VÍTÁ VÁS EURO 2024
Letošní, v pořadí již 17. závěrečný turnaj mistrovství Evropy nadchne fanoušky v deseti městech po celém Německu.
Od prvního šampionátu v roce 1960 zvedlo nad hlavu prestižní Pohár Henriho Delaunaye deset reprezentačních týmů a závěrečný turnaj v roce 2024 se odehraje právě v deseti fotbalových centrech této země: Berlíně, Kolíně nad Rýnem, Dortmundu, Frankfurtu, Gelsenkirchenu, Hamburku, Lipsku, Mnichově, Stuttgartu a Düsseldorfu.
HISTORIE EURA
O první závěrečný turnaj mistrovství Evropy se ucházelo 17 reprezentačních celků. Popularita soutěže ale rychle rostla a za 66 let od historicky prvního gólu, kterým sovětský útočník Anatolij Iljin 28. září 1958 otevřel skóre zápasu s Maďarskem (3:1), se stala neodmyslitelným pilířem nejpopulárnější hry.
Zahájení šampionátu přivítala řada národních asociací s rozpaky. Počáteční absentéři jako Anglie, Itálie a SRN však rychle rozpoznali význam turnaje původně nazva ného Pohár evropských národů.
Soutěž se v letech 1958–60 hrála dvoukolovým vyřazovacím systémem, který se prosadil v evropských klubových soutěžích. Sovětský svaz nejenže dal his toricky první gól, ale postoupil až na závěrečný turnaj. Ten se konal ve Francii, což je příznačné, protože celá akce vznikla na popud Henriho Delaunaye, tajemníka Francouzské fotbalové federace, který ovšem zemřel v roce 1955 a turnaje se tak nedožil.
Prvního Eura (Poháru evropských národů) se zúčastnily čtyři celky. Francie, přestože jí chyběli zranění Raymond
Kopa a Just Fontaine, se málem dostala do finále – ale dramaticky jí uniklo. V semifinále s Jugoslávií vedla 4:2, ale pak dostala tři branky v rozmezí tří minut.
Sovětský svaz, v brance s legendárním Lvem Jašinem, porazil Československo 3:0 a postoupil do prvního finále. Rozhodčím byl Angličan Arthur Ellis, který o čtyři roky dříve řídil i první finále Poháru mistrů evropských zemí. Finále v roce 1960 dospělo do prodloužení, v němž útoč ník Viktor Ponědělnik přepsal dějiny.
Sovětský svaz se probojoval i na závěrečný turnaj v roce 1964, který se konal ve Španělsku. Kvarteto doplnily Maďarsko a Dánsko. Španělsko vsadilo na novou generaci mladíků. Jejich klíčovým hráčem byl záložník Luis Suárez z Interu Milán, tedy týmu novopečeného evropského
10
klubového šampiona. Španělsko v semifinále porazilo Maďarsko po prodloužení a poté na Estadio Santiago Ber nabéu sesadilo Sovětský svaz z trůnu po výsledku 2:1, góly dali Pereda a útočník Zaragozy Marcelino.
O Euro 1968 se hrála kvalifikace o osmi čtyřčlenných skupinách. Vítězové postoupili do dvoukolového čtvrt finále, z něhož vzešla čtveřice pro závěrečný šampionát v Itálii. Domácí v semifinále porazili Sovětský svaz až po hodu mincí (penaltový rozstřel tehdy ještě neexistoval) a v jediném opakovaném finále porazili Jugoslávii 2:0 góly Luigiho Rivy a Pietra Anastasiho.
Sovětský svaz se v roce 1972 dostal do třetího finále ze čtyř, ale nestačil na SRN s Gerdem Müllerem. Ten ve finále dvakrát skóroval a zařídil vítězství 3:0. Obhajoba titulu Němců však skončila v roce 1976 v Jugoslávii dra matickým způsobem. Po remíze 2:2 s Československem se premiérově konal penaltový rozstřel, který rozhodl legendární dloubák Antonína Panenky na 5:3.
V roce 1980 se poprvé zúčastnilo závěrečného turnaje osm týmů, mistrem Evropy se stala SRN. Francii dotáhl k prvnímu titulu devítigólový kapitán Michel Platini v roce 1984, následoval triumf Nizozemska v roce 1988 a překvapivě Dánska – dodatečného náhradníka za vy‑ loučenou Jugoslávii – v roce 1992.
Turnaj v Anglii v roce 1996 změnil formát na 16 muž stev. Německo zvítězilo potřetí a zatím naposledy v napí navém stylu. V semifinále porazilo hostitele na penalty a ve finále udolalo Českou republiku v prodloužení 2:1 zlatým gólem.
