9788024296845

HUGH MCCUTCHEON S PŘEDMLUVOU OD THADA LEVINEA

CHOVÁNÍ

ŠAMPIONŮ

JAK VE SPORTU DOSÁHNOUT SOUTĚŽNÍ VÝJIMEČNOSTI

HUGH McCUTCHEON se narodil a vyrostl na Novém Zélandu. Proslavil se především jako hlavní trenér americké volejbalové reprezentace. Mužům se pod jeho vedením podařilo vyhrát zlatou medaili na OH v Pekingu v roce 2008, jeho svěřenkyně získaly o čtyři roky později na OH v Londýně stříbro. Hugh je jedním z pouhých tří trenérů, kteří na olympijských hrách dovedli k medailím muže i ženy, a v roce 2018 byl uveden do mezinárodní volejbalové Síně slávy. V současné době trénuje ženy na Minnesotské univerzitě.

Autor fotografie: Mezinárodní volejbalová federace

PŘEDMLUVA

Jedno z našich prvních setkání s Hughem se odehrálo bok po boku na tribuně, oba ponořeni do hluboké diskuse o podívané, která se před námi odehrávala. Sledovali jsme své syny, jak dávají celé srdce do napínavého basketbalového zápasu pro děti do devíti let. Hughovy vynikající trenérské reputace jsem si byl dobře vědom, a tak jsem se předem obrnil pro případ technické konverzace o správné implementaci zónové obrany jedna–tři–jedna. Hugh mě ale místo toho provedl mistrnou lekcí o tom, jak sport, a obzvlášť dětem, poskytuje neocenitelné služby k vylepšování jejich dovedností kontroly emocí a jak tyto dovednosti slouží jako skvělá základna nejen pro sportovní, ale i pro akademické, profesní a rodinné úspěchy.

Když rozhodčí zapískal faul, postižený hráč to vnímal jako nespravedlnost. Prudce práskl míčem o zem a slzy mu nekontrolovatelně stékaly po tváři. Zatímco do poloviny zaplněné hlediště mělo tendenci se od dítěte, topícího se v mukách nezralosti, distancovat, Hugh ne. Energicky se rozhovořil o úžasné příležitosti, kterou tento okamžik emočního protivenství pro formování tohoto chlapce nabízí, a to nejen jako sportovce, ale především jako mladého muže. Hugh se dokázal dívat až za onen zběsilý výbuch emocí a identifikoval ho jako příležitost k autentickému růstu.

Měl jsem to štěstí, že jsem Hugha slyšel, když se dělil o svou moudrost jak na profesionální úrovni v roli oceňovaného konzultanta týmu Minnesota Twins, tak i v roli řečníka na TEDu a samozřejmě i ve společnosti coby drahý přítel. Hugh mi pomohl, abych se formoval jako trenér, otec, manžel, kolega i lídr v extrémně konkurenční branži pro-

fesionálního sportu. Hughova výuka hranice sportu překračuje a brilantně se uplatňuje i při výchově dětí a v byznysu. Kniha Vzorce chování šampionů, i když je ukotvena ve sportu, vybavuje čtenáře nástroji, které jim pomáhají ve všech oblastech života nejen přežít, ale i uspět.

Hughova kariéra je nedílně spjata se soutěžní výjimečností na profesionální, vysokoškolské i olympijské úrovni, ale právě on sám by byl prvním, kdo by ostatní nabádal, ať úspěch na hřišti nespojují jen s jeho úspěchem jako kouče. Naopak, ve Vzorcích chování šampionů Hugh nabízí osvícený pohled na sport jako prostředek k rozvoji dovedností sportovců ke zlepšování celé společnosti. Hughovo umění rozvíjet nejen sportovce, ale především dynamické lidi, je jeho superschopností.

