9788024297484

BLANKA KOVAŘÍKOVÁ

POZVÁNKA na návštěvu

První díl Příběhů domů slavných vyšel v Nakladatelství Brána v roce 2013, následovaly Nové příběhy domů slavných v roce 2014 a třetí díl nazvaný Příběhy domů slavných i zapomenutých vyšel v roce 2017. Čtvrté pokračování se rodilo mezi prací na jiných knížkách, ale téma se mi stále připomínalo. Každý z nás má někde domov a po letech sbírání příběhů musím říci, že nás ovlivňuje víc, než si možná dokážeme připustit. A samozřejmě i my ovlivňujeme jej. Proto jsem si vypůjčila citát moudrého pana Horníčka, podle nějž je domov bytost. A za bytostmi jsem se opět ráda vydávala a zažívala přitom nejedno dobrodružství.

Náhodně se mi například díky panu antikváři Aleši Dubskému dostala do rukou část fotografické pozůstalosti po herci Jaroslavu Cmíralovi a jeho manželce Heleně Rosůlkové. Nevěděla jsem v tu chvíli o nich nic, ale o to větší byla radost z každého objeveného střípku z jejich života! Jako už tolikrát mi pomohla bývalá divadelní dramaturgyně Alena Kožíková a pak další „pocestní“. Někdy se stane, že se nabalují jeden na druhého a každý prozradí kousek příběhu. Nakonec z toho vznikly tři kapitolky o bydlení na náměstí Jiřího z Lobkovic. A nikoli náhodou tu žili pár metrů od sebe právě herec Cmíral s manželkou, spisovatel František Kožík s herečkou Zdenou Švabíkovou a jejich dcerou Alenou a režisér a scenárista Václav Wassermann s rodinou. S Cmíralovými se také přátelila rodina skladatele Jana Rychlíka, autora hudby k filmu Limonádový Joe a dalším titulům. Ani on proto nemůže chybět v této knize.

Při putování po adresách slavných stále nevycházím z údivu a překvapení. Až z daleké Kanady se ke mně dostala sága filmařské dynastie Kabelíků a jejich rodinného sídla v domě U Mysu dobré naděje. Po další mojí oblíbenkyni, malé Karličce z filmu Tam na konečné, jsem musela rovněž pátrat v zahraničí, ale nakonec se to povedlo. Karla Svobodová

užívá docela jiné jméno a nebýt sloní paměti světoznámého mima Ctibora Turby, který ji koncem 70. let učil ve Švýcarsku, zřejmě bych ji nenašla. Někdy jsem zažívala i opačná dobrodružství v podobě hledání domu. Stalo se tak v případě Marty Kubišové, kdy jsem o pátrání po vilce, dnes pomalu mizející v bujné slapské zeleni, v níž žila s režisérem Janem Němcem, požádala své přátele Irenu Válovou a Petra Stříbrného, kteří to v těch končinách důvěrně znají. I pro ně to byl tvrdý oříšek. Moje milovaná zpěvačka mi o tom místě krásně vyprávěla, ale kde ho najdu, to už mi po spoustě odžitých let poradit nedokázala.

Bohužel během práce na knize také některé herecké a pěvecké legendy zemřely. V roce 2021 svůj slunný vinohradský byt navždy opustila Zdenka Procházková, v roce 2023 odešly Yvonne Přenosilová, Jana Šulcová nebo Naďa Urbánková. Loučím se s nimi i v této knížce, a to opět tak, že u nich beru pomyslně za kliku a vcházím. A tak vás zvu dále, do předsíní a pokojů, které už dávno nebo docela nedávno změnily podobu i osazenstvo, ale můžeme si představovat, jak to tam vypadalo a hlavně jak se tam žilo. Tak se prosím nezdráhejte a vejděte!

