9788024297576

LUCIE HUŠKOVÁ KOLEM DOKOLA

ZOJA

Mám takovou teorii, že nic se neděje náhodou. Všechno se stane, aby se mohlo stát něco dalšího. Dobrýho i špatnýho. Třeba ne hned, třeba za chvíli. Ale prostě se to stane a vy si ve vteřině uvědomíte ten kauzální nexus, jak tomu říkám já. Aha, no jasně, tak proto. Točíte se v kruhu, dokud se neuzavře. A neotevře se nový. Všechno je příčinou něčeho dalšího. Jedno souvisí s druhým. Nekonečný cyklus. Během svýho života jsem se o tom přesvědčila několikrát. Někdy šlo o důležitý věci, jindy o malichernosti. Ale funguje to pokaždý.

Třeba když v pátek odpoledne potřebujete odejít z práce dřív, abyste stihli sezení u doktorky Polednový, a nestihnete vytvořit report na pondělní poradu. To si řeknete: V pohodě, porada začíná v devět, přivstanu si a spíchnu to předtím. A pak vám prostě jako na potvoru nezazvoní budík, jakože jinak vám zvoní úplně každý den stoprocentně bez výjimky. Kvůli tomu nestihnete tabulky a grafy a nakonec ani tu poradu. V první chvíli vás polije horko, protože víte, že to klidně může znamenat váš konec v týhle práci. Jasně, prkotina, kdyby Nádl nebyl synonymem nevyzpytatelnosti. Takže když pak konečně dorazíte, dozvíte se, že šéfovi bouchly saze a před celou skupinou těch nešťastníků, kteří svoje reporty stihli včas, seřval vaši nejbližší kolegyni, kamarádku, nejlaskavějšího člověka na světě, vždycky perfektně připravenýho a maximálně obětavýho. A vy v ten moment víte, že

kdyby budík zazvonil, zítra byste v tý práci už doopravdy nebyli. Moc dobře si totiž uvědomujete, že stačí docela nevinný spouštěč, takový malý cvak, a ve vás se rozpoutá peklo.

I teď, když sedím vedle Květky a koukám na ni, jak se třese, mám zaťatý prsty, až mi bělají klouby. Dobře že Nádl hned po poradě odjížděl a já se s ním srazila jenom ve dveřích, kde mi samozřejmě neopomněl prsknout do obličeje, že z mojí absence vyvodí důsledky.

Květka vytahuje z kabelky zrcátko a ukazováčkem se snaží vydrhnout rozmazanou řasenku pod očima.

„Já už tady nechci pracovat, Zoji. Ale co mám dělat jinýho. S malým dítětem mě jinde nevezmou.“

Dívá se na mě, jedna šmouha se jí ještě víc rozmatlala.

„To nevíš, Květko. Přece musí existovat jiný řešení. Neříkej mi, že v krajským městě žádný lepší místo nenajdeš,“ snažím se ji uklidnit.

Je to odporný, nesnášela jsem to už jako malá, ale nasliním špičku palce a pokusím se jí od těch rozteklých zbytků šminek pomoct vlastníma silama. Květka se na mě vděčně usměje.

„Už jsem hledala, ale i kdyby jim nevadila samoživitelka, není to ono. Všude nabízejí málo peněz. Takovou almužnu. S Bohdánkem to prostě sama neutáhnu.“

Já se jí vlastně nedivím. Taky bych si přála tady nebýt. Korporát je pro lidi, jako jsme my dvě, ztělesněný zlo. Jasně, má svoje benefity. Třeba právě to číslo na výplatnici. A taky jistotu, že vám ty peníze na účet opravdu dorazí. Dřív jsem se zkoušela uchytit v menších firmách, s jedním majitelem lomeno ředitelem a k tomu pár kolegy zaměstnanci lomeno lidmi pro všechno. Ale poté, co mi majitel lomeno ředitel třetí měsíc po sobě oznámil, že bohužel, nezlobte se,

paní Kopečná, já za to nemůžu, bohužel, opravdu se to už nebude opakovat, ale ani tento měsíc na výplaty nemáme, protože nespolehliví dodavatelé, odřeknuté zakázky, mizerný odbyt, nepřízeň počasí, erupce na Slunci, válka mimozemšťanů v devátý galaxii. No, tak po těchhle eskapádách jsem se rozhodla, že si v situaci, jako je ta moje, opravdu nemůžu dovolit nemít každý měsíc svoje jistý. Je máloco horšího než pocit tý ukrutný marnosti, která poměrně rychle přechází v zoufalství, že platit musíte, ať se děje, co chce. I když to znamená, že tentokrát oželíte ještě víc „zbytných“ součástí svýho života. Třeba jídlo nebo elektřinu. Holt budete usínat s kručením v žaludku a sprchu dáte potmě. Jinak je to konečná, paní Kopečná. Dle slov mýho advokáta.

