Malování je něco mezi myšlenkou a věcí.
Samuel Taylor Coleridge, anglický básník, literární kritik a filozof (1772–1834)
Minna Hermine Paula Modersohn-Becke r
Narodila se 8. února 1846 ve Friedrichstadtu (Drážďany) v Německu.
Zemřela 20. listopadu 1907 v německém Worpswede.
Jedna z nejvýznamnějších představitelek raného expresionismu. Za svůj krátký život vytvořila sedm set obrazů a přes tisíc kreseb. Jako první známá umělkyně malovala nahé autoportréty, včetně skandálního obrazu, na kterém je nahá těhotná.
V roce 1927 bylo posmrtně založeno muzeum věnované výhradně její tvorbě – i v tom má mezi evropskými ženami prvenství.
Kdykoliv malá Paula od rodičů slyšela, že je „celý strýc Oscar“, věděla, že je zle. Narodila se patnáct let po obřím skandálu, do kterého byl zmiňovaný strýc namočený a který změnil život i jejím rodičům. Paulin otec Carl Woldemar Becker se narodil v Oděse synovi ruského univerzitního profesora francouzštiny. Vystudoval techniku a rychle se uchytil jako dobře placený inženýr u německých železnic. Nejlepší kariérní tah ale udělal sňatkem s Mathilde von Bültzingslöwen z durynského šlechtického rodu s rodokmenem sahajícím až do roku 1174. Z těchto nejvyšších společenských výšin ho však 14. července 1861 jedinou kulkou sestřelil mladý student, který se pokusil spáchat atentát na německého císaře Viléma I., pro-
jíždějícího lázeňským městem Baden Baden. Atentátníkem byl Carlův mladší bratr Oscar. Císař vyvázl jen s lehkým zraněním, Oscar si odseděl pět let ve vězení, zatímco vlivná rodina von Bültzingslöwen rozpoutala orgie přímluv a úplatků, aby pro něj vyprosila u císaře milost. Oscara z vězení nakonec dostala, ale na Carlovi ulpělo stigma „bratr toho atentátníka“, a tak s rodinou utekl z Drážďan do Brém. Díky konexím rodiny své ženy získal místo ve stavební radě pruské železniční správy.
Výchova zchudlé šlechtičny
Rodina však navždy prudce zchudla. Paula, třetí ze sedmi dětí, přišla na svět patnáct let po skandálu. Duch zlobivého strýčka se však
Už autoportrét z období, které trávila v malířské kolonii Worpswede, prozrazoval, že se zrodila originální malířka.
kolem vznášel jako výhrůžka, kdykoliv rodiče s dětmi nebyli spokojeni.
Matka Mathilde přijala finanční propad rodiny statečně, nicméně aristokratický přístup ke vzdělání všech sourozenců se změnit nesměl. Bez ohledu na pohlaví se od malička věnovali cizím jazykům, do domu za Paulou a jejími sestrami docházeli učitelé klavíru, kreslení i tance. Paula projevovala výtvarné nadání a otec okamžitě zintenzivnil její výuku kreslení.
Dům Beckerových navštěvovala intelektuální drážďanská elita a matka dětem soustavně připomínala, že navzdory omezenému rozpočtu nesmí nikdy zapomenout na modrou krev, kterou po ní zdědily.
Začátek kariéry
V létě 1892 odcestovala šestnáctiletá Paula s otcovou sestrou na sedm měsíců na panství poblíž Londýna. Pilovala angličtinu a navštěvovala lekce ve St. John’s Wood Art School. Po návratu domů do Brém si směla v přístavbě domu zařídit první malířský ateliér. Pod p odmínkou, že stejně jako její sestry absolvuje učitelský seminář, aby se její vášeň bezcílně nerozplizla jen v neurčitou kratochvíli. Bez valného nadšení, ale s dobrými známkami otcovo přání splnila a zároveň navštěvovala soukromé hodiny u místního malíře Bernharda Wieganda. Za o dměnu směla docházet na šestitýdenní malířský a kreslířský kurz organizovaný berlínským sdružením Verein der Berliner Künstlerinnen. Zapadalo to do jejího plánu přihlásit se v únoru 1897 do nově vzniklé školy malířství na Ženské akademii v Berlíně.
Matka Mathilde dceru vedla k seb evědomí, ale Paula si je vyložila trochu jinak. Do Brém na adresu Beckerových začaly docházet znepokojující dopisy začínající slovy: „Nechceme žalovat, ale...“ Rodiče se v nich dočítali, že Paula upadla do nezdravého vlivu Natálie von Milde, provokativní spisovatelky, prostořece bojující za práva žen. Jako adoptivní dcera rakouského operního barytonisty, který čtyřicet let zpíval ve dvorní opeře ve Výmaru, využívala otčímovy konexe u dvora na maximum. V roce 1902 založila s podporou princezny Pauline Sasko-Výmarsko-Eisenašské v Berlíně první čítárnu pro ženy a Paulu svojí svobodomyslností uhranula. Ta si ovšem otcův nekompromisní povel k návratu domů ignorovat nedovolila.