Autorka s Milošem Nesvadbou

LONDÝNSKÁ ULICE

SLAVNÁ PORODNICE v Londýnské

Není to sice dům, v němž bychom žili, ale tisíce životů v něm začalo, a proto jsem jeho příběh také zvolila jako první. Mnohokrát se mi stalo, když jsem zpovídala nějakou známou osobnost, že během svého vyprávění zmínila porodnici doktorů Jerie a Záhorského

v Londýnské ulici. Museli to být skvělí lékaři, když se jejich jména zachovala v paměti lidí navzdory všem změnám společenských poměrů, říkala jsem si. Jenže kde se o nich něco dozvědět? Jednou

v létě 2013 jsem jela s kočárkem s mým prvorozeným vnukem Tomíkem Templovou uličkou a za výlohou malého antikvariátu byl vystaven zápisník Mému dítěti, na jehož deskách bylo drobným písmem uvedeno Porodnické sanatorium dr. Josef Záhorský a dr. Jan Jerie. I když jeho cena nebyla nejnižší, neváhala jsem a koupila si ho. Je krásný, plný prvorepublikových reklam na zboží pro děti i jejich rodiče, ale nejvíc mě zaujalo, že hned na úvodní stránce jsou podpisy těch, kteří se starali o maminku, tedy majitelku tohoto zápisníku. Snadno se dají přečíst lékaři Jan Jerie, Karla Blažková, další dva podpisy jsou nečitelné. Následují tři jména ošetřovatelek: Maryška Fousková, Tonča Slavíčková a Růžena Tomsová. Majitelka zápisníku bohužel nevyplnila jméno dítěte ani jméno své, není tam ani žádné datum. Zápisník zůstal netknutý možná 80 let!

Já ale uvěřila, že se mi s jeho pomocí začne otvírat cesta k oněm slavným pánům porodníkům, a skutečně – po čase se mi ozvala Blanka Danešová, neteř dr. Jerieho. Nakonec se podařilo získat informace i o zakladateli a majiteli porodnice dr. Josefu Záhorském.

Dům v Londýnské 41/506 (původně měl číslo orientační 44) dnes slouží vysoké škole University of New York in Prague a slavnou porodnici už připomíná jen vnější fasáda. Děti tu ale přicházely na svět i po celou éru socialismu, kdy tu sídlila Gynekologicko-porodnická klinika UK a v letech 1979 až 1985 se dokonce rozšířila ještě do tří sousedních objektů. Původně třípatrový novorenesanční nájemní dům z roku 1887 zažil již v roce 1910 první přestavbu pro Josefa Záhorského, ředitele cukrovaru hrabat Černínů v Dymokurech. Dům po otci získal MUDr. Josef Záhorský (1891–1955) se svým bratrem, důlním inženýrem Stanislavem, a rozhodl se ho proměnit na porodnici. Záhorský po studiu medicíny získával praxi na porodnické klinice, oženil se s Anežkou Límanovou, dcerou Antonína Límana, majitele pily a starosty ve Staré Boleslavi, a s ní měl dva syny Ivana a Jirku (i oni se později věnovali medicíně). Zřejmě právě na klinice se spřátelil s kolegou dr. Janem Jerie (1897–1964) a domluvil se s ním, že budou společně provozovat soukromé porodnické sanatorium. Začínali v roce 1924 ve druhém patře, ale brzy opanovali celý dům. V letech 1931–32 pak bylo podle projektu architekta Bertholda Schwarze ještě přistavěno čtvrté a páté patro, změnil se také vstup, dvorana a schodiště. Sami páni porodníci to ve své reklamní brožuře zdůvodňovali slovy, že se množily žádosti, aby se věnovali i gynekologickým chorobám a operacím, proto museli zřídit nové operační oddělení a také dětské ambulance. Dočteme se, že rodičkám je permanentně k dispozici porodní asistentka, vedení porodu mají na starosti ústavní lékaři a zvláštní péče je věnována i novorozenci. Pokoje pro klientky jsou rozdělené do tří platebních tříd a pro zámožnější je určen luxusní pokoj o jednom lůžku, případně i s druhým pro člena rodiny, kde může přijímat návštěvy. Celkové náklady za desetidenní pobyt na samostatném pokoji včetně stravování a odborného ošetření během porodu matky i novorozence činily kolem 3000 korun. „Počtem lůžek a pokojů představuje dnes naše sanatorium největší a nejmodernější ústav v republice. Sanatorní poplatky se nezvyšují. Nově se přijímají i kojenci a malé děti k provedení chirurgických výkonů při vrozených vadách nebo v případě nutné operace. Na přání pacientky lze v ústavu provést i křtiny po dohodě s příslušným farním

