Z anglického originálu Habitats, vydaného nakladatelstvím Dorling Kindersley Limited v Londýně v roce 2023, přeložili Robert Doležal (str. 151–221 a str. 362–440), Zdeněk Kymla (str. 1–151), František Tymr (str. 222–361) Redakce a jazyková korektura RNDr. Jana Horáčková Odpovědná redaktorka Alexandra Tinková Technická redaktorka Lenka Gregorová Počet stran 440 Vydala Euromedia Group, a. s., v edici Universum, Nádražní 762/32, 150 00 Praha 5, v roce 2024 jako svou 14 270. publikaci
Sazba a úprava obálky podle originální předlohy TypoText, Praha Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první www.euromedia.cz
ISBN 978-80-242-9803-0
Naše knihy na trh dodává Euromedia Group, a. s. –knižní velkoobchod, Nádražní 762/32, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 obchod-vo@euromedia.cz
www.dk.com
First published in Great Britain in 2023 by Dorling Kindersley Limited DK, One Embassy Gardens, 8 Viaduct Gardens, London SW11 7BW
Dr. Claire Asher je bioložka, jejíž výzkum na Univerzitě v Leedsu a v Ústavu zoologie Londýnské zoologické společnosti byl zaměřen na sociální chování mravenců v atlantských lesích Brazílie. V současnosti pracuje jako spisovatelka a popularizátorka vědy, přičemž jejím hlavním zájmem je ekologie a témata související s ochranou přírody.
Dr. Rebecca Green je oceánografka specializující se na korálové útesy. Dokončila výzkum na Západoaustralské univerzitě, ve kterém se věnovala několika nejodlehlejším a nejméně narušeným atolům. Nyní pracuje jako spisovatelka a současně pokračuje ve výzkumu útesů pro neziskovou organizaci.
Tom Jackson je vědecký publicista, autor více než stovky knih a na mnoha dalších se za posledních 20 let podílel. Tom vystudoval zoologii na Bristolské univerzitě ve Velké Británii, pracoval jako chovatel v zoologické zahradě a jako ochranář.
Claudia Franca de Abreu je brazilská oceánografka a pobřežní inženýrka horlivě zdůrazňující význam oceánů pro život na planetě. Kromě práce vědecké publicistky se Claudia též věnuje propojování vědy se znalostmi původních obyvatel s cílem zlepšit péči o pobřeží v jejím současném domově v západní Austrálii.
Derek Harvey Přírodovědec a učitel se zvláštním zájmem o evoluční biologii. Derek vystudoval Liverpoolskou univerzitu ve Velké Británii. Jako učitel vychoval generaci biologů a vedl studentské expedice do Kostariky, na Madagaskar a do Australasie. Nyní se soustředil na psaní a poradenství v oblasti vědy a přírodovědných knih.
KONZULTANTKA
Dr. Julia Schroeder získala titul PhD. v oboru ekologie zvířat na Groningenské univerzitě v Nizozemsku. Mezi lety 2012 a 2017 vedla výzkumnou skupinu ve Společnosti Maxe Plancka v Německu, kde se zabývala studiem behaviorální ekologie. V současnosti se věnuje výzkumu a vyučuje evoluční biologii na Imperial College v Londýně.
This book was made with Forest Stewardship Council™
one
in DK’s commitment to a sustainable future. For more information go to www.dk.com/our‑green‑pledge
PŘEDMLUVA
CO JE TO HABITAT
MAPOVÁNÍ
ZMĚNY A ODLIŠNOSTI
VZTAHY A VLIVY
PROSTŘEDÍ V OHROŽENÍ
SEVERSKÉ LESY
LISTNATÉ LESY MÍRNÉHO PÁSMA
JEHLIČNATÉ LESY MÍRNÉHO PÁSMA
STŘEDOMOŘSKÉ LESY
TROPICKÉ DEŠTNÉ LESY
TROPICKÉ SEZÓNNÍ LESY
TROPICKÉ JEHLIČNATÉ LESY
TRAVNATÉ PLÁNĚ MÍRNÉHO PÁSMA
TROPICKÉ TRAVNATÉ PLÁNĚ
OSTROVY
SUBANTARKTICKÉ OBLASTI
HORSKÉ POLOHY
SLADKOVODNÍ TOKY
JEZERA A RYBNÍKY
PODZEMNÍ PROSTORY
SLADKOVODNÍ MOKŘADY
POLÁRNÍ OBLASTI
POUŠTĚ
SUCHÉ KŘOVINY
SOLNÁ JEZERA
MANGROVY A SLANISKA
SKALNATÁ POBŘEŽÍ
PÍSČITÁ A WATTOVÁ POBŘEŽÍ
CHALUHOVÉ LESY A MOŘSKÉ LOUKY
KORÁLOVÉ ÚTESY
POBŘEŽNÍ MOŘE OTEVŘENÝ OCEÁN DNO OCEÁNU
ZELENÉ ZEMĚ
ODLEHLÉ KONČINY
TVÁŘÍ V TVÁŘ EXTRÉMŮM
VELKÁ MODRÁ
REJSTŘÍK
PODĚKOVÁNÍ
PŘEDMLUVA
Máme takový nepěkný zvyk, buď fyzicky, nebo přeneseně vytáhnout zvíře z jeho prostředí a oslavovat jeho krásu. Stavíme je na piedestal a obdivujeme jeho vzhled, sílu, nebo kulturní význam. Například tygr je celosvětová ikona, která se prostřednictvím umění, reklamy a fotografie stala součástí našich životů. Všichni známe tygra, ale známe ho izolovaně, vytrženého z kontextu. Ne v jeho světě, ale v našem. Mistrovské dílo přírody vidíme jakoby zarámované a visící na bílé stěně v galerii. Ačkoli mohou tygři přežívat i mimo své lesní biotopy, v zajetí nikdy nevyniknou tak, jako v přírodě. Jednoduše proto, že jsou izolovaní, nejsou součástí tohoto živoucího, fungujícího a harmonického velkého společenství života, které nazýváme ekosystém, kde vše je propojeno ve složité síti nápadných nebo méně nápadných vztahů. A přes všechen tygří půvab je to právě toto spojení nesčetných forem života, které v sobě skrývá ještě větší krásu. Protože to funguje – funguje to dokonale –a funguje to již miliony let.
Tato kniha je jakousi výkladní skříní, která prostřednictvím rozmanitých prostředí pokrývající povrch Země ukazuje, jak funguje život. V každém z nich je zdrojem pozoruhodných dějů, které se vzájemně ovlivňují. Některé na první pohled zřejmým, jiné naopak skrytým způsobem, ale všechny nějakým způsobem přispívají ke stabilitě a udržitelnosti daného stanoviště. Ano, najdeme tam smrt, rozklad, a dokonce vymírání, ale to není selhání, je to nedílná součást celku, součást neustále se vyvíjejícího procesu.
Je smutné, že součástí tohoto procesu je i celosvětový vliv člověka na všechna tato přírodní prostředí. Mnohá z nich jsou nyní silně poškozená nebo velmi vzácná a náš globální ekosystém je ohrožen kolapsem. Musíme se podívat na celé to obrovské bohatství, které nám tato kniha ukazuje, a ptát se sami sebe: opravdu dopustíme, aby se to stalo? A pokud je něco, co by nás mohlo motivovat a přimět k činům, jsou to zázraky představené na těchto stránkách.
CHRIS PACKHAM
PŘÍRODOVĚDEC, TVŮRCE POŘADŮ, SPISOVATEL, FOTOGRAF A OCHRÁNCE PŘÍRODY
Unikátní společenstvo divoké zvěře v národním parku Gunung Leuser na Sumatře zahrnuje orangutany, tygry, slony a nosorožce. Každá rostlina, pták, nebo jiný živočich hrají zásadní roli v životě tohoto ekosystému, který je neustále ohrožován činností člověka.
CO JE TO HABITAT
Život je ve své evoluční rozmanitosti tak vynalézavý, že sotva najdeme na Zemi místo bez organismů přizpůsobených životu v něm. Od pólů k rovníku, od hlubokých oceánů po vysoké hory, náš svět je světem nesčetných biotopů.
