Úvod k třetímu anglickému vydání 5
Předmluva k pátému anglickému vydání 50
Předmluva k šestému anglickému vydání 52
Předmluva k sedmému anglickému vydání 53
1 Hitler a jeho dvůr 65
2 Hitler v době porážky 107
3 Dvůr v době porážky 138
4 Krize a rozhodnutí 169
5 Obléhání bunkru 205
6 Et tu Brute 225
7 Hitlerova smrt 254
Epilog 287
Seznam pramenů 300
Dodatek I 305
Dodatek II 308
Poznámky k autorovi, knize a jejím českým vydáním 311
Rejstřík 327
Od doby, kdy byla tato kniha napsána, uplynulo deset let. Během nich se některé záhady z poslední války vysvětlily, jiné se prohloubily. Očití svědkové, nedosažitelní v roce 1945, se po dlouhém věznění v Rusku konečně vrátili. Vznikly další knihy a články, někdejší názory se zpochybnily nebo vyvrátily. Ale žádné nové odhalení nic nezměnilo na průběhu posledních deseti dnů Hitlerova života, jak byl zrekonstruován v roce 1945 a vyšel tiskem v roce 1947. Proto – s výjimkou triviálních oprav, k jakým dochází při každém novém vydání – nevidím žádný důvod, proč na textu knihy pro toto vydání něco měnit. Nesporně bych mohl tu a tam něco doplnit; ale protože není třeba opravit žádné podstatné omyly ani doplnit závažná opomenutí, rozhodl jsem se řídit se moudrým příkladem Piláta Pontského a říci: Napsal jsem, co jsem napsal. Usoudil jsem, že jakákoli kniha hodná dalšího vydání si může dovolit nést pečeť doby svého vzniku; a pokud se objevily nějaké nové připomínky, které podle mě stálo za to zaznamenat, stačilo je uvést v poznámkách pod čarou nebo v tomto úvodu. Zvědaví čtenáři, pokud budou chtít, poznají nové poznámky pod čarou podle vročení 1956, které jsem k nim připojil. V tomto novém úvodu se pokusím o dvě věci. Za prvé podám vyčerpávající zprávu o vyšetřování, které vedlo k vydání této knihy – zprávu v podstatě stejnou, jaká vyšla v druhém vydání z roku 1950. Za druhé shrnu důkazy, které se mezitím objevily – důkazy, které nic nemění na událostech vylíčených v této
knize, které však, domnívám se, vrhají zajímavé světlo na další souvislosti a především na ruský vztah k Hitlerovým posledním dnům. V září 1945 byly okolnosti Hitlerovy smrti nebo jeho zmizení už pět měsíců nejasné a záhadné. Šířily se nejrůznější pověsti o jeho konci nebo útěku. Některé tvrdily, že zahynul, když bojoval o Berlín, jiné, že ho důstojníci zavraždili v berlínské zoologické zahradě. Někteří lidé předpokládali, že uprchl buď letadlem nebo ponorkou, a soudilo se, že teď žije tu na nějakém v mlhách ztraceném ostrůvku Baltického moře, tu zase v porýnské skalní pevnosti, někdy ve španělském klášteře či na jihoamerickém ranči nebo mezi přátelsky nakloněnými bandity v hornaté Albánii. Rusové, kteří měli nejlepší možnost osvětlit fakta, pokud by tak chtěli učinit, raději nechávali vše nejasné: v jednu dobu prohlašovali, že je Hitler mrtev, jindy toto své prohlášení zpochybňovali, později oznámili, že našli mrtvoly Hitlera i Evy Braunové a identifikovali je podle chrupu, a ještě později obvinili Brity, že skrývají Evu Braunovou a pravděpodobně i Hitlera v britské zóně Německa. Právě v té době se vedení britských zpravodajských služeb v Německu, přesvědčené, že takováto mystifikace zbytečně vyvolává potíže, rozhodlo shromáždit veškeré dosažitelné důkazy a pokud možno zjistit pravdu. Tímto úkolem jsem byl pověřen já. V britské zóně mi byly poskytnuty veškeré možnosti; americké vedení ve Frankfurtu mi okamžitě a velkoryse nabídlo, že mi dá k dispozici všechny své materiály, dovolí mi vyslýchat své zajatce a zajistí mi spolupráci s místní kontrarozvědnou organizací CIC1* .
