Marek Wollner REPORTÉR NA ODSTŘEL
Tuto knihu věnuju ženě Kateřině a dětem Lindě a Filipovi
MAREK WOLLNER
Reportér na odstřel
Copyright © Marek Wollner, 2024
Cover photo © Marek Novotný, 2024
All rights reserved
ISBN 978-80-242-9756-9
Kurt u potoka Bradava zářil mandarinkovým nádechem. Tím protivně vtíravým odstínem, jakým antuka svítí vždycky, když je suchá jako troud, stane se z ní oranžová špína a práší se z ní tak, že skřípe v zubech. Patrik si ještě vytahoval tenisový bag z kufru auta, ale jeho otec už stál s hadicí na kurtu a kropil. Říkejme mu třeba Mardy. Jednak to zní lépe než říkat mu já, jednak je to jméno tenisty, jehož příběh fascinoval hocha vytahujícího tenisový bag z kufru auta; dokument o něm si pouštěl na Netflixu před každým důležitým zápasem nebo turnajem, ať už proto, že Mardy Fish ztroskotal před vrcholem, nebo proto, že k němu vůbec došel. Vypravěči následujícího příběhu to tak či tak utkvělo v paměti a připadalo mu vhodné si jméno amerického tenisty půjčit. Znělo zároveň podobně jako jeho vlastní jméno, byl i nebyl to on a mohl se od sebe poněkud vzdálit.
Jak proud vody z hadice dopadal velkým obloukem na zem, zvedala se z antuky oblaka prachu, protivný mandarinkový odstín postupně tmavl a dostával příjemně vlahý jantarový nádech. Mardy věděl, že během deseti minut se z kurtu stane zase Sahara, ale těch deset minut krásně nakropeného kurtu bez polykání prachu stálo za to. Byl čtvrtek 13. července. Jejich Brenda měla narozeniny. Čtrnácté. Už, nebo teprve, jak se to vezme. Bylo lehce pod mrakem, ale slunce propalovalo mračna jako laser; vedro jako v prádelně. Kurt byl oplocený a sousedil s pozemkem, z něhož se ozývalo kdákání slepic, chrochtání prasat a hudrování krůt. Smrdělo to tam slepičincem. Nebylo to zrovna nejtenisovější místo na
světě a Mardy Fish by tady asi nehrál, ale měli to tam s Patrikem rádi. Kurt býval většinu dne volný a mohli pohodlně trénovat třeba dvě hodiny, pokud to oba v tom vedru vydrželi.
Dokropil a sotva začali hrát, ozval se mu v hodinkách na zápěstí telefon. Stiskl tlačítko a z hodinek se zdvořile ozval ženský hlas: „Dobrý den, tady Tereza Tykalová z iDnes, mohu vás vyrušit?“
Odpálil poslepu míč na druhou stranu dvorce a nerudně zabručel: „Teď se mi to moc nehodí.“
V poslední době mu každé volání od novinářů přineslo nový maglajz, většinou horší než ten předchozí. Ač sám celoživotní novinář, začínal být na tu smečku alergický. Už se vůbec nedivil, že tolik lidí pisálky nesnáší.
„Nezlobte se,“ řekla žena trochu zklamaným, ale stále velmi zdvořilým hlasem, z jehož zabarvení poznal, že musí jít o mladou a zřejmě i milou holku.
„Ne, počkejte,“ řekl a chytil do ruky míč, který přiletěl od Patrika rychle zpátky. „Tak povídejte, o co jde.“
„No, já jsem se vás chtěla zeptat, co říkáte tomu, že policie uzavřela vaše vyšetřování a rozhodla, že jste se ničeho nedopustil. Ani trestného činu, ani přestupku.“
Odpověděl stejně automaticky jako předtím odpálkoval míč. „Pro mě to není žádné překvapení, protože jsem od první chvíle věděl, že je to habaďůra. Věřil jsem, že pokud bude policie poctivá, tak se z toho nemůže nic stát.“ Ale pěkně kecal. Habaďůra to sice byla, ale překvapení taky. Slyšel tu informaci poprvé. Pak si uvědomil, že jeho odpověď zněla až příliš suverénně, a s větší pokorou v hlase dodal: „Jistě se mi v tomto smyslu ulevilo, protože člověk nikdy neví. Ale potvrdilo se, co jsem tvrdil od začátku.“
„Tak vám moc děkuju!“
„Já vám taky!“ Telefon na hodinkách se proměnil znovu ve stopky, které odpočítávaly čas tréninku; stiskl tlačítko a běžící vteřiny zastavil.
