PAVEL ČERNÝ
ANEB VĚŘÍM V BOHA A VE SVÉ PISTOLE
Dávám přednost svobodě v nebezpečí než klidu v otroctví… Jean-Jacques Rousseau
Věnováno mým rodičům a mé rodině. A především všem příslušníkům druhoválečného odboje, kteří si ve stínu katů zachovali odvahu a lidskou slušnost.
Díky všem, kdo s knížkou pomáhali, z nich jmenovitě zejména Jaroslavu Čvančarovi, Jiřímu Košařovi a Richardu Krausovi.
Velký vděk patří České zbrojovce a.s., jejíž zásluhou mohly být do knihy zařazeny ilustrace Milana Fibigera. Další velké díky za podporu této publikace směřují též ke společnosti Sellier & Bellot a.s.
MORÁVKOVA ZPOVĚĎ
Věřím v Boha a ve své pistole
Pavel Černý
Copyright © Pavel Černý, 2024
Illustrations © Milan Fibiger, 2024
All rights reserved
ISBN 978-80-242-9683-8
Dostáváte do rukou knihu, k jejímuž napsání jsem se již déle chystal. Dalo by se dokonce říci, že od dětství. Díky svým rodičům, kteří mne k příběhu Tří králů přivedli. Je to vyprávění o opravdových hrdinech, o lidské slušnosti, o temné době naší historie. Vyprávění, které v mnohém překonává slavné tajné agenty současné filmové tvorby. Strhující, akční a dramatické. Tyto příběhy se navíc skutečně staly, a to v naší zemi, převážně v Praze. Čím více jsem se prokousával historickými informacemi, tím více jsem byl fascinován hrdinstvím odboje za Protektorátu1. Nedávno jsem toto téma probíral s kolegou, který má činnost v utajení a konspiraci ve své pracovní náplni. Konstatoval, že by to tehdy šlo asi dělat lépe a s nepoměrně nižším rizikem, ale… to by se nedosáhlo takových, mnohdy až neuvěřitelných výsledků. Skutečné postavy mé knihy do toho šly naplno. Staly se doslova noční můrou německé moci v Protektorátu, nejvíce pražského Gestapa2. Jeho úředníky doháněly k bezradnosti, doslova až k šílenství.
Naši hrdinové byli nejen stateční lidé, ale v případě Tří králů i vojáci. Nemohli a ani nechtěli se jen skrývat. Chtěli bojovat. Za vlast, za své svědomí, svobodu. Riziko bylo obrovské, oběti strašlivé.
Během psaní jsem přemýšlel, kolik lidí jim podobných vlastně znám. A došel jsem k poznání, že kamarádů, kteří jsou tak trošku podobni Morávkovi, mám hodně. Odvážní, odhodlaní, rozhodní a též věrní. Lidé s mnohými bojovými zkušenostmi. S velkým srdcem, láskou k vlasti a rodinám. A jsem si jist, že oni by konali, říkali, kleli a milovali vše stejně jako on…
Teď už se ale přenesme do temných časů tehdejšího Protektorátu začátkem čtyřicátých let. Ponořme se do nevšedního příběhu několika mimořádných lidí…
Zde ke zhlédnutí dokument Morávek kontra Gestapo, který stál u zrodu této knihy
MORÁVKOVA ZPOVĚĎ
15. září 1939
Je časně ráno, venku skoro tma. Procházím budovou kolínského nádraží k pokladně, kde na mne za omšelou modrou záclonkou rozespale mžourá pokladní.
„Jednou Praha, Wilsonovo nádraží, paní…“ Pokladní rozmrzele orazítkuje lístek, podá mi jej, přepočítá si drobné. Pak podchodem procházím na perón. Ještě před pár měsíci jsem byl důstojníkem československé armády. Štábní kapitán Václav Morávek, Dělostřelecký pluk 107, Olomouc. V kapse saka mám doklady na stejné jméno. Ale v kolonce povolání je černé na bílém: Vrchní aktuárský tajemník Úřadu práce v Kolíně.
Mám s sebou také kladně vyřízené doporučení k přeložení do Českého Brodu. Ale klidně si s tím můžu vytřít pozadí, jelikož v pravé náprsní kapse mám doklady s úplně jiným jménem a trvalou adresou pobytu v Praze.
