9788024295695

Page 1

NEAL SHUSTERMAN

Ronnie Antonio Paris, 3. Jeremy Mardis, 6. Kameron

Prescott, 6. Aiyana Mo’Nay Stanley-Jones, 7. Gabriel

Fernandez, 8. Anthony Avalos, 10. Noah Cuarto, 4. Juwan

Bymon, 6. Desiree Bymon, 7. Ponda Davis, 28. Lisa Bymon, 26.Stanley Almodovar III, 23. Amanda Alvear, 25. Mercedez

Marisol Flores, 26. Oscar A. Aracena-Montero, 26. Simon

A.Carrillo Fernandez, 31. Rodolfo Ayala-Ayala, 33. Alejandro

Barrios Martinez, 21. Martin Benitez Torres, 33. Antonio D.

Brown, 29. Darryl R. Burt II, 29. Angel L. Candelario-Padro, 28.

Juan Chevez-Martinez, 25. Tevin E. Crosby, 25. Franky J. Dejesus

Velazquez, 50. Deonka D. Drayton, 32. Peter O. Gonzalez-Cruz, 22.

Paul T. Henry, 41. Frank Hernandez, 27. Miguel A. Honorato, 30. Javier

Jorge-Reyes, 40. Jason B. Josaphat, 19. Eddie J. Justice, 30. Anthony

L.Laureano Disla, 25. Christopher A.

Leinonen, 32. Juan R. Guerrero, 22. Brenda

L. Marquez McCool, 49. Jean C. Mendez

Perez, 35. Akyra Monet Murray, 18. Kimberly

Morris, 37. Jean C. Nieves Rodriguez, 27.

Luis O. Ocasio-Capo, 20. Geraldo A. Ortiz-Jimenez, 25. Eric Ivan Ortiz-Rivera, 36. Joel Rayon Paniagua, 31. Enrique L. Rios Jr., 25. Juan P. Rivera

Velazquez,37. Luis D. Conde, 39. Yilmary Rodriguez Solivan, 24. Jonathan A. Camuy Vega,24.

Christopher J. Sanfeliz, 24. Xavier Emmanuel Serrano Rosado, 35. Gilberto Ramon Silva Menendez, 25.

Edward Sotomayor Jr., 34. Shane E. Tomlinson, 33. Leroy Valentin Fernandez, 25. Luis S. Vielma, 22. Luis

Daniel Wilson-Leon, 37. Jerald A. Wright, 31. Cory J. Connell, 21. Rev. Clementa Pinckney, 41. George

Floyd, 46. Cynthia Marie Graham Hurd, 54. Ethel Lee Lance, 70. Rev. DePayne Middleton-Doctor, 49. Tywanza Sanders, 26. Rev. Daniel L. Simmons, 74. Rev. Sharonda Coleman-Singleton, 45. Myra Thompson, 59. Lonette Keehner, 56.