„Kámo,“ zavolal na syna, „musím si na chvíli sednout, promiň.“
Sedl si na lavičku kousek od kdákajících slepic a pak to z něho všechno spadlo. Došlo mu, že jeho trápení je konec. Nebo přesněji – byl z toho nejhoršího venku. Na den přesně půl roku ode dne, kdy odešel z televize (v pátek 13. ledna), zrovna v den čtrnáctých narozenin své dcery. A poněkud ironické bylo, že poslem dobrých zpráv byla novinářka webu, který vlastnil Abé. Abé rozhodně nepatřil k jeho fanouškům, naopak, ale ta holka mu verdikt policie sdělila milým a radostným hlasem, jako by mu v duchu držela palce. Sáhl po flašce, napil se studené vody a pak si nacpal ajkosku. Potáhl a přimhouřil slastí oči. Když to všechno přesně před rokem začalo, dokázal si představit leccos, ale rozhodně ne to, že se z novináře bez bázně a hany, občas nesnesitelného a nabubřelého, jak se na pisálka sluší a patří, stane div ne troska – muž bez práce a na antidepresivech. Přitom si vždycky dost přesně předpovídal vlastní osud. Bylo mu jasné, že jeho kariéra jednou skončí, tak jako kariéry většiny jeho předchůdců. Ale takhle? Když mu před pěti lety Pandora napsala, že by měl v příští volbě kandidovat na prezidenta, protože se na tom právě shodla s kamarádkou Bazalovou, odpověděl: „Díky za důvěru, ale za pět let už budu spokojený chatař.“ Pět let uběhlo a chatař už byl. Splnilo se to do puntíku a na rok přesně. A Pandora na tom měla lví podíl. Ale to byla celá ona. Od prezidenta k chataři u ní byl vždycky jenom krok. Seděl na lavici, nasával ajkosku, která nesmrděla o nic lépe než závan slepičince od plotu, a hlavou mu proběhl celý ten absurdní rok, který se právě uzavřel.
Úterý (28. 6. 2022)
První den bez břemene plánovat vysílání na další týden, první den bez kleští porad a stresu. Myslel si, že si ten den užije, ale sotva vylezl z postele, drnčel mu v jednom kuse telefon. Jednu dámu nezastavilo ani to, když řekl, že má první volný den a že se právě chystá snídat. Prý – to mi nevadí, já vám to budu povídat ke
snídani. Tak fajn. Stiskl knoflík kávovaru a míchal si müsli do jogurtu, zatímco ona to na něj neodbytně chrlila. Byla to někdejší tisková mluvčí generálního štábu a líčila mu osud důstojníka letectva, který se podílel na odhalení korupce v kauze nákupu předražených vojenských přepravních letadel. Policie ho obvinila ze sexuálního zneužívání nezletilé, patnáctileté dcery jeho přítelkyně. Teprve teď, s odstupem několika let, se ukázalo, že byl oběť spiknutí, obhájil se u soudu a dosáhl očištění. Jelikož případ točily i dvě jeho redaktorky, Markéta a Aneta, mají morální povinnost se k případu vrátit a uvést vše na pravou míru.
Markéta a Aneta. Tehdy to byly jeho hvězdy. Říkalo se jim „Mardyho andílci“. Byly black & white, jedna blondýna, druhá černovláska. Za reportáž o předražených letadlech získaly hlavní cenu na mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. Ale s andílky už byl konec. Markéta od nich před dvěma lety odešla a její odchod doprovázely dost zvláštní okolnosti.