Cestuji s malým kufříkem. Do toho jsem si včera sbalil nejnutnější věci. Holení, pyžamo, košile, ponožky, rezervní kravatu. A svou Bibli. Mimochodem, to zavazadlo má dvojité dno, pod kterým mám uloženo několik desítek archů hustě popsaných zpravodajskými informacemi, posbíranými kolínskou sekcí Obrany národa. Informace od této složky naší odbojové skupiny potřebuji dostat do Prahy.
A ještě něco. To se vždy hodí k práci aktuárského tajemníka.
Pod sakem za opaskem kalhot mám pistoli, kterou jsem si „ulil“ v tom zmatku, když se rušila armáda. I s rezervním zásobníkem. Co kdyby náhodou…
Rozhlížím se po perónu, stoupám si nenápadně kousek stranou, raději zády ke zdi, zapaluji si cigaretu a s lačným prvním šlukem pozoruji cestující na nástupišti. Stojí tu babka s vnoučkem.
Kam se asi táhnou takhle po ránu? Několik dělníků, kteří jedou do práce, mladý pár s kufříkem a také hlouček německých vojáků.
Roztahují se tady a chovají se, jako kdyby jim to všechno patřilo. Germáni zkurvení. Jak já ty svině nenávidím. Nenávidím!
Člověk věřící jako já by se sice měl vystříhat vzteku, ani neměl klít a užívat vulgární slova. Jak stojí v Bibli: „Ale již nyní složtež i vy všecko to, hněv, prchlivost, zlobivost, zlořečení i mrzkomluvnost zapuďte od úst vašich…“ Jenže v takovýchto chvílích se prostě nemůžu udržet. Nedá se jinak, omlouvám se tomu Nejvyššímu v duchu.
Znovu si zhluboka potáhnu z cigarety a myšlenky mě vrací zpátky. Do září roku 1938 k dělostřeleckému pluku 107, který byl v rámci IV. sboru pod velením divizního generála Vojtěcha Luži určen k obraně našich hranic na severní Moravě. Naším úkolem bylo bránit republiku v úseku Králíky–Albrechtice. A pak do příprav, během opevňování pozic, přišel v září Mnichov.
Zrada! Proč? Vždyť ještě necelý týden předtím během mobilizace byla naše armáda odhodlána postavit se německé agresi! Národ semknutý jako snad nikdy. A pak…
Vybodli se na nás všichni… ti spojenci. Čert je vem i s těmi jejich dohodami. Chtěli jsme se jen bránit!
Přemýšlím o tom znovu a znovu. No, tak bysme dostali do držky! Možná. Ale nedali se zadarmo! Hlavně by nikdy nepřišla tahle hanba a potupa. „O hranicích se nejedná, o hranice se střílí!“, tak nějak to přece kdysi řekl náš první prezident Masaryk.3 Rozkaz ustoupit, vzdát se hranic bez jediného výstřelu nám zlomil páteř. Zbyla jen okleštěná republika, ze které si pak urvali svůj díl Němci, Poláci i Maďaři. Zůstali jsme sami.
Z chmurných úvah mě vytrhává houkání vlaku, doprovázené oblaky páry. Nastupuji a využívám toho, že je vagón poloprázdný.
Sedám si sám k oknu. Venku začíná pomalu svítat, bude nový krásný den a já tady v Kolíně zanechávám svou milovanou maminku. Vlak se dal konečně do pohybu a v monotónním klapotu kol mi hlavou dál běží myšlenky. Jako film, který nejde zastavit. Pak přišel březen 1939. Stále se mi vrací ten příšerný okamžik, kdy jsme se dověděli, že nás obsazují německá vojska. Jako bych znovu slyšel to, co od časných hodin znělo toho dne éterem z pražského rozhlasu: „Na rozkaz prezidenta republiky oznamujeme, že dnes 15. března 1939 od šesté hodiny obsazuje německé vojsko Čechy a Moravu. Více než kdy jindy vás vyzýváme, abyste zachovali klid, vyhnuli se srážkám nebo incidentům, které by mohly mít nedozírné následky…“
Já to prožil v Olomouci, kde jsem tehdy sloužil. Rozkaz zněl: neklást odpor, zbraně a všechno zařízení v pořádku a neponičené předat okupantům. Když přijeli, museli jsme koukat na jejich arogantní nafoukané ksichty. Člověk jen skřípal zuby a zatínal pěsti. Pocit naprostého zklamání a bezmoci.