Timothy Caughman, 66. Jimmy Smith-Kramer, 20. Balbir Singh Sodhi, 51. Anita “Nicki” Gordon, 63. Anil Thakur, 31. Sandeep Patel, 25. Ji-ye Sun, 34. Thao “Tony” Pham, 27. Garry Lee, 22. Srinivas Kuchibhotla, 32. Waqar Hasan, 46. Vasudev Patel, 49. Paramjit Kaur, 41. Satwant Singh Kaleka, 65. Prakash Singh, 39. Sita Singh, 41. Ranjit Singh, 49. Suveg Singh, 84. Stephen Tyrone Johns, 39. James Craig Anderson, 47. Larnell Bruce Jr., 19. Maurice E. Stallard, 69. Vickie Lee Jones, 67. DeLois Bailey, 53. Sam Cockrell, 46. Micky Fitzgerald, 45. Lynette McCall, 47. Charlie J. Miller, 58. Thomas Willis, 57. John Crawford III, 22. Breonna Taylor, 26. Aura Rosser, 40. Jamarion Robinson, 26. Eleanor Bumpurs, 66. Jaquavion Slaton, 20. Kwame “K.K.” Jones, 17. Jimmy Atchison, 21. Kendra James, 21. Kayla Moore, 41. Jordan Edwards, 15. Ukea Davis, 18. Stephanie Thomas, 19. Felicia Moreno, 25. Serena Angelique Velazquez Ramos, 32. Layla Pelaez Sanchez, 21. Alexa Negron Luciano, 26. Yampi Mendez Arocho, 19. Jordan Anchondo, 24. Andre Anchondo, 23. Arturo Benavides, 60. Leonard Cipeda Campos, 41. Maribel Hernandez, 56. Raul Flores, 77. Maria Flores, 77. Jorge Calvillo Garcia, 61. Adolfo Cerros Hernandez, 68. Sara Esther Regalado, 66. Alexander Gerhard Hoffman, 66. David Alvah Johnson, 63. Luis Alfonzo Juarez, 90. Maria Eugina Legarreta Rothe, 58. Elsa Mendoza Marquez, 57. Ivan Hilierto Manzano, 46. Gloria Irma Marquez, 61. Margie Reckard, 63. Javier Amir Rodriguez, 15. Teresa Sanchez de Freitas, 82.Angelina Englisbee, 86. Juan Velazquez, 77. Guillermo “Memo” Garcia, 36. Greg McKendry, 60. Linda Kraeger, 61. Ricky John Best, 53. Taliesin Myrddin Namkai-Meche, 23. Blaze Bernstein, 19. John Freddy, 43. Sukhjit “Sammy” Khajala, 50. Mohammad Zafer,60. Mohammed Alamgir, 38. Albert Kotlyar, 32. Mohammed Abdul Nasser Ali, 54. Imam Maulama Akonjee, 55. Thara Uddin, 64. Khalid Jabara, 37. Abdisamad Sheikh-Hussein, 15. Deah Barakat, 23. Yusor Abu-Salha, 21. Razan Abu-Salha, 19. Hassan Alawsi, 46. Atatiana Jefferson, 28. Stephon Clark, 22. Botham Jean, 26. Philando Castile, 32. Alton Sterling, 37. Michelle Cusseaux, 50. Freddie Gray, 25. Janisha Fonville, 20. Eric Garner, 43. Akai Gurley, 28. Tamir Rice, 12. Tyre King, 13. Jesus M. Huesca, 25. Michael Brown Jr., 18. Tanisha Anderson, 37. Trayvon Martin, 17. Sean Monterrosa, 22. Jamel Floyd, 35. Danny Overstreet, 43. Fred Martinez, 16. Gwen Amber Rose Araujo, 17. Terrianne Summers, 51. Guin “Richie” Phillips, 36. Sakia Gunn, 15. Ruth “Ruthie” George, 19. Tiarah Poyau, 22. Mollie Tibbetts, 20. Nazma Khanam, 60. Janese TaltonJackson, 29. Cherica Adams, 24. Jessica Hampton, 25. Mary Spears, 27. Nova Henry, 24. Ava Henry, 10 months. LaVena Johnson, 19. April Jace, 40. Julia Martin, 27. George Chen, 19. Cheng Yuan Hong, 20. Weihan Wang, 20. Katherine Cooper, 22. Christopher Ross Michaels-Martinez, 20. Veronika Weiss, 19. Lori Gilbert-Kaye, 60. Joyce Fienberg, 75. Richard Gottfried, 65. Rose Mallinger, 97. Jerry Rabinowitz, 66. Cecil Rosenthal, 59. David Rosenthal, 54. Bernice Simon, 84. Sylvan Simon, 86. Daniel Stein, 71. Melvin Wax, 88. Irving Younger, 69. Riah Milton, 25. Dominique “Rem’Mie” Fells, 27. Vanessa Guillen, 20. Kaysera Stops Pretty Places, 18. Hanna Harris, 21. Roderica Ribbonleg, 15. Elijah McClain, 23. Savanna LaFontaine-Greywind, 22. Ahmaud Arbery, 25. Andre Alexander Green, 15. Antwon Rose Jr., 17. Cameron Tillman, 14. Ciara Meyer, 12. John Albers, 17. Laquan McDonald, 17. Logan Simpson, 16. Giovanni Melton, 14. Zachary Bearheels, 29. Loreal Tsingine, 27. Benjamin Whiteshield, 34. Paul Castaway, 35. Jason Pero, 14. Malena Loonskin, 26. Nireah Johnson, 17. Brandie