„A co vlastně plánuješ na víkend? Jdete se podívat za vašima?“ ptám se Květky, abych odvedla oběma myšlenky lepším směrem.

„No jo, chystáme se. Bohdánek se už na babičku s dědou těší,“ usměje se znova Květka. „Tuhle mi říkal, že jim musíme vzít ukázat písanku. Donutil mě přilepit na lednici lísteček s připomínkou, abychom ji nezapomněli doma. Chce se pochlubit, jaký už umí písmenka.“

Uznale pokývám hlavou. Sama děti nemám. Ani manžela. To ostatně Květa taky ne, ale ona je s tím smířená. Ví, že se svou povahou bude vždycky ta slabší. A že mizerové, jako byl Libor, toho zneužijí. Květě i Bohdanovi je bez něj líp, byť kluk vyrůstá skromně a jenom s mámou.

Když Květka odběhne na záchod, aby se v zrcadle upravila, odsunu se zpátky ke svýmu stolu. Otevřu e-mailovou schránku, dvacet tři nových nepřečtených zpráv. A to jsem byla pryč sotva deset minut. S takovou tu budu do večera. Což mi ale vlastně vyhovuje. Eman se o mě bojí, protože to

prý není normální. Normální, jako bych slyšela doktorku Polednovou. Já si to ale nepřipouštím. Zakázala jsem si připouštět fakt, že tu prostě být musím. Takže makám a víc neřeším.

„Světluško, došla bys mi pro pivko? Jsem žíznivej jak vlk,“ volá Eman na tribunu, kde sedím mezi ostatními.

Eman. Neřekla bych, že je to můj kluk. Spíš známost, taková atypicky vážně nevážná. Vídám se s ním už několik měsíců. Jasně, veřejně mě představuje jako svoji partnerku. Jiný označení by bylo přinejmenším úsměvný. I k našim ho občas vezmu. Vděčím mu totiž za mnohý. V době nehody jsme se už pár týdnů scházeli. V prvních dnech mi byl nablízku. Nevzdal se mě a má mě rád i přes všechny moje nastalý podivnosti. Třeba že u něj nikdy nespím. Nebo že se s ním nechci potkávat častěji. Nebo jezdit na dovolenou. Nebo se k němu nastěhovat. Vysvětluju to tím, že to všechno beru jako závazek. A ve svojí situaci se přece vázat nemůžu, to je snad pochopitelný. On se to snaží respektovat, ale smířit se s tím nedokáže. Skutečnou pravdu netuší.

Přikývnu, zapnu mikinu ke krku a seskočím z lavičky.

I já občas udělám vstřícný krok, abych mu dala naději, že jednoho dne to mezi námi bude dobrý. Vážný. Mám ho fakt ráda a sama tomu potřebuju věřit. Takže se vydám fandit na jeho firemní nohejbalovou ligu, i když je mi z pohledu na sportující lidi na zvracení.

V nedaleký budce s okýnkem, kde se prodávají nápoje a párky v rohlíku, objednám pivo a vodu. Rozhlídnu se po areálu. Není velký, ale je příjemný. A nabízí spoustu

příležitostí schovat se do stínu, když potřebujete uniknout slunci nebo upovídaným manželkám. S žádnou se moc neznám. Nemám zájem. Nechci, aby měly zájem ony.

Brigádnice v okýnku ke mně přisune dva plný kelímky, poprosí o padesát korun a já k minci připojím úsměv. Dneska je mi fajn. Vlastně ani nevím, kdy naposledy jsem se cítila tak dobře. Možná je to tím jarním sluncem, protože svět zalitý světlem je takový hezčí, se špetkou naděje.

