JIŘÍ WALKER PROCHÁZKA
Slavnost v hotelu
Společenský dům
V pondělí, v ten slavnostní večer, se venku nepohnul ani list na čerstvě vysazených stromcích.
Z oken společenského sálu bylo vidět inkoustově modré nebe a na obzoru se ještě rýsoval nachový pruh v místě, kde před chvílí zapadlo slunce. Houstnoucí tmou se mihotal jen svit elektrických lamp, které lemovaly dlážděné prostranství před velkolepou stavbou.
Strohá budova – hotel Společenský dům – byla srdcem města nové doby.
Ovšem tohle srdce mělo přísné tvary funkcionalismu a jeho stvořitel jej postavil ze železobetonu, kovu a skla. Místo tepen se v něm proplétaly výtahy a místo krve v něm kolovaly hektolitry hydraulického oleje. Všude převládala funkční jednoduchost, odměřená přímost a vyžadovaná rovnost. Nově
vznikající město pod monumentálním štítem Vysokých Tater hrdě hlásilo, že začala nová doba.
Končila třicátá léta zlatého dvacátého století a svou historii začalo psát rodící se průmyslové město příznačným názvem Svit. Baťova továrna na výrobu umělých vláken byla i večer stále ozářena silnými reflektory, a zatímco ve fabrice ještě duněly stroje, v sále Společenského domu se rozléhal ženský zpěv.
Ženy oblečené do tradičních vernárských krojů se zvolna pohupovaly do rytmu písničky. Když dozpívaly, vystoupilo před ně děvče. Sotva desetiletá dívenka s velikýma modrýma očima a nejistým úsměvem. Malá sopranistka připomínala panenku, pestře okrojovanou, kterou vozí obchodní zástupci po světě, aby ukázali, jak v nové, moderní Československé republice spojují pokrok s tradičním původním světem.
Na dívce bylo vidět, že je z toho velkého publika celá nesvá, a přestože v prostorách Společenského domu zkoušeli se sborem celé dny, sevřela nervózně rty. Rozhlédla se po sále, jako by hledala záchranný bod, o který by se mohla opřít. Muži v oblecích, ženy ve večerních šatech, neznámé tváře. A náhle ji uviděla.
Štíhlá žena ve výrazných modrých šatech seděla u stolu jen pár metrů před dívkou. Na ženině tváři
byl patrný smutek, její tmavé oči se dívaly kamsi
daleko, přes hlavy všech lidí v sále. Vypadala, že je ve svých myšlenkách někde úplně jinde.
Náhle se však lehounce pousmála. Pohladila si dlaní těhotenské břicho a jemně kývla na dívku. Vypadalo to, že drobné zpěvačce chce vdechnout odvahu a sílu. Neboj se…
Spievam si ja, spievam, hej, ale neveselo, bo mojo srdiečko, hej, bo mojo srdiečko vo mne skamenelo, hej, vo mne skamenelo.
Čirý dívčí zpěv se nesl tichem sálu.
Melancholie slovenského popěvku, jeho podání i výraz děvčete přikovaly k židlím všechny přítomné, bohaté i chudé. V kontrastu k citlivému přednesu sólistky vypadala výzdoba sálu podivně. Mezi sloupy visela na transparentech hesla vytvořená z velkých vystříhaných písmen.
Nad pódiem visela firemní rozměrná fotografie sebevědomého muže. Vyzařovala z něj síla a nekompromisnost. Jak jinak, byl to důležitý muž. Šéf.
Žena v modrém se pohroužila zpět do svých myšlenek. Její dokonale střižené modré šaty vytvářely dojem pařížského šarmu a odrážely vzpomínky na doby, kdy bylo vše možné. Nebylo možné si jí nevšimnout, modrou barvu měla jako jediná žena v sále. Svírala rty a cítila vzrůstající paniku. Na čele jí vyvstaly drobné vrásky a vyrazily krůpěje potu.
Dívka dozpívala, uklonila se a zařadila se zpět mezi nastoupené ženy.
Žena v modrém to ale nezaznamenala. Uprostřed vřavy a potlesku, který po skončení písně
nastal, se upřeně dívala na zem, pod své nohy a po tvářích jí stékaly slzy. Svírala si těhotenské břicho.
Nikdo jiný si ničeho nevšimnul.
Velký šéf a velký proslov
Byl to mimořádný večer. Sál plný slavnostně oblečených lidí po dozpívání dívenky stále ještě tleskal.