Každá rostlina, živočich a mikroorganismus musí někde žít, stanoviště hostící organismus přežívající tam z generace na generaci se nazývá přírodní prostředí (habitat, biotop). A protože se organismy od sebe liší, často i o několik řádů, liší se od sebe i prostředí, která obývají. Širý oceán, životní prostředí velryby, se může rozprostírat přes půlku planety, naproti tomu hrotnatka žije, rozmnožuje se a umírá ve vodní nádrži menší než koupací vana. V celosvětovém měřítku jsou stanoviště klasifikována podle vegetace a zeměpisné polohy na suchozemská (v pouštích,
na travnatých pláních, v lesích a na horách) a na vodní (sladkovodní v řekách a jezerech, slanovodní v mořích a v oceánech).
MĚNÍCÍ SE PODMÍNKY
Pro život na souši jsou teplota a vlhkost dva hlavní faktory ovlivňující prostředí a organismy, které v nich žijí. Mrazivé póly a nehostinné vrcholky hor jsou pro stromy příliš chladné.
V mírnějším klimatu zase potřebují dostatek srážek, aby poušť přešla v travnaté pláně a ty pak zase ustoupily lesům. U vodních organismů je hlavním faktorem množství soli rozpuštěné ve vodě, ve sladkovodních jezerech a řekách najdeme společenstva, která se výrazně liší od společenstev ze slaných vod pobřežních moří a hlubokých oceánů.
Tykadla mají čichové receptory, které pomáhají najít nektar
K tomu, aby se stali součástí přírodního prostředí, bylo třeba se přizpůsobit, šplhavci žijí v lesích, plavci a potápěči v řekách a mořích. Přizpůsobování rostlin a živočichů určují stanoviště, ve kterých žijí, a to i v případě, že jsou velmi rozdílného původu. To znamená, že lesy a moře na opačných koncích planety mohou hostit velmi podobné organismy, které se od sebe složením druhů velmi liší. Prostředí po celém světě jsou tak rozmanitá, jak rozmanité jsou druhy, které v nich žijí.
HLEDÁNÍ NIKY
Mateřídouška časná je zdrojem nektaru pro dospělce a potravou pro čerstvě vylíhlé housenky
Jednotlivé druhy obsazují stanoviště podle svých adaptací a nároků, a proto každá část živé přírody plní jedinečnou úlohu neboli zaplňuje ekologickou niku. Modrásek černoskvrnný přijímá nektar z mateřídoušky, na níž se živí jeho housenky, o které pečuje konkrétní druh červeného mravence. Rostlině a mravenci se daří pouze na krasovém podkladu porostlém trávou, takže motýl je vázán výhradně na toto stanoviště, na tuto ekologickou niku.
MAPOVÁNÍ
Na celém světě se vyskytuje více než tucet hlavních typů prostředí (biotopů), které můžeme rozdělit podle rostlinstva a členění terénu. Podnebí určuje, zda se jedná o lesy, travnaté pláně nebo pouště, zatímco mořská prostředí se mění s rostoucí hloubkou a vzdáleností od pobřeží.
Lesy mírného pásma mají teplá a vlhká léta a chladné zimy
Travnaté pláně v tropech mají během období sucha mnohem drsnější podmínky než tropické lesy
Na velkých ostrovech, např. na Madagaskaru, může se vyskytovat více typů prostředí
SezónnÍ (střídavě vlhké) tropické lesy jsou vystaveny monzunovému podnebí
SUCHOZEMSKÁ PROSTŘEDÍ
Vlhkost a teplota jsou klíčovými faktory ovlivňujícími typ vegetace na souši. Ve vlhčím prostředí převažují lesy nad travnatými plochami, zatímco pouště se nacházejí v nejsušších oblastech. Z pólů k rovníku se mění prostředí, od mrazivých pouští po tropické lesy. Hory, řeky a jezera jsou (v rámci této oblasti) „ostrovy“ alpínských a sladkovodních stanovišť. Na této mapě je zobrazen také jeden přílivový biotop (mangrove) a jedno mořské stanoviště (korálový útes).
Severské (boreální) lesy zažívají chladná léta a mrazivé zimy
Ledové pustiny a tundru najdeme v oblastech, kde je půda pod povrchem trvale zmrzlá
Základní přírodní prostředí, jako je tropický deštný les nebo polární tundra, se nazývají biomy
OBLAST A ÚZEMÍ
Každý druh obývá určitou oblast, areál. Mnoho druhů však má sociální strukturu, která jejich šíření omezuje. Zvířata, která spolu soupeří o zdroje, udržují a brání svá území (teritoria), takže se jedinci pohybují na menších územích v rámci svého areálu.
LEDOVÁ PUSTINA A ARKTICKÁ TUNDRA
BOREÁLNÍ (SEVERSKÝ) LES
LISTNATÝ LES MÍRNÉHO PÁSMA
JEHLIČNATÝ LES MÍRNÉHO PÁSMA
KEŘOVÉ POROSTY STŘEDOMOŘSKÉHO TYPU
TROPICKÝ DEŠTNÝ PRALES
TROPICKÝ SEZÓNNÍ LES
TROPICKÝ JEHLIČNATÝ LES
Pouště se vyskytují v místech s trvale suchým klimatem
Mokřady poskytují
útočiště migrujícím vodním ptákům
V průběhu času mohou korálové útesy vytvořit korálové ostrovy
Travní porosty mírného pásu mají teplá a suchá léta a chladné zimy
Tropické jehličnaté lesy se vyznačují nízkými srážkami a proměnlivou teplotou
HORSKÉ LOUKY A KŘOVINATÉ POROSTY
MOKŘADY
POUŠTĚ A SUCHÉ KŘOVINATÉ POROSTY
MANGROVY TRAVNÍ POROSTY MÍRNÉHO PÁSMA
KORÁLOVÉ ÚTESY TROPICKÉ TRAVNÍ POROSTY
POBŘEŽNÍ MOŘE OTEVŘENÝ OCEÁN
MOŘSKÁ STANOVIŠTĚ
„Velká modrá“ nám může připadat jako jeden souvislý biotop, ale mnoho organismů z pobřežních moří (kontinentálního šelfu) se liší od organismů vyskytujících se v hlubinách oceánu.
Antarktický poloostrov je pokrytý ledovým příkrovem
Tropické deštné pralesy se nacházejí v teplém a vlhkém klimatu, například v povodí Amazonky
V porovnání se stromy rostou trávy i v mnohem větších výškách
MIGRACE
Mnoho zvířat se pravidelně přemisťuje, často z jednoho stanoviště na druhé. Tyto migrace mohou být sezónní, nebo denní: vodní ptáci táhnou ze svého letního pobytu v arktické tundře do zimovišť na bahnitých mokřadech v mírném pásu a tropech.
MIKROBIOTOP
Mnoho organismů stráví život na malém výseku rozsáhlejšího prostředí. Velikost tohoto tzv. mikrobiotopu závisí na velikosti organismu. Pro ptáka to může být korunové patro lesa, pro hmyz může být jeho mikrosvětem povrch listu.
LEGUÁNEK ANOLIS CHLORIS
HUSA INDICKÁ
ZMĚNY A ODLIŠNOSTI
Od pólu k pólu jsou jednotlivá stanoviště utvářena klimatem, krajinným rázem a mořským prostředím. Sluneční energie je nejsilnější v tropech kolem rovníku, nejslabší v polárních oblastech a lijáky se nejvíce vyskytují kolem pásu stoupajícího vlhkého vzduchu. Oceány jsou ovlivňovány klimatickými zónami u hladiny, ale hlubiny zůstávají temné a chladné.
Roční období v Arktidě a Antarktidě jsou extrémní, během léta je neustále světlo a v zimě nepřerušovaná polární noc
INTENZITA SLUNEČNÍHO ZÁŘENÍ
Polární oblasti jsou chladnější, protože sluneční záření není tak přímé a je méně intenzivní. Paprsek je rozptýlen na mnohem větší oblast zemského povrchu. Tento efekt se během roku mění v závislosti na naklonění Země kolem osy. Půl roku jsou na jedné polokouli delší dny a více přímějšího, letního slunečního záření, zatímco na druhé je v zimě slunečního svitu méně.
