poslední léto
dorota ambrožová
Je mi patnáct. Sedím v koruně mohutné třešně, která nám roste před domem, a čekám na doktora. Dostala jsem za úkol očesat košík, ale seru na to. Třešně si strkám do pusy a pecky vyplivuju pod sebe na chodník. Už jich tam je pěkná vrstva. Dřív nebo později se můj doktor objeví na konci ulice. Půjde rozvážně, ale svižně, prostě přesně akorát, tak jak chodí jenom on. Nejdřív si mě nevšimne, ale až se přiblíží, pecky zprudka letící vzduchem na chodník už nepůjde přehlédnout. Zvedne hlavu a usměje se na mě. Něco prohodí. Nevím co, něco banálního. On se takhle usmívá na všechny, nepoznám, jestli ho seru, nebo jsem mu jedno. Dřív jsem si myslela, že se mu líbím, když se na mě takhle usmívá. Dnes už si to nemyslím. Usmívá se takhle totiž na všechny. Nechci, aby se takhle usmíval na
všechny. Je vedro, konec června. Škola se ještě každý den ráno otevírá, ale už neděláme vůbec nic. Chodíme tam jen tak, pro forma. Aby se to doklepalo až ke třicátému svátku. Známky jsou uzavřené, dopadla jsem docela dobře. Máma řekne, že jsem se mohla snažit víc, ona to řekne vždycky, ale mě to nezajímá.
Z třešní už mě brzo začne bolet břicho, cítím to, ale nemůžu se přestat cpát. Když se doktor konečně objeví na konci ulice, není sám. Anna má letní šaty, asi jí to sluší, co já vím. Doktor má slamák. Ty vole, on má fakt slamák!
Trošku se rozesměju a na bradu mi vyteče pramínek červené šťávy. Rychle ji setřu a uklidním se. Kšiltovku si narazím víc do očí a kraťoučké bolerko si povytáhnu nahoru, ať má doktor pěknej výhled, až ke mně nahoru zvedne svoje pomněnkově modrý oči.
Pořád se blíží, přesně tou rychlostí, kterou jsem předpovídala – už ho mám nastudovanýho –, ale ještě mě nevidí. Pecky plivu jako o život, jednu za druhou, ratatatata, ale oni si o něčem vykládají a nevidí to. Všimnou si toho až úplně na poslední chvíli, kdy už si myslím, že doktorovi budu muset jednu plivnout na ten slamák, aby se vůbec podíval.
Nakonec zvedne ruku a zastaví Annu, jako by měl strach, že do té salvy vleze. Podívá se nahoru – usměje se na mě. Podívá se i Anna, taky se usměje, i když míň. Doktor přejede očima tu spoušť u svých nohou a je mu jasné, v jakém nebezpečí se ocitli. Znovu se podívá na mě a pořád se usmívá.
Necháš nás projít, ptá se pobaveně, zatímco já se rozvaluju na větvi a schválně váhám s odpovědí. V puse převaluju nastřádanou munici a doufám, že doktor vidí pod bolerkem oba moje dospělý poklady, pevný a hedvábný, ale zdá se mi, že je vidí spíš Anna, což teda rozhodně nechci. Ležérním gestem naznačím, že cesta je volná, a oni přehopkají peckami posetý úsek. Připadá mi, že Anna z toho dělá vědu, ale má páskové sandálky s úplně tenkou podrážkou, možná ji to do těch chodidel fakt tlačí. Možná že je princezna a tlačil by ji i hrášek pod náloží prachových polštářů, ale to si potom nemá brát páskový sandály.
Odemknou branku a zmizí v sousední zahradě. Ještě je vidím, jak stoupají po kamenných schodech k bočnímu vchodu – vždycky chodí bočním vchodem, nevím proč. A pak mi zmizí uvnitř. Už se za mnou vůbec neotočí.
Natrhám si plnou pusu třešní a žvejkám. Nemá to už vůbec žádnou chuť, tak to celý vyplivnu, prostě úplně celý, tak jak to je, to kydnu doprostřed chodníku mezi miliardu pecek. Červenej podrcenej koláč tam leží smíchanej s mýma slinama, protože už mi prostě nechutnal. Vypadá to hnusně, tak radši beru prázdnej košík a dekuju se dřív, než mi někdo stačí vynadat.
Annu si doktor začal vodit asi před dvěma roky, nevím přesně. Nejdřív jenom občas. Namátkou se objevili na ulici, rychle mizeli na jednu nebo druhou stranu. Pak se to stávalo častěji a častěji, až se nakonec Anna začala objevovat v okolí i sama a mně bylo jasný, že už u něj bydlí. Nejdřív mě to sejmulo. Aby bylo jasno, já si doktora vezmu. Mám to naplánovaný od doby, kdy jsem o podobných věcech vůbec začala přemýšlet. Je o osmnáct let starší než já. Když jsem se narodila a sála své první mléko, on sál své první pivo.
Kdo si ale myslí, že tohle je nějaká překážka, je dement. Tímto prohlášením jsem mezi dementy zahrnula vlastní mámu, babičku, všechny učitele a učitelky (i ty oblíbený), nejlepší kámošku
Radku a spoustu dalších. Ne že by snad věděli, jaké mám s doktorem plány, ale to se na lidech pozná, jestli si tohle myslí, nebo ne.