Do jaké míry existovaly v té době důkazy? Nejzávažnějším pramenem, z něhož vycházela zpráva o Hitlerově smrti, bylo rozhlasové
1* Autorova poznámka z r. 1995: Zmatky a spekulace vyvolané v těchto měsících „zmizením“ Hitlera podrobně zkoumal Donald M. McKale, Hitler, the Survival Myth (New York 1987).
vystoupení admirála Dönitze, který jeho smrt oznámil německému národu večer 1. května 1945. V tomto prohlášení Dönitz sdělil, že Hitler zahynul odpoledne, když bojoval v čele svých oddílů v Berlíně. Jeho sdělení se v té době považovalo za pravdivé přinejmenším z několika praktických důvodů: druhý den vyšlo v The Times oznámení Hitlerovy smrti, pan de Valera projevil soustrast německému vyslanci v Dublinu a Hitlerovo jméno (na rozdíl od jména Martina Bormanna, o jehož osudu nebylo nic známo) bylo vyškrtnuto ze seznamu válečných zločinců, kteří mají být souzeni v Norimberku. Na druhé straně ovšem nebyly důvody proč Dönitzovu sdělení uvěřit o nic závažnější než důvody pro přijetí jiných tvrzení. Dönitzovo prohlášení skutečně podpořil jistý Dr. Karl Heinz Späth ze Stuttgartu, který o své dovolené v Illertissenu v Bavorsku pod přísahou vypověděl, že on osobně ošetřoval Hitlera, když prvního května odpoledne při ruské dělostřelecké palbě utrpěl u bunkru v zoologické zahradě zranění plic, a prohlásil, že je Hitler mrtev. Ovšem jiná osoba, švýcarská žurnalistka Carmen Moryová, v Hamburku za týchž záruk pravdomluvnosti prohlásila, že jak bezpečně ví, žije Hitler s Evou Braunovou, s její sestrou Gretl a Gretliným manželem Hermannem Fegeleinem na jednom statku v Bavorsku. Carmen Moryová se nabízela, že prozkoumá tuto záležitost sama prostřednictvím rozmanitých kanálů, které má dispozici (neboť byla v německém koncentračním táboře vězněna jako špiónka a má sdostatek informačních zdrojů); varovala však britské vedení, že využít jejích služeb jakýmkoliv jiným způsobem by bylo fatální: jakmile by se ke statku přiblížil kdokoli v uniformě, všichni čtyři by neodvratně spáchali sebevraždu. Protože ani jedna z těchto dvou historií nemohla být pravdivá, bylo jasné, že pouhá tvrzení v této věci nelze považovat za důkazy.
Každý, kdo podniká vyšetřování takovéhoto typu, záhy pochopí jeden důležitý fakt: bezcennost pouhého svědectví lidí. Pro
historika je to dost pokořující, když si uvědomí, jak značná část historie byla napsána na základě tvrzení o nic spolehlivějších, než bylo prohlášení admirála Dönitze, doktora Spätha či Carmen Moryové. Pokud by podobná tvrzení byla pronesena a zaznamenána v souvislosti se spornou smrtí cara Alexandra I. roku 1825, mnoho historiků by bylo ochotno je brát vážně. V tomto případě však svědectví pronášeli současníci a bylo možné si vše ověřit.