„Pokud si vzpomínám, my jsme tehdy velmi podrobně zaznamenali i jeho stanovisko, nedělali jsme žádnou kampaň. Zvažovali jsme všechny varianty. Dostal v reportáži velký prostor, ale tehdy proti němu stála výpověď té holky, jak si matně vybavuju. A dost divně vypadalo i to, že s ní spal v hotelovém pokoji na jedné posteli,“ řekl a držel lžičku nad miskou jogurtu. Strašně ji chtěl zanořit do bílé hmoty, posypané zrníčky müsli a kousky ananasu, a strčit si ji do pusy. Sbíhaly se mu sliny, ale paní kapitánka pokračovala; zřejmě trest za útrapy nespravedlivě stíhaného vojenského letce.
„Jo, ale ta holka nakonec u soudu vypověděla, že ji policie spolu s matkou donutila k výpovědi proti němu a že mezi nimi k ničemu nedošlo. Ani na tom hotelovém pokoji. Mardy, pochopte, já vám nic nevyčítám, vím, co všechno se tehdy kolem toho dělo, a jen si myslím, že by se to mělo po letech znovu ukázat.“
Aneta se kvůli tomu zvláštnímu obvinění začala scházat s šéfem vojenské rozvědky. Mardy nechtěl o letcově závažném nařčení v televizi vysílat, dokud si nebude jist. Šéf rozvědky musel jednat
v utajení. Slíbil nahrávky telefonických hovorů, na kterých pilot údajně vedl intimní řeči s lolitkou. Aneta Mardymu neřekla, jak se jí povedlo odposlechy získat ani co na nich slyšela, ale nahrávky ji přesvědčily, že letec s holkou něco měl. Nicméně po letech soudy pilota osvobodily; předtím ho ale opustila žena, propustila armáda a skončil jako vyhaslý člověk, který pronajímal stroje na kopání kanálů.
Vojanda Mardymu připomínala, že on a jeho andílci by měli mít odvahu odvysílat, že je nevinný. Jenže soudy po deseti letech současně zbavily obžaloby i ministryni obrany, která podepsala smlouvu na předražená letadla, aniž by věděla, co vlastně podepisuje. Náměstci před ní konkrétní údaje o nákupu zatajili.
„No dobře, my se k tomu znovu po prázdninách vrátíme. Tak nakonec bez trestu za ty předražené stroje odešla i ministryně obrany, takže obě strany si užily svoje, ale ve finále se vlastně nic nestalo.“
Kapitánka na druhém konci telefonní linky se zhluboka nadechla. „Ta ženská si trest zasloužila, udělala ze sebe před soudem oběť příběhem o tom, jak si nechala nákup vnutit svými náměstky. No a? Není pravda, že má jen politickou, má i trestní odpovědnost.“
Mardy s osvobozením bývalé ministryně obrany po desetiletém boji v soudních síních na rozdíl od rozhořčené kapitánky neměl žádný problém. Nebyl policajt ani státní zástupce, byl novinář. Jeho úkolem bylo upozornit na věci, které působily podezřele, nevěrohodně a nestandardně. Bezpečně věděl, že podivných věcí bylo v tomto případě habaděj, v tom byl s kapitánkou zajedno. Problém byl v tom, že skutečná cena letadel byla utajená informace, kterou se veřejnost neměla nikdy dozvědět.
Byla dokonce natolik tajná, že ji nesměla znát ani samotná ministryně obrany. Její náměstci před ní čísla utajili a předložili k podpisu smlouvu se začerněnými pasážemi. Andílci ale dokázali ze španělského ministerstva obrany vypáčit údaje o původní ceně letadel a srovnat ji s cenou, za kterou je kupoval český stát od obchodního
zprostředkovatele, soukromé firmy Delta. Ze státního zástupce pak vymámili tajnou obchodní smlouvu, kterou jim ukázal na schůzce v pizzerii. Byl nervózní a bál se ji vytáhnout z aktovky.
