9788024294865

petr klučina

TŘICETILETÁ VÁLKA

1618 –1648

Třicetiletá válka byla prvním „moderním“ válečným konfliktem, který zasáhl většinu zemí Evropy. Nebyla to izolovaná událost a na jejím pozadí probíhaly další ozbrojené střety. Evropa se během této války nadále bránila turecké expanzi, k dramatickým událostem ústícím v revoluci a svržení krále došlo v Anglii, probíhalo válečné soupeření Švédska s Polskem atd. Tento konflikt, do té doby nevídaných rozměrů, se odrazil ve všech oblastech tehdejšího života. Ovlivnil mnoho umělců a našel svůj odraz jak ve výtvarném umění, tak literatuře. Některé osobnosti z té doby, jako například Albrecht z Valdštejna, poutají ještě dnes svým dramatickým osudem pozornost romanopisců a divadelních dramatiků. Milovníci knih francouzského romanopisce Alexandra Dumase si asi málokdy uvědomí, že období třicetileté války a náboženských válek se odráží také v jeho populárním románu Tři mušketýři, který se odehrává právě v té době.

Již v průběhu války chrlily evropské tiskárny stovky propagandistických letáků a pamfletů Čtenáři se dozvídali o dění na bojištích také z mnoha periodik a knih. Koneckonců také technické zázemí vojenství (jako výzbroj, výstroj, fortifikace atd.) bylo detailně rozpracováno ve stovkách odborných publikací a autoři vojensko-teoretických spisů řešili samozřejmě také otázky organizace, výcviku a taktiky vojska. Proto máme k dispozici tisíce dobových rytin, leptů, kreseb a maleb, které zachycují významné události třicetileté války, podobně jako fotografické reportáže dnešních novinářů. Podávají také svědectví o životním stylu, zvycích, dobových reáliích atd.

Rozhodli jsme se z tohoto bohatství čerpat a předložit prostřednictvím výběru několika set grafik a obrazů dnešnímu čtenáři pokud možno plastický obraz života v době třicetileté války. Nejde samozřejmě o vyčerpávající encyklopedii a tím méně o chronologicky pojaté dějiny tohoto konfliktu. Jedná se spíše o komentovanou obrazovou reportáž. I proto jsme na mnoha místech volili místo suchého výkladu raději výpověď prostřednictvím citací dobových pramenů. Soustředili jsme se přitom zejména na oblasti, které se týkají přímo vojenství, protože válečné události byly dominujícím prvkem života v tehdejší době

Diplomacie českých vzbouřených stavů spoléhala na pomoc anglického krále Jakuba I. Stuarta, který byl otcem Alžběty, manželky falckého kurfiřta Fridricha V.

Válečný konflikt, kter ý celých dlouhých třicet let pustošil střední Evropu, měl své kořeny již v 16. století. Vážné náboženské konflikty, které tehdy propukaly, předznamenaly konec dřívější jednoty vyznání v rámci Evropy. Tehdy se vedle náboženství římsko- a řeckokatolického konstituovalo také několik protestantských konfesí. Všechny tyto církve se snažily zaujímat stanoviska k různým otázkám tehdejšího světa v širokém rozpětí od tolerance až k náboženskému fanatismu. Ohniskem konfliktu byla „Svatá říše římská“ se svým složitým členěním, spornými hranicemi a vzájemnými rozpory jednotlivých říšských knížat a vzrůstajícím odporem k rostoucí moci Habsburků. Zvětšování vlivu habsburského rodu v Německu a jižním Nizozemí budilo také obavy ve Francii a Anglii. Mezinárodní napětí zvyšovaly důsledky ekonomických změn, ke kterým patřil například úpadek Hansy, stagnace tradičních jihoněmeckých obchodních center a Antverp a na druhé straně vzrůst vlivu Amsterdamu a londýnských kupců. Vzrůstal rozpor mezi dosud tradičně uznávaným pojetím univerzální monarchie a moderní představou Evropy složené z jednotlivých národních států.