Coleman, 18. Emonie Spaulding, 25. Andrew Anthos, 72. Cornel Young Jr., 29. Patrick M. Dorismond, 26. John Adams, 61. Anthony Dwain Lee, 39. Alfred “Abuka” Sanders, 29. Christopher Arnold, 29. Djibril Diol, 29. Adja Diol, 23. Khadija Diol, 2. Hassan Diol, 25. Hawa Baye, 7 months. Zaria Joshalyn Burgess, 15. Everardo Torres, 24. Dawn Rae Nelson, 35. James Taylor, 50. Bruce James Weigel, 42. Stanley Bates, 35. Michael Pleasance, 23. Ousmane Zongo, 43. Alberta Spruill, 57. Kenneth Walker, 39. James Jahar Akbar Perez, 28. Michael Bell Jr., 21. Bounmy Ousa, 59. Joseph Rosenbaum, 36. Anthony Huber, 26. Kelly Thomas, 37. Daniel Prude, 41. Oluwatoyin Salau, 19. Nina Pop, 28. Malinda Raya, 39. Amanda Dabrowski, 31. Mackenzie Lueck, 23. Miles Hall, 23. Ricardo Munoz, 27. Brandon Roberts, 27. Darius J. Tarver, 23. William Howard Green, 43. Jaquyn O’Neill Light, 20. Manuel Ellis, 33. Donnie Sanders, 47. Etonne T. Tanzymore, 38. Tommie Dale McGlothen Jr., 44. Kanisha Necole Fuller, 43. Steven Demarco Taylor, 33. Joel Acevedo, 25. Dijon Kizzee, 29. Simmie Williams Jr., 17. Latisha King, 15. Daniel “Dano” Fetty, 39. GameChangerHC txt des6_cc17.indd 5 11/19/20 10:56 AM Věnováno všem obětem ignorance a nesnášenlivosti.

Come as you were, Not as you’ll be, Remember to bring back the best part of me. Take what you find, Leave what you lost, Light the way burning the bridges you crossed … — Konniption, „Come As You Were“

7

You’re not going to believe me.

You’ll say I’ve lost my mind, or that I’ve suffered one too many concussions. Or maybe you’ll convince yourself that I’m conning you, and that you’re the butt of some elaborate practical joke. That’s okay. Believe whatever you want if it helps you sleep. That’s what we do, isn’t it? Build ourselves a comfy web of reality like busy little spiders, and cling to it so we can get through the worst of days.

Nebudete mi to věřit. Vaše první reakce bude, že jsem přišel o rozum. Nebo zkusíte největší hit u kluků, co hrají fotbal: moc úrazů hlavy. Možná řeknete, že vás tahám na vařené nudli nebo si z vás dělám regulérní prdel. Klidně si to myslete, je mi to buřt, jestli se vám bude líp spát. Děláme to všichni, no ne? Všichni si tkáme svoji pavučinu jako ten nejpracovitější pavouk a pak si na ní hezky sedíme a užíváme si klamný pocit bezpečí. Tam se nám snadno nalhává, jak se dostaneme z těch největších sraček.

We’ve had plenty of troubled days, haven’t we? All of us. The ground shifts, and the world changes, and we go tumbling. It can happen in the time it takes for a traveler to step off an international fl ight and sneeze. Or the time it takes for a man with a crushed windpipe to stop breathing.

