Byly jednou čtyři zlobivé holčičky, které porušily pravidla a na školní tabuli naškrábaly ošklivá slovíčka.
Díky za inspiraci, holky!
JITKA LUDVÍKOVÁ CHCÍPNEŠ
© Jitka Ludvíková, 2024
ISBN 978-80-242-9951-8
Vzrušená debata prosakující skrz dveře sborovny signalizovala, že se členové učitelského sboru ještě dohadují. Pro ředitele školy Luboše Pazderu nešlo o vzácný okamžik. Elita národa, které rok co rok prodlužoval pracovní smlouvu, na sebe s oblibou štěká jako hladoví psi. Důvod k rozepřím se vždy najde, a když vykrystalizuje sám, tím líp.
Pazdera se zhluboka nadechl a připomněl si, že je to jenom práce, že jsou větší problémy, které teď musí řešit, které se mu vryly pod kůži, kvůli kterým nemůže spát. Každý má zábavu podle svého gusta, zasmál se a s vervou otevřel dveře svatostánku.
Oči mohl nechat zavřené, podle podrážděné směsice altů a barytonů dokonale odhadl, kdo je přítomen, rovněž rozpoznal malé typické skupinky, ve kterých jeho milovaní kolegové hledali oporu pro svoje názory. Jen kdyby mu tak nepřipomínali hloupé kdákající slepice. Někdy mu vážně lezou krkem! Všichni! Do jednoho!
Všech dvacet jedna členů učitelského sboru. Samozvaná pýcha školství – ovšem ne tady, ne teď. Teď to je cirkus, pódium varieté, netrpěliví sázkaři na vítěze. Jako sekundanti boxerského zápasu se kupí kolem zástupkyně Andrey Buriánkové a mladého učitele zeměpisu
Františka Hartmana. Ano, už zase ti dva, už zase si jdou po krku. A to máme teprve pondělí!
Prý vyhrocená debata. Prd! Trapná komedie. Zoufalá hra o moc, která tak akorát zaplácne další přestávku. Že je to pořád baví? Je všechny! Herce i šmíráky.
Nejsou víc, než náplň hrnce ve stylu pejsek s kočičkou vařili dort – sami o sobě lahůdkou, spolu jedem. Jsou dokonalými protiklady, a to ve všech směrech. Nejde jen o výuku či morálku žáků, proti sobě tu stojí dva tábory: závan zatuchlé hniloby školství a svěží, trochu bláhové ideje mládí.
Učitelka českého jazyka Andrea Buriánková čerstvě přesluhuje. Na jindřichohradeckém gymnáziu strávila přesně třicet osm let, již patří k inventáři. Stejně jako její šedý kostýmek a neforemný účes, který za celou dobu působení ve školství ani jednou nezměnila. Její názory jsou staré jako vybavení laboratoře fyziky, není divu, že se tak často dostává do konfliktu s nejmladšími kolegy, kteří se až s nevídaným gustem vymezují proti čemukoli, co navrhne. Změny, odpor, to se neodpouští. Hartman není jediný bojovník.
I on kdysi bojoval, ale záhy pochopil, že tvář pokerového hráče okořeněná falešným úsměvem je taky způsob boje – a především vítězství.
Teď se jen vnitřně uchechtl. Andrea Buriánková byla zase naježená, jak když se ebonitová tyč tře liščím ocasem. Tváře jí hořely vztekem a hlas se klepal ve vysokých obrátkách. Hartman si podle klidného tónu a sebejistého postoje její slabost uvědomoval. S chutí dál sypal síru do ohně a trpělivě čekal, až nasupená kolegyně vzplane jako papír a uslzená zmizí ve svém kabinetu. Aby to urychlil, dřevěnou špachtlí, která trčela ze sklenice zelené matchy,
již svíral v levé dlani, urputně míchal, čímž, jak dobře věděl, ji neskutečně iritoval. Je všechny.
„Je to jen sranda, určitě se to vysvětlí,“ pokračoval mladý učitel hlasem trpělivé pečovatelky. „Sranda?“ zalapala po dechu Buriánková a šmírákům nabídla lehce přehrávaný výraz šoku. „Tak předně, pane kolego: neříká se sranda, ale legrace, taktéž zábava. A ne, zábava to rozhodně není! Jsou meze, které se ve slušné společnosti nesmí překročit!“ Až teď si všimla ředitele, svá rovná záda ještě více vzpřímila a hodila po něm ostentativně okem. „Dobře, že jsi tady, Luboši. Já a můj mladý kolega,“ zvedla výhružně bradu a zkroušeně dodala, „zase vedeme plamennou debatu. Neshodneme se.“
Pazdera mírně přikývl, ale vnitřně ji ignoroval. Vyrazil směrem k oknu, kde u táhlého jednacího stolu seděla učitelka dějepisu a německého jazyka Anna Tauerová. Rychle ji zhodnotil pohledem a pocítil úlevu. Před dvaceti minutami, kdy sborovnu opouštěl, vypadala na zhroucení.
