1240 přestavěn (v románském a raně gotickém slohu) a také opevněn kamennými hradbami. Současně změnil i jméno – začal se označovat jako Castellum novum, Nový hrádek. Toto pojmenování však postupně ustoupilo do pozadí. Často sem zajížděl i Václavův syn Přemysl Otakar II., který po otcově smrti (1253) Křivoklát goticky dostavěl.
Teprve v době jeho vlády se hrad proměnil na skutečně reprezentační sídlo českých panovníků, středisko nově vytvořeného (rakovnického) kraje a korunního panství.
Kdo byli manové
Aby hrad byl bezpečně chráněn a měl dostatečnou péči, zavedl král Přemysl Otakar II. služebné a robotné manské služby, převzaté z nově zavedeného německého práva. Služebné neboli ušlechtilé manství vykonávali svobodní lidé, kterým majitel doživotně propůjčil vsi, dvory a tvrze v kraji, a za to měli za povinnost v případě potřeby bránit hrad. Někteří sídlili přímo na hradě, jiní se sem museli dostavit na rozkaz panovníka, purkrabího nebo hejtmana. Robotné manství vykonávali poddaní, kteří pečovali o hrad, starali se o jeho
provoz a vnitřní život. Na Křivoklátě k nim patřili například lidé, jejichž povinností bylo chytat zpěvné ptactvo nebo zajišťovat seno pro královský prevét (záchod). Za tyto služby dostávali od panovníka různé odměny, privilegia a úlevy.
Po smrti Přemysla Otakara II. v bitvě na Moravském poli v roce 1278 ustal na Křivoklátě téměř veškerý život. Dostavbu dokončil až roku 1287 Václav II. Na hradě však pobýval málo, jen při občasných lovech; o něco víc sem zajížděl Jan Lucemburský. Ten se však později začal obávat, že jeho choť Eliška se chystá jménem nejstaršího syna Václava (pozdějšího Karla) převzít vládu v zemi, a tak královské batole nechal uvěznit nejprve na Lokti a potom právě na Křivoklátě. Chlapec tu v odloučení od matky strávil tři roky, než jej roku 1323 odeslali na výchovu k francouzskému královskému dvoru. Matku už nikdy nespatřil.
Slavičí stezka
Když se Václav, který ve Francii přijal jméno Karel, vrátil do Čech, aby v zanedbané zemi místo věčně nepřítomného otce zavedl pořádek, Křivoklát
Průčelí zapadního křídla s arkýřem a vrátnicí
povolal do Čech svou manželku Blanku, sestru francouzského krále, proslavenou krásou, s níž ho ve Francii oženili již v sedmi letech.
I když tu byla obklopena maximální možnou péčí, v Čechách se jí přece jenom stýskalo. Navíc přišly i rodinné starosti. Král totiž znovu uvěřil různým donašečům a našeptávačům, kteří ze zištných důvodů tvrdili, že se syn chystá svrhnout otce z trůnu, že se už nemůže dočkat vladařské koruny. Prchlivý král Jan proto poručil Karlovi, aby se odebral na Křivoklát a bez dovolení jej neopouštěl. Karel nezapomněl, že ho tu otec již v útlém věku věznil, a tak se rozhodl raději nevzbuzovat jeho hněv a trpělivě počkat, až ho zlost přejde. Blanka odešla samozřejmě s ním, stísněné prostředí hradu ale jen prohloubilo její stesk. Karel, aby ji rozveselil, kupoval od čihařů ptáky a zvláště slavíky, aby jeho mladé choti zpívali. Nezavíral je do klecí, ale pouštěl do křovin a do mladých porostů, zelenajících se na stráni pod hradem. Slavíci se tady usadili a snad z vděčnosti zpívali Karlovi i Blance pro radost. Na tu stráň prý Blanka ráda vycházela postranní branou a sestupovala zvolna dolů k potoku strmou stezkou, kterou nazvala „slavičí“. S Karlem měla dvě dcery, z nichž starší Markétu, později provdanou za uherského krále Ludvíka I., porodila v roce 1335 na Křivoklátě. Právě po jejím narození prý začal Karel do
Manský balkon
blízkosti hradu usazovat zpěvné ptáky. Později, už jako císař, údajně rozkázal křivoklátským poddaným, aby se o stejné rozptýlení postarali každé královně, která by na Křivoklátě přivedla na svět dítě. Roku 1347 byla Blanka korunována českou královnou. Osud však jejímu štěstí a radosti nepřál. O rok později, ve věku 32 let, nečekaně zemřela; největší slávy svého manžela, římského císaře Karla IV., se tak nedočkala.
