9788024298757

Vím, že mi to nikdy neodpustíš.

Nesnažím se tě přesvědčit, že jsem lepší, než ve skutečnosti jsem, nepokouším se probudit v tvém srdci sympatie, to mi věř. Nejde mi ani o to, abys mě přestala nenávidět. Na to všechno už je pozdě.

Ne, chci jen, abys pochopila, jak jsem se v té situaci ocitla a proč ve mně zvítězil pocit, že nemám na vybranou. Určitě sis tuhle otázku v uplynulých letech položila mockrát.

Proč? Proč jsem to udělala?

Takže, zlato moje, tady máš odpověď. Teď ti to konečně můžu říct. Ale měj se mnou trpělivost, jelikož o některých tajemstvích se člověku těžko mluví. Prostě jim víc svědčí přítmí než denní světlo.

Když se ta obluda do okresu Černého vlka vrátila, bylo mi pouhých šestadvacet let. Cesta za odpověďmi, jež hledáš, začíná o Vánocích toho roku smrtí muže, který se jmenoval Gordon Brink. Ale jestli chceš doopravdy rozumět všemu, co se dělo – a já se utěšuju nadějí, že snad chceš –, musíš se v mém životě vrátit o hodný kus zpátky.

O celé roky, až k noci, kdy jsem se ocitla tváří v tvář Ursulině. Takže tam začneme.

Vydali jsme se tehdy, jen já, táta a mladší brácha, na ryby. Bylo mi deset. Strávili jsme celý den u jezera, oni dva s vlasci hozenými do vody, já s knížkou v rukou. Večer jsme si postavili

stan a táta ogriloval ryby, které nachytali, přidal houby, co našel, a učil mě, které se dají jíst a které jsou nebezpečné. Pak jsme seděli kolem ohně a zpívali písničky od Rolling Stones.

Asi nejživěji si pamatuju, jak táta napodoboval Micka Jaggera v „Get Off of My Cloud“ a neúnavně při tom žvýkal kousky sušeného hovězího.

Na tenhle výlet ráda vzpomínám. My tři jsme spolu moc času netrávili, protože každý z nás se musel dost ohánět. Matku jsem pořádně nepoznala, umřela na leukémii, když mi byly tři roky. No jo, vím, že to jen umocňuje hrůznost toho, co jsem ti provedla. Otec seděl celé týdny za volantem kamionu a brácha od šestnácti pracoval, tak jsem se o sebe musela postarat sama. V sedmi jsem bez dozoru jezdila na kole do školy a ze školy. A když mi bylo deset, vařila jsem pro celou rodinu.

To byl rok 1969. Celý svět se zbláznil, ale u nás v okrese Černého vlka šel život dál bez jakýchkoliv opravdových výkyvů. Pár místních kluků zahynulo ve Vietnamu, tak jsme je jaksepatří oplakali a vrátili se k práci. Neměli jsme na vybranou. Dodnes se v žertu říká, že se to u nás jmenuje okres Černého vlka, protože vlky tady máme v jednom kuse hned za humny. Práce tu nikdy moc nebylo a to platí dodnes. Jsme takový zapadlý kraj s uježděnými cestami a hustými lesy, kde má člověk k nejbližším sousedům několik kilometrů. Tehdy nás ještě neobjevili turisti, jen u jezera stálo pár kempů, a tak se život i práce točily kolem místního baru, střední školy a kostela. A dolu na měď.

Naše životy vzkvétaly a upadaly podle toho, jak na tom měděný důl zrovna byl.

Ničeho jsme neměli nadbytek, jen půdy bylo dost a dost. Pozemky tu byly levné a rozlehlé. Když jsme takhle ve třech vyrazili pod stan, měla desetiletá holka pocit, že celý les patří jenom nám. Nevzpomínám si, že bychom tam za celou dobu viděli jediného človíčka. Pochopitelně to neznamená, že jsme

byli jediní tvorové, kteří se tam vyskytovali. Divočina se jen hemžila mývaly, jeleny, vlky, medvědy, muflony a pumami. Všude, kam jsme se vydali, jsme naráželi na jejich stopy a pelechy. Sami jsme je nezahlédli, ale věděli jsme, že nás pozorujou.