Pak hledání nového smyslu života. Mého smyslu života! Boje proti těm Teutonům. S odhodláním nezůstat jen nečinně přihlížet a něco dělat jsem odjel do Moravské Ostravy. Tam jsem se marně snažil přesvědčit zdejšího polského konzula o nabídce svých služeb jeho zemi. Mé argumenty, že Polsko je na řadě hned po nás, že se Hitler určitě nespokojí jen s Československem, se utápěly v jeho vyhýbavých odpovědích. Tudy cesta opravdu nevedla. Tak jsem se zas vrátil. Od demobilizace, kdy jsem byl poslán takříkajíc „na penzi“, dělám na pracovním úřadu u nás v Kolíně. Hrozná nuda. A navíc, nadřízeného mi tu dělá jeden proněmecký šmejd. Pokaždé, když na mě promluví, otevírá se mi skoro kudla v kapse.
Naštěstí již brzy po vpádu německých okupantů na jaře 1939 se začala v mém rodném Kolíně pod vedením plukovníka jezdectva Josefa Buršíka organizovat vojenská odbojová skupina Obrany národa. Ta se později rozrostla na rámcovou divizi, zvanou Pribina, od června 1939 napojenou a podřízenou přímo pražskému ústředí.
Město Kolín bylo rozděleno na tři úseky – velitelem města byl major Blavic, východní část měl na starosti Vašek Boháč, západní část poručík Kája Končel a sever poručík Břéťa Verner.
Já jsem byl v téhle ilegální organizaci zpravodajský důstojník.
Rozvíjeli jsme bohatou činnost. Velitelé úseků z ostatních měst –Kutné Hory, Čáslavi, Pardubic, Zásmuk, Mladé Boleslavi – hlásili své poznatky o stavech a pohybu jednotek německé branné moci.
Tyto poznatky jsme pak zpracovávali a předávali zemskému zpravodajství v Praze. Evidovaly se stanoviště Němců a rozmístění jejich stráží. Také jména a adresy nespolehlivých českých lidí.
Důležitým úkolem bylo též shromažďovat zbraně všeho druhu, zakonzervovat je a uložit na bezpečná místa. Nezapomínalo se ani na diverzní činnost proti Němcům, hledali se vhodní muži, kteří budou „všehoschopní“.
Ta dnešní cesta do Prahy s mými obvyklými činnostmi zpravodajské spojky úplně nesouvisí. Jak mi totiž sdělil můj nadřízený, plukovník Buršík, vyžádalo si mě přímo pražské ústředí Obrany národa. Bude mne čekat osobně Josef Mašín. Už jsem se s ním a jeho manželkou Zdenou párkrát setkal v rámci své kurýrní činnosti mezi kolínskou a pražskou Obranou národa. Část zpravodajských informací, co vozím do Prahy, totiž také končí u něj.
Tentokrát jde asi o něco zhola jiného, přemítám. Mašín se chce se mnou údajně potkat ve zvláštní věci. Že si mám sbalit věci na pár dní. Prý má pro mě „nějakou práci“. Jaká práce to asi může být?
Prý: „Vše se dovíš na místě.“ No, uvidíme. Popravdě, bral bych v tom zoufalství cokoliv. Jsem vážně rád, že právě on si na mě vzpomněl. Budu rád za jakoukoliv změnu.
Podplukovník Mašín. Přemýšlím o něm. Žijící legenda. Legionář a hrdina od Zborova. Těsně před okupací působil jako zástupce velitele dělostřeleckého pluku 1 v Praze, v Ruzyni. Byl to právě on, kdo se v noci na 15. března 1939 hodlal postavit přijíždějícím Němcům na odpor. Když se jeho nadřízení nedokázali vojensky rozhodnout a vydat příslušné rozkazy na obranu okleštěné republiky, rozhodl se alespoň zničit veškeré zbraně a techniku v kasárnách, aby nepadla do rukou nepřítele. Dostal se přitom v kanceláři velitele do osobního konfliktu s generálem Václavem Šárou a dalšími důstojníky.4
Mluvilo se o tom tehdy hodně. Byl pak prý odvezen domů. Se šrámy ve tváři po rvačce s kolegy, se strženými výložkami, se zákazem přístupu do kasáren. Jeho osobní boj s Němci tím dnem ale teprve začal.