Často zde býval i Karlův syn Václav IV., který tady strávil léta mládí. Společníkem i důvěrníkem mu při tom byl jeho vychovatel, vyšehradský probošt Burghard, ale i další oblíbenci,
jako zeman Jíra z nedalekých Roztok. Už jako král zde jednal s poselstvy a vyřizoval státní záležitosti; v roce 1380 tu přijal posly anglického krále Richarda II., kteří jej přijeli požádat o ruku jeho sestry Anny. Křivoklát si zamiloval, zveleboval jeho interiéry a pokračoval ve výstavbě. Dal vybudovat purkrabství na prvním nádvoří, věž Huderku i Prochoditou věž při vstupní bráně. Podle pověsti mu právě tady poprvé předvedl své umění legendární kouzelník Žito, kterého později proslavil vítězný souboj se švábskými čaroději v Praze. Postupně však dával víc a víc přednost jiným sídlům, zejména nově vystavěnému hradu Točník a své soukromé rezidenci – Novému hradu u Kunratic.
Jagellonská přestavba
Další panovníci – Zikmund Lucemburský, Ladislav Pohrobek ani Jiří z Poděbrad – se o Křivoklát moc nestarali. Naopak slavné období zažíval hrad za Vladislava II. Jagellonského, který si Křivoklát hned od první návštěvy v roce 1473 zamiloval, stejně jako jeho manželka Anna. Zahájil jeho další – nejdůkladnější – přestavbu, která hradu dala dodnes zachovaný vzhled ve stylu pozdní gotiky. V té době vznikl hejtmanský dům (nové purkrabství), byl přestavěn palác, jehož velký přemyslovský královský sál dostal novou hvězdicovou klenbu, nová okna a dveřní portálky. Nad průjezdem byl mezi dva pilíře zasazen velký, bohatě zdobený arkýř s poprsím krále Vladislava II. a jeho syna Ludvíka, přestavěn byl i malý rytířský sál a královská kaple, opatřená síťovou klenbou, novou figurální a ornamentální výzdobou a vybavená skládacím oltářem – cennou trojkřídlou archou asi z let 1490–1510. Vedle průjezdu palácem byl na prvním nádvoří postaven krásný přízemní balkónek, určený manům k slavnostnímu uvítání panovníka při jeho příjezdu na hrad. Vladislavova přestavba se věnovala také hradnímu opevnění. Před Prochoditou věží vzniklo nové předbraní s bránou a padacím mostem, hradby byly zesíleny o tři bašty, z nichž Zlatá byla současně hladomornou. Za celou pozdně gotickou přestavbou zřejmě stáli dva stavitelé pražské královské hutě – Benedikt Ried (Rejt) a Hanuš Spiess.
Pozdně gotická věž Huderka
Hrad a jeho vězni
Po nástupu Habsburků na český trůn v roce 1526 slavné časy Křivoklátu skončily. Noví panovníci o něj nestáli, sídlili zde jen hejtmani nebo zástavní držitelé. Hrad stále víc ztrácel obytnou funkci a stával se státním vězením a mučírnou. Milovníci tajemna dokonce tvrdí, že z jeho zdí dodnes sálá utrpení těch, kteří tu byli vězněni a mučeni. Jako věznice sloužil Křivoklát příležitostně již dřív. V roce 1480 tady skončili čtyři pražští měšťané, protestující proti rekatolizaci českých zemí, jak ji uplatňoval Vladislav Jagellonský. V roce 1496 sem byli dopraveni čtyři vůdci známého povstání kutnohorských havířů; tři byli následně na nádvoří popraveni, čtvrtý omráčil kata a utekl.