Tehdy jsem jednou uprostřed noci musela ven ze stanu. Vzala jsem si s sebou tátovu pistoli. Střílela jsem spoustu let. Když člověk žije tady, musí umět střílet. Nemá na vybranou.

Náš stan stál u břehu velkého jezera, které mělo tvar slunečnice, do břehu se zakusovaly zátoky, jako by to byly okvětní lístky kolem kulatého středu. Chvíli jsem stála u vody a drbala si ruce a nohy plné komářích štípnutí. Měsíc stál v úplňku, takže noc byla docela jasná. Naprosto zřetelně jsem viděla klidnou temnou hladinu a siluety jedlí lemujících břeh. Někde kousek ode mě zahoukala sova. Zvedla jsem oči k obloze, jestli ji zahlédnu, ale byla schovaná ve větvích. Odjakživa jsem měla pro sovy zvláštní slabost. Když se nad tím dnes zamýšlím, napadá mě, jestli se mě tehdy nesnažila varovat před tím, co mě v lese čeká. Jenže já ji neposlechla a vydala se mezi stromy, abych svou záležitost vyřešila co nejdál od tábořiště.

V jedné ruce jsem třímala baterku, ve druhé nabitý kolt. Zbraň s prodlouženou hlavní byla skoro stejně dlouhá jako moje předloktí. Na sebe jsem si natáhla obnošené kraťasy, které nosil brácha v době, kdy byl podstatně mladší než tehdy já, a k tomu seprané bílé tílko, které na mém kostnatém těle plandalo. V té době jsem se ještě nezaoblovala. Ne že by to později byla kdovíjaká sláva. Černé vlasy jsem měla dlouhé a rozcuchané jako čarodějnice ve vichřici. Ani na špičkách jsem neměřila víc než sto padesát čísel, což mi usnadňovalo chůzi, jelikož jsem byla nižší než většina pohupujících se větví.

Před sebou jsem uviděla malou mýtinku. Blesk tam porazil starý vzrostlý dub a seškvařil jeho kůru na uhel. Strom s sebou při pádu vzal pár mladých bříz. Vrstva listí pod nohama byla měkká. Našla jsem si dolík, kde si šlo přičapnout a odbýt to,

kvůli čemu jsem přišla. Baterku a zbraň jsem si musela položit k nohám, abych se mohla opřít rukama o kostnatá kolena a udržovat rovnováhu. Husté koruny stromů natáhly mezi mě a oblohu zalitou měsíčním svitem závěs, takže se zhasnutou baterkou jsem byla doslova slepá, jako by mi oči zakrývala kapuce. A v téhle nešikovné poloze jsem zaslechla nějaký zvuk.

Nejdřív se ozvalo chrčivé funění, jako kdyby někdo čenichal kolem. Bylo to hlasité a bylo to blízko. Následovalo praskání a šustění, jak se přímo přede mnou někdo prodíral porostem. A pak, což bylo nejhorší, veškeré zvuky ustaly. Ticho znamenalo, že ten, koho jsem měla proti sobě, mě slyší a cítí a teď se zastavil, aby zjistil, co jsem zač.

Nejnebezpečnější zvířata jsou neviditelní lovci, které člověk neslyší, takže mě jako první napadl medvěd. To mě ve skutečnosti zase tak moc netrápilo. Černých medvědů je tady kolem hodně a teď nebylo období vyvádění mláďat, kdy mají matky potřebu své potomky chránit. Říkala jsem si, že mě ucítil a vydá se jinam. I tak jsem svoji záležitost dokončila co nejrychleji a nahmatala na zemi před sebou baterku a revolver. Neslyšela jsem nic, co by mi napovídalo, že zvíře vzalo do zaječích, což znamenalo, že mám pořád ještě někde poblíž společnost.

