KVĚTEN 2012
U lomenou špičku nože měla ukrytou v levé náušnici. Našla ji mezi útesy, kde se na vlnách pohupoval přeplněný nafukovací člun. Řízla se jí do kůže na vnitřní straně stehna. Tak hluboko, aby se objevila krev. Aby stopa na jejím těle zůstala navždy.
Bolest necítila. Ať tlačila sebevíc, ať špička pronikala jakkoli hluboko, ve srovnání se vším ostatním to nebylo nic.
Pak začala kreslit.
Jeden oblouček pokaždé, když změnili přepravní prostředek a cesta vedla jiným směrem. Z náklaďáku do člunu. Z kontejneru do sklepa – některé byly tak hluboko pod zemí, že sluneční paprsky byly vidět jenom se zavřenýma očima. Kolečko pokaždé, když ji zbili a znásilnili. Čárku za každou sestru a za každého bratra, kteří spadli přes palubu nebo to kvůli nedostatku kyslíku museli vzdát.
Dvaadvacet značek, než dorazili do cíle. Čtyři obloučky. Pět koleček. Třináct čárek.
Dělala si je jen pro sebe. Aby nikdy nezapomněla. Aby ti, kteří ji v budoucnu znásilní, nemohli zavřít oči.
Teprve když si ten mladík s tmavými kudrnami v němém projevu lásky špičku nože vypůjčil a vyryl si na hruď tytéž symboly, uviděla, co vlastně udělala. Teprve tehdy, při poslední společné etapě, pochopila, co těch dvaadvacet jizev vlastně znamená.
SOBOTA 4. SRPNA 2012
„Svoboda v pravém smyslu slova nemůže být udělena, musí jí být dosaženo.“
franklin d. roosevelt
1Byla to závratná myšlenka . Tak závratná, až jí byl jako opilý. Jeho nejniternější přání se začalo plnit. Přání, které bylo až příliš naivní a křehké, než aby mělo v drsné realitě šanci na přežití.
Ale nebylo to tak. Tohle nebyl jen další mokrý sen, z něhož se najednou probudí, propocený a zamotaný v ulepeném prostěrad le. Ne, tohle se skutečně stalo. A aby se ujistil, že opravdu stojí u umyvadla v téhle luxusní koupelně, která voní jako z reklamy, uštědřil si pořádnou facku. Potom pokračoval ve vytrhávání chloupků z nosu.
Z vedlejšího pokoje k němu doléhala hlasitá znělka večerních zpráv. Televizi zapnul, hned jak vstoupil do místnosti. Ne že by ji sledoval s velkým zájmem, šlo spíš o to, že tu vůbec nějaká televize byla, a navíc se spoustou kanálů.
„Vítejte u večerních zpráv,“ slyšel hlasatelku. „Začneme v Kodani, kde dánská policie při tiskové konferenci potvrdila, že mrtvým nalezeným v autě na mořském dně v přístavu hlavního města byl Mogens Klinge, operativní šéf dánské bezpečnostní policie PET.“
Nikdy nezatoužil pořídit si televizi domů, ale jakmile vstoupil do hotelového pokoje, neubránil se nutkání lehnout si na postel a s dálkovým ovládáním v ruce donekonečna přepínat mezi neznámými programy, ať už dávali pomalou partii biliáru, nebo černobílé snímky z nějaké války.
„Mogens Klinge byl údajně střelen zblízka do hlavy,“ pokračovala moderátorka. „Zda se jedná o vraždu, či sebevraždu, je zatím
nejasné, říká Jan Hesk od dánské policie a zdůrazňuje, že v této časné fázi vyšetřování pracují s celou řadou stop.“
Tentokrát však stihl jen televizi zapnout a zesílit zvuk. Pak musel začít s přípravami. I odstranění posledních chloupků z nosu chce svůj čas, a žádná polovičatost nepřichází v úvahu. Že bude čistý a upravený ze všech stran a skrz naskrz, je prostě samozřejmost.