V roce 1547 zde byl uvězněn první biskup Jednoty bratrské Jan Augusta se svým druhem Jakubem Bílkem. Král Ferdinand I. Habsburský byl nesnášenlivý katolík, což dal najevo již při setkání s českými bratry v roce 1535. Když mu pan Krajíř z Krajku, příznivec bratří a pomocník biskupa Augusty, předložil jejich podobu víry, odmítl ji příkrými slovy: „Rádi bychom věděli, kterak vy jste k této víře přišli. Sám čert vás v ni uvedl.“ Proto čekal na vhodnou příležitost, jak Jednotu zničit. Ta přišla po bitvě u Mühlbergu, v níž zvítězil nad německými protestanty a pak tvrdě zasáhl i proti odbojným českým stavům, které mu odmítly vojenskou pomoc. Nevynechal ani české bratry a jejich biskupa Jana Augustu, které obvinil z účasti na povstání. Jednota byla v Čechách zakázána, její sbory uzavřeny, kněží zajati a tisíce členů vyhnány ze země. Biskup Augusta byl odvezen do Prahy a tam nelidsky mučen, aby doznal, kdo stál v čele odboje. Ani pálení ohněm či napínání na skřipec hlavou dolů ho však nedonutily k udavačství. Z Prahy byl polomrtvý dopraven na Křivoklát a tam ponechán o samotě v přítmí chladné podzemní kobky. Podobným způsobem tu byl vězněn i bratrský kněz Bílek. Ten byl po 13 letech propuštěn; usadil se ve vsi pod Křivoklátem a žil tu jako tkadlec, protože se nechtěl odloučit od svého biskupa. Augusta tu zůstal ještě o tři roky déle; na svobodu se dostal teprve na přímluvu Filipíny Welserové, tajné manželky arciknížete Ferdinanda II. Tyrolského, druhorozeného syna českého krále Ferdinanda I.
Křivoklátská dominanta – Velká věž
Dolní nádvoří s Prochoditou věží
Láska až za hrob
Filipína Welserová byla dcera bohatého kupce z bavorského Augsburgu. Vynikala bohatstvím ducha a dobrým srdcem, v neposlední řadě i tělesnou krásou; říkalo se o ní, že je vůbec nejkrásnější ženou v Evropě. Kdo by se tak mohl divit mladému královskému synkovi, vynikajícímu politikovi a diplomatovi, od roku 1547 královskému místodržícímu v Čechách, že zahořel spalující láskou? Kvůli ní se vzdal všech šancí a výhod, které mu nabízel jeho původ; odmítl dokonce i polskou korunu, kterou měl takřka na dosah – stačilo jen zříci se neurozené Filipíny, s níž se seznámil na zámku v Březnici, kde pobývala u své příbuzné Kateřiny z Lokšan. Tam se s Filipínou v roce 1557 také tajně oženil. Požadavkům nevyhověl, neustoupil a trůn raději odmítl. Na rozkaz císaře, který nerovnému sňatku prince s kupcovou dcerou nepřál, měl být sňatek před veřejností utajen. Proto byl Filipíně určen za pobyt odlehlý, tichý Křivoklát, kde od roku 1560 trávila čas v jakémsi domácím vězení. Protože sama na sobě poznala císařův hněv a jeho krutost, pociťovala hluboký soucit s nebohými křivoklátskými vězni, českými bratry Augustou a Bílkem.
Často je navštěvovala, nosila jim jídlo a různé dárky, neostýchala se s nimi hovořit ani ošetřovat jim rány. A čekala jen na příležitost, aby mohla ulehčit jejich utrpení. Ta přišla po roce 1563, kdy vyprosila pro Jana Augustu významnou úlevu – mohl opustit nehostinnou tmavou kobku a přesídlit do mnohem příjemnější místnosti, kterou mu na hradě vykázali. Po sedmi letech nastaly šťastnější chvíle i pro ni. Arcikníže Ferdinand se stal místodržícím v Tyrolsku a odvezl si manželku na nádherný zámek v Ambrasu. Během křivoklátského vyhnanství porodila Filipína Ferdinandovi tři děti – v roce 1560 syna Karla a o tři roky později dvojčata Filipa a Marii. Protože byla oficiálně považována za neprovdanou, musely být její děti, vzešlé z tohoto svazku, „adoptované“ jako nalezenci. V praxi to probíhalo tak, že každé novorozeně bylo třeba nejprve položit přede dveře, kde ho Filipína „našla“ a „ujala“ se ho. Teprve v roce 1576 se manželé dočkali toho, že právoplatnost jejich sňatku uznala papežská kurie. To už bylo Filipíně 51 let; o dva roky později zemřela. Traduje se, že za svého pobytu v Čechách přilnula k českému národu a naučila se dobře mluvit česky.