Rozsvítila jsem baterku. Pomalu jsem světlem prozkoumala stromy, nejprve na jedné straně, pak na druhé. K tomu jsem si tiše zpívala „Jumpin’ Jack Flash“ od Rolling Stones. Částečně proto, abych se cítila líp, ale i proto, aby měl medvěd důvod dát se na ústup a přemístit se do jiné části lesa.

Pro jistotu jsem taky oběma palci natáhla kohoutek zbraně a odjistila ji.

Vrrrr. Krátké, hlasité, nahněvané zachrčení.

Země se zachvěla pod vahou mohutných pracek.

Otočila jsem baterku ve směru, odkud se zvuk ozval. V kuželu světla jsem zahlédla, jak se mezi stromy nějakých deset

patnáct metrů ode mě někdo pohybuje. Mihla se tam jakási obluda a vmžiku byla pryč. Zahlédla jsem ji jen na vteřinku, ale můžu říct, že jsem nikdy nic podobného neviděla. Rozhodně to nebyl medvěd. Chodilo to po zadních jako člověk, bylo to vysoké přes dva metry a mělo to hustý, zacuchaný kožich, samé slepené oranžovohnědé chlupy. Když jsem to spatřila ve světle baterky, dívalo se to přímo na mě a já viděla, jak odrážející se světlo dělá z jeho očí dvě rudě žhnoucí slunce.

To už jsem byla hodně vyplašená.

Stála jsem sama na pasece jako přimrazená a nedokázala pohnout jediným svalem. Doufala jsem, že konečně uslyším dunivé kroky vzdalující se příšery, jenže ta místo toho zůstala stát. Ze tmy se ozvalo další hlasité zavrčení, vylepšené o výhružný podtón věštící nebezpečí.

Snažila jsem se rozhodnout, co mám podniknout, když vtom jsem v blízkosti zaslechla známý hlas. Byl to otec.

„Rebecco?“

Vydal se mě hledat, zaplaťpánbu. Tím mě zachránil. Sklopila jsem hlavu a rozeběhla se zpátky do lesa. Snažila jsem se dělat co největší rambajz. Světlo baterky kolem mě při běhu divoce poskakovalo. Prodírala jsem se ostružinovými keři, jejich šlahouny mě chytaly za rozcuchané černé vlasy a drápaly mě dřevnatými prsty do nahých nohou a rukou.

Doufala jsem, že hluk obludu odradí, ale nedopadlo to tak.

Najednou tam stála. Její obrovitá silueta se přede mnou tyčila a blokovala mi cestu. Neodvažovala jsem se zvednout baterku, abych si ji pořádně prohlédla. Rozeznávala jsem jen obrys nahrbeného trupu a postavu dvakrát větší, než jsem tehdy měla já. Stály jsme u sebe tak blízko, že jsem rozeznávala její pach a cítila horký dech. Stačilo, aby jednou mávla prackou, a měla jsem obličej na maděru. Pokusila jsem se zaječet, ale z hrdla se mi nevydral ani hlásek. Po celém těle jsem se třásla.

Zvedla jsem revolver a snažila se ho udržet v klidu. Třesoucí se ukazováček sklouzl ke spoušti. Pustila jsem baterku na zem a druhou rukou si podepřela zápěstí. Na tuhle vzdálenost nemohla minout ani malá holka.

Jenže jsem to nedokázala. Prostě to nešlo.

Přece jsem toho tvora nemohla zabít, vždyť mi nic neudělal.

Myslím, že to nějak vycítil. Jako bych mezi námi vyhlásila příměří. On neublíží mně a já neublížím jemu.

„Rebecco!“

To se opět dal do křiku otec, tentokrát o hodně blíž.

