ÚVOD
Vojenské drony neboli bezpilotní vzdušné prostředky (unmanned aerial vehicles, UAV) patří mezi nejrychleji se rozvíjející technologie moderního válčení. Ačkoli tato kniha nemůže poskytnout kompletní popis tak dramaticky expandujícího oboru, zahrnuje hlavní typy dronů, bojových dronů (unmanned combat aerial vehicles, UCAV) a dronů s kolmým startem a přistáním (vertical take-off and landing, VTOL), které se dnes nacházejí ve službě nebo ve vývoji. Zachycuje i historické typy různých velikostí a konstrukcí, které jako první přinesly dnes obvyklé technologie a schopnosti. UAV pro zpravodajství, sledování a průzkum (intelligence, surveillance and reconnaissance, ISR) tvoří jeden z hlavních oborů nasazení a rozvoje. Fungují jako „oči na obloze“, které poskytují informace jak nejvyšším velitelům, tak vojákům na frontě či speciálním jednotkám. UCAV jsou zřejmě nejrychleji
PROTECTOR RG MK 1 (MQ-9B)
Dron Protector s britskou obsluhou prochází testy na britské základně Waddington.
se rozvíjejícím oborem a umožňují velitelům nejen identifikovat hrozby, ale i provádět přesné údery, když je to třeba. Drony kategorie VTOL existují jak v podobě vrtulníků, tak jako hybridní designy schopné transformace v letouny s pevným křídlem. Kniha ukazuje i aktuální vývoj UAV a UCAV, mimo jiné pokrok ve spolupráci pilotovaných strojů a bezpilotních „loajálních wingmanů“, které budou zvyšovat schopnosti vzdušných sil budoucnosti. Exponenciální růst schopností dronů je takový, že tato budoucnost zjevně není příliš vzdálená.
Technologický pokrok
Rychlý rozvoj bezpilotních vzdušných prostředků od 80. let – kdy jejich se jejich taktická hodnota, poprvé rozpoznaná Izraelem, dočkala ocenění i jinde, zejména v USA – kráčel ruku v ruce s technologickým vývojem, který zahrnoval mimo jiné mikroprocesory nebo pokročilejší zobrazovací technologie. V obou případech se uskutečnila miniaturizace a zvýšení cenové efektivity, takže složitější úkoly mohly zvládnout kompaktnější
přístroje, které se tedy daly umístit do menších dronů. Komprese a digitalizace videa znamenala, že se obraz ve vysokém rozlišení dal v reálném čase přenášet k operátorovi na zemi a byl okamžitě vyhodnocován zpravodajskými experty. Vylepšování globálních pozičních systémů (GPS) od konce 70. let umožnilo bezpilotním prostředkům létat po předem naprogramovaných trasách a vracet se na základny. Satelitní spojení vyřešilo problémy rádiové komunikace kvůli atmosféře, terénu či nepřátelskému rušení, takže se bezpilotní prostředky daly efektivně ovládat též za horizontem. Kamerové technologie se dále rozvíjely ve vojenském i civilním sektoru, což umožnilo sdílet výsledky výzkumu bez zvyšování nákladů. Šíření bezpilotních technologií znamenalo, že se o vojenské zakázky mohly ucházet i menší společnosti, přestože někdy byly pohlceny většími korporacemi, které si cenily jejich technických úspěchů.