Vykouknu z okna vlaku. Stanice Dolní Libeň. Na nástupišti stojí všude německé uniformy. Zakroutit jim krky, pomyslím si. Nechávám se trochu unést. Jen kdyby člověk proti nim mohl něco víc než nyní. Musím na to pořád myslet.
Zanedlouho můj vlak konečně doráží do Prahy. Wilsonovo nádraží.
Mašín na mne už čeká stranou od východu z nádražní budovy. Jen nenápadně kývne. Následuji jej do nedalekého parku. Přicházíme k nějakému muži středního věku, Mašín zahajuje konverzaci: „Tak nám právě přijel z Kolína. Představím vás…“
Reaguji na to: „Štábní kapitán Václav Morávek.“ Smutně dodávám: „Vlastně už jen Morávek…“
Koukám na chlápka proti sobě a svítá mi. To je přece Balabán. Taktéž bývalý legionář, jako Mašín. Působil před okupací na štábu. A známe se předtím ještě i z cvičení, kdy velel 2. oddílu dělostřeleckého pluku 1. Já byl v té době takový nedomrlý důstojníček od dělostřelců z Olomouce.
Podává ruku mi a představuje se: „Podplukovník Balabán.“ Pokračuje: „Budeme si tykat, ne? Já jsem Josef.“ Nadšeně souhlasím, pro mě velká čest. A to nejen kvůli jeho podplukovnické hodnosti.
Pomalu procházíme parkem a Balabán pokračuje v našem hovoru: „Václave, nebudu chodit kolem horké kaše. Sháníme schopného člověka pro zvláštní úkoly. Máme na tebe jen ty nejlepší doporučení a reference. A to jsme nečerpali jen ze tvého armádního personálního spisu5. Nám nestačí nějaká napsaná poznámka, že jseš rozhodný, spolehlivý. Potřebujeme někoho, kdo je opravdu schopný všeho a plně se oddá naší věci. Proklepáváme si tě už déle. Prostě si myslíme, že by ses nám hodil…“
Josef Mašín, stojící vedle, to uzavírá: „Ty ses už v Kolíně osvědčil. Je čas, abys pomohl naší věci více. Mimochodem, já jsem tě doporučil. Mám tě už nějaký čas ‚v merku‘…“
Balabán dodává: „Mnozí lidé nám v našem úsilí pomáhají. Ale je málo takových, co by šli do akce s největším nasazením. A tady
Pepa tě tak odhaduje. Pevně doufám, že se neplete…“
„O co by přesně šlo?“ zajímám se. Mašín reaguje: „Vše by ses včas dověděl. Vzhledem k tomu, že já osobně považuji vojenské velení naší podzemní armády za ne moc schopné, my tři bychom prostě nyní pracovali jako takový samostatný tým, každý se svou sítí lidí. Pomalu to tady s Josefem stavíme. Sice jsme podřízení vojenskému velení Obrany národa, ale v podstatě samostatní.“
Mašín se odmlčí, kolem jde nějaký chlap se ženskou. Když nás páreček mine, pokračuje: „Nastíním ti to stručně. Sběr informací a jejich předávání našemu velení. Protiněmecká propaganda. Začínáme vyrábět a šířit takový časopis. A hlavně, sabotáže, diverze a cílené útoky na Němce. Nejlépe ne na našem území, to aby se to neobrátilo proti našim lidem u nás doma. Je prostě nutné nepřátelům ukázat, že jsme se tady v Protektorátu nepodvolili. A že žádný z nich nikdy a nikde nebude v bezpečí. Zkrátka, chceme okupantům zatopit co nejvíce.“
Mrkne na mě: „Nabízíme ale jen spoustu práce, nepohodlí a nebezpečí…“ A Balabán s úsměvem dodává: „A také šanci, že se nedožiješ moc vysokýho věku. Jdeš do toho s námi?“
Jen zírám. Co bych si nalhával, lichotí mi, že chtějí dělat právě se mnou. Beru to jako nějaký zázrak. Nebo znamení? Dar osudu?