Severní polokoule je během léta na jižní polokouli od přímého slunečního záření odkloněna, což vede k zimnímu počasí
V blízkosti rovníku je sluneční záření přímé a koncentrované
Kolem pólů je sluneční svit rozptýlen na velké ploše
ENERGIE ZE SLUNCE
Růst mnoha organismů má tak dalekosáhlé dopady, že určují skladbu biotopů. Stromy, keře a trávy vytvářejí na souši lesy, savany a stepi. V pobřežních vodách koráli vytvářejí korálové útesy. Lesy a útesy vytvořené ze dřeva a minerálů jsou složité trojrozměrné struktury poskytující nepřeberné množství příležitostí pro organismy a jejich různorodý život. Zajišťují potravu a úkryt živočichům, životní prostor pro rostliny a řasy. Výsledkem je fakt, že lesy a korálové útesy jsou nejbohatšími biotopy na planetě a domovem většiny druhů.
POLÁRNÍ PÁSMO
MÍRNÉ PÁSMO
Stoupající vlhký vzduch ze severní polární fronty se sráží a vytváří hojné subpolární dešťové mraky
Mrazivé polární podmínky vytvářejí ledovou pustinu a tundru s jehličnatými lesy v severských zeměpisných šířkách
Klesající teplý a suchý vzduch ze severu subtropické oblasti vytváří jen málo dešťových mraků
Lesy a travnaté plochy mírného pásma najdeme v oblastech s teplým létem a chladnou zimou
Horské prostředí vytváří stanoviště bez stromů, jako je alpínská tundra
Sluncem prosvětlená pobřežní moře obohacovaná splachy z pevniny, hostí jedny z nejbohatších mořských prostředí, například chaluhové lesy v mírném pásmu
Chladné a na kyslík bohaté vody polárního a mírného pásma jsou velmi úživné, zvláště u pobřeží
TROPICKÉ PÁSMO
Stoupající horký, vlhký vzduch z intertropické zóny konvergence kondenzuje a tvoří početné tropické dešťové mraky
Suché prostředí subtropického pásma vytváří pouště
POLÁRNÍ PÁSMO
Nejhlubší prostředí jsou v oceánských příkopech
MÍRNÉ PÁSMO
Celoročně teplé a vlhké podnebí vyhovuje rovníkovým tropickým deštným lesům
MÍRNÉ PÁSMO
Klesající teplý a suchý vzduch z jihu subtropické oblasti vytváří jen velmi málo dešťových mraků
Řeky a jezera se sladkou vodou tvořené dešťovými srážkami, zaplavují krajinu
Tropické vody jsou kolem hladiny teplé, ale v hloubce zůstávají studené Podmořské hory hostí v mělké vodě kolem svých vrcholů početná společenstva Hlubinné vody mají společenstva přizpůsobená trvalému chladu, temnotě a vysokému tlaku
Teplé, prosluněné pobřežní vody tropů jsou domovem korálových útesů
Střídající se období dále od rovníku vyhovují tropickému střídavě vlhkému lesu
Sušší podnebí i dále od pobřeží vyhovuje spíše travnatým plochám zvaným prérie než lesům
Chladné, vlhké podnebí polární fronty nad Jižním oceánem, kde na subantarktických ostrovech jsou trsovité travní porosty
POLÁRNÍ PÁSMO
Stoupající vlhký vzduch z jižní polární fronty se sráží a dává vzniknout hojným subpolárním dešťovým mrakům
KORÁLOVÝ ÚTES
PROFIL KRAJINY
Sled pozemních prostředí v obou Amerikách je v podstatě totožný na severu jihu: tropický deštný les ustupuje poušti, která přechází do lesů mírného pásma nebo prérie a nakonec do tundry.
Širý oceán mezi hladinou a dnem je jednoduše nejrozsáhlejším životním prostředím na Zemi
OCEÁNSKÝ PROFIL V Tichém oceánu jsou mělká moře nad kontinentálními šelfy, které ze severu lemují Aljašku a z jihu Arktidu, zatímco dno oceánu je rozčleněno sopečnými ostrovy.
Prostředí se mění spolu s měnící se geografií Země. Pevnina a mořské dno odkryté vulkány a zemětřeseními jsou nakonec osídleny životem odjinud. Nové lesy a útesy se vyvíjejí z prvních průkopníků podle vzorce, kterému říkáme ekologická sukcese (vývoj a změny ve složení společenstev v ekosystému a představy o něm). Každá fáze sukcese otvírá cestu dalším. Vytváří půdu, úkryty, živiny, rozmanitost. S dostatečným množstvím času dosáhne sukcese konečného (klimaxového) stupně, stabilního společenstva, předpokládaného pro dané fyzikální podmínky. Mnoho faktorů včetně člověka a místních vlivů může sukcesi před dosažením tohoto bodu odklonit nebo zcela zastavit.
Dno oceánu je zpravidla tvořeno rozlehlou hlubokomořskou plošinou
TROPICKÉ PÁSMO
MÍRNÉ PÁSMO
Polární moře jsou pokrytá plovoucím ledem šířícím se do oblasti během zimy
POLÁRNÍ PÁSMO
SEVERNÍ AMERIKA
JIŽNÍ AMERIKA
JIŽNÍ PACIFIK
ALJAŠKA SEVERNÍ PACIFIK HAVAJSKÉ SOUOSTROVÍ
ANTARKTIDA
ANTARKTIDA
Výrazné barvy lákají opylovače
VZTAHY A VLIVY
Každé prostředí je dynamický ekosystém, místo, kde energie pohání život a hmota je předmětem vzájemné výměny mezi
živými organismy a jejich okolím. V oceánech a na souši různé druhy hrají vlastní úlohu.
Žádná živá bytost nemůže existovat bez svého prostředí a každý organismus je ve vzájemné interakci se svým okolím. Potrava umožňuje jeho rozmnožování a růst. Jejím zpracováním pomocí dýchání uvolňuje energii. V důsledku přijímají organismy ze svého okolí živiny a kyslík a produkují odpadní látky. Dohromady se živá a neživá příroda, vzduch, země a voda spojí v ekosystém. V tomto systému vytvoří vzájemně se ovlivňující druhy živé společenstvo a jedinci
jednotlivých druhů populace. Rostliny jsou poháněny energií ze slunečního záření a fotosyntézou. Díky nim si vytvářejí z oxidu uhličitého, vody a minerálů nezbytné živiny. Rostliny jsou producenti a jsou na počátku potravního řetězce, v němž zvířata jsou konzumenty potravy, takže sluneční energie se ve výsledku mění na chemickou energii v mase. Teprve po smrti je tato hmota vrácena zpět do neživé přírody.
SPOLEČENSTVO
Veškeré vzájemně se ovlivňující organismy v ekosystému tvoří společenstvo.
Konzumenti jsou požíráni těmi z vyšších příček potravního řetězce
Mrtvý a organický odpad
KONZUMENTI
Producenti jsou požíráni konzumenty
POPULACE
Všichni jedinci jednoho druhu v ekosystému tvoří populaci
KONZUMENTI
Detritofágové (živící se odpadem), jako planktonní klanonožci, rozkládají mrtvý materiál na jednoduché organické molekuly
MRTVÝ A ODPADNÍ MATERIÁL
DETRITOFÁGOVÉ
PRODUCENTI
Fotosyntetizující řasy využívají minerály ke stavbě svých těl Rozkladači, jako jsou bakterie, uvolňují dusičnany a jiné minerální látky rozkladem organických částic Energie ze slunce
ROZKLADAČI
MOŘSKÝ EKOSYSTÉM V oceánech se potrava vytváří fotosyntézou řas v driftujícím planktonu, takže potravní řetězec začíná poblíž hladiny. Mnoho živočichů však žije v temných hlubinách, kde není fotosyntéza možná. Přežívají díky tomu, že se některá zvířata potápějí od hladiny až na dno a také proto, že odumřelý materiál na něj nakonec klesne. Jenže trvá dlouho, než se odpad ocitne na dně, proto většina odpadu se rozkládá již cestou dolů a anorganické látky uvolněné zpět do vody mohou řasy opět využít.
