EUROMEDIA GROUP NIKDY,
TARRYN FISHEROVÁ
ČÁST PRVNÍ
Charlie
Rána. Knihy padají na kropenaté linoleum. Sklouznou o kus dál, zakrouží po podlaze a zastaví se u nohou. U mých nohou. Nepoznávám ty černé sandály ani rudě nalakované nehty v nich, ovšem ty nohy se pohnou, když jim řeknu, takže musí být moje. No ne?
Zazvoní. Pronikavě.
Nadskočím, srdce mi divoce buší. Šlehnu očima zleva
doprava, odhaduju tohle prostředí, snažím se neprozradit.
Co je to za zvonek? Kde to jsem?
Kolem mě do místnosti rychle procházejí mladí lidé s batohy, povídají si a smějí se. Školní zvonek. Každý vklouzne do lavice, překřikují se navzájem. Vidím nějaký pohyb u svých nohou a překvapeně sebou trhnu. Někdo se tam sklání a sbírá ze země rozházené knížky – zarudlá dívka s brýlemi. Než se narovná, podívá se na mě s náznakem strachu a odběhne. Všichni se smějí. Když se rozhlédnu, napadne mě, že se smějí mně, ale ne: koukají se na tu holku s knížkami.
„Charlie!“ zavolá někdo. „Vidělas to?“ A pak: „Charlie, co je to s tebou…? Hej…?“
Srdce mi bije rychle, tak rychle.
Kde to jsem? Proč si nic nepamatuju? „Charlie!“ sykne někdo. Rozhlédnu se kolem. Kdo je Charlie? Který z nich?
Je jich tady tolik: blond vlasy, hnědé vlasy, vlasy na ježka, brýle, bez brýlí…
Dovnitř vejde muž s kufříkem. Posadí se za stůl.
Učitel. Jsem ve třídě a tohle je učitel. Střední škola? Vysoká? letí mi hlavou.
Náhle se postavím. Jsem tady špatně. Všichni sedí, ale já vstávám… odcházím.
„Kam jdete, slečno Wynwoodová?“ Učitel se na mě podívá přes obroučky brýlí, zatímco listuje štosem papírů. Pak s nimi pleskne o stůl a já nadskočím. Takže já jsem slečna Wynwoodová.
„Dostala krámy!“ zaječí někdo. Lidi se ušklíbají. Cítím, jak se mi po páteři šíří mrazení a rozlévá se po pažích. Smějí se mi, ale já tady nikoho neznám.
Zaslechnu dívčí hlas: „Sklapni, Michaele.“
„Já nevím,“ ozvu se a poprvé uslyším vlastní hlas. Zní moc pisklavě. Odkašlu si a zkusím to znova. „Nevím. Nemám tady být.“
Další smích. Rozhlédnu se po plakátech na stěnách, s kreslenými obličeji prezidentů a daty pod nimi. Učebna dějepisu? Takže střední škola.
Ten muž – učitel – nakloní hlavu ke straně, jako bych řekla naprostou hloupost. „A kde jinde byste měla být v den písemné zkoušky?“
„To… nevím.“
„Sedněte si,“ vyzve mě. Stejně netuším, kam bych šla, a tak se otočím a vrátím se do lavice. Dívka s brýlemi ke mně vzhlédne, když ji míjím, ale téměř stejně rychle přede mnou uhne očima.
Sotva se usadím, učitel začne rozdávat papíry. Prochází mezi stoly a bezvýrazně drmolí o tom, jak se bude náš závěrečný test hodnotit. Když dojde k mé lavici, mezi obočím
se mu udělá hluboká vráska. „Nevím, o co se to tady zase snažíte.“ Přitiskne mi na lavici špičku tlustého ukazováčku.
„Ať je to, co chce, mám toho plné zuby. Ještě jedna vylomenina a pošlu vás do ředitelny.“ Pleskne přede mnou testem a pokračuje dál.
Přikývnu. Neudělám nic. Snažím se rozhodnout, co bych měla. Oznámit celé třídě, že nevím, kdo jsem a kde jsem? Nebo si vzít učitele stranou a vysvětlit to jen jemu? Jenže mě varoval, abych už nic nevyváděla. Sklouznu očima na papír před sebou. Ostatní už se sklánějí nad testy, propisky klouzají po papírech.
