Údolí řek Chuang-che (Žluté řeky) a Jang-c‘-ťiang poskytovala hojnost dřeva na dřevěné stavby, zatímco hlína a jíl na stavbu zdí a hradeb a na pálené keramické střešní tašky pocházely z nedaleké sprašové plošiny.
SPRÁVNÉ MÍSTO
Feng-šuej je tradiční čínská filozofie, jejímž smyslem je okolo sebe nastolit harmonii nerušeným plynutím energie čchi. Mimo jiné ji lze pozorovat v terénu. Před zahájením stavby tak mistři feng-šuej určují nejpříznivější orientaci a umístění.
▲ Urbanismus
Rekonstrukce paláce Ta-ming v Čchang-anu ukazuje jeho mřížkový půdorys, který vznikl na základě starověké správy půdy a daňových praktik. Až později získal kalendářní a metafyzický význam.
BARVA
Pět základních barev v čínské architektuře –červená, zelená/modrá, žlutá, bílá a tmavě modrá/černá – odpovídá jednomu z pěti živlů a určitému ročnímu období a světové straně. Představují spojení mezi mikrokosmem (architekturou) a makrokosmem (nebem a zemí), což je teorie zavedená dynastií Han.
◀ Modrá a zelená
Svatyně předků, včetně Síně svaté matky ve svatyni Ťin-cch‘, a oltáře nebeských božstev mají často modré a zelené střešní tašky. Modrozelená barva je spojována s východem a prvkem dřeva, je barvou draků a evokuje představu nesmrtelnosti.
◀ Symetrie Dvě boční pagody v čínském chrámu Čchung-šeng v provincii J ün-n an, postavené ve stylu lounge (pavilon), zdůrazňují ústřední postavení pagody z doby dynastie Tang, která má sféricky zakřivenou siluetu a 16 pater. Symetrie je ve feng-šuej žádoucí vlastností.
◀ Žlutá Žlutá barva na stěnách chrámu Si-čchan v provincii Fu-čou vypovídá o královském postavení. Připomíná teplo a světlo Slunce lesk zlata. Často se používá na střešní tašky paláců a klášterů, znamená střed světa a je jedním ze základních prvků.
STAVBY RANÉ CÍSAŘSKÉ
ČÍNY
V prvním tisíciletí císařské Číny se díky univerzálnímu systému dřevěných konstrukcí a konzol v kombinaci s kamennými oblouky a klenbami zrodily architektonické a technické zázraky.
1. Pavilon bohyně Kuan-jin Chrám Dule, Tchien-ťin, 984 Tento pavilon je známý širokými střešními převisy vynesenými na mohutných vícestupňových konzolách. Je také pozoruhodný svým atriem, které sahá až ke střeše. Do prostředního a horního patra vedou dřevěné schody, které se ve spirále vinou kolem centrální sochy.
2. Chrám Fo-kuang Provincie Šan-si, 857 Chrám Fo-kuang je jednou z prvních známých dřevěných staveb v Číně a je klasickým příkladem tchangské architektury. Převisy střech byly ve starověké čínské antologii Kniha písní přirovnány ke ptačím křídlům.
3. Most An-ťi v Čao-čou Provincie Hebei, 6.–7. století Tento originální návrh Li Čchuna, který se rozpíná na více než 37 m a má jediný oblouk, je neobvykle raným příkladem čínského kamenického mistrovství. Otevřená ramena oblouku snižují hmotnost mostu a usnadňují průtok vody v době povodní.
4. Velká pagoda divokých hus Chrám Cch‘-en, Si-an, provincie Šan-si, cca r. 650 Na rozdíl od pagody Sung-jüe (viz str. 107) má tato cihlová pagoda jednodušší čtvercový půdorys, díky kterému dosahuje výšky 64 m . Každé z jejích sedmi podlaží je přístupné po vnitřních dřevěných schodištích. Robustní vzhled stavby je charakteristický pro architekturu dynastie Tchang.
▲ Červená
Červená barva svatyní Ťin-cch‘ v provincii Š an-s má přinášet štěstí a blahobyt.
Jde zároveň o barvu jižní světové strany, která je symbolem ohně. Používá se na stěny a sloupy, aby odháněla zlé duchy.
RANÁ KOREA
Kamenné hrobky a pagody v Koreji jsou ranými příklady východoasijských stavebních forem, zatímco dřevěné stavby dokládají šíření buddhistické kultury z Číny.
CHRÁM PULGUKSA
KJONGDŽU, JIŽNÍ KOREA, 8 . STOLETÍ
Chrámový komplex Pulguksa, který se nachází jihovýchodně od Kjongdžu na úpatí hor a na východě má výhled na moře, je typickým příkladem sjednocené sillské architektury. Kungnakčon neboli Síň velkého osvícení se nachází uprostřed severojižní osy, jak je v buddhistických chrámech obvyklé.
DŘEVĚNÁ ARCHITEKTURA
Z rané Koreje se dochovalo mnohem méně dřevěných objektů, ale starší architektonické formy byly reprodukovány v novějších stavbách. Nejstarší dřevěná stavba v Koreji, hlavní sál chrámu Pongdžongsa, byl přestavěn ve 13. století, ale předpokládá se, že odráží styl období Silla (668–935). Použití kulatých spodních a čtvercových horních krokví pod okapem maximalizuje rozpětí střechy a navzdory lehkým sloupům vytváří těžkou střešní konstrukci. V období Korjo (918–1392) došlo pod vlivem čínské dynastie Sung k dalšímu rozvoji dřevěné architektury a korejské dřevěné stavby se staly technicky ještě složitějšími a bohatěji zdobenými.
Tradiční korejská architektura je známá zejména dřevěnými stavbami, ale vyniká také úžasným řemeslným zpracováním kamene. Kamenné pohřební mohyly a komorové hrobky se v Koreji vyvinuly z megalitických dolmenů (obrovských prehistorických památek), které jsou zde dodnes k vidění. Hrobky království Kogurjo (37–668 n. l.) se vyznačovaly kopulovitými nebo lucernovými stropy s technologií konzolových oblouků, podobnou té v severní a střední Asii. Zlaté koruny, zlaté opasky a nefritové přívěsky z těchto raných hrobek nesou vyobrazení stromů a paroží, které naznačují, že rané královské rody v Koreji měly šamanské kořeny. Buddhismus se do Koreje dostal z Číny v roce 372 n. l. království Pekče (18 př. n. l. až 660 n. l.) se zasloužilo o navázání kontaktů s jižní Čínou a o přenos nového náboženství včetně jeho architektonických forem do Japonska. Přesto se korejská buddhistická architektura nadále vyznačovala původními konstrukčními metodami kleneb a krakorců. Zejména tomu tak je v jeskyni Sokkuram z 8. století (součást chrámového komplexu Pulguksa), jejíž prokládané kamenné bloky a kopulovitá svatyně evokují jak čínské skalní buddhistické chrámy, tak pohřební komory Kogurjo. Korejské pagody si rovněž osvojily vlastní formu, která oproti zakřivené čínské tradici přijala hranatější, vyrovnanější tvar těla s jedinečnými proporcemi a geometrickým uspořádáním. Dvojice kamenných pagod v chrámu Pulguksa představuje nejranější formu buddhistické stavby založené na čtvercovém nebo osmiúhelníkovém půdorysu.
Zakřivená střecha pokrytá hliněnými prejzy
Zvýšená vstupní terasa
Mřížované dveře
◀ Propracovaná střecha Sál Kungnakčon v chrámu Pongdžongsa je třítraktová stavba skromných rozměrů se sedlovou střechou podpíranou čusimp‘o (konzolami na sloupech). Navazující modrozelené květinové a geometrické vzory střechy kontrastují s hladkou stěnou pod ní.
UDRŽOVÁNÍ TEPLA
Ondol, tradiční korejský systém podlahového vytápění, vznikl nejpozději ve 4. století př. n. l. na severu Korejského poloostrova. Vychází z prehistorických jámových domů, kde ohniště zajišťovalo přežití rodiny v mrazivých zimách.
Ohřátý vzduch je z kuchyňských kamen veden kouřovody do dalších místností a uniká otvory ve vnějších stěnách.
Prostor pro vaření
Teplo stoupá od podlahy a ohřívá místnost
Otevření pro palivo Topeniště Teplý vzduch proudí kouřovodem
Systém podlahového vytápění ondol znázorňující proudění ohřátého vzduchu z kuchyně do pokoje
▲ Chrám Pusoksa, Jongdžu, Jižní Korea, 676 Tento trojlodní dřevěný pavilon vyniká svou jednoduchou konstrukcí, robustním vzhledem a výhledem do okolí. Slouží jako brána hlavního chrámového sálu, který je předstupněm buddhistické „země blaženosti“.
▲ Hrobka krále Kongmina
Kesong, Severní Korea, 1372 Do dvojité pohřební mohyly krále Kongmina (r. 1351–1374) a jeho královny byly podle čínského císařského vzoru uloženy kamenné sochy zvířat, úředníků a generálů. Stavba však ctí korejskou tradici kamenných komorových hrobek.
Styl Tap‘o – hlavice sloupu a sady mezisloupcových závorek
▲ Hasicí přístroj Konzoly podpírající trámy a střechu nad nimi jsou pestrobarevné a bohatě vyřezávané –zde do podoby dračí hlavy. Tato vodní zvířata jsou laskavými strážci, kteří mají za úkol uhasit požáry.
▲ Osmiboká devítipatrová kamenná pagoda, Pchjongčchang, Jižní Korea, 7. století Tato pagoda s propracovanou čatrou na vrcholku v chrámu Woldžongsa se tyčí na lotosovém soklu. Na těsno naskládané střešní převisy napodobují dřevěné pagody a její zužující se tělo připomíná pagodu Sung-jüe v Číně.
STAVBY RANÉ KOREJE
RANÉ JAPONSKO
Dlouholeté vazby Japonska s Čínou a Koreou přinesly do země vyspělý systém dřevěných konstrukcí. Ten se spojil s místní kulturou a vytvořil jedinečná architektonická řešení.