Vývoj motorů
Rozvojem prošly všechny prvky, z nichž se bezpilotní prostředky skládají, a to včetně motorů. Velké i malé drony potřebují motory, které nabízejí nízkou spotřebu paliva pro
EAGLE-B HUNTER
Řízení dronu Eagle-B Hunter z velitelského střediska belgické armády.
dlouhé mise a současně nízkou hlučnost. To je důležité například pro speciální jednotky, které skrytě posílají malý průzkumný dron do složitého prostředí, jako je les nebo město. K dlouho zavedeným výrobcům, mezi něž patří Rolls-Royce či Rotax, se přidávají firmy zaměřené na obnovitelné zdroje energie, kupříkladu SkyPower. Motory, ať už dvoutaktní nebo čtyřtaktní, také musejí pracovat s palivem dle vojenských předpisů. V zájmu zvýšení efektivity, dosahu a vytrvalosti se rozvíjejí i technologie obtížné zjistitelnosti jako samokřídla a designy schopné dosahovat hypersonických rychlostí. Projekty jako Magma od BAE Systems a Manchesterské univerzity se dokonce kvůli snížení tření vzdaly tradičních pohyblivých kormidel.
Počínaje přenosnými drony vypouštěnými z ruky a konče bezpilotními „partnery“ pro pokročilé stíhací letouny, tato kniha chce nabídnout přehled jednoho z dnes nejrychleji se rozvíjejících fenoménů současného a budoucího vzdušného boje.
HISTORICKÉ BEZPILOTNÍ VZDUŠNÉ PROSTŘEDKY
Historické drony uvedené v této kapitole představují typy, které v mnoha směrech posouvaly hranice a předváděly (někdy i přímo v boji), co drony dokážou.
Příběh vývoje UAV mnohdy ukazuje vysoké ambice, které se rozbíjely o zeď byrokracie a technických omezení. Je-li však zapotřebí plně se koncentrovat a dosáhnout toho, aby věci řádně fungovaly s tím, co máme po ruce, není nic lepšího, než když jsme postaveni před naléhavou situaci.
RQ-2 PIONEER
RQ-2 Pioneer od 3. roty dronů americké námořní pěchoty se vrací z mise v operaci Desert Shield za války v Zálivu v roce 1991. Tento typ nasadila i americká armáda a námořnictvo.
IZRAELSKÝ PHANTOM
Izraelský stíhač F-4 Phantom II letí nad libanonským hlavním městem Bejrút, srpen 1982.
Válka v Libanonu
Během krize na Středním východě v 80. letech vyvinuly izraelské firmy IAI (Israeli Aircraft Industries) a Tadiran úspěšné drony nazvané Scout a Mastiff, které se nesmírně osvědčily za války v Libanonu (1982–1985). Stroje Scout a Mastiff sehrály důležitou roli při identifikaci a sledování pozic syrských protiletadlových řízených raket v údolí Bikaa, které omezovaly schopnost izraelského letectva (IAF) zajistit vzdušné krytí izraelské armádě (IDF). Izraelci spustili propracovanou kampaň
elektronického boje včetně nasazení dronů Mastiff, které létaly poblíž syrských pozic, takže se syrské radiolokátory zaměřily na drony. Signály byly z Mastiffů předávány dronům Scout, které působily v bezpečné vzdálenosti. Ty předávaly signály letounům Grumman E-2 Hawkeye, které koordinovaly činnost bojových strojů F-4 Phantom II, jež řízenými střelami ničily syrské baterie.
Nasazení dronů Scout a Mastiff Když syrské letectvo zareagovalo vysláním svých
stíhaček MiG-21 a MiG-23, drony Scout a Mastiff zjišťovaly počet nasazených syrských letounů. Stroje E-2 Hawkeye potom naváděly izraelské stíhače F-15
Eagle a F-16 Falcon proti blížícím se syrským letadlům způsobem, který zvýšil zranitelnost syrských strojů vůči útokům ze stran. Izraelské letouny nesly střely Sparrow a Sidewinder, proti nimž se Syřané nedokázali účinně bránit. Nesporně šlo o jednu z nejvýznamnějších leteckých bitev od konce druhé světové války a jasná převaha západní technologie nad sovětskou způsobila šok i v Kremlu.
Vzdušná převaha izraelských F-15 Eagle však byla z velké části zajištěna průzkumem, který prováděly nenápadné izraelské drony Scout a Mastiff.