Sotva se ozval, obluda kolem mě produsala. Jak mě míjela, ostrými drápy jedné pracky mi do krve poškrábala paži. Zatajila jsem dech a čekala, že mě odnese s sebou – ale neudělala to. Nechala mě tam stát a zmizela mezi stromy. Pak jsem zahlédla světlo baterky, voláním na sebe upozornila a otec se ve vteřině vynořil mezi stromy. Když mě uviděl, obličej se mu rozjasnil úlevou.

„Rebecco! Co tady vyvádíš?“

Pokrčila jsem rameny, jako by o nic nešlo. „Musela jsem čůrat,“ odpověděla jsem.

„Teda, vyděsila jsi mě k smrti. Pojď zpátky do tábora.“

„Jo, jasně.“

„Ty sis něco udělala? Tady krvácíš.“

„Poškrábala jsem se, nic víc.“

Vrátila jsem se s ním zpátky ke stanu a on mi ošetřil zranění na paži. Pak jsem celou noc dělala, že spím, ale až do rána jsem oči nezamhouřila. Zbytek noci ani během celého výletu se už nic zvláštního nepřihodilo. Žádné další divné setkání jsem nezažila. V noci jsem špicovala uši, jestli odněkud neuslyším vrrrr, které by mi napovědělo, že obluda je někde poblíž, ale slyšela jsem jen houkání sovy ve větvích.

Lámala jsem si hlavu, kde ta obluda tak asi může být, co je vlastně zač a proč mě nezabila.

Nějak jsem věděla – už tehdy mi to jako malé holce bylo jasné –, že se ještě někdy potkáme.

Otci jsem o tom setkání nikdy neřekla. Ani jemu, ani bráchovi, nikomu. Ta chvilka v lese byla moje tajemství. Ty jsi první, komu to vykládám, holka moje drahá, ale je důležité, abys znala pravdu.

Povím ti úplně všechno a ty si celou dobu pamatuj jednu věc. Ursulina existuje.

ČÁST PRVNÍ

TVŮJ OTEC

Když je člověk jediná policistka v kanceláři okresního šerifa mezi samými chlapy a je zrovna Štědrý večer, kdo má tak asi to štěstí, že na něj vyjde noční směna? Přesně tak, vyfasovala jsem ji já.

Sněžilo, na zem padaly obrovské vločky a slibovaly, že po prosinci bez sněhu budeme mít bílé Vánoce. Bylo pondělí, někdy kolem desáté večer, křižovala jsem sama v hlídkovém voze zapadlými silničkami okresu Černého vlka a s kazeťákem si prozpěvovala koledy Mitche Millera, které mi otec poslal odněkud z Wyomingu, když tam s kamionem zastavil na odpočívadle.

Brácha makal na naftových polích v Texasu. Byla jsem osamělá, lezlo na mě nějaké nachlazení a snažila jsem se nemyslet na to, že se mi život rozpadá před očima.

Psal se rok 1984. Určitě si to umíš spočítat sama. Od tvého narození nás dělilo ještě skoro dvanáct měsíců.

Možná si myslíš, že taková služba na Štědrý večer je klid a pohoda, ale to jsi vedle. Vánoce nutí lidi provádět divné věci. V prvním hlášení mě žádali, abych něco udělala s Dariusem Stedmanem, který na parkovišti baru pojmenovaného 126 předvádí měsíční chůzi podle Michaela Jacksona. Pan Stedman měl na sobě čepici pro Santa Klause a nic jiného. Venku bylo skoro třináct pod nulou a v takovém počasí umrzají jednotlivé údy pěkně rychle. Tak jsem spustila sirénu a s jekotem se vydala k baru 126, abych tam byla dřív, než panu Stedmanovi začnou odpadávat výrůstky na těle.