Nikomu nejde o čistotu tolik jako Coco. Všechny ty reklamy na mýdla pro hloubkové čištění, zvlhčující krémy a kdovíco ještě to jen dokazují. I ona má, tak jako on sám, své zvrhlé stránky, ale bez čistoty to nejde. A proto strávil ve sprše skoro hodinu a použil celé balení jednorázových holítek.
A to nebylo zdaleka všechno. Celý poslední rok cvičí třikrát až čtyřikrát týdně s činkami na žíněnce. A kromě toho drží přísnou dietu s pouhými dvěma nízkokalorickými jídly za den a je teď přesně tak štíhlý, silný a šlachovitý, jak ho Coco chce mít.
„Společně s ním byla ve voze i dosud neidentifikovaná žena,“ informoval moderátor ve vedlejším pokoji. „Proto policie zveřejnila její fotografie a požádala veřejnost o pomoc. Snímky ukazují její obličej a také několik charakteristických jizev na vnitřní straně stehen.“
Už se to blíží. Všechny jeho přípravy konečně přinesou ovoce. Všechna jeho trpělivost a vytrvalost. Všechno, čím prošel a na co se tak dlouho těšil. Mají za sebou všechny ty tanečky a hry. Ona dělala nepřístupnou a on urážlivého. Hrála kočku a on myš, nebo možná naopak. Na tom nezáleží. Důležité je, že udělali všechno, co je třeba, než do toho praští. Než dospějí do bodu, odkud není cesty zpět.
Vlastně to nikdy nebylo jinak. Ale Coco potřebovala čas, než došla k témuž závěru jako on. A teď se to stalo. Teď konečně pochopila, že je jeho, že vždycky byla jeho, a způsob, jakým to dala najevo, byl pro ni tak typický, až ho to celého rozpálilo.
Především to byla fotka, kterou vložila na Instagram s textem My room, my view, for the next 24 hours. #noneedtoask #willnottellyouwhere #youwhoknowyouknow #indesperateneedofsomeprivacy #radiosilencefor24. Snímek, na němž člověk s trochou
S T E F A N A H N H E M 14
fantazie dokázal vytušit pozlacenou korouhev na vrcholku věže německého kostela.
Víc informací nepotřeboval, aby si domyslel, kde Coco je. #youwhoknowyouknow. A nebylo pochyb, že je v tom narážka na jeho německý původ. Samozřejmě že si toho o něm zjistila stejně tolik jako on o ní. Jestli ne ještě víc. Během let občas takové náznaky pocítil. Jednou zašla tak daleko, že si najala soukromého detektiva, který ho celý týden nespustil z očí a pronásledoval ho na každém kroku.
A že navíc dala všem ostatním smrtelníkům jasně najevo, že si během následujících čtyřiadvaceti hodin nepřeje být rušena, bylo ještě lepší. Třešničkou na dortu byl ovšem počet znaků celého jejího příspěvku včetně mezer. 141.
Přesně tolikrát totiž spolu byli během let v kontaktu. Od chvíle, kdy poprvé sebral odvahu a napsal jí, přes všechny jeho tajné návštěvy až do dnešního příspěvku, který si nemohl vyložit jinak než jako ruku napřaženou právě k němu.
„Ve studiu je s námi Erica Anderssonová z Helsingborgu, která příšerný objev pod vodou v Kodani včera ráno učinila,“ slyšel z televize. „Dobrý večer, Erico.“
„Dobrý večer.“
„Povězte nám, co se vlastně přihodilo?“
„No, plula jsem společně se svým dánským přítele Mikkelem v přístavu na kajaku.“
Vysmrkal se, naposledy si opláchl obličej, namazal se, znovu se navoněl, vyčistil si zuby a přešel z koupelny do ložnice, kde se začal oblékat, zatímco moderátorka zpovídala vysokou ženu.