Šintoistické svatyně v Ise a Izumo jsou příkladem nejstarších dřevěných staveb v Japonsku. Původně se jednalo o upravené sýpky z období Jajoi (asi 300 př. n. l. – 300 n. l.), které byly tvořeny jednoduchými sloupy zapuštěnými do země, doškovou střechou zdobenou čigi (křížové zakončení) a kacuogi (polena). V těchto stavbách jsou použity čepované rámové tesařské konstrukce typické pro Čínu a Koreu. Chrám v Ise je každých 20 let přestavován podle pečlivě kopírovaných vzorů, což z něj činí jednu z nejstarších a zároveň nejnovějších japonských staveb. Jeho neustálé obnovování umožňuje, aby jeho místní udržitelné materiály elegantně stárly, ale nikdy nezanikly.
IDEOLOGICKÁ INSPIRACE
Příchod buddhismu z Koreje v 6. století přinesl do architektury raného Japonska hluboké změny, včetně zdokonalení, jako jsou zakřivené přesahy střech, keramické střešní tašky, složité konzoly a vyvýšení budov nad kamenný sokl. Šintoismus neměl žádná ikonografická zobrazení, zatímco mahájánový buddhismus (Velká cesta) nabízel
ŠÍŘENÍ BUDDHISMU PŘES KOREU
Podle japonské kroniky Nihonšoki daroval v roce 552 korejský vládce království Pekče zlatou sochu Buddhy japonskému císaři Kinmeiovi (539–571). Architekt z Pekče později pomáhal se stavbou města Hórjúdži a místní stavitelé od něj převzali techniku dřevěných konstrukcí, kterou se naučil v jižní Číně. Po pádu Pekče v roce 660 přenesli japonští poutní mniši čínské myšlenky z Čchang‑anu zpět.
zavedenou kosmologii. V obdobích Asuka (552–645 n. l. , Hakuhó (645–710) a Nara (710–794), která posílila ideál božské královské moci, se stavěly velkolepé buddhistické síně a pagody, včetně Hórjúdži, založené knížetem Šotoku, mecenášem buddhismu. Následovala staletí výstavby a přestavby dřevěných chrámů, při nichž se střetávaly a mísily čínské archetypy s japonskými tradicemi a vznikala řada stylů. Čínské systémy víry a politické ideologie podnítily plánování císařských hlavních měst, nejprve ve Fudžiwaře v 7. století a později v Naře a Kjótu – všechna napodobovala symbolický plán čínského hlavního města Čchang‑an z období Tchang. Tato města se stala ranými centry buddhistické praxe. Naproti tomu buddhistická architektura 8. století zdůrazňovala askezi a snažila se izolovat od městského ruchu. Horské kláštery Enrjakudži a Muródži opustily symetrické uspořádání Hórjúdži a místo toho kopírovaly nerovný reliéf. Skromné fasády jejich dřevěných sálů působily archaickým dojmem. Uprostřed této architektonické syntézy uctívání hor a mnišské praxe vzniklo nové učení šugendó.
Velká Buddhova síň (Daibutsuden) v chrámu Tódaidži je s výškou 52 m ednou z největších dřevěných staveb na světě. Má střechu se dvěma převisy v čínském stylu vynesenou na více úrovňových konzolách, zatímco zakřivený vikýř je t ypicky japonský.
ZLATÝ SÁL
CHRÁM HÓRJÚDŽI, IKARUGA, JAPONSKO, 607
Tři prvky Zlatého sálu (kondó) – polovalbová střecha (irimoja), sloupy a konzoly v mřížkovém rastru a kamenná plošina se schody směřujícími do čtyř světových stran – jsou jasným důkazem záměrného převzetí čínských vzorů.
PLÁN KOMPLEXU
Paralelní umístění Zlaté síně a pětipatrové pagody v Hórjúdži na ose východ––západ je ve východoasijské buddhistické architektuře velmi vzácné. Toto netradiční řešení propůjčuje oběma klíčovým stavbám stejný vizuální význam – první slouží jako bohoslužebná síň a druhá uchovává Buddhovy relikvie. Pozdější buddhistické chrámy mají standardizovanější podobu s hlavními budovami stojícími podél severojižní osy.
◀ Vnitřní rastr
Pevné sloupy a rastrované provedení stropu interiéru umožňují umístění buddhistické sochy přímo ve středu prostoru. Zakřivené konzoly a lehce se rozšiřující sloupy vyvažují přímočarost mřížky.
▲ Polovalbová střecha Trojúhelníkové štíty na vrcholu valbové střechy tvoří v kombinaci s předsazenou rovinou velmi výraznou střešní linii. Zakřivená nároží spočívají na nepodepřených krokvích a stupňovitých konzolách.
Zábradlí se vzpě rami na tzv. žabích nohách a mřížovitě vyplétanými panely
Půdorys Zlatého sálu kondó) a pagody umístěné vedle sebe
Sada konzol ve tvaru mraků kumo tokio) spočívá na každém dřevěném sloupu
Na rohových sloupech se vinou složitě vyřezávaní draci
Kamenná pagoda Miruksa, buddhistický chrám Pekče
čumon (centrální brána)
kondó (hlavní hala)
kódó (před náškový sál) pagoda
KLÍČOVÉ PRVKY
Úcta k přírodě zakotvená v japonském systému víry vedla k osobitým přístupům k designu. Ty odmítaly umělost a snažily se vyjádřit vrozeného „ducha“ nebo přírodní vlastnosti organických materiálů.
PŘÍRODNÍ BARVY A TEXTURY
Na rozdíl od čínského zvyku natírat sloupy červeně dávali Japonci přednost původní barvě dřeva. Dřevěné konstrukční díly jsou spojeny pomocí zadlabávaných spojů bez hřebíků, což zajišťuje stabilitu konstrukce při zemětřeseních a tsunami.
▲ Nemalované sloupy
Nedotčené dřevěné sloupy v síni
Zao se hodí ke klidné atmosféře pohoří Jošino, kde byl v 7. století založen chrám Kimpusendži. Komplex se od té doby stal poutním místem šugendó.
BRÁNY TORII
Torii se skládá ze dvou dovnitř mírně nakloněných pilířů spojených dvěma trámy. Níže položený běží pouze mezi nimi, výše položený je pak na obě strany symetricky přesahuje. Útvar ztělesňuje šintoistickou estetiku nenápadné ušlechtilosti a přirozené krásy. Představuje duchovní práh mezi profánním a božským.
▲ Panoramatická terasa Hlavní sál Kijomizudera se nachází na strmém svahu a na obrovské „visuté“ dřevěné konstrukci. Hluboká složitá střecha zakrývá širokou, otevřenou, vícepilířovou halu a verandu, které poutníkům umožňují panoramatický výhled na přírodní krajinu.
STAVBY RANÉHO JAPONSKA
Archaický vzhled buddhistických v japonském stylu wajó postavených v 6. až 8. století pod vlivem korejského Pekče a tchangské Číny kontrastuje s pozdějšími stavbami indického stylu Tendžiku.
1. Chrám Šitennódži Ósaka, Japonsko, 7. století Uspořádání komplexu Šitennódži zdůrazňuje severojižní osu. Hlavní brána, pagoda, Zlatý sál a Přednáškový sál jsou umístěny podél této linie a obklopují areál chodbou. Stejně jako chrám Hórjúdži mají budovy chrámu ve stylu wajó prejzovou střechu a obláčkové konzoly.
2. Svatyně Macuno‘o taiša Kjóto, Japonsko, 701 Uprostřed nádvoří stojí haiden bohoslužebná síň), kde se konají šintoistické rituály. Tato otevřená stavba má dřevěnou podlahu vyvýšenou na krátkých sloupcích, verandu a střechu pokrytou cedrovou kůrou, která je obrácena k publiku štítovou stranou – tím se odlišuje od buddhistických sálů inspirovaných Čínou.
3. Brána Nandaimon, Tódaidži Kjóto, Japonsko, 8. století (přestavěno 1203)
Tato brána je pozoruhodná svými mohutnými pilíři (některé dosahují výšky 20 m), duhovými trámy a vzájemně provázanými vícestupňovými konzolami, které vytvářejí vznosnou a elegantní konstrukci. Jedná se o vzácný příklad stylu tendžiku.
▲ Vstup do jiného světa Brána torii ve stylu šinmei ve velké svatyni Ise, umístěná před dřevěným mostem, označuje vstup do posvát né oblasti Naiku (vnitřních svatyní). Cesta do tohoto šintoistického svatostánku vede několika odbočkami, z nichž každá je označena bránou torii.
▲ Duchovní průchod Torii Senbon ve velkých svatyních Fušimi Inari, které vznikly z dřívějších typů torii, mají horní nadpraží s mírně zakřiveným hřebenem a středový sloupek mezi nadpražím a spodním trámem. Tisíc bran torii vytváří jedinečnou duchovní cestu do vnitřní svatyně.
Buddhismus se do Japonska dostal v období Asuka. Rozdíly mezi buddhistickou a šintoistickou estetikou a rituálními praktikami vedly k odlišným stavebním stylům, a to jak v interiéru, tak exte riéru. Interiéry buddhistických chrámů z období Asuka byly plné zlatých soch a pestrobarev ných maleb. Jedním z významných obrazových motivů byl Buddha Amitábha sedící ve své Čisté zemi, buddhistickém ráji a nebi, kde se v Lotoso vém jezírku znovuzrodí ctnostné duše. UMĚNÍ ASUKA
Nástěnná malba z Horjúdži zobrazující Buddhu Amitábhu v jeho buddhistickém ráji
▲ Pagoda
Tato pětipatrová pagoda ze čtyřicátých let 17. století je součástí buddhistického chrámového komplexu Tódži v japonském Kjótu. Při pohledu zdola je dobře patrná struktura její čtyřúrovňové dřevěné střechy.