Čtvrtá hodina
Dějepis
Pan Dulcott
Pod tím je řádek pro mé jméno. Asi bych ho tam měla napsat, jenže já nevím, jak se jmenuju. Oslovil mě slečno
Wynwoodová.
Proč nepoznávám vlastní jméno? Ani místo, kde jsem?
Nebo co jsem?
Všechny hlavy se sklánějí nad papíry, až na mou. Zůstávám sedět a zírám před sebe. Pan Dulcott se na mě mračí od svého stolu. Čím déle tam sedím, tím červenější je jeho obličej.
Čas běží, ale můj svět se zastavil. Nakonec se pan Dulcott zvedne a otevře pusu, asi aby mi něco řekl, jenže vtom zazvoní. „Přineste mi testy na stůl a můžete jít,“ oznámí, pohled pořád upřený na mě. Všichni se hrnou ze dveří. Já vstanu a jdu za nimi, protože nevím, co jiného mám dělat. Klopím oči k podlaze, ale cítím jeho vztek. Nechápu,
nikdy, nikdy
proč tak zuří. Ocitnu se na chodbě, lemované z obou stran modrými skříňkami.
„Charlie!“ zavolá na mě někdo. „Charlie, počkej!“ O vteřinu později se do mě někdo zavěsí. Čekám, že to bude ta brýlatá dívka, i když nevím proč. Ale není. Zato už aspoň vím, kdo jsem. Charlie. Charlie Wynwoodová. „Zapomněla sis věci,“ sdělí mi a podá mi bílý batoh. Vezmu si ho od ní a napadne mě, jestli je tam peněženka s řidičákem. Vykročíme, ta holka je do mě pořád zavěšená. Je menší než já, s dlouhými tmavými vlasy a zářivýma hnědýma očima, které zabírají snad půlku jejího obličeje. Je děsivě krásná.
„Proč ses tam chovala tak divně?“ zeptá se mě. „Vyrazilas Krevetě knížky z ruky a najednou jsi vypadala úplně mimo.“
Cítím její parfém. Je to známá a až moc sladká vůně, jako by mezi sebou o pozornost soutěžilo milion kytek. Myslím na tu dívku s brýlemi, na výraz v jejím obličeji, když sbírala knížky. Jestli jsem jí to udělala já, proč se na to nepamatuju?
„Já…“
„Je oběd, kam to jdeš?“ Táhne mě k jiné chodbě, kolem dalších studentů. Všichni po mně pokukují… nenápadně.
Znají mě? A proč se neznám já sama? Nevím, proč to neřeknu téhle dívce, proč jsem to neřekla panu Dulcottovi, proč prostě někoho neoslovím a nevysvětlím mu, že nevím, kdo a kde jsem. Ve chvíli, kdy už se k tomu doopravdy chystám, se otevřou dvojité dveře jídelny. Hluk a barvy. Těla, každé s jedinečnou vůní. Jasné světlo zářivek, ve kterém vypadá všechno tak ošklivé. Panebože. Chytím se za tričko.
Holka vedle mě něco drmolí. Andrew tohle, Marcy tamto. Andrewa má ráda, Marcy nesnáší. Nevím, kdo ti dva jsou. Moje společnice mě odvleče do fronty na jídlo.
Dáme si salát a dietní kolu. Pak si položíme podnosy na stůl. Už u něj sedí pár lidí: čtyři kluci, dvě holky. Dojde mi, že doplňujeme skupinu k ideální genderové vyrovnanosti. Na každého kluka jedna dívka. Všichni se na mě s očekáváním zadívají, jako bych měla něco říct, něco udělat. Jediné volné místo je vedle kluka s tmavými vlasy. Oči mu zalétnou ke mně a pak se skloní nad svůj tác. Vidím, jak se mu pod linií vlasů perlí pot.
„Vy dva se někdy chováte tak divně,“ ozve se blondýnka, která sedí proti mně. Zatěká pohledem mezi mnou a tím klukem. Ten vzhlédne od těstovin a já si všimnu, že jen posouvá makarony po talíři sem tam. Nedal si ještě ani sousto, i když vypadá tak uštvaně. Podívá se na mě, stejně jako já na něj, a oba se pak zaměříme na blondýnku.
„Stalo se něco, o čem bychom měli vědět?“ zeptá se nás. „Ne,“ odpovíme jednohlasně.