Císař Rudolf II. neměl o hrad valný zájem. V době jeho vlády se tady prováděla jen nejnutnější údržba, některé umělecky cenné objekty byly dokonce upraveny na skladiště. I nadále tu fungovalo státní vězení. Asi nejznámějším křivoklátským vězněm byl alchymista, okultista, mystik, ale především šarlatán Eduard Kelley, v kronikách označovaný jako Engelender – Angličan, jedna z nejznámějších osobností rudolfínské doby. Uvěznění bylo poslední tečkou za jeho dramatickým a velmi pestrým životem, bohatým na události, při kterých často balancoval na hraně.
Smutný konec šarlatána
Do Prahy na císařský dvůr přišel Kelley (skutečným jménem Talbot, v Anglii za podvody potrestaný uříznutím obou uší, což zakrýval dlouhými vlasy), na doporučení jihočeského velmože Viléma z Rožmberka, z jehož štědrosti jistý čas pohodlně žil na zámku v Třeboni. Tak jako řada dalších využil ke svému prospěchu panovníkovu zálibu v různých vědách
na pomezí seriózního bádání a podvodu. Koupil honosný dům na Karlově náměstí, dnes známý jako Faustův dům, a zřídil si v něm laboratoř, kde prováděl různé alchymistické pokusy. Tvrdil o sobě, že dokáže přeměnit olovo ve zlato, sliboval kdeco. Výsledky však byly mizivé, což císaře Rudolfa II., který jeho slibům slepě věřil, popudilo. Mezi lidmi se o něm říkalo, že je čaroděj, spolčený s ďáblem. Ten si ho sice neodnesl, prožil si však své peklo na zemi. Když v roce 1591 porušil císařský edikt a v souboji zabil dvořana Jiřího Hunklera, byl zatčen a převezen na Křivoklát. Tam byl vězněn ve věži Huderce, kde měl být na císařův příkaz držen tak dlouho, dokud neprozradí tajemství výroby zlata, elixíru života a kamene mudrců. Jeho myšlenky se tu však nezabývaly alchymií, ale plány na útěk. Tajně si prý ze zbytků různých látek upletl provaz, po kterém se spustil z okna. Dobří duchové, v jejichž moc věřil, mu však tentokrát nepomohli. Provaz se přetrhl, Kelley se zřítil do hloubky, dopadl na skálu a zlomil si nohu – a to tak nešťastně, že mu ji nakonec museli amputovat. Byl obviněn ze špionáže, nakonec ale omilostněn a propuštěn. Zanedlouho však pro porušení zákona skončil ve vězení znovu, tentokrát na mosteckém hradě Hněvín. I odtud se pokusil utéct, ale výsledek byl navlas stejný jako v prvním případě – při pádu z výšky si ošklivě zlomil i druhou nohu. Pochopil, že jeho situace je bezvýchodná, a protože nechtěl strávit zbytek života ve vězení nebo skončit na popravčím špalku, otrávil se 1. listopadu 1597 prudkým jedem.
Habsburský nezájem
Hradu se nevyhnuly ani neblahé události třicetileté války. V letech 1631 a 1634 se Křivoklátu zmocnilo saské vojsko, které jej vyloupilo
a poničilo, škody utrpěl i v roce 1648, kdy jej obsadil švédský generál Königsmark a jeho vojáci zde zůstali až do uzavření míru.