Poučení si odnesly také Spojené státy americké, které se rozhodly urychlit svůj program UAV prostřednictvím pořízení dronů na základě designu Scout. Firma IAI pak spolupracovala s americkou AAI Corporation na vývoji stroje Pioneer, který se v dalších letech stal hlavním dronem americké armády, námořnictva a námořní pěchoty.
Rozpad komunistického bloku přinesl nové bezpečnostní výzvy, zejména na Balkáně, což vedlo ke zvýšenému zájmu o nákupy
dronů u CIA. To vedlo k vývoji typu Gnat od firmy Leading Systems (později General Atomics), z něhož posléze vznikl Predator.
RQ-2 Pioneer
Slavný Pioneer byl průlomovým bezpilotním prostředkem, který byl původně vyvinut pro americké námořnictvo, ovšem později se stal
„Slavný Pioneer byl průlomovým bezpilotním prostředkem, který byl původně vyvinut pro americké námořnictvo…“
cenným pomocníkem také u námořní pěchoty a pozemní armády. Americké vojenské operace v 80. letech, mimo jiné na Grenadě, v Libanonu nebo nad Libyí, zdůraznily potřebnost jednoduchého bezpilotního prostředku, který může zajistit zaměřování cílů za horizontem, průzkum a hodnocení účinků boje (battle damage assessment, BDA) pro velitele na bojišti. Na samém počátku, tedy od roku 1986, startovaly drony Pioneer z paluby reaktivované bitevní lodě Wisconsin třídy Iowa. Pioneer se v konečném důsledku ukázal jako ideální pro řízení dělostřelecké palby. V následujícím roce jej začala používat námořní pěchota a od roku 1990 jej provozovala také pozemní armáda.
MQ-1 PREDATOR
Vyzbrojený MQ-1 Predator od 15. expediční průzkumné letky, součást operace Iraqi Freedom, základna Ali Al Salem, Kuvajt.
Závěsník
Závěsník pod křídlem se dá použít pro nesení munice nebo přídavné palivové nádrže.
Radar
Zaoblená sekce v přídi dronu obsahuje nejdůležitější přístrojové vybavení včetně radaru a satelitního komunikačního systému.
Senzorový blok
Pohyblivý senzorový blok obsahuje multispektrální zaměřovací systém
AN/AAS-52, barevnou kameru, denní přibližovací televizní kameru a termografickou kameru.
Tento Predator nese řízené střely AGM-114 Hellfire pro přesné útoky.
Munice
RQ-2 PIONEER PARAMETRY
Hmotnost: 118,69 kg
Rozměry: délka 4 m, rozpětí 5,2 m, výška 1,1 m
Pohon: benzinový motor Sachs SF-350
Dosah/vytrvalost: 185 km
Operační dostup: 4500 m
Rychlost: 165 km/h
Výzbroj: žádná
Užitečný nástroj v Iráku
V roce 1991 se stal cenným pomocníkem pro všechny tři ozbrojené složky během konfliktu s Irákem po irácké invazi do Kuvajtu. Jednalo se o ideální bojiště, na kterém mohl Pioneer demonstrovat své kvality. Během konfliktu nalétal přes 300 misí, během kterých mimo jiné zachytil irácké rychlé čluny, které ohrožovaly americkou flotilu. Došlo také k chybám a selháním, jež zahrnovaly ztráty kvůli nepřátelské palbě i kvůli haváriím. Účetní si stěžovali na vzrůstající náklady, avšak vojenští velitelé byli velmi spokojení. Z jejich pohledu se Pioneer osvědčil a ztracené drony byly mnohem levnější než velké pilotované průzkumné
RQ-2 PIONEER
Bezpilotní prostředek RQ-2B Pioneer je umístěn na pohyblivém pneumatickém katapultu a čeká na start z Al Taqaddum v Iráku. Pioneer slouží pro základní průzkum a plní rozsáhlou škálu rolí od získávání informací pro hodnocení účinků boje po přivolávání letecké podpory, pokud slouží jako předsunutý pozorovatel.