Je to můj přítel. Poznám to z toho, jak se k nám ostatní chovají. Najednou se na mě usměje, ukáže své oslnivě bílé zuby a položí mi ruku kolem ramen.
„Jsme v pohodě,“ prohlásí a stiskne mi paži. Bezděčně ztuhnu, ale když vidím těch šest párů očí upírajících se na můj obličej, uvolním se a hraju s ním. Je děsivé nevědět, kdo jste – a ještě děsivější je pomyšlení, že chápete všechno špatně. Teď už jsem vážně, vážně vystrašená. Zašlo to už moc daleko. Když přiznám až teď, co se mi stalo, budu vypadat… bláznivě. Jeho projev náklonnosti zřejmě všechny uklidnil. Všechny až… na něj. Ostatní se zase začnou bavit, ale všechna slova se slévají dohromady: fotbal, mejdan, zase fotbal. Kluk vedle mě se zasměje a zapojí se do hovoru, ruku pořád kolem mých ramen. Říkají mu Silas. Mně Charlie. Ta tmavovláska s velkýma očima je Annika. V tom randálu kolem zapomínám, jak se jmenují ostatní.
Konečně je po obědě a my se zvedneme. Jdu vedle Silase, nebo spíš on jde vedle mě. Nemám ponětí kam. Z druhé strany vedle mě je Annika, zase se do mě zavěsí a vykládá o tréninku roztleskávaček. Probouzí ve mně klaustrofobní pocity. Když projdeme chodbou do vedlejšího křídla, nakloním se k ní a zašeptám: „Můžeš mě odvést na mou další hodinu?“ Zatváří se vážně. Na chvíli se ode mě odpojí, aby něco řekla svému klukovi, a vzápětí už se mě zase chytí.
Otočím se k Silasovi. „Annika mě doprovodí na další hodinu.“
„Aha, jo.“ Vypadá, jako by se mu ulevilo. „Tak se uvidíme… pak.“ Odpojí se od nás a zamíří opačným směrem.
Sotva nám zmizí z očí, Annika se ke mně otočí. „Kam jde?“
Pokrčím rameny. „Do třídy.“
Zavrtí hlavou, jako by to nechápala. „Já vám dvěma vůbec nerozumím. Jeden den jste po sobě celí diví, a pak zase vypadáte, jako byste spolu nedokázali vydržet v jedný
místnosti. Měla by ses už konečně rozhodnout, Charlie.“
Zastaví se u dveří.
„Tak už jsem tady…“ prohodím a čekám, jestli mi to začne vyvracet. Nezačne. „Pak mi zavolej,“ vyzve mě. „Chci slyšet o tom včerejším večeru.“
Přikývnu. Když zmizí v moři tváří, vejdu do třídy. Nevím, kam si mám sednout, tak ji obejdu a vklouznu do zadní řady, na místo u okna. Jsem tady brzo, a tak otevřu batoh. Mezi pár sešity a taštičkou s make-upem najdu peněženku. Vytáhnu ji a prohledám kapsičky na karty, až objevím řidičský průkaz s fotkou rozesmáté tmavovlasé dívky. Mě.
Je mi sedmnáct. Narozeniny mám dvacátého prvního března. Žiju v Louisianě. Zadívám se na fotku v levém horním rohu, ale nepoznávám ji. Je to můj obličej, ale nikdy jsem ho neviděla. Jsem… hezká. A mám jen dvacet osm dolarů.
Židle se zaplňují. Ta vedle mě zůstává prázdná, skoro jako by si tam všichni báli sednout. Máme hodinu španělštiny. Paní učitelka Cardonaová je mladá a hezká. Nedívá se na mě, jako by mě nenáviděla, což dělá většina ostatních lidí. Začínáme opakováním minulých časů.
Nemám minulost. Nemám žádnou minulost.
Pět minut po začátku hodiny se dveře třídy otevřou.
Vejde Silas, oči má sklopené. Napadne mě, že mi sem přišel něco říct nebo mi něco nese. Obrním se proti další nutnosti předstírat, ale paní Cardonaová jen žertem okomentuje jeho zpoždění. Silas se posadí na jedinou volnou židli vedle mě a zírá před sebe. Já zase na něj. Nepřestanu s tím, dokud se konečně neotočí a nepodívá se na mě. Po spánku mu stéká pramínek potu.
Oči má vytřeštěné. Prázdné… stejně jako já.