Hradní knihovna
Za krále Leopolda I. roku 1658 získali křivoklátské panství jako zástavu Schwarzenbergové. Při soupisu vnitřního zařízení se ukázalo, že hrad je téměř prázdný a zplundrovaný, s poničenými okny a dveřmi. V roce 1686 přešlo panství s hradem do dědičného vlastnictví českého místodržitele Arnošta Josefa z Valdštejna, když po dohodě s králem vyplatil Schwarzenbergům 400 000 zlatých. A to byl konec královské éry hradu. Čeští králové si sice ponechali právo vykoupit panství zpět, ale nikdy ho nevyužili. Po roce 1720 přešel Křivoklát sňatkem Marie Anny z Valdštejna na Fürstenbergy. Dvorská komora tehdy odhadla hodnotu panství na jeden milion zlatých. Poté, co český sněm odmítl takovou částku zaplatit, prodal císař Karel VI. panství s hradem dědičně Fürstenbergům za doplatek 200 000 zlatých.
Když zakokrhá červený
kohout…
Do vzhledu Křivoklátu významně promluvily přestavby, vynucené požáry. Jeden takový vypukl už v roce 1422. Vznikl neopatrností královské posádky v konírně na nádvoří, odkud se rozšířil po celém hradě a zničil vše, co bylo ze dřeva. Oheň, který vznikl o Hromnicích roku 1597 v hradním pivovaru vinou jeho mládků, přeskočil i do hradní kanceláře, kde byly uloženy důležité listiny; naštěstí se je podařilo zachránit. Ne však na dlouho: již v červnu 1643 začalo hořet na hradě znovu a mohl za to dvacetiletý podkoní Matyáš Pinkas. Oheň zničil téměř všechno, kromě klenutých místností v přízemí, sálu a kaple s předsíní. Vyhořelo 38 místností, v popel se obrátily majestáty manů i další cenné předměty, uložené tady jako na bezpečném místě na počátku třicetileté války. Ztráty, způsobené plameny, byly nenahraditelné. Když Pinkas viděl zkázu hradu, sedl na koně, ujel do Berouna a pak až do Příbrami, kde byl dopaden. Když ho eskorta vedla v řetězech k výslechu do Strašecí, podařilo se mu uprchnout.
V květnu 1644 byl chycen znovu a následně odsouzen k nuceným pracím při obnově hradu. Král Ferdinand III. pak musel chtě nechtě dát hrad obnovit. Další zkázu velkého rozsahu přinesl požár z 18. srpna 1826. Tentokrát bylo jeho ohnisko v bytě vrchního aktuára (správce). Oheň opět zasáhl a „strašlivě zpustošil“ (jak napsal list Prager Zeitung) celý hrad, kromě velkého královského sálu a kaple. Až když na místo dorazily dvě hasičské stříkačky z Nižboru a Rakovníku, podařilo se požár alespoň omezit. Jak uvedl ve své zprávě inspektor panství Nittinger, „… hořely knížecí pokoje i s nábytkem, byt aktuára, kancelář proti nádvoří, kancelář vrchního a faráře, střecha věže i s hodinami, střecha nad kaplí, kruchta s varhanami, byt učitele a škola … vše shořelo až na klenby v přízemí. Ohněm vzplanula též okna sklepení a zde uložená
Hradební zeď s obrannou věží
vlna z křivoklátského panství… Oheň se šířil bleskurychle po všech střechách, že nebylo možno myslet na záchranu budov, zvláště když nebylo v zámku dostatek vody a tato byla přinášena z potoka v Budech. Ačkoliv hořící krovy a trámy a kamení i cihly létaly nejen na nádvoří, ale i na silnici, která vede z Bud do hradu, přece naštěstí nepřišel o život žádný člověk.“
Po posledním požáru byl hrad, pýcha českých panovníků a perla království, de facto zničen. Dočkal se jen částečných oprav a v tomto neutěšeném stavu zůstal až do roku 1850, kdy se jej z podnětu literáta a dramatika, českého obrozence Jana Erazima Vocela rozhodl Karel Egon II. z Fürstenbergu obnovit v původní podobě. Práce, které začaly v roce 1856, pokračovaly i za jeho nástupce Maxe Egona. Po roce 1876, kdy se zřítila část královniných komnat
v severním křídle paláce na druhém nádvoří, bylo restaurování hradu svěřeno architektu Josefu Mockerovi, na jehož činnost navázal od roku 1906 vídeňský architekt Humbert Walcher, který mimo jiné opravil hradní kapli. Po první světové válce, která veškeré práce na hradě přerušila, dokončili opravy v roce 1921 architekti Kamil Hilbert a Max Urban. To už ale bylo křivoklátské panství ve správě a od roku 1928 i v majetku československého státu. Veškerou péči o hrad převzala Státní památková péče, která v restaurátorských pracích pokračovala. Druhá světová válka práce znovu přerušila, pokračovat se mohlo teprve po roce 1945. Vnitřní úprava hradu byla dokončena až roku 1952. V prostorách hradu pak byla instalována obrazárna a muzeum s četnými unikátními předměty a památkami. Nejdražším a nejvzácnějším výstavním skvostem se stala královská kaple s jedinečným oltářem a nástěnnou výzdobou.