C02 C02 MINERÁLY MINERÁLY
NEŽIVÉ OXID UHLIČITÝ (C02)
VZÁJEMNÉ OVLIVŇOVÁNÍ
Býložravci spásající trávu a predátoři lovící kořist jsou příkladem interakcí, které jednomu druhu prospívají a druhému škodí. Podobně je tomu i u vztahu parazit versus hostitel. Nicméně některé vztahy jsou oboustranně prospěšné. Jedním z příkladů takového vztahu je, že zvíře opylující květiny je „odměňováno“ nektarem. Naproti tomu konkurence je interakcí vzájemně škodlivou. Pokud spolu dva druhy soupeří o potravu, dokonce i silnější z obou získá menší díl, než kdyby byl sám.
Čmelák hledá nektar
Rostliny jsou autotrofní, což znamená, že si vytvářejí vlastní živiny Plankton
SPOLEČENSTVO
Veškeré vzájemně se ovlivňující organismy v ekosystému tvoří společenstvo.
ZEMNÍ EKOSYSTÉM
Na souši se živiny vytvářejí pomocí fotosyntézy rostlin, takže každý sluneční paprsek dopadající na zem a podporující růst rostlin je potenciálním zdrojem živin pro potravní řetězec. Živočichové žijí společně s rostlinami, na kterých jsou závislí. Dokonce i ti v temnotě, zahrabaní v zemi, se nikdy nevzdalují daleko od svých kořenů. Mrtvý a odpadní materiál se mísí s pískem a štěrkem ze zvětralých hornin a tvoří půdu. Většina rozkladu probíhá v půdě pod povrchem, kde se anorganické látky uvolňují a kořeny rostlin je přijímají k opětovnému využití.
Energie ze slunce
Konzumenti jsou požíráni konzumenty z vyšších příček potravního řetězce
KONZUMENTI
Producenti jsou požíráni konzumenty
KONZUMENTI
Mrtvý a organický odpad
POPULACE
Všichni jedinci jednoho druhu v ekosystému tvoří populaci.
MRTVÁ A ODPADNÍ HMOTA
PRODUCENT
DETRITOFÁGOVÉ C0
Detritofágové, jako jsou dešťovky, rozkládají mrtvou hmotu na menší části
Dusičnany a jiné minerály přijímané kořeny a využité pro stavbu rostlinných těl
Odpadní CO uvolněné dýcháním živých organismů
NEŽIVÉ
ROZKLADAČI
Houby a bakterie uvolňují rozkladem organických částic dusičnany a další minerály do půdy
VÝHODNÉ PARTNERSTVÍ
PROSTŘEDÍ V OHROŽENÍ
Ve světě se stále rostoucím počtem obyvatel a omezenými zdroji čelí přírodní prostředí hrozbám, s kterými se dosud nesetkala, a to druhům, které mají schopnost vytlačit ostatní a měnit klima planety.
Lidstvo je výsledkem evoluce a součást světa přírody, stejně jako jakýkoli jiný druh. Za svou poměrně krátkou historii, za méně než půl milionu let, stal se tak dominantní silou v ekologii Země, že žádný jiný druh nezůstal jeho přítomností nedotčen. Lidský odkaz bude tak dlouhodobý, že se v budoucnu objeví novodobý geologický věk, antropocén, definovaný právě jím. Avšak environmentální povědomí je dnes silnější než kdykoli předtím, nové objevy proto ještě mohou být využity k ozdravení přírody.
NEVRATNÉ ZMĚNY
Mnoho lidských dopadů nejde v krátkém čase napravit. Po vykácených stromech může vítr a déšť volně odnášet půdu, která se tam tvořila možná tisíce let. Její obnova může trvat stejně dlouho.
O první biotopy jsme přišli, když nejstarší zemědělci přeměnili lesy a zatravněné plochy v zemědělskou půdu. Dnes je více než třetina plochy Země využívána v zemědělství. To nahradilo biologicky rozmanitá přírodní stanoviště monokulturami. Umělá hnojiva a pesticidy způsobují znečištění, ale udržitelné zemědělské postupy mohou přírodní stanoviště chránit.
Kořeny stromů drží půdu pohromadě
Koruny stromů chrání půdu před působením deště
Na obnažených plochách odnáší vítr půdu pryč
Déšť smývá půdu z obnažených míst
Voda odplavuje půdu a vytváří erozní rýhy
Dopravní infrastruktura v kombinaci s přeměnou biotopů rozbíjí přírodní prostředí na menší plochy a rozděluje populace živočichů a rostlin. U vzácných druhů to může vést i k vyhynutí, protože jejich méně početné populace již nejsou schopné rozmnožování. Přírodní koridory mohou pomoci nejzranitelnějším druhům volně se pohybovat mezi jednotlivými fragmenty.
Každý aspekt moderního života vytváří škodlivé vedlejší produkty, od výfukových plynů až po plasty. Mnohé obsahují jedovaté chemikálie, které poškozují přímo rostliny a živočichy, jiné narušují přírodní procesy. Některá technologická zlepšení jsou zaměřena na to, aby při výrobě vznikaly vedlejší produkty schopné se v přírodě rozložit.
Znečištění ovzduší je největší výzva současnosti, zvyšující se množství skleníkových plynů v atmosféře zachycuje odražené teplo, což již od průmyslové revoluce způsobuje nárůst globálních teplot. Globální oteplování dopadá na všechna prostředí a lze ho omezit pouze snižováním emisí a rozvojem technologií pohlcujících atmosférický uhlík.
Každý druh může být využíván pouze udržitelným způsobem a to tak, aby množství „sklizených“ jedinců neohrozilo rozmnožující se populace. K nad měrnému využití dochází, když se uloví více jedinců, než kolik se jich může přirozenou reprodukcí nahradit. Pokud se rok co rok nechává v oceánech méně a méně ryb, nemůže být takový rybolov udržitelný.
S tím, jak lidstvo kolonizovalo celou planetu, doprovázely ho další druhy. Některé, jako králíci v Austrálii, byly vypuštěny záměrně. Jiné byly nechtěnými černými pasažéry. Tito nepůvodní vetřelci devastují přirozená společenstva, která se špatně vyrovnávají s jejich soupeřením nebo predací. Dnes jsou některá z nejcennějších prostředí před vetřelci důsledně chráněna.
Z POPELA
Globální oteplování zvyšuje nebezpečí lesních požárů.
S dostatkem tepla a vláhy se sluncem zalité oblasti naší planety zazelenaly rostlinami. Vegetace určuje naše suchozemská prostředí. Lesy se stromy, které v souboji o světlo dorůstají závratných výšek, a travnaté pláně pokrývající půdu. Ale rostliny jsou víc než jen tvůrci biotopů. Tím, že využívají sluneční energii k tvorbě živin, podporují i ostatní na nebo v zemi žijící organismy. Lesy a travnaté pláně jsou jak domovem, tak potravou pro jedinečnou druhovou skladbu živočichů dýchajících vzdušný kyslík.
KRAJINY ZELENÉ
SEVERSKÉ LESY
Mrazivé lesy obklopující Arktidu jsou největší na Zemi.
Severské neboli boreální lesy jsou domovem rozsáhlých porostů jehličnanů, které pokrývají některé z nejdivočejších oblastí Severní Ameriky a Eurasie.
Na většině této severské oblasti se vyskytuje pouze několik druhů smrků, jedlí a borovic, které v jehličnatých lesích převažují. Mají mohutné překrývající se koruny, které se táhnou, kam až oko dohlédne. Chladnomilné listnaté stromy, jako bříza, osika nebo topol, jsou tam v menšině.
ŽIVOT NA HRANICI MOŽNOSTÍ
stálezelené jehličnany. Místo nich tam rostou opadavé jehličnany modříny, které na podzim jehličí shazují.