2.
Silas
Tři hodiny.
Jsou to už tři hodiny, a mozek mám pořád jako v mlze.
Ne, ne v mlze. I hustá mlha je trochu průhledná, ale já si připadám, jako bych vešel do temné komory, kam neproniká ani střípek světla, a marně šátral po vypínači.
„Jsi v pořádku?“ zeptá se Charlie. Zírám na ni několik vteřin a snažím se najít něco povědomého v obličeji, který bych měl znát ze všech nejlíp.
Nic.
Zadívá se na stůl a její husté černé vlasy spadnou mezi nás jako klapky na oči. Chci se na ni podívat líp. Chci, aby se mi něco vybavilo, abych ucítil něco důvěrného. Chci předvídat pihu nebo mateřské znaménko dřív, než je uvidím, protože se potřebuju zaměřit na něco rozpoznatelného. Chci se chytit nějaké části z ní, která by mě dokázala přesvědčit, že nepřicházím o rozum.
Konečně natáhne ruku a zastrčí si vlasy za ucho. Vzhlédne ke mně těma velkýma, naprosto neznámýma očima. Vráska mezi obočím se jí prohloubí a začne si hryzat bříško palce.
Dělám jí starosti. Nebo si je dělá o nás.
Nás.
Chci se jí zeptat, jestli tuší, co se mi mohlo stát, ale nechci ji vyděsit. Jak jí mám vysvětlit, že ji neznám? Jak to mám
vůbec někomu vysvětlit? Poslední tři hodiny jsem strávil tím, že jsem se snažil chovat přirozeně. Nejdřív jsem byl pře-
svědčený, že jsem si musel vzít nějakou drogu, která u mě to zatmění vyvolala, ale tohle je jiné než normální okno. Je to jiné než být sjetý nebo opilý – nevím jak jiné, prostě to vím.
Nepamatuju si nic, co se stalo před víc než třemi hodinami.
„Hej.“ Charlie se natáhne, jako by se mě chtěla dotknout, ale pak se odtáhne. „Jsi v pořádku?“
Otřu si rukávem trička pot z čela. Když se na mě Charlie zase podívá, oči má ustarané. Přinutím se k úsměvu.
„Jsem v pohodě,“ zamumlám. „Náročná noc.“
Sotva to vyslovím, škubnu sebou. Nemám ponětí, jaká byla moje noc, a jestli je tahle dívka vedle mě vážně moje přítelkyně, tohle ji asi moc neuklidnilo.
Vidím, jak jí trochu zaškube v oku, když nakloní hlavu. „Proč byla náročná?“
Do prdele.
„Silasi.“ To oslovení se ozve z přední části učebny. Vzhlédnu. „Tiše,“ napomene mě učitelka a vrátí se zase k výkladu, jako by doufala, že tohle okřiknutí bude stačit. Krátce se podívám na Charlie a okamžitě sklopím oči ke stolu. Přejedu prsty po jménech vyřezaných do dřeva.
Charlie na mě pořád zírá, ale já na ni ne. Otočím dlaň vzhůru a přejedu si prsty po mozolech.
Pracuju fyzicky? Sekám trávníky, abych si něco vydělal?
Třeba je to z fotbalu. Během oběda jsem se rozhodl, že budu prostě pozorovat a poslouchat všechno kolem sebe, a z hovoru jsem tak zjistil, že dneska odpoledne mám fotbalový trénink. Netuším kde ani kdy, ale těch posledních pár hodin jsem taky nevěděl, co se ode mě čeká, a zvládám to.
Rychle jsem se naučil předstírat, že se nic neděje. Možná mi to jde až moc dobře.
nikdy, nikdy
Otočím druhou dlaň a vidím na ní stejné mozoly.
Třeba bydlím na farmě.
Ne. Nebydlím.
Nevím, jak to můžu vědět, když si jinak vůbec nic nepamatuju. Jako by mi nějaký skrytý smysl okamžitě napovídal, které moje předpoklady jsou správné a které ne. Možná je to spíš vylučovací proces než intuice nebo skryté vzpomínky. Tak například mám pocit, že kluk z farmy by neměl to oblečení, co mám já. Hezké. Trendy. Když se podívám na svoje boty, podle nich bych na otázku, jestli mám bohaté rodiče, musel odpovědět: „No jasně.“ I když nevím, kde se ve mně bere ta jistota, protože si svoje rodiče vůbec nevybavuju.
