C ^ ÁST PRVNÍ
Kira
O dvě jeskyně dál slyším pleskavé zvuky sexu a ženské kňourání. „Ach bože, ano, přesně tak,“ sténá Nora. „Takhle mi naplácej.“
V překladači mi zaduní tiché plesknutí a já zaúpím a oběma rukama si ten nenáviděný přístroj zakryju. Zkusím se převalit na bok a zabořit si ho do polštáře, který jsem si vyrobila ze zbytků, ale tím si jen překladač zasunu hlouběji do zvukovodu a do hlavy mi vystřelí prudká bolest. A tak se překulím na záda a zírám na kamenný strop jeskyňky svobodných.
„Přesně tak, ty moje velká a silná sexy bestie,“ vykřikne znovu Nora.
„Nnnnkkkkchchchch,“ odpoví velká a silná sexy bestie (rovněž známá jako Dagesh). A jako by to nestačilo, slyším, jak se jiná holka hihňá, a pak slyším Stacy a Pashova – kvůli nedostatku volného prostoru se totiž s Norou a jejím druhem dělí o slůjku –, jak se do toho taky pouštějí.
Br.
Nesnáším ten překladač. Nesnáším ho, nesnáším ho, nesnáším. Přitisknu si na obličej polštář, ačkoli se mi chlupy z jeho kůže lepí do pusy. Nebylo by to tak zlé, kdybych jen měla ty konverzace stereo, jak mi je přístroj překládá. Ale kdepak. Musí ještě všechno zesilovat. Takže slyším každé plesknutí, každičké zasténání a zabručení, každý polibek… prostě všechno.
A kmenové jeskyně jsou poslední dobou k prasknutí plné pářících se lidí. Když jsme tady my pozemšťanky ztroskotaly, nezbývalo nám než přijmout něco, čemu místní říkají khui. Jde o symbionta, který nám umožňuje žít na téhle planetě, protože jinak by nás zabila její atmosféra. Khui má pochopitelně vedlejší účinky a jedním z nich je, že rozhoduje o tom, kdy a s kým se spáříte, a před tím pak není úniku.
Vzhledem k tomu, že ve kmeni mimozemšťanů – kteří si říkají sa-khuiové – mívali muži nad ženami čtyřnásobnou početní převahu, není divu, že teď probíhá jedno páření za druhým. Z dvanácti pozemšťanek, které vysazení na téhle planetě přežily, se jich spářilo šest.
Já k nim… nepatřím.
Občas je těžké si nepřipadat zavržená, když moje khui mlčí. Jakmile vám najde dokonalého partnera, začne totiž vibrovat. Zní to trochu jako předení, ale melodičtěji. Mimozemšťani tomu říkají „rezonance“ a muž může rezonovat pouze se svou družkou a naopak. Navzdory bleskovému spáření je každý, kdo se dal s někým dohromady, blahem bez sebe. Georgie zbožňuje svého mimozemšťana Vektala, který je náčelník kmene. Moje kamarádka Liz zuřivě brání svého druha Raahoshe. Zamilovala
se Stacy, Marlene, a dokonce i ubrečená, ustrašená Ariana. A je jasné, že je do svého druha blázen Nora, pokud se dá soudit z toho erotického výprasku.
Všechny „zbylé“ – neboli nespářené – nacpali společně do jedné jeskyňky. Já měla to štěstí, že jsem dostala výklenek v koutě, který pro soukromí zakrývá plachta. Ne že by nějak zvlášť tlumila zvuky. Stejně slyším všechno… i to, že se někdo potají vydává za nějakým chlapem, jako to právě teď dělá Claire.
Je z hibernační komory, proto ji neznám tak dobře jako některé jiné. Když nás mimozemšťani zajali, několik holek skončilo v hibernačních kapslích připevněných ke stěně, takže netušily, co se s nimi děje. Nás ostatní –Liz, Georgii, mě a pár dalších – strčili jako dobytek do stísněného a špinavého nákladového prostoru, kde jsme žily několik týdnů. V takové situaci se lidi sblíží a mně se teď po nich stýská.
