Tato kniha patří:
Tanya Stewnerová se narodila v roce 1974 ve vestfálském regionu Bergisches Land a už v deseti letech začala psát povídky. Její série knih pro děti o Lilianě Větroplachové a jejích zvířecích kamarádech je úspěšná po celém světě. V nakladatelství Pikola již vyšlo 11 dílů. Autorka žije s manželem a dcerou Mailenou ve Wuppertalu. Lili Větroplaška a příliš snaživý oslík zahajuje novou sérii o malé zvířecí tlumočnici určenou mladším čtenářkám a čtenářům. Další díly se připravují.
Florentine Prechtelová už jako dítě pokreslila kdejaký chodník. Později úspěšně vystudovala malířství a sochařství v Mönchengladbachu, Karlsruhe a Freiburgu. Zvědavost ji hnala za moře. Žila v Římě, Berlíně a Barceloně. Dnes už se s manželem, dítětem a kočkou usadila ve Freiburgu.
„Lili, já ti musím něco říct!“ zaštěkal bílý pejsek. Pak naklonil hlavu na stranu. „Ne, vlastně radši ne.“
Liliana Větroplachová, které všichni říkali Lili, měla zvláštní dar: uměla mluvit se zvířaty, a proto pejskovu štěkání rozuměla velice dobře.
„Bonsaji!“ zvolala vyčítavě. „Už třikrát jsi řekl, že mi musíš něco povědět, a pokaždé sis to zase rozmyslel.“
Pejsek rozčileně zafuněl. „Ale já ti chci vážně něco říct. Vždyť zrovna tebe mám ze všech lidí na světě nejradši!“
Bonsaj byl už mnoho let Liliiným věrným společníkem. „Vždycky ti všechno říkám. Ale jestli ti vyklopím i tohle, tak se na mě nejspíš budeš zlobit! Radši ti to neřeknu. Nebo možná přece jen ano…“
Lili si založila ruce na prsou. „Tak ven s tím!“
„Ne…“
„Bonsaji!“
„Dobře,“ vzdal se pejsek. „Řeknu ti to. Ale jen když to pak rovnou zapomeneš!“
„Pokusím se,“ usmála se Lili.
„Je to něco opravdu špatného,“ varoval ji Bonsaj.
Lili povytáhla obočí. „Něco špatného?“
„Ano, hodně špatného.“ Bonsaj pohlédl provinile na Lili. „Víš… Ukradl jsem tvému tátovi bačkoru.“
Lili vykřikla: „Tu bačkoru, kterou táta celý den marně hledá?“
„Ano, protože je pryč!“ Bonsaj nadšeně mával chlupatým ocasem. „Víš, mně se tak moc líbila! Tolik jsem po ní toužil. A tak jsem ji vzal a zahrabal za domem.“
Lili nevěřícně naslouchala pejskovu vyprávění.
Bonsaj pokračoval: „Od té doby jsem ji už dvakrát vyhrabal, abych si ji znovu prohlédl a mohl k ní přičichnout. Je opravdu moc hezká, a proto jsem ji znovu zahrabal.“
„Tobě se vážně tolik líbí?“ zeptala se Lili. „I když je stará?“
„Děsně! Vždyť stará bota voní mnohem zajímavěji než nová,“ vysvětloval Bonsaj. „A tahle bačkora voní fakt super!“
Lili se neubránila smíchu. Podél cesty vedle jejích nohou rázem vyrašila záplava drobných kvítků. Měla totiž ještě jeden mimořádný dar, který pro změnu souvisel s rostlinami. Kdykoli se zasmála, květiny v její blízkosti rozkvetly. Alespoň když byla venku. A to zrovna teď byla. Vypravila se totiž s Bonsajem na Jansenovu jezdeckou farmu a právě procházeli lesem.
„Tady! Co je to?“ zavrčel Bonsaj a pečlivě očichával zem. „Stopa!“
„Jaká stopa?“ zeptala se Lili.
„Stopa!“ zamumlal Bonsaj a zavrtal čenich do loňského listí. „Cítím… cítím