Když jsem je spolu viděla poprvé, bylo léto, asi prázdniny, protože bylo hodně pozdě v noci a já se schovávala na bočním balkóně a kouřila cigaretu. Ulice byla prázdná. V naší ulici se v noci nikdy nikdo nepoflakuje, a když se někdo náhodou vrací domů v dobré náladě, špitá si a chichotá se přesně tak decentně a potichu, jako to dělali oni dva. Dívala jsem se, jak se v oranžovém světle pouličních lamp motají po chodníku, hihňají se a cukrují. Doktor ji držel kolem ramen, beztak měla zase šaty a pitomý sandálky. Byla jsem úplně konsternovaná, zapomněla jsem na to cigáro a vypadlo mi z ruky. Sledovala jsem je, dokud se nedomotali k brance a po schodech k bočnímu vchodu. Pak se uvnitř rozsvítilo. Čekala jsem, že uvidím alespoň líbající se siluety, ale neviděla jsem nic. Půl hodiny jsem civěla na rozsvícené okno zakryté roletou, až se nakonec jednoduše zhaslo a bylo po všem. Třesoucími se prsty jsem si zapálila další cigaretu a svět se mi zhroutil. Tři dny jsem nevylezla z postele. Máma si myslela, že jsem nemocná. Otravovala mě s ovocem, tak
jsem jí řekla, že mě bolí břicho, to mě pak zase otravovala s piškotama a černým čajem. Po třech dnech jsem se otřepala a rozhodla jsem se hodit Annu za hlavu. Doktora si vezmu já, nějaká Anna mi může být u prdele.
Dělala jsem všechno jako dřív a po očku jsem sledovala, jak se to u sousedů vyvíjí. Vyvíjelo se to špatně. Jak už jsem říkala, byli spolu čím dál častěji a jednoho dne jsem pochopila, že se k němu nastěhovala. I nad tím jsem nakonec dokázala mávnout rukou. Moje víra v naše zaslíbení byla neotřesitelná. Anna představovala jen přestupní stanici. Krátkou zacházku na společné cestě. Byla doktorovým rozptýlením v době mého odcházejícího dětství. Anna nebyla důležitá.
Je začátek prázdnin, odjíždím s našima k moři. Apartmán máme přímo na pobřeží. Každý den vyspávám do desíti, otec mezitím nakoupí snídani a máma si čte knihy a časopisy. Dovalila toho nejmíň tunu. V téměř poledním vedru snídáme na stinné terase bílé pečivo bez chuti, kávu, čaj a nektarinky. Na pláž se obvykle nedostanu před druhou. Musím se učesat,
vyčistit si pleť, natřít se opalovacím krémem, upravit si manikúru, vybrat plavky a ladící šaty, zabalit tašku. Doma s tím takové cavyky nedělám, ale tady mi to najednou připadá důležité. Prohlížím se v zrcadle a představuju si, že mě takhle vidí doktor. Úsporné plavky odhalují pěknou kulatinu zadku. Dvě pevná prsa se rýsují na hrudníku. Připadá mi, že už se moc neměním, že už jsem hotová. A jsem spokojená. Na pláž dokráčím krokem Kleopatry, a když si najdu pohodlné místo daleko od rodičů, roztáhnu si osušku, nasadím si sluneční brýle a opaluju se. V pravidelných intervalech se otáčím z břicha na záda a ze zad na břicho, a když už se vedro nedá vydržet, krátce se smočím ve vodě. Večer v zrcadle důkladně studuju své opálení, dokud není čas obléknout si další šaty a vyrazit ven na pozdní večeři. Proužky bílé kůže, které zůstávají na místech, kde se musím zakrývat plavkami, mě rozčilují. Plavky si při ležení na pláži roluju do čím dál užších proužků. Rozvazuju si šňůrky a uklízím je na stranu. Jednoho dne se odhodlám a odložím vrchní díl. Netrvá dlouho a dorazí otec. Sykne na mě, ať se obleču. Dělám, že ho neslyším. Mám sluneční brýle a sluchátka v uších. Zkusí
to ještě jednou a přidá nějakou výhrůžku. Snaží se být diskrétní. Pláž je plná Čechů, nestojí o rozruch. Začne mě neohrabaně oblékat sám, odeženu mu ruce. Zuří. Přichází máma a říká mu, ať mě nechá, že už jsem velká. No právě, procedí on. Tlumeně se hádají. Nakonec nás otec donutí odejít mezi nedaleké olivovníky, tak se hádáme tam. Hádáme se všichni ještě večer. Schválně si vezmu úplně krátké šortky, které mi odhalují polovinu zadku, a lem trička si zavážu nad pupíkem na uzel. Procházíme mlčky rušnou večerní promenádou. Máma dělá, jako že se nic neděje, a studuje jídelní lístky restaurací. Otec zuří. Druhý den vrchní díl plavek pro jistotu nechávám doma a takhle to doklepeme až do konce dovolené. Jsem krásně opálená a těším se na doktora.
Když se vrátíme, doktor není doma. Ať dělám co dělám, ani jednou ho v sousední zahradě nezahlídnu. Asi taky odjel na dovolenou. Prázdniny v hajzlu. Flákám se na balkóně, na třešni a občas se vyvaluju na dece vzadu na zahradě, abych si udržela to středomořské opálení. Máma mě nutí jet na nějakej pošahanej tábor. Kategoricky prohlašuju, že nikam nejedu. Nakonec mě přinutí, takže dřív než se stačí