Kapitolka Worpswede
Worpswede je malé městečko kousek od Brém. Paula si po nuceném odchodu z Berlína doma vyprosila, aby se mohla umělecky dovzdělat v tamější umělecké komunitě. Když si Paulin otec zajel prostředí prohlédnout a viděl zde i ženy, svolil. Paula se stala žákyní zakladatele komunity Fritze Mackensena. Malovala sentimentální realistické krajiny a prvotní nadšení ji postupně opouštělo. V komunitě ji nakonec drželo už jen přátelství se sochařkou Clarou Westhoff, malířkou Ottilií Reylaender a básníkem Rainerem Maria Rilkem. Poslední kapkou jejího pobytu byla výstava worpswedských umělců v brémském muzeu v roce 1899. Dva Pauliny obrazy muselo vedení odstranit už za několik hodin po vernisáži. Umělecký kritik Arthur Figer je v tisku hystericky rozcupoval. Vytočilo jej, že je malovala mladinká žena.
Paříž, Paříž!
Paula nebyla jediná, koho Worpswede zklamalo. Jako první z něj do Paříže na so chařskou školu založenou Augustem Rodinem utekla Clara Westhoff. Následoval ji básník Rilke, který Claru platonicky miloval a ona mu u Augusta Rodina dojednala místo jeho osobního sekretáře. Jako na zavolanou v prosinci 1899 získala třiadvacetiletá Paula peníze z dědictví po jakémsi příbuzném. Částka jí bohatě stačila k tomu, aby vyrazila za přáteli do Francie. S Clarou chvíli společně bydlely v hotelu, pak si našla pronájem a přihlásila se na Colarossiho akademii na lekce kreslení aktů. „V anatomii jsou nám nyní svaly vysvětlovány na dvou živých modelech a na mrtvo-
le. Nesmírně zajímavé, ale bohužel z mrtvoly mě pokaždé bolí hlava,“ svěřovala se rodičům se svými zážitky.
Prý se tomu říká láska
S Clarou obcházely výstavy a galerie. Paula hltala tvorbu Paula Cézanna, a především Paula Gauguina, který do Francie přivezl obrazy plné
Tahiťanek a barevných ploch. Paula se po jeho gejzíru pestrosti snažila malovat moderněji, jenže pak jí život zkomplikovala láska.
Paříž v roce 1900 oslavovala příchod nového století obří výstavou uměleckých děl malířů, které považovala za významné. Nenechali si ji ujít ani umělci Worpswede, včetně Otto Modersohna. Paula o jedenáct let staršího malíře registrovala, ale nezajímal ji. Teď ho ale krátce po příjezdu do Paříže zastihla zpráva, že jeho nemocná manželka, která kvůli chorobě musela zůstat doma, nečekaně zemřela. Nezávazné utěšování čerstvého vdovce se zvrhlo v noc plnou vášně. Otto se ráno okamžitě vrátil domů a Paula si ohromeně uvědomila, že ho má plnou hlavu. Paříž ji přestala zajímat. Přiřítila se za milencem do Worpswede, jak nejrychleji mohla.
Svatba a pak všední dny Přes prosby i hrozby rodičů, ať si nekazí život s člověkem, který se s ní zapletl, když nebožka ještě ani nevychladla, se k němu Paula nastěhovala. V květnu 1901 se s neo chotným požehnáním Beckerových konala svatba. „Ani nevíš, jaký si na sebe pleteš bič, Bůh s tebou,“ varovala ji matka. Jenže zamilovaná Paula se pevně rozhodla, že navzdory všem skloubí vlastní tvorbu i péči o manžela a vyvdanou tříletou dceru Elsbeth. Pronajala si malý ateliér na nedaleké
farmě a dva roky se do něj snažila odbíhat z domova. Pak polozhrouceně kapitulovala.
Manželé v těžké krizi svěřili Elsbeth nevlastním prarodičům a odjeli do Paříže promyslet, co dál. Paula ovšem trávila většinu času kreslením starověkých a egyptských modelů v Louvru, Ottovi se vyhýbala a domů se po dvou měsících vraceli se zarytým mlčením. Do deníku si rozčarovaně poznamenala: „Musela jsem přijmout skutečnost, že moderní umělci jako Matisse, který mě fascinuje, nemají pro Ottu žádnou cenu.“
Fatální hranice třicetin
Svému deníku se posléze devětadvacetiletá Paula svěřila: „Nyní jsem Ottu Modersohna opustila. Stojím mezi svým starým a novým životem. Zajímalo by mě, jaký bude ten nový. A zajímalo by mě, co se mnou bude!“ Aby o tom nemusela přemýšlet, od rána do večera tvořila. Ze soustředění zahánějícího smutek tehdy vznikla její nejlepší díla, včetně průkopnických nahých autoportrétů. V květnu Paulina starší sestra Milly rozlepila obálku s dopisem, ve kterém jí malířka radostně oznamovala: „Stávám se někým. Prožívám nejšťastnější období svého života.“ Jenže za pár měsíců bylo všechno jinak. V roce 1907 se Paula zkroušeně vrátila k Ottovi. Stále toužila po umělecké svobodě, ale zaskočilo ji, jak velká dávka osamělosti a nenávisti okolí čeká ženu, která opustila manžela. V dopisech sestrám a přátelům teď pro změnu vypisovala, jak Ottu miluje. Že oba potřebují ticho Worpswede, odkud se dá, když nic jiného, vždycky utéct do přírody. Sestra Milly Paulu v odpovědích laskavým tónem upozorňovala, že neví, co chce. Malířku čím dál více děsily blížící se třicetiny. Chtěla do té doby stihnout vydobýt si umělec-
ké renomé i mít s Ottou dítě. Třicetiny vnímala jako fatální hranici, za kterou už nic nebude. Netušila smutnou jasnozřivost svých úvah.