„Neskutečný hlas,“ pronesl hlubokým hlasem muž, který seděl u hlavního stolu hned u pódia. Pronesl větu stejně hřmotně, jak hřmotně vypadal. Byl to ten samý muž, jehož fotografie shlížela na všechny přítomné v sále. „Vůbec se vaší paní nedivím,“ dodal a obrátil se na muže s pečlivě zastřiženými vousy, které už začínaly místy šedivět, a v dokonale padnoucím tmavém obleku sedícího proti němu a ukázal na ženu po jeho boku. „Tenhle zpěv, ta krása, to musí dojmout každého.
Jak já vám rozumím,“ pousmál se muž na ženu v modrém.
Helena Hauptová sebou slabě trhla a hřbetem ruky si utřela tvář.
Alois si teprve nyní všiml, že jeho žena má zvlhlé oči. Celou dobu se soustředil, aby se pan generální ředitel cítil dobře. Pozorně celý večer sledoval, jak se mu líbí vybraný folklórní pěvecký sbor, jestli si všímá pečlivě vyzdobeného sálu. Za tímto večerem byly týdny a týdny práce; měsíce připravoval plán, aby svému šéfovi ukázal rostoucí závod a město Svit v celé jeho majestátné kráse. Jenže jeho žena se neusmívá, netleská, ve tváři se jí nepohne ani sval, po tvářích jí stále stékají slzy.
Desítky zaměstnanců, jejich manželky, děti, všichni nastrojení jako na nedělní mši, všichni nadšeně tleskají…
Alois položil Heleně ruku na rameno.
Ne, něco není v pořádku.
Helena ruku pohladila a jemně odtáhla ze svého ramene.
A opět se ani neusmála.
Alois Haupt věděl, že musí šéfovi něco odpovědět. Továrník sem včera přiletěl ze Zlína, měli za sebou prohlídku továrny i města a dnes je na programu velice důležité jednání, kvůli kterému sem šéf vážil dalekou cestu. A proto se Alois na Helenu jen povzbudivě pousmál a navázal na předchozí věty. Byl to přece tak krásný večer.
„A to si představte, jak taková píseň zní na poli,“ vyprávěl s přehnaným zápalem, „hrabou
seno, zpívají si a zpěv se nese až dolů, do údolí…“
Šéf teatrálně přivřel oči a pokýval hlavou. Představoval si to.
„Soubor nám doporučil doktor Plicka, z Matice slovenské,“ pokračoval Alois a ukázal na úctyhodně vyhlížejícího muže v bílém límečku, s motýlkem a vystrašeným výrazem ve tváři.„Víte, tady na Slovensku…“ vysvětloval ředitel Haupt a usmíval se na Juraje Plicku, „můžete vidět prosté slovenské ženy i děvčata ponořená do těch nejstarších folklórních tradic…“
„Zajímavé. Velice zajímavé,“ přerušil ho s netrpělivým úsměvem šéf. „Tihle místní si ani neuvědomují, jaký v sobě mají exportní potenciál. Celý československý národ má potenciál.
A tak je třeba chápat i budování této továrny i tohoto města. Celá naše firma musí být ukázkou, jak Československo postupuje v přerodu z lidového a primitivního na industrializované a moderní.“
Zatímco šéf přesvědčivě hovořil, Alois Haupt mezi přikyvováním a úsměvy nenápadně sledoval, co se děje s Helenou. Byl z toho nervózní a večer už mu nepřipadal tak krásný.
Helena se stále upřeně dívala k zemi. Alois se podíval tam, kam ona. Vyleštěné dubové parkety
Společenského domu v dělnickém městečku Svit nebyly ale ničím zajímavé. Pohledem sjel po parketách pod Heleninu židli.
Helena byla bosá. A její šaty i nohy byly mokré. Svírala si velké břicho.
Aloisovi se sevřelo hrdlo.
Helena vycítila jeho pohled a zvedla oči od mokré podlahy.
Podívala se na něj s očima plnýma slz a hlesla: „Zavolej doktora.“
Čtyři dny před příjezdem šéfa
Čtyři dny před slavnostním večerem v hotelu Společenský dům
Skalnaté pleso
Helena seděla na kostkované dece, v rukou otevřenou knihu s pestrobarevnou obálkou a na očích sluneční brýle. Teď si ale nečetla.