Při experimentu se zlatým gólem byl zápas ukončen, jakmile padla v prodloužení branka. Toto pravidlo roz hodlo o vítězi i o čtyři roky později, kdy Francie ve finále v Rotterdamu v roce 2000 porazila Itálii zlatým gólem Davida Trezegueta. V roce 2004 byl zlatý gól nahrazen stříbrným, který umožnil, aby zápas pokračoval alespoň do další plánované přestávky. Toho s radostí využil out sider z Řecka. V semifinále porazil Českou republiku stří brným gólem a poté v Lisabonu zkazil oslavu hostitelům z Portugalska po výsledku 1:0.
V roce 2008 se v Rakousku a Švýcarsku, kde Španěl sko ve finále porazilo Německo 1:0, už stříbrný ani zlatý gól nekonaly. Svěřenci trenéra Luise Aragonése se stali teprve druhým týmem – po Francii v roce 1984 –, který vyhrál všechny zápasy ve skupině i ve vyřazovacích bojích.
Úspěch party kolem kapitána Ikera Casillase odstar toval pozoruhodný španělský treble. Vicente del Bosque vystřídal Aragonése a dovedl Španělsko k vítězství na MS 2010 a znovu na Euru 2012 v Polsku a na Ukrajině. Španělé góly Davida Silvy, Jordiho Alby, Fernanda Tor rese a Juana Maty smetli ve finále v Kyjevě Itálii 4:0.
Závěrečný turnaj v roce 2016 byl svědkem rozšíření počtu týmů na 24 a Francie se stala teprve druhým poraženým hostitelem ve finále. Portugalsko v čele s Cris tianem Ronaldem odčinilo porážku z roku 2004, když na Stade de France porazilo Francouze 1:0 po prodloužení.
Nikdo netušil, jaké komplikace Euro čekají. Oslavy 60. výročí založení UEFA, které mělo vyšperkovat roz prostření zápasů šampionátu 2020 po celé Evropě, narušila pandemie covid 19. Turnaj byl odložen na rok 2021 a i poté se hrálo vesměs před omezenou kapacitou hledišť v 11 hostitelských městech.
To však nijak nesnížilo dramatický průběh, který ve vyřazovací fázi přinesl čtyři penaltové rozstřely, a ještě čtyři další prodloužení. Itálie udržela nervy na uzdě a v semifinále zvítězila na pokutové kopy nad Španělskem a ve finále nad domácí Anglií. „Dokázali jsme něco výjimeč ného,“ zopakoval po finále brankář Gianluigi Donnarumma slova všech předchozích vítězů mistrovství Evropy.
11
NAPROTI: Řečtí hráči se radují z překvapivého vítězství na Euru 2004.
VPRAVO: Medvídek Albärt byl vybrán jako maskot Eura 2024.
STADIONY
Deset měst, která přivítají fanoušky na mistrovství Evropy 2024, má s pořádáním velkých fotbalových zápasů dlouholeté zkušenosti, konalo se zde Euro 1988 či mistrovství světa v letech 1974 a 2006. Letošní turnaj odstartuje v mnichovské aréně a vyvrcholí na Olympiastadionu v Berlíně.
1. BERLÍN (OLYMPIASTADION BERLIN)
2. KOLÍN NAD RÝNEM (COLOGNE STADIUM)
3. DORTMUND (BVB STADION DORTMUND)
4. DÜSSELDORF (DÜSSELDORF ARENA)
5. FRANKFURT (FRANKFURT ARENA)
6. GELSENKIRCHEN (ARENA AUFSCHALKE)
7. HAMBURK (VOLKSPARKSTADION HAMBURG)
8. LIPSKO (LEIPZIG STADIUM)
9. MNICHOV (MUNICH FOOTBALL ARENA)
10. STUTTGART (ARENA AUFSCHALKE)
12
7. HAMBURK
1. BERLÍN
2. KOLÍN N/R
3. DORTMUND
4. DÜSSELDORF
5. FRANKFURT
8. LIPSKO
6. GELSENKIRCHEN
9. MNICHOV
10. STUTTGART
BERLÍN
OLYMPIASTADION BERLIN
KAPACITA: 71 000 diváků
ZÁPASY: 15. června: B1 vs. B2, 21. června: D1 vs. D3, 25. června: D2 vs. D3, 29. června: osmifinále, 6. července: čtvrtfinále, 14. července: finále
Na Olympiastadionu v Berlíně se odehraje šest zápasů včetně finále. Byl vybudován v rámci okolního Olympia parku poté, co Mezinárodní olympijský výbor v roce 1931 vybral město za pořadatele her 1936. Po vzniku německé Bundesligy v roce 1963 se na stadion přestěhoval místní fotbalový klub Hertha BSC a odehrála se zde tři utkání MS 1974. Po rozsáhlé rekonstrukci v roce 2004 se zde v rámci MS 2006 odehrálo šest zápasů včetně finále. V Berlíně se také v roce 2015 odehrálo finále Ligy mistrů, v němž Barcelona porazila Juventus 3:1.