Teď nepláče, ale nad věcí mu zrovna nepřijde – ruce se jí stále chvějí, v klíně ždímá hrst promočených kapesníčků.
„Už je ti líp?“ zeptal se a do prázdného šálku, který měla před sebou, z konvice dolil čaj. Podal jí vlastní kapesník, aby si otřela zbytky rozmazané řasenky. „To bude dobré.“
Přikývla, ale neusmála se. Toho nebyla schopná.
„Netrap se tím a hoď to za hlavu. Byla to od nich hloupost,“ položil jí ruku na rameno, letmo je pohladil a spěšně se přesunul ke svému místu do čela stolu. Hlasitě odsunul židli a s odkašláním se posadil. Ke kolegům tak vyslal jasnou zprávu: zápas je odpískán, drbající kroužek se rozpouští a i oni mají okamžitě zapadnout do židlí a zaujmout své pozice.
„Já se netrápím, jen mě to rozhodilo,“ řekla po chvíli, jako by si teprve teď uvědomila význam ředitelovy věty.
„Téměř každého by to rozhodilo, šlo o osobní výhrůžku,“ podotkla Buriánková již ze své židle, hned vedle místa, na které se zbortila její oblíbená kolegyně Anička Tauerové. Podobně jako ředitel, i ona ji pohladila po rameni, ruku nechala vysílat teplo, a důrazně pronesla: „Musíme se zachovat jako autority.“
„A to?“ popíchl ji Hartman z druhé strany stolu. Stále hlučně rozmíchával zelený lektvar mládí.
Buriánková se zamračila a posléze s ještě větším důrazem na každé slovo řekla: „Musíme je exemplárně potrestat. Co si o tom myslíš, Aničko?“ pinkla míček vedle sebe.
„Souhlasím,“ přikývla Tauerová. „Bylo to…“
„Hulvátství,“ doplnila okamžitě Buriánková.
„Nevinný fórek,“ opáčil Hartman.
Buriánková ukázala na Aničku: „Fórek?“ Provrtávala Hartmana očima. „Pověz Aničko Františkovi, omluvili se ti snad?“
„Neomluvili…“
„Když nic víc, tímhle by měli začít. Ale je to jen chabý trest za to, co provedli,“ stále mířila ukazovákem na Aničku Tauerovou. „Vidíš ty její ruce? Klepe se jako osika.“
„Kolegyně má pravdu, tohle jim nemůže projít,“ ozval se ředitelův druhý zástupce, třicetiletý učitel fyziky a matematiky Krištof Šíma. Seděl hned vedle Buriánkové a třebaže tradičně bývá představitelem opačné názorové větve, dnes s ní souhlasil, čímž na její vrásčité tváři vykouzlil sotva patrný úsměv, který doplnila krátkým slovním uznáním.
„Překvapuješ mě, Krištofe, takové inkviziční názory bych od tebe nečekal,“ řekl Hartman. Všiml si, že Anna Tauerová mezitím schovala dlaně pod stůl.
„Inkvizice?“ vypálila zostra Buriánková a polohlasem, přesto aby ji všichni slyšeli, pokračovala ke kolegyni: „Aničko, prosím tě, ty učíš dějepis, vysvětli kolegu Františkovi, co ten pojem obnáší. Už za dob studia nebyl v dějepisu nikterak zdatný. Moc dobře si to pamatuji. Byl to reparát, nemám pravdu, Františku?“
„Děkuji za nabídku, ale vím moc dobře, co je inkvizice. Právě díky tomu reparátu.“
„Evidentně ne, když si s takovým slovem neuváženě hraješ!“
Pazdera cítil, že by měl konverzaci utnout, ale rozhodl se nechat otevřenou arénu. Pokud to téma nesmetou ze stolu sami, stále za ním budou chodit a otravovat. Je jedno, jaké řešení je správné, aby se ve sboru udržela rovnováha, musí přijmout rozhodnutí, na kterém se shodne většina.
„Kolega má jistě dostačující dějepisné vědomosti, vraťme se k tématu,“ ozval se Krištof Šíma a vyslal k Františku Hartmanovi omluvný pohled, tím však debatě nepřilepšil.
Pomyslného řečnického stolečku se opět ujala nejstarší zástupkyně učitelského sboru.
„Když takové chování budeme tolerovat v sedmnácti, co přijde za pár let? Škola je výchovná instituce, a pokud rodiče nenaučí děti pravidla doma, jsme tu my – náš ústav, abychom je zastoupili. Co si o tom myslíte? Luboši? Krištofe?“
„Samozřejmě, v tomhle bodě má kolegyně pravdu,“ podotkl Šíma, když ředitel stále mlčel.