Na základě desítek let trenérských zkušeností a úspěchů Hugh vypiloval to, co popisuje jako tři pilíře rozvoje: fyzický, duševní a sociální. Většina koučů se zaměřuje (a někdy dokonce výhradně) na fyzický talent, protože se soustředí na výhry a porážky – na domnělý ultimátní výsledek jakékoli soutěže. Hugh ale věří, že pokud si jako trenéři ceníte onoho procesu, musíte se kromě fyzické stránky věnovat i rozvoji duševních a sociálních dovedností. Vědecký výzkum dokazuje, že fyzická dovednost není pouze vrozená, ale dá se rozvíjet prostřednictvím efektivních tréninkových metod. Duševní dovednosti zahrnují vše od koncentrace a rozhodování až po kontrolu emocí. Sociální dovednosti se týkají toho, že hráč staví tým nad sebe samotného, a také ochoty investovat do rozvoje svých spoluhráčů a sdílet jejich výzvy. Hráč kalibru šampiona spojuje vypilované fyzické dovednosti s vynikající psychickou odolností a neutuchající sociální uvědomělostí, aby pozvedl vlastní výkon a zároveň s ním výkony svých spoluhráčů. Kouč-šampion poskytuje hráčům nadstandardní zdroje a také bezpečné prostředí, bohaté na soutěžní příležitosti, díky nimž se mohou tyto vzorce chování šampionů zlepšovat.

Hugh buduje základní stavební kameny koučování budoucích šampionů, jako jsou zvýšená uvědomělost a schopnost být učitelem, koučem a mentorem. Ti, kteří se soustředí pouze na trenérské dovednosti, mohou selhat, budou-li muset svěřencům poskytovat zdroje pro růst, rozvoj a dosažení výjimečnosti. Díky tréninku v herním prostředí může efektivní učení vylepšit schopnost sportovce vypilovat svůj talent a zá-

roveň zpevnit kontrolu emocí. Mimořádní kouči maximalizují potenciál svých sportovců uspět na nejvyšší úrovni. Výjimeční mentoři vytvářejí bezpečné, důvěryhodné prostředí a mají jedinečnou schopnost propojit se s myslí a srdcem svých sportovců.

Hugh dovedně využívá sport k vytvoření ověřeného paradigmatu fyzického, duševního a sociálního rozvoje. Nezáleží na tom, zda jsou čtenáři této knihy sportovci, kteří chtějí mít prospěch z Hughovy po dekády budované trenérské moudrosti, zda jsou to kouči, zda jsou to lídři z byznysu, snažící se vylepšit své učitelské, trenérské či mentorské dovednosti, anebo zda to jsou rodiče, kteří chtějí svým dětem poskytnout nástroje, aby se mohly stát nejlepší verzí sebe samých. K tomu všemu poskytují Vzorce chování šampionů dokonalý návod.

Thad Levine viceprezident a generální manažer týmu Minnesota Twins

Hledání výjimečnosti

V roce 1985 jsem začal hrát soutěžně volejbal, ale ve zralém věku patnácti let jsem byl relativně opozdilcem.

Stalo se tak kvůli mému basketbalovému trenérovi. Rozcvičovali jsme se na zápas a já se rozhodl, že se pokusím zasmečovat. Rozhodně to nemělo být nějaké tvrdé zaražení míče do koše, ale pokud by všechno vyšlo ideálně, možná bych dokázal oběma rukama překulit míč přes obroučku (udržet míč v jedné dlani jsem tehdy nedokázal). A skutečně se mi to k překvapení všech – včetně mě samotného – podařilo. Povzbuzen úspěchem jsem se rozhodl to při další možnosti zkusit znovu, odhodlán dát do toho opravdu všechno. Dokázal jsem zasmečovat znovu, jen tak tak, ale ona energie navíc mě vyvedla z rovnováhy, a tak jsem se obroučky pevně chytil, abych se nezhoupl příliš dopředu a nespadl na záda. Bezpečně jsem dopadl na nohy a vrátil se zpět na konec řady.

Můj kouč nebyl ani trochu nadšený. Evidentně jsem se „předváděl“ –houpání na obroučce – a to tady nemělo místo! Samotné zasmečování mi žádný prospěch nepřineslo a odměnou za mé úsilí byla naopak hrozba, že budu muset koupit novou obroučku, protože by ji mých pětašedesát kilogramů živé váhy mohlo evidentně ohnout! V domácnosti McCutcheonových netekly peníze zrovna proudem, zaplatit 100 dolarů za novou obroučku nepřicházelo v úvahu. Takže jsem se omluvil a snažil se ho přesvědčit o nevinnosti svých úmyslů, ale odpovědí byly jen pochybovačné pohledy a hrozba účtenky, která se objeví u nás doma.