KOLÍN NAD RÝNEM
COLOGNE STADIUM
KAPACITA: 43 000 diváků
ZÁPASY: 15. června: A3 vs. A4, 19. června: A2 vs. A4, 22. června: E1 vs. E3, 25. června: C4 vs. C1, 30. června: osmifinále Na kolínském stadionu se odehraje pět utkání. Stánek je nástupcem Müngersdorfer Stadionu, který byl dlouholetým domovem týmu FC Köln. Původní Sportpark Müngersdorf, postavený v letech 1921–1923, byl největším německým sportovištěm až do dokončení Olympiastadionu v Berlíně v roce 1936. Nový stadion s kapacitou 61 000 diváků byl otevřen v roce 1975 a v této aréně se odehrály dva zápasy mistrovství Evropy 1988. Další přestavby se pak sta dion dočkal v roce 2004 a o dva roky později přivítal čtyři duely ve skupině a jeden v osmifinále mistrovství světa. Rekonstrukce před Eurem 2024 zahrnovala rozšíření kapacity v horních patrech.
13
DORTMUND BVB STADION DORTMUND
KAPACITA: 62 000 diváků
ZÁPASY: 15. června: B3 vs. B4, 18. června: F1 vs. F2, 22. června: F1 vs. F3, 25. června: D4 vs. D1, 29. června: osmifinále, 10. července: semifinále
Dortmund přivítá šest zápasů včetně semifinále. Kapacita stadionu je 62 000 míst, ačkoli díky možnosti bezpečného stání se návštěvnost v domácí soutěži zvyšuje nad 80 000 diváků. Jižní tribuna s kapacitou 25 000 míst, známá jako Gelbe Wand (Žlutá zeď), je největší svého druhu v Evropě. Domovský stadion Borussie Dortmund byl otevřen v roce 1974, kdy hostil čtyři utkání mistrovství světa. Když na MS 2006 hostil šest duelů, tou dobou už byly přistavěny čtyři rohové tribuny. V semifinále turnaje zde Němci prohráli 0:2 s Italy, kteří se pak stali mistry světa.
DÜSSELDORF DÜSSELDORF ARENA
KAPACITA: 47 000 diváků
ZÁPASY: 17. června: D3 vs. D4, 21. června: E2 vs. E4, 24. června: B4 vs. B1, 1. července: osmifinále, 6. července: čtvrtfinále Düsseldorf bude na Euru 2024 hostit pět zápasů. Současný stadion se zatahovací střechou byl otevřen v roce 2005 po demolici původního Rheinstadionu, na kterém se odehrálo pět duelů mistrovství světa 1974. Na bývalém stánku se odehrálo druhé utkání skupinové fáze, v němž SRN porazila Švédsko 4:2 a posílila tak své naděje na zisk titulu. V roce 2020 se v Düsseldorfu konalo čtvrtfinále a semifinále kvůli pandemii přeložené závěrečné fáze Evropské ligy UEFA. Konají se zde i velkolepé koncerty, na kterých vystupovaly takové hvězdy zábavního průmyslu, jako jsou Madonna, Rolling Stones nebo Bruce Springsteen.
14
FRANKFURT
FRANKFURT ARENA
KAPACITA: 47 000 diváků
ZÁPASY: 17. června: E1 vs. E2, 20. června: C2 vs. C4, 23. června: A4 vs. A1, 26. června: E2 vs. E3, 1. července: osmifinále Frankfurt je správním městem německého fotbalu. Současná frankfurtská aréna bude na Euru 2024 hostit pět zápasů, čímž se ještě rozšíří historický status tohoto místa. Původní Waldstadion byl otevřen v roce 1925 a v padesátých letech 20. století proběhla rozsáhlá přestavba, po níž domácí Eintracht chodilo podporovat rekordních 81 000 fanoušků. Další přestavba připravila stadion na mistrovství světa 1974 a poté na mistrovství Evropy 1988. Poslední rekonstrukcí prošel stadion před mistrovstvím světa 2006 a nyní se může pochlubit zatahovací střechou.
GELSENKIRCHEN
ARENA AUFSCHALKE
KAPACITA: 50 000 diváků
ZÁPASY: 16. června: C3 vs. C4, 20. června: B1 vs. B3, 26. června: F2 vs. F3, 30. června: osmifinále Domácí stánek Schalke v Gelsenkirchenu bude hostit čtyři zápasy. Tento multifunkční stadion, dokončený v srpnu 2001, má zatahovací střechu, odnímatelnou hrací plochu a pojme 79 612 fanoušků včetně bezpečného stání. Aréna s původním názvem AufSchalke je po přestavbě historického stadionu Glückauf‑Kampfbahn a následně Parkstadionu (postaveného pro pět zápasů mistrovství světa 1974) v pořadí třetím velkým stadionem v Gelsenkirchenu. V roce 2004 zde Porto ve finále Ligy mistrů porazilo Monako 3:0. O dva roky později se na stadionu odehrálo pět zápasů mistrovství světa 2006, včetně čtvrtfinále, ve kterém Portugalsko vyhrálo nad Anglií po penaltovém rozstřelu.