A že jsme si jich prožili. Vy, oni, já, všichni. Svět je jedna velká automatická pračka, co se může změnit s každou otáčkou. Takže je otázka, jestli spíš než pračka to není drtička. Něco známe všichni, protože se nám

I’ve seen all that, just like you . . . but I’ve known other

9 1

to děje zleva zprava – já ale viděl něco víc. Něco, co na vás nevybafnou ve zprávách a co nezjistí vědecký esa.

A když ne oni, tak prostě nikdo na světě.

Jak říkám – věřte si tomu, nebo ne. Když se nad tím tak zamyslím, asi bude lepší ta druhá varianta. Bude vám líp, když to zůstane jen v rovině příběhu. Jen si hezky seďte uprostřed té svojí pavučiny. A jako ten pavouk, chytejte si mouchy a dělejte, že přesně takhle jste to vždycky chtěli.

Jmenuju se Ash. Změnila se kolem mě tuna věcí, ale tohle ne. Je to jméno, žejo. Točí se kolem něj celej život. Ještěže tak. Mimochodem, to Ash je zkrácenina od „Ashley“. Babička dodnes trvá na tom, že to ve svý době bylo velmi chlapský jméno. Jmenoval se tak její brácha

díky tomu, že jeho rodiče viděli Jih proti Severu. Narodil se v devětatřicátým, když ten film měl premiéru. To ještě rasismus nebylo takový téma. Malej Ashley měl dvojče jménem Rhett, který umřelo na dětskou obrnu. Největší ironie ovšem je, že herec, kterej hrál Ashleyho Wilkese v tom filmu, se jmenoval Leslie. Borec to schytal v reálu i na plátně.

Já to vlastně schytával jen jednou ročně, samozřejmě první den školy. Učitelka vždycky dělala první docházku a hledala očima holku. A pokud se někdo snažil být třeskutě vtipný, velmi brzy to schytal taky – takže spolužáci se hodně rychle naučili, že tohle prostě nebude téma. Abych to uzavřel, přezdívka Ash se ujala a celým jménem mi dnes říká už jen ta babička.

10

V téhle story je fotbal prolog i závěr, ale hlavním tématem je to, co se stalo uprostřed. Záhadná flákota v bulce, před kterou vás každej dostatečně varoval. Možná to sotva sníte, ale blbě vám bude určitě. Takže radši honem zapít.

Říct, že fotbal byl můj život, by bylo možná nadnesený. Tak řekněme, že velká část. Hrál jsem odmala, a na střední jsem byl dokonce rozehrávač – jmenovali jsme se Tibbetsville Tsunamis. Jo, já vím, nic neříkejte. Tým se kdysi jmenoval Blue Demons, ale pak nějací svatoušci a pámbíčkáři ve školní radě dospěli k názoru, že je to rouhačský. A donutili školu změnit název. Do té doby byl náš maskot šklebící se modrý démon, který nikdy nikomu neublížil. No a po té změně to byla modrá vlna, která v jihovýchodní Asii zabila desítky tisíc lidí a vyvolala strach z radioaktivity v Japonsku. A to je prý lepší. Lepší jsou leda tak naše přilby.

Možná by to býval můj životní osud, být tak running back nebo wide receiver. Nebo klasika, hvězda všech hvězd quarterback. Jenže smolík. Nejsem rychlej a nejsem „poezie v pohybu“, když se rozběhnu. Leda tak slam poetry. Jsem zavalitější. Tlustej, to ne. Jsem jak dub. Takže jsem logicky defensive tackle.

Kdo rozumí fotbalu, ví. Defensive tackles a linebackers dělají špinavou práci, ale sláva nikde. Když vyhrajeme nebo prohrajeme, jde to vždycky za náma. Ten slavnej quarterback je jako frontman kapely, kterému vleze sláva do hlavy, udělá se sám pro sebe a pak na turné v šatně chce

11

jen modrý lentilky a žádný jiný. Running back a wide receiver jsou jako basáci. Kluci, co hrají v obraně, drží rytmus. Jako bubeníci vzadu ve tmě pódia.