„Neumastěte mi to tím salátem, proboha!“ syčel na Markétu, jakmile jí listinu podával nad stolem k nahlédnutí. „Ježíšmarjá, děvčátka, nefoťte mi to tady! Ještě svítíte těmi blesky! Září to tady jako v elektrárně! Schovejte to, prosím vás!“ Ale blesky v příšeří restaurace šlehaly dál. „Tak s tím běžte aspoň na záchod, kristepane!“ zaúpěl. Mardyho andílci se zvedli a pádili za dveře toalety, kde si utajenou obchodní smlouvu ofotili. V reportáži ji nesměli ukázat, ale měli po ruce důkaz pro případ, že by se je ministerstvo obrany rozhodlo žalovat. Výsledná suma, o kterou byl obchod předražený, se nakonec vyšplhala k miliardě korun.
„Asi by se ty dvě části – o stíhané ministryni i o tom letci – daly spojit do jednoho celku,“ řekl Mardy. „Díky za zavolání, paní kapitánko, ale teď už se s dovolením budu věnovat svému jogurtu. Nezapomenu na to.“
„Jo, už vás nebudu mučit,“ řekla ta stará vojanda konečně. „Ale pochopte, jak mě to všechno strašně ssss… štve! Nemůžu to nechat být! Tak klidné prázdniny!“
Jo, klidné prázdniny. Konečně mohl ponořit lžičku do zplihlé hromádky jogurtu a strčil si ji s úlevou do pusy. Ale udělal to asi třikrát, než se ozval další člověk a po něm zas další. Všichni ho před prázdninami uháněli a zásobovali svými neodkladnými náměty. Když se mu podařilo nasnídat, koukal v televizi na zprávy. Udělal si ještě jeden šálek kávy, přečetl včerejší noviny, konečně se vysvlékl z trika a bavlněných trenýrek a vzal si na sebe dlouhé kalhoty a čisté tričko. Po celou dobu, kdy telefonoval, vedle něj na gauči ležel jejich černý kocour a tvrdě spal. Probudil se, až když Mardy podruhé stiskl knoflík kávovaru a mlýnek s hlasitým drnčením chroustal čerstvá zrnka kávy. Kocour se protáhl, slabě zamručel a začal si usilovně lízat tlapky. Pak měkce seskočil na strakatou podlahu z exotického dřeva a elegantně pomalu vyskákal
po jednotlivých schodech vzhůru, do jiné místnosti, kde ho nikdo a nic nebude vyrušovat. Mardy si v předsíni obul šedé tenisky a sjel výtahem z pátého patra dolů. Pak nastoupil do auta a zajel do nedaleké restaurace u tenisových kurtů na oběd. Usadil se na venkovní zahrádce a nechal si přinést penne amatriciana. Na kurtě před ním v bílé sukýnce poskakovala po kurtu nějaká dorostenka a zoufale se snažila trefit míč podle pokynů trenéra. A pak se ozval znovu telefon.
„Jak se máš?“ začne obřadně Adéla, což mu připadá podezřelé. Většinou jde rovnou k věci.
„No, první volný den jsem si představoval jinak.“
„To mě mrzí. Bohužel ti asi náladu nespravím.“ Pak mu to řekla. Robert Šlachta, bývalý detektiv, který těsně před volbami vstoupil do politiky, na svém youtubovém kanálu oznámil, že příští odpoledne vystoupí s důležitým odhalením ohledně televize v kauze Hlubuček.
„Ty myslíš, že se nás to bude týkat?“
„Nevím.“
„Blbej je na to dost, viď?“
„No právě.“
Od chvíle, kdy kauza pražského představitele vládní strany vypukla, čekal kvůli tomu dva roky starému anonymu úder. Ten pocit ještě zesílil, když mu o pár dní později, přesně 17. června 2022 ve 13:00, do mobilu přistála zpráva: Hlubuček… kuk.
Napsala mu ji bývalá kolegyně Jana Škopíková. Byla celá žhavá Mardymu dokázat, že s kauzou Hlubuček zaspal. Proč jí Hlubuček tolik ležel v žaludku? Nebo jí spíš ležel v žaludku Mardy?