Anglický dějepisec James Spedding řekl, že si každý historik, má-li stvrdit nějaký fakt, musí napřed položit otázku: Kdo to řekl první, a jakou měl možnost to vědět? Při takovémto přezkoumání se nakonec mnoho historických dokladů rozplyne. Když jsem se pídil po doktoru Karl Heinzovi Späthovi, vydal jsem se do Stuttgartu na adresu, kterou uvedl. Zjistil jsem, že to není soukromý dům, ale Vysoká škola technická. Jeho jméno tam nikdo neznal a nebylo uvedeno ani v žádném stuttgartském adresáři. Bylo jasné, že uvedl falešné jméno i adresu; a když bylo toto jeho prohlášení lživé, nedalo se mu věřit ani v jiných směrech, kde by jeho neznalost byla omluvitelnější. Pokud šlo o Carmen Moryovou, celá její sága se rozplynula hned po prvním kritickém posouzení: nikdy Hitlera neviděla ani nemluvila s nikým, kdo by mohl znát fakta. To, co uváděla, bylo prokazatelně nepravdivé, a argumenty, kterými dokládala své závěry, byly prokazatelně nelogické. Celé její tvrzení bylo stejně jako tvrzení doktora Spätha čirá fantazie.
Proč ti lidé učinili takováto falešná prohlášení? Motivy lidského jednání se nikdy nedají zcela spolehlivě vysvětlit, ale někdy je lze uhodnout. Když byla Carmen Moryová v koncentračním táboře, stala se agentkou gestapa a vybírala pro ně mezi svými spoluvězeňkyněmi oběti k zavraždění nebo k experimentům. Její spoluvězeňkyně to věděly, a když se tábora zmocnili Spojenci a osvobodili je, bylo už jen otázkou času, kdy bude Carmen Moryová obžalována ze svých zločinů. Patrně si představovala, že když si vymyslí historku
a bude sama pověřena jejím prošetřením, podaří se jí jak oddálit svůj postih, tak získat u Britů oporu. Pokud si to myslela, uvažovala špatně: o pomoc požádána nebyla, krátce nato ji vojenský tribunál odsoudil k smrti a popravě předešla sebevraždou.
Motivy doktora Spátha, jak se zdá, byly méně racionální. Zdroj jeho historky je jasný. Je to jen Dönitzovo rozhlasové oznámení rozšířené o podrobnější okolnosti a osobní roli vypravěče. Dönitz řekl, že Hitler byl zabit prvního května odpoledne, když bojoval v čele svých oddílů; doktor Späth přejal a přikrášlil toto minimum uvedených faktů, dodal jim místní zabarvení a detaily a jako ústřední postavu uvedl sebe sama. Jeho motiv pravděpodobně nebyl racionální, ale psychologický: ješitnost, která vypravěče často nutí, aby do opakovaných anekdot uváděli vlastní osobu, nebo která dovedla George IV. k přesvědčení, že osobně vedl oddíl jízdy v bitvě u Waterloo.
Neboť vytvářet mýty je pro lidský rod (a pro Němce možná obzvlášť) mnohem příznačnější než mluvit pravdu; a oprávněnost tohoto tvrzení se mi od doby, kdy jsem ji za těchto okolností pochopil, mnohokrát prokázala. Ještě v prosinci 1947 vypovídal ve Varšavě německý letec Baumgart, že 28. dubna 1945 přepravil Hitlera a Evu Braunovou do Dánska. Byl to čirý výmysl. K mým prvním krokům při vyšetřování patřilo to, že jsem pátral po Hitlerových dvou pilotech, obergruppenführerovi SS Hansi Baurovi a standartenführerovi SS Beetzovi, a zjistil jsem, že oba opustili bunkr společně s Bormannem v noci 1. května. Beetz byl naposledy spatřen na Weidendammer Brücke a jeho žena i přátelé o něm od té doby neslyšeli. Baura zajali Rusové a jeho žena mi ukázala jeho zprávu z Polska, která jí byla předána v Bavorsku v říjnu 1945. Kromě toho máme Hitlerův vlastnoruční podpis na jeho poslední vůli a na oddacím listě, vydaném
„v Berlíně 29. dubna“, tedy den poté, co Baumgart tvrdil, že ho přepravil do Dánska. Ovšem rozum je proti posedlé lásce k fantaziím
bezmocný, a třebaže byl Baumgart potom umístěn v psychiatrické léčebně v Polsku, lidé, kteří mu chtějí věřit, mu nepochybně budou věřit i nadále.