▲ Dlouhý dům
Vikinské dlouhé domy, jako je tento rekonstruovaný v dánském
Trelleborgu, měly obvykle dřevěnou konstrukci. Jejich hlavními podpěrami byly vztyčené kůly zapuštěné do země a stěny byly buď dřevěné, nebo z proutí.
DŘEVO
Stromy poskytují lidem stavební materiál již po tisíciletí, ať už se jedná o jednoduché hospodářské budovy, nebo velké chrámy. Význam dřeva dnes opět roste v souvislosti s klimatickou krizí.
Dřevo se používá jako stavební materiál po celém světě, jde totiž o poměrně levný a efektivní stavební materiál. V místech, která jsou buď hustě zalesněná, nebo kde je nedostatek jiných kvalitních stavebních materiálů, se dřevo používá ke stavbě celých budov. Ať už se jedná o rychle postavené sezónní přístřešky některých skupin lovců a sběračů, nebo složitě zdobené náboženské stavby, které mohou vydržet po staletí. V zemích, jako je Finsko, kde po většinu roku vládla zima a dřeva byl dostatek, se domy stavěly tradičně z celých klád. Naopak tam, kde hustší osídlení vyžadovalo více dřeva a bylo jej méně, v místech, jako jsou Čína a velká část severní Evropy, se díky efektivnímu zpracování dřeva snížil počet potřebných velkých kmenů tím, že se používaly menší trámy chytře spojené tak, aby se z nich postavily robustní stěny a střechy.
Po většinu lidské historie se dřevo montovalo spíše pomocí důmyslných spojů než železných hřebíků nebo šroubů. Množství vzácného palivového dřeva potřebného k tvarování
kovových spojů celý proces prodražovalo. Šikovní tesaři s nízkými platy tak vyšli levněji. Znalost těchto spojů se stala vysokým uměním v mnoha kulturách, například v Japonsku, kde je spojena s prestiží a vytříbeným vkusem.
MATERIÁL BUDOUCNOSTI
Někde je dřeva málo, stromy rostou pomalu a vyžadují rozsáhlé pozemky. Těžba dřeva v hustě osídlených oblastech proto vyžadovala plánování – vysazování dostatečného množství stromů pro potřeby budoucích generací. Lidé tak ošetřovali stromy, o nichž věděli, že z nich bude dobré dřevo až za mnoho let. Dnes se všeobecně očekává, že dřevo bude hrát důležitou roli při snižování podílu stavitelství na produkci emisí. Stromy odebírají oxid uhličitý z atmosféry a neškodně ho ukládají do dřeva. Způsob pěstování stromů však často poškozuje půdu a snižuje biologickou rozmanitost. Řešení musí zahrnovat redukci nové výstavby a přechod od betonu a oceli ke dřevu.
„Dřevo je pro člověka univerzálně krásné. Je ze všech materiálů nejlidštější.“
Frank Lloyd Wright americký architekt (1867–1959)
▲ Hrázděné domy Domy s dřevěnou konstrukcí, jako je tento v německém BernkasteluKues, byly běžné ve většině středověké Evropy. Většina z nich má ortogonální rámy vyztužené diagonálními a příčnými trámy, které zvyšují pevnost a snižují účinky deformace.
▲ Dřevěný kostel Tento kostel je součástí kláštera založeného v 16. století v Krechivu nedaleko Lvova a je jedním z mnoha ukrajinských dřevěných kostelů. Jeho stěny jsou z vodorovně položených klád, které se v rozích stýkají v překrývajících se plátovaných spojích.
Nejslabšími místy dřevěné konstrukce jsou obvykle místa, kde se jednotlivé kusy dřeva stýkají. Tesaři v mnoha kulturách se naučili navrhovat množství různých spojů, jako jsou plátované, čepované či kampované, které umožňují, aby se stavba, která se v průběhu času trochu pohne a deformuje, nerozpadla. Nařezávání a vyřezávání každého dřeva do těsně přiléhajícího spoje vyžaduje velkou zručnost, ale nejsou tak potřeba hřebíky, šrouby či lepidla.
vnější část čepového spoje s dlabem horní polovina plátovaného spoje
SPOJE
BUDDHISTICKÁ ARCHITEKTURA
S tím, jak se buddhismus šířil po celé Asii a podporovaly jej mocné vládnoucí dynastie, jako byly tchangská Čína a indická Pála, vznikaly a vyvíjely se různé architektonické formy.
V 6. století n. l. se buddhismus rozšířil z Indie do střední, východní a jihovýchodní Asie, zasáhl až do Japonska a Indonésie a rozdělil se na různé odnože a školy. Ve východní Asii se silně prosadil mahájánový buddhismus (Velká cesta), zatímco na jihu byl populární konzervativnější théravádový buddhismus. V severní a jižní „polovině“ buddhistické Asie začaly převládat dva jedinečné architektonické směry, dřevěný a zděný.
Docházelo ke střetům, ale přesto buddhismus vzkvétal, a to díky vcelku tolerantnímu postoji buddhistů k jiným náboženstvím a vědomému přejímání již existujících systémů víry a jejich literárních i uměleckých tradic. Do jisté míry to vedlo k náboženskému sjednocení, ale lokální politické nepokoje vedly mnohdy k pronásledování buddhistických mnichů a mnišek a k vypalování chrámů. Koncem 8. století buddhismus na indickém subkontinentu do značné míry upadl, s výjimkou Indie, kde vládla dynastie Pála, a Srí Lanky. Přesto zanechal svou stopu na střední Jávě, kde dynastie Šailendra vybudovala mistrovská díla, jako je například Velká stúpa Borobudur. Vznik vadžrajány (diamantové cesty) a tantrajánového
buddhismu v této době podtrhuje tlak na náboženskou komunitu ohledně omlazení. Stoupenci islámu se dostali až do Hindúkuše a mnoho uctívaných buddhistických klášterů se proměnilo v ruiny. Útoky na buddhistické ikony pokračovaly i za nadvlády stepních království a Čingischána, a to nejen ve 14. století, ale i později. Z buddhistických symbolů, které se tehdy zachovaly, jich od té doby mnoho zaniklo, včetně nadživotních Buddhů v Bamjánu v Afghánistánu, které v roce 2001 zničil Tálibán.
ODLIŠNÉ STYLY
Dodnes stojící buddhistické stavby jsou důkazem vědomého přejímání indických archetypů reakcí na místní kulturu. Stúpa se ve východní Asii stala podlouhlou, pravoúhlou pagodou s přístupným víceúrovňovým interiérem odvozeným od dřevěných strážních věží. V zaindické oblasti se vyvinula v terasovitou křížovou megastrukturu. V poslední fázi svého vývoje získala buddhistická architektura doslova kosmický rozměr: mandala se stala ideálním plánem pro navrhování chrámů, jak dokládá klášter Tholing krále JešeÖ v západním Tibetu, kde buddhismus našel bezpečné útočiště.
VELKÁ STÚPA BOROBUDUR
STŘEDNÍ JÁVA, INDONÉSIE, 9. STOLETÍ
Velkolepá Velká stúpa Borobudur, postavená na vrcholu přírodního kopce z vulkanické horniny, měří na každé straně 113 m a je vysoká 42 m. Několikapatrová stavba má ztvárňovat tři říše buddhistického vesmíru.
◀ Věž Buddhů Slavná pagoda chrámu Tran Quoc ze 6. století ve vietnamské Hanoji je jedenáctipatrová šestiboká stavba tyčící se uprostřed malého ostrova. V podlouhlé stavbě se nachází mnoho malých soch Buddhů.
BUDDHISTICKÁ IKONOGRAFIE
Jak se buddhistické umění vyvíjelo od anikonických (nelidských nebo zvířecích) k figurálním zobrazením, buddhistická ikonografie se také rozšířila z vyobrazení Siddhárthy Gautamy, historického zakladatele náboženství, na svaté shromáždění zahrnující Buddhovy minulé i budoucí inkarnace, různé bódhisattvy (osvícené bytosti) a čtyři nebeské krále (buddhistické polobohy).
Thangka – Tibetská malba zobrazující shromáždění Buddhy
◀ Otevřená stúpa Centrální stúpu obklopují malé stúpy a v každé z nich je sedící Buddha. Děrovaný plášť propouští do stúp světlo, které ozařuje sochy Buddhy uvnitř. Díky tomu mohou věřící nahlížet dovnitř stúp.
Perporované stúpy se sedícími Buddhy
Provedení Borobuduru vychází z mandaly, kosmologického diagramu s výraznými geometrickými prvky a náboženskou symbolikou. Rané buddhistické stúpy mají s mandalou společné některé architektonické rysy: posvátnou ohradu se čtyřmi světovými branami, přecházející ze čtverce do kruhu. Věřící jdou po cestě ve směru hodinových ručiček zvenčí dovnitř směrem ke středu.
◀ Příběhy z kamene Na stěnách galerií mezi terasami jsou vyřezávané scény zobrazující Buddhův životní příběh. Znázornění mučení na přízemní terase varuje věřící před nebezpečím materiálních a světských požitků.
Centrální stúpa je vysoká 8 m kruhový střed
Pět členitých čtvercových teras představuje Rupadhatu (říši forem) Tři kruhové terasy představují Arupadhatu (říši beztvarého)
MANDALA
Symbolická, geometrická forma Borobuduru
terasy
KLÍČOVÉ PRVKY
Stúpa je dodnes základem buddhistické architektury. Jak se buddhismus šířil, stávala se stúpa složitější stavbou s bohoslužebnými sály, shromažďovacími prostory a obytnými místnostmi pro mnichy.
FORMY STÚPY
Postupem času se začaly objevovat nové geometrické formy a architektonické styly. Používaly se různé stavební materiály a přizpůsobovaly se místní topografii. Tyto nové formy se však stále držely základní struktury a symboliky nejstarších polokulovitých stúp.
▲ Elipsoid
Stúpa Džétavanárámaja v Anuradhápuře na Srí Lance m á elipsovitou kopuli podobně jako klasická Velká stúpa v indickém Sánčí. Tyčí se 122 m nad zemí a vyjadřuje ambice svých tvůrců stavět ve větším, kosmickém měřítku.