Když před dvěma lety přemýšlel, kdo napsal anonym, který tvrdil, že zastavil reportáž o Hlubučkovi, Jana ho napadla mezi prvními. Jenže brzy to pustil z hlavy. O nějakých Lysolajích ani o Hlubučkovi nikdo nepsal, Lysolaje nikoho nezajímaly a o existenci politika jménem Hlubuček vědělo jen pár zasvěcených novinářů z pražských příloh. Ani Abé s anonymem tehdy nic neudělal,
jen párkrát při natáčení s jeho reportéry poznamenal, že se pořád vysílá o něm, ale kauzy o lidech z opozice se zastavují. Bylo to neškodné a nesrozumitelné, působilo to jako klasická ublížená poznámka, jakých Abé trousil při každé příležitosti spoustu. Tu údajně zastavenou kauzu točila Markéta, jeden z Mardyho andílků. Mardyho černý anděl. Když kauza okolo náměstka Hlubučka vypukla, Markéta už u nich dva roky nepracovala. Zbývaly jim do prázdnin poslední tři vysílání a Mardy nechal o skandálu natočit dvě reportáže. Případ se ani okrajově netýkal Lysolají, ale jakési sofistikované korupce v Dopravním podniku, kterou odkryla policie pomocí odposlechů telefonů a bytů. Policie ho označila krycím jménem Dozimetr. O zatčení druhého muže Prahy v přímém přenosu někteří novináři psali jako o největším polistopadovém skandálu, ačkoli policie držela důkazy pod pokličkou. Abé byl na koni. Konečně se nemluvilo jen o něm.
Holka v bleděmodré sukýnce a černém triku se rozběhla k síti a pokusila se ukončit výměnu volejem. Trefila míč rámem rakety a ten se odrazil nad její hlavu, plachtil chvíli vzduchem a dopadl na zem na její straně dvorce. Zachichotala se na trenéra a vycenila řádku bílých zubů.
Mardy otevřel Facebook a na svou zeď rychle napsal: „Právě jsem se od kolegyně dozvěděl, že zítra se mohu těšit na shitstorm z dobře známých kruhů. Takhle už několik let začínají moje prázdniny, pokud byste mi někdo záviděl. Dotyčnému vzkazuju: zítra budu ready. A vy si kupte popcorn.“
Zaplatil, zvedl se a nasedl do auta. Stiskl knoflík zapalování a na palubní desce na něj vyskočila červená kontrolka. Jeho čtyři roky starý passat chlastal chladicí kapalinu, že ji nestačil dolévat. Podle opraváře odešla pumpa po 130 000 kilometrech. Musel odpoledne do servisu. Potěšilo ho pomyšlení, že tohle byla pro dnešní den jeho jediná povinnost. Děti i Petra byly ještě ve škole, do konce školního roku zbývaly tři dny. Ještě před několika lety prázdniny nemíval, vysílal celé léto a lidi se na jeho program koukali, protože natáčeli
zajímavé kauzy i v okurkové sezóně. Jenže pak se změnila doba, televize musela začít šetřit a lidi si v létě od politiky nakonec rádi odpočinuli. Jeho program dostal letní pauzu, nejdříve šestitýdenní, nakonec dva měsíce. Mardy si od svých padesáti let mohl užívat volno stejně jako školou povinné dítě a byl dvojnásob šťastný. To volno nezbytně potřeboval. Když si uvědomil, že má léto před sebou, zaplavil mu mozek gejzír radosti. Bylo 24. června 2022, 13 hodin, 31 minut.