Rusové nazvali tmavé, zdánlivě neprostupné lesy v boreální oblasti táhnoucí se přes severní okraj jejich země jménem tajga V celém sever ském lese je v důsledku drsných ročních období život zatlačen až na samou hranici jeho mož ností. Krátké, chladné léto způsobuje, že stromy mají nejkratší vegetační období, někdy i jen 130 dní, a dlouhé zimy plné sněhu mohou být až extrémně kruté. V těchto mrazivých podmínkách mohou jehličnany přežít jen díky obsahu pryskyřice, která slouží jako nemrznoucí směs a voskovité jehlicovité listy zadržují vodu, když se jí většina přemění na sníh a led. Tím, že jsou listy stálezelené a drží po celý rok, nemusejí jehličnany v krátkém období severského léta vydávat energii na růst nových listů. Pouze v nejchladnějších částech Ruska, na severovýchodě Sibiře, je podnebí příliš drsné i pro
Severské lesy tvoří jednu třetinu všech zalesněných oblastí na Zemi. Hrají klíčovou roli v koloběhu vody a uhlíku, zatímco jejich kořeny zpevňují půdu, čímž brání erozi a záplavám. Deště se v chladném podnebí odpařují pomalu a ve skalnatých oblastech se shromažďují v jezerech. Odumřelý rostlinný materiál se pomalu mění v rašelinu a tím vytváří organické usazeniny zadržující více uhlíku než kterýkoli jiný suchozemský ekosystém. Zatímco některé stromy rostou lépe ve vyšších polohách na propustnějším podkladu, jiné snášejí dobře i bažinatou půdu v nižších polohách, kde se daří i mokřadním keřům. Výsledkem je mozaika stanovišť, která hostí mnohem více dalších druhů rostlin, než jich roste v samotném lese, a tam pak vlci a medvědi loví losy a soby polární.
CELOSVĚTOVÉ ROZŠÍŘENÍ
Severský les, rozkládající se na ploše 17 milionů km je rozlohou největší ze všech suchozemských biomů. Najdeme ho na území Severní Ameriky, severní Evropy a Ruska a jeho velká část je stále nedotčená.
Kanadské lesy jsou domovem obrovského množství hmyzu
Islandský březový les se zachoval jen jako malý pozůstatek
Některé z nejchladnějších severských lesů najdeme na východě Sibiře v Rusku
Západní Sibiř se vyznačuje rozsáhlými rašeliništi
Severské lesy
SEVERSKÉ LESY
Nekonečné severské lesy neboli tajga zůstávají zelené i v nejchladnějších zimách a intenzivně rostou během krátkého léta. Husté koruny propouštějí jen málo světla. Na nízko položených místech bez stromů najdeme bažiny, někde nazývané muskeky, ve kterých se usazují vrstvy rašeliny bohaté na uhlík. Přirozené cykly požárů a opětovného růstu pomáhají koloběhu živin a udržují tuto pestrou mozaiku biotopů v rovnováze. V Kanadě, na jih od tundry, tvoří tajga souvislý pás.
PŘECHOD DO TUNDRY
SEVERNÍ HRANICE LESA
Les rostoucí na severním okraji kanadské tajgy postupně řídne do porostu roztroušených zakrslých smrků. Když jsou pak podmínky ještě nepříznivější, ustoupí stromy arktické tundře.
Puštík vousatý pátrá na krajích lesa a kolem muskeků po hlodavcích
Břízy zakrslé a plazivé porosty vrby arktické zbarvují svými podzimními listy tundru dozlatova
Lumíci sibiřští zůstávají v tundře aktivní po celý rok
BÝT STÁLEZELENÝ
Většina boreálních stromů neopadává a může začít fotosyntetizovat, hned jak to jarní teploty dovolí. Břízy během zimy kvůli úspoře vody shazují listy, a proto je musí na jaře obnovit.
Jehlicovité listy lépe odolávají dlouhému zimnímu suchu
BŘÍZA
ZAKRSLÁ
Rosomák loví podél hranice lesa lumíky
Široké listy jsou citlivé vůči mrazu a ztrátám vody
Opadaný, spící strom dobře odolává suchu i mrazu
Stromy severského lesa sdílejí své zdroje s houbami v rámci partnerství zvaného mykorhiza
PTÁCI MOKŘADŮ
Vody nashromážděné v močálech, řekách a jezerech severských lesů jsou domovem miliónů mokřadních ptáků, například jeřábů kanadských, kteří se tam na léto stěhují za rozmnožováním a na podzim se vracejí na jih USA a do Mexika.
FYZIKÁLNÍ PODMÍNKY
Sníh a dešťové srážky nejsou v severských oblastech příliš vysoké, ale nízké teploty zpomalují odpařování, takže vláhy je dostatek. Jenže déle než třetinu roku je z většiny vody led a lesy se musí vyrovnat se zimním suchem. I když v lesích a bažinách je velké množství organického materiálu, jeho rozklad je zpomalen chladem, takže se hrabanka a rašelina hromadí.
LES PŘECHOD SEVERSKÉHO LESA V LISTNATÝ
LISTNATÉ LESY
Jehličnany na severu ustupují na jih listnatým druhům, jako například osikám, a směrem k sušším oblastem Ameriky přecházejí v otevřenější lesy.
STÁLEZELENÉ JEHLIČNANY
V lese převládá několik druhů stálezelených (neopadavých) jehličnanů – borovic, smrků a jedlí. Pryskyřice a jehličí pomáhají stromům přečkat zimu a tvar koruny zajišťuje, aby se na ní nehromadil sníh.
Los spásá keřovité vrby a bahenní rostliny rostoucí na podmáčené půdě Tetřívek kanadský je jedním z mála živočichů, kteří se živí jehličím, potravou chudou na živiny
Modřín americký na rozdíl od většiny severských jehličnanů shazuje na zimu jehličí, což mu umožňuje přečkat i chladnější podmínky, než snesou jiné druhy
Medvědi hnědí jsou všežravci, na podzim konzumují hlavně bobule, ořechy a houby
Špirlice nachová
MIGRUJÍCÍ BÝLOŽRAVCI
Na podzim se sobi polární stěhují z tundry do lesa, kde je více potravy. V této době také samci soupeří o možnost páření se samicemi.
Strom poskytuje houbám cukry vytvořené fotosyntézou Houby rozkládají odumřelou hmotu a získávají živiny
Houby se dělí o živiny se stromy
MASOŽRAVKA
Muskeky bývají chudé na živiny, proto některé rostliny získávají potřebný dusík zachycením a strávením malých živočichů.
PLODÍCÍ PODROST
PARTNERSTVÍ STROM – HOUBY
Jeřabiny, borůvky či brusinky rostou tam, kde se koruny stromů rozestoupí a pustí na zem dostatek slunečního světla. Plody jedí zvířata, od krkavců po medvědy, a ta pak rozšiřují jejich semena.
POTRAVA V KŮŘE
Datlík smrkový šplhá po kmenech starých smrků, kde hledá larvy brouků, zavrtávající se do dřeva stromů a napadající jejich kůru.
VRCHOLOVÍ PREDÁTOŘI
Vlk kanadský loví ve smečkách, to mu umožňuje strhnout kořist velkou jako sob.
KRKAVCI
MUSKEK
TETŘÍVEK KANADSKÝ
FORT MCMURRY, KANADA
STRATEGICKÉ DOUPĚ
Po celém světě
Vlci jsou obvykle velmi pohyblivá zvířata, ovšem mnohem méně mobilní jsou v období, kdy se musí každý den vracet do doupěte, jelikož jejich mláďata jsou příliš malá na to, aby je mohla doprovázet.
Výchova vlčí rodiny se skládá převážně ze zajištění dostatku potravy pro hladová vlčata, proto výběr vhodného místa pro doupě může mít zásadní význam. Vlk kanadský (Canis lupus) z nejsevernějších lesů buduje doupata nejčastěji poblíž hranice lesa. Tam je smečka v cestě migrujícím sobům. Sobi táhnou mezi tundrou a lesem a jsou nejhojnější v době, kdy vlčata potřebují nejvíce potravy. Stromy poskytují vlkům úkryt, zatímco kořeny zpevňují jejich doupě. Zároveň k severu otevřená tundra umožňuje vlkům vybrat si kořist, přiblížit se a ulovit ji.