Ne že by zrovna on patřil k pravidelným násoskům našeho okresu. Takových jsme tam měli fůru. Kdepak, bylo mu třiačtyřicet, byl to spořádaný občan a na střední škole mě učil přírodopis. Měla jsem ho ráda. Ale během léta ztratil manželku, protože jí srdce vypovědělo službu, a svátky mu to plnou silou připomněly, což se stává, zvlášť pokud je v tom alkohol. Když jsem dorazila ke Stošestadvacítce, jak se u nás tomuhle baru říká, pan Stedman zrovna tancoval na Jacksonovu „Billie Jean“ a dav přihlížejících opilců ho povzbuzoval. Byl mezi nimi i můj manžel Ricky, s nímž jsem žila už čtyři roky, ale nevšímal si mě, jako bychom se vůbec neznali. Mejdan jsem rozpustila, pana Stedmana zabalila do deky, odvezla k němu domů a tam ho zkusila dát trochu do pořádku. Celou půlhodinu strávil tím, že u kávy brečel nad ztrátou manželky.

Musela jsem myslet na to, jak je hezké, když má někdo někoho tak moc rád, že ho jeho odchod dohání k pláči. Zatím jsem nikdy tak hluboký cit nezažila a měl uběhnout ještě skoro celý rok, než mě to potká.

Než se na scéně objevíš ty, zlato.

Když pan Stedman konečně usnul na pohovce, vypadla jsem. Cestou zpátky na stanici jsem musela jet kolem Stošestadvacítky, tak jsem se rozhodla, že se u baru zastavím a promluvím si s Rickym. Byla jsem si jistá, že tam ještě bude. Byl tam totiž pořád, propíjel můj plat a flirtoval s osmnáctiletými servírkami. Stošestadvacítka byla naše místní zaplivaná putyka. Jméno dostala podle toho, že stála u silnice číslo 126 asi patnáct kilometrů od okresního města. To se jmenuje Random. V létě v tom pajzlu bývají striptýzy a soutěže krásy holek v mokrých tričkách. Házení šipek se tam často mění v souboje na nože. Na záchodě se šňupe koks. A přesto všichni lidé z okresu, od rodičů po duchovní, do Stošestadvacítky několikrát týdně zaskočí na pizzu a na sklenici. Ono u nás jinak není kam jít.

V neděli se v baru zpravidla promítají filmy a to pokaždé přiláká spoustu lidí. Včera dávali Záměnu, což si Ricky nemohl nechat ujít, jelikož je tam k vidění Jamie Lee Curtisová a její kozy. Já využila nachlazení a vymluvila se, ale než Ricky odešel do kina, strašlivě jsme se pohádali. Ruply mi nervy a řekla jsem věci, které jsem nikdy nechtěla vypustit z pusy.

Poprvé jsem taky použila kouzelné slůvko na „r“ – rozvod.

Už to byly skoro dva roky, co Rickyho vyhodili z dolu za to, že napadl svého šéfa. I když jsme oba měli práci, vycházeli jsme s penězi jen tak tak a prosincovou splátku hypotéky jsme zvládli jen díky tomu, že nám táta přidal dvě stě dolarů. Jenže už se blížil leden a s ním další splácení hypotéky, a Ricky v hledání místa nijak nepokročil. Ta hádka nebyla tak úplně o něm a o penězích, ale daleko víc o mně. Prala jsem se totiž se zásadním problémem. Kdo vlastně jsem. Jaké jsem udělala chyby. Co musím podniknout, abych vzala vlastní život zase do svých rukou. Bylo toho dost. Přemýšlela jsem o budoucnosti bez Rickyho, ale uprostřed hádky není správná chvíle na to, říct něco takového, zvlášť když jsme oba byli opilí a rozzuření. Takže hned v pondělí večer, s Vánoci za dveřmi a tak vůbec, jsem se rozhodla, že se stavím v baru a zkusím, jestli bychom se mohli usmířit, alespoň na svátky.

Dobré úmysly jsem měla, ale nestačila jsem je uskutečnit a s Rickym se vůbec nepotkala. Než jsem do Stošestadvacítky dorazila, ozvalo se další hlášení, takže jsem musela změnit plány. Tentokrát volala Sandra Thoreauová.