Nevím, kde bydlím, s kým bydlím, jestli jsem podobnější mámě, nebo tátovi.
Nevím ani, jak vlastně vypadám.
Najednou se zvednu a prudce přitom odsunu lavici o pár centimetrů dopředu. Všichni ve třídě se ke mně otočí. Všichni kromě Charlie, protože ta na mě nepřestala zírat od chvíle, kdy jsem se posadil. Její pohled není tázavý nebo laskavý.
Je vyčítavý.
Učitelka se na mě zamračí, ale jako by ji nepřekvapilo, že jsem ji zrovna já připravil o pozornost třídy. Zůstane prostě stát a bez výrazu čeká, až jí to vyrušení vysvětlím.
Polknu. „Musím… si odskočit.“ Rty mám lepkavé. V puse sucho. V hlavě se mi všechno míchá. Nečekám na dovolení, už jsem na cestě ke dveřím. Když jimi vycházím na chodbu, cítím v zádech pohledy všech ze třídy.
Jdu doprava a projdu celou chodbu až na konec, ale toalety nenajdu. Otočím se a zase se vracím, projdu kolem své třídy a pokračuju na další roh, kde je konečně to, co
hledám. Otevřu dveře a doufám, že tam budu sám, ale u pisoáru už někdo stojí. Je zády ke mně. Přejdu k umyvadlům, ale nepodívám se do zrcadla. Zírám do umyvadla, opírám se o ně rukama ze stran, pevně ho svírám. Nadechnu se.
Když se na sebe podívám, možná ve mně ten pohled uvolní vzpomínky, nebo aspoň ucítím náznak toho, že se poznávám. Něco. Cokoli.
Ten kluk, který před pár vteřinami močil u mušle, teď stojí vedle mě, ruce založené na prsou, bokem se opírá o umyvadlo. Když na něm spočinu pohledem, zamračí se na mě. Vlasy má tak blond, že jsou skoro bílé. A pleť bledou, vypadá jako medúza. Skoro průsvitně.
Pamatuju si, jak vypadá medúza, ale nemám ponětí, co uvidím, když se podívám do zrcadla?
„Vypadáš děsně, Nashi,“ prohodí kluk a ušklíbne se.
Nashi?
Všichni ostatní mi říkají Silasi. Takže Nash bude moje příjmení. Podíval bych se do peněženky, ale v kapse žádnou nemám. Jen zmuchlané bankovky. Peněženka byla to první, co jsem začal hledat, když… no, potom, co se tohle stalo.
„Není mi nejlíp,“ zamumlám.
Kluk chvíli neodpovídá. Jen na mě dál zírá, podobně jako předtím Charlie ve třídě, jen míň ustaraně a mnohem víc uspokojeně. Znova se ušklíbne a odstrčí se od umyvadla. Narovná se, ale do mé výšky mu pořád pár centimetrů chybí. Popojde ke mně a já z jeho výrazu poznávám, že to nedělá z obav o můj zdravotní stav.
„Ještě jsme si to nevyřídili za ten páteční večer,“ prohodí. „Proto jsi tady?“ Nosní dírky se mu při těch slovech rozšíří. Ruce mu sklouznou k bokům, sevřou se, zase rozevřou. Dvakrát.
nikdy, nikdy
Asi dvě vteřiny svádím vnitřní boj. Když od něj ucouvnu, budu vypadat jako zbabělec. Jenže když vykročím proti němu, bude to provokace. Něco mezi námi je, ale já se tím zrovna teď nechci zabývat. Zřejmě jsem mu v pátek udělal něco, co ho namíchlo.
Nakonec se spokojím s tím, že nedám najevo žádnou reakci. Prostě se tvářím nevzrušeně.
Lenivě soustředím pozornost zpátky na umyvadlo. Pohnu pákou a dívám se, jak z kohoutku stříká voda. „Nech si to na hřiště,“ zamumlám. A hned se mi chce vzít ta slova zpátky. Co když on fotbal nehraje? Vzhledem k výšce by mohl, ale jestli ne, bude mu ta poznámka připadat naprosto nesmyslná. Zadržím dech a čekám, jestli mě opraví, jestli mě odhalí.
Nic z toho se nestane.