Vyhrknu ze sebe: „Jsem rozhodně pro!“
Balabán vše uzavírá: „Nemusíš nám odpovídat hned, rozmysli se. Víš, co to znamená. Časem musíš přejít do úplné ilegality. Úředník Václav Morávek musí zmizet.“
„No, práce na úřadě mi rozhodně chybět nebude,“ utrousím.
A hned si představím obličej svého nadřízeného, bývalého armádního četaře Hrubeše. Tu kolaborantskou krysu, co se nyní s novým jménem Hrubesch nadšeně přidala k Němcům. Ten se bude divit, až nepřijdu do práce.
Cestou tramvají mi Mašín občas ještě něco povídá. Balabán není tak hovorný. Spíše přemýšlivý typ. Přijíždíme na zastávku
a přecházíme na druhou stranu ulice. Musím dávat pozor, abych se nenechal přejet, automaticky se ohlížím doprava, starý zvyk.
Stále si totiž, i po půl roce, nemůžu úplně zvyknout, že se nyní jezdí vpravo.6
„Tak tady se rozloučíme,“ řekne Mašín. Nikdo nás nemusí vidět všechny tři pohromadě. „Adresu máš tady,“ podává mi vše napsané na kousku papírku, s klíči od bytu a domu. „Ten papírek potom spal. V bytě je vše, co potřebuješ. Sejdeme se tam zítra ráno. Pak se dozvíš víc. Zbraň máš?“ Kývnutím hlavy mlčky přisvědčím. „Tak zítra, a ne, že se do té doby necháš chytnout Gestapem,“ dodává můj nový kolega s mírným úsměvem.
Odemykám, vcházím do bytu. Zařízení je skromné, ale bude stačit. I když toho mám pro dnešek dost, dlouho nemohu usnout. Hlava plná myšlenek. Moje první noc v Praze.
16. září 1939
Hned na druhý den další setkání s Mašínem a Balabánem. Oba Josefové jsou opatrní, přicházejí sem s pauzou, každý sám. Co nejnenápadněji, jeden po druhém.
Dnešek patří výuce. Žákem budu já. Než mě totiž seznámí se vším ohledně organizace a struktury naší společné činnosti, musí prý do mne dostat maximum. Nejen základního školení kolem konspirace, utajení, organizace schůzek apod. Důvodem je, že jsem coby voják v minulosti neprodělal žádný plnohodnotný zpravodajský výcvik. Pak také, předchozí činnost byla spíše takovým „odvarem“.
Nyní má moje činnost probíhat na jiné, nepoměrně vyšší úrovni. A nejen proto, že Kolín v tomto nelze ani náhodou srovnávat s Prahou. Zde je činnost německé tajné policie na vyšší úrovni. Je třeba stále mít na mysli, že náš hlavní protivník, Gestapo, je brutální nástroj okupantů. Avšak nejsou to zdaleka jen nějaké tupé, primitivní mlátičky. V případě této jejich bezpečnostní složky jde o vysoce funkční, profesionální aparát. O nadmíru inteligentního, a tedy extrémně nebezpečného nepřítele. Čelit mu vyžaduje být dostatečně profesionální a používat adekvátní zásady, techniky a postupy.
Pepa Mašín mi povídá: „Dobře poslouchej, zde si prostě nemůžeme dovolit dělat chyby. To nejen proto, že ty se platí životy – ať již našimi, nebo našich spolupracovníků. Když je tedy smrt rychlá a milosrdná. A nepředcházejí jí, jak to v případě Gestapa bývá, neuvěřitelná muka…“ A Balabán: „Ani my nejsme původně zpravodajští důstojníci, musíme se to postupně učit. Tak nějak za pochodu…“
Asi abych si nepřipadal jako úplný žák, ještě diplomaticky dodává: „Nepochybuji, že většinu z toho, co budeme probírat, znáš.
Ale jak se říká, opakování je matkou moudrosti, ne?“
Začínáme takzvanou schůzkovou činností, míněno kdy, kde a jak se budeme scházet. Musí to být na bezpečném místě, o kterém ví co nejméně lidí. A to buď pravidelně – ve zvolený den, třeba každé úterý. Nebo dle potřeby – mám-li kupříkladu důležitou informaci. Tedy řádná, či mimořádná schůzka.