Všechny legendy ovšem nejsou pouhý výmysl; lidská invence je různě odstupňovaná a základem některých mýtů je fakt nebo aspoň přání, aby tomu tak bylo. Platí to i o legendě, kterou po svém zatčení ve Švédsku šířil Schellenberg a jíž se důvěřivci lačně chopili. Schellenberg prohlašoval, že Hitlera otrávil Himmler. Ale odkud to věděl? Schellenberg se s Hitlerem od roku 1942 nesetkal.2 Jediným důkazem bylo jeho vlastní přání: chtěl věřit, že se Himmler řídil jeho radou, a důmyslnou a selektivní desinterpretací Himmlerových poznámek se mu podařilo sama sebe přesvědčit, že to udělal. Stačilo položit Schellenbergovi několik otázek, vyslechnout Himmlerův doprovod, přihlédnout k soudobým zprávám hraběte Bernadotta, a Schellenbergova legenda se zcela rozplynula, stejně jako předtím tvrzení Spätha a Moryové.
Tak se dokazování Hitlerova osudu omezilo na prověření Dönitzova oznámení. Ale jakou měl Dönitz možnost znát fakta? Vědělo se, že opustil Berlín 21. dubna a od té doby Hitlera neviděl. Svůj rozhlasový projev vysílal z Plönu, 230 kilometrů od místa události, kterou údajně líčil. Jak se to tedy dozvěděl? Najít odpověď na tuto otázku bylo snadné. Když byla pozatýkána takzvaná „flensburská vláda“, byly také zabaveny veškeré její listiny, mezi jiným i řádka telegramů, jež putovaly mezi Dönitzovým a Hitlerovým hlavním stanem. Poslední z nich byl telegram, který Dönitzovi 1, května poslal Goebbels.3 Tento telegram Dönitzovi sděloval, že Hitler zemřel „včera“ – tj. 30. dubna – „v 15.30“. Žádný jiný důkaz Dönitz neměl,
2 To řekl při výslechu roku 1945. V knize Mémoirs vzpomíná na pozdější setkání s Hitlerem.
3 Text tohoto telegramu je uveden na str. 269.
neboť nikdo z těch, kdo byli v posledních chvílích u Hitlera, se k němu nemohl připojit: poslední očití svědkové z bunkru, kteří se k němu dostali, byli rytíř von Greim a Hanna Reitschová, kteří odtamtud odešli přibližně o dva dny dříve. Jeho výrok, že Hitler zahynul v čele svých oddílů, byl čirý výmysl, a prohlášení, že zemřel 1. května, nesouhlasilo s jediným důkazem, který měl k dispozici a v němž se jasně pravilo, že zemřel 30. dubna. Tak se i Dönitz připojil ke Späthovi a Moryové a k novinářům plným obrazotvornosti jako bezcenný a odmítnutý svědek. Jediným důkazem o Hitlerově smrti byl telegram podepsaný Goebbelsem, který nemohl být podroben křížovému výslechu, protože byl mrtev, a jehož tělo na rozdíl od Hitlerova těla Rusové našli.
Existoval však ještě jeden možný zdroj důkazů. Maršál Žukov, ruský velící generál, 9. června oznámil tisku, že před svou smrtí či zmizením se Hitler oženil s Evou Braunovou. Tento překvapující fakt (neboť o Evě Braunové se do té doby skoro nic neproslechlo ani v Německu) byl zjištěn, pravil Žukov, v denících pobočníků, které Rusové našli v bunkru. Tyto deníky, pokud existovaly, by nesporně byly důležitým zdrojem informací, a proto jsem se rozhodl požádat Rusy, aby mi je zpřístupnili; ale napřed jsem chtěl shromáždit všechny doklady dostupné v oblastech pod britskou a americkou kontrolou a použít jich, abych od Rusů vymámil jak tyto deníky, tak jakékoli další doklady, které se u nich případně ještě objeví. Neboť jestliže nikdo z těch, kdo nám nabídli informace, neobstál při výslechu, jemuž byl podroben, musí existovat ještě lidé, kteří skutečně byli v takovém postavení, že mohli sledovat události v Hitlerově bunkru, než se ho zmocnili Rusové.