„Jsi zlatíčko,“ poděkuje Eman a obsah kelímku naráz vypije. Prázdný mi ho podá a utíká zpátky k síti.

Na tribunu se mi už vracet nechce, tak zůstanu stát poblíž okýnka s občerstvením. Výhled je odtud ucházející, a hlavně tady nikdo další není.

„Čistá voda je nejlepší, že jo?“

Otočím se. Přichází ke mně starší muž s knírkem. Snažím se rychle si zařadit jeho obličej. Ale netuším, o koho jde.

Zřejmě je to na mně poznat, protože knírač natáhne ruku a představí se jako Ladislav Mazáček. Ani to mi v identifikaci nepomůže. Doplní, že je Emanův kolega a že si mě všiml na jejich vánočním večírku.

„Aha, to je možný,“ sdělím mu neurčitě, protože k večírku se vracet nechci, a otočím hlavu zpátky na hřiště.

Knírač přikývne, strčí ruce do kapes a mlčí. „Eman o vás v práci mluví pořád,“ prohlásí po chvíli.

Ze slušnosti se usměju.

„To je pořád moje Zoja sem, moje Zoja tam. My víme i věci, který vědět nemáme,“ zachechtá se.

Cože? Zatrne mi.

„Jak to myslíte?“ otočím se k němu.

Snažím se vypadat nenuceně, ale cítím, jak mi pusu začíná deformovat křeč. Knírač povytáhne obočí.

„To byste chtěla vědět, že jo,“ zašklebí se významně. „Ale vy podle mě víte, o co jde. U nás v práci to není žádný tajemství.“

Jeho hlava jako by se najednou vzdálila. Zase ty neviditelný ruce na mým krku. Sevřu kelímek, pár kapek mi vycákne na prsty. Polknu. Někdo uhrál bod, knírač zajásá, trochu se leknu, vzpamatuju se a pohledem vyhledám Emana. Sedí na střídačce a pozoruje mě.

„Viděla jste to, slečno? To byla přihrávka! To byla nádhera! Pome, hoši, pome!“

Knírač tleská a já nepatrně přikývnu. Usrknu vody a čekám, jestli nějak naváže. Nenaváže. Nadechnu se a přiškrceně se zasměju.

„Tak mi to prozraďte, když to není tajemství.“

Potřebuju navázat. Potřebuju to vědět, jinak se udusím.

Ladislav Mazáček se na mě překvapeně podívá, v zápalu fandění zřejmě zapomněl, o čem byla řeč. Ale promne si knír a nakloní se ke mně. Cítím zápach z jeho úst, neucuknu.

„No co by. Pořád dokola nám opakuje, že má s váma velký plány, ale to je vám asi jasný, no ne?“ zamrká a poodstoupí. Zavřu oči. A neslyšně, ale zhluboka vydechnu.

Knírač dál sleduje hru. Moje hrdlo se zvolna roztahuje. Napiju se, čistá je opravdu nejlepší. S každým douškem panika odeznívá. Brzo přejde. Vím to, nepřišla poprvý. Další přihrávka, balon končí v síti. Pootočím hlavu, knírač se drží za tváře a zklamaně hučí. Celý areál zklamaně hučí.

„To určitě přehání,“ vysoukám ze sebe a k tomu mávnu rukou na efekt, ale v tom hluku si mě nikdo nevšímá.

Otočím hlavu zpátky k Emanovi. Už mě nevnímá. Je ve svým živlu, vidím, jak ho to baví. Ladislav Mazáček stojí dál vedle mě. Fandí, křičí, raduje se. Hlasitě podporuje hráče.

Začínám se uvolňovat. Nikdo nic neví, Zojo. Nikdo se k tomu nevrátí. Tak klid. Taky se bav, fandi. Tady jsi v bezpečí.

Ale nechci riskovat, že se pletu. Proto se omluvím a po anglicku se vypařím.

Zoja znamená život. Jo, vážně. Někdo tam nahoře vymýšlí krutý paradoxy a pak se tomu směje. Dobrý vtip, že jo? Sedím v kanceláři, monitor vypnutý, bradu jednou rukou podepřenou, ve druhý točím propiskou. Na stole prázdný papír, nepřítomně do něj zírám. Slyším houkat sirénu, je tak blízko, prolíná se s modro-červenými světly, který bláznivě lítají všude kolem. Prší, mám promočený záda, studí mě. Beru ho za ruku. Křičím? Snad.