„A co se stalo?“
„Čím víc jsme se vzdalovali, tím větší byly vlny. Hlavně po těch výletních lodích, co kotví v severním přístavu. Nakonec jsem se převrátila a právě v té chvíli jsem…“ Žena se odmlčela, zjevně pro ni bylo těžké o tom mluvit. „V té chvíli jsem uviděla…“
Vypnul televizi, zkontroloval, že kožené kalhoty mu padnou, jak mají, a rozhodl se rozepnout ještě jeden knoflíček na košili, na niž Coco dělala reklamu. Nakonec si zastrčil do kapsy krabičku s prstýnkem, vzal drahou kytici bílých lilií a vyšel z pokoje.
J I Z V Y P L N É B E Z N A D Ě J E 15
Musí o tři poschodí výš. Aby neriskoval, že se zadýchá a zapotí, radši by jel výtahem, ale s jeho čipovou kartou to není možné. Takže si musí vystačit se schody obloženými kobercem a jít tak pomalu, aby se mu nezrychlil tep.
I tak mu srdce, když už zbývalo jen několik posledních schodů, začínalo tlouct rychleji. Ne proto, že by se zadýchal nebo nebyl v kondici, ale protože se blížila ta chvíle. Protože už za pár minut opustí předtím a vkročí do potom. Bude to velké. Pro něho i pro Coco.
Že se dveře výtahu musely otevřít právě v okamžiku, kdy vyšel do schodů, bylo samozřejmě mrzuté, ale žádná tragédie to nebyla. Z výtahu vyšel mladý muž, tak pětadvacet let, v ošoupaných teniskách, přiléhavých džínách a mikině s kapucí. Nevypadal jako člověk, který si může dovolit kterékoli apartmá v tomto poschodí. Na druhou stranu, nějak takhle se obléká většina technologických milionářů. Jako by přes všechny svoje úspěchy radši naskočili na skateboard a vyrazili po chodníku někam do dáli.
Rozhodl se, že počká, až neznámý zmizí u sebe, a až potom sám vstoupí do chodby. Potíž byla, že místo aby se ozvalo kliknutí, jaké doprovází přiložení čipové karty ke čtečce, uslyšel muže na jedny z dveří zaklepat. Což znamenalo, že to nejspíš přece jenom žádný boháč s vlastním apartmánem není.
Vlastně to bylo úplně zbytečné. Zvlášť když mu z toho bylo tak zle. Už přece pochopil, jak se věci mají. Ale i když to tolik bolelo, nemohl si pomoct a vyšel i těch několik posledních schodů.
Díval se, jak Coco otvírá dveře a pouští muže dál. Ten pohled pálil v očích jako kyselina. Jeho Coco. Jak mu něco takového může udělat? Jeho milovaná Coco? Jak jen může?
S T E F A N A H N H E M 16
„S tanding bow pulling pose ,“ hlásila instruktorka v droboučkých bikinách na droboučkém těle. „Put the right hand in front of you, palm facing up. Grab your right foot from the inside by the ankle.“
Malin Rehnbergové lezla na nervy. Štvala ji dokonalá absence podkožního tuku na jejím těle i děsná tetování. Ale ze všeho nejvíc ji rozčilovala ta angličtina. Jsou přece ve Švédsku, konkrétně na Södermalmu, a je přesvědčená o tom, že všichni v sále jsou Švédové. Ovšem Tricia, jak se instruktorka představila, přesto trvá na své americké angličtině.
„Left arm up, shoulder to chin. Inhale and charge your upper body forward.“
Vlastně ji celá tahle bikramjógová záležitost štvala od začátku až do konce. Ty nekonečně dlouhé pozice, při kterých ji tělo bolelo v místech, o nichž do té doby neměla tušení. Horko a vlhko, z nichž se jí neustále zvedal žaludek. A navrch lepkavý slaný pot, který po ní stékal úplně všude, bez nadsázky. A na pot na všech ostatních polonahých tělech nechtěla ani pomyslet.
„Pull your leg up towards the ceiling. Bring your body forward.“
Naprosto chápala, proč má většina ostatních na sobě jen plavky, což ale v žádném případě neznamenalo, že tak hluboko klesne i ona. Rozhodně ji nepřimějí, aby tu sténala polonahá se zadkem vystrčeným ke stropu, i když se na ni všechno oblečení lepí, a nemožné cvičení je tak ještě nemožnější.