Vnímala slunečný den, s úsměvem sledovala manžela, který prováděl vzorná tempa pár desítek metrů od břehu, a kochala se netknutou přírodou všude kolem sebe. Všimla si vznášejícího se dravce na obloze a přistihla se při tom, že mu trochu závidí tu svobodu, tu možnost nechat se unášet pryč.
Musel mít nádherný výhled na horské údolí.
Ostré skalní štíty a rozeklané útvary kolem Skalnatého plesa byly na vrcholcích holé bez jakékoliv vegetace, zato se zbytky sněhu. Ale čím níže se orel snášel, tím více byly skály pokryté mechy
a křovinami, které jako jediné přežívaly v této drsné vysokohorské krajině. Na dně doliny se leskla hladina ledovcového jezera. Křišťálově čistá voda zachycovala odlesky okolních hor i blankytné oblohy. Kolem plesa se rozprostírala svěží tráva, která mezi vyčnívajícími skalisky vytvářela jemný zelený koberec.
Helena seděla v letních blankytně modrých těhotenských šatech na červenobéžové dece. Vedle sebe měla hromádku pánského oblečení, láhev s čajem a svoje vyzuté vycházkové botky.
„Jaký máme čas?“ vytrhl ji z rozjímání hlahol od vody.
„Já mám pěkný čas,“ usmála se na něj Helena a podívala se na mužovy hodinky odložené na složených béžových kalhotách. Bylo vidět, že je to jejich rituál, oblíbená a láskyplná hra se slovy. „Ale jak jsi říkal, že máš ještě práci, měli bychom už jet.“
Alois se zatvářil, že zrovna tohle nechtěl slyšet; i když voda byla dost studená, ještě by v ní chvilku vydržel. Tak se ještě alespoň naposled osvěžil. Ponořil se pod hladinu, několik vteřin zadržel dech a pak se s prskáním vynořil z ledové vody a zamířil ke břehu, který z jedné strany kryl
Vidlový hřeben se zubatým Kežmarským i Huncovským štítem.
Po kamenech a drnech trávy opatrně přeskakoval k Heleně a snažil se udržet rovnováhu. Ta se ani nesnažila zakrývat smích.
„Podáš mi ručník, drahoušku?“
Hodila ho po něm.
„Víš, co ti řeknu? Jak jsem tak přemýšlel, když jsem plaval…“
„Ach, ty zvládneš přemýšlet, i když plaveš?“ pronesla Helena s vážnou tváří. V očích jí ale zářil smích. Měla specifický druh humoru, jeden málokdy poznal, co Helena myslí vážně a kdy se jen baví.
„Haha,“ odvětil Alois. Helenu dobře znal a právě pro její humor si ji zamiloval. „Jen mě prostě napadlo, že až se spustí lanovka pro veřejnost, budou všude proudit šílený davy lidí. A mohli bysme tady postavit vlastní výletní restauraci,“ mával kolem sebe rukou s mokrým ručníkem.
„Támhle upravit břeh, navézt sem jemnější štěrk, nebo radši rovnou písek ze stavby. Víš, takovou lidovou pláž pro pracující.“ Zadíval se na skalní hřeben se skoro dokončenou budovou lanovky.
„Představ si, že Skalnaté pleso považují i ti největší sportovci za nejlepší terén pro sjezdové lyžování ve zdejších horách! A to si vem, drahá, že tu ještě vybudujeme…“ jeho hlas a plány odnášel vítr daleko po okolí.
Helena elegantně odložila sluneční brýle a nápadně si odkašlala.
„Jo, vím. Už nepracuju.“ Podrbal si Alois ručníkem mokré vlasy. „Promiň, zase jsem skončil u práce…“
Helena mu poslala vzdušný polibek, úplně stejný, jako posílala hrdinka románu Eva tropí hlouposti v její rozečtené knížce. Měla ráda ty příběhy z červené knihovny, často ji při studiu medicínských knih sloužily jako oddech, provětrání hlavy přetížené informacemi.
Alois odložil ručník, a když se oblékal, všiml si, že si Helena nazouvá střevíce s jistými potížemi.
Jako řediteli obuvnické firmy Svit mu to nedalo…
„Co je? Tlačí tě to?“
Helena s neskrývaným úšklebkem přikývla: „Jo. Natekly mi nohy. Ale to není chyba bot.“
Alois se zamračil, ale nic neřekl.
„Tak co je?“ podívala se na něj Helena.