Dcera Mathilde
Dcera se Paule narodila 2. listopadu 1907. Rodiče se nad holčičkou něžně oslovovanou Tilli rozplývali nadšením. Od první chvíle po porodu si malířka stěžovala na mučivou bolest nohou. Lékař jí nařídil nevylézat za žádných okolností z postele. Když přišel na kontrolu, našel umořenou bledou ženu se zastřeným pohledem. „Zkuste vstát,“ doporučil jí nejistě. Paula si vrávoravě stoupla a popošla pár kroků. „Podejte mi Tilli,“ hlesla. Pochovala ji a zašeptala svoje poslední slova: „Jaká škoda.“ S dcerou pevně přitisknutou k hrudníku se zhroutila na postel a zemřela. Dnes se spekuluje o tom, že ji zabila trombóza. V nohou se jí vytvořily krevní sraženiny, ty se po prvních krocích daly do pohybu a doputovaly do plic. Jednatřicetiletou malířku nechala zdrcená rodina pohřbít ve Worpswede.
Posmrtné entrée
Tragický konec matky těsně po porodu fungoval jako morbidní, ale skvělá reklama. V roce 1917 uspořádala Kestner Gesellschaft v Hannoveru k desátému výročí Pauliny smrti velkou výstavu jejích děl. Zároveň muzeum posbíralo od členů rodiny a přátel tu část její korespondence a deníků, které byli ochotni dát ke zveřejnění. Paula byla trochu grafomanka, navíc chytrá a nečekaně upřímná. Vzniklá publikace našla spoustu čtenářů a zvýšila poptávku sběratelů po jejích obrazech. Upoutaly i výstředního podnikatele Ludwiga Roselia. Najal Bernharda Hoetgera, Paulina
známého z umělecké kolonie, a nechal ho navrhnout muzeum čistě jen pro její obrazy. Jeho podobě byla uzpůsobena i celá brémská ulice
Böttcherstraße. Slavnostní otevření se konalo v roce 1927.
Jak obelstít Hitlera
O osm let později místní nacisté žádali o okamžité zničení muzea, včetně celé ulice. Ludwig Roselius, sám pragmatický člen nacistické strany, je bohorovně ignoroval. Jejich stížnost doputovala až k Hitlerovi, ale vlivný podnikatel si dokázal poradit. Mazaně využil svoji
sekretářku Barbaru Goette, která osobně odjela k vůdci za muzeum intervenovat. Úspěšně mu podsunula myšlenku, že by měl muzeum i budovy v celé ulici zachovat pro budoucnost jako odstrašující památník „zvrhlého umění“.
Ostatní muzea musela Paulinu úpadkovou tvorbu odstranit a často rovnou zničit.
V roce 1978 založila dcera Tilli, vychovaná otcem a Paulinými příbuznými, nadaci Paula Modersohn-Becker-Stiftung, do které vložila víc než padesát obrazů a pětset kreseb, které po matce zdědila. V současnosti mají mnohamilionovou hodnotu.
Paula se dlouho bránila myšlence, že by měla mít dítě.
Zároveň ji fascinovaly nahé těhotné ženy a matky šestinedělky, které malovala bez idealizace. Nacisté za druhé světové války její tvorbu označili za úpadkovou.
Je lepší selhat v originalitě než uspět v napodobování.
Herman Melville, americký romanopisec, povídkář, esejista a básník (1818–1891)
Georgia Totto O’Keeff e
Narodila se 15. listopadu 1887 v Sun Prairie v USA.
Zemřela 6. března 1986 v Santa Fé v USA.
Modernistická malířka a kreslířka, která si získala přezdívku „matka amerického modernismu“, patří mezi nejvýznamnější umělkyně 20. století. Nikdy nenamalovala jediný portrét a nikdy se nezapojila do žádného hlavního uměleckého směru. Proslavila se malbami detailů květin a krajinami inspirovanými pouští a prostředím, kde právě žila.
V roce 2014 se její nejslavnější obraz Bílá květina č. 1 s rozměry zhruba metr krát metr vydražil v newyorské aukční síni Sotheby’s za 44,4 milionu dolarů.
Je první malířkou, jejíž dílo se prodalo za tak vysokou částku.
Přijít na svět v osmdesátých letech 19. století na venkově znamenalo většinou jedno –na farmě se narodit, na farmě zemřít. Hospodářství Georgiiných rodičů leželo na americkém středozápadě ve státě Wisconsin poblíž města Sun Prairie. Jejich život se od jara do zimy točil kolem hospodářství, ale zima, ta byla jiná! Když se nedalo pracovat na p oli, mohla si Georgia se sestrami kreslit, poslouchat hudbu i různá vyprávění. Ve dvanácti letech prohlásila, že chce být jedině umělkyní, protože to znamená svobodu. O tři roky později rodina prodala farmu a o dstěhovala se do Williamsburgu ve Virginii, kde byly pro dcery přece jen o něco lepší možnosti
vzdělání. Po ukončení střední školy Chatham Episcopal Institute si Georgia v osmnácti letech doma definitivně prosadila, že odejde do Chicaga, vzdáleného asi dvě stě kilometrů, studovat umění.