Zostřená situace v říši se projevila na počátku 17. století vytvořením jakési jednotné protihabsburské fronty protestantů, kteří se v roce 1608 sdružili do tzv. Evangelické unie. Její protiváhou se hned následujícího roku stala Katolická liga. Také uvnitř jedné ze zemí pod vládou habsburské dynastie –v českém království – byla situace krajně vyhrocená. Čeští stavové velice nelibě nesli centralistické snahy císaře.

Vlastní válečný konflikt odstartovala vzpoura českých stavů dramatickým činem – druhou pražskou defenestrací. Dne 23. května 1618 vyhodili vzbouřenci z oken pražského hradu císařské místodržící Slavatu a Martinice a písaře Filipa Fabricia. Ti spadli do hradního příkopu a díky tomu, že v něm byly hromady odpadků a jeho stěny byly porostlé náletovou

vegetací, vyvázli pouze s lehčími poraněními. Jeden z postižených líčil své zážitky v dopise císaři Ferdinandovi II. takto:

„... že jsem na hradě pražském při stolici a residenci Jeho Milosti Císařské z jednoho okna v kanceláři do hlubokého příkopu osm loket zvejší vyhozen a tak na smrt vydán byl, však, že jsem z obzvláštního opatrování božího mimo vůli jich a mimo naději lidskou při životě zústaven a vzavše v témž hrozném pádu (v kterém o kamennou římsu jednoho okna těžkou ránu v hlavě jsem dostal a na zemi upadše přes třicet loket hlouběji do téhož příkopu se valil) na těle a zdraví mém velkou škodu, nebylo mi možné z místa se hnouti a před furií a nebezpečenstvím vyjíti, pročež byvše do domu nejvyšší paní kancelářový království Českého na

Pražský hrad v době třicetileté války

Hrabě Jindřich Matyáš Thurn (1567–1640), jeden z vedoucích představitelů českého stavovského povstání. Byl iniciátorem pražské defenestrace. V roce 1619 byl velitelem stavovské armády, zúčastnil se bitvy na Bílé hoře, kde bojoval v čele svého pluku. Po porážce povstání uprchl do zahraničí a později vstoupil do švédského vojska. Zúčastnil se bitev u Breitenfeldu a Lützenu.

Pražská defenestrace na dobové rytině

Petr Arnošt Mansfeld (1580–1626), vojenský velitel ve službách Fridricha Falckého. V průběhu konfliktu bojoval v žoldu holandském, anglickém, francouzském, benátském a savojském. Neúspěšně se zúčastnil války dánské.

hradě pražském vnešen, tu jsem zůstávati a hojiti se dáti musil.“

Následky defenestrace byly dalekosáhlé. Přerostla v otevřený válečný konflikt mezi Habsburky, jako ochránci katolické víry, a opozičními českými a s nimi spojenými rakouskými a uherskými protestantskými stavy. Boj, který vypukl v dědičných zemích habsburského soustátí, nezůstal dlouho pouze vnitropolitickým střetem. Odrážel totiž také existující rozpory mezi Ligou německých katolických a Unií německých protestantských knížat a zprostředkovaně i napětí mezi Španělskem a Spojenými nizozemskými provinciemi.

Po smrti císaře Matyáše v roce 1619 dosedl na trůn Ferdinand II. a tím definitivně padla možnost smírného urovnání. Stavové prohlásili Ferdinanda za zbavena českého trůnu a zvolili za nového českého krále představitele Protestantské unie, falckého kurfiřta Fridricha V. V Uhrách se stal „protektorem“ sedmihradský kníže Gabriel Bethlen. Vojenské akce, které stavové proti císaři zahájili, byly do určité míry dotovány penězi přicházejícími ze spojeného Nizozemí a podpořeny pomocným vojenským sborem, který pod velením hraběte Ernsta z Mansfeldu poslal do Čech Karel Emanuel Savojský. První období třicetileté války, která se tak plně rozhořela, se proto často nazývá válkou „českou a falckou“. Česká