Nestěžuju si, jestli to tak vypadá. Já to nikdy pro jásot tribun nedělal. Miloval jsem tu surovou energii a prorážení obranné linie. Nebo jak helmy třískají o sebe. K tomuhle se ještě vrátím, bude to důležitý.

Jméno mi udělala moje schopnost složit soupeřova útočníka. A když říkám složit, myslím jako vlak. Málokdy se stalo, že by to bylo proti pravidlům. Mohl jsem být pyšný, že to dávám čistě. Čistě a dobře. Ať přemýšlím, jak přemýšlím, borec si z toho nikdy neodnesl otřes mozku. Modřiny? To rozhodně. Jenže modřiny musíte rozchodit.

„Jen si to užij,“ řekl mi jednou otec. „Bude po všem dřív, než si to stihneš vůbec uvědomit.“

Táta taky na střední hrál fotbal a celou dobu doufal, že mu to vynese stípko na vejšku. Nevyneslo. Šel makat pro strejdu ve velkoobchodě s náhradními díly. Štvalo ho to, ale přebolelo. Máma pracovala jako nutriční poradkyně, takže jsme si nežili špatně. Kolikrát jsem si říkal díky bohu za fastfoody. Mámě přiváděly klientelu.

Takže asi tak. To bylo to, čemu cvokaři říkají „kořeny“. Nebo „lana“. Věci, podle kterých se poměřuje, co je a co není normální. Ono to bylo normální, než šlo všechno do pekla a ještě dál.

O něčem si rozhodujeme sami, o něčem rozhoduje okolí za nás. A pak jsou věci, který ignorujeme tak

12

dlouho, až není o čem rozhodovat. Prostě není na výběr.

Vidím to na sobě, jak jsem ignoroval to a tamto; až už to bylo putna. Nebo to zašlo tak daleko, že nemělo smysl něco napravovat. Třeba když jsem pořád měl spoustu

času s přihláškou na testy studijních předpokladů, až jsem propásl termín. Máma byla vytočená, ale mně to bylo u zadku. Přihlašovala mě na přípravný kurzy před přijímačkama, tak proč zabít neděli nějakým testem předpokladů. Nemluvě o tom, jak jsem si věřil se stipendiem, co táta nedostal.

„Jo, to si Jay odvedle myslel taky,“ řekla máma. „Vsadil všechno na jednu kartu se stipendiem. To nevyšlo, a nedostal se nikam.“

„Vždycky je tady vyšší odborná,“ přisadil si otec v souladu s jeho tendencí stavět se na moji stranu. „Nestojí ranec, a po dvou letech s těmi kredity může na vysokou, která z nás neudělá žebráky.“

Vzpomněl jsem si na kámoše Lea Johnsona. Po tom už školy pokukovaly pár měsíců. Agenti a naháněči chodili na naše zápasy, ale mně bylo jasný, že o mě zájem mít nebudou. Nebudu kecat, Leovi jsem záviděl, ne že ne. Musel jsem si věřit, že se nějaký možnosti vynoří i pro mě.

Asi se ptáte, z čeho se zrodila ta takzvaná možnost, která mě dostala tam, kam mě dostala. Asi to nebylo jen rozhodnutí jít toho dne hrát, protože kdo by se rozhodl nejít, ledaže by umřel nebo mu upadla noha?

Nevím, co by se muselo stát, abych nenastoupil do

13

zápasu. Nepřicházelo to v úvahu. Nemluvě o tom, že nic nenaznačovalo, že by se mohlo stát něco tak nezvratitelného.