2
Nenávist je možná až příliš silné slovo, ale kdyby měla pravdivě popsat svůj vztah k bikram józe, nijak moc by se od něj vzdálit nemohla. Dnes to zkouší potřetí, poté co jedna kolegyně na policejní stanici o tomhle sebetrýznění básnila tak, že ji přesvědčila koupit zvýhodněnou permanentku rovnou na deset hodin.
Ale ve skutečnosti to všechno byla chyba jejího muže Anderse. To on ji ponoukal a přesvědčil, aby se do něčeho pustila a začala cvičit. Nikdy by jí samozřejmě neřekl nic přímo, to by neudělal. Naopak, pořád jí tvrdí, jak je krásná a s věkem čím dál krásnější.
Ale ona to na něm vidí. Vidí, co si ve skutečnosti myslí. Bez ohledu na to, jak jí odpovídá, když se ho zeptá. Jeho skutečné mínění se vždycky dá vyčíst mezi řádky, z tónu hlasu a z drobných odevzdaných povzdechů.
Myslí si o ní, že je tlustá. Bez ohledu na to, že její BMI se drží v rámci normálu. V jeho očích je na tom hůř než obézní lachtan, který když brzy něco nepodnikne, uvízne někde v písku a bude se jen divit, co se to děje.
On sám začal během minulého roku běhat – pilně, jak se dalo čekat – a zhubl o šestnáct kilo, což bylo mírně řečeno provokativní. Bylo to pro něj typické. Pro něco se rozhodne a pak to prostě udělá. Od myšlenky k činu rychlostí blesku, s nulovým pochopením pro skutečnost, že ne každému to jde tak snadno.
Co se jí týče, ať se Anders bije do prsou, jak chce, na tom, že začal být nudnější, to nic nezmění. Dřív klidně v obyčejné úterý otevřel k večeři láhev, protože ho to prostě napadlo, ale dnes na něco tak zvrhlého jako pití alkoholu uprostřed týdne ani nepomyslí, pokud nemá k oslavě dostatečně mimořádný důvod. A přitom má ve sklepě jednu z největších sbírek whisky v celé zemi.
Jestli mu dnešní večer bude připadat dost slavnostní na to, aby upustil od své mantry, že perlivá voda s citronem v pěkné skleničce je sváteční ažaž, se teprve uvidí. Přece jenom slaví deset let od svatby.
Ona sama dělá pořád jen výjimky a právě teď – když se položila na břicho a nepříjemně pocítila kebab, kterým se nacpala v době oběda – svádí těžký boj se svým vnitřním hlasem, jenž ji
S T E F A N A H N H E M 18
přesvědčuje, že tohle je naprosté šílenství a že by se měla co nejdřív zvednout, sbalit podložku a rozloučit se.
Byla však pevně rozhodnutá to nevzdat. Nehodlala v den jejich výročí přijít domů s tím, že nezvládla dokončit cvičení, a dívat se, jak Anders přikyvuje a tím svým křivým úsměvem dává najevo, že nic jiného vlastně ani neočekával. Ne, ne, tuhle radost mu dopřát nehodlá.
„On your stomach, bend your knees and grab both your feet behind you.“
Vibrování mobilu ukrytého pod ručníkem se jí po podložce rozšířilo až k břichu. Brát s sebou mobilní telefony do tělocvičny je přísně zakázáno. Ale protože nemají v šatně zamykatelné skříňky a ona všem těm potetovaným hipíkům nedůvěřuje, vzala si mobil i peněženku s sebou.
„Take a deep breath. Slowly and gently kick both your legs back and up behind you.“
Otázkou bylo, jestli vibrace cítí i ostatní. Jako třeba muž vedle ní, který se jí dotkne pokaždé, když mají roztáhnout ruce do stran. Kdyby se teď nemusel dívat do stropu, určitě by na ni vrhl pohoršený pohled.