Skoroalbín na mě zírá ještě pár vteřin, než se protáhne kolem mě a úmyslně do mě vrazí. Ponořím ruce do proudu vody, naberu si ji do dlaní a napiju se. Pak si hřbetem ruky otřu pusu a vzhlédnu. K sobě.
K Silasi Nashovi.
Co to je sakra za jméno?
Lhostejně zírám do neznámých tmavých očí. Mám pocit, že jsem je nikdy neviděl, navzdory tomu, že to jsou nejspíš oči, do kterých se dívám denně od chvíle, kdy jsem vyrostl natolik, abych viděl do zrcadla.
Toho kluka před sebou znám asi stejně dobře jako tu dívku, kterou – podle někoho jménem Andrew – už přes dva roky „klátím“.
Znám ho asi stejně, jako znám všechny okolnosti vlastního života.
Což znamená, že ho neznám vůbec. „Kdo jsi?“ zašeptám mu.
Dveře toalet se začnou pomalu otevírat a mé oči sklouznou od odrazu v zrcadle k nim. Objeví se ruka, která je drží.
Poznávám ten hladký rudý lak na nehtech. Dívka, kterou už přes dva roky „klátím“.
„Silasi?“
Narovnám se a otočím se celým tělem ke dveřím, do kterých Charlie nakukuje. Když se naše pohledy setkají, vydrží to jen dvě vteřiny. Její oči hned uhnou stranou, zkoumají prostor toalet.
„Jsem tady jen já,“ ujistím ji. Přikývne a projde dveřmi úplně dovnitř, i když jen váhavě. Kéž bych ji mohl uklidnit, že je všechno v pořádku, abych neživil její podezíravost. Kéž bych si na ni dokázal vzpomenout nebo si vybavil něco o našem vztahu, protože jí to chci říct… potřebuju jí to říct. Potřebuju, aby to věděl ještě někdo. Někdo, komu budu moct klást otázky.
Jenže jak má kluk říct své holce, že zapomněl, kdo je ona, kdo je on sám?
Neřekne jí to. Prostě předstírá, jako předstírá před všemi ostatními.
Její oči se zaplní stovkou tichých otázek a já se jim okamžitě zatoužím vyhnout. Všem. „Jsem v pohodě, Charlie.“ Usměju se na ni, protože mi připadá, že to bych asi normálně udělal. „Jenom nejsem úplně ve svý kůži. Vrať se do třídy.“
Nepohne se. Neusměje.
Zůstane stát tam, kde je, jako by mě neslyšela. Připomíná mi jedno z těch zvířátek na pružině, co se na nich děti houpají na dětském hřišti. Ty, co když do nich strčíte, vrátí se zase do původní polohy. Mám pocit, že kdyby se jí někdo opřel do ramen, zakloní se, ale zase se vymrští zpátky.
Nepamatuju si, jak se tomu říká, ale nějak si vybavuju, že to existuje. Za poslední tři hodiny jsem si v duchu poznamenal spoustu věcí, které se musím znova naučit.
Jsem v posledním ročníku.
Jmenuju se Silas.
Příjmením asi Nash. Moje holka je Charlie. Hraju fotbal.
Vím, jak vypadají medúzy.
Charlie nakloní hlavu a koutky úst jí trochu zacukají. Rty se jí oddělí a na chvíli slyším její nervózní dech. Když konečně promluví, chce se mi se někam schovat. Chce se mi jí říct, aby zavřela oči a počítala do dvaceti, a já zatím stačím utéct tak daleko, abych tu otázku neslyšel.
„Jak se jmenuju příjmením, Silasi?“
Její hlas je jako dým. Lehounký a mihotavý a hned se zase rozplyne.
Nevím, jestli má výjimečnou intuici, nebo jestli ve skutečnosti předstírám tak mizerně, až je jasné, že nevím vůbec nic. Na chvíli uvažuju, jestli jí to mám, nebo nemám říct. Jestli jí to řeknu a ona mi uvěří, třeba mi bude moct zodpovědět tu spoustu dotazů, které budu mít. Na druhou stranu, jestli jí to řeknu a ona mi neuvěří…
„Zlato,“ prohodím a zasměju se. Říkám jí zlato? „Co je to za otázku?“
Zvedne nohu, o které jsem byl přesvědčený, že jí vrostla do podlahy, a popojde ke mně o krok. Pak o druhý. Jde, dokud není přímo přede mnou. Tak blízko, že cítím její vůni.