Jistá fakta se dala prokázat s jistotou. Zajatci Spojenců bylo několik mužů, kteří se vyskytovali v Hitlerově blízkosti přibližně až do 22. dubna – včetně Dönitze, Keitela, Jodla, Speera a několika méně významných postav –, takže nic do té doby nebylo zahaleno
tajemstvím. Ale 22. dubna svolal Hitler proslulou štábní poradu, na níž mu konečně povolily nervy: svému štábu rozkázal odejít a prohlásil, že on sám zůstane v Berlíně. Právě dny mezi 22. dubnem a ruským obsazením kancléřství v květnu byly tím neosvětleným obdobím, k němuž se nevyskytovali žádní svědkové. Otázka zněla: Kteří lidé to jsou? A mým úkolem bylo je najít.
Ani taková otázka, ani podobný úkol nejsou doopravdy obtížné. U Hitlera zůstali prostě ti pracovníci jeho svity, kteří u něho byli do 22. dubna a v tento den neodešli: generálové a politikové, civilní zaměstnanci a pobočníci, sekretářky, stráže a vojáci. Nebylo nijak těžké vypracovat seznam těch, kdo běžně pracovali v Hitlerových službách v kancléřství; jen bylo zapotřebí vyhledat ty, kteří odešli 22. dubna a kteří byli většinou zajati ve Flensburgu nebo v Berchtesgadenu, a jejich křížovým výslechem zjistit, kdo všechno po jejich odchodu v Berlíně ještě zůstal. Bylo zapotřebí vyhledat příslušníky všech vrstev – neboť strážní a sekretářky mohli být právě tak dobrými svědky jako politikové a generálové. Začal jsem tedy zjišťovat místo pobytu co největšího počtu těchto uprchlíků, ať už jakéhokoli postavení, držených v zajetí Spojenců. Úspěch se dostavil záhy. Politiky a generály reprezentovali zajatci z Flensburgu – Keitel, Jodl, Dönitz a Speer. Dvě Hitlerovy sekretářky, které 22. dubna odešly, slečna Wolfová a slečna Schröderová, byly objeveny v Berchtesgadenu. Hitlerova osobní stráž nesla označení Reichssicherheitsdienst, Dienststelle 1 (říšská bezpečnostní služba, služebna 1); přibližně polovina jejích členů byla 22. dubna evakuována do Berchtesgadenu a tam zajata. Mohl jsem je vyslýchat v jejich táborech v Ludwigsburgu a v Garmisch-Partenkirchenu. Hitlerova stráž SS, takzvané Führerbegleitkommando (vůdcův doprovodný oddíl), zůstalo v Berlíně, ale jeden jeho důstojník, hauptsturmführer SS Bornholdt, odešel se zvláštním posláním 24. dubna a už se nevrátil: záhy byl Spojenci zajat a mohl jsem se
ho na jeho druhy vyptat v Neumünsteru. Tak byli nalezeni členové všech společenských vrstev reprezentujících Hitlerův bunkr, kteří odešli kolem 22. dubna; ti pak při křížových výsleších dokázali jmenovat své druhy, kteří po jejich odchodu v Berlíně zůstali. Podle jejich odpovědí se dal sestavit kompletní seznam všech mužů i žen nejrůznějšího postavení, kteří po velkém exodu 22. dubna v Berlíně zůstali. A ti, pokud se podaří je najít, měli podat o nejasném období svědectví.