Největší lákadla
Nádherná hradní kaple, Královský a Rytířský sál s expozicí gotického malířského a sochařského umění, knihovna obsahující na 52 tisíce svazků, bohaté Fürstenberské muzeum a obrazárna, bývalé Augustovo vězení a mučírny s mučicími nástroji, monumentální 42 metry vysoká Velká věž s loveckými sbírkami a výhledem do okolí, místnosti věnované Filipíně Welserové, příjemná procházka po hradbách, věž Huderka s černou kuchyní a vyhlídkovým ochozem anebo hejtmanství s příležitostnými výstavami: to jsou hlavní lákadla, která Křivoklát nabízí svým návštěvníkům dnes. Za zmínku rozhodně stojí, že Královský sál s hvězdovou klenbou, největší místnost na hradě, je po Vladislavském sále na Pražském hradě druhý největší gotický sál v Čechách. Za vidění stojí i pokladnice zvaná Stříbrnice; nachází se v přízemí pod Královským sálem a za husitských válek sem Zikmund Lucemburský dal převézt české korunovační klenoty. Dochovaly se i původní dubové dveře z roku 1490; jejich klepadlo je ještě starší, pochází z doby kolem roku 1250.
Královský sál
Lapidárium ve sklepě jižního křídla hradu
Ten, kdo se chce s Křivoklátem dokonale seznámit, má k dispozici velký návštěvnický okruh, zahrnující prohlídku prakticky celého hradu. Ti skromnější mohou vzít za vděk menším okruhem, který představuje gotické paláce, a to i ve zkrácené verzi. Během roku se na hradě koná řada koncertů, divadelních představení či muzikálů, vystupují zde šermíři a sokolníci, pořádají se i krátkodobé výstavy. Zřejmě nejpopulárnější a nejnavštěvovanější akcí je zářijové Křivoklání – přehlídka zábavných programů pro celou rodinu.
Zdejší atraktivní prostředí vždy lákalo filmaře. Natáčely se tady například pohádky Honza málem králem, Jak se budí princezny nebo Třetí princ, filmy Ohnivé ženy, Poklad hraběte
Chamaré nebo Smrt krásných srnců, scénky z Křivoklátu se objevují také v pohádce Anděl Páně, muzikálu Noc na Karlštejně, filmech Slasti Otce vlasti, Johanka z Arku nebo Bathory. Na hrad zavítaly i hollywoodské hvězdy, například Matt Damon a Heath Ledger v pohádkové Kletbě bratří Grimmů.
Na skále nad pivovarskými sklepy proti Velké věži stojí hezká výklenková kaplička Nejsvětější Trojice z přelomu 17. a 18. století, vzorně rekonstruovaná v roce 2008. Jedna stará pověst tvrdí, že v ní byla zaživa zazděna hříšná dcera křivoklátského purkrabího, která hřešila s hradním pánem. Pravda to ale není, jde o vymyšlený příběh, který byl součástí kramářské písně.
Jednou nahoře, jednou dole
Po prohlídce hradu doporučujeme vydat se po úzké pěšině k pomníku knížete Karla Egona II. z Fürstenbergu, odkud se nabízí zřejmě nejhezčí, často fotografovaný pohled na hrad. Čtrnáct metrů vysoký novogotický pomník s knížecí bustou z bílého mramoru od sochaře Emanuela
Maxe dali vybudovat v letech 1858–1860 jako projev úcty a lásky k zemřelému knížeti „v celém okolí nezapomenutelnému“, mecenáši věd a umění, úředníci a zaměstnanci křivoklátského panství. V pozdějších dobách to však s „úctou a láskou“ k tomuto šlechtici začalo být poněkud
Křivoklát – pomník Karla Egona II. z Fürstenbergu
na pováženou: v roce 1918 totiž jeho bustu strhli a shodili ze stráně kladenští radikálové. Na své místo se vrátila až po deseti letech, vzápětí se svržení znovu opakovalo. Pod baldachýn byla opět umístěna roku 1929 – a setrvává tam dodnes.