Lilie.
Voní po liliích a já nechápu, jak je možné, že si pamatuju vůni lilií, ale z nějakého důvodu si nepamatuju tu osobu, která stojí přede mnou a voní jako ony.
Její oči ani na chvilku neuhnou před mými. „Silasi, jak se jmenuju příjmením?“
Čelist se mi pohne nahoru, dolů a otočím se zase k umyvadlu. Nakloním se nad ně a uchopím ho pevně oběma rukama. Pomalu zvedám zrak, až se v ploše zrcadla střetnu s jejím pohledem.
„Příjmením?“ V puse mám zase sucho, hlas mi zní ochraptěle.
Charlie čeká.
Odvrátím se od ní a zadívám se na toho neznámého kluka před sebou. „Já… já… si nemůžu vzpomenout.“
Zmizí z mého zorného pole a vzápětí následuje hlasitá rána. Připomene mi to zvuky na tržišti Pike Place, když prodavač chytí rybu a hodí ji na voskovaný papír.
Plesk!
Otočím se na patě. Charlie leží na podlaze, oči zavřené, paže roztažené. Hned k ní přikleknu a zvednu jí hlavu. Sotva ji zdvihnu pár centimetrů nad podlahu, oční víčka se jí začnou škubavě zvedat.
„Charlie?“
Zalykavě se nadechne a posadí se. Vymaní se z mé náruče a odstrčí mě, skoro jako by ze mě měla strach. Nechám ruce poblíž pro případ, že by se zase začala hroutit, ale ne. Zůstane sedět na podlaze, dlaně přitisknuté k dlaždicím.
„Omdlelas,“ řeknu jí.
Zamračí se na mě. „To vím.“
Radši už mlčím. Asi bych měl vědět, co tenhle její výraz znamená, ale nevím to. Nevím, jestli je vyděšená, rozzuřená, nebo…
„Jsem zmatená,“ přizná a zavrtí hlavou. „Já… můžeš…“ odmlčí se a pak se pokusí vstát. Zvednu se s ní, ale poznám, že se jí to nelíbí. Poznám to podle toho, jak se mračí na moje paže, připravené ji zachytit, kdyby zase začala padat.
Popojde dva kroky směrem ode mě a překříží si paže na prsou. Pak si zase začne hryzat bříško palce. Tiše si mě na chvíli prohlíží. Pak odtáhne palec od úst a zatne ruku v pěst. „Nevěděls, co máme po obědě za hodinu.“ V jejích slovech zazní obviňující podtón. „Nevíš, jak se jmenuju příjmením.“
Pokrčím rameny, abych jí dal najevo, že tyhle dvě věci nemůžu popřít. „Co si pamatuješ?“ zeptá se mě.
Je vyděšená. Nervózní. Podezíravá. Naše emoce jako by se navzájem zrcadlily, a v tu chvíli mi to najednou dojde.
Ona mi nepřipadá známá. Sám sobě si nepřipadám známý. Ale naše chování – naše řeč těla – je úplně stejné.
„Co si pamatuju?“ zopakuju její otázku, abych získal dalších pár vteřin. Aby moje podezření mohlo líp zakořenit.
Čeká na mou odpověď.
„Učebnu dějepisu,“ přiznám. Snažím se vystopovat svoje vzpomínky k těm úplně prvním. Knížky. „Viděl jsem dívku, jak upustila knížky.“ Chytnu se zezadu za krk a stisknu ho.
„Ach bože.“ Rychle přistoupí blíž. „To je… první věc, kterou si pamatuju já.“
Srdce mi vyletí do krku.
Charlie začne vrtět hlavou. „To ne. To přece nedává smysl.“ Vypadá klidně. Klidněji, než se cítím já. Její hlas je vyrovnaný. Jedinou známkou strachu jsou zvětšená bělma jejích očí. Bezmyšlenkovitě ji přitáhnu k sobě, ale spíš kvůli vlastní úlevě, než že bych ji chtěl ukonejšit. Neodtáhne se a na vteřinu mě napadne, jestli je tohle pro nás normální. Jestli se milujeme.
Přitisknu ji k sobě ještě těsněji, ale cítím, jak tuhne. „Musíme přijít na to, co se stalo,“ prohlásí a odtáhne se ode mě.