„Tak já běžím!“ vytrhne mě Květka z myšlenek.

Otočím k ní hlavu. Obléká sako, kabelku háže přes rameno a s úsměvem mává na rozloučenou. Zvednu ruku, ve který držím propisku.

„Ať tě to nebolí,“ zavolám ještě za ní, ale asi už mě neslyší. Vyběhne prosklenými dveřmi z kanceláře k výtahům a čeká, až jeden z nich přijede.

Tolik dobroty a lásky se ukrývá v tomhle člověku. Květka, květinka. Povahu jí ostatně předurčilo její jméno. Něžná, jemná ozdoba světa. Rozdává potěšení. Úplně a naprosto nezištně. Jenom hulvát by ji schválně zadupal do země. Bezelstnou radost má i z darování krve, kam právě odešla. Daruje ji několikrát do roka. A já ji za to obdivuju. Sama bych to nedokázala. Jehla ve mně budí šílenství. Když vidím ostří, jak se leskne, jak se zarývá do těla, omdlívám strachy.

Zavřu oči a vrátím se k němu. Dneska je tu zase se mnou.

S železnou pravidelností za mnou chodí. Zase vidím jeho prasklou helmu, která mu sjíždí z temene. Vyhaslý zorničky, který přestanou být živý v okamžik, kdy se k němu skloním.

Ve vousech krev. Leží klidně, nehybně.

„Jsi nějaká skleslá.“

Trhnu sebou. Květka je zpátky a dívá se na mě. Vůbec jsem si jí nevšimla. Kolik času proboha uteklo?

„Je všechno v pořádku?“ zeptá se.

„Co tady děláš tak brzo?“ opáčím a kouknu na hodinky. Sotva třičtvrtěhodina.

„Dneska se jim něco nezdálo, tak mě poslali pryč,“ pokrčí rameny.

„Aha, to je divný,“ prohlásím nepřítomně.

Květka znova pokrčí rameny. „Mám přijít za pár týdnů znova, tak uvidíme. Třeba mi řeknou víc.“

Vzpamatuju se, odhodím propisku na stůl a zvednu se ze židle.

„To ale nic nemění na tom, že si dáme svoji tradiční hostinu,“ prohlásím energičtěji, než se cítím.

Květka se zasměje. Práce v korporátu má i tu výhodu, že mezi zaměstnaneckými benefity najdete rozpočet na kantýnu. Chvilka klidu na účet podniku, děkujeme za loajalitu.

„Kartičku,“ vybafne bába za pokladnou.

Vytahuju ji z peněženky, Květka jako obvykle protestuje.

„Dneska si odměnu nezasloužím, neblázni. Šetři si to pro sebe.“

Odstrčím ji a zaplatím. Stala se z toho naše tradice. Kdykoliv se Květa vrátí z nemocnice, zvu ji do firemní kantýny. Pro ni koláč, pro sebe překapávaný kafe. Jsem sice posera

a bojím se jehel, ale to ještě neznamená, že nedokážu za dobrý skutky ocenit statečnější.

„Nebudeme porušovat zvyklosti,“ odmítnu ji a zastrčím kartu zpátky do peněženky. „Mohlo by se nám to vymstít.“

Popadnu tác, co leží na pultu u pokladny, a společně s Květou přejdu ke stolu u okna. Jinde není místo. Prostě pracovní doba v nadnárodní firmě. Květka dychtivě zaboří vidličku do malinovýho koláče, já obejmu dlaněmi hrnek s kafem a zadívám se na ni. Nabídne mi, zavrtím hlavou.

„Jsi nejhodnější člověk, kterýho znám, Květko. Víš to vůbec?“

Květa olízne vidličku a začervená se.

„Neblázni.“

Myslím to vážně.

„Nechápu Libora, že se k tobě dokázal chovat tak hnusně.“

Květka se zarazí a překvapeně se na mě podívá.

„Zoji, nemluv o něm, prosím.“

Přikývnu a omluvím se. Obě máme kostlivce ve skříni. Ten můj mě dneska zase nenechává v klidu. Květa zaboří oči do talíře a mlčí. Nepatrně se zamračí, ale okamžitě se zase usměje.