Zdravotní potíže
Ve městě plném přistěhovalců ze střední Evropy hovořících zvláštním jazykem zvaným čeština, kde budoucí slavný mafián Al Capone prozatím pracoval jako bezejmenný vyhazovač z vykřičeného baru, se Georgia ze špatné vody nakazila tyfem. Studia přerušila a pak už se do Chicaga nevrátila. Po vyléčení odjela studovat na vyhlášenou Art Students
League of New York. Neradovala se však dlouho, otci došly peníze... V Chicagu, kam se vrátila, měla dost známých, kteří jí pomohli se sháněním levného podnájmu i práce. Ona, milovnice svobody, si pak začala vydělávat jako reklamní grafička. Najednou se musela přizpůsobovat nevkusu i náladovosti klientů. Po dvou letech onemocněla spalničkami. V dospělém těle oslabeném překonaným tyfem měla nemoc těžký průběh a Georgii se dočasně zhoršil zrak.
Kresby uhlem
V době, kdy se bála, zda vůbec ještě někdy vezme štětec do ruky, si definitivně uvědomila, jak moc je pro ni malování důležité. Když jí lékaři potvrdili, že už smí oči namáhat, snažila se dohnat čas, který ztratila. V roce 1912 začala navštěvovat letní kurz malířství na University of Virginia. Byla však bez peněz, a tak jí její učitel Alon Bement doporučil, aby vedla část letních kurzů na univerzitě. Nastalo období, kdy se protloukala mezi kurzy. Buď je navštěvovala, nebo na nich sama učila. Díky této praxi získala pevné místo na Columbia College, jedné z prvních vysokých škol pro ženy v Jižní Karolíně. Na dívku z farmy to byl úspěch, ale Georgia se zmítala mezi povinností rozdat všechnu svoji energii studentkám a touhou po uměleckém rozletu. Ve volných chvílích vytvořila sadu originálních, abstraktních obrázků svých pocitů uhlem. Netušila, že jí navždy změní život.
Osudový muž
Alfred Stieglitz byl uznávaný fotograf a p odnikatel s uměním. Jeho legendární Galerie 291
působila v letech 1905 až 1917 v New Yorku na Páté avenue. Jako její majitel rozhodně nepatřil mezi obchodníky, kteří chtějí hlavně vydělat. Galerie byla původně míněna i jako škola a umělecký institut, který měl oslavovat hlavně umění fotografie. Postupem času se ale stala odrazovým můstkem pro celou řadu evropských malířů, jako byli Pablo Picasso, Henri Matisse, Auguste Rodin, Paul Cézanne nebo původem rumunský sochař a fotograf Constantin Brancusi. Ti všichni se chtěli dostat na velký americký trh v době, kdy je za mořem nikdo neznal.
Sběratelé a mecenáši byli ve svém uměleckém vkusu extrémně tradiční a sveřepě odolávali modernistickému umění, které považovali za nechutné a laciné. Alfred své galerii neustále střídal role kurátora, propagátora a mecenáše umění, uměleckého pedagoga i nadšence. Obrazy evropských umělců, které se dnes draží za miliony, se v jeho časech kupovaly a prodávaly za směšné částky. Alfred se na prvním místě nezajímal o peníze, ale štědře kupoval od každého, kdo ho zaujal.
První setkání
Georgia zavítala do Alfredovy galerie poprvé v roce 1908, když si sem šla prohlédnout výstavu kreseb Augusta Rodina. Jednadvacetiletou malířku tehdy ani nezaregistroval. O pár let později půjčila své netradiční uhlové kresby kamarádce Anitě Politzer s tím, že je nikdo jiný nesmí vidět. Anita je přes zákaz donesla Alfredovi a galerista je nadšeně okomentoval, že jde o nejčistší, nejjemnější a nejupřímnější věci, které se před ním objevily. Okamžitě je vystavil. Ovšem nečekal, že se jednoho
V roce 2014 se Georgiin obraz s názvem Bílá květina č. 1 prodal za čtyřiačtyřicet miliónů dolarů.
dne rozletí dveře, do galerie vrazí autorka jako fúrie a bez špetky respektu k jeho postavení se do něj místo poděkování pustí. Georgia mu vyčetla, že nemá právo používat její dílo, aniž ji požádal o svolení. Ale už v okamžiku, kdy jí z očí sršely blesky a hádali se, oba cítili, že se navzájem přitahují jako magnety. Alfred byl pochopitelně ženatý. Svoji první ženu Emmeline Obermeyerovou si vzal v době,
kdy Georgii bylo sotva šest let. Stejně jako on pocházela z bohaté newyorské židovské rodiny, ale tím jejich společné rysy končily. Emmeline se projevovala jako zhýčkaná, nudná maloměšťačka, neschopná proměňovat peníze v něco ušlechtilého. Neměla v sobě ani špetku manželova divokého nadšení pro umění. Georgia ztělesňovala její pravý opak. Tedy až na majetek, což Alfredovi nevadilo.