Jak je najít? I tento problém byl méně obtížný, než by se zdálo. Všichni byli vedeni jako „pohřešovaní“; ve skutečnosti ovšem lidé nezmizí a nevypaří se, ani v době katastrofy. Bud zahynou, nebo zůstanou naživu; žádná třetí možnost neexistuje. Slovo „pohřešovaní“ se vztahuje k evidenci, nikoli k nim osobně. Pokud jsou mrtvi, jako svědkové cenu nemají; pokud žijí, jsou buď v zajetí, nebo na svobodě. Pokud jsou v zajetí, dají se najít v zajateckých táborech – aspoň pokud jsou v zajetí západních mocností; pokud jsou na svobodě, je třeba je hledat v oblastech jejich domovů, kde jim přátelé a znalost místa umožní přežít, kde je však jejich nepřátelé (a v Německu bývá zášť silná) také mohou zradit. Když jsem tedy sbíral jména případných svědků, snažil jsem se také získat veškeré dosažitelné informace o jejich domovech, a pokud se jejich jména nenacházela v registrech spojeneckých zajateckých táborů, pátralo se po nich a mnohdy byli nalezeni doma. Tímto způsobem bylo do 1. listopadu, kdy jsem měl podat zprávu o svých závěrech, zjištěno místo pobytu sedmi svědků onoho nejasného období, lidí z různých, na sobě nezávislých skupin, kteří byli vyslechnuti, a přitom se nalezl a soustředil další důležitý materiál. Prvním z oněch sedmi svědků byl Hermann Karnau, policista z tajné stráže, který byl uvězněn v Nienburgu a kterého vyslýchali kanadští a britští pověřenci, ještě než jsem ho podrobil křížovému výslechu já; dále pak Erich Mansfeld a Hilco Poppen, dva další policisté, zadržení
v Brémách a Fallingsbostelu; slečna Else Krügerová, Bormannova sekretářka, zadržená v Plönu ve Šlesvicku-Holštýnsku a vyslechnutá mnou; Erich Kempka, Hitlerův dopravní důstojník, dopadený v Berchtesgadenu a vyslýchaný americkými důstojníky i mnou v Moosburgu; Hanna Reitschová, zkušební pilotka, zadržená v Rakousku a vyslýchaná americkými důstojníky; a baronesa von Varo, občasná návštěvnice Hitlerova bunkru, kterou v Berlíně objevil jeden britský žurnalista a kterou jsem vyhledal a vyslechl sám v domě její matky v Bückeburgu. Další důležité informace obsahoval deník generála Kollera,4 který později vyšel, deník hraběte Schwerina von Krosigka, získaný při zadržení jeho autora ve Flensburgu, a listiny admirála Dönitze a jeho „vlády“. Moji zprávu, založenou na informacích z těchto zdrojů, předal oddíl zpravodajství v Berlíně britské vládě a čtyřstrannému výboru zpravodajských služeb v Berlíně. Na konci zprávy jsem naznačil jisté další zdroje informací, které by ještě mohly být dostupné: zvláště jsem uvedl, že Hitlerův pilot Hans Baur a velitel tajné stráže (příslušné služebny říšské bezp. služby) brigadeführer Rattenhuber, který nařídil spálení Hitlerova těla, byli podle oficiálního ruského komuniké zajati Rusy, a že současně s nimi mohli být zajati i další důležití svědkové; a požádal jsem o přístup k deníkům zajatých pobočníků, které uvedl maršál Žukov jako doklad sňatku Hitlera s Evou Braunovou. Rusové vzali mou žádost na vědomí, ale nikdy na ni nereagovali.
V téže době byla zkrácená verze mé zprávy předána tisku.5 V období mezi zveřejněním zprávy 1. listopadu 1945 a napsáním mé knihy v létě 1946 se doklady o posledních Hitlerových dnech značně rozšířily, ale protože s výjimkou dvou nevýznamných detailů
4 Karl Koller, Der letzte Monat (Mannheim, 1949).
5 Text této tiskové zprávy uvádí William L. Shirer v knize End of a Berlin Diary (New York, 1947). Je uveden v britských a amerických novinách z 2. 11. 1945.
nebylo na závěrech co měnit6, odpovím na některé otázky či kritické výhrady, které se objevily v době jejího předložení.