„Look up, kick up. Keep your legs back and up.“
Za normálních okolností by mobil klidně nechala zvonit a až později by se podívala, kdo to byl. Teď měla pocit, jako by přijmout hovor byla nejdůležitější věc na světě, a nutkání pustit nohy, zvednout ručník a podívat se na displej bylo snad větší, než když chtěla přestat kouřit.
„Look up. Head up. Knees more in. Roll forward. Keep kicking up. Keep kicking. And slowly, slowly lower back down. And relax.“
Nakonec to vzdala a uviděla na displeji, že jí volal kolega Per Wigsell. Tvoří spolu tým už od loňského října a ona si ještě pořád nezvykla na to, že někdo může být takový suchar bez špetky humoru či ironie. A taky se zas tolik nevídají, protože on zůstává doma, jakmile má některé z jeho dětiček u nosu nudli.
Ale teď jí tedy volá, a k tomu v sobotu večer. A přitom po páté hodině odpoledne obyčejně nehne prstem, ani kdyby do každého
J I Z V Y P L N É B E Z N A D Ě J E 19
z mrakodrapů na náměstí Hötorget narazilo letadlo. Že si teď bude muset na odpověď chvíli počkat, jí připadalo jen jako součást jeho karmy.
A tak bez náznaku špatného svědomí displej zhasla a už se chystala přesunout do další trýznivé polohy, když se mobil znovu rozzářil a vyskočila na něm informace o tom, že obdržela hlasovou zprávu.
„Hey, you there in the pink… thing,“ zvolala instruktorka. „No cell phones during class.“
„Omlouvám se, musím jen…“ Malin spustila přehrávání zprávy a přiložila si mobil k uchu.
„Ahoj, Malin, tady Per,“ uslyšela Wigsellův hlas. „Promiň, že tě ruším, ale právě jsem mluvil s Aronssonem a prý volal někdo z hotelu Grand a – jak jsem to pochopil – je tam podezření na vraždu.“
„No, please,“ trvala na svém potetovaná vyzáblina vpředu. „I’m asking you to put it away now.“
„Vždyť to říkám, musím si tohle jen poslechnout. Zřejmě je to důležité.“
„Chtěl, abych se na to podíval a zajel tam co nejdřív,“ pokračoval Wigsellův nahraný hlas. „Problém je v tom, že musím být doma s dětmi, protože Susanna je na večeři s kamarádkami.“
Vypnula mobil a napila se vody ze své láhve.
„Thank you,“ pronesla Tricia bez náznaku úsměvu. „Okay, let’s move on to the fixed firmed pose, or the thunderbolt pose, as some still call it.“
V hotelu Grand možná došlo k vraždě. To zní jako vážná věc. Ale Inger Carlénová a Markus Höglund se toho bohužel ujmout nemůžou. Oba mají stoly už úplně zavalené, což se o ní ani o Wigsellovi říct nedá. Ale aby to na ni takhle jednoduše přehodil, to si rozhodně nechtěla jen tak nechat líbit. Zvlášť když má zrovna dneska výročí svatby, což Per moc dobře ví. Včera u oběda o tom před celým týmem mluvila. Jak vloni Anderse překvapila krásnou večeří v Gondole a pak stand-up představením a že teď doufá – i když neočekává –, že s něčím pěkně romantickým přijde její manžel.
A i kdyby výročí svatby dneska neměla, proč by se měla vzdávat cvičení – přestože přesně po tom upřímně řečeno volala každá
S T E F A N A H N H E M 20
buňka v jejím těle – jen proto, že jeho žena právě popíjí a klábosí s kamarádkami? Ne, ne, všechno má své meze.
Fajn, Per je podpantoflák, a není v tom zdaleka sám. Všude kolem sebe vidí tolik ohnutých mužských hřbetů, že povoláním budoucnosti bude nepochybně chiropraktik. Pravdou ovšem bylo, že větší bačkoru než Wigsella nezná. Když jeho žena řekne skoč, bez mrknutí oka pustí všechno ostatní z ruky, skočí pěkně snožmo a očekává další příkazy. Za poslední měsíce se to ukázalo tolikrát, že jakmile Per vstoupí do místnosti, ona sama se neubrání myšlence na Whip it kapely Devo.