Zakladatel sanatoria dr. Josef Záhorský

Pokoj pro rodičku v Londýnské

Dr. Jerie s pacientkou

Jan Jerie s Milou o svatební hostině u Beránka

Pohled na nový operační sál zvenku. Porodnice Londýnská, 30. léta

Ústav pro rodičky v Rooseveltově ulici

Dr. Jan Jerie, dobové vyobrazení

Reklamy z památníku Mému dítěti

Památníček Mému dítěti s podpisy ošetřujícího personálu

úřadem,“ píše se v prospektu. Za prvních 11 let se tu narodilo 6117 dětí včetně našeho budoucího prezidenta Václava Havla. Doktor Záhorský se mezitím v roce 1932 rozvedl a znovu oženil a v červnu 1950 pak vstoupil do manželství do třetice. Třetí byl také jeho syn Tomáš, který se mu narodil jako vánoční dárek přímo na Štědrý den v roce 1953. V té době rodina zažívala nejhorší časy. 10. března 1948 byla na sanatorium uvalena národní správa a Josef Záhorský musel odejít do nemocnice v Karlových Varech. Odtržený od rodiny, ubytovaný v hygienicky závadném bytě… Navíc tu čelil neustálým tlakům a udáním, což zřejmě vedlo k jeho onemocnění a předčasnému úmrtí. Pouhé dva roky po porodu tak Tomášova maminka, porodní asistentka Milena Záhorská Figarová, ovdověla. Do roku 1960 ještě směli užívat byt v přízemí sanatoria v Londýnské, z nějž je pak nemilosrdně vystěhovali a odvezli všechny cenné obrazy a nábytek. Milena začala v druhé polovině 50. let pracovat na Barrandově jako kostýmní výtvarnice a stačila obléct filmy Tam na konečné, Cesta zpátky a Ošklivá slečna. Ve 34 letech onemocněla leukémií a o syna se starala herečka Jiřina Sedláčková, provdaná za Jaroslava Brandejse, majitele hotelu Paříž. Tomášovi bylo pouhých šest let, když mu maminka v dubnu 1960 zemřela. V posledních letech žila s JUDr. Bedřichem Fronkem, kterého Tomáš považoval za svého tatínka a ten se stal po smrti maminky jeho opatrovníkem. Působil jako právník v Československém státním filmu, později jako vedoucí Filmového symfonického orchestru a od roku 1960 dalších dvacet let jako ředitel Studia pro úpravu zahraničních filmů. Za jeho vedení nastal největší rozkvět českého dabingu, o nějž se zasloužila i jeho pozdější manželka režisérka Marie Fronková. Malý Tomáš se tak neustále pohyboval v prostředí herců – jak s tetou Sedláčkovou, která ho vodila ke Šroubkovi (do hotelu Evropa) na setkání přátel, tak se svým nevlastním otcem, s nímž trávil hodně času v dabingovém studiu Sport na Smíchově. Byl tak při tom, když se dabovaly tehdejší mayovky a se svými kamarády mohl chodit na předváděcí projekce všech filmů s Vinnetouem…

V porovnání s příběhem dr. Záhorského se jeví osud jeho kolegy dr. Jana Jerie přece jen o něco příznivěji. Usuzuji tak alespoň podle vzpomínek jeho neteře Blanky Danešové. „Narodila jsem se v roce 1946 v porodnici v Rooseveltově ulici, kde v té době byl můj strýc Jan Jerie primářem. Můj muž se však o sedm let dříve narodil ve slavném

Slavná porodnice v Londýnské

sanatoriu v Londýnské. Sestra mé maminky Marie Schrutzová, které jsme ale říkali Míla, se za Jana Jerieho provdala v roce 1940. Byla velmi krásná a kdysi o ni usiloval Karel Hašler, který pro ni dokonce skládal písničky.

Jan Jerie – v rodině jsme mu říkali zásadně Jendo nebo Jeníčku – byl už jednou ženatý a měl dvě dcery Vlastu a Olgu. S tetou už děti neměli, ale moc se milovali. Strýc byl velmi oblíbený, přivedl na svět desetitisíce dětí. Byl společenský, hodný, kamarádský, nezkazil žádnou legraci. Bohužel zemřel náhle na infarkt, když mi bylo osmnáct let, a tak jsem se ho na spoustu věcí nezeptala. Vyprávěla mi však o něm teta Míla, která byla jeho druhou manželkou a byla paradoxně hrozný hypochondr (svého Jendu nakonec přežila o 30 let). Až do své smrti provozoval také soukromou ordinaci v Maiselově ulici, v tom krásném domě, kde později dožil