Bylo to zklamání. Basketbal jsem měl rád, ale pokud to má být s koučem takhle, tak raději půjdu a zkusím něco jiného. Kluci ve volejbalovém týmu se zdáli být fajn a koučem byl můj učitel fyziky, který také vypadal v pohodě. Takže jsem přišel na trénink to zkusit, dostal jsem se do týmu, a tak to všechno začalo.

Nový Zéland rozhodně není volejbalovou velmocí. Je to domov All Blacks a naším sportem je ragby. Máme také Pohár Ameriky v jachtingu, sporty Commonwealthu, jako jsou kriket a netball, máme basketbal (Steven Adams!), fotbal, bungee jumping, zorbing, hobity... a pak někde dál dole na seznamu je volejbal.

V roce 1988 jsem seděl doma na svém gauči v Christchurchi a sledoval kanál číslo jedna (ze dvou televizních kanálů, které tehdy vysílaly). Na programu bylo finále mužského volejbalu z letních olympijských her v Soulu. Pozoroval jsem, jak mužský reprezentační tým Spojených států porazil ve čtyřech setech Rusko a získal zlatou medaili. Pamatuju si, jak mi to všechno připadalo úžasné: olympiáda, olympijský volejbal a zisk zlaté medaile. Vůbec by mě nenapadlo, že o dvacet let později budu koučem Spojených států já a že dovedu tým ke stejnému výsledku – vzhledem k mým skromným volejbalovým začátkům to byl nepravděpodobný zvrat událostí.

V roce 1990 jsem přijel hrát volejbal do Ameriky. Zrekrutovala mě Brigham Young University, kde jsem jako hráč a kouč postupně získal tři různé tituly: bakalářský titul v tělesné výchově se zaměřením na trénování, magisterský titul v oboru fyziologie cvičení s vedlejším oborem statistika a také MBA.

Na BYU jsem hrál tři roky (předtím jsem už strávil dva roky na University of Canterbury v Christchurchi na Novém Zélandu, a pokud jsou studenti zapsáni na řádné denní studium, poskytuje jim NCAA pět let na zkompletování čtyř soutěžních sezon). Přechod byl náročný, a ještě ho ztěžovala skutečnost, že náš tým nebyl příliš dobrý. V první sezoně jsme dosáhli bilance pouhých dvou výher a 27 porážek. Postupně jsme se zlepšili a já jsem po absolvování bakalářského studia hrál profesionálně několik let ve Finsku a poté v Japonsku. I když jsem si hraní volejbalu užíval, věděl jsem, že mě dlouhodobě finančně nezajistí, takže jsem po sezoně s týmem Zojirushi Tuff-Boyz v Osace s hraním skončil a vrátil se na

BYU, abych zahájil svůj první postgraduální studijní program. Měl jsem v úmyslu později pokračovat v doktorském studiu. Také jsem začal trénovat jako asistent kouče mužského týmu BYU, což byl původně prostředek k dosažení mého akademického cíle, ale brzy jsem si uvědomil, že trenérská dráha bude pro mě lepší než akademická, tedy než MBA. Být trenérem může být hodně nevyzpytatelné, takže jsem si myslel, že „reálná“ kvalifikace bude lepším plánem B než cvičební věda a statistika. Během mého koučování na BYU jsme získali dva národní tituly NCAA v letech 1999 a 2001. Od oné bilance 2/27 jsme ušli opravdu dlouhou cestu.

Během dvou letních období v roce 1999 a v roce 2000 jsem působil jako hlavní kouč mládežnického reprezentačního týmu Spojených států. V roce 2001 jsem dostal nabídku, abych pomohl trénovat mužský tým Spojených států v Colorado Springs, což jsem přijal. V následujících dvou letech jsem pak během zimy trénoval profesionální tým v Evropě (HotVolleys ve Vídni) a v létě asistoval u mužského týmu USA. V roce 2003 jsem se stal na plný úvazek asistentem kouče mužského reprezentačního týmu Spojených států a o rok později jsme skončili na čtvrtém místě na letních olympijských hrách v Athénách. Velmi dobré, i když srdcervoucí umístění.