Možná to všechno spustila ta volba vůbec začít hrát fotbal těch iks let zpátky. I když – byla to vůbec „volba“? Fotbal byla tátova velká láska. Tak nás hodně sbližoval, a logicky pak byl i moje láska. Když jste dítě, občas se to takhle vyvine. Prostě jíte to, co před vás vaši postaví. Abych vás uvedl do děje…

Pátek osmého září. První zápas nové sezony. Přes prázdniny jsem o něco ještě vyrostl a všechno mě bolelo. Svaly, klouby. Ale byl jsem ready. V září je ještě dlouho světlo, takže zápasy začínají v odpoledním slunci, aby pak končily pod umělým osvětlením. Nezdá se to, ale může to být divácký zážitek. V šatně by už se napětí a nadšení dalo krájet a kouč to musel trochu zkrotit do pořádné vlny. Byli jsme přeci jen Tsunamis. Vodní stěna, přes kterou nic neprojde a která na své cestě spláchne, co jí stojí v cestě.

Jen co jsem se nasoukal do výstroje, šel jsem za Leem. Byli jsme kámoši odnepaměti a fotbal jsme spolu hráli už v žáčcích. Tam, kde ti prďolové mají kvůli ramenním chráničům tak vysoko těžiště, že je dokáže převrátit trochu silnější poryv větru. Leo byl wide receiver a byl úžasnej. Jako by měl v rukách hydraulický ramena, kterýma si stáhl balon ze vzduchu. Leo byl černej, stejně jako tak třetina soupisky. A vlastně asi jako celá škola. Řekl bych, že školu slušně vystihoval – nějací bílí, nějací černí,

14

nějací Hispánci, a dokonce Asiat přezdívaný Kamikadze, i když měl korejský předky a ne japonský.

Vycházel jsem v pohodě se všemi a často jsme si jeden ze druhýho v dobrým utahovali.

„Bejt o něco víc bílej, mohli bychom s tebou mávat na znamení příměří,“ řekl mi kámoš Mateo Zuniga po několika marných pokusech mě doučovat španělskou výslovnost. Mateo platil za nejlepšího rozehrávače v okrese. Jeho doučování selhalo, ale aspoň mě uvedl do kulinářskýho ráje svý mámy. Její jídla byla jako divy světa, včetně pozole, který nám dělala i pozdě v noci.

Byla to doba, kdy jsem si myslel, že když mám barevný kámoše, mám splněno co do společenský odpovědnosti. Jakože kámoš Hispánec znamená, že se po mně už nemůže víc chtít. Vždycky jsem slýchal, že „na barvě pleti by nemělo záležet“. Ale víte, jak to je s podmiňovacím způsobem: „nemělo by“ není totéž co „nesmí“.

Před zápasem se Mateo a Kamikadze vždycky motivovali, kdežto Leo si zalezl do kouta a ztichl a soustředil se. „Jestli mám skórovat, musím to už teď mít srovnané v hlavě,“ říkával. Dnes jsem ale věděl, že to nebude jen tak.

„Tak uděláme z těch pakoňů ohrožený druh?“ zeptal jsem se, abych ho dostal do varu (jo, když se váš soupeř jmenuje po pakoních, najednou jsou Tsunamis nejlepší jméno).

„Už ohrožení jsou,“ zašklebil se Leo, „a prý se páří jen v zajetí.“

15

Ulevilo se mi, že se dokázal zasmát. Byl to první zápas od chvíle, co se jeho holka odstěhovala do Michiganu. Bylo by to stejný, kdyby se odstěhovala na Venuši. Několik týdnů předtím chtěl jít Leo na Michiganskou státní a věřil, že to dají a budou spolu. A pak se s ním rozešla. Textovkou poslanou z paluby letadla. Pořádný pád z výšky, to snad musel být světovej rekord.

„Vlastně se rozhodla správně,“ řekl pak Leo. „Člověk se nemůže protrápit čtvrťákem čekáním na někoho, koho už možná nikdy neuvidíš. Víš, co se říká o sundání náplasti – rychle a jedním pohybem.“ Hm, mně to spíš přišlo jako depilace rozkroku, ale dobře.

„Je ti jasný,“ řekl jsem a sedl si vedle něj, „že všechny ty baby na tribunách se budou kochat jen tebou.“

„No jo,“ kývl. „Ale ještě nejsem připravenej. Ještě pár týdnů to chtít bude.“

Respekt. Kdokoli jinej by se vrhl za první kundičkou, ale Leo má priority srovnaný.