„Ten koláč je vážně vynikající, měla bys ochutnat. Asi ho upeču i Bohdánkovi. On miluje maliny. Každý dítě miluje maliny,“ zachichotá se.

Úsměv jí nevrátím. Cítím, že začínám polykat slzy. Květka přikývne, rozumí. Natáhne se přes stůl, položí mi dlaň na předloktí a stiskne.

Občas mi přijde, jako bych nebyla. Pozoruju se shora a vidím holku, co leží, spí, pracuje. Chodí a mluví. Ráno se češe, čistí si zuby, oblíká se. Telefonuje, pije a jí. Ta holka vypadá docela běžně. Jako další skoro čtyři miliardy holek na světě. Jenže tahle holka je a zároveň není. Koukám na sebe jako na nějaký kus hmoty, co existuje mezi ostatními. Ztracená, prázdná. Jindy zaplavená vodou, zavalená kamením. Sevřená jako neprostupný údolí. Má tahle lidská schránka ještě nějaký účel? Směřuje to celý ještě vůbec někam?

Doktorka Polednová je toho názoru, že je normální, že se takhle cítím. Podle ní je totiž všechno normální. Normální je snad i to, že tahle ovdovělá paní, vysloužilá psychoterapeutka v penzi, se nechce vzdát svýho řemesla a dává mi „lekce“ zdarma. U sebe doma, v soukromí a bezpečí. Je to mámina známá, tak snad proto. Za to jsem neskonale vděčná. Dobrá každá koruna, co mi zbyde v peněžence. A jsem vděčná i za to, že není z těch lékařů, co by mě hned hnali za psychiatrem. Prášky, který vás oblbnou, relaxační pobyt v černovickým blázinci. Spolu to zvládneme, uvidíte. Chce to čas. Musíte tomu dát čas. Doktorka Polednová vidí naději, což je pro mě důležitý. Chci věřit, že to jednou zase bude dobrý. Ale jde to hrozně pomalu.

„Jak se cítíte dneska, Zojo?“

Sedím v křesle v její útulný pracovně a jako obvykle sleduju obraz stáda koní, co jí visí nad stolem. Doktorka

Polednová mě zpříma pozoruje, nemrká. Její pohled hypnotizuje. Položí otázku a čeká. Zavrtím se a olíznu si rty.

„Dneska docela fajn. Předtím docela blbý.“

Doktorka Polednová se usměje a řekne, že je to normální. Něco si zapíše do notýsku a znova mě propíchne pohledem.

„Tak mi to všechno popište,“ vyzve mě.

Já se nadechnu a otevřu pusu, bez větší změny, popisy jako obvykle: Prsty, co mě drží kolem krku. Kus skály na hrudi. Rozbitý sklo. Lidi, co stahuju s sebou. Žlutý, ještě teplý prostěradlo. První řádky dopisu, co jsem zkusila napsat. Je to pořád dokola, paní doktorko. Ano, to je normální, Zojo. Čeká nás hodně práce, Zojo. Proč to jde tak pomalu, paní doktorko? Mějte trpělivost. Mám, ale potřebuju vidět pokroky. Přijdou, nebojte se. Bojím se. S očima upnutýma ke koním to ze sebe doluju. Jsem jako kolovrátek. Točím se v kruhu, ze kterýho nevidím cestu ven.

„Kolik řádků se vám podařilo napsat?“

Odvážím se jí pohlédnout do obličeje.

„Jenom oslovení,“ připustím a znova zkontroluju hřebce, který si cválají mongolskou planinou. Kéž bych měla jejich volnost pohybu a svobodu v hlavě, napadne mě.

Doktorka si zapíše další poznámku a řekne, že to nevadí, že je to normální, i tak jsem odvedla kus práce.

„Zkusíte do příště napsat další řádek? Stačí jeden. Postupně. Nebudeme spěchat,“ pobídne mě s úsměvem.

Na začátku našich sezení mi řekla, že mi věří. Že ví, že to dokážu.

„Jo, zkusím,“ připustím neurčitě.

Na rozdíl od ní si tím já přestávám být jistá.