▲ Stupňovitá pagoda
Vícepodlažní pagody, jako je chrám Seigantodži v japonské prefektuře Wakajama, se odchýlily od indického vzoru a převzaly přímočarý stavební styl dřevěných věží a pavilonů.
▲ Stupňovitá pyramida
Trojité terasy stúpy Bauddhanáth v Káthmándú mají p ůvod ve středoasijských stavbách s hvězdicovitými podstavci. Pro nepálské stúpy jsou charakteristické oči namalované na krychlovém podstavci chatra.
▼ Zvonovitý tvar Pagoda Švédagon v Rangúnu v Myanmaru spojuje na svém vrcholu andu (kopuli) a chatru (slunečník) souvislou, zvlněnou křivkou, která vytváří jedinečný zvonovitý obrys. Sto metrů vysoká pagoda je pokryta zlatem a zdobena diamanty, rubíny a smaragdy.
BUDDHISTICKÉ STAVBY
Od Koreje až po Indonésii je všudypřítomná mahájánová ikonografie a kosmologie. Dotvářejí tak posvátnost krajiny, které dominují obrovské sochy Buddhy a množství stúp a chrámů.
1. Bagan
Myanmar, 9. století
V 8. století se v mahájánovém buddhismu stal důležitou architektonickou formou členitý kříž – typická je pro něj terasa ve tvaru kříže, na níž je stúpa se čtyřmi kaplemi připojenými k centrálnímu jádru, přičemž čtyři světové strany připomínají brány torana Velké stúpy v Sánčí. Členitý křížový tvar (zde v Pahárpuru) je kombinací stúpy a chrámu, neboť kaple, nádvoří a 200 cel podél čtvercového ohrazení tvoří vlastní mahaviháru (velký klášter) pro buddhistickou komunitu.
Letecký pohled na Maháviháru v Pahárpuru, Bangladéš
Na rozlehlých říčních pláních Baganu, hlavního města stejnojmenného buddhistického království založeného v roce 849, stojí více než 2 000 buddhistických chrámů a stúp. Tyto vysoké stavby, často postavené kolem kruhového jádra, se čtyřmi vchody a množstvím věží, evokují kosmologickou vizi mandaly.
2. Čandi Sewu
Jáva, Indonésie, 8. století Hlavní chrám Čandi Sewu, postavený ze sopečné horniny na úpatí stratovulkánu Merapi, obklopuje 250 kaplí. Jsou uspořádány do řady vnořených čtverců, které kopírují uspořádání Velké stúpy Borobudur. Vstupy do posvátné říše střeží divocí klečící dvarapalové (strážci dveří).
3. Sokkuram
Kjongdžu, Jižní Korea, 8. století Korejská technika použití opracovaného kamene k vybudování kopule pod umělou mohylou dodává této jeskyni jedinečnou auru a její horská poloha vypovídá o buddhistickém ideálu askeze. Žulový Buddha je obklopen panteonem strážných králů a osvícených bytostí.
„Vše je jedno, jedno je vše.“
Mahájánový buddhistický pohled na nesčetné vesmíry a jejich konečnou jednotu ve vesmírném Buddhovi
VE TVARU KŘÍŽE
INDICKÉ CHRÁMY
V 10. až 13. století nastal v Indii nebývalý kulturní rozmach. Stavělo se stále více větších a větších chrámů a na severu a jihu země vznikaly odlišné architektonické tradice.
Chrámy, které jsou centrem duchovního, společenského, vzdělávacího a hospodářského života, dominují indické krajině již po staletí a staví se dodnes. V chrámech se spojuje geometrie, architektura, kosmická symbolika a sochařství, vzniká tak místo určené k setkávání člověka s bohem. Nejstarší dochované chrámové komplexy v Indii pocházejí ze 4. století n. l. Podle raných buddhistických kamenných staveb (viz str. 62–65) je zřejmé, že se vyvinuly z dřívějších dřevěných staveb. Do 7. století se vytvořily dvě architektonické tradice, nagarská na severu a drávidská na jihu. Ty interpretovaly svůj architektonický odkaz různými způsoby, a to jak ve výběru prvků, tak ve způsobu jejich uplatnění. Vznikala nová tvarosloví a rozvíjely se regionální trendy.
Od 10. do 13. století se výstavba chrámů zintenzivnila. V 11. století bylo vybudováno několik rozsáhlých komplexů, například Brhadíšvara v Tandzaveru v Tamilnádu, Lingarádža v Bhuvanéšvaru v Uríse a Šivův
SETKÁNÍ S BO ŽSTVÍM
Hinduistický chrám je dočasným příbytkem božstva, které sídlí v kultovním předmětu umístěném ve svatyni. Božstvo do předmětu sestoupí, jakmile jej kněz uctí púdžou (rituálními úkony).
Uctívači vstupují do chrámu kvůli daršaně – aby viděli své uctívané božstvo a na oplátku byli jím viděni. Šiva obývá symbol podobný sloupu zvaný linga
▲ Části celku
Věž šékharí chrámu
Kandárija Mahádéva je tvořena latinskými věžičkami, včetně těchto malých věžiček na vrcholcích sloupů. To posiluje dojem, že architektura je fraktální.
CHRÁM KANDÁRIJA MAHÁDÉVA
KHADŽURÁHO,
MADHJAPRADÉŠ, INDIE, 11 . STOLETÍ
Chrám Kandárija Mahádéva, zasvěcený bohu Šivovi za vlády čandelského krále Vidjádhary (r. cca 1003–1035), je nejvelkolepějším chrámem v Khadžuráhu. Tato stavba ze žlutého pískovce je typickým příkladem šekharijské architektury a z každé strany hlavní svatyně se tyčí čtyři věže latinského typu.
Obrovská linga Šivova chrámu v Bhódžpuru, Madhjapradéš
chrám v Bhódžpuru v Madhjapradéši. Indická architektura je koncipována ve formě edikul: miniaturní reprodukce staveb jsou kombinovány, zasazeny do sebe nebo vystupují dopředu a vytvářejí tak stavbu v reálném měřítku. Způsob, jakým jsou tyto budovy uspořádány, určuje typ stavby a vytváří zdání pohybu, což vyvolává dojem, že se chrám i božstvo mění před očima věřících.
TRADICE NAGARA
V severní Indii 7. století se obecně používaly tři typy svatyní: vallabhí se sudovitou střechou, phámsaná ve tvaru pyramidy s několika střešními přesahy a latina se zakřivenou věžicí. V 9. století se svatyně vallabhí a phámsaná přestávají stavět, ale jejich obecné formy přežily – používaly se jako edikuly u plnohodnotných chrámů. Běžnou součástí se staly například vallabhí jako štíty v průčelí a sály phámsaná byly začleněny do větších staveb. Chrámy latina naopak dominovaly krajině severní Indie až do 10. století. Jejich kónické věže byly zdobeny motivy podkovovitých oblouků a završeny žebrovanou korunou. Druhy staveb šékharí a bhúmidža byly složené typy, které se vyvinuly z latinských. Svatyně typu šékharí, jako je chrám Kandárija Mahádéva (viz protější strana), má několik věží částečně latinského typu, které se kaskádovitě sbíhají po hlavních osách, přičemž mezi nimi se nachází seskupení sloupovitých prvků. Bhúmidžské chrámy se vyvíjely jiným způsobem. Mají vertikální řetězce „sloupů“, které směřují od vrcholu věže k její patě, mezi pilastry směřujícími na sever, jih, východ a západ.
▲ Božský panteon Na vnější straně chrámu je vytesáno více než 800 božstev a služebníků, kteří jsou umístěni podle hierarchie vycházející z lingy uvnitř. Tato vize rozvíjejícího se božství nabízí věřícím cestu k pochopení božské reality.
▲ Vnitřní svatyně V tmavé čtvercové komoře, známé jako garbhagrha (komora lůna), uprostřed svatyně se nachází linga, která symbolizuje stvoření a transcendentní rozměr Šivy.
STUPŇOVITÝ DIAMANT
Chrám Kandárija Mahádéva je příkladem pozdní šekharské architektury, která se vyznačovala stupňovitým půdorysem ve tvaru diamantu a čtvrtkruhovými věžemi. Výsledné znásobení faset stěn poskytlo více prostoru pro řezbářské práce. Uvnitř je svatyně obklopena ambulatoriem (průchodem pro pěší), takže se zdá, jako by byl vnitřní chrám zasazen do většího chrámu.
Hlavní sál
Hlavní sál
Vstup do chrámu
Každá věž je zakončena žebrovanou korunou
Polozapuštěné laténské věžičky se kaskádovitě svažují po hlavních osách hlavní svatyně
Půdorys chrámu Kandárija Mahádéva
Svatyně
KLÍČOVÉ PRVKY
Indická chrámová architektura je neustále obnovována, ale v 10. až 13. století se chrámové formy rozšířily o nové prvky. Běžnou se stala také kombinace různých regionálních prvků.
TYPY SVATYNÍ
Jakmile se začaly stavět různé typy svatyní, přišly na scénu edikuly, které se pak spojovaly do celých staveb. Tyto kompoziční prvky se skládaly různými způsoby, takže každý chrám měl jedinečný vzhled.
INDICKÉ CHRÁMY
V jižní Indii vznikly dvě hlavní chrámové tradice, jedna v Karnátace a druhá v Tamilnádu. V obou oblastech mají chrámy obecně vzezření pyramidy, ale půdorysy a detaily jejich korun se liší, stejně jako škála použitých typů pavilonů.
▶ Latinský typ Chrám Vámana v Khadžuráhu v Madhjapradéši z 11. století, typický pří klad pozdně laténského chrámu, má svatyni s 21 patry, zdobenou hřbety se síťovým vzorem. Jeho rohové pavilony jsou extrémně prostorově potlačené.
