9788024297699

Vážení čtenáři,

dostáváte do rukou dvacítku příběhů sportovců, kteří spojili svůj osud s olympijskými hrami. Někteří, jako třeba Martin Doktor, uspěli na největší sportovní scéně světa natolik bravurně, že víc už dokázat ani nemohli. Jiným byly olympijské medaile odepřeny. Například běžkyni Lídě Formanové. Stala se mistryní světa a za pouhý rok jí zdravotní stav znemožnil vysněný olympijský závod byť jen dokončit. Všichni, do jejichž příběhů se začtete, jsou výraznými individualitami, a přesto mají mnoho společného. Především touhu něco dokázat a vůli po vytyčené cestě dojít až do cíle. Herec Pavel Landovský kdysi řekl v rámci jednoho celkem nenápadného rozhovoru: „Copak dělat? Ale dodělat – až do konce!“ Ano, to se teprve počítá. Mnozí talentovaní sportovci „dělali“, ale „nedodělali“. Nedokončili svůj příběh tak, jak by si vzhledem k jejich talentu zasloužil být dokončen. O nich se v této knize nedočtete. Instinktivně jsem se zaměřil na osobnosti sportu, které pochopily, že talent je pouze půl úspěchu, ke kterému vede především ta druhá polovina – a větší! Proto si i v běžném, tak zvaně civilním životě vedou i po skončení kariéry vrcholového sportovce dobře. „Když jsem skončil s boxem, bylo mi krušno,“ řekl mi nedávno Ruda Kraj, stříbrný olympionik ze Sydney. Na konci kariéry zažívají podobné pocity všichni. Silní se zvednou, najdou si jinou cestu a po ní pokračují tak, jak byli ze sportu zvyklí. Naplno!

S Krajem a dalšími jsem se setkával v rámci novinářské práce před dvaceti, s některými před třiceti lety, s jinými teprve nedávno. Co dnes dělají? Jak se jim daří? napadlo mě loni v létě. Otevřel jsem starý diář a vytočil první telefonní číslo…

Bylo fajn, vlastně krásné, sledovat, jak se ponořují do vzpomínek, jak si vybavují každý detail událostí, které tenkrát pro-

žívali na závodní dráze. Výběr sportovců jistě není vyvážený z pohledu počtu medailí a už vůbec ne sportovních odvětví z hlediska všeobecně vnímané popularity. Ve výběru jsem nebyl omezený žádným „ten tam musí být“ nebo „ten tam být nesmí“. Děkuji všem, kteří si udělali čas na setkání, bylo mi ctí i potěšením zároveň. A taky inspirací. Když sledujete, v jaké fyzické a především duševní kondici jsou „chlapi z Tokia“, jak nazývám veslařskou partu, která vybojovala olympijské medaile na hrách před šedesáti lety, naplní vás to pocitem… Vždyť víte.

Manfred Strnad

/ Olympijské příběhy

Zleva: Vladimír Andrs a Pavel Hofmann

Pavel Hofmann se narodil 29. ledna 1938. Jeho největším úspěchem je zisk titulu mistra Evropy na dvojskifu společně s Vladimírem Andrsem v roce 1963. O rok později získali bronzovou medaili na olympijských hrách v Tokiu. Pavel Hofmann začal veslovat v šestnácti letech s partou kamarádů z pražského Podolí ve veslařském klubu Blesk. Nejprve se pod vedením legendárního July Gerharda prosadil v nepárovém veslování. S osmou Československa získal v roce 1959 stříbrnou medaili na mistrovství Evropy ve francouzském Maconu. V olympijském roce se dobrovolně vzdal „vysezeného“ místa v lodi, která na olympiádě v Římě vybojovala bronzovou medaili, a přešel na dvě vesla. Mezi skifaři se prosazoval postupně, v Římě na olympiádě reprezentoval ještě v nepárové čtyřce s kormidelníkem strokované Richardem Novým. Posádka tvořená veslaři Blesku nepostoupila do finále. O rok později se na mistrovství Evropy v Praze vrátil do osmy, s níž získal čtvrté místo. V roce 1962 se v Luzernu konalo vůbec první mistrovství světa ve veslování. Z této premiéry se veslaři Československa vrátili bez medaile, Pavel Hofmann jako člen osmy se sedmým místem. Rok nato se konalo otevřené mistrovství Evropy v Kodani – z pohledu československého veslování vůbec nejúspěšnější šampionát celé historie. Zúčastnily se ho čtyři reprezentační posádky tehdejší ČSSR s výsledkem čtyři medaile! Pavel Hofmann s Vladimírem Andrsem získali zlato na dvojskifu. Po ukončení aktivní kariéry vrcholového sportovce začal Pavel Hofmann působit od roku 1965 v roli reprezentačního trenéra. Na olympijských hrách v Mnichově 1972 připravil dvojskif Josef Straka – Vladek Lacina k šestému místu. Hofmann se už tehdy současně věnoval své civilní profesi jako technik slaboproudař ve výzkumu na ČVUT a konstruktér v ČKD Polovodiče. Později pracoval ve Výzkumném ústavu tělovýchovném na FTVS a poté jako odborný asistent na ČVUT.