Oldřich Nový. Tehdy bylo jen pár lékařů, kterým ponechali soukromou praxi, ale nesměli nikoho zaměstnávat, a tak mu pomáhala Míla. Jinak po válce už nepracoval v Londýnské, ale dostal na starost bývalé sanatorium dr. Urbana v Rooseveltově ulici v Bubenči, které během krátkého času adaptoval a vybavil novým zařízením pro porody, a k tomu měl spoustu dalších povinností na ministerstvu zdravotnictví a v různých odborných komisích. Myslím, že se doslova uštval a k tomu málo spal a hodně kouřil. V porodnici s Mílou i bydleli, takže byl kdykoli k dispozici. Výhodné naopak bylo, že měli postaráno o jídlo i o prádlo, Míla se ani nikdy nenaučila vařit. Nechtěla mít děti, ale strýc by o ně býval stál.“

V lednu 1957 vyšel s dr. Janem Jerie u příležitosti jeho šedesátin rozhovor ve Večerní Praze, v němž vzpomínal na jednu letní noc v roce 1926. „Během několika hodin jsem pomohl na svět vnukům tří význačných mužů – J. V. Myslbeka, Aloise Jiráska a Josefa Suka. Celkem se pod mou patronací už narodilo asi 40 tisíc dětí.“ A kdy byl poprvé u porodu?

„V roce 1917 v Německém Brodě. Bylo mi dvacet let, a protože to bylo za války, přidělili mě do nemocnice. Dostal jsem tenkrát také první hubičku – tzv. porodnickou – od jedné rodičky z radosti nad zdravým děckem.“

Jan Jerie pocházel ze starého evangelického rodu, jeho otec, vyučený tkadlec, se později stal členem finanční stráže. Byl vážný a přísný a na stole měl vždycky položenou bibli. Maminka Eleonora byla rozená dobračka, milující písně, romantiku a veselí. Všechny tyhle rysy se u dr. Jerie spojily, a i díky nim se stal jedním z našich nejoblíbenějších porodníků.

V ŠEST VEČER

u Kalicha

Z porodnice rovnou do hospody, řeknete si – a něco na tom je. Dost často se právě v hospodě zapíjí narozené dítě a tady by to měli otcové jak z Londýnské, tak od Apolináře, kde je porodnice dodnes, opravdu blízko.

Ulice Na Bojišti, kam vás zavedu do hospody U Kalicha, má zajímavý příběh. Jmenuje se totiž podle skutečné bitvy, v níž se mrazivého 27. ledna 1179 střetli znepřátelení Přemyslovci, usilující oba o český trůn –Soběslav s Bedřichem. Soběslavovo početně slabší vojsko bylo poraženo a Bedřichova manželka Alžběta nechala na památku vítězství svého muže postavit v těchto místech románský kostelík sv. Jana Evangelisty. Stál tu ale pouze do roku 1420, kdy ho poničili husité, a v jeho troskách se později usadili poustevníci ivanité. Ulice spojuje komunikace Sokolskou a Ke Karlovu a celá tato oblast je známá hlavně svými nemocnicemi a nejstarší psychiatrickou léčebnou v Čechách. Díky Národní politice z 10. července 1889 se dozvídáme, že v místech, kde později vznikl hostinec U Kalicha, buduje stavitel Josef Kutina čtyři domy pro podnikatele

Současný vstup do restaurace Interiér hospody se od šedesátých let nezměnil

Bedřich Strnad jako Palivec u pípy

Stylový personál U Kalicha v 60. letech

Hospoda byla v 50. letech velmi lidová

Josefa Černého. V novinách se uvádí: „Včera v 11 hodin dopoledne přišli zaměstnaní dělníci při kopání základů v hloubce přes metr na hliněnou nádobu a v ní na zachované vyzlacené, perlami, granáty a jinými drahokamy ozdobené a umělecky zhotovené dva kalichy s patenami (miskami, pozn. aut.), z nichž jedna byla v ohni vyzlacena, kdežto druhá jest bílá z ryzího stříbra. Nález bude sbírkám nové české musejní budovy zajisté velikou okrasou. K prozkoumání pokladu se dostavili profesoři Emmler, Müller, Lhota, Koula… a byl požádán znalec F. Kovářovič, majitel továrny na granátové a zlaté výrobky na Karlově náměstí, jenž vyslovil se pochvalně o pokladu. Jde o mistrovskou zlatnickou práci, perly, granáty a drahokamy vysoké ceny, a církevní nádoby z 15. století, které spolu s dalšími nálezy křížem a násadou k osmihranné berli mohou přátelé archeologie spatřit v bytě p. Černého v 8. patře domu ve Školské ulici, kde se nalézá plzeňská pivnice pana Kostomlatského.“ Poklad možná pocházel z onoho zaniklého kostelíka sv. Jana Evangelisty…