DEKORACE
Postupem času se některé konstrukční prvky změnily v dekorativní motivy, a to do té míry, že jejich původní funkce i původ již nejsou zřejmé. Složité geometrické vzory určují, jak se tyto motivy kombinují do nových vzorů.
▲ Bhúmidža Pískovcový chrám Udajéšvára z 11. století v Udajpuru v Madhjapradéši je typickým příkladem architektury bhúmidža. Tvoří ho sedmipatrová svatyně postavená na půdorysu 28 hvězdic. Z věže se kaskádovitě svažují řetězce sloupovitých prvků s dekoracemi. 3
1. Chrám Čénnakéšava Sómnáthpur, Karnátaka, 13. století Tento bohatě zdobený chrám, který se tyčí na vysoké plošině, se skládá z velké haly zdobené prolamovanými zástěnami a ze tří hvězdicovitých svatyní tvořených pavilony, které jako by se rozlétaly. Tento typ půdorysu byl oblíbený zejména v jižní Karnátace v 11. století.
2. Chrám Kášivišvéšvara Lakkundi, Karnátaka, 11. století Tento chrám z chloritické břidlice, kamene vhodného pro složité řezbářské práce, vykazuje znaky několika architektonických stylů. Ačkoli většina jeho prvků je typická pro jihoindickou architekturu, obsahuje také prvky severoindických staveb, jako jsou například obrazy svatyní šékharí a bhúmidža.
▲ Páteř
Chrám Udajéšvara má mřížově splétané hřbety, které jsou charakteristické pro pozdní severoindickou architekturu. Tyto hřbety, tvořené zploštělými a propletenými podkovovitými oblouky, jsou orámovány sloupy, z nichž každý je zakončen miniaturní bhúmidžskou věžičkou s jihoindickými prvky.
▲ Podkovovitý fronton Podkovovité oblouky, známé jako gavakši, se v indické architektuře objevují všude. Kaskádovité a překrývající se gavakši, odvozené od vikýřů dřevěných staveb, tvoří fronton (štít v průčelí) výklenků chránících božstva na vnějších stěnách Šivova chrámu z 12. století v Kirádu v Rádžasthánu.
▲ Vyzařovací kroužky Miniaturní kopule a okvětní lístky lotosu se rozvíjejí v soustředných kruzích přečnělkového stropu (postaveného z překrývajících se kusů kamene) Chrámu Slunce v Modheře v Gudžarátu, který pochází z 11. století. V srdci tohoto zářícího prostoru je zavěšen visutý svorník.
3. Chrám Brhadíšvara Taňčávúr, Tamilnádu, 11. století Chrám Brhadíšvara stojí v rozlehlém ohrazeném prostoru, kam se vstupuje monumentální gópurou (bránou s vlanou klenbou), která je typická pro pozdější jižní chrámové komplexy. Jeho 66 m v ysoká pyramidální svatyně se skládá z pavilonů se čtvercovou kopulí, valenou klenbou, obloukovými vikýři a sedlovou střechou.
KHMERSKÁ DYNASTIE
Architektura khmerské dynastie, která se vyznačuje sofistikovanou kulturou chrámového stavitelství, mistrně využívala různé tvary a materiály při přenášení nebe na zem.
Mocná khmerská říše, která se rozkládala v jihovýchodní Asii od 9. do 15. století, měla své centrum ve městě Angkor v dnešní Kambodži. Khmerská kultura se projevovala v umění, stavbách, sochařství a inženýrství. Byla neobyčejně bohatá a propracovaná, její dědictví v podobě chrámové architektury přežívá dodnes. V době svého největšího rozkvětu, v 11. až 13. století, byl Angkor jedním z největších sídel v předindustriálním světě a žilo zde 750 000 lidí. Kromě stavby majestátních chrámů Khmerové vybudovali rozsáhlou síť nádrží a kanálů, které sloužily k pěstování rýže. Angkor Vat a okolní chrámy, které jsou v současné době zapsány na seznamu světového dědictví UNESCO, jsou ukázkou vynikajícího kamenického a řezbářského mistrovství, a to jak figurálního, tak dekorativního, stejně jako důkazem systematického plánování a úpravy krajiny.
PŘIJETÍ HINDUISTICKÉ KOSMOLOGIE
V khmerské architektuře, která oslavovala božskou autoritu khmerských králů, se odrážel hinduismus a kosmologie. Hinduismus se v jihovýchodní Asii rozšířil díky indickým obchodníkům a hinduistická architektura se prolínala různými místními tradicemi. Khmerské chrámy byly koncipovány jako monumentální symbolické ztvárnění hory Meru, posvátné chrámové hory a božského sídla hinduistických bohů. Pět vrcholů hory
„Je velkolepější než cokoli, co nám zanechalo Řecko nebo Řím.“
Henri Mouhot francouzský přírodovědec a badatel, v chrámu Angkor Vat, 1860
bylo ztvárněno v podobě prangů (stupňovitých pyramidálních věží) obklopených jezírky a příkopy symbolizujícími vesmírný oceán.
ÚSPĚCH ANGKOR VATU
Rané khmerské chrámy se skládaly z věžové svatyně, kde se nacházelo hlavní božstvo, obvykle Šiva nebo Višnu. Tyto stavby obklopené řadou zdí byly očividně ovlivněny indickými skalními chrámy. Postupem času se však khmerská architektura začala více odlišovat od architektury indického subkontinentu. Angkor Vat, který vznikl kolem roku 1120 na příkaz krále Súrjavarmana II., rozšířil základní uspořádání stupňovitých pyramid uvnitř opevněného areálu o několik věží, čímž dosáhl dokonalé výrazové jednoty architektury a umění. Angkor Vat je dnes nejzachovalejší ze všech angkorských chrámů.
ANGKOR VAT
SIEM REAP, KAMBODŽA, 1150
Angkor Vat byl vrcholným architektonickým dílem khmerské dynastie a hlavním státním chrámem. Byl navržen jako symbolické znázornění hory Meru, posvátného místa hinduistických bohů. Má tři ochozy s galerií a pět stupňovitých věží.
◀ Skrytý klenot Tato mistrně zdobená zeď v chrámu Preah Khan (což znamená Královský meč), který nechal ve 12. století postavit král Džajavarman VII. na počest svého otce, je nyní v areálu Angkoru částečně pohlcena přírodou.
HINDUISTICKÁ SYMBOLIKA
K symetrickému uspořádání hradeb a dvorů vede dlouhá hráz. V minulosti chrám zcela obklopovaly vodní příkopy a uvnitř se nacházela jezírka. Voda zde symbolizovala vesmírný oceán. Angkor Vat, původně zasvěcený hinduistickému bohu Višnuovi, byl časem přeměněn na buddhistickou svatyni a středisko buddhistických poutníků.
Letecký pohled na obrovský chrámový komplex Angkor Vat, který je nyní obklopen džunglí
▲ Basreliéf Tento detail z galerie „Víření moře m léka“ zobrazuje věčný boj dobra a zla, který z prvotního oceánu vylučuje amritu, elixír věčného života.
▲ Přečnělková klenba Složité stupňovité klenby z pískovcových kvádrů mají omezené rozpětí, takže v chrámu nejsou žádné velké vnitřní prostory. Kámen byl po uložení řemeslníky vyzdoben.
▲ Vnitřní terasy Tři pravoúhlé stupňovité ochozy, jeden nad druhým, představují fyzický a duchovní výstup do sídla bohů, aby se dostali do svatyně božstva.
PŮDORYS ANGKOR VATU
Ústřední roli v uspořádání chrámu a strukturování prostoru hrála zkušenost věřících. Galerie se soustřeďují na hlavní svatyni s pěticí věží. Přístup do horních částí chrámu byl vyhrazen kněžím a královské rodině, obyčejní lidé měli přístup pouze do nejnižší úrovně.
Angkor Vat je netradičně obrácen k západu
Příkop kolem komplexu představuje oceán obklopující svět
Centrální svatyně pod prostřední věží
Prostřední věž symbolizující horu Meru
Pět věží představuje pět vrcholů
Zastřešené galerie se táhnou po celé délce chrámu
hlavní svatyně
quincunx věží křížové galerie
západní galerie
KLÍČOVÉ PRVKY
Protože byly náboženské stavby z kamene, mnoho khmerských chrámů se dochovalo. Jejich typické stupňovité věže a složitá výzdoba mají kořeny v hinduistické architektuře.
VĚŽE PRANG
Obvykle bohatě vyřezávané věže a věžičky prang jsou stupňovité. Tato forma má svůj původ ve věžích šikhara (horský vrchol) charakteristických pro indickou chrámovou architekturu. Ty byly stejně jako mnoho dalších prvků převzaty Khmerskou říší.
KOLONETY
Malé štíhlé ozdobné sloupky zvané kolonety se používají k podepření, orámování nebo zkrášlení dveří či stěn. V khmerské architektuře lze na základě jemných rozdílů v jejich propracovaných vyřezávaných tvarech, které se vyvíjely v průběhu času, datovat stavby z jednotlivých období.
◀ Rané věže prang Centrální prang chrámu Bakong je raným příkladem khmerské horské chrámové architektury (asi 9. století). Původně byl vyzdoben sochami a řezbami.
ŘEZBY A RELIÉFY
Zdi khmerských chrámů jsou vždy bohatě zdobeny pestrou škálou božstev, tanečníků a mytologických zvířat. Měkkost místního pískovce umožňovala poměrně snadné řezbářské práce. Řemeslníci tak měli prostor předvést své dovednosti.
▲ Atraktivní výzdoba Řada precizně vytesaných sloupků zdobí slepé okno v chrámu Banteay Srei v Angkoru, který je známý bohatostí a složitostí pískovcové v ýzdoby.
KHMERSKÉ STAVBY
Kromě Angkor Vatu se v rozsáhlém areálu Angkoru nachází řada dalších chrámových komplexů, z nichž některé jsou dnes téměř pohlceny džunglí. Dochovaly se až do dnešních dnů a poskytují představu o bohatství khmerské architektury.