Středa
Na středu ráno měl naplánovanou návštěvu zubaře, ale protože nechal auto v servisu, musel si přivstat. Bylo pod mrakem, příjemných dvacet stupňů Celsia a otevřenými okny tramvaje proudil do vozu čerstvý vzduch, osvěžený ranním deštěm. Byl v tak dobré a povznesené náladě, že mu hrozba ze včerejška přestala dělat starosti. Občas se vynořila z proudu myšlenek, které mu volně táhly hlavou, ale měl stoprocentně čisté svědomí. Nemá se čeho bát. Když konečně dorazil před zubní ordinaci, zavrněla mu v mobilu zpráva. Vytáhl mobil ze zadní kapsy kalhot a na šestipalcovém displeji četl: „Omlouváme se, pan doktor bude mít dvacet minut zpoždění.“ Uvědomil si, že za rohem ordinace je otevřená útulná pekárna. Vystál frontu, která se vinula z krámu až na chodník, objednal si kafe a povidlový koláč a šel si sednout ke stolku ven. Rozložil si před sebe včerejší noviny, které nestihl přečíst, ale na mobilu se rozblikalo jméno Adéla. Telefonát od mladé kolegyně, která byla v pokročilém stavu těhotenství, už od včerejška nevěstil nic dobrého.
„Ahoj, tak Šlachta už pověsil na Facebook oznámení, že v osm večer bude vysílat živě a vystoupí s šokujícím odhalením.“
„Takže se nelekl vlastní odvahy.“
„Vypadá to, že ne.“
Když včera napsal na Facebook, že očekává shitstorm z dobře známých kruhů, ještě pořád trochu doufal, že si Šlachta útok
rozmyslí. Teď už bylo skoro jisté, že diváci budou popcorn potřebovat. Nevydržel sedět, vstal od stolku a začal s mobilem na uchu popocházet sem a tam.
„Je tam něco konkrétního?“
„Nazval tu událost svižným titulkem: Koho kryje veřejnoprávní televize.“
„Aha,“ svraštil čelo, „tak je to jasný. Bude to o nás.“
Jak telefonoval, prošel kolem novinového stánku a vůně potištěného papíru mu pronikla do nosu. Když před třiceti lety začínal jako novinář, nebylo nic příjemnějšího než koupit si po ránu v trafice noviny cestou do redakce, zvlášť když v nich člověk mohl najít svůj článek. Pak si ho v tramvaji znovu a znovu pomalu louskal slovo od slova, a když dočetl, zůstal nakonec civět na své jméno, tak dlouho a tak fascinovaně, až se mu úplně odcizilo. Jako by to bylo jméno neznámého známého. Tehdy si říkal, že to za to stojí a že má nejlepší práci na světě. Ale svět médií už nevoněl a trafiky byly stejně jako telefonní budky odsouzené k zániku.
„Na Šlachtu kašlu, myslím, že ho rozsekám na nudličky,“ napínal svaly, „jenže to je jen figurka. Ve skutečnosti je za tím někdo jinej.“
„Kdo?“
„Odkdy jste začaly na tý reportáži dělat?“
„Někdy od září.“
„Mám pocit, že s tím Markéta přišla hned po prázdninách.“
„Asi tak v půlce září.“
„A plánovaly jste to mít za měsíc hotový. Vzpomínám si, že jste mi v druhý půlce října telefonovaly a chtěly se sejít mimo redakci. Tak jsem za vámi přijel do nějaký kavárny na Vyšehradě a tam jste mi řekly, že potřebujete k dokončení ještě nějaký čas. A chtěly jste další dva týdny.“
„Jo, to sedí.“
V tom mu do ucha zavrněla nová zpráva, podržel si před očima displej a přečetl si, že jeho zubař už je v ordinaci a netrpělivě ho
očekává. S telefonem na uchu pokračoval v rozhovoru saž k recepci ordinace.
„A pak jste to odkládaly znovu a znovu, protože s každou další schůzkou se objevil někdo nebo něco, co vám ještě víc zamotalo hlavu.“
„Říkáš to trochu zjednodušeně,“ ohradila se Adéla. Cítil z ní lehkou podrážděnost. Byla s Markétou spoluatorkou reportáže, navíc těsně před prvním porodem, měla nárok na to být přecitlivělá.