RQ-2 PIONEER
Země původu: USA
Výrobce: AAI Corporation
Provozovatelé: Námořnictvo Spojených státu amerických, US Marine Corps, US Army První let: 1986
Nestřílejte!
USS Missouri a USS Wisconsin, bitevní lodě třídy Iowa, byly spuštěny na vodu v roce 1943 a byly zkonstruovány pro válku s císařským Japonskem, především pro střetnutí s tehdejšími japonskými rychlými bitevními loděmi. Konstruktéři tedy nemohli předpokládat, že se tyto lodě zapojí i do hi-tech války o půl století později. Po druhé světové válce byly bitevní lodě vyřazeny, ale koncem 80. let prošly modernizací, během které k jejich strach budícím dělům ráže 406 mm (16 palců) přibyly střely s plochou dráhou letu Tomahawk. USS Wisconsin dostala i osm dronů RQ-2 Pioneer, které zajišťovaly řízení palby a hodnocení jejích účinků. V roce 1991, po irácké invazi do Kuvajtu, byly obě lodě přesunuty do Perského zálivu a po mnoha letech se zapojily do boje. 23. února vedla USS Missouri palbu na irácké pozice na ostrově Fajlaka u města Kuvajt. Připlouvala i USS Wisconsin, aby podpořila svou sestru, a vyslala nad ostrov také jeden RQ-2 Pioneer. Dron záměrně letěl v malé výšce, aby jej iráčtí obránci mohli spatřit až ve chvíli, kdy už budou obrovské 406 mm granáty na cestě. Když se Pioneer přiblížil k iráckým pozicím, vojáci začali mávat bílými vlajkami a dalšími věcmi, aby dali najevo úmysl vzdát se, a operátoři dronu předali zprávu kapitánovi lodě USS Wisconsin. Šlo o první případ v historii válčení, kdy se lidí vzdali bezpilotnímu prostředku.
RQ-2 A PIONEER
Bezpilotní letoun RQ-2A Pioneer (č. A20000794000) ve Smithsonově Národním leteckém a kosmickém muzeu. Právě tento kus byl vyslán z USS Wisconsin dne 23. února 1991.
GNAT-750 PARAMETRY
Hmotnost:
254 kg
Rozměry:
délka 5 m, rozpětí 10,7 m
Pohon:
pístový motor Rotax 912
Dosah/vytrvalost:
48 hodin
Operační dostup:
7620 m
Rychlost:
193 km/h
Výzbroj: žádná
letouny, a co bylo ještě důležitější, nedošlo ke ztrátám amerických životů. Pioneer používá tlačnou vrtuli, dva ocasní nosníky a rovné křídlo, vyrobené ze skelných vláken vyztužených balzou. Trup je zhotoven z hliníku stejně jako křídelní vzpěry, ocasní nosníky a podvozkové nohy. Pioneer se dá vypouštět za pomoci startovací rakety, která se potom odhazuje, nebo za pomoci katapultu. Návrat se provádí s využitím záchytné sítě nebo brzdícího lana, které zachycuje ocasní hák. Pioneer se dá demontovat na základní celky a dopravovat v kontejneru. Ovládá jej dvojice operátorů z pozemní řídící stanice (ground control station, GCS), popřípadě může létat autonomně
díky naprogramovanému autopilotovi, který sleduje určenou trasu. Pioneer se dá ovládat i za pomoci přenosné řídící stanice (portable control station, PCS), která umožňuje vojákům na zemi převzít řízení stroje. Dálková přijímací stanice (remote receiving station, RRS) zajišťuje přenos obrazových dat v reálném čase pro velitele na zemi. Pioneer je osazený pohyblivým elektro-optickým a infračerveným (EO/IR) senzorovým blokem a při přímé viditelnosti může s pomocí datalinku předávat informace v reálném čase.