„Haló? Omlouvám se,“ ozval se decentní hlas.
Malin se otočila a v pootevřených dveřích spatřila hlavu muže s jihoevropskými rysy a šedinami ve vlasech.
„We’re in the middle of a class, so you can’t come in here,“ napomenula ho potetovaná diktátorka. „Please, close the door.“
„Pardon,“ nenechal se odbýt muž v oblečení číšníka. „Chtěl jsem se jen zeptat, jestli je tu…“
„Ano, ale bohužel to bude muset počkat, dokud neskončíme. Jak jsem řekla, jsme uprostřed lekce. Takže laskavě zavřete dveře.“
Takže přece jenom mluví švédsky, ta potvůrka Tricia. A dokonce naprosto plynně. Malin by se klidně vsadila, že se ve skutečnosti jmenuje Tina Perssonová nebo nějak podobně středostavovsky, ale nejspíš se ve chvíli, kdy sjetá tančila kopulační taneček někde na pláži v Goe, rozhodla pro jméno, které je víc sexy.
„Mrzí mě to a nechci rušit, ale je to moc důležité. Musím se zeptat, jestli tady je Malin Rehnbergová,“ pokračoval muž a rozhlédl se po místnosti.
„Ano, to jsem já.“ Malin zvedla ruku a zamávala.
„Jmenuju se Josef a pracuju v restauraci Kamarina tady na rohu. Mám pro vás vzkaz od Pera Wigsella, že musíte do hotelu Grand. Snažil se vám dovolat, ale nepodařilo se mu to. Prý vám nechal hlasovou zprávu na mobilu.“
Několik vteřin nemohla uvěřit svým uším. Jak může Wigsell vědět, že je na józe? A opravdu zavolal tomuhle Řekovi jen proto, aby se s ní spojil?
J I Z V Y P L N É B E Z N A D Ě J E 21
Zničehonic to pochopila. Nebo možná už měla dost dílků do skládačky, aby spatřila celý obraz a konečně jí došlo, jak spolu všechno souvisí.
„A tenhle Per Wigsell,“ řekla a cítila, jak ji špatná nálada opouští. „Říkal, že to spěchá, anebo stihnu…“
„Spěchá, ano.“ Muž přikývl. „To říkal. Moc to spěchá. Takže bude lepší, když si pospíšíte. A já už se musím vrátit.“ Číšník zmizel ze dveří.
Malin vstala a začala stáčet svou podložku.
„Hello? Excuse me,“ zavolala na ni instruktorka. „What are you doing?“
„Exsqueeze me,“ odvětila Malin a vykročila ze dveří. „Není to zjevné?“
„Tedy, máme tu několik pravidel. Jedním z nich je, že telefony necháváme v šatně. A druhé je takové, že nikdo během hodiny neodchází ze sálu. Vy jste porušila obě…“
„Zatkněte mě,“ skočila jí Malin do řeči, načež vytáhla z kapsy členskou kartu a vyhodila ji do vzduchu. „Zbývá ještě sedm lekcí, takže kdo dřív přijde, ten dřív mele.“ Otevřela dveře a na odchodu ještě zaslechla, jak se zpocená těla za ní vrhají na podlahu.
Nedokázala si ani vybavit, kdy se naposledy cítila v tak skvělé náladě. Jako by nepříjemný pocit opouštěl její tělo zároveň s potem. A všechno jen díky tomu, že její milovaný Anders na jejich výročí připravil malé překvapení.
S T E F A N A H N H E M 22
Protentokrát si dala záležet a ulicí Götgatsbacken a dál po mostě Skeppsbron jela opravdu pomalu. Rozhodně nechtěla dorazit na místo s propocenými kruhy velikosti elpíček v podpaží. Že dal
Anders Wigsellovi instrukce, že to hoří, na tom nemohlo nic změnit.