Buriánková poplácala Šímu po paži. Jako studenta ho příliš v lásce neměla, ale poslední dobou se zajímavě vybarvuje. Oproti Hartmanovi, ten snad rozum nikdy nedostane, narodil se jako rebel a do důchodu jako rebel odejde. V jakém stavu ale zanechá tento ustav, to netuší –ale naštěstí se toho nedožije.
„Už to přeháníte. Je to jen rošťáctví, nic víc. Věřím, že už teď velmi litují, že něco takového napsali,“ hájil dál své studenty František Hartman. „Tak co, přidá se někdo na stranu rozumu?“ nepřímo žádal o pomoc ostatních.
Mladá kolegyně Julie Fialová, sedící po jeho pravici, ho kývnutím hlavy podpořila, ale slovně to nehodlala nijak komentovat. Přeci jenom je to ona, ne on, kdo sdílí s Aničkou a Andreou kabinet. Od něj se možná čeká revolta, ale ona musí solidárně zastávat jejich názory. Navíc, jí by se to taky nelíbilo.
„Rošťáctví… to určitě…“ Buriánková naštvaně pohodila hlavou. Tužku pevně svírala v ruce.
„Přesně to to je,“ odvětil nezlomně Hartman, očima hledal další podporovatele svého stanoviska, ale namísto toho se přihlásil hlas z tábora Buriánkové. A za ním další.
„Jestli tohle není inkvizice, pak to je lynč. Nic jiného!“ Matcha vystříkla na stůl.
„Lidi, neblázněte, je to klukovina – my jsme nebyli jiní,“ připojil se ke straně rozumu Ivan Kopecký, padesátiletý učitel tělocviku, který právě vyndal z uší sluchátka. Přenos tenisového turnaje ze švýcarské Basileje tiše bublal po desce stolu.
„Ivan se nám probudil,“ mlaskla nesouhlasně Buriánková. „Ty aby ses jich nezastal.“ Vzápětí svou pozornost vrátila k Hartmanovi: „Ale nezapomeň, Františku, že odraz jejich chování je potažmo odrazem jejich třídního učitele. A tím jsi ty,“ podotkla s triumfem, přičemž ukázala na mladého učitele prstem stejně imperativně, jako když ho před patnácti lety volala k tabuli.
„František je dobrý třídní,“ ozval se ředitel Pazdera. „Držme tu debatu u tématu, ať se konečně posuneme k nějakému uspokojivému závěru.“
Hartman přikývl a rychle se chopil slova: „S chlapci jsem mluvil, vyjasnili jsme si to,“ zareagoval. „Kolegyni se omluvili, já bych to tím uzavřel.“
Anna Tauerová zavrtěla hlavou: „Jindy bych s tebou možná souhlasila, ale tohle je příliš… Bylo to…“ hledala slovo, až s nebývalým důrazem řekla, „nevhodné. Vyhrožování je trestný čin, nemůžeme to jen tak přejít. A jestli si myslíš, že výraz sorry jako je nějaká omluva, pak s tebou rozhodně nesouhlasím.“
Hartman potlačil přival smíchu, který v něm forma omluvy vyvolala, a použil slova své nejstarší kolegyně: „Nešlo o vyhrožování, byla to jen zábava… A pokud jde o tu omluvu, pošlu je za tebou do kabinetu, ať si dají záležet.“
„Můžou přinést kytku,“ navrhl učitel tělocviku a do ucha si nacpal aspoň jedno sluchátko. Tohle ho fakt nebere. Za chvíli se zvedne, že má volání přírody, a vychutná si aspoň poslední set.
„To že ty doma žehlíš průsery kytkou, neznamená, že je tady někdo na kytky zvědavý,“ zasmála se učitelka Šafránková, která vyučuje výtvarnou výchovu.
„Podle mě je to jasná výhrůžka učiteli. Navrhuji delikt řešit sníženou známkou z chování,“ navrhla Buriánková.
„Naším cílem je vychovávat, ne trestat,“ oponoval Hartman. „Řádná omluva – domluvím jim, aby si dali záležet.“
„Františku, vezmi rozum do hrsti,“ utnula ho Buriánková a nevědomky použila svou oblíbenou repliku, když žák nezná odpověď na triviální otázku. „To chceš nechat všechno tak? Smazat to neupřímnou omluvou?“ zavrtěla hlavou. „To není rozumné. Dneska je to výhrůžka, ale co přijde zítra?!“
„Výjimečně souhlasím s kolegyní Buriánkovou, trest musí přijít,“ podotkl učitel biologie Vít Hrdlička, načež
zvedl prst. „Ale je třeba zvážit, aby byl přiměřený. Nepřiměřeně vysoký trest je kontraproduktivní. Co myslíš, Luboši?“
Ředitel se rozhlédl po ostatních, a třebaže sám považoval omluvu žáků jako dostačující pro uzavření incidentu, věděl, že je na něm, aby vynesl nový ortel, kterým zklidní rozbouřenou atmosféru v pedagogickém sboru.