Gnat-750
Prostředek Gnat-750 vznikl jako výsledek projektu, který zahájila firma Leading Systems
pod původním názvem Amber. Firmu Leading Systems pak koupila společnost General Atomics a projekt pokračoval jako Gnat-750 Tier 1. Tehdy ještě Gnat neměl anténu pro satelitní spojení, takže přenos signálů k pozemní stanici závisel na motorizovaném kluzáku RG-8. Gnat-750 nesl infračervený senzor (FLIR) a kamery pro denní i noční podmínky. Mohl být vybaven rovněž družicovým navigačním systémem pro plně autonomní mise. Pohon zajišťoval pístový motor Rotax 912 a design stroje se vyznačoval rovným křídlem, připojeným k dlouhému trupu se zkosenou přídí. Ocasní plochy byly obrácené směrem dolů.
Gnat-750 představoval ve vývoji amerických dronů po vietnamské válce důležitý milník a také významný krok k dosud provozovaným typům. Byl pořízen prostřednictvím CIA, aby se obešla byrokracie amerického ministerstva obrany, a byl nasazen nad bývalou Jugoslávií při monitorování mírových operací. Tam ukázal své schopnosti i omezení. Získané zkušenosti vedly ke vzniku sériové verze I-Gnat, která dostala motor s turbodmychadlem a další změny, které jí propůjčily větší spolehlivost a vyšší výkony. Další zdokonalení vedlo ke vzniku varianty se satelitním spojením, známé jako Predator.
GNAT-750
Země původu: USA
Výrobce:
General Atomics Aeronautical Systems
Provozovatelé: CIA
První let: 1989
RQ-14 DRAGON EYE
Příslušník námořní pěchoty vypouští malý dron Dragon Eye pro průzkum zásobovací trasy. UAV Dragon Eye se dá snadno přenášet v batohu, může jej používat jediný voják a dron zajišťuje průzkum na úrovni družstva.
RQ-14 DRAGON EYE PARAMETRY
Hmotnost: 4,7 kg
Rozměry:
délka 0,91 m, rozpětí 1,14 m
Pohon: elektromotor
Dosah/vytrvalost: 5 km
Operační dostup:
91–152 m
Rychlost:
64 km/h
Výzbroj: žádná
RQ-14 Dragon Eye
RQ-14 DRAGON EYE
Země původu: USA
Výrobce:
AeroVironment
Provozovatelé:
US Marine Corps
První let: 2001
Dragon Eye byl malý průzkumný dron, který vyvinuly laboratoře amerického námořnictva a námořní pěchoty (Naval Research Laboratory a Marine Corps Warfighting Laboratory) a posléze se pustila do jeho výroby firma AeroVironment. Cílem bylo vytvořit „oko na obloze“ pro sledování bojiště o rozměrech tak malých, aby dron mohl snadno používat jediný voják.
Dragon Eye byl lehký a dal se rychle smontovat, takže jej voják mohl nést v batohu a vypustit z ruky. Ve vzduchu používal navigační systém s pevně stanovenými body, které předem programoval operátor. Využíval se k tomu družicový globální poziční
systém (GPS) a inerciální navigační systém.
Dragon Eye má obdélníkové křídlo a vrtulky umístěné pod každou polovinou křídla, ale nemá ocasní plochy ani podvozek. Jeho design zajišťuje, že se při havárii bezpečně rozpadne tak, aby palubní elektronické vybavení zůstalo nepoškozené. Ovládání probíhá za pomoci odolného vojenského laptopu.
RQ-14 Dragon Eye byl nasazen námořní pěchotou při invazi do Iráku v roce 2003, avšak později jej vystřídal pokročilejší typ RQ-11 Raven B.
FQM-151 Pointer
Podle požadavků armády, námořní pěchoty a námořních speciálních jednotek byl vytvořen dron FQM-151