„Když je to tak, koukej nějakou přilákat mně.“

„Provedu,“ řekl, ale pak naoko posmutněl. „Blbý je, že to zabere jen na brejlatý.“

Zasmáli jsme se od srdce jako tolikrát předtím. Tohle nám šlo. Prvních asi pět minut zápasu tryskala energie ze všech stran, jak jsme byli všichni natěšení před plnými tribunami. Pakoni ušli, ale nic, co by se nedalo ukočírovat. Ideální soupeř na rozjezd sezony. Na začátku druhé

16

čtvrtiny to bylo pořád bez bodu na obou stranách, my si ale věřili. Náš quarterback Layton Vandenboom hodil přihrávku, kterou soupeřův obránce zachytil. Zatímco na plochu nastupoval obranný tým, Layton si usilovně nadával. Obranný tým – takže včetně mé maličkosti.

Quarterback soupeře byl vychcanej hajzl, který měl ve zvyku si stěžovat u rozhodčích, kdykoli dostal příležitost. Složit ho by byla pořádná satisfakce. Oba týmy se srovnaly na line of scrimmage a mohlo se hrát. Centr přihrál a začala mela. Podle pravidel se jde ramena na ramena, srážky helmami se důrazně nedoporučují, ale sankce za to nejsou. Jenže občas se tomu vyhnout nedá. Nemluvě o tom, že to křápání helem zní docela cool. Já ale uměl složit i bez toho, a bral jsem to jako možnou vstupenku na vysokou. Šance, kterou táta nedostal.

Toho borce jsem složil, ale bylo to jiný.

Znáte to, jak občas nějaký hlasitý zvuk váš mozek doprovodí zábleskem neexistujícího světla? Tady místo světla přišel mráz po těle. Nebylo to, jako když vás ofoukne. Spíš jako kdyby mi krev v žilách nahradila ledová voda. Byl to zlomek sekundy, po které jsem ležel na zemi, a tribuny burácely. Ani si nepamatuju, jak jsem se dostal až ke quarterbackovi.

Pakoni přišli o dvanáct yardů a žalobníček žaloval, že se mělo pískat, ale nepochodil. Všechno bylo pořád normální, až na tu doznívající mrazivou vlnu. Mohli jsme se zase rovnat na lajnu. Co bylo jiné, byla bolest hlavy, jakou jsem do té doby neznal. Jako elektromagnetické

17

brnění. Jenže znáte to, rozchodit je rozchodit. A to jsem udělal.

Vyhráli jsme 24:14 a v tom všem rauši z výhry jsem na ten ledový závan skoro zapomněl. Jenže ne na dlouho. Po zápasu nás šlo pár na burger do Tibbetsville Towne Centre – jednoho z těch rádoby trendy hipsterských center, kde názvy podniků jsou slovní hříčky. Kina, bowling nebo restaurace i obyč fastfoody, když chcete jíst rychle a levně. A každý pátek večer nás tam bylo vždycky plno. Aby ne, když jsme byli hlavní sportovní atrakce města.

Layton vytáhl svoji holku Katie, kterou si majetnicky držel rukou pověšenou volně přes rameno. Vypadalo to jako kus hovězího u řezníka. Znáte ty stereotypní páry „hvězda amerického fotbalu a jeho všemi oblíbená holka“? Jo, tak něco. Layton jako klasická vyšší střední třída s velkými cíli a Katie roztleskávačka s kvalitami, kterých si někdo jako Layton v životě nemohl všimnout. Viděl akorát sukýnku a střapce.