Sandra se mi ozývala několikrát za měsíc, zpravidla kvůli nejrůznějším vandalským útokům na svůj dům. Ona totiž zažalovala jménem dvou tuctů žen měděný důl Langford kvůli sexuálnímu obtěžování. Vezmeme-li v úvahu, že důlní společnost byla největším zaměstnavatelem v okrese, nestala se Sandra zrovna oblíbenou postavou. Muži široko daleko si dávali záležet, aby to věděla. Tolikrát jí na dům naškrábali

nejrůznější oplzlé obrázky, že už se ani neobtěžovala je odstraňovat. Ve skutečnosti na výtvory některých výtvarně méně nadaných horníků, kteří připojili i své jméno, dokreslovala anatomicky správné tvary. Řídila se heslem Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá.

Když jsem k jejímu domu dojela, našla jsem Sandru sedět na sklopené zadní haupně jejího pick-upu. Přes modrou noční košili měla natažený dlouhý, rozdrbaný kabát, mezi rty svírala cigaretu a v ruce držela plechovku piva Old Style. Když vydechla, pára a kouř se v mrazivém vzduchu smíchaly. Přes mastné hnědé vlasy měla natažené klapky na uši a na nohy si obula mokasíny. Uviděla jsem, že přední a zadní sklo její dodávky je vysypané, zřejmě po výstřelu z brokovnice. Úlomky skla byly rozházené v čerstvě napadaném sněhu, některé střípky se díky blikající vánoční výzdobě na domě barevně třpytily.

„Šťastný a veselý, Rebecco,“ uvítala mě Sandra. Smetla z korby vozu zlatavý kousek skla připomínající drahokam. „Srandy kopec,“ dodala.

„Skřítci se zjevně činili,“ přikývla jsem. „Viděla jsi, kdo to udělal?“

„Neviděla, ale pár tipů bych ti dát mohla. Ležela jsem v posteli a vtom slyším výstřel. Než jsem stačila vyběhnout ven, byli v trapu. Jen jsem slyšela, jak po silnici kvílí pneumatiky.“

„Henry je v pořádku?“

„Jo, celý to zaspal. Toho kluka by neprobudilo ani tornádo.“

Henry byl Sandřin osmiletý syn. No fakt, nedělám si legraci, byl to Henry Thoreau, jako ten spisovatel. A to jsem si naprosto jistá, že Sandra jeho Waldena nikdy nečetla. Jméno Henry vybrala podle Henryho Winklera, co hrál Fonze v sitcomu Happy Days. No prostě sranda k popukání.

Sandra byla svobodná matka a kluka bezmezně milovala. Tady u nás neměl nikdo ani tušení, kdo je Henryho otec, a abych ti řekla pravdu, podle mě to nevěděla ani samotná

Sandra. Vyspala se se spoustou chlapů z okresu, ať svobodných, nebo ženatých, takže podezřelých bylo mnoho. Vychovávat potomka jako svobodná matka nebyl žádný čaj o páté, a tak Sandra už nějakých sedm let pracovala v dole. Zoufale potřebovala peníze a důlní společnost platila dobře. Sandra tím navíc prošlápla cestu i dalším ženám. V očích místních lidí ale bohužel braly tyhle ženské práci mužům, kteří ji taky nutně potřebovali.

Nejspíš ti dochází, že něco podobného si mysleli i o ženě, která dělala zástupkyni šerifa. Takže i když Sandra nebyla žádný andílek, měly jsme my dvě něco společného. Byly jsme každá jiná, ale já si ji moc oblíbila. Vydržet makat v dole vyžadovalo hodně odvahy a ještě víc kuráže potřebovala na to, aby se odhodlala stěžovat si, jak se k ní chlapi chovají. Bylo to v dobách, kdy ženy se sexuálním obtěžováním k soudu nechodily. Oplzlé vtípky, každodenní ponižování, narážky na pohlavní život a menstruaci, chlípné pohledy, vyzývavé pohvizdování, drobné doteky a hlazení, poznámky o nohách, kozách a prdelích – to byla běžná cena, kterou žena platila za to, že si dovolila chodit do práce.