Prostě to chce svůj čas. A Anders určitě ocení, že si kromě pomalé jízdy na kole dopřála i pořádnou sprchu, a i když se to rozhodně nesmí, z jedné z kabelek v šatně si vypůjčila drahý parfém.
A taky má na sobě letní šaty s rudými květy a volánky, i když šaty vlastně vůbec nejsou její styl. Zvlášť ne květované a s hlubokým výstřihem.
Nad tím výstřihem se vlastně ani nezamyslela, když se ráno oblékala. Dělala hlavně všechno pro to, aby Andersovi dala na srozuměnou, že dnes není tak úplně obyčejný den. Ale on se na ni snad ani nepodíval, což se o jiných mužích rozhodně říct nedalo. Od souseda, který naproti stříhal živý plot, až po dědu, který vracel láhve v supermarketu. Všichni ji svlékali očima tak, že si slíbila, že tyhle šaty si na sebe už nikdy nevezme.
Ale právě teď, když slezla z kola a zamkla ho za malou budovou občerstvení se šikmou střechou, se zdály dokonalé. Kdyby měla být úplně upřímná, cítila se v tu chvíli opravdu krásná a před tím, co ji čekalo, dokonce i docela sexy.
Bylo to skoro neskutečné, jako by se ocitla v pohádce. Překvapilo ji, že Anders věnoval energii nejenom tomu, aby přichystal překvapení, ale že se do toho navíc pořádně obul.
3
Samozřejmě to bylo díky tomu, že přijela jeho matka a vyzvedla si Loveho. Přestože obvykle měla spoustu jiných zástojů. Vždycky se našlo něco důležitějšího než hlídání jediného vnoučete. Anders vůbec nemusel do práce na schůzku, která v žádném případě nemohla počkat do pondělí, což bylo vysvětlení, které mu Malin spolkla i s navijákem, a taky na něj kvůli tomu byla v podstatě celý den naštvaná.
Nebýt toho, například by zajela do města a koupila si ty malé červené krajkové kalhotky, o kterých věděla, že by se mu líbily. Teď má na sobě místo toho ty svoje spoďáry, co nosí všechny mámy. Jistěže jsou hezké a drží všechno tam, kde mají, ale při vší kráse do hotelu Grand prostě nepatří.
Když si to uvědomila, okamžitě se zastavila, ohlédla se, aby se ujistila, že v bezprostřední blízkosti nikdo není, a než ji napadlo cokoli jiného, skopla sandály, rukama si zajela pod šaty a kalhotky si stáhla. Šlo to tak rychle, že teprve když s kalhotkami v tašce kráčela přes dlážděné prostranství přístavu a okolo ní vířil stockholmský vítr, uvědomila si, co vlastně udělala.
Ničeho podobného se nikdy neodvážila, rozhodně ne za posledních dvacet let, a úplně v duchu viděla, jak bude Anders překvapený, až tenhle její kousek odhalí. Anders, který si minulý týden uprostřed středečního sexu postěžoval, že se od ní nikdy nedočká žádného překvapení. Jako by v ní něco takového mohlo probudit kreativitu. Nemluvě o tom, že celá myšlenka středečních večerů je pravým opakem čehokoli překvapivého. Což právě asi konečně pochopil.
Přešla silnici a pokračovala k okázalému vstupu do hotelu. Byla tady několikrát, v elegantním baru Cadier, kde se člověk díky krásným křeslům, vybraným drinkům a skvělé obsluze cítí jako vyvolený. Jako by si právě ona zasloužila patřit do paralelního světa, na hony vzdáleného zácpám v metru, střevním virózám i drobečkům na podlaze v kuchyni.
A cítila to už teď. Jak ožívá s každým krokem, který ji přibližuje ke dveřím, kde příchozí vítá portýr ve fraku a s cylindrem na hlavě. Tohle bude paráda. Zvlášť když si pro začátek dají pár drinků, aby se dostali do nálady. Možná ji překvapí dokonce i šampaňským a jahodami.
S T E F A N A H N H E M 24