Bitva na Bílé hoře (Peter Snayers)

válka pokrývá první dvě léta konfliktu 1618–1620. Boje probíhaly především na území Čech, Moravy, Rakouska a Uher a byly vedeny se střídavými úspěchy. Stavovskému vojsku se během nich podařilo dvakrát přímo ohrozit Ferdinandovo sídelní město Vídeň, Mansfeldovy oddíly oblehly a obsadily Plzeň, ale utrpěly také řadu neúspěchů. Obrat ve válce v neprospěch vzbouřených stavů nastal v létě 1619, když byl Ferdinand II. zvolen na sněmu ve Frankfurtu nad Mohanem císařem. Panovník se opíral o zahraničněpolitickou podporu svých španělských příbuzných, papeže, německé Katolické ligy a na jeho stranu se přiklonil také významný protestantský kníže, saský kurfiřt Jan Jiří. Většina zbývajících protestantských knížat v říši zůstala neutrální. Ve stavovském táboře se naplno začala projevovat jeho vnitřní slabost, nedostatek odhodlání obětovat vlastní prostředky na vydržování vojska atd. Rádce nového českého krále Fridricha Falckého Ludvík Camerarius si stěžoval: „... důchody královské jsou špatné, správa země zamotaná, všude zmatky a Augiášův chlév. Velitelé vojsk nesvorni, řevnivi, všude lakota a sobectví, vojsko znemravnělé a zkažené…“

Císařská armáda, posílená španělskými oddíly, ve spojení s vojskem předáka Katolické ligy Maxmiliána Bavorského postupně ovládla Horní Rakousy a vpadla do Čech. Zde se ode-

Fridrich V. (1596–1632), kurfiřt falcký a volený český král, se svou rodinou. Po porážce stavovského povstání a v takzvané falcké válce žil v emigraci.

Ferdinand II. (1578–1637), císař, český a uherský král

Bethlen, Gabriel (Gábor), z Iktáru (1580–1629), sedmihradský kníže, který podpořil české stavovské povstání.

hrálo poslední dějství „české války“. V bitvě na Bílé hoře dne 8. listopadu 1620 bylo stavovské vojsko poraženo a v táboře vzbouřených stavů nastal nezadržitelný rozklad. Ze země ve kvapu uprchl král Fridrich Falcký a s ním, nebo nedlouho po něm, také řada předních účastníků povstání. Císařův místodržící kníže Lichtenštejn tak mohl počátkem roku 1621 informovat panovníka, že hlavní původci povstání uprchli. Bylo jich okolo šedesáti. Někteří se neprozřetelně uchýlili na své statky, kde byli zatčeni, a 27 z nich skončilo na popravišti. Součástí rozsáhlých represí byla také konfiskace majetku vzbouřenců a citelné pokuty. Lichtenštejn, pověřený trestáním císařových odpůrců, odhadoval výši majetku zabaveného odbojné šlechtě na pět milionů tolarů a královská města přišla o 2 400 000 tolarů.

Až do roku 1624 pokračovala takzvaná válka falcká. Fridrich Falcký se po ztrátě českých zemí soustředil na hájení vlastního území Dolní Falce, kam vtrhlo ligistické vojsko

V bitvě u Záblatí nedaleko Českých Budějovic porazil císařský generál Buquoy dne 10. 6. 1619 oddíly Ernsta Mansfelda.