1. Preah Khan
Siem Reap, Kambodža, 12. století
Chrám Preah Khan je postaven kolem čtyř soustředných zdí, které obklopují labyrint svatyní, nádvoří, sálů a pavilonů. Je zasvěcen jak buddhismu, tak hinduismu a nacházejí se v něm velkolepé sochy. V současné době je částečně zarostlý okolní vegetací.
2. Bayon
Siem Reap, Kambodža, 12. století Chrám Bayon, kterému dominují záhadné věže s 216 usmívajícími se tvářemi, leží v samém centru Angkor Thomu. Toto město založil král
Džajavarman VII. na území Angkoru podle plánu mandaly (hinduistické znázornění vesmíru).
3. Banteay Srei
Siem Reap, Kambodža, 10. století
▲ Podrobné údaje Tato 25 m dlouhá stavba známá jako Terasa malomocného krále mohla sloužit jako kremační plošina. Je vyzdobena jemně vyřezávanými figurami ozbrojených strážců, nebeských bytostí a Garudami (mytologickými ptáky, na kterých sedí Višnu).
▲ Kamenné tváře Slavné věže chrámu Bayon z 12. století připomínají n ěkolik obřích, klidně se usmívajících tváří. Někteří spekulují, že modelem byl král Džajavarman VII., jiní, že jde o čtyřhlavého hinduistického boha Brahmu.
▲ Symbolická ikona Tato nádherná devata neboli polobohyně je vytesána do stěn Banteay Srei, chrámu z 10. století zasvěceného Šivovi, třetímu bohu hinduistického triumvirátu. Červený pískovec, ze kterého je chrám postaven, je vhodný pro bohatou výzdobu.
Banteay Srei je menší než většina khmerských chrámů a je neobvyklý tím, že jej nechali postavit dva dvořané, nikoli panovník. Je zasvěcen Šivovi a jeho červené pískovcové řezby jsou obzvláště krásné, mnohé z n ich zobrazují nebeské postavy.
„Tady uprostřed kambodžské džungle člověk zahlédl mýty a legendy středověké Indie.“
Tariq Ali, Street Fighting Years, 2018
CÍSAŘSKÁ ČÍNA
Pod mongolskou nadvládou se císařská Čína stala skutečně multietnickou. Tradiční dřevěné architektonické formy se měnily a vznikaly nové hybridní styly, které zahrnovaly širokou škálu kulturních projevů.
Dědictví tchangské architektury 10. století pokračovalo i v následujících dynastiích –Liao, Sung a Ťin. Dřevěné konstrukce byly standardizovány a kodifikovány. Jejich zásady a etické hodnoty vysvětlil dvorní architekt Li Ťie v první technickém pojednání o architektuře Jing-cao fa-š‘ z roku 1103. Dobytí Číny Mongoly ve 13. století však přineslo nové výzvy a podnítilo inovace. Mongolští chánové nahradili své jurty dřevěnými paláci, bohatě zdobenými zlatem a stříbrem.
KULTURNÍ MÍSENÍ
V čínských městech se mísili buddhisté, konfuciáni a taoisté s muslimy, křesťany a zoroastriány. Toto různorodé obyvatelstvo se zasazovalo o „mnohojazyčnost“ v architektuře: stavěly se mešity, kostely a synagogy, které testovaly houževnatost a přizpůsobivost starých čínských dřevěných stavebních metod. Mramorové minarety a cihlové kopule stály mezi dřevěnými pagodami a sály, inspirujíce nové hybridní formy. Přestože si dřevěná konstrukce zachovala svou rituální funkci a náboženskou i královskou symboliku získanou za vlády dynastie Tchang, císařští mecenáši začali
Čína procházela obdobími jednoty a roztříštěnosti. Jednota za dynastií Jüan, Ming a Čching přinesla hospodářský a populační růst, územní expanzi a pokrok ve vědě, technice umění. To vše vedlo k rozvoji nových architektonických forem, staveb a stylů.
„Slunečný dóm s ledovými jeskyněmi!“
Samuel Taylor Coleridge si představuje palác mongolského vládce v básni Kublaj-chán, 1816
hledat alternativní způsoby, jak zprostředkovat svou vizi nebeské říše. Bohatství a moc se stále vyjadřovaly velikostí, ale nyní také výzdobou –pečlivým vyřezáváním, malováním a zlacením trámů, konzol, stěn a stropů. Mongolská dynastie Jüan (1271–1368) učinila Peking svým novým císařským hlavním městem a vybudovala zde opevněné čtvercové město s císařským palácem, jehož zbývající bloky byly rozmístěny na půdorysu mřížky a symetricky podél severojižní osy. Císaři dynastií Ming (1368–1644) a Čching (1644–1911) nechali přistavět na jihovýchodě města Chrám nebes a na severozápadě rozsáhlou soustavu parků a jezer. Město se tak stalo symbolem politické legitimity a kulturní nadřazenosti.
Státní podpora buddhismu pokračovala, což dokládají stúpy ve tvaru lahví, pagody s diamantovými trůny a terasovité lamaistické chrámy, které byly postaveny v Pekingu. Jezuitští misionáři přinesli na císařský dvůr vzory evropských paláců a přidali do návrhů parků nové prvky, jako například v Jüan-ming-jüanu.
Vedle těchto vlivů císařský čínský styl na svém vrcholu také vyznával „přirozenost“ (c‘-žan) jak je vidět na idylických zahradách v jižní Číně.
▲ Nebeská stvoření
Pod střešním přesahem Síně nejvyšší harmonie v pekingském Zakázaném městě se nachází řada fantastických zvířat a nebeských bytostí. Bohaté použití zlata a zářivé polychromované nátěry proměňují světské sídlo císaře v nebeský příbytek.
Víceúrovňové konzoly podpírají široké střešní převisy
MODLITEBNÍ SÍŇ
NEBESKÝ CHRÁM, PEKING, ČÍNA, 1420 (PŘESTAVĚN R. 1890)
Síň modliteb se nachází na severním konci 400 m dlouhé cesty, která vede komplexem Nebeského chrámu. Je vrcholem pečlivě koncipovaného prostorového uspořádání, kudy císař každoročně přinášel oběti a modlil se za dobrou úrodu.
Trojí střešní přesah představuje trojjediný vesmír (nebe, země, lidstvo)
KULATÉ NEBE, HRANATÁ ZEMĚ Kruhový Nebeský chrám je umístěn ve čtvercovém, zdí obehnaném poli
Uspořádání Nebeského chrámu odpovídá staročínskému kosmologickému názoru, že „nebe je kulaté jako natažený baldachýn a Země je čtvercová jako šachovnice“. Posvátná kompozice kruhu a čtverce se zde promítá do kruhové stavby obklopené zdmi a vedlejšími budovami, uspořádanými do čtverce. Toto uskupení lze vysledovat až ke koncepci ming-tchangu (síně světla) z doby dynastie Chan.
Překlady malované zlatými císařskými znaky
▲ Modrý odstín
Sytá tmavě modrá barva těchto glazovaných střešních tašek evokuje v čínské víře nebe a je barvou východu, který je spojen s draky – zde jsou vylisovaní na koncových taškách. ▲ Symbolické pilíře Uvnitř modlitebny jsou 4 vnitřní a 12 vnějších sloupů, které představují 4 roční období, 12 měsíců v roce a 12 hodin dne. Tento design ukazuje důležitost času pro zemědělskou společnost.
MĚNÍCÍ SE DOBA
Zlatá koruna na kónické střeše
KLÍČOVÉ PRVKY
Dřevo a hlína stále převládaly, ale repertoár stavebních materiálů a stylů rozšířily i litina, glazovaná keramika a porcelán. Volně koncipované zahrady narušily rigidní symetrii čínských sídel.
OBRANNÉ ZDI
Zdi vymezují hranice. Ty čínské nejen opevňují a chrání, ale také oddělují území a sociální skupiny. Městské hradby se obvykle stavěly z navezené hlíny vyztužené trámy a jejich stavba oznamovala zrod města a upevnění politické moci.
▲ Sociální rozdělení Čchang-an (dnešní Si-an), starobylé hlavní město dynastie Tchang, si zachovalo svůj politický význam i za vlády dynastií Ming a Čching. Jeho zdi připomínaly společenskou hierarchii předepsanou konfuciánským systémem.
◀ Odrazování útočníků Velká čínská zeď se začala stavět ve 4. století př. n. l., aby omezila nájezdy severních kočovných kmenů, ale její rozšiřování a opravy pokračovaly až do 16. století. Zeď se táhne od severovýchodní Číny přes Mongolsko až k poušti Taklamakan.
SYSTÉMY
SPOJOVÁNÍ DŘEVA
Konstrukce čínského dřevěného skeletu, která je tvořena sloupky a překlady, je odolná proti zemětřesení a silnému větru. Počet a velikost konzol, které jsou výrazným prvkem tohoto konstrukčního systému, vypovídají o celkovém rozsahu a nákladnosti stavby a o společenském postavení jejího majitele.
▲ Dřevěné konzoly Dřevěná ramena konzol kung a nosné bloky tou t voří různé kombinace konzol tou-kung, které podpírají nosníky a přenášejí váhu střechy na její sloupy. Chrám Fo-kuang se skládá z dougongů jako kvetoucí strom.
▲ Trojúhelníkový příhradový nosník Čínský příhradový nosník wu-ťia podpírá vaznice a vytváří tak mírně zakřivenou linii střechy. V lidové architektuře jižních zemí, která je zde zobrazena, vytváří použití vazníku otevřenou střechu, která maximalizuje přirozené osvětlení a větrání.
KOVOVÝROBA
Několik vzácných pagod vyrobených z litiny je důkazem, že v období dynastie Sung (960–1279) se používaly technologie tavení a zpracování kovů. To bylo možné díky stále častějšímu používání uhlí namísto dřevěného uhlí. V této době se objevily další kovové stavby, například bronzové sály a pavilony.