Milenec, manžel, rádce, zrádce...
Alfred byl o třiadvacet let starší. Když spolu začali spát, podle svědků se chovali jako zamilovaní teenageři. Georgia bydlela v bytě Alfredovy neteře a on ji během let 1917–1937 často fotografoval. Uspořádal jejich společnou výstavu, na které představila svých padesát jedna maleb a on šedesát jedna fotografií jejích portrétů a aktů, které vzbudily pozdvižení. Ani on, ani ona se za ně nestyděli.
Teprve potom se Alfred urychleně rozvedl, s nadějnou malířkou začal žít a tlačil ji, aby si ho vzala. Georgia svolila až roku 1924, kdy jí bylo třicet sedm a jemu šedesát. Albert ji podporoval, bez něj by se tak rychle a v takové míře nikdy neprosadila. Ale také ji psychicky deptal. Georgia s ním zkoušela mluvit o mateřství, ale trochu sebestředný a na domácí pohodlí bez dětského jekotu zvyklý Alfred tento nápad rázně odmítl.
Největší krizi, která jejich vztahu málem zlomila vaz, prožili hned tři roky po svatbě. Georgia musela do nemo cnice na dvě operace prsu, ve kterém si nahmatala bulku. Třiašedesátiletý Alfred si v její nepřítomnosti užíval s dvaadvacetiletou fotografkou Dorothy Norman, kterou rovněž prosazoval v uměleckém světě. Georgia mu po b ouřlivé scéně odpustila, ale po letech dramatického soužití nakonec bydleli odděleně. I tak na seb e byli natrvalo, a to nejen obchodně, napojeni. Georgii nikdy nenapadlo se rozvést. Od roku 1915 až do Alfredovy smrti si pravidelně psali dopisy, ať žili spolu, nebo odděleně, někdy i tři denně. Jejich korespondence čítá dvacet pět tisíc stran a ukazuje, že nemohli být spolu, ale ani bez sebe.
Křehkost duše
Pětačtyřicetiletá Georgia přijala nabídku vytvořit nástěnnou malbu v nové budově Radio City Music. Alfred byl proti, protože zásadně neuznával komerční zakázky, umění podle něj mělo být vždy jen upřímné. Georgia se s ním pohádala. „To se ti to vyhýbá komerci, když jsi měl vždycky peníze,“ vyčetla mu, ale úplně ji rozhodil. Pustila se do práce, plná pochybností sama o sobě, její nervozita stoupala, a když se přidaly technické problémy, zhroutila se a na delší dobu přestala malovat úplně.
Lékař, kterého manžel přivolal, jí diagnostikoval silnou psychoneurózu, se kterou se pak léčila v nemocnici. K nástěnné malbě se už pak nikdy nevrátila.
Naštěstí mělo její jméno i díky Alfredovi takový zvuk, že už dva roky po jejím kolapsu koupilo Muzeum moderního umění v New Yorku její první obraz. O pět let později v roce 1939 ji New York’s Fair Tomorrow Committee vybral jako jednu z dvanácti nejvýznamnějších žen za posledních padesát let. Georgia s pocuchanými nervy se v té době už silně stranila velkoměsta a trvale se odstěhovala do Nového Mexika. Do New Yorku zavítala jen kvůli pracovním záležitostem. Na jaře 1946 jí Muzeum moderního umění v New Yorku uspořádalo velkou retrospektivní výstavu. Stala se tak první ženou, které se dostalo této pocty.
Nové Mexiko
Své slavné obrovské květy začala malovat už po svatbě, stala se tak v Americe jednou z významných průkopnic modernismu. Když v roce 1929 manželé na jedné z cest objevili Nové Mexiko, Georgii zdejší krajina okouzlila.
Zatímco Alfred trávil čas v New Yorku, malířka útěky do zdejší krajiny vnímala jako vypuštění z klece velkoměsta. Pronajala si skromnou usedlost Ghost Ranch a koupila starou ojetou fordku, ve které se při hledání námětů k malování velmi riskantně proháněla po tamějších prašných cestách. Usedlost si nakonec v roce 1940 koupila a její stěny začala zdobit sluncem vybělenými zvířecími lebkami, které využívala jako modely ke svým obrazům. S civilizací ji spojoval jenom telefon.
Právě v Ghost Ranch ji jednoho dne překvapil smutný telefonát, že Alfreda postihla mozková mrtvice. Co nejrychleji odletěla zpět do New Yorku a až do jeho smrti, 13. července 1946, se od něj nehnula. Manželův popel nechala pohřbít pod vysokou borovicí na břehu Lake George. Uspořádala jeho pozůstalost, spousty obrazů, fotografií i soch z jeho sbírky odkázala významným muzeím a galeriím a pak už New Yorku jen zamávala. Opustila nepříliš komfortní usedlost a v odlehlých končinách v Abiquiu si za zděděné peníze pořídila dům. Malovala barevné kontrasty vyprahlých krajin, prozářenou oblohu, zvířecí lebky i tiché kouty. Renovace domu trvala tři roky, a když skončila, Georgia v něm byla šťastná a namalovala celé série obrazů jeho patia a vnitřního dvora.