Dřív bych si šla zaběhat. Uvolňující výklus do Wilsonova lesa, kolem řeky, do kamenolomu, pod větvemi listnatý Baby. Když se v práci nedařilo nebo mě přepadl splín, běh mi pomáhal vyčistit hlavu, utřídit myšlenky. Teď jsou botasky se zbytkem běžecký výbavy vhozený hluboko do skříně. Už nesportuju. Sport je navždycky zapovězený. Nedokážu svoje tělo přinutit, aby se pohnulo. Aby mu v žilách rychleji kolovala krev, aby se vyplavily endorfiny a svět nabyl růžovějších odstínů. Moje hlava to nedovolí. Když on nemůže, proč bych měla já?

Květka na baru objednává cuba libre pro sebe, zázvorovou limonádu pro mě. Vytáhne mě do svý oblíbený kavárny u Dominikánskýho náměstí. Bohdana hlídá babička, chce si povyrazit. Službu má mladý barman s výraznou úzkou bradou, i z dálky vidím, jak se Květa tetelí.

„Takhle to přece dál nejde. Nemůžeš za mě platit,“ namítnu, když se vrátí ke stolu a obřadně mi podá karafu se zlatavým obsahem.

„Ale můžu,“ utne mě Květka rozhodně. „Počítáš každou korunu, tak jednou za čas tě snad pozvat můžu. Tak šup, vyplav hormony štěstí,“ postrčí mě, abych se napila sladkýho nápoje.

Nebojuju, jenom poděkuju. Moje sebeúcta v některých oblastech přestala mít význam. Jednou, až to všechno splatím,

jí budu schopná veškerou její laskavost vrátit. Stejně tak Emanovi. A rodičům. Na nic z toho, co pro mě dělají, nezapomenu.

„Já nemít Bohdánka, tak pracuju tady,“ zasní se a otočí hlavu zpátky k baru.

Chodil sem taky? Třeba s manželkou na letní koktejl po práci?

„Poslední dobou mě nějak zlobí trávení,“ omluví se Květka po prvních doušcích, zvedne se a já znova osiřím. Zaostřím pohled na barmanova záda.

Vybavil by si jeho obličej?

Silně stisknu víčka k sobě. Chci ho pohladit po vousech, setřít mu krev, ale nedokážu pustit ztuhlou ruku. Má zlomený kosti. Levý zápěstí. Je tak nepřirozeně vybočený…

„V pohodě?“ zeptá se Květka. Rovná si sukni a s úsměvem usedá zpátky ke stolu.

„Jo, v pohodě,“ ucucnu brčkem.

Dost už!

Květa se na mě překvapeně podívá.

„Proč vrtíš hlavou?“

Vrtím hlavou? Přestávám se hlídat. Abych nevypadala jako blázen, oženu se rukou před obličejem.

„Lítá tu vosa.“

„Aha, tak to je špatný,“ zasměje se přiškrceně. „Já mám na vosy alergii.“

Doprčic, taky jsem si mohla vymyslet jinou výmluvu. Nedošlo mi to.

Květka se začne zuřivě otáčet a hledá toho nebohýho neexistujícího predátora. Obrazy se rozplynou. Musím zpátky do přítomnosti.

„Neboj, Květi, to určitě nebyla vosa, to mi jenom tak přišlo. To spíš byla moucha,“ snažím se ji uklidnit. „Možná komár.“

Květa se k tomu ale nemá. Nervózně se ošívá, lidi od okolních stolů se po nás začínají otáčet.

„Víš, já jsem na ni jednou v dětství šlápla a začala se dusit. Možná bych si měla vzít preventivně prášek. V kabelce mám i adrenalinový pero, kdyžtak ho, prosím tě, použij.“

Začíná panikařit.

Chytím ji za rameno, to už na nás zaměří pohled i barman a zvedá obočí. Kývnu, že se nic neděje, a s Květkou mírně zatřesu.

„Ne, fakt to nebyla vosa, neboj se. Jsem blbá, že jsem to vůbec říkala. Nebyla to vosa. Opravdu ne. Přísahám!“

Podstrčím Květě drink a vložím brčko do pusy.

Brání se, očima hledá škůdce. Pohladím ji a omluvím se, že jsem ji zbytečně děsila. Vidím, že mi nevěří, ale začne se zklidňovat. Rozhlídnu se, lidi si už zase všímají sami sebe.

Květa zhluboka vydechne.

„Musím znova na záchod. Asi z toho stresu,“ odpoví.

Vyprovodím ji pohledem a zatoužím přestat existovat.