„Vyhrožoval ti někdo v poslední době?“ zeptala jsem se.

Sandra pokrčila rameny. „Kdo si to má pamatovat,“ zabručela.

Obešla jsem dodávku, ale nenašla jedinou použitelnou stopu, která by naznačovala, kdo to mohl udělat. Stoupla jsem si vedle Sandřiny nedomrlé popínavé růže, opřela ruce o boky a pohledem prozkoumávala dlouhou příjezdovou cestu a silnici vedoucí mezi stromy. Sníh začal borovice měnit na postávající bílé vojáky. Za dodávkou jsem viděla otisky pneumatik v místě, kde auto zastavilo, ale nebyly dost jasné, aby se daly využít. Stejně jako Sandra bych mohla z fleku jmenovat dvacet mládenců z okolí, kteří by takovouhle lumpárnu dokázali provést, ale v životě bych jim to nedokázala.

„Jelikož jsi nikoho neviděla, můžu udělat jen to, že to napíšu do hlášení,“ poznamenala jsem.

„Já vím,“ přikývla Sandra. „Ani bych ti nevolala, jenže Norm do mě hučí, abych nahlásila každou prkotinu. Chce to mít zaprotokolovaný kvůli soudu.“

„Jo, jasně.“

Norm Foltz byl místní právník, který zastupoval Sandru a ostatní ženy pracující v dole. Norm se snažil jejich stížnosti na sexuální obtěžování spojit do jedné hromadné žaloby, zatímco důl už tři roky usiloval o to, aby soud žalobu odložil. Normovi se nakonec podařil husarský kousek a hromadnou žalobu prosadil. Takže dál si šlo vsadit, jestli důl nabídne dohodu a nějaké mimosoudní vyrovnání, nebo jestli se odváží předstoupit před soudce. Já sázela na to, že bude soud. Majitelé dolu ty ženské nenáviděli, Sandru nejvíc, a věřili ve vlastní neporazitelnost.

Z vysílačky ve voze jsem zaslechla praskání. Někde v okrese mě čekala další vánoční veselice. „Sepíšu hlášení a pošlu ti kopii,“ ujistila jsem Sandru. „Můžeš ho předat Normovi.“

„Dík,“ přikývla Sandra a zapálila si další cigaretu. Očividně si chtěla povídat. „Slyšela jsem, že jste se s Rickym rafli. Copak – finanční problémy?“

„Dobré zprávy se šíří rychle.“

„Včera večer v kině se lidi nebavili o ničem jiném.“

„Kašlu na drby,“ odsekla jsem.

„No jo, teď se ti to povídá, ale já vím, jaký to je, když se do tebe v jednom kuse trefujou. Věř mi, holka, tahle hra se nehraje v rukavičkách.“

„Já vím.“

Vydala jsem se k autu, ale Sandra na mě ještě zavolala. „Ty, Rebecco? To se mě ani nezeptáš, kde jsem byla?“

„Co tím myslíš?“

„Slyšela jsem, že ta malá blonďatá ledová královna, co klofla Gordona Brinka, to schytala jako v Carrie,“ odpověděla

s narážkou na slavný horor. „Někdo ji uzemnil pár litry prasečí krve. Tak trochu mě napadlo, že bych mohla být hlavní podezřelá, jelikož Brink zastupuje důlní společnost. Ale ty ses tu vůbec neukázala.“

„Udělala jsi to?“

„Ne. Celej den jsem hákovala v díře.“

„Jo, ověřila jsem si to,“ přikývla jsem. „Proto jsem za tebou ani nejela. Předpokládám, že nevíš, kdo to udělal.“

„Nemám tušení,“ ujistila mě Sandra přes oblak cigaretového kouře. „Ale dělá se mi z toho šoufl, jak jinak,“ pochechtávala se.