/ 9

Z Podolí

až

k olympijské medaili v Tokiu

/Pavel Hofmann a dvojskif

Československa/

Pavel Hofmann patří společně se svým tehdejším parťákem Vladimírem Andrsem ke generaci veslařů, kteří v šedesátých letech šířili medailovou slávu

československých dvojskifů – parádní disciplíny našeho veslování. Po titulu mistra Evropy v Kodani v roce 1963 vybojovali ve vlnobití olympijské regaty v Tokiu 1964 bronzové medaile. Navzdory obrovskému úspěchu Hofmann na závod v Tokiu vzpomíná nerad.

Tehdy se ve větrných podmínkách olympijské regaty projevila skutečnost, že jako dorostenec začínal s nepárovým veslováním a mezi skifaře zavítal až po olympijských hrách v Římě v roce 1960. O rok dříve získal s osmou Československa stříbrnou medaili na mistrovství Evropy ve francouzském Mâconu. „Rok před olympiádou jsem měl místo v osmě vysezené, ale zdálo se mi, že až moc vysezené. Chtěl jsem zkusit něco nového a později začal jezdit na skifu,“ vysvětluje Hofmann svůj krok do neznáma a zdánlivý hazard. Přechod z jednoho bezmála čtyřmetrového vesla na dvě třímetrová uzounká „párátka“ je možná stejně složitý jako vyměnit kytaru za housle. Navzdory tomu se Pavča, jak mu veslaři odedávna přezdívají, v nepárovém veslování nakonec prosadil.

Mistři Evropy Hofmann s Andrsem patřili v Tokiu k nejvážnějším favoritům na zlato. V této souvislosti stojí za připomenutí, že tehdejší evropský šampionát byl otevřený a šlo vlastně o závod světový.

„Když přijde řeč na Tokio, vybaví se mi hrozný vlny. A k tomu můj krab, dvě vesla jsem přece jenom neovládal tak jako jedno. Skoro v každém závodě jsem chytil nějakého ‚půlkraba‘. Láďa

Andrs říkával: ‚Hlavně aby se to stalo brzy a my měli ještě možnost to napravit.‘ Samozřejmě i v Kodani rok předtím jsem chytil kraba. Když se mě někdo ptá na závod v Tokiu, jsem takovej posmutnělej. Tvrdím, že za lepších povětrnostních podmínek a s lépe připravenou lodí by byl výsledek jiný,“ vybavuje si při našem setkání v klubovně veslařské loděnice Blesku jeho legenda Pavel Hofmann.

Krab ve veslařské hantýrce znamená nedokonalé vyndání vesla v závěru záběru, přičemž jeho lopatka místo aby ve fázi odhozu lehce vyklouzla z vody, zůstává pod vodou a brzdí rozjetou loď. Pokud se veslaři „podaří“ chytit skutečně „pořádnýho“

Pavel Hofmann a dvojskif Československa / 11

kraba, loď se úplně zastaví, a navíc se otočí v závodní dráze „naštorc“.

„Finále v Tokiu jsem v duchu hodnotil snad tisíckrát. Zůstali jsme po startu pozadu, ne tak způsobem naší jízdy, spíš nižší frekvencí, ale ještě kvůli protivětru. Byli jsme lehčí než soupeři. Před závodem jsme se rozveslovávali v cílovém prostoru a tam bylo bezvětří, ale na startu se vzdouvaly vlny s čepicí.