Po Athénách mě povzbudili k tomu, abych se ucházel o pozici hlavního kouče mužského týmu Spojených států, což jsem udělal – ale ne bez mnoha pečlivých úvah a sebezkoumání. Měl jsem to štěstí, že jsem onu pozici získal, a nakonec jsme vyhráli olympijské hry v Pekingu roku 2008. Poté co jsme s mužským týmem Spojených států dosáhli všeho, co jsme si stanovili, požádal jsem organizaci USA Volleyball, aby zvážila možnost, že bych koučoval ženský reprezentační tým v olympijském cyklu 2012. Chtěl jsem změnu, protože mi idea trénovat ženský tým Spojených států podobným stylem jako muže (kteří získali už tři zlaté olympijské medaile, zatímco ženy se do té doby na vrchol nedostaly) připadala jako zajímavá výzva. Výbor tuto změnu podpořil a my jsme prožili skvělou jízdu. Před olympijskými hrami jsme byli na prvním místě světového žebříčku a nakonec jsme v Londýně získali stříbrné medaile. USA Volleyball jsem se po hrách v roce 2012 rozhodl opustit a začal jsem trénovat ženský volejbal na Minnesotské univerzitě. Důvod

byl tentokrát pro změnu osobní. S manželkou jsme založili rodinu a v době, kdy olympiáda v Londýně končila, jsme měli dvě děti ve věku dva a půl roku a šest měsíců. Mým cílem vždy bylo být nejlepším otcem, ne nejlepším koučem, a působit v mezinárodním volejbale je náročné. Požadavky na cestování byly mimořádné, takže se zdálo, že pozice kouče univerzitního týmu nám umožní větší životní rovnováhu a přinese více času stráveného s rodinou. Koneckonců, zvládnout třídenní cestu do Indiany je určitě snadnější než třicetidenní turné po Asii. Během mého působení v Minnesotě jsme dosáhli solidních úspěchů. Třikrát jsme se dostali do Final Four a dvakrát jsme vyhráli konferenci Big Ten. V roce 2018 jsem byl také uveden do Mezinárodní volejbalové síně slávy. Byla to rušná a úspěšná cesta.

Když jsem byl v roli hráče, volejbal se mi zapsal do srdce. Dostal jsem se k této hře později než většina ostatních, a možná i proto jsem cítil opravdovou potřebu se zlepšovat a skutečnou touhu uspět. Musel jsem pracovat a učit se víc než moji vrstevníci, ale nevěděl jsem, jak přesně na to. Naštěstí jsem mohl přijet do Spojených států a hrát pod vedením volejbalového kouče a bývalého profesora motorického učení Dr. Carla McGowna, který mi pomohl se tuto hru opravdu naučit a ukázal mi efektivní metody tréninku.

Když jsem byl v roli kouče, volejbal se mi dostal do hlavy. Celé to bylo jako zdánlivě nekonečná skládanka s neustále se měnícími kousky. Trénoval jsem s Carlem během postgraduálního studia, a když jsem pak byl koučem reprezentačních týmů, požádal jsem o pomoc doktora Kena Ravizzu, průkopníka v oblasti sportovní psychologie, jehož poznatky o mentální hře byly revoluční. Měl jsem také čest být v kontaktu s doktorem Andersem Ericssonem, nejvýznamnějším světovým výzkumníkem v oblasti cíleného tréninku a expertízy.

Čas strávený s těmito velikány při jejich práci, spolu s mými vlastními unikátními zkušenostmi a vlivem mnoha dalších lidí, s kterými jsem měl tu čest během své kariéry pracovat, mi pomohly zformulovat komplexnější přístup k soutěžní výjimečnosti. Tento proces byl podnícen konzistentní úrovní soutěžních úspěchů, kterých jsme byli schopni během 26 let trénování mužských i ženských týmů na vysokoškolské, profesionální a mezinárodní úrovni dosáhnout.

Protože aplikace těchto principů a metod na různé skupiny lidí fungovala při mé vlastní honbě za soutěžní výjimečností, jsem si jistý, že může fungovat i pro vás. Ať už jste sportovcem, koučem, anebo někým, kdo doufá v lepší porozumění procesu dosažení soutěžní výjimečnosti, jsem si jist, že se na těchto stránkách dozvíte věci, které vám pomohou vaše cíle naplnit.

PŘEDSTAVENÍ:

Co jsou to vzorce chování šampionů?

Cílem této knihy je pomoci lidem. Konkrétně lidem, kteří chtějí dosáhnout významných výsledků ve sportu, přičemž významných v tomto případě znamená, že cílem je výsledek, který bude vyžadovat práci a změnu. Něco nad rámec jejich současných schopností.