Když vlčata dosáhnou věku 7–8 měsíců, jsou připravena putovat na větší vzdálenosti a lovit společně s dospělými vlky
POUTO
Členové vlčí smečky si mezi sebou vytvářejí silné pouto. Jsou to společenská zvířata, při lovu a boji o přežití v drsných podmínkách se spoléhají na spolupráci smečky.
PÍSEČNÉ DUNY V SEVERSKÝCH LESÍCH
glandulosa) a rojovník grónský (Rhododendron groenlandicum), osídlující břehy zálivu; jak se tam půda zvedá a vysychá, umožňuje severským stromům vyklíčit a vyrůst až do dospělosti. K tomuto jevu dochází opakovaně, proto se i tento vzorec sukcese opakuje, takže vznikají paralelní pásy nového lesa podél pobřeží a v průběhu let se prol nou s lesem vzdálenějším od zálivu. ZRODIL SE NOVÝ LES
Oblast na jihu Hudsonova zálivu, Kanada
ZMRZLÉ ŽÁBY
Na většině plochy severského pásu tvoří rozlehlé lesy trvalé struktury, ale na pobřeží Hudsonova zálivu v Kanadě roste les znova a znova. Pevná zem se zvedá vzhůru a připomíná stav jako po zániku ledovců, dávno roztátých a zmizelých. Výsledkem je pobřeží vynořující se nad hladinu zálivu a poskytující nový prostor pro růst rostlin. Nejprve jsou to rostliny bažinné, jako bříza žláznatá (Betula
VÝVOJ LESA
Lesy se vyvíjejí v řadě odlišných stadií (v tzv. sukcesi). Začínají malými rostlinami a končí vysokými stromy.
Bříza papírovitá
Topol Borovice Banksova Smrk černý Jedle balzámová a smrk sivý
Souška (stojící mrtvý strom)
Dospělý smrk sivý
Severní Amerika
Mnoho zvířat severského pásma se zimě vyhýbá migrací do teplejších oblastí nebo zahrabáním pod zem. Jiná mají v sobě zabudované mechanismy proti zmrznutí. Několik druhů obojživelníků včetně skokana lesního (Lithobates sylvaticus) hromadí látky bránící zamrznutí, jako je močovina, ve zranitelných tkáních a orgánech a nechají tělní tekutiny pod kůží a méně důležité důležité orgány zmrznout. Jarní tání pak u oživlých žab vyvolá proces rozmnožování v kalužích tající vody.
OPILÉ STROMY
Obrovské písečné duny připomínající Saharu byste uprostřed kanadských chladných severských lesů neočekávali, ale Athabaské písky jsou tam již 8 000 let. Písek se tam ukládal jako důsledek poslední doby ledové, kdy voda vytékající z obrovských tajících ledovců vymývala usazeniny z erodovaného pískovce do jezera Athabaska. Jak přebytečná voda odtékala a hladina jezera klesala, písek se odhalil a v průběhu času byl navát do obrovských dun. Jedná se o nestabilní prostředí, stejně jako u písečných dun kdekoli jinde. Rostliny mají proto zvláštní adaptaci, regeneraci výhonků, která jim pomáhá čelit neustálé hrozbě zasypání.
PÍSEČNÁ ŘEKA WILLIAM Athabaské písečné duny se táhnou rozsáhlým územím až do okolních lesů. Nejdelší duny měří od jednoho konce k druhému 1,5 km a dosahují výšky až 30 metrů. V některých místech zanáší písek koryto řeky William.
Copper Plateau, Kanada
V některých částech severského pásma sahá permafrost, trvale zmrzlá půda typická pro arktickou tundru, jižně, až k severským lesům. Tam se druhy jako smrk černý (Picea mariana) dokážou svými mělkými kořeny držet v „aktivní“ vrstvě půdy, jež během léta roztaje a pokryje permafrost pod ní. Na některých místech, např. v Copper Plateau na Aljašce, dochází v důsledku globálního oteplování k tání věčně zmrzlé půdy, ta měkne, propadá se a tvoří nerovné bažiny, což vede k naklánění stromů na stranu. Některé z těchto „opilých“ stromů se vzchopí a zapustí nové kořeny, mnohé se však vyvrátí a hynou v podmáčené půdě.
NESTABILNÍ LES, ALJAŠKA Zubožený vzhled tohoto lesa může být stále častějším jevem, protože oteplování klimatu narušuje stabilitu půdy.
„Opilý“ strom
Povodí řeky Athabaska, Kanada
Vrby Bříza zakrslá
Mokřadní šáchory a mechy
Semenáčky smrku
ZMRZLÝ SKOKAN LESNÍ
Spadané listí na lesní půdě působí jako izolace
SEMENA JEN
PRO SPECIALISTY Severské lesy, po celém světě
Jehličnany jsou vydatným zdrojem semen pro semenožravá zvířata, například ptáky. Doplňují jídelníček některým oportunistickým druhům, jako je sojka, a jsou prakticky jedinou potravou pro specialisty, například pro křivky. A přestože roky hojnosti jsou střídány roky chudými, můžeme se téměř spolehnout, že nám borovice lesní (Pinus sylvestris) dá hojnou úrodu každý třetí až šestý rok. Tvar zobáku semenožravých ptáků se může značně lišit, je totiž přizpůsoben typu šišky nebo semenům jehličnanů, jimiž se ptáci živí. Například někteří ptáci získávají semena z ještě neotevřených
a semena sama vypadnou, nebo až celé šišky spadnou na zem. Úroda semen může být tak dobrá, že některé druhy si dokonce dělají zásoby, jež jim pomohou přečkat hubenější časy. Tyto ptáky najdeme napříč lesy Eurasie, zatímco jejich blízcí příbuzní žijí v Severní Americe.
šišek, křivky využívají zobák k roztažení jednotlivých šupin, zatímco ořešníci používají k jejich otevření hrubou sílu. Mnoho dalších čeká, až se šišky otevřou, roztáhnou šupiny
KŘIVKA BĚLOKŘÍDLÁ
Zobák křivky bělokřídlé Loxia leucoptera je dokonalým nástrojem pro roztahování šupin šišek.
Silný zobák je schopen otevřít i zavřené šišky
Semena se nacházejí mezi šupinami šišky
Potravu hledá zpravidla v korunách stromů
SÝKORA PARUKÁŘKA KŘIVKA VELKÁ
KŘIVKA OBECNÁ
VISÍCÍ ZAVŘENÁ ŠIŠKA
VISÍCÍ OTEVŘENÁ ŠIŠKA
ISLANDSKÉ
BŘEZOVÉ LESY
ČÍŽEK LESNÍ
Tento hýl je specialista
KŘIVKA
BĚLOKŘÍDLÁ HÝL RUDÝ HÝL KŘIVČÍ
Velký zobák rozbije šišku na kusy
ŽIVOTNÍ CYKLUS SMRKU
A BOROVICE
Jehličnaté stromy severských lesů jsou staré stovky let a na obrovských plochách převažují pouze jeden až dva druhy smrku nebo jedle.
Jejich kmeny se vyznačují stejným vzrůstem. Obrovské plochy podobně vysokých stromů, jako smrk černý (Picea mariana) v Severní Americe nebo smrk ztepilý (Picea abies) v Evropě, ukazují na synchronizovaný růst. Semena kdysi spadla na volnou plochu vzniklou přirozeným hromadným odumíráním rodičov ských stromů, pak vyklíčila a semenáčky rostly stejnou rychlostí, proto dospěly společně do srovnatelné velikosti.
V některých částech severského pásma
NORSKÝ SMRK
Les tvořený stejně velkými smrky stejného stáří v ranním slunci v Národním parku Muddus, v Laponsku v severním Švédsku.
Severské lesy, Evropa
podobnou synchronicitu nenajdeme. Na sušších, písčitých pahorkatinách se stromy jako borovice lesní nebo smrk sibiřský značně liší věkem i vzrůstem. Příčina tkví v tom, že tyto sušší lesy jsou náchylnější k požárům, které zničí část stromů, ale nikdy ne všechny. Vznikají tím mezi staršími stromy mezery, kde pod jejich ochranou mohou vyrůstat malé semenáčky.