Štíhlé tělo díky použití železa
▶ Obsazení dovedeno k dokonalosti Železná pagoda Tan-jang v chrámu Jü-čchüan v provincii Chu-pej byla odlita v roce 1061. Téměř 18 m vysoká pagoda má 13 pater a byla odlita samostatně, aby napodobovala dřevěnou pagodu.
SOCHY ZVÍŘAT
Zoomorfní výzdoba se v Číně objevila již 4 000 let př. n. l.. Draci, fénixové, čchi-lin (čínští jednorožci), lvi a další zvířata jsou často považováni za prostředníky mezi lidmi a nebesy a za symboly ušlechtilosti, dlouhověkosti, morálky, laskavosti a štěstí.
CÍSAŘSKÉ ZAHRADY
Čínské zahrady, jejichž kořeny tkvěly v ideálech přírody, malebných scenérií a tvoření, napodobovaly miniaturní horské vrcholy a říční údolí. Sloužily jako městská útočiště a nabízely učeným úředníkům venkovský, klidný a elegantní život daleko od všedních povinností.
▲ Vysoká střecha V čele průvodu na hřebeni střechy Zakázaného města se nachází nebeská postava na zvířeti a vede další magická zvířata a ptáky. Je jich celkem 10 – číslo, které označuje nejvyšší stupeň čínské architektury.
▲ Oslnivý drak
Uprostřed Devíti dračích stěn v Zakázaném městě je na pozadí modré oblohy a rozbouřeného tyrkysového moře zobrazen žlutý drak. Použití glazovaných keramických dlaždic vytváří lesklý povrch a zvýrazňuje živé barvy.
▲ Různé perspektivy Klikatící se kamenný most v zahradě Pokorného správce ve městě Su-čou v provincii Ťiang-su vede k dřevěnému pavilonu uprostřed zahrady vedle lotosového jezírka a vytváří cestu, která návštěvníky vybízí ke zpomalení a vychutnání si okolí.
▲ Mytická krajina Sedmnáct půlkruhových oblouků dodává tomuto kamennému mostu u Letního paláce rytmický vzhled. Obří jezero a ostrovy, inspirované soukromými zahradami v jižní Číně, připomínají bájné ostrovy nesmrtelných z čínské mytologie.
STAVBY CÍSAŘSKÉ ČÍNY
Z tchangského dědictví vzešel nadčasový architektonický styl, který se projevil v palácových stavbách, chrámech, hrobkách a parcích. Nicméně nadále se do čínské architektury promítaly vnější kulturní prvky.
Dvojitá prejzová sedlová střecha dodává tomuto císařskému pavilonu mauzolea auru slavnostnosti. Je v něm umístěna obrovská kamenná stéla, která popisuje císařovy úspěchy, a otevírá se na „duchovní stezku“ vedoucí do p ohřební komory.
2. Šákjamuniho pagoda
Jing-sien, provincie Šan-si, 1056
Tato pagoda měří 67 m a je nejvyšší dřevěnou stavbou ve východní Asii. Její důmyslná konstrukce s dvojitým jádrem spolu se čtyřmi mezipatry, která slouží jako přechody mezi pěti podlažími, zajistila stabilitu konstrukce při několika zemětřeseních.
3. Chrám Chua-jen
Ta-tchung, provincie Šan-si, 1062
Valbová střecha a střešní prvky „ sovího ocasu“ vypovídají u této stavby o císařském patronátu.
Architektura dynastie Liao byla úzce spjata se styly dynastie
Tchang a chrám Chua-jen vykazuje robustnost podobnou výše uvedeným příkladům.
4. Jüan-ming-jüan
Peking, 18. století
Jezuitští misionáři u dvora pomáhali navrhovat rozsáhlé parky v Jüan-ming-jüanu, které se pyšní mramorovými sloupy a balustrádami v barokním stylu, fontánami i labyrinty, to vše v kombinaci s charakteristickými přesahy a rostlinnými motivy.
5. Chrám Jung-che Peking, 1694
Mnohapatrový pavilon Wan-fu se svými „létajícími galeriemi“ a křídlovými věžemi vyvolává představu nebeského paláce. Tento lamaistický chrám, v němž se nachází socha Buddhy Maitréji, je směsicí raných císařských buddhistických pavilonů.
6. Mešita Chua-ťüe-siang
Si-an, 8. století (přestavěno ve 14. století)
Na rozdíl od severojižní kompozice čínských chrámů má tato mešita východozápadní řazené.
Začíná dřevěnou vstupní halou a končí sloupovou síní, kde je na západní stěně mihráb (modlitební výklenek) směřující k Mekce.
7. Chrám Čen-ťüe, Diamantová trůnová pagoda
Peking, 1473
Na rozlehlém podstavci stojí skupina pěti kamenných„okapovitých“ pagod, které jsou uspořádány jako pětka na hrací kostce. Představují pět Buddhů tibetské mandaly s hlavním božstvem uprostřed geometrického obrazce.
STŘEDOVĚKÉ JAPONSKO
Vzestup vojenské třídy v čele se šóguny ve 12. století znamenal v Japonsku rozkvět umění a kultury. S omlazující se architekturou země se stavěly hrady, čajovny, vily a zenové buddhistické chrámy.
Pro architekturu období Heian (794–1185) byla charakteristická symetrie a formálnost. Šlechtická sídla byla stavěna ve stylu šinden (spací síň) s vedlejšími stavbami rozmístěnými kolem centrální budovy. Ve 14. století si však mezi vojenskou třídou začal získávat oblibu méně formální styl, který se inspiroval opatskou komnatou v buddhistickém klášteře. Vytříbený styl šóin (pracovna) - který se později vyvinul do výraznější podoby sukija (čajovna) – se vyznačoval asymetrickým uspořádáním a přišel s vlastní propracovanou úpravou, zejména vnitřních prostor.
RŮZNÉ MOŽNOSTI, JAK ZAPŮSOBIT
Přestože šinden a šóin představují dva protichůdné estetické principy, mají japonská sídla obou stylů společné rysy. Využívaly rohože tatami jako modulární prostorovou jednotku, což zdůrazňovalo převážně sedavý způsob života, zatímco fusuma (posuvné dveře) umožňovaly flexibilní rozdělení místností a zároveň rušily hranici mezi interiérem a exteriérem budovy.
▲ Krajina v obraze
Šakkei (vypůjčený pohled) je technika krajinářského designu, která vytváří vícevrstvý průhled začleněním vzdáleného objektu do popředí. Zde dvojice otevřených posuvných dveří vytváří rám pro obraz stromů v zahradě kjótského paláce Nidžó.
ZLATÝ PAVILON
KJÓTO, JAPONSKO, 1397
Zlatý pavilon byl původně postaven jako ústřední bod osobní vily šóguna Jošimicua Ašikagy a po jeho smrti přeměněn na buddhistický chrám. Stojí na rohu umělého jezírka v rozlehlé zahradě. Zahrada a pavilon se inspirovaly čínskými vzory, ale zdědily také prvky z heianských rezidencí šinden.
ODRAZ PŘÍRODY
Voda je základním prvkem japonské zahradní architektury. Odraz pavilonu v jezeře maximalizuje vnímanou vertikální hloubku přírodní krajiny, vlnící se efekt vody poskytuje neustále se měnící, nepředvídatelný pohled. To vyjadřuje zenové učení o prázdné, pomíjivé povaze všech věcí: iluzi, kterou lze rozptýlit pouze dosažením osvícení.
Dřevořez, Hiroši Jošida, 1933
▶ Ostrov v moři
Zlatý fénix na vrcholu pyramidální střechy
Buddhistické relikvie umístěné v šaridenu (síni relikvií) v nejvyšším patře
Typická místnost šoin byla vhodná pro učence a obsahovala výklenek s čigaidanami (šachovnicově uspořádanými policemi) a cuke--šoin (vestavěný stůl). Palác Nidžó, postavený v roce 1603 pro šóguna Iejasu Tokugawu, kombinuje tento styl s polychromovanými malbami zvířat a sezónních výjevů, na nichž se objevuje například cypřiš, který symbolizuje dlouhověkost a sílu. Posuvné dveře a obložené stěny paláce pokryté zlatem a stříbrem vytvářejí atmosféru bohatství a světla. Naproti tomu císařské vily ze 17. století, jako je Kacura, jsou bez výzdoby, přizpůsobené spíše estetice sukija. Jejich styl navozuje pocit intimity, nostalgie a venkovského prostředí díky začlenění čajoven, zahrad, tušových krajinomaleb a díky teplé, zemité barevné paletě. V 16. a 17. století bylo postaveno téměř 100 hradů, z nichž mnohé nechali postavit tři sjednotitelé Japonska – Oda Nobunaga, Tojotomi Hidejoši a Iejasu Tokugawua. Tyto vysoké dřevěné stavby sloužily jako vojenská velitelství a správní základny a byly inspirovány mnohapatrovými buddhistickými pagodami.
Rituál pití čaje údajně zdokonalil čajový mistr Sen no Rikjú (1522 až 1591). Pití čaje si cenili aristokraté buddhističtí mniši pro jeho léčebné účinky, protože hořká chuť pomáhala zvýšit jasnost mysli během meditace. Design čajového nádobí, čajoven a čajových zahrad ztělesňoval zenovou filozofii o nedokonalosti a pomíjivosti stvoření. Čajovna Ihoan chrám Kódai-dži, Kjóto ČAJOVÝ OBŘAD
Přírodní horniny ohraničují jezero
Široká veranda poskytuje vyhlídkovou plošinu
Střecha pokrytá cedrovou kůrou v japonském stylu wajó
Od pavilonu se do vody táhne veranda, která přitahuje pohled k hromadě kamenů, jež představují ostrovy nesmrtelných. Napodobuje pavilony curidono) v domech z období Heian.
▲ Architektura a čas Sníh, déšť a měnící se v zhled rostlin jsou součástí japonského stavebního a zahradního designu, souvisejí se sezónními rituály a slavnostmi.