Úctyhodných sto let Na počátku sedmdesátých let minulého století se malířce začal zhoršovat zrak. S malováním byl konec. Nechala se přesvědčit kamarádem hrnčířem Juanem Hamiltonem, aby se věnovala keramice. Cestovali spolu po světě, ještě ve svých pětadevadesáti letech se s ním vypravila do Kostariky. V roce 1984 už nezvládala
bydlet sama v Abiquiu. Přijala nabídku Juanovy rodiny, aby se k nim přestěhovala do Santa Fé. Zde také, uprostřed příprav úctyhodného stého výročí jejího narození v Gallery of Art ve Washingtonu 6. března 1986 zemřela. Mezi její poslední přání patřilo to, aby pozůstalí rozprášili její popel na hoře Pedeneral poblíž jejího domu. V roce 1989 vznikla nadace Georgia O’Keeffe Foundation, která spravuje všechna její díla, a muzeum v Santa Fé s největší sbírkou jejích obrazů. Souhrnný katalog malířčina díla vyšel roku 1999.
Krátká epizoda v mládí, kdy si svobodomyslná malířka vydělávala reklamou a musela se podbízet nevkusu klientů, ji utvrdila, že komerci nikdy dělat nechce a nebude.
Nakonec vydržíme mnohem více, než si myslíme, že dokážeme.
Frida Kahlo v dopise
Magdalena Carmen Frida Kahlo y Calderó n
Narodila se 6. července 1907 v Coyoacánu v Mexico City v Mexiku a zemřela 13. července 1954 tamtéž.
Jedna z nejslavnějších malířek všech dob malovala ve stylu původního mexického lidového umění kombinovaného s prvky realismu, symbolismu a surrealismu. Vytvořila sto čtyřicet tři obrazů, z toho padesát pět autoportrétů. Jako řada jiných surrealistů se nadchla pro levicové ideály. Film Frida z roku 2002 vyšrouboval ceny jejích obrazů do závratných výšin. Ovlivnila i módu a jako bisexuálka a dcera indiánsko-španělsko-mexické matky se stala symbolem feministického, protirasistického a LGBT hnutí.
Proč se její rodiče dali dohromady, Frida tak trochu pochopila až ve vlastním netradičním manželství. Matka se základním vzděláním byla přísná, autoritářská, hluboce věřící a b ohužel i manio depresivní. Vzdělaný otec Wilhelm Kahlo, německého židovského původu, do Mexika utekl před antisemitismem. V nové domovině si změnil křestní jméno na Guillermo a s dcerami mluvil německy. Frida o něm hovořila jako o Herr Kahlo. Nikdy nezastírala, že jej staví nad matku Matilde Calderón y Gonzáles. Jednodušší Mexičanku si otec dle jejího názoru vzal jen proto, aby co nejrychleji získal mexické občanství. Za ženskou autoritu brala Frida svoji o devět let star-
ší sestru, po matce též Matilde, která matčinu chorobu odskákala nejvíc. Jako prvorozená už v deseti letech přebírala veškerou zodpovědnost za své tři mladší sestry Adrianu, Fridu a Cristinu, ale i za chod celé domácnosti.
Modrý dům ve Městě kojotů
Rodina žila v domě koloniálního stylu na předměstí Mexico City ve čtvrti s názvem Coyocán, což v domorodé řeči znamenalo „Město kojotů“. Frida v něm později vymalovala všechny stěny modře. Mluvila o něm jako o Casa Azul (Modrý dům) a byl nejdůležitější kotvou jejího rozbouřeného života. Odcházela, vracela se a nakonec v něm i zemřela.
Frida od malička cítila, že otec je výrazně chytřejší než matka, a pohrdala jí. Cestu k ní našla až v dospělosti. Otec se v Mexiku vypracoval na úspěšného fotografa architektury i oficiálních portrétů. Dostal se až k mexickému prezidentovi, diktátorovi Porfiriu Díazovi, který nad ním držel ochrannou ruku a dohazoval mu zakázky.
Přestože rodina díky otcovým kontaktům s diktátorem zbohatla, matka v téže době v domě ukrývala rebely, kteří připravovali diktátorovo svržení. Nedělala to z politického přesvědčení, spíše z hlouposti bez domýšlení důsledků. Fridě byly tři roky, když se Mexikem prohnala revoluce a otcova štědrého chlebodárce sesadila. Možná že právě matčina prostoduchost, s jakou poskytovala azyl nepřátelům režimu, otce zachránila a rodina nepřišla ani o majetek.
Herr Kahlo a jejich spojenectví
Frida v šesti letech onemocněla obrnou. Zatímco matka se za ni spousty hodin modlila, otec vypracoval soustavu cviků, které měly Fridě pomoci vybudovat nemocí ochablé svalstvo. Pod jeho dohledem a povzbuzováním se naučila znovu chodit, i když kulhala na jednu nohu.
Mezi cvičením ji brával na výlety s fotoaparátem a učil ji, jak se má dívat na svět okem fotografa. Na jedné z cest dostal epileptický záchvat. Frida mu dokázala pomoci a to je ještě více spojilo.