O tom jsme však nevěděli. Trenéři ostatních posádek sedli na kolo, zjistili co a jak. Soupeři si přeštelovali lodě, my jen čekali na závod, loď vypulírovanou. Vlny byly takové, že se závody přerušily. K večeru se vítr trochu utišil a olympijská regata pokračovala. Přijeli jsme na start a nedalo se tam veslovat, pořád čepice na vlnách… Odstartovali jsme nejen relativně pomalu, ale ještě jsme chytali kraby a škrtali o vodu. Na kilometru jsme se drželi na čtvrtém místě. Rusové, kteří vyhráli, a taky Američani veslovali daleko před námi. Jak se vlny k cíli zmenšovaly, soupeře jsme dojížděli, ale ty první dvě lodě jsme nestihli. Skončili jsme třetí o dvě vteřiny. Za námi desetivteřinová díra.

Na ten závod nerad vzpomínám.“

V Tokiu obhajoval československý dvojskif olympijské zlato. Byť ho v Římě vybojovala posádka Schmidt–Kozák, pociťovali ho Hofmann s Andrsem jako závazek. Vždyť právě olympijské vítěze z Říma vyřadili při domácích kontrolkách z nominace! Václav Kozák závodil v Tokiu na skifu, Pavol Schmidt zůstal doma.

Boj o nominaci se rozhořel už v předolympijském roce 1963. Olympijští vítězové z Říma se samozřejmě nechtěli vzdát možnosti zlatý úspěch zopakovat. V nominačních závodech se sešla konkurence málem jako na prestižní regatě v Luzernu. Vždyť už tehdy vystrkovali růžky další dva skvělí skifaři Krátký s Hellebrandem, kteří hned v následující sezoně po olympiádě v Tokiu vybojovali ve dvojskifu na evropském šam-

12 / Olympijské příběhy

pionátu bronzovou medaili. Československé veslování tenkrát patřilo speciálně v disciplíně dvojskif ke světové extratřídě.

Skifaři mohli litovat, že se párová čtyřka dostala na program olympijských her poprvé až v roce 1976. Do té doby se na vrcholných soutěžích uplatnili pouze tři – jeden na skifu a dva ve dvojskifu.

„V létě 1963 se v Praze konala mezinárodní regata a trenérská rada řekla, že Praha má možnost postavit v každé disciplíně dvě lodě, a že tedy kromě dvojskifu Kozák a Schmidt by to mohli zkusit i Andrs s Hofmannem. Nebylo to pro mě jednoduché. Když jsem začal na skifu, nevěděl jsem, jak pořádně držet dvě vesla. S jedním ‚klackem‘ v ruce se můžeš druhou rukou třebas na hlavě podrbat, ale na skifu to nejde. Nevěděl jsem, jak seřídit loď. Koumal jsem, zjišťoval co a jak a ptal se jako začátečník. Den před závodem dvojskifů jsme se potkali na vodě se Schmidtem a Kozákem. Loď jsem strokoval, Andrs seděl na háčku, protože byl o deset kilo lehčí než já. Kozáka jsem se zeptal, jestli si na ně můžeme zkusit start.

Oni, že jó, pojďte si to zkusit a klidně si to odstartuj! Zakřičel jsem klasické: ‚Připraveni – vpřed!‘ A hned ve třetím tempu jsem chytil hroznýho kraba! Zastavili a blahosklonně pronesli: ‚Ještě se to trochu nauč a pak můžeš závodit…‘ A my je druhý den porazili!“

Nominaci na mistrovství Evropy 1963 však museli Hofmann s Andrsem potvrdit na regatě v Luzernu, kde se tradičně uprostřed léta schází zpravidla kompletní světová špička. Čím je pro tenisty Wimbledon, tím je pro veslaře jezero Rotsee ve švýcarském Luzernu.

„V Luzernu jsme na půjčené lodi vyhráli oba závody. Porazili jsme mistry světa z předchozího roku. Ještě pořád jsme ale neměli nic jistýho. Následovaly kvalifikační závody na skifech. Vyhrál Kozák, druhý byl Andrs, pak já a Schmidt až čtvrtý.

