EUROMEDIA GROUP
PŘEDMLUVA
V únoru 2022 byla zahájena ruská invaze na Ukrajinu a záhy se Ukrajinci stali světovou senzací. Národ, o kterém ještě před pár lety skoro nikdo nevěděl a nemluvil, se stal symbolem hrdinství, odvahy, svobody a vtělením toho, co se zdá být nemožné. Když rusko, skoro třicetkrát větší země se čtyřikrát větším počtem obyvatel, ohlásilo útok na Ukrajinu, ani ti největší optimisté nedávali Ukrajině víc než pár měsíců. Přední světoví experti psali o třech dnech. Je to ovšem už víc než dva roky, co Ukrajinky a Ukrajinci překvapují a ohromují svět svým bojem za svobodu a život dle vlastních představ.
A co Ukrajinky, které opustily své spokojené životy a teplé domovy, aby zachránily své děti před ruskými vojáky, tanky a raketami? Ukrajinky, které se ocitly v neznámých městech, některé z nich poprvé v životě, a začaly život od nuly? Během několika měsíců se naučily nový jazyk a z bezradných příjemkyň sociálních dávek se staly daňové poplatnice. Ukrajinky se staly důležitou součástí české společnosti, jsou z nich spolehlivé zaměstnankyně a inspirativní osobnosti. Jak se jim to povedlo?
Všechny se 24. února 2022 ocitly ve velmi podobné situaci. V jejich zemi začala válka, nad jinak klidnými městy
létaly rakety, ozývaly se výbuchy a v médiích se daly najít velmi různorodé prognózy: jedni předpovídali rychlý konec války, druzí celkové obsazení země nepřítelem, jiní úplné vítězství.
Jisté bylo jen to, že se celý náš život zhroutil, veškeré plány ztratily smysl, domovy už nebyly bezpečné, děti nemohly dál chodit do škol, úspory na bankovních účtech byly ohrožené a velký otazník se skláněl i nad zaměstnáním.
Musely jsme začít znovu. Navíc jsme musely čelit těžkým rozhodnutím. Odjet, nebo zůstat? A pokud jet, tak na jak dlouho? A kam? Jak? Co si vzít s sebou?
A čím dál jsme byly od svých domovů, tím více otázek vyvstávalo. Kde budeme žít? Co budeme jíst? Jak si zajistíme zdravotní péči? Jak najdeme vzdělání pro děti? Jak si najdeme práci? Jak to udělat, abychom se v tom všem neztratily? Jak máme budovat nový život?
K čemu jsou osobní a profesní zkušenosti v zemi, jejíž jazyk neznáte? V zemi, která má jiné tradice a psaná i nepsaná pravidla? Jen díky lidem v Česku a díky české vládě mohly Ukrajinky a jejich děti získat prvotní podporu. Tedy bezpečnou střechu nad hlavou, jídlo, zdravotní péči a základní oblečení.
Ale co dál? Jak si najít místo ve společnosti? Jak se stát užitečným členem společnosti, jak začít dělat to, co vás baví? Jak vybudovat nový život na troskách toho starého, s vědomím, že odpovědnost za staré rodiče a malé děti je jen na vás? Je to vůbec reálné? A jak to udělat?
Takové otázky si pokládaly všechny Ukrajinky v Česku. Soudě z údajů Ministerstva práce a sociálních věcí ČR, více
než 240 000 z nich odpovědi na takové otázky našlo. Více než 350 000 uprchlíků a uprchlic v Česku získalo ochranu, z toho většina žen a dětí.
Dle údajů z prosince 2022 poslaly Ukrajinky, které našly v Česku novou práci, do státního rozpočtu České republiky 8 miliard korun na daních.
Rozhodla jsem se najít ty, kterým se to povedlo. Hledala jsem ženy různých profesí a různého věku. Chtěla jsem zjistit, jak se jim podařilo překonat všechny překážky. Co si říkaly v nejtěžších chvílích osobních katastrof a jak se jim povedlo vybudovat nový život krok za krokem.
Upřímně doufám, že vy, kteří právě čtete tyto řádky, nebudete mít tak děsivé zážitky jako hrdinky této knihy nebo já sama. Že do vašich domovů nedorazí válka, aby postupně zničila vše, i vaše představy o spravedlnosti a dobru. Nicméně vím, že mnozí z nás budou muset, nebo dokonce budou chtít, začít budovat svůj život od nuly.
Přijde čas na změnu životního stylu, ať už radikální, nebo částečnou. Bude potřeba zdolat nástrahy. Výzkumy uvádějí, že právě mezi 35. a 40. rokem života se velká část lidí rozhodne změnit svůj život. Jiní výzkumníci zase nazývají věk mezi 40. a 60. rokem „zlatou érou“, nejproduktivnějším obdobím člověka, který už má nějaké znalosti, dovednosti a konečně ví, co chce, a zároveň dokáže přijmout fakt, že svět je úplně jiné místo, než si představoval.