ROZDÍLNÝ ŽIVOTNÍ CYKLUS
Zatímco v borovém lese najdeme stromy různého věku výšky, smrkový les tvoří stromy stejně staré i stejně vysoké.
Borovice jsou různého stáří
Smrky jsou podobně vysoké
BOROVICE LESNÍ SMRK ZTEPILÝ
SMRK ZTEPILÝ
OŘEŠNÍK KROPENATÝ
POTRAVNÍ STRATEGIE
POPADANÁ SEMENA A ŠIŠKY
STRNAD POLNÍ
Ve Skandinávii využívají ptáci živící se semeny k jejich získávání ze smrku ztepilého specializované techniky. Získávají je jak z neotevřených, tak z otevřených nebo popadaných šišek. Někteří dokonce používají více než jen jednu techniku.
SETKÁVÁNÍ ZÁPADU
S VÝCHODEM
Pohoří Ural, Rusko Island
Břízy patří mezi listnatými stromy k nejodolnějším vůči chladu.
Jeden zakrslý druh je schopen růst i v arktické tundře a plazivé formy se udrží na hranici lesa v horách. Na Islandu se bříza pýřitá (Betula pubescens) mísí s břízou trpasličí (Betula nana) a tvoří nízké lesní porosty, zcela odlišné od dalších lesních biotopů těchto zeměpisných šířek. V této sopečné krajině představují prakticky jediný úkryt pro hnízdící pěvce, např. drozda cvrčalu (Turdus iliacus)
Přestože celá řada boreálních rostlin a živočichů má velmi širokou oblast rozšíření, areál vlka kanadského nebo losa obklopuje celou Arktidu, u jiných je přerušený a fragmentovaný. Horské masivy táhnoucí se od severu k jihu mohou tvořit velmi významné bariéry. Pohoří Ural je jednou takovou překážkou oddělující evropské druhy ze západu od asijských druhů z východu. Lesy obývají typická sibiřská zvířata jako jsou los, medvěd hnědý, liška, vlk, rosomák a rys. Mnoho druhů není schopno překonat vysoké nadmořské výšky a pouze nejodolnější zdolají vrcholky hor. To je pro evropské a sibiřské formy jediná možnost, jak se setkat. Mezi tyto formy patří evropská kuna lesní (Martes martes), která se s blízce příbuzným sobolem asijským (Martes zibellina) v horských lesích Uralu občas kříží.
NÍZKÝ BŘEZOVÝ LES
Tento březový porost je jedním z mála pozůstatků islandského lesa, který tam rostl před více než tisíci lety, ještě před příchodem člověka. Ten lesy vykácel a nadměrným spásáním poškodil sopečnou půdu.
KUNA LESNÍ
Kuny jsou odbornice v lovu v korunách stromů, kde skáčou z větve na větev a zpravidla v noci loví drobné ptáky, veverky a ostatní hlodavce.
Přestože se sobolové mohou s kunou lesní křížit, výsledné potomstvo zvané kidus je obvykle neplodné
SPOLEČENSTVO LIŠEJNÍKŮ OCHRANA SEVERSKÝ DEŠTNÝ LES Skandinávské pobřeží je vlhčí než většina severských biotopů. Lijáky přicházející od moře zalévají fjordy pravidelnými srážkami a tím udržují vegetaci trvale nasycenu vodou. Výsledkem je na světě ojedinělý severský deštný les, z kterého vlivem odlesňování zbyly bohužel jen zlomky. Přestože teploty jsou příliš nízké na to, aby tam rostlo společenstvo orchidejí a lián typické pro rovníkový deštný prales, druhová rozmanitost rostlin je obrovská. Březové lesíky hostí houževnatou nízkou kleč. Spadané větve, listí a dřevo tvoří bohaté mikrobiotopy pro obrovskou diverzitu mechů a játrovek. Tyto vlhkomilné rostliny se prolínají s všudypřítomnými lišejníky a pokrývají les zelenou přikrývkou.
Mladé borovice tvoří podrost
STYK
Severní Mongolsko
Severské lesy, po celém světě
NEJODOLNĚJŠÍ STROMY NA SVĚTĚ
Ve vlhkém přímořském klimatu, například na východním pobřeží Severní Ameriky a Asie, přecházejí směrem k vlídnějšímu jihu severské lesy do opadavého lesa mírného pásma. Jenže v oblastech uprostřed světadílů velmi vzdálených od oceánských dešťů není pro růst lesa dostatek vláhy. Místo toho stromy ustupují travnatým pláním mírného pásma, jako jsou prérie v Severní Americe a stepi ve střední Asii. Mezi těmito dvěma prostředími najdeme mozaiku otevřených lesů –světlých lesů s nezapojenou korunou, které jsou oblíbeným biotopem pro zvířata, jako je kabar pižmový (Moschus moschiferus).
KABAR PIŽMOVÝ
Tito menší, statní jeleni spásají listí a lišejníky. Samci mají dva prodloužené špičáky, které používají v období rozmnožování k soubojům.
RAŠELINIŠTĚ ZÁPADNÍ SIBIŘE
Pravidelné srážky spolu s nízkými teplotami způsobují, že velká část severského pásma je na nízko položených plochách podmáčená. Voda se shromažďuje v tůních zvaných muskeky, zanášených listím a větvemi. Odumřelá vegetace se usazuje ve vrstvách vytvářejících bažiny, kde špatná cirkulace vody zabraňuje kyslíku dostat se do spodních vrstev, což brání aktivitě rozkladačů. Povrch těchto bažin je porostlý plovoucími koberci rašeliníku rodu
Voskovité jehličí jehličnanů je těžko stravitelné. Mnoho severských
býložravců je odmítá a živí se raději měkčími výhonky listnatých stromů.
Některé druhy se však na jehličí přímo specializují, patří mezi ně i tetřevi.
Málo ptáků se živí listy, ale pro tetřevy jsou jehličí a pupeny hlavní složkou potravy, pouze doplňovanou hmyzem a bobulemi.
TETŘÍVEK KANADSKÝ V zimě je tetřívek kanadský (Canachites canadensis) zcela odkázaný na konzumaci jehličí. Během zbývajících období roku ho doplňuje bobulemi, listy a houbami.
Západní Sibiř, Rusko
OCHRANA TYGŘÍ ÚTOČIŠTĚ
Biotopy v severském pásu jsou vystaveny teplotám pod bodem mrazu. Nejchladnější zimy, mimo Antarktidu, panují ve střední Sibiři, kde se severské lesy nepodobají žádným jiným na světě. Tvoří je stromy schopné přečkat teploty až –60 °C. Listy by tam během zimy neměly šanci. Voda v půdě je zmrzlá, tvoří permafrost, a dokonce ani jehličí není schopné zimu přežít. Místo nich tamější krajinu ovládly opadavé jehličnany – modříny. Ty mají mimořádnou odolnost vůči chladu, jsou schopné i nadále přijímat vodu ze zmrzlé půdy, ale vzhledem k holým větvím během zimy jí potřebují jen málo. Jsou také schopné velmi rychle růst i při nízkých teplotách. To jim pomáhá na jaře obnovit shozené jehličí, což dokáže jen málokterý boreální strom.
Hojné srážky
Nižší srážky
Rašeliník vytváří plovoucí vrstvy
Usazování odumřelých zbytků rostlin
Sphagnum. Z něj se do vody louhují organické kyseliny, které spolu s výluhy z jehličí proces rozkladu ještě zpomalují. Za tisíce let se pak částečně rozložená vegetace změní v rašelinu. Kombinace chladného podnebí s rostlinnou hmotou nasáklou vodou způsobuje, že se v severských lesích nachází více rašelinišť než kdekoli jinde na světě a v nich pohřbená organická hmota je významným „úložištěm“ uhlíku.
RAŠELINIŠTĚ NA ZÁPADNÍ SIBIŘI
Rašeliniště pokrývají pouze 3 procenta povrchu Země, ale zadržují 30 procent půdního uhlíku
Rašeliniště se tvoří podél přítoku, jenž se vlévá do řeky Leny. Toto rašeliniště je součástí rozlohou jednoho z největších mokřadů na Zemi.