Otec vnímal, že je ze všech sester nejinteligentnější, a tak jí umožnil, aby v patnácti letech chodila do drahé nejlepší školy v Mexiku.
Mezi dvěma tisíci chlapci studovalo jen třicet tři dívek a Frida se v tomto elitním prostředí mezi spolužáky prosadila i se svým tělesným
handicapem. Bylo v ní něco, pro co se chlapci do drzé, ohnivé, i když kulhající dívky, která je dokázala argumentačně utřít, zamilovávali.
Svět z postele s nebesy
Frida se ve škole zapojila do partičky, která si přezdívala „Las Cachutas“ podle výstředních čepic. Na veřejnosti s nimi rádi pobuřovali. Frida k závisti svých kamarádek sbalila vůdce skupiny Alejandra Goméze Araise. Zdálo se, že studentský život poplyne stejně zábavně až do závěrečných zkoušek. Po nich chtěla na medicínu. Vše se změnilo 17. září 1925. Autobus, ve kterém s Alejandrem jeli, se srazil s tramvají. Při nehodě Fridě pánví projelo jedno z madel autobusu. Nikdo nechápal, jak se stalo, že ztratila oblečení. Ležela mezi troskami autobusu nahá a posypaná zlatým práškem, který vezl někdo z cestujících.
Seznam jejích zranění byl strašlivý. Propíchnutí autobusovou tyčí a spousta zlomenin, včetně páteře. Po první ze série desítek operací lékaři Fridu zabalili do sádrového korzetu, ale nevěřili, že přežije. Do nemo cnice za Fridou docházel výhradně otec, matka se doma modlila. Frida se navzdory prognózám začala zotavovat. Po měsíci ji otec nechal převézt domů a uložil ji v jejím pokoji do p ostele s neb esy. Na dceřino přání zakoupil zrcadlo a nechal je připevnit na p ostel. Pořídil jí speciální malířský stojan, aby mohla vleže malovat. Svoji proměnu v malířku Frida později popsala: „Nehoda změnila mé směřování. Množství věcí mi znemožňovalo plnit si touhy, které všichni považovali za normální. Pro mě se stalo tou nejnormálnější věcí začít malovat to, co jsem nemohla uskutečnit.“
Otec ji začal zásobovat knihami o evropských dějinách umění. Fridu nadchly německé a italské renesanční portréty natolik, že když jí to fyzické možnosti dovolily, vyškemrala na otci sadu olejových barev. Svůj první obraz Autoportrét v sametových šatech devatenáctiletá dívka vytvořila na důkaz své lásky k Alejandrovi. Ten už ale o zmrzačenou Fridu nestál a odstěhoval se do Evropy.
Diego – láska, vášeň, prokletí
Fridě matčina apatičnost v období depresí lezla na nervy. Nechápala, že jde o nemoc, a hlavně se jí nechtěla podobat. Začala se znovu stýkat s bývalými spolužáky. Ti už studovali na uni verzitách a Fridu znovu vtáhli do studentského života. Mezi mexickou mládeží frčely levicové ideály slibující lepší svět pro všechny. Frida jako dcera z buržoazní rodiny nouzi nikdy ne pocítila, zároveň se ale dotkla smrti i bezmoci a idea spravedlivější společnosti se jí zalíbila.
Ve skupince komunistů se pohybovala i americ ká fotografka Tina Modotti. Pořádala pro přáte le večírky a na jednom z nich se jednadvacetiletá
Frida setkala s mužem svého života, jednačtyři cetiletým malířem Diegem Riverou. Oběma se vybavilo, že se už potkali, když mu jako patnác tiletá nesla ukázat své první umělecké pokusy. Tehdy ji nebral vážně, teď jej ale lehce přesvěd čila, aby si její nové výtvory prohlédl. Svést se nechal více než ochotně a jindy chápavý otec
Guillermo se vyděsil. Diego měl věkem blíže k němu a pověst sukničkáře se za ním táhla jako slizká cestička za hlemýžděm. Dvojici přirov nal ke slonovi a holubici, ale Frida se za Diega o rok později provdala. Časem toto rozhodnutí v afektu okomentovala: „V životě mě potkala
dvě velká neštěstí. Za jedno z nich považuji nehodu s tramvají. Tím druhým byl Diego.“ Zároveň se od sebe nedokázali odtrhnout, i když si navzájem provedli spoustu ošklivých věcí.
Pryč z Gringolandie!
Frida zpočátku Diega doprovázela do míst, kde měl zakázky, mimo jiné do USA. Sice si užívala postavení tradiční zajištěné manželky, zároveň se ale na znamení komunistického přesvědčení
Frida od fatální těžké autobusové nehody už nikdy neprožila žádný den bez fyzické bolesti. Odrážela se v každém jejím obraze.
oblékala jako chudé dělnice. Také poprvé otěhotněla a její potrat ve třetím měsíci byl temným vzkazem budoucnosti. Otěhotněla ještě čtyřikrát a tělo zdevastované úrazem ji vždy zradilo. Do USA se několikrát vrátila, ale vracela se uražená a ponížená. Citlivě vnímala pohrdání bílé společnosti k občanům Latinské Ameriky a USA začala pohrdavě nazývat Gringolandií.