„To vidím.“

Znova jsem vykročila k vozu, boty se mi bořily do sněhu, ale Sandra ještě neskončila.

„Rebecco?“ oslovila mě znova a tentokrát měla v hlase ostřejší tón. „Brinka, jeho ženu a všechny ostatní hajzly nešetři. Zabili mi psa. Nehlásila jsem to, ale udělali to.“

„Víš to jistě?“

„Před dvěma týdny jsem přišla domů z práce a pustila Poga ven. Už se nevrátil. Od té chvíle jsme ho neviděli. Zkus to vysvětlit osmiletýmu brečícímu klukovi. Vedení dolů a jejich právníci jsou děsný hajzlové. Doufám, že se budou všichni smažit v pekle.“

Sandra si utřela z tváře slzu. Ráda předváděla, jaký je drsňák, protože kdyby chlapi v dole vycítili, že má slabé místo, dali by jí to jaksepatří sežrat. Ale já věděla, že obhroublé jednání je z velké části jen hra a není jí vlastní. Bylo mi to jasné, jelikož v šerifově kanceláři jsem často musela blafovat úplně stejně.

„Poga je mi líto,“ řekla jsem tiše, „ale znáš to, tady člověk každou chvíli přijde o nějaký zvíře. Jsme v divočině. Takže to nutně nemusel být zrovna Gordon Brink a jeho lidi z dolu.“

„Druhý den jsem přišla do práce a našla ve skříňce psí žrádlo,“ pokračovala Sandra.

Zmlkla jsem.

Měla pravdu. Ovšemže měla pravdu. Ta hra se nehraje v rukavičkách.

„Něco ti povím, Rebecco. Tyhle lidi jsou zlí. Zajímají je jen prachy a stojí pouze o vítězství, všechno ostatní je jim putna. Je mi úplně jedno, co se jim stane. Vážně. Ať je potká cokoliv, zaslouží si to.“

Poté se můj Štědrý večer vyvíjel stejně podivně.

Několik dalších hodin jsem strávila tím, že jsem po celém okrese řešila nejrůznější sváteční trable. Emily a Kevin Pipewellovi mi volali v panice, že se jim ztratily jejich dcerky, dvojčata. Když jsem k nim dorazila, uviděla jsem obě dívenky, jak sedí na střeše u komína a chroustají celozrnné krekry. Čekaly na Santa Klause. Tak jsme je snesli dolů a uložili zpátky do postele.

Pak volal čtyřletý Denny Bublitz, že jeho rodiče usnuli. Spláchl svou zlatou rybičku do záchodu, protože toužil zjistit, co se bude dít, a když zmizela, chtěl po mně, abych mu ji našla. Řekla jsem mu, že zachraňování spláchnutých rybiček má na starosti pan Jenkins z obchodu se zvířaty a že mu rodiče u pana Jenkinse rybku vyzvednou po Vánocích.

Pak se ozvala Louisa Shepherdová, které táhlo na jednaosmdesátý rok a pořád byla dost čiperná, aby vzala sekeru a sama si naštípala dřevo. Chtěla mi říct, že upekla vánoční cukroví a jestli prý trochu nechci. To víš, že jsem chtěla.

A nakonec zavolal Al Poplar a oznámil mi, že má zbraň a že se hodlá zabít. Od Díkůvzdání takhle telefonoval už dobře šestkrát a pokaždé jsem k němu jela a zjistila, že zbraň vůbec nemá nabitou. Tak jsem se tam těsně po půlnoci vydala znova a skoro hodinu mu vymlouvala deprese vyvolané svátky. Až potom mi svůj Smith & Wesson odevzdal.

Tentokrát byl nabitý a natažený.