„Už jsem u zubaře, musím končit. Ještě si zavoláme.“
„Já jdu kolem poledne na vyšetření, kolem jedné už budu zase na příjmu.“
Bylo zjevné, že Mardyho pátravé poznámky ohledně vzniku té reportáže jí nejsou moc po chuti a brala si je – podle něj zbytečně –osobně. Na druhé straně si uvědomoval, že se proti své vůli začal do věci příliš pokládat. Adéla byla zjevení. Přesná, s jasným analytickým myšlením a neustálým přísunem nových témat; odevzdávala je včas, pravidelně a bez kolísavých výkonů. K tomu mladá a pohledná. Drby a intriky šly zcela mimo ni. Pro dramaturga investigativního televizního pořadu požehnání. S Markétou to bývalo horší.
CNN, ta naše
Když si sedl nebo spíš lehl do zubařského křesla a mladý, ale šikovný doktůrek mu nacpal do pusy gumový rozevírač, měl spoustu času si to poskládat v hlavě. Nechal Markétu na tom tématu dělat půl roku, od září do ledna, což byl luxus, který by jinde neměla, a stejně nebyla schopná se dobrat výsledku. Developerský projekt v okrajové čtvrti. Muselo se tam zjistit něco extra, aby to nebyla nuda, co zajímá leda tak místní obyvatele. Prodej pozemků předem vybranému developerovi schválilo zastupitelstvo hlavního města, jež určilo jedinou podmínku – Lysolaje se musely řídit schváleným znaleckým posudkem, který pozemky ocenil na osmdesát milionů korun. Prodej se uskutečnil podle plánu a Lysolaje
získaly od developera ještě dvacet milionů navíc. Proti projektu neprotestovala opozice na magistrátu, ani v Lysolajích. Reportéři museli každý týden dodat do vysílání čtyřicet minut publicistiky a tým nebyl tak velký, aby si Mardy mohl dovolit vyblokovat dva reportéry na půl roku. Adéla, se kterou Markéta na tématu pracovala, mezitím stihla natočit další dvě reportáže. Markéta tvrdila, že pokračuje v pátrání, aby měla to něco, co z okrajové kauzy udělá výbušné téma – sháněla revizní posudek a „scházela se se zdroji“. Někdy zkraje ledna ji požádal, aby tu reportáž zpracovala alespoň na nějakou kratší stopáž, třeba jen na osm minut, aby z toho martyria bylo do vysílání aspoň něco, i když to nebude bomba. Uplynulo několik týdnů a předložila mu neslaný nemastný scénář.
Neplynulo z něj žádné jasné sdělení, jestli, kdo a o kolik se vůbec vlastně obohatil. Ale protože věděl, že jde o politiku, a tušil, že někdo by to mohl zneužít proti němu, vyzval ji, aby s tím šla do střižny a pak se uvidí. Do střižny ovšem nešla a v druhé půlce ledna mu oznámila, že z redakce odchází. Až sleze z toho zatraceného křesla, umiňoval si, pokusí se ve zprávách v mobilu zjistit přesné datum. Pamatoval si, že si s ním smluvila schůzku a přišla za ním do jeho kanceláře ve veselé, skoro až rozverné náladě.
„Tak Mardy,“ řekla mu familiérně, usmála se na něj tím nejzářivějším úsměvem, jaký uměla, zamnula si ruce a posadila se na židli proti němu vedle obrazovek dvou plochých televizí. Bylo vidět, jak si to užívá a jak si naplánovala, že ho tou zprávou zasáhne a možná i zdrtí. V televizích byl ztlumený zvuk a na obrazovkách běhaly němé záběry zpravodajských relací: v horní ČT 24, v dolní BBC News. Markéta z něj nespouštěla oči, ale viděla i ta jeho zarámovaná zrcátka – ocenění a diplomy, rozeseté kolem jeho hlavy. Vedle nich visela fotografie mladé brunetky na mořském pobřeží, která se usmívala do objektivu. I na černobílém snímku bylo poznat, jak jí do černých vlasů dopadaly z boku měkké paprsky zapadajícího slunce.
„Přišla jsem ti říct, že odcházím,“ řekla s jiskrou v oku a udělala dlouhou pauzu. Pásla se na něm pohledem.