15
HAMBURK
VOLKSPARKSTADION HAMBURG
KAPACITA: 49 000 diváků
ZÁPASY: 16. června: D1 vs. D2, 19. června: B2 vs. B4, 22. června: F2 vs. F4, 26. června: F4 vs. F1, 5. července: čtvrtfinále Volksparkstadion Hamburg je jedním z nejslavnějších fotbalových stánků v Evropě a bude hostit pět zápasů. Původní stadion Altonaer s kapacitou 50 000 diváků byl otevřen v roce 1925. O tři roky později na něm Hamburger SV vyhrál německou nejvyšší soutěž. Přestavba v roce 1953 zvýšila kapacitu nového Volksparkstadionu na 76 000 diváků, což bylo nejvíc v tehdejším západním Německu. Při vzniku Bundesligy v roce 1963 opustil Hamburger SV svůj starý domov Rothenbaum a přestěhoval se na Volksparkstadion. Velká rekonstrukce proběhla před mistrovstvím světa 1974 a poté před mistrovstvím Evropy 1988. V roce 2006 se v Hamburku uskutečnilo pět utkání mistrovství světa.
LIPSKO
LEIPZIG STADIUM
KAPACITA: 40 000 diváků
ZÁPASY: 18. června: F3 vs. F4, 21. června: D2 vs. D4, 24. června: B2 vs. B3, 2. července: osmifinále Čtyři zápasy Eura 2024 se odehrají na stadionu v Lipsku, který je od roku 2010 domovem bundesligového klubu RB Lipsko. Současný stánek byl postaven pro pořádání čtyř utkání na mistrovství světa 2006 a je zasazen do prostoru bývalého Zentralstadionu, který pojal až 100 000 fanoušků – východoněmecká reprezentace zde v letech 1957 až 1989 odehrála 48 duelů. V roce 1998 se město Lipsko rozhodlo starý stadion zbourat a na jeho místě postavit nový, specifický fotbalový areál, který byl otevřen v roce 2004. Rozšíření na nynější kapacitu proběhlo v letech 2019 až 2021. Práce zahrnovaly také nové příjezdové cesty a lávky pro pěší.
16
MNICHOV
MUNICH FOOTBALL ARENA
KAPACITA: 66 000 diváků
ZÁPASY: 14. června: A1 vs. A2, 17. června: E3 vs. E4, 20. června: C1 vs. C3, 25. června: C2 vs. C3, 2. července: osmifinále, 9. července: semifinále
Domácí stadion Bayernu Mnichov bude hostit šest zápasů Eura 2024. Mnichovská fotbalová aréna byla dokončena rok před konáním MS 2006. Předtím Bayern hrál svá domácí ligová i evropská střetnutí na Olympijském stadionu. Vnější obal stadionu se jako první v Evropě pyšnil možností přepínání barev. Velkokapacitní mnichovský stánek viděl šest utkání MS 2006. Bayern a TSV Mnichov 1860 byly společnými vlastníky stadionu, než se Bayern v roce 2017 stal jeho výhradním majitelem. V roce 2012 se zde konalo finále Ligy mistrů, ve kterém Bayern prohrál s Chelsea.
STUTTGART
STUTTGART ARENA
KAPACITA: 51 000 diváků
ZÁPASY: 16. června: C1 vs. C2, 19. června: A1 vs. A3, 23. června: A2 vs. A3, 26. června: E4 vs. E1, 5. července: čtvrtfinále Ve Stuttgartu se odehraje pět zápasů evropského šampionátu. Historie stadionu sahá až do roku 1933 a v roce 1949 byl pojmenován Neckarstadion podle místní řeky. Svá domácí střetnutí zde hraje klub VfB Stuttgart, a to už od roku 1963, kdy se stal zakládajícím členem Bundesligy. Nastupovali tu i jejich rivalové Stuttgarter Kickers v době, kdy působili v nejvyšší německé soutěži. Stuttgart přivítal čtyři zápasy mistrovství světa 1974 a dva duely mistrovství Evropy 1988, včetně porážky Itálie 0:2 od Sovětského svazu v semifinále. Později Stuttgart pořádal šest zápasů na mistrovství světa 2006, počítaje v to i utkání o třetí místo, v němž Německo porazilo Portugalsko 3:1.
17