Je to praktický průvodce k dosažení cílů. Mluvíme tu o principech a metodách, které vedly k efektivnímu učení a konzistentnímu soutěžnímu úspěchu. Částečně se odvoláváme na výzkum, ale důležitější je, že diskutujeme o tom, jak se tento výzkum aplikuje, a vysvětlujeme, proč byste ho aplikovat měli. Diskutujeme také o lidskosti sportu, o osobních výzvách a mezilidských spojeních, které nám sport přináší, stejně jako o významném prospěchu, který z obojího plyne. Prostě o věcech, díky nimž je sport tak skvělý.

Cesta ke sportovnímu úspěchu, zejména co se týká trénování a rozvoje dovedností, potřebuje jasnější definici – a to je hlavní podnět pro napsání této knihy. Začněme tím, že čistě z akademického hlediska neexistuje v koučinku pevná vzdělávací cesta. V současnosti tuto specializaci nabízí pouze 57 ze zhruba 5300 vysokých škol a univerzit ve Spojených státech, a to jako bakalářský program.1 Je proto snadné pochopit, proč má koučink tendenci držet se tradic. Lidé mají tendenci koučovat tak, jak byli sami trénováni, místo aby používali metody založené na nejlepších současných postupech a aplikaci vědy. Tradice je důležitá –rozhodně bychom ji měli respektovat –, ale nikdy by neměla být sama o sobě důvodem k čemukoli, pokud onen důvod není správný.

Máme přísné akademické požadavky na naše učitele, kteří musí mít univerzitní tituly a profesionální certifikace, než vůbec mohou vstoupit do učebny. Naši kouči ale možná nestudovali nic, co souvisí s biomechanikou nebo cvičební vědou. Možná nestudovali nic, co souvisí s trénováním nebo výukou. Jejich jedinou kvalifikací může být to, že onen sport sami provozovali, snad i na nějaké dobré úrovni, a kupodivu to stačí.

Pokud jste koučem, tato kniha by vás mohla pobídnout k zamyšlení, a to je vlastně vše, o co se tu pokouším, abych přiměl lidi trochu přemýšlet. Nebudu vám říkat, co je správně a co ne, ale budu s vámi mluvit o efektivních metodách, které byste měli zvážit. Pokud jste sportovcem, tato kniha poskytne procesu osvojení a aplikace dovedností určitou strukturu. Budete lépe chápat to, jak k tréninku, učení a okamžiku soutěže přistupovat. Pokud jste rodičem sportovce a investujete svůj čas a peníze do sportování svého dítěte, tato kniha vám pomůže zhodnotit služby, za které platíte. Také vám nabídne určitý pohled na významné hodnoty, které sport do života vašeho mladého sportovce může přidat.

Tuto knihu jsem nazval Chování šampionů, protože mistrovské výsledky vyžadují mistrovské chování. Tak prosté to je. Pokud chcete dosáhnout ve sportu výjimečnosti, musíte se naučit jednat ve stylu „jako kdyby“. Mohl bych si přát letět na Měsíc, ale pokud nejsem připraven odvést obrovské množství práce, které je nezbytné k tomu, abych se stal astronautem, mé přistání na Měsíci je mírně řečeno nepravděpodobné. Pokud chcete ve sportu dosáhnout něčeho významného, tato kniha poskytne procesu dosažení soutěžní výjimečnosti a úspěchu jasně definovaný rámec, který je aplikovatelný na jakoukoli věkovou kategorii nebo jakoukoli úroveň.

Nejprve si pojďme v širších souvislostech promluvit o hodnotě sportu v naší společnosti. Vypadá to, jako by se v současnosti už příliš mnoho lidí sportu nechtělo prostě jen „věnovat“. Sport se stále víc posouvá od rekreace nebo zábavy směrem k byznysu, který je založen téměř výhradně na výsledcích. Pokud se zaměříme pouze na soutěžní sporty, nikoli na oblast zdraví a wellness průmysl či odvětví sportovního sázení, jsou naše hlavní profesionální sporty neuvěřitelně efektivní v generování příjmů. Důsledky pro nižší úrovně sportu, založené na snu o dosažení sportovní slávy a finanční jistoty, jsou velmi reálné. Vy-