Přízemí slouží k meditaci a relaxaci
Síň k uctívání bódhisattvy Kannon (japonského buddhistického božstva) v prvním patře
KLÍČOVÉ PRVKY
Vysoké hrady, oslnivé svatyně a chrámy Japonska 12. až 17. století byly vyváženy tlumenou elegancí a nenápadnou krásou čajoven a vil.
ZAKŘIVENÉ
STĚNY
Vlnité karahafu (bárka), kterému se také říká čínský štít, se vyskytuje pouze v Japonsku. Často je zdobené kovovým kováním nebo dřevořezbami. Jeho zvlněná linie je důležitým architektonickým prvkem například nad vstupem do budovy.
▲ Propracovaný vstup
Brána Karamon v chrámu Kenčódži je postavena ve stylu zenšujó (zen) a klade důraz na symetrii a formálnost. Její bohaté květinové a oblačné motivy jsou inspirovány čínskými vzory, ale dřevěné šindele na střeše jsou typicky japonské.
ŠOUPACÍ DVEŘE
Fusumy (posuvné dveře), vyrobené z papíru v dřevěných rámech, jsou často vyzdobené obrazy, které se tematicky hodí k dané místnosti. Dveře se dají zavřít pro zajištění soukromí, různé kombinace otevřených a zavřených dveří vytvářejí univerzální vnitřní prostor s přirozeným větráním a osvětlením.
◀ Přírodní prostor
Flexibilní dělení v císařské vile Kacura umožňuje přizpůsobit velikost a konfiguraci místnosti podle klimatu, velikosti publika a příležitosti. Papír působí efemérním dojmem; jeho zažloutlý, nezdobený povrch ladí s rohožemi tatami a dřevěným stropem.
▲ Křivky a rohy
Na hradě Himedži se střídají trojúhelníkové štíty v čínském stylu s japonskými zakřivenými štíty, což vytváří pravidelnou, složenou střešní linii. Sedmipatrová věž je postavena kolem centrálního srdcového pilíře z jednoho kmene stříbrné jedle.
ČAJOVNY
Čajovna sukija není jen architektonickým stylem, ale také ztělesněním zenové filozofie wabi sabi – nedokonalosti a ticha.
Často bývá připojena k větší stavbě nebo postavena jako samostatná „chýše“, ke které vede stezka ze stupňovitých kamenů.
STŘEDOVĚKÉ JAPONSKÉ STAVBY
Pod zdánlivými rozdíly středověkých japonských staveb se skrývá společná filozofie propojení dřevěných staveb se zahradami a okolní krajinou, která navozuje duchovní zážitek.
1. Fénixova síň, chrám Bjódóin Udži, prefektura Kjóto, 1043 Dvojice zlatých fénixů na obou koncích hřebene tohoto sálu se opakuje v konstrukci ve tvaru písmene U, jejíž dvě boční křídla připomínají ptáka v letu. Po vzoru čínské palácové brány je Fénixova síň architektonickým ztělesněním Buddhovy Čisté země Amidy.
◀ Čajovna
Malá, intimní čajovna čašicu ve Zlatém pavilonu je z jedné strany ohraničena nepravidelným dřevem, které lemuje centrální výklenek (tokonoma). Jediný zavěšený svitek slouží k rozjímání nebo navázání rozhovoru mezi čajovým mistrem a hosty.
2. Brána Jómeimon, Nikkó Tóšógú Nikkó, prefektura Točigi, asi 1600–1650 Impozantní brána do této svatyně je inspirována buddhistickou bránou čúmon, která na rozdíl od minimalistick ých bran torii působí královsky, jak se na prvního šóguna šógunátu Tokugawa sluší. Modrá střecha, pozlacené polychromované konzoly a nadpraží; vyřezávaní draci lákají návštěvníky po schodišti nahoru do vnitřních prostor.
3. Suchá zenová zahrada Rjó‘andži Kjóto, kolem roku 1500 Tato skalka, která je typickým příkladem japonské kamenné zenové zahrady karesansui, nevyužívá žádnou vodu, ale díky pečlivě rozmístěným hromadám kamení a uhrabanému štěrku vyvolává zdání vrcholků v oblacích a ostrovů v moři. Tento miniaturní, abstraktní obraz přírody vybízí k rozjímání.
„Iči‑go iči‑e (jedenkrát, jedno setkání)“
Japonské rčení připisované čajovému mistrovi Sen no Rikjú zdůrazňující myšlenku pomíjivosti obsaženou v designu čajoven a čajových pokojů, 16. století
TIMÚROVSKÁ DYNASTIE
Koncem 14. století se ve Střední Asii objevila nová dynastie, která se ničivě přehnala islámským světem. Zanechala však po sobě oslnivé architektonické dědictví.
Timúrové, pojmenovaní po svém vůdci Timúrovi (1336–1405), byli turko‑mongolský kmen pocházející ze středoasijských stepí. Timúrova vojska svrhla konkurenční islámské dynastie a dobyla území ve Střední Asii a také v oblasti dnešního Íránu, Iráku, jižního Ruska a severní Indie. Stejně jako jiní despotové použil Timúr k zajištění svých výbojů vojenskou taktiku strachu. Po jedné vzpouře zaživa zazdil vězně do městských hradeb. S rozvojem říše Timúrů vznikala krásná města s bohatou městskou kulturou. Nikde se to neprojevilo lépe než v Timúrově hlavním městě Samarkandu v dnešním Uzbekistánu.
SAMARKAND
Timúr přivedl do Samarkandu řemeslníky ze zemí, které dobyl. Zahájil tak jedno z nejzářivějších období islámské architektury, jež navázalo na tradice Seldžuků – turkoperské říše z let 1037–1194. Seldžukové vládli z různých hlavních měst v Íránu a Střední Asii, kde budovali cihlové stavby zdobené dlaždicemi a vyřezávanými štuky. Za nejstarší timúrskou stavbu je považováno mauzoleum Chavadži Ahmeda Yasawiho (1389) v dnešním jižním Kazachstánu. Jeho inovativní využití prostoru spolu s klenbami, kopulemi a výzdobou určilo styl pozdějších timúrských staveb.
V Samarkandu, svém oblíbeném městě, Timúr prosazoval monumentální architekturu s využitím nových technologických postupů a nejlepších dostupných materiálů. Timúrovy stavby byly obvykle navrženy na symetrické ose, s několika minarety a velkými, často žebrovanými dvojitými kopulemi (kdy vnitřní kopule podpírá její vnější, baňatější plášť). Tyto stavby kombinovaly velikost s nejjemnějšími detaily. Vznosné ívány byly celé pokryty glazovanými dlaždicemi se vzorem arabesek a květin, zatímco kopule byly obloženy zářivě modrými dlaždicemi – v těchto suchých zemích modrá barva odkazovala na vodu nebe. Vrcholem timúrského stylu je Gúri Amír (Králova hrobka), komplex z roku 1404 v Samarkandu, ve kterém jsou hrobky Timúra, jeho synů a vnuků. Po Timúrově smrti se oázové město Herát v dnešním Afghánistánu stalo novým hlavním městem Timúrů a významným centrem intelektuálního a uměleckého života v muslimském světě.
TRVALÉ
DĚDICTVÍ
Přestože Timúrovská říše trvala méně než 150 let, její architektura představuje vrchol islámského umění. Stavby, které Timur a jeho potomci nechali postavit, měly velký vliv na Írán v době vlády Safavidů a daly také vzniknout mughalské architektonické škole v Indii.
MEŠITA BIBI CHÁNUM
SAMARKAND, UZBEKISTÁN, 1404
Mešita Bibi Chánum, mistrovské dílo timúrské architektury, byla zasvěcena Timurově čínské manželce. V době svého vzniku byla jednou z největších a nejvelkolepějších staveb islámského světa.
Ve všech rozích areálu stojí minaret Monumentální portálový oblouk
◀ Zářivé obklady Gúr Amír, Timurovo pohřebiště, se pyšní působivou výzdobou, včetně vstupního portálu, který je důmyslně obložen muqarny –ornamentálními, krápníkovými výlisky z slámského období.
TIMUR
Timur se narodil v roce 1336 v dnešním Uzbekistánu jako syn drobného šlechtice. V mládí byl banditou a byl postřelen dvěma šípy. Jeden z nich ho zasáhl do pravé nohy a způsobil, že zchroml, což vedlo k jeho evropským jménům Timur Chromý nebo Tamerlán. Stal se vojevůdcem, získal stoupence a dosáhl dostatečného počtu vítězství, aby se v roce 1370 mohl prohlásit panovníkem v Balchu, v dnešním Afghánistánu.
Moderní Timurova socha shlíží na jeho pozemky v Samarkandu, nedaleko místa jeho posledního odpočinku
TIMÚRSKÉ STAVBY
▲ Palác Ak Saraj Š achrisabz, Uzbekistán, 1380–1404
Z původního majestátního vchodu do paláce
A kS araj zbyly jen zničené pilíře, které dávno ztratily svou klenbu. Timúr jej nechal postavit ve městě, kde se narodil, na oslavu vítězství v bitvě.
◀ Barevné kopule
Na vrcholu bočních ívánů jsou dvě žebrované kopule, zatímco největší íván má hladší kopuli 40 metrů vysokou. Vnitřní kopule se však od té vnější lišila a mezi nimi vznikl volný prostor, takže interiér vypadal jinak než exteriér. Polychromované obklady
Největší ze čtyř ívánů kolem centrálního
▲ Šáh‑i Zinda, Samarkand, Uzbekistán, 11., 15. a 19. století Ačkoli byl tento komplex mauzoleí založen v 11. století, pochází především z timúrovské éry. Deset malých mauzoleí se pyšní jedněmi z nejzdobnějších timúrovských kachlů.
▲ Medersa Ulugh Beg Samarkand, Uzbekistán, 1417–1421
Dalším samarkandským zázrakem je Registán – tři medresy (islámské školy) na třech stranách náměstí. Tuto medresu nechal zbudovat Timurův vnuk Ulugbeg; ostatní byly postaveny později v timúrovském stylu.