K pomníku nás od hradu bezpečně dovede žlutá turistická značka spolu s naučnou stezkou, která pak pokračuje po pěšině romantickým skalnatým terénem v zalesněné stráni nad Rakovnickým potokem až k jeho ústí do Berounky, k půvabné vyhlídce zvané Paraplíčko, pojmenované podle tvaru altánku s kuželovitou střechou. Pohled z Paraplíčka patří k nejkrásnějším a nejpůsobivějším výhledům na Berounku. Údolí řeky se v těchto místech lomí ostře vpravo, levý břeh, na kterém je i zmíněná vyhlídka, je strmý a skalnatý, místy doplněný kamennými proudy. Daří se tu lesním a lesostepním společenstvům s mnoha vzácnými a chráněnými druhy rostlin a živočichů; proto byly zdejší strmé stráně vyhlášené za přírodní rezervaci Na Babě.
Co se skrývá v podhradí
Přímo u hradu leží bývalé městečko, dnes městys Křivoklát, které vzniklo v roce 1896 sloučením částí Budy a Amalín. Po dokončení rekonstrukce hradu se stalo oblíbeným výletním cílem. Historie Bud se začala psát na přelomu 14. a 15. století, kdy byl pod hradem v údolí Rakovnického potoka založen mlýn; při něm pak postupně rostly domky drobných řemeslníků. V 16. století byl na rozsáhlém návrší nad hradem založen panský dvůr, který v 17. a 18. století postupně srostl s vískou, původně nesoucí půvabné jméno Čamrdoves – asi podle dřevěných knoflíků zvaných čamrdy, které zdejší obyvatelé vyráběli. Roku 1818 však byla na počest Amálie Bádenské, manželky Karla Egona II. z Fürstenbergu přejmenovaná na Amalienberg, česky Amalín.
Zmíněný mlýn na Rakovnickém potoce čp. 88, nazývaný Panský, Horní, Budský či Podhradec, stojí v hlubokém údolí pod hlavní silnicí. Je nejstarší stavbou v obci (samozřejmě s výjimkou hradu) a zároveň i jedním z nejstarších dochovaných mlýnů v Čechách. Jeho exteriér i interiér si uchovaly řadu hodnotných prvků, mimo jiné renesanční sgrafita na fasádě, ozdobné koule nad štíty a starobylý renesanční krov, v mlýnici zůstala část výrobního zařízení. V zahradě stojí roubená sušárna ovoce. Mlýn je udržovaný a má soukromého vlastníka; prohlédnout si jej tak můžeme jen zvenčí.
Dominantou Amalína je kostel sv. Petra s polygonálním presbytářem a hranolovou věží, původně pozdně gotický z roku 1522, v letech
1880–1885 z větší části nově vystavěný novogoticky podle plánů Josefa Mockera. V přízemním domku v zahradě vedle kostela bydlel významný houslový virtuos Ferdinand Laub. Především v letní sezoně míří do městysu tisíce návštěvníků. Smrt hladem či žízní jim rozhodně nehrozí: o to se stará hned několik místních restaurací a hospůdek, hotel a penzion nevyjímaje. Pro zvídavé a poznáníchtivé je k dispozici i informační centrum chráněné krajinné oblasti Křivoklátsko.