Hostinec v ulici Na Bojišti 12/1733 existoval možná od chvíle, kdy byly postaveny ony zmíněné domy. Každopádně v roce 1898 se objevuje zmínka, že ho převzal do správy Alois Žák a dva roky nato František Pecka. To se jmenoval jen nepatrně jinak – U Zlatého kalichu. V roce 1907 koupila dvojdům čp. 1732 a 1733 s hostincem Anastasie Herzogová, která údajně zbohatla jako metresa u císařského dvora. Na Bojišti v té době bydlel truhlář Josef Švejk (1891–1965), který v roce 1908 narukoval a zúčastnil se tažení Rakouska do Bosny a Hercegoviny. Kvůli idiotismu byl superarbitrován a vrátil se domů. O téhle postavě posléze vyprávěli Jaroslavu Haškovi tři vojenští veteráni, když se s nimi potkal v hostinci U Kalicha, a tak vznikla inspirace, z níž se zrodilo nesmrtelné dílo Osudy dobrého vojáka Švejka. Hned vedle v domě provozovala Herzogová nevěstinec a jako bordelmamá tam zaměstnávala Marii Müllerovou. Její jméno Hašek použil u postavy Švejkovy posluhovačky.

Hostinští se U Kalicha rychle střídali. Většinou sami propadli nezřízenému pití a čekal je vyhazov, nebo dokonce smrt na otravu alkoholem. V letech 1912–1914 pracoval v lokále jako pomocný číšník jistý Josef Palivec. Jaroslav Hašek ho ve svém díle vydává za majitele hostince, který kvůli svým výrokům o mouchách a obrazu císaře pána skončí v arestu.

O tom, jak to bylo s hospodou dál, jsem si povídala s Pavlem Töpferem (*1948), který spolu se svým bratrem hercem Tomášem Töpferem

dům vlastní a hospodu donedávna provozoval. Nyní ji vede jeho syn Filip. „Za první republiky byli vlastníky domu Šmídovi. Za války však skončili v koncentračním táboře, odkud se už nevrátili. Z hospody se stal sklad hraček a jako skladiště prostory přetrvaly až do padesátých let. Dům v roce 1945 zdědila po Šmídových jako jejich příbuzná naše babička Klára Fuchsová. Ta na Bojišti ale nikdy nežila. Naopak hned vedle v domě se do velmi chudých poměrů narodil náš tatínek Otto Töpfer. Spolu s rodiči a devíti sourozenci ve třicátých letech obývali kuchyň a pokoj, takže spali čtyři v jedné posteli. Naše maminka se s tatínkem, vyučeným prodavačem, poznala těsně po válce. Táta přežil Terezín a Osvětim, v Terezíně se mu vedlo dobře, protože dostal práci v kuchyni, a tak měl o lžíci polívky víc než ostatní. A také tam hrál divadlo. V Osvětimi se skamarádil s Arnoštem Lustigem a jejich přátelství přetrvalo až do tátovy předčasné smrti v roce 1962. Babička dům držela do roku 1963, kdy byla nucená ho odevzdat státu. Brácha zdědil po tátovi divadelní sklony a já zase pod vlivem historek z terezínské kuchyně nechtěl být ničím jiným než kuchařem a tím jsem se také vyučil.“