Pavel Hofmann a dvojskif Československa / 13

Nominace se tím vyjasnila. Řeklo se, že Kozák pojede skif a ti dva za ním dvojskif. Schmidt úplně vypadl. Už dřív, když jsem ohlásil, že přecházím na skif, řekl mi Schmidt: ‚Proč se cpeš mezi skifaře, jsou potřeba tři a to už jsme – nemáš šanci, jsi až čtvrtej. Na osmě máš přece vysezené místo.‘ Já ale chtěl zažít něco nového a dokázat to sám za sebe.

Skif se mi líbil taky proto, že ti tam nikdo do ničeho nekecá. A taky mě mrzelo, když v novinách vždycky jmenovali, že skif vyhrál Kozák nebo Andrs. Když vyhrála osma, ve které jsem seděl, napsali Slavoj Vyšehrad, ale své jméno jsem si nepřečetl,“ směje se Pavča Hofmann. „Začal jsem na skifu úplně sám, nikdo mě netrénoval. Tíhnul jsem k téhle lodi a vyhrál skulérský závod na Primátorkách, ale Luskáč, tedy trenér Standa Lusk, řekl, že mě potřebuje do osmy, a ze skifa mě sundal. Rok nato jsem začal studovat dálkově vysokou školu strojní a trenérovi jsem argumentoval: ‚Nemůžu se přece časově podřídit osmě, studovat, a ještě chodit do zaměstnání.‘ Standa to uznal, odešel jsem z osmy a začal znovu na skifu,“ přibližuje Hofmann tehdejší podmínky k vrcholovému sportu.

V šedesátých letech ještě neexistovala střediska vrcholového sportu. Příprava veslařů probíhala v zimních měsících ‚úsporně‘. Reprezentanti chodili do práce, pro studenty neexistovaly individuální studijní plány.

„Andrs měl zvláštnost, že v zimě moc netrénoval a přibral deset kilo – ze 74 na 84. Na jaře začal veslovat dvakrát denně strašné dávky a kila navíc shodil. Já si pořád držel svých 87–89 kilo. Tenkrát se už razil intervalový trénink. Zátopek běhal čtyřstovky, já ho okopíroval a jezdil minutovky. V Blesku nebyla pořádná posilovna, na bazénu ležela někde v rohu činka pětadvacítka, až později se začaly používat velké váhy – až na závěr mého veslování. A ti, co přišli po nás, už tady mlátili činkami 60 až 80 kilo těžkými. V zimě jsem trénoval třikrát týd-

14 / Olympijské příběhy

ně, v sezoně desetkrát – třikrát týdně dvoufázově a zbylé dny jeden trénink po pracovní době,“ přibližuje Hofmann tehdejší vrcholovou přípravu.

„Samozřejmě jsme se připravovali především na skifech. Andrs měl svůj tréninkový plán, já taky, takže jsme trénovali samostatně a na dvojskifu se svezli dvakrát týdně nebo jsme jezdili na sebe kontrolní úseky – naprosto zodpovědně nadoraz!

Soustředili jsme se hlavně na vytrvalost v nízkém šlágu. Bohužel na úkor rychlosti, bez šlágové rezervy. Když jsme například jeli pětistovku, která chtěla o tři šlágy vyšší frekvenci, jeli jsme

pořád to naše ‚dvoukilometrové tempo‘, šlág 33–34. Ve všech závodech byla naše taktika stejná – v prvním kilometru se držet v poli, všechny pětistovky relativně vyrovnané, bez trháků a bez ohledu na soupeře až do cíle. My se soustřeďovali jen na svoji jízdu a natrénované úsilí.

Kodaň byla asi nejen můj, ale i náš společný nejlepší závod. V tréninku jsme zkoušeli jezdit úseky proti slávistické čtyřce a na pět set metrů je porazili. Zajeli jsme fantastický čas, což se projevilo potom i na mistrovství Evropy,“ vzpomíná Hofmann. „Vítězstvím v Kodani jsme se kvalifikovali do Tokia, z čehož vyplynulo, že musíme mít trenéra. Řekli nám, že nás bude připravovat Standa Lusk. Souhlasili jsme, ale vymínili si, že chceme trénovat podle našeho loňského osvědčeného tréninku. Luskáč tehdy řekl, že si nás vezme na starost, ale se vším všudy – včetně svýho tréninkovýho plánu. Rozkmotřili jsme se a znovu jsme trénovali sami. Dohled nad námi dostal Brajťák, tedy trenér Breitenfeld, který byl dost přísný, ale uměl se nám přizpůsobit. Vyhovoval našemu naturelu. Měřil nám všechny úseky, poradil a jeho připomínky byly k věci. Nedám na něho dopustit. Už tenkrát jsme trénovali vlastně moderně. Když sleduju současnost, trenér teď bývá taky napůl ‚poradce‘. Profesionálové jsou dnes natolik samostatní, že neexistuje, aby