Příjemnou procházku s několika kouzelnými panoramatickými vyhlídkami nabízí pohodlná červeně značená cesta při horním okraji zalesněné skalnaté stráně nad levým břehem Berounky v blízkosti silnice směřující k Lánům severovýchodně od hradu. Svahy, strmě spadající k řece, se jmenují Brdatka a jsou přírodní rezervací o rozloze 34 hektary. Rostou tu převážně doubravy a v podrostu místy i mnohé vzácné rostliny, jako tařice skalní, bělozářka větevnatá a liliovitá, kavyl Ivanův, kokořík vonný nebo chlupáček obecný. V korunách stromů hnízdí káně lesní a včelojed lesní, ve skalách má útočiště výr velký. Daří se tu mloku skvrnitému, ještěrce zelené, užovce hladké i podplamaté. Významný je výskyt pavouků, například slíďák skvrnitý zde žije na jediném místě v Čechách. Cestu, procházející okrajem rezervace,
provází naučná stezka vybavená informačními panely. Odpočinout si můžeme v obnoveném Glorietu, dřevěné šestiboké stavbě kryté hřibovitou střechou, v jejíž blízkosti je jedna z vyhlídek. Nedaleko odtud, ale dost vysoko nad námi při silnici, stojí hezky opravená výklenková kaplička patrona lovců sv. Eustacha z roku 1697, kterou dal vystavět vrchní lovčí Jan Kryštof Rayman jako poděkování za své propuštění z vězení.
Za Brdatkou míjí zmíněná silnice na Lány místní část Křivoklátu zvanou Písky, kterou kromě hájovny tvoří výhradně jen areál Střední lesnické školy a Středního odborného učiliště Křivoklát, kde nové vědomosti získávají budoucí odborníci na lesnické a přírodovědné obory. Nadstandardně vybavený komplex, v němž nechybí ani bazén, byl vystavěn a dokončen v roce 1950; tradice výuky lesnictví je tu však mnohem starší. Již roku 1838 zřídil fürstenberský lesmistr ing. Jan Gintl se souhlasem majitele místního panství, knížete Karla Egona II. z Fürstenbergu, soukromou revírnickou školu. Knížepán jí do vínku věnoval pozemky v křivoklátské části Amalín, kde během jediného roku vyrostla škola s internátem pro 70 žáků. Tu pak po druhé světové válce nahradil současný areál na Pískách.
U Požárů tekla krev
Severně od Písků je osada Požáry, jejímž jádrem býval barokní hospodářský dvůr. Zachovala se z něj jen část, dnes využívaná v rámci Farmy Požáry k chovu skotu plemene Jersey, na druhé straně silnice pak dlouhý přízemní do oblouku vedený trakt a mohutný dvoupatrový špýchar. Ke svému jménu přišel dvůr údajně proto, že vzhledem k poloze na vyvýšené otevřené planině byl oblíbeným terčem blesků, takže tu často hořelo.
Oběť pytláků
Jak vylíčil Otomar Dvořák v knize Tajemné stíny lesů, přepadli 23. září 1815 poblíž osady Požáry pytláci inspektora křivoklátské lesní správy Františka Merleta, na kterého si počíhali v lese. Nejdříve ho postřelili, a když padl na zem, mlátili do něj hlava nehlava pažbami pušek. Zakrváceného a těžce zraněného ho pak nechali ležet a zmizeli. Merlet se ale probral a začal bojovat o život. Protože měl řadu zlomených kostí a neudržel se na nohou, musel se plazit tam, kde doufal v záchranu. Občas omdlel bolestí, sužovala ho
žízeň a propadal halucinacím. Všechny útrapy ale překonal a nakonec se dokázal doplazit až do ovčína poplužního dvora Požáry, odkud ho převezli na hrad Křivoklát. Uzdravil se a zřejmě dál pokračoval v boji proti pytlákům, jak dokládá řada hlášení lesní inspekce s jeho jménem.
U špice lesa asi kilometr severozápadně od Požárů stojí pomník z roku 1946, obehnaný dřevěným plůtkem. Připomíná památku parašutisty Arnošta Mikše, který tu 30. dubna 1942 zahynul. Rotmistr Mikš (1913–1942) byl jedním ze tří členů britské paradesantní skupiny Zinc, jejímž úkolem bylo s pomocí radiostanice zpravodajsky pokrývat Moravu. Skupina se ale od počátku potýkala s obtížemi – nejprve byla kvůli navigační chybě vysazena místo plánovaného Buchlovska až u slovenských Gbel, pak parašutisté zjistili, že jim nefunguje vysílačka. Rozešli se a Mikš se přesunul do Čech. Tady se spolu s odbojářem Josefem Kusým, který mu poskytl úkryt, vypravil ke dvoru Požáry, aby vyzvedl radiostanici a další operační