Prošel si mnoha provozy, byl pracovitý, a hlavně si uměl prosadit nápady, které v té době byly neotřelé a zvyšovaly obrat. Například v denním baru na Florenci u autobusového nádraží zavedl v roce 1973 čínskou kuchyni. „Potřeboval jsem dělat rychlá jídla, aby cestující stihli autobus, a čína na to byla ideální. V té době ji vařili jen v Čínské restauraci ve Vodičkově a ve vinárně Babeta. Jen jsem stále bojoval o příděly masa, na které byly limity stejně jako třeba na coca-colu. Vydržel jsem tam deset let a pak jsem se stal vedoucím a kuchařem v restauraci Nad Karlovem, která tehdy byla před krachem. Vymyslel jsem jí úplně novou podobu, nabízel třináct minutek, teplé předkrmy, polévky, teplé moučníky, sami jsme si barvili ubrusy, servírky nosily slušivé červené šaty. Pak mi Restaurace a jídelny přidělily ještě podnik na Fügnerově náměstí a já z něj udělal restauraci U Palivce v rakousko-uherském stylu. Pekli jsme kachny, u večeře hrálo piano.“ Úspěšné podniky ale s klidným srdcem opustil, aby se v roce 1991 ujal v domě, který restituovali, hostince, vzdáleného od jeho podniku jen pár kroků. „Museli jsme si vše odkoupit od podniku Restaurace a jídelny, který ho do té doby provozoval. Otvírali jsme v listopadu 1991 za účasti Jiřiny Jiráskové. A od té doby se tam herci míchali s cizinci a také s politiky včetně Václava Havla nebo Helmuta Kohla.“

Jak to ale bylo s hostincem U Kalicha v padesátých letech? Byl otevřen 21. června 1955 v šest večer (podle literární verze si Švejk se sapérem Vodičkou smlouval poválečnou schůzku „V šest večer u Kalicha“) ve stylovém duchu s výzdobou Josefa Lady a s personálem, který v dobovém oblečení představoval hrdiny z Haškova románu. Na tuto éru mi poskytla vzpomínky Jana Dvořáková: „Jako výčepní Palivec v hospodě pracoval od jejího založení téměř až do své smrti v roce 1985 můj strýc Bedřich Strnad. Původně pomýšlel na hereckou dráhu a také se objevil v několika filmech, například v detektivce Paklíč s Oldřichem Novým. Nakonec mohl i tady uplatnit své nadání, protože spolu s dalšími kolegy hráli jednou nebo i víckrát týdně podle potřeby scénky ze Švejka. Jako Palivec figuruje i na dobových reklamních fotografiích. V hospodě pracoval jako číšník také můj tatínek Josef Strnad a já tam za nimi často chodila. V roce 1965 prošla restaurace rekonstrukcí a byla slavnostně znovuotevřená za účasti herce Jana Libíčka, který u Kalicha rád pil pivo a s chutí si zahrál Švejka. Jinak běžně v hospodě vystupoval v této roli herec Antonín Soukup. A co se tu podávalo? Kalichovský guláš, roštěnky paní Müllerové, Palivcův špíz, putimské žebírko či kuře feldkuráta Katze. A největší zájem byl o bramborové placky, které si hosté dávali k pivu.“ Ty placky tam ostatně pečou dodnes.

Znovuotevření Kalicha 26. června 1965, Strnad (vlevo) a jako Švejk Jan Libíček

ŘÍMSKÁ ULICE

herecký dům

Pokud se vydáte Prahou nad Národní muzeum směrem k nové budově Českého rozhlasu v Římské ulici, v podstatě téměř naproti ní stojí činžák, který byste díky jeho vzhledu nejspíš minuli bez povšimnutí. Sotva by kohokoli napadlo, že pod sedmipatrovou zašedlou stavbou ve stylu strohé moderny s číslem 10/84, která na první pohled působí spíš jako panelák ze sídliště, se skrývá zapomenutý herecký dům. Zapomenutý proto, že se o něm snad nikdy nemluvilo na rozdíl od jeho slavnějšího a staršího bratříčka, hereckého domu v Dejvicích ve Velvarské ulici 11/1650 (podrobně o něm píšu v Nových příbězích domů slavných).

Legendární dům ve Velvarské, kde až do smrti bydleli Stella Zázvorková nebo Ivo Niederle, stavělo bytové družstvo Divadla ABC v letech 1958 až 1960. U zrodu domu v Římské ulici stálo obdobné družstvo, ovšem zhruba o desetiletí později. Byl dokončen v roce 1969, tedy v době, kdy byla snad nejhorší situace ve stavebnictví, většina materiálů byla nedostatková anebo předražená. Dnes o domě nemají potuchy ani lidé z Divadla ABC a ani mnozí kolegové těch, kteří tu kdysi skutečně bydleli. A tak nezbývá než z kusých informací posbírat jeho alespoň částečný příběh.