Manželé si v Mexico City pořídili dva moderní domy. Fridin byl vymalován modře, Diegův růžově a navzájem je spojovala chodba. Každý tak získal své soukromí, ale zároveň byli spolu. Dvojdům proslavily divoké neřestné večírky, kdy Frida své heterosexuální i lesbické experimenty prokládala pobyty v nemocnici. Milenců
i milenek měli oba spousty, ale největší rozbroje mezi nimi způsobily dvě aféry. Frida se zapletla s komunistickým revolucionářem Lvem Trockým, starším o dvacet osm let, který se s manželkou Natálií po útěku z Ruska usadil v Mexiku. Pak spolu načas utekli z města, což rozlítostnilo Natálii a rozzuřilo Diega, přestože on sám tehdy spal s americkou herečkou Paulette Goddard. Diego Fridě nejvíc ublížil avantýrou s její nejmladší sestrou v době, kdy byla Frida v nemocnici. Když vše prasklo, Frida se nechala ze vzteku ostříhat a na rok jej opustila. Manželé se po deseti letech rozvedli, aby zjistili, že nedokážou být spolu ani bez sebe. Proto se znovu vzali s vědomím, že si dopřejí milostnou svobodu.
Díky herečce a filmové producentce Salmě Hayek přestala být Frida regionální umělkyní a znají ji i lidé, kteří se o umění nezajímají.
Vyšly o ní desítky knih, ovlivňuje módu a výrazně zvýšila cestovní ruch do jejího rodného Mexika.
Los Fridos
V klidnějších obdobích Fridina umělecká hvězda stoupala. Už nebyla vnímána jako „ta od D iega“, ale dostávala nabídky na portrétování a výstavy. V dubnu 1941 zemřel její milovaný otec a truchlící Frida se o to intenzivněji vrhla do tvorby. Své fyzické utrpení přenášela do obrazů. „Nemaluji sny ani noční můry, maluji svou vlastní realitu,“ odsekávala, když se jí někdo snažil přesvědčit, že má tvořit něco veselejšího. O rok později dostala nabídku vyučovat na škole malby a sochařství Le Esmeralda. Studenti na její počest založili skupinu Los Fridos a jezdili na výuku za ní do Modrého domu.
V lednu 1950 se v její pravé noze objevila sněť, ale v tu chvíli byla důležitější operace páteře. Tentokrát Frida v nemocnici proležela skoro celý rok. Diego se sice utěšoval sexem se svojí obchodní zástupkyní, s níž se po Fridině smrti počtvrté oženil, přesto oddaně spával ve vedlejším pokoji. Tehdy si Frida vytvořila návyk na tišící morfium.
Kremace se svatozáří
O tři roky později šestačtyřicetiletá malířka již téměř nevstávala z postele. Její přítelkyně, fotografka a galeristka Lola Álvarez Bravo uspořádala proto pro Fridino povzbuzení největší výstavu jejích obrazů. Aby malířka mohla na vernisáž dorazit, Lola do výstavy začlenila jako exponát i její postel s nebesy. Houkající sanitka pak přivezla k výstavní síni samotnou Fridu. Přátelé ji přinesli na nosítkách, vložili do postele a drželi u ní čestnou stráž. Originální happening měl obrovský ohlas v Mexiku i ve světě. Tím však skončily poslední světlé chvilky Fridina života. Sněť v noze se rozšířila z chodidla
do lýtka a malířka přišla o nohu pod kolenem. Naučila se chodit s protézou, na kterou si obouvala jasně rudý střevíc. Zároveň se chovala čím dál nepředvídatelněji. Výbuchy vzteku střídaly záchvaty pláče a nezřízeného veselí. Aby přehlušila bolest, zapíjela vysoké dávky morfia dvěmi lahvemi koňaku denně. Na veřejnosti se naposledy objevila jedenáct dní před smrtí. Diego ji na její přání dotlačil na invalidním vozíku na komunistickou demonstraci v centru Mexico City. Do deníku si poté zapsala: „Doufám, že odchod je radostný a že se nikdy nevrátím.“ Krátce poté, 13. července 1954, spolykala nadměrné množství léků. Oficiální verze v katolické zemi ovšem zněla, že zemřela na zápal plic. Ani poslední rozloučení neproběhlo tuctově. Výbuch hořlaviny v otevřené spalovací peci její tělo narovnal, jako by oživlo, a hořící vlasy jí vytvořily kolem hlavy svatozář. Truchlící Diego pak popadl hrst jejího popela a teatrálně ji přede všemi snědl.
Fridomanie
Rok po její smrti věnoval Diego Modrý dům Kahlových mexické vládě. Ta v něm posléze odhalila Muzeum Fridy Kahlo. Patrně by zůstala regionální autorkou, kdyby v roce 1983 nenapsala Hayden Herrera její životopis a její kniha se nedostala k Salmě Hayek. Hollywoodská hvězda mexického původu sehnala peníze a obsadila se i do hlavní role, za kterou získala Oscara. Film obrátil pozornost nejen na Fridu, ale také na mexické umění. Modrý dům vydal v roce 2023 další tajemství – sbírku čítající přes šest tisíc položek, mimo jiné i unikátní kolekce fotografií vytvořených Fridou a jinými autory.