Se stereotypy je problém, jak se přiživují, a lidi se ochotně stereotypem stanou. Je to lehčí než šlapat nové cestičky. Někdo tou prošlapanou pohodlně dojde až na konec a sere pes. Takže žádný div, že hvězdný quarterback a roztleskávačka jsou na každé škole asi jako pítka na chodbách. Na věčné časy, amen… Dobře, Katie sice byla roztleskávačka, ale že by to byl její velký cíl odmala, to se říct nedá. V jarním semestru hrála tenis a podle mě tíhla spíš k němu, jenže její matka

18

byla kdysi roztleskávačka taky, stejně jako její sestra.

Asi ji do toho pěkně tlačily odmala. Musím říct, že nás

s Katie pojí něco z minulosti, ale ne tamto. Jen jsme spolu zahrabali tělo. Záhy vysvětlím.

Byl tam s náma i Norris, offensive lineman týmu. Aktuálně bez holky, se kterou se pořád rozcházel a dával dohromady, až to nakonec vypadalo, že to už navždy zůstane u toho prvního. Norrisovi se představa vztahu zamlouvala víc než jeho samotný naplňování. Jenže Norris umí být samolibý kokot, takže možná to byl ten důvod. Máte takového Norrise ve svém okruhu, ne? Někdo, kdo dělá kraviny a říká kraviny v tu nejméně vhodnou chvíli. Jednou trousil vtípky na adresu Mexikánců tak dlouho, že Mateo musel přijít a jednu mu fláknout.

Důvodů, proč trpět společnost takových Norrisů, je samozřejmě víc. Znáte ho ještě z doby, kdy to samolibý kokot nebyl. A za druhé vám nastavuje zrcadlo, protože ať máte sebehorší den, kdy si připadáte jako ten největší kokot, Norris je pořád ještě horší.

A samozřejmě došel i Leo se svojí sestrou Angelou, která mu teď dělávala společnost ve společnosti. Angela byla mladší, ale spousta lidí si myslela, že ti dva jsou dvojčata. Vždycky chodívala mezi starší. A musím přiznat, líbila se mi. Uměl bych si představit, že ji pozvu na rande, nebýt několika háčků najednou. Předně není zrovna dobrej nápad chodit se sestrou nejlepšího kámoše. Protože když to skončí špatně, bude to špatně na entou. A za druhé, skoro se bojím to přiznat – vidět

19

mě děda s černou holkou, asi by dostal druhej infarkt. Nenazval bych ho rasistou… nebo vlastně jo, ale ne z očí do očí.

„To je generační problém,“ snažila se to máma vždycky bagatelizovat. Leo dědovi nevadil, ale jednou jsem ho viděl zamykat auto, když Leo došel na návštěvu. Ne že by Leo konkrétně čmajzl auto a ujel, ale děda měl asi z mládí zažito, že černej kluk nablízku znamená „zamykejte si auta“. A pak mi tvrďte, že s vysokým věkem přichází moudrost. Leo to nikdy neřešil, a mě asi proto ani nenapadlo, že ho to možná sralo víc, než dával najevo.

S Leem jsme se na téma rasy chytli jen jednou, když jsem tak dva roky zpátky utrousil debilní poznámku o pozitivní diskriminaci ve známkování. Dovolil jsem si poukázat na to, že Leo má lepší známky než prakticky kdokoli, tím méně kdokoli z našeho týmu. Ten blbej druhák (jako já, aby bylo jasno) si tuto složitost vysvětlil jednoduše: nikdo nepotřebuje zvláštní zacházení z titulu rasy.

Leo mě kolosálně setřel přednáškou o dětech, které nemají takové štěstí jako on. On dostal příležitosti, někdo jiný ne. On se dostal, kam chtěl. Někomu jinému zavírali ty symbolické dveře před očima. „Někdo stráví celej život tím, že se do těch zavřených dveří vlamuje až do vyčerpání,“ řekl mi. „Všichni jsou napřed a oni se všem akorát dívají na záda, pokud vůbec. To je jako fér?“ dodal.

20

Turn static files into dynamic content formats.

Create a flipbook
Issuu converts static files into: digital portfolios, online yearbooks, online catalogs, digital photo albums and more. Sign up and create your flipbook.