Hrabě Johann Tserclaes Tilly, (1559–1632), velitel vojsk Katolické ligy v době třicetileté války.

podpořené španělskými oddíly. K obraně stáhl Fridrich do Falce Mansfeldovu armádu a vojenskou pomoc mu poskytla protestantská knížata, princ Kristián Brunšvicko-Wolfenbüttelský a markrabě Fridrich Bádensko-Durlašský. Válečné akce probíhaly na říšském území, kde v roce 1622 protestanti dosáhli válečného úspěchu, když v bitvě u Wieslochu porazil Mansfeld armádu ligistického vojevůdce Tillyho. Toto vítězství ale neznamenalo získání trvalé převahy. Naopak taktickou iniciativu převzalo ligistické a španělské vojsko. Šestého května roku 1622 porazil Tilly u řeky Neckar u Wimpfenu oddíly markraběte bádenského a 22. června téhož roku vybojoval tentýž vojevůdce vítězné střetnutí s armádou Kristiána Brunšvického u Höchstu. Až do konce „falcké války“ si udržely síly habsburských straníků převahu a Falc byla pro Fridricha ztracena. Císař neměl v úmyslu odpouštět a nebažil po smírném vyrovnání se svým protikandidátem na český trůn. Jeho země a kurfiřtský hlas přiřkl svému spojenci Maxmiliánovi Bavorskému. Během této fáze války udělil v roce 1622 císař Ferdinand II. všeobecnou milost obyvatelům če-

Výsměšný leták z roku 1622. Nahoře jsou protivníci císař Ferdinand II. a Fridrich Falcký a prostřednictvím velkých brýlí ukazuje Prahu a bitvu na Bílé hoře. Dole přes malé brýle dobývání Fridrichovy pevnosti na Rýně španělským vojskem. Leták oslavuje porážku Fridricha Falckého v první fázi třicetileté války a text, který byl umístěn pod obrázkem, varoval obránce pevnosti, aby nebojovali proti katolíkům.

Italský umělec Stefano della Bella zachytil na této grafice francouzské obležení města Arrasu v roce 1640.

ských zemí. Pro nekatolíky to nebyla milost úplná, neboť obsahovala některá omezení.

Maxmilián I. (1573–1651), první

bavorský kurfiřt, vedoucí představitel

Ligy katolických říšských knížat. Pomáhal císaři s potlačením stavovského povstání, zúčastnil se bitvy na Bílé hoře, obsadil Horní Falc. Vestfálský mír mu pojistil zisk Horní Falce i titul kurfiřta.

Nová etapa třicetileté války propukla roku 1625 vstupem dánského krále Kristiána IV. do tohoto konfliktu. Začala takzvaná válka dánská (1625–1629). Ligistické vojsko pod velením Tillyho pokračovalo v té době ve své úspěšné ofenzivě v dolním Německu. Bezprostřední ohrožení vedlo dolnosaské stavy k žádosti o pomoc, kterou adresovali dánskému a norskému králi Kristiánovi IV. Ten byl jako držitel Holštýnska jedním z říšských knížat. Jeho vojsko vtrhlo do Německa a pomoc, jak vojenskou, tak finanční, obdrželi také Mansfeld a Kristián Brunšvický. Tím došlo k okamžité změně poměru sil a Katolická liga, jejíž vojsko zde pod velením Tillyho operovalo, požádala o pomoc císaře. Ten využil schopností vojenského podnikatele Albrechta z Valdštejna a přijal jeho nabídku, že postaví pro císaře z vlastních prostředků armádu. V jejím čele se také objevil na bojišti a dokázal převzít iniciativu. Dne 25. dubna roku 1626 se střetl s Mansfeldovým vojskem u Dessavy a podařilo se mu zvítězit. Poražený Mansfeld se svými oddíly ustupoval před Valdštejnem na Moravu, kde hodlal využít protihabsburských nálad k vytvoření nového centra ozbrojeného odporu. Jeho plán se rychle zhroutil a Mansfeld byl poměrně rychle vytlačen do Horních Uher. Před úplnou zkázou zachránilo zbytky jeho armády vítězství sedmihradského vojska Gabriela Bethlena nad císařskými vojáky u Nových Zámků. Naděje na spojení s Be-