K vyvolání mimořádné schůzky je třeba nějaký signál: dopis, vzkaz po spolupracovníkovi, nějaké znamení na předem domluveném místě – kamínek na hrobě, svíčka, květináč v okně. Existuje ale i pevná schůzka, pro případ nějakého s prominutím průseru, když všichni známí jsou zatčeni a zůstal jsi sám. V takovém případě organizace vysílá tobě neznámého člověka na předem domluvené místo. Každé první úterý v měsíci bude třeba v kavárně Slavia sedět člověk v modrém saku a číst noviny. Má-li před sebou na stole pouzdro od brýlí, vzduch je čistý a můžeš ho kontaktovat heslem. Způsobů je mnoho. Například:
Já: Můžete mi zde doporučit nějaký zákusek?
On: Zkuste čaj s rumem.
Já: Já ale raději žitnou.
Poté máte jistotu, že jste se sešel s tím pravým člověkem a můžete ho požádat o pomoc… Někdy se ale třeba jako poznávací znamení píská nějaká melodie. Je to poměrně nenápadné a funguje to. Mašín s Balabánem kupříkladu dost užívají melodii z Carmen.7 Musím se pousmát, v té opeře je k tomu docela symbolický text. V naší situaci sedí: „Toreadore smělý, pozor si dej!“
Mí noví učitelé pokračují:
Ale pozor. Má-li kupříkladu dotyčný před sebou položené rukavice či něco jiného, předem dohodnutého, nechoď k němu, je pod
dohledem protivníka. Prostě to zkus zase až příští úterý v novém měsíci.
Před i po schůzce je třeba zkontrolovat, zda tě někdo nesleduje. Tedy pěší trasa tobě známými místy. Bacha! Musíš mít důvod, proč tudy jdeš! I ten nejtupější gestapák musí pochopit, že navštěvuješ obchody, třeba lékárny, s cílem koupit konkrétní věc. A chtěj kupříkladu něco, co nemají.
Počítej s tím, že Gestapo se následně může prodavače zeptat. Neohlížej se, raději využívej odrazů výloh a rozhlédnutí při přecházení ulice. Otáčej se za děvčaty, pokud za to stojí. Využij toho ke své průběžné kontrole. Stejně tak, když musíš přejít ulici –tedy podívat se zpět, zda nejede nějaké auto. To je též dobrá příležitost k průběžnému, a přitom nenápadnému hledání „stínu“ za sebou.
Zkrátka, nesmíš vzbudit podezření, že se kontroluješ. Uklidni protivníka. Odhalíš-li za tebou jdoucího gestapáka, máš vyhráno. Dokonči nákup a na schůzku samozřejmě nechoď. Projdi se po městě, ať ho bolí nohy. A ať si potvrdí, že neděláš nic špatného.
Také počítej s tím, že Gestapo má k dispozici auta a ty většinou ne. Najdi si proto předem nějaký most pro pěší, hodně vzdálený od mostů pro vozidla. Pro tento účel je třeba vhodný železniční most z Podolí na Smíchov, který nezřídka používáme. Když ho v polovině své kontrolní trasy přejdeš, máš vždy jistotu, že za tebou jsou jen „pěšáci“. Také jízdní kolo se vždy hodí, nikdo vás pak pěšky sledovat nemůže. Stejně tak ke zbavení se „sledky“ poslouží rybářská či výletní pramička.
Také je možné pracovat ve dvojici, to znamená vzít si na pomoc někoho druhého. Spolehlivého kolegu, který jde v odstupu za tebou a prověřuje, zda za sebou snad někoho nemáš. Když tě totiž někdo po městě sleduje, nemůže být moc blízko. To by sis jej hned všimnul. A ani daleko, to je zas pro něj riziko, že se mu někde ztratíš. Když pak dotyčnému zahneš za roh a ztratíš se mu z dohledu, musí se v takový moment svižně dostat na místo, odkud by tě zas mohl viděl. Proto zpravidla „sledka“ v takovou chvíli výrazně zrychlí. Což tvůj pomocník, co jde v nějaké vzdálenosti za tebou, klidně i po druhé straně ulice, spolehlivě zaznamená.