V plovoucích vrstvách rostou další rostliny
Odumřelý materiál se pomalu mění v rašelinu Hromadění zbytků rostlin
1 Podmáčené prohlubně Odumřelý rostlinný materiál, převážně z vodních rostlin, se usazuje na dně nádrže.
2 Zvlhčování Jak se odumřelý rostlinný materiál hromadí, brání v odtékání vody a bahnité podloží se zvětšuje.
3 Tvorba rašeliny Odumřelý materiál se pro nedostatek kyslíku v bažině velmi pomalu rozkládá.
JAK JEHLIČNANY PŘEČKÁVAJÍ ZIMU
Příjem vody je největší v létě
ZÁPADNÍ SIBIŘ
Největší predátoři potřebují největší teritoria. Ničení přirozeného prostředí ohrožuje sibiřskou populaci tygra, největší kočkovité šelmy. Výskyt tygra je omezen pouze na severovýchod Ruska a sousedící Čínu, a tak by mohlo dojít k jeho oslabení vinou nízké genetické rozmanitosti způsobené příbuzenskou plemenitbou. Po zvýšení počtu jedinců na začátku tisíciletí došlo k opětovnému úbytku tygrů vlivem
nakazí od psů.
BOROVICE LESNÍ (LÉTO 20 °C)
Nízké srážky
BOROVICE LESNÍ (ZIMA -20 °C)
Žádné srážky
Modříny efektivně přijímají vodu
Borovice lesní Pinus sylvestris získává vláhu ve formě deště nebo sněhu po celý rok, naproti tomu modřín Gmelinův Larix gmelinii ) přečká zimu téměř bez vody.
Listnaté stromy jako duby a buky tvoří jedny z nejbohatších lesů mimo tropické oblasti. Od chladných deštných lesů s porosty mechu až po letité husté, na zimu opadající lesy.
Mírné pásmo Ameriky, Eurasie a Australasie je domovem bohaté škály listnatých stromů.
Listy těchto stromů zachycují světelnou energii na mnohem větší ploše než jehličí. Zároveň však ztrácejí mnohem více vody, a proto potřebují k růstu pravidelné srážky.
Listnaté lesy se velmi dobře přizpůsobily teplým létům a studeným zimám mírného pásma. Většinou jsou opadavé, shazují na zimu listy, aby snížily ztráty vody a šetřily energii. Dlouhé léto a letní dny poskytují opadaným stromům dostatek času, aby jim opět narostly listy, nabraly na výšce a rozmnožily se. Pouze v tom nejpříhodnějším klimatu, hlavně na jižní polokouli, tyto stromy neopadávají a jsou stálezelené.
Lesy mírného pásma najdeme i na jižní polokouli, v Chile, Austrálii a Novém Zélandu, ale tamější stromy, například pabuky (Nothofagus), jsou značně odlišné od těch na druhé straně rovníku. Po celém světě se pak mohou tyto stromy mísit s neopadavými jehličnany –borovicemi a jedlemi na severu, na jihu pak s nohoplody a damaroněmi.
SEVER PROTI JIHU
V největších porostech listnatých lesů mírného pásma najdeme některé typické druhy stromů: duby, buky, javory, lípy, jasany, jilmy a habry.
Východní okraje Severní Ameriky a Asie, místa, která nebyla z velké části zasažena poslední dobou ledovou, jsou na druhy obzvláště bohaté.
Ve způsobu života živočichů se odráží nespojitost těchto lesů. Například jen málo druhů se vyskytuje jak v Americe, tak v Eurasii a jejich jižní protějšky jsou naprosto odlišné. Pro mnohé ptáky a některý hmyz je jedinou možností, jak se vypořádat se zimou, odtáhnout na jih. Jiní živočichové zůstávají na místě a spoléhají na podzimní úrodu bobulí a ořechů, které jim pomohou přečkat nejchladnější období, další stráví zimu v hibernaci.
Převládají opadavé buky, jižněji a východněji s duby
Na severu přecházejí opadavé lesy do jehličnatých
ROZŠÍŘENÍ LESŮ MÍRNÉHO PÁSMA Listnaté a smíšené lesy se vyskytují ve třech hlavních regionech severu mírného pásma: ve východní Severní Americe, v Evropě a ve východní Asii. Většina těchto lesů je opadavá. Menší, převážně stálezelené oblasti najdeme na jižní polokouli.
V opadavých a stálezelených lesích najdeme šestkrát více druhů než v Evropě
Smíšené stálezelené listnaté lesy pabuků kombinované s jehličnany
Stálezelené lesy pabuků s příměsí blahovičníků
KLÍČ Chladné lesy s opadavými a neopadavými pabuky smíšenými s jehličnany
Listnaté lesy mírného pásma
POJÍDÁNÍ
ČERSTVÝCH LÍSTKŮ
Čerstvé jarní listy jsou pro housenky vztyčnořitky lipové pochoutkou.
LETNÍ PTAČÍ NÁVŠTĚVNÍCI
Hmyzožraví ptáci, jako je budníček lesní, přilétají ze zimovišť v Africe, aby v lesích vyhnízdili.
Brhlík lesní může při lovu hmyzu šplhat i hlavou dolů
KUNA LESNÍ
ZJARA KVETOUCÍ ROSTLINY
Zvyšující se teplota podněcuje pozemní rostliny k růstu listů a k tvorbě květů, využívají tak dostatek světla procházejícího skrz obnažené větve.
STŘEVÍČNÍK PANTOFLÍČEK
FYZIKÁLNÍ PODMÍNKY
Listnatým lesům mírného pásma se daří tam, kde je dostatek srážek v průběhu celého roku, s teplými léty a chladnými zimami. Na místech s častými zimními mrazy převládají opadavé rostliny.
PTÁCI HNÍZDÍCÍ V DUTINÁCH
Hnízdění v dutinách zajišťuje ptákům, jako je datel černý, bezpečí vajec a mláďat.
Jestřáb stáhne krátká křídla, protáhne se úzkou štěrbinou v listí a překvapí svou kořist
LESNÍ VELIKÁNI
Buk lesní má hladkou kůru, konkurenty zastiňující korunu a dorůstá do výšky až 40 metrů.
Jezevec lesní provádí rozsáhlé zemní práce, vzniklé nory obývá rodinná skupina
Okáč pýrový při sběru nektaru opyluje lesní rostliny
Stálezelené keře jako je tis, cesmína nebo smrk ztepilý, se běžně vyskytují i v bukových lesích
SMRK ZTEPILÝ
Plodnice hub vytvářejí spory, které se větrem šíří do okolí
JAK FUNGUJÍ LISTNATÉ LESY
Sezónní změny přinášejí do ekologie listnatého lesa mírného pásma dramatické zvraty. Na jaře půda v bukovém lese rozkvete ještě dříve, než se nový baldachýn korun uzavře a vše dole zastíní. Zvířata se v tomto období hojnosti snaží rychle vychovat potomstvo. Každý padlý list vrací do půdy živiny. A zatímco tažní ptáci přilétají a odlétají, zvířata zůstávají na místě a připravují se na chladnou zimu.
ROHÁČ OBECNÝ
PĚNKAVA JIKAVEC
Veverka obecná sbírá a ukrývá ořechy, na kterých si v zimě pochutná
LESNÍ HOUBY
Houby rostou v lesní půdě po celý rok, ale hojnost podzimního listí spustí růst plodnic a vypouštění spor.
ROZKLAD LISTÍ
Spadané podzimní listí rozkládají houby, mikroorganismy a detritofágní živočichové. Rozklad je proces, při kterém se uvolňují minerály následně přijímané kořeny ostatních rostlin.
Dešťová
LESNÍ DRAVEC
Jestřáb lesní hnízdí během léta, ale zůstává přes zimu. Dostatek kořisti v podobě ptáků a veverek je schopen ulovit po celý rok. Po poslední době ledové
VRCHOLOVÝ PREDÁTOR
Jeden z největších predátorů v evropském lese, rys, je schopen ulovit kořist až do velikosti jelena nebo divočáka.
ZIMNÍ NÁVŠTĚVNÍCI
Pěnkavy jikavci přilétají ze svých letních hnízdišť ve Skandinávii, aby se krmily bukvicemi.