Claire jsem takhle důvěrně nepoznala. Nepojí nás týdny, kdy jsme se k sobě choulily kvůli tělesnému teplu a rozpouštěly sníh, abychom měly co pít. Svým způsobem jsem na holky z kapslí skoro naštvaná, protože to měly lehké, zatímco my ostatní jsme sotva přežívaly.
Není to jejich vina a únos mimozemšťany jim způsobil stejný šok a trauma jako nám. Jen jsme to musely déle snášet.
V duchu si Claire představím. Je hezká, s chmýřím světlounce blonďatých vlasů zastřiženým do mikáda, takže jí dokonale lemují obličej. Je mimořádně tichá a na rozdíl od Ariany nemá sklony k nadměrnému brečení. A s nikým nerezonovala.
Proto fakt netuším, proč se vykrádá šukat s nějakým mimozemšťanem. Ani nevím, který to je, ale dělá mi to starosti. Není k tomu nucená? Přesvědčená, že se musí podvolit, aby byla v bezpečí? Co když jsou svobodní muži v jeskyních moc neomalení a holky se bojí je odmítat?
V duchu si umíním, že si s ní ráno promluvím. Cítím se za všechny zodpovědná. Byla jsem první, koho mimozemšťani unesli, a tak mám pocit, jako bych byla služebně nejstarší. Přestože je naší neoficiální vedoucí Georgie, začala jsem ostatním pozemšťankám dělat kvočnu. A bojím se, aby je někdo nezneužíval. I když nás Vektalův lid přijal s otevřenou náručí, skutečností zůstává, že neznáme jeho zvyky a kulturu. Opatrnosti nikdy nezbývá. Slyším, jak se někdo pouští do dalšího sexu, a tak si na překladač přimáčknu polštář, abych ty zvuky utlumila, a čekám, až všichni usnou.
Sama usnu až hodně pozdě, a když se probudím, zívám a mnu si ospalé oči. Ucho mě bolí od toho, jak jsem si do něj celou noc tiskla chirurgicky zavedený překladač, a jsem vyčerpaná. Vyhrabu se z lůžka a jdu si sednout k ohništi uprostřed jeskyňky svobodných. Megan rozdmýchává klackem oheň, zatímco Claire opéká kousky syrového masa. Na téhle ledové planetě neroste moc zeleniny, takže naše strava se skládá z masa, ryb a dalšího masa. Jediné bobule, jaké známe, se používají na mytí. Ve skladišti je kaše, která se šetří na cestovní příděly, a bylinky na čaj. Kromě toho jíme pořád samé maso. Občas syrové, jindy vařené, záleží na vašich preferencích.
Liz si ho dává stejně jako lovci syrové, ale já se nedokážu přimět k tomu, abych to zkusila. Jsem srab.
Posadím se vedle Claire a přitáhnu si nohy k tělu. „Dobré ráno.“
„Já bych tedy řekla, že už bylo poledne,“ opáčí Megan. Prohlédne si doutnající konec větve a pak ho zaboří zpátky do ohně. Bývala pozitivně naladěná bez ohledu na to, jak bledě vypadala situace. Ale od té doby, co jsme přišly do jeskyní mimozemšťanů, je… uzavřená. Zamlklá.
O ni si taky dělám starosti.
Claire mi beze slova podá klacek a velký kamenný tác s horou syrového masa. Dychtivě si na klacek pár kousků napíchnu, abych si je opekla k snídani, a přidržím je nad ohněm. „Máš hlad, Meg?“ zeptám se.
„Megan jí maso syrové,“ zašeptá Claire. Megan mě jen obdaří chabým pousmáním.
„Máš silnější žaludek než já,“ poznamenám. Neumím lidi povzbuzovat.
„Ztratí úplně chuť, když se opeče,“ prohlásí Megan a znovu šťouchne do ohně.