„Tak?! Jak to vidíš?“ povytáhla obočí Buriánková, vstala a obě dlaně položila Aničce na záda. „Potrestáš ty pacholky, nebo se máme připravit na teror ze školních lavic?“
Luboš Pazdera přikývl: „Trest bude adekvátní: dnes večer se nikdo z nich nesmí objevit na školní akci.“
„A dál?“ nehodlala ustoupit, rukama mnula ztuhlý
Aniččin krk.
„Ještě jednou se Aničce zajdou omluvit.“
„A ten trest?“
„Promluvím osobně s rodiči a jako trest navrhnu, aby až do konce pololetí byli školníkovi k ruce,“ podíval se na třídního Františka Hartmana, který nepatrně přikývl.
„Dobré řešení. Práce s mopem nebo v kuchyni jim zklidní hormony. Pokud jde o mě, můžou začít už dneska.
Pomoc před halloweenskou party by se mohla hodit,“ řekl spokojeně Hartman. Tuhle bitvu vyhrál.
„Na tu akci nejdou,“ vyštěkla Anna Tauerová. „Jestli já mám dělat dozor, oni se tam ani neukážou.“
„Jak chceš. Trest u školníka nastoupí hned zítra po škole,“ uzavřel ředitel, a protože všichni začali spokojeně pokyvovat s touhou zmizet z areálu školy, nadhodil: „Jestli je to všechno, můžete jít. Máte nějakou tu hodinku k dobru, než se tu všichni sejdeme v kostýmech. Karle, Haničko, potřebujete ještě s něčím na večer pomoct?“ obrátil se na učitele hudební a výtvarné výchovy.
„Všechno připravené. Tělocvičnu už bys nepoznal,“ zasmáli se a společně se zvedli k odchodu.
„Fajn. Tak se uvidíme na akci. Běžte načerpat energii, večer ji budeme potřebovat,“ prohodil Pazdera již za masivního odsouvání židlí.
„Počkejte!“ vykřikla Buriánková a intenzitou svého hlasu všechny přítomné zbrzdila. „Luboši, podle mě děláš chybu, za tohle by si zasloužili pořádný trest! Uvidíš, že se ti tvůj liknavý přístup vymstí. Já už něco pamatuji a vím, že takovým malým grázlíkům se nesmí ustupovat. Neděláš dobře, věř mi, vymstí se to. Na má slova dojde. Ale jak myslíš, ty jsi tu šéf – ale neříkej, že jsem tě nevarovala.“
„Nesmí na ples a budou pomáhat s úklidem, znovu se omluví – za mě naprosto dostačující,“ zopakoval.
Buriánková pozvedla bojovně bradu: „Nechci ti radit, ale dvojka z chování je přesně ten krok, který by byl na místě.“
„Jak jsem řekl, jejich trest je dostačující.“
„Jak řekl pan ředitel, trest je adekvátní, Andreo, smiř se s tím,“ zasmál se František Hartman a brčkem vycucl zbytek nápoje z kelímku.
„Nedegraduj naše povolání! Uděl jim alespoň výtku třídního učitele. A taky stále nesrkej, no tak přestaň, Františku! Rve mi to uši!“
Hartman naprázdno, přesto velmi hlasitě srkl: „To neudělám.“
„Souhlasím s Lubošem. Jsou to ještě děti, nebylo to moudré, ale nechtěli tím způsobit nic zlého. Jen nedomysleli své jednání, mozek dospívajícího dítěte není dokonalý, jeho vývoj je stále v procesu,“ podotkl učitel biologie.
„Takže vy je nepotrestáte?!“ zařvala už s hysterií Buriánková a klíči, které dosud svírala v zaťaté pěsti, práskla
do stolu. „Já rozhodně trvám na vyšším trestu. A nejsem sama,“ podívala se významně po ostatních, kteří se již snažili prchnout ze sborovny. „Pokud ty nemáš rozum, myslím, že bychom měli hlasovat,“ odsunula židli a zapadla zpátky vedle Aničky Tauerové. „Vidíš, jak je zničená?“ objala kolegyni. „Děláte, jak kdybyste nevěděli, co ten nápis znamená.“ Nadechla se a s příšernou anglickou výslovností jí vylítlo z růžově obtažených rtů: „You will die today! Chcípneš!“