Pavel Hofmann a dvojskif Československa / 15

závodník o tréninku nic nevěděl a jen tahal za veslo. Tenkrát jsme to už s Brajťákem takhle dělali a bylo to skvělý!“

Jak to, že tehdy patřilo československé veslování k absolutní světové špičce zejména ve dvojskifech? „Tenkrát to bylo tím, že i Dukla byla vlastně amatérská a veslaři měli ve svých oddílech podobné podmínky. Mohli Dukle konkurovat, což bylo později nemožné. Byli jsme dobří v malých disciplínách, protože k nim tíhly především zvláštní povahy, řekněme takoví ti zarputilí. Většinou se veslovalo z kamarádství – v partě. Byli a jsme pořád parta z Podolí. Jako žáci školou povinní jsme chodili na plovárnu, kamarádi šli v pět hodin veslovat a já s jedním kamarádem z ulice jsme vždycky na plovárně zůstali sami. Jednou jsme si řekli, že půjdeme taky sportovat, ale veslovat ne – zdálo se nám, že je to divnej sport. Viděli jsme je, jak na vodě zastavují a svlékají se, vždyť mají přece závodit a nezastavovat! Rozhodli jsme se, že raději půjdeme boxovat – na Smíchově existoval oddíl Uhelné sklady. Na dveřích měli napsáno: ‚Tréninky mládeže každé úterý,‘ jenže byla středa. Co budeme dělat? Jdeme za klukama veslovat!“ popisuje Pavča Hofmann, který tenkrát poprvé zavítal na Veslařský ostrov v Podolí a už tomu krásnému koutu Prahy zůstal věrný.

„Matka vždycky říkala: ‚Vezmi si matraci a spi tam, na Veslařském ostrově seš stejně pořád.‘ Na maturitu jsem se tady taky učil. Tuhle věž [ukazuje] jsme jako dorostenci betonovali celý den a celou noc. Tahali jsme cihly, na druhé straně přes vodu stála ještě stará loděnice. Před tréninkem jsme museli hodinu házet lopatou, když se stavěl bazén, a teprve potom na vodu. Přesto jsme sem chodili rádi. Byli jsme podolská parta a později v reprezentaci nás bylo hodně z Blesku, případně z ČVK [Český veslařský klub],“ připomíná Hofmann atmosféru sportu poloviny padesátých let.

16 / Olympijské příběhy

„Teď jako důchodci se scházíme pravidelně v neděli, úterý a ve čtvrtek a trochu ‚trénujeme‘. Láďa Andrs už s námi do klubu nechodí, ani na to pivo, odešel na věky v roce 2018. Byl dobrý parťák a kamarád. Já nedělní cvičení vynechávám. Jsem trochu křesťansky založenej, neděle je sváteční den a chodím do kostela.“

Neměl s tím Pavel Hofmann za minulého režimu problémy?

„Do kostela jsem začal chodit až později. Syn vystudoval na kněze, a tím jsem se začal o víru zajímat. Díky našemu staršímu synovi, tchyni a manželce, která je taky věřící. Myslím si a tvrdím, že život není jednoduchej a člověk tady není, jen aby žil a pak umřel, a nic dál by nebylo. Věřím, že je! Je to otázka víry!

Za mlada jsem Boha nevnímal, o takových věcech jsme se nebavili, všechno přišlo až později. Můj kluk taky vesloval a jako junior reprezentoval na mistrovství světa, byl stříbrný. Později vystudoval teologii. Když se syn stal knězem, rozhodli jsme se s manželkou pro poutní cestu do Santiaga de Compostella – z Prahy na kole. Už nám bylo kolem šedesáti. Takhle jsme jeli na etapy i do Říma. Víra mi změnila život, a ještě víc smrt syna. Před deseti lety zemřel na kole. Jeho smrt mě ovlivnila natolik, že život vnímám úplně jinak než dřív.“

Pavel Hofmann a dvojskif Československa / 17