V tomhle má pravdu. Od té doby, co v těle máme khui, mění se do jisté míry jeho fungování. Pachy nejsou tak silné – což je jen dobře vzhledem k tomu, že jeskyně jsou vybudované kolem horkého pramene, který páchne sírou. Slabší je i chuť. Všichni sa-khuiové jedí maso syrové a cestovní příděly mají hodně kořeněné. Některé pozemšťanky se tomu přizpůsobily. Jiné si nemůžou zvyknout.
Strčím svůj kebab blíž k plamenům.
„Ráno tu byl Aehako,“ podotkne Megan, zatímco dloubá klackem do uhlíku.
„Mě Aehako nezajímá,“ odvětím důrazně a zakousnu se do snídaně.
„On se zajímá o tebe.“ Megan ke mně vzhlédne. „Kdyby ses s ním dala dohromady, měla bys aspoň vlastní jeskyni.“
Uvědomuju si, že vraštím čelo. „Vždyť jsem s ním nerezonovala.“
„To neznamená, že nemůžete být spolu.“ Myslí to vážně.
Jsem v šoku. „Nehodlám s někým spát jen proto, abych získala jeskyni. Nehledě k tomu, kde bych ji vzala? Vždyť žádné nezbyly!“ Ukážu kolem sebe. „Už takhle lidi spí ve skladišti.“
Megan pokrčí rameny. „Nemuselo by být špatné mít tady někoho, kdo se o tebe postará, jako se Vektal stará o Georgii. A Aehako je hodný.“
Cítím, jak mi rozpaky rudnou tváře. Aehako hodný je. A hezký na to, že je mimozemšťan. Navíc se mnou flirtuje. A já… jsem s ním nerezonovala, takže na ničem z toho nesejde. Megan si myslí, že Vektal Georgii ochraňuje, ale ta je zatraceně schopná chránit se sama.
I když na tom nezáleží, hlavní je, že spolu rezonovali.
Teď jsou jako dvě poloviny jedné mince a Georgie je těhotná.
Claire během našeho rozhovoru mlčí, ale mluvíme o mužích, což mi skýtá možnost navázat. Spolknu další kus opečeného masa bez chuti a významně se podívám na Megan. Mlčky ji žádám, ať na chvilku odejde. Megan vstane a zamíří zpátky ke svému kavalci, zachumlá se do kožešin a otočí se ke zdi. Tohle asi taky budu muset řešit. A brzy.
Místo toho sáhnu Claire na paži. „Můžeme si promluvit?“
Její něžný obličej získá ostražitý výraz. Přikývne.
Ukážu na překladač vyčnívající z mého ucha. Vypadá tak trochu jako ulita, až na to, že je vyrobený z kovu, a trčí mi u hlavy. „Říkala jsem ti, co tohle umí, viď?“
Claire znovu přikývne.
„Zmiňovala jsem se taky o tom, že mi to navíc umožňuje spoustu věcí slyšet? I to, co běžný člověk nezaslechne?“
„Jako třeba…?“ Mluví sotva šeptem.
Nakloním se blíž. „Třeba to, jak holky, které nejsou spářené, chodí v noci za muži.“
Zbrunátní zlostí a vyskočí na nohy. „Jsi snad moje matka?“
„Cože? To – ne! Jen jsem –“
„Jsem dospělá,“ prohlásí se zaťatými pěstmi a v první chvíli si myslím, že mě praští. Její vztek mě tak zaskočil, že na ni tupě zírám. „Přece můžu mít vztah založený čistě na sexu. Můžu si dělat, co chci. A co je špatného na tom, že hledám nějakou útěchu ve zkurvené situaci?“
„Claire, prosím tě. Jen jsem se chtěla ujistit, že jsi v pořádku. Že tě nikdo k ničemu nenutí –“
„Nejsme všechny takové nafoukané netykavky, jako jsi ty,“ zafuní. Hodí opečené maso nedojedené do ohně a vypadne z jeskyně.