Možná že právě vy jste teď na křižovatce. Díky této knize se můžete ujistit, že vám v cestě nemusí stát pochyby. Existují totiž ženy, které přišly o všechno, a přesto dokázaly opět vzít život do vlastních rukou, vypracovaly se profesně i jako matky
a zároveň se staly efektivní a nápomocné pro druhé. To znamená, že to můžete dokázat i vy.
Dozvíte se, s jakými nástrahami se tyto ženy potýkaly a jak se jim a jejich dětem dařilo je překonávat. Kniha je plná lifehacků, které můžete už teď zařadit do svého života. Přečtete si slova, která si už dnes můžete nahlas opakovat, abyste podpořili sami sebe a našli novou sílu. To všechno jsou důvody, které mě vedly k napsání této knihy.
KAPITOLA 1. Káťa
Zajímat se o příběhy žen, jejichž životy zasáhla válka, jsem začala již několik let před 24. únorem 2022. Rusko totiž už dříve, v roce 2014, zaútočilo na východní Ukrajinu. V ulicích byli vojáci, na obytné domy padaly rakety a tisíce rodin byly nuceny opustit své byty, oblíbené peřiny, nábytek, nádobí, hračky, očkovací průkazy, kadeřnictví, kolegy, pracovní místa a životní plány na rok 2014.
Nějak rok poté jsem se seznámila s Káťou, matkou dvou neposedných dětí, která ve své domácí keramické dílně tvořila půvabné šálky, hrníčky a misky. Nádobí uchvacovalo svými dokonale nepravidelnými tvary. Měla jsem dojem, jako by barevné výjevy na keramice žily vlastním životem. Keramiku zdobily nerovné okraje a pomačkané tvary. Nedalo se říct, že by bylo Kátino nádobí dokonalé, ale působilo natolik upřímně, natolik zranitelně, natolik teple, že jsem řešila jedinou
otázku – který kus si vybrat. Bylo totiž jasné, že bez hrnečku nebo mističky se domů vrátit nemůžu. Dokonale nedokonalá – tak by se asi dala její keramika definovat nejlépe.
Stejně jako keramika mě uchvátila i samotná Káťa: matka, která skoro sama vychovává dvě dcery, přičemž vypadá skvěle a k tomu ještě hezky zpívá. Někdo mi řekl, že je Káťa uprchlice z Doněcka (jedno z největších měst východní Ukrajiny a zároveň jedno z prvních, které bylo ruskou vojenskou agresí silně poničeno).
Její příběh mě zaujal a poprosila jsem ji, jestli by se o něj mohla podělit. Netrvalo dlouho a už jsme seděly u ní v dílně, poslouchaly jsme, jak hučí keramická pec, a pily bylinkový čaj z jejích nedokonalých šálků. Káťa mi ukazovala různě staré fotky, ze kterých se na mě dívaly zcela odlišné ženy. Na první stála na pozadí růžové aleje v Doněcku a byla šťastně těhotná s první dcerkou, druhá byla z cest a ukazovala podruhé šťastnou ženu. Káťa totiž miluje focení. Nakonec mi ukázala fotku zdrcené pohublé ženy. Jednoho dne se už totiž nemohla vrátit do svého útulného bytu ve válkou zničeném Doněcku, musela vzít děti, několik kufrů a odjet. Později se ukázalo, že navždy. S dětmi pak bydlela u kamarádů a spala na matracích na chodbách.
Poslouchala jsem ji a nemohla uvěřit tomu, že se jedná o jednu a tutéž osobu. Fascinovalo mě, jak v sobě tahle křehká máma dvou dětí našla sílu, aby nemusela žít jen ze sociálních dávek. Aby nemusela přijmout jakoukoliv práci, která jí bude stačit k obživě, třeba práci uklízečky nebo prodavačky (nechápejte mě špatně, vážím si všech profesí, ale jsem si jistá, že švec se má držet svého kopyta). Dokázala se profesně uplatnit a tvořit obdivuhodnou stylovou keramiku, která působí hřejivě
a dělá radost stovkám žen a hostů restaurací a kaváren ve skoro třiceti zemích světa. Její tvorba byla dokonce zařazena na seznam objektů, které představovaly Ukrajinu na 63. valném shromáždění OSN v New Yorku. Musela jsem ji vyzpovídat.
Ano, dlouho předtím, než rusko vypustilo osudného únorového rána rakety na Ukrajinu a celým světem otřáslo zjištění, že je v Evropě velká válka, vznikl první příběh z cyklu Fénixové. Další příběhy se nabalovaly rychle. Seznámila jsem se se Slávou, která utíkala se dvěma dětmi, a navíc ještě s devadesátiletou babičkou. Byly to ty největší poklady, které této bussiness-lady zbyly z původního úspěšného života.