„Ne, nic. Jen zas nechci pracovat,“ podrbal se v mokrých vlasech. „Když už máme tak hezké dopoledne.“
„No tak to zkus. Máš jednorázový povolení,“ ušklíbla se.
Alois si přiklekl na deku a pomáhal Heleně opatrně nazout boty. Pečlivě přitom zkoumal měkkost kůže a švy elegantních botek.
„Jen se divím, že ve Zlíně nemyslí na těhotný zákaznice. Je jich přece celá republika, a nejen naše. Možná kdybysme vyměnili kůži za umělý vlákna…“
„Hm. Já bych tu umělou hmotu zas tak nepropagovala,“ pohodila vlasy Helena. „Ono stačí už jen, kolik těch všelijakých chemikálií se spotřebuje při výrobě obyčejných kožených bot. Natož ještě těch umělých.“
„Třeba to jednou bude jedno. A možná budou i pohodlnější,“ poznamenal Alois.
„Možná,“ pohladila ho Helena po tváři. „Ale teď už bychom fakt měli vyrazit, pane řediteli.“
S láskou a škádlením ho takhle oslovovala často. Měl to rád, i když by to nahlas nepřiznal.
Alois se náhle zvedl, zabušil si do rozložité vysportované hrudi a zakřičel na celé horské údolí Skalnatého plesa.
„Ať je po tvém, má paní! Snesu tě odsud do údolí jako horský vůdce.“ Pak se podrbal na hrudi a opravil se: „Jako nefalšovaný slovenský bača!“
A vrhl se na Helenu a začal ji nemotorně zvedat z deky.
„Ne! Studíš!“ Vyjekla. „Pane řediteli!“ vzpírala se mu se zvonivým smíchem. „Tak víš co, radši mě jen obejmi, ty můj bačo,“ usmlouvala to. „A k autu ještě pořád dojdu sama, drahoušku.“
Alois na Heleně tohle miloval. I proto si ji vzal.
Nebyl to jen její humor a krása, ale i její touha být samostatná.
Objal ji a vroucně políbil. Úplně jako nějaký
horský vůdce.
Ředitel Haupt si říkal, že lepší už to snad nikdy nebude.
Helena seděla vpravo na svém místě pro řidiče a pevně svírala sportovní volant firemní Tatry 30. Jasně tyrkysové, vysoce elegantní československé vozidlo střední třídy se pyšnilo čtyřstupňovou převodovkou, kapalinovým chlazením a bubnovými brzdami, které zvládaly krotit dvacet čtyři koní pod kapotou. Téměř čtyři sta centimetrů dlouhý tunový automobil řídila sotva padesátikilová
Helena Hauptová s grácií jí vlastní. A ještě stíhala sledovat úžasnou krajinu a poslouchat proud slov a plánů svého muže Aloise Haupta, toho času ředitele další zlínské pobočky nadnárodní obuvní firmy SVIT, a to rovnou ve městě Svit, přímo zde, ve folklórně bohatém a sociálně opožděném kraji
s bývalým historickým jménem Horní Uhry.
Jezdila tím autem moc ráda, i když na rozdíl od Zlína na zdejších silnicích potkávala tak tři auta za den, pokud zrovna nenaváželi stavební materiál, což ale nebylo tak často.
Když Helena sešlápla pedál až k podlaze, vyrazilo auto s trhnutím kupředu a zanechávalo za sebou zvířená oblaka prachu na prašných cestách v okolí Svitu. Alois navíc nechal její automobil speciálně nalakovat tyrkysovou barvou, bylo jedinečné. Skoro stejně jedinečné jako to, že ho řídila žena.
Ředitel Haupt si říkal, že lepší to už snad nikdy nebude.
Tedy, jen co dořeší takový malý problém, že.
„Tohle, děvče moje milé, nebude lehký týden,“ omluvně pohlédl na Helenu.
„Počítám s tím,“ řekla Helena a s jistotou Elišky Junkové se vyhnula pruhu rozpraskané živice.
„Jenom abys věděla, miláčku,“ zkoušel to dál Alois, „že na tebe nekašlu. Dokud ale neproběhne valné shromáždění, budu mít na tebe minimum času, a jak jistě jako má žena musíš pochopit…“
„Počítám s tím,“ usmála se znovu Helena a pohodila tmavými loknami. Kdyby jen opálený a svalnatý miláček tušil, s čím musí ženušky téhle