Zůstanu tam sama a z toho výbuchu mi spadla brada. Páni. Trochu se mě to dotklo, ale hlavně mě šokuje, že je taková drobná, plachá osoba schopná takhle zlostně vybuchnout.
Nejsme všechny takové nafoukané netykavky, jako jsi ty.
Auvajs.
„To šlo dobře,“ poznamená Megan a převalí se na lůžku, aby na mě viděla.
„Co jí je?“
„Totéž, co všem nám zavrženým,“ prohlásí Megan. „Jen se snaží zapadnout.“
Z jejích slov se naježím. „Nikdo nás nezavrhl.“
Pokrčí rameny. „Nerezonovaly jsme. Člověk se neubrání, aby si kvůli tomu nepřipadal trochu nechtěný.“
To sice ano…, ale stejně se tak necítím. „Nenech se tím odradit,“ řeknu jí. „Pokud si přeješ rodinu, jednou určitě budeš s někým rezonovat. Léčitelka říkala, že to občas chce čas.“ Tím se taky vysvětluje, proč jsem nerezonovala já, ale tuhle myšlenku si nechávám pro sebe.
Megan si tiše odfrkne. „Já vím, proč jsem nerezonovala, Kiro. Nemusíš mě chlácholit.“
„Jak to myslíš?“
Posadí se ve svém kožešinovém hnízdě a na okamžik se tváří strašně smutně. „Byla jsem těhotná, nepamatuješ?“ Sáhne si rukou na břicho. „Vysáli to ze mě, jako by o nic nešlo. Uznávám, že to nebylo plánované. Byl to jen hloupý večer v klubu, který v opilosti skončil sexem. Ani jsem neznala jeho příjmení.“
Nic na to neříkám. Copak ji můžu soudit? Život, který jsme nechaly za sebou, se zdá tak hrozně vzdálený.
„Ale stejně na to pořád myslím,“ pokračuje tenkým hláskem. „Pořád o tom přemýšlím.“ Na chvilku odvrátí zrak a rychle zamrká. „Ale usoudila jsem, že moje khui
nejspíš ví, že na další dítě ještě nejsem připravená. A tak mi zřejmě dopřává čas, než mě posadí zpátky do sedla.“ „Aha.“ Nevím, co jiného na to říct.
„A Josie má nitroděložní tělísko,“ dodá Megan. „Možná proto nerezonovala. Třeba ty ostatní taky dostaly nějakou antikoncepci. Začínám si myslet, že my, které jsme nerezonovaly, nemůžeme přijít do jiného stavu.“ Podívá se na mě. „Nechala sis dát injekci?“
Zavrtím hlavou.
„Hm.“ Pokrčí rameny. „No dobrá. Josie to nepřizná, ale bojí se, že někdo zjistí, že není plodná, protože má zavedené nitroděložní tělísko. Neví, jak na to budou ostatní reagovat. Vlastně se jí nedivím, že se snaží nějak zavděčit.“
Mlčím. Josie se může udřít, jak se učí vydělávat kůže a příst, hledá, s čím by pomohla. Myslela jsem, že jen nedokáže klidně posedět. Panebože. Jsem fakt pitomá. Bodejť by se nebála. Bojíme se všechny.
Zdejší mimozemšťani se o nás zajímají kvůli tomu, co představujeme. Dělohu. Šanci na rodinu. Pokud jim nemůžeme tohle nabídnout… nepřestanou nás dřív nebo později živit? Budou nám dál poskytovat přístřeší?
Najednou se jeskyně zdá hrozně úzká a stísněná. Těžko se mi dýchá. „Asi… potřebuju na vzduch,“ oznámím Megan. Musím ven. Už zase si připadám uvězněná. Mám pocit, že se kolem mě svírají stěny. Nevyměnily jsme jedno zajetí za druhé?
Co mimozemšťani udělají, až zjistí, že jsem neplodná?
Že když mi v dětství prasklo slepé střevo, zanítily se od něj moje vaječníky, a proto nemůžu mít nikdy děti?
Co pak se mnou bude?