V novém životě se zamilovala do kadeřnického řemesla, naučila se všechny kadeřnické dovednosti a otevřela si populární salon krásy, ve kterém zdarma učila uprchlice z Východu a předávala jim své zkušenosti. Tvořila nová pracovní místa a organizovala sbírky na podporu toulavých zvířat.
Seznámila jsem se i s Irou, která v sobě objevila umělkyni. Dostala jednou jen tak pro radost základní sadu na malování. Natolik ji to pohltilo, že se zapsala na kurz, a teď její obrovské portréty zdobí místnosti a kanceláře po celé Evropě a o zákazníky rozhodně nemá nouzi.
Proto když jsem se 24. února 2022, stejně jako miliony jiných Ukrajinců a Ukrajinek, vzbudila ve své pohodlné posteli v pět hodin ráno za zvuku výbuchů, byla jsem si jistá dvěma věcmi: můj minulý, pečlivě vybudovaný život už neexistuje a nezbývá mi než začít tvořit nový. Sílu už nějak najdu.
Nebudu psát o tom, jak je těžké ztratit život, jak je těžké se rozhodnout, najít v sobě odvahu, a jaké to je utíkat od války –o tom jste určitě už četli nebo slyšeli spoustu příběhů. Život
„do“ a „po“ je velmi citlivě popsán v knize vydané v roce 2022
v nakladatelství Brána s názvem Deník uprchlice, jehož autorkou je Oksana z Ukrajiny.
Chci jen zmínit, že v nejtěžších chvílích jsem myslela na Slávu, Káťu a Iru. Vzpomínala jsem, jak Slávě najednou vyhrkly slzy, když při rozhovoru mluvila o životě před válkou v Luhansku na východě Ukrajiny. Pak se náhle vzchopila, upravila si make-up a pokračovala ve vyprávění. I přes velmi citlivé téma jsme musely přerušit rozhovor jen jednou, když přišla stážistka poprosit o kontrolu účesu. Rozhovor jsme totiž vedly v jejím vlastním saloně.
Vzpomínala jsem, jak se Káťa láskyplně a zároveň smutně dívala na snímky z bytu, do kterého se už nikdy nevrátí. A pak se vší péčí aranžovala své dokonale nedokonalé mističky na focení.
Vzpomínala jsem i na to, jak pečlivě Iryna opatrovala svůj první štětec a jak směle balila svůj další metr vysoký obraz, který putoval do zahraničí.
Věděla jsem, že to může být velmi těžké, že se možná budu cítit ztracená a bezradná, ale nakonec se s tím nějak poperu. Najdu sílu. Protože tyhle ženy to dokázaly taky.
Před očima se mi promítaly jejich tváře. Jejich zkušenosti pro mě byly útěchou, byly živoucími příklady toho, že vás válka může připravit o všechno. Zároveň ale i příklady toho, že je reálné znovu si vybudovat život. Že můžete začít od nuly. Můžete zase dělat to, co vás baví, můžete být užiteční a šťastní v tom, co děláte.
Teď Káťa, Sláva i Ira už poněkolikáté budují vše znovu.
Z různých osobních důvodů si pro svůj nový život vybraly
jinou zemi než Česko. Začala jsem tedy hledat nové hrdinky v České republice. Chtěla jsem vyzpovídat ženy z různých oborů a různých profesí. Ženy, které byly nuceny se rozhodovat nejen za sebe, ale i za ty, kteří jsou na nich závislí, za děti, za staré rodiče a domácí mazlíčky.
S touto otázkou jsem se obrátila na čtenářky internetové platformy „Ukrajinka v Česku“. Jde o iniciativu, která v ukrajinštině poskytuje Ukrajinkám žijícím v Česku aktuální informace ohledně pobytových pravidel, lékařské péče, vzdělání, možností uplatnění a hledání práce nebo ohledně různých událostí. Tuhle iniciativu mimochodem vytvořila uprchlice, matka samoživitelka z Ukrajiny. Projekt spojil aktivní Ukrajinky z celého Česka do jedné velké navzájem se podporující komunity a už během několika hodin se pod mou výzvou nashromáždily desítky nabídek od žen různého věku, profesí a z různých koutů republiky.
Tak jsem se seznámila s Jelyzavetou, Hannou a Olyou.
I když s Olyou jsem se ve skutečnosti seznámila trochu dřív. Když jsem ji viděla poprvé, jediné, co jsem cítila, byl soucit. Když jsme se viděly podruhé, což bylo jen o pár měsíců později, měla jsem chuť ji poprosit, aby mi dala autogram. A to rozhodně nepíšu jen tak ze slušnosti.