Neboť zpráva z listopadu 1945, to je třeba přiznat, se nesetkala všude se stejným uznáním, a to nikoli proto, že by měla nějaké logické nedostatky nebo nebyla dost jasná a docházelo by tím ke zkreslení. Během léta a podzimu 1945 se mnoho nápaditých žurnalistů energicky a s nadšením pídilo po Hitlerových fantomech a ke krásným jezerům na hranicích Švýcarska, do romantických tyrolských Alp a příjemných oblastí horního Rakouska často přijížděli zaujatí pátrači, jimž až příliš úzkostlivé svědomí nedovolovalo opomenout ani ten nejnepravděpodobnější záchytný bod. V průběhu těchto průzkumů bylo předloženo k úvaze mnoho poutavých teorií; když se přiblížila zima a osobní výpravy přestaly být tak lákavé, veřejné mínění začalo připouštět, že Hitler skutečně zůstal v Berlíně, a záhada jeho osudu se stala otázkou, jež se dala nejlépe řešit nikoli namáhavým cestováním v pošmourné roční době, nýbrž duchaplným meditováním v dobře vytopených hospůdkách. Proto považovali mnozí moji zprávu, v níž se konstatovalo, že Hitler zemřel 30. dubna v Berlíně, jak uvedl Goebbels, a že veškeré odlišné výklady jeho zmizení jsou „v rozporu s naprosto spolehlivými důkazy a o žádný důkaz se neopírají“, za nepřijatelnou. Kritikové v podstatě nepopírali předložené důkazy, ale zastávali názor, že pořád ještě není čas činit tak definitivní závěry; soudili, že tělo, které bylo spáleno, nebylo tělo Hitlera, ale nějakého „dvojníka“, přivedeného na poslední chvíli, a připomínali postoj, ne-li přímo slova,
6 Ve zprávě z 1. listopadu 1945 jsem vzhledem k nedostatku přímých důkazů soudil, že se svatba konala večer 29. dubna. Pozdější svědectví ukázala, že se konala 29. dubna v časných ranních hodinách. Ve zprávě jsem také akceptoval Gebhardtovo tvrzení, že navštívil bunkr „někdy 23. nebo 24. dubna“. Pozdější doklady mě přesvědčily, že to nemůže být pravda, a pak se při křížovém výslechu Gebhardta ukázalo, že byl v bunkru 22. dubna, jak je uvedeno v knize.
která při podobné příležitosti pronesl profesor Hanky: „I když třeba devět desetin znaků a rozměrů souhlasí, pokud jediná desetina neodpovídá, nemohli bychom se považovat za lidi, kdybychom neodmítli těch devět desetin a netrvali výlučně na té desáté.“ Nebo hájili názor, že svědkové, na jejichž svědectvích je zpráva založena, byli všichni pečlivě předem instruováni, že jejich výpovědi jsou promyšleně připravená krycí historka a měly by se vůbec odmítnout a že u takovéto zdárné rekonstrukce při naprostém nedostatku důkazů zbývá ještě dost prostoru pro rozvíjení jakékoli teorie, která by připadala jejímu autorovi lákavá.
Tuto domněnku lze podle mého názoru snadno vyvrátit. Je jenom třeba přihlédnout k jejím logickým důsledkům. Když se půltuctu nebo tuctu lidí řekne, že mají při výslechu vypovídat jednu a tutéž historii, dá se předpokládat (pokud mají spolehlivou paměť a jsou loajální), že tak učiní, i když okolnosti v době jejího nacvičování (dělostřelecká palba a bitva) poněkud rozptylovaly pozornost a okolnosti výslechů (vypovídali odloučeni od ostatních a o půl roku později) byly poněkud obtížné. Ale i za ideálních podmínek se svědkové, kteří se budou zpočátku dopodrobna shodovat, nevyhnutelně začnou rozcházet, jakmile se jich vyšetřovatel začne vyptávat na podružné záležitosti a oni nebudou moci založit své odpovědi na společně připraveném textu, ale jen na vlastní představivosti. Naopak zase pokud svědkové vypovídají co možná pravdivě o události, při které skutečně byli, budou se jejich odpovědi vyvíjet přesně opačným směrem. Zpočátku se budou lišit, protože každý z nich měl jiné předpoklady událost pozorovat a vnímat; ovšem jakmile se při vyptávání vydělí tyto rozdílné předpoklady, ukáže se, že výpovědi spolu v podstatě souhlasí. Tato fakta každý vyšetřovatel záhy dobře pozná, a když je bere na vědomí, často odhalí, zda byla historka předem domluvená nebo ne. Právě proto jsem přesvědčen, že různí svědkové, jichž jsem se ať už přímo nebo