9788024294520

Malý průvodce mužskou citlivostí

Slabší řeč ke všem aktérům před úvodním hvizdem

Omlouvám se všem, kterých se, byť jen trochu, neúmyslně dotknu. Fanoušci jsou často nároční, netolerantní a nespravedliví k výkonům hráčů i k hráčům samotným, kdy je samozřejmě primárně hodnotí jako fotbalisty za jejich výkony. A ne jako lidi, kterými jsou hlavně.

Neomlouvám se ale těm dalším, co kritizuji chtěně. Ať jsou to ti, kteří fotbal kazí uplácením a dalšími zvěrstvy, stejně jako ti, kteří nad tím zavírají oči. Oprávněně jsem taky nesmlouvavý k plácání některých tzv. „expertů“ a nekompetentních komentátorů. To, co od nich často slyšíme, si stačíme jako fanoušci nablábolit i bez nich. A bez toho jejich předstírání, že něčemu z fotbalu, kromě fandění, opravdu hluboce rozumíme.

Nechtěl jsem se ani dotknout příznivců jiných klubů, protože pokud jde o kluby mimo Prahu, jejich fandění tomu svému lokálnímu klubu naprosto chápu. S těmi pražskými je to s mým empatickým porozuměním krapet složitější, ale nikoliv zcela vyloučené. Obecně stejně platí, že fanda jakéhokoliv klubu v průměru není ani větší génius, ani menší pitomec než vy.

Nakonec pro nás všechny skutečné fanoušky platí: Fandi, ale zůstaň věrným člověkem. I když tě tvůj klub často odmění nevděkem.

Tato kniha je určena všem, co fandí a je jedno komu, a také všem těm ženám, mužům, dětem a dalším, co nefandí, aby se třeba pobavili a aspoň nás trochu pochopili.

První půle

I. část

Výkop

/ 1. / Komu fandíš?

„Komu fandíš?“

zeptal se mě Jiříček.

Neměl jsem bratra, po kterým jsem toužil, protože když byl můj táta rozvernej, říkal mi „bratře“, a tak na mě měli vždycky největší vliv kamarádi a kluci, který jsem obdivoval. A jednoho dne se mě jeden z nich, Jirka Tomášek, oslovovaný jako Jiříček, zeptal, komu fandím.

Bydleli jsme už léta v Nuslích, aspoň tak mi to tehdy přišlo. Místem mýho zrození ale byla Štvanice a na Letný u babičky jsme bydleli asi do mých tří, čtyř let. Na Letnou jsme i pak dál často chodili nebo jezdili tramvají za tátovými kamarády, ale nikdo z jeho blízkejch se, pro mě překvapivě, o fotbal nezajímal.

Otec se fotbalu, a hlavně jeho protagonistům velmi trefně posmíval. V době, kdy mě fotbal opravdu začal brát, padalo díky defenzivní hře, zdržování, pravidlům, který neomezovaly „malý domů“, kdy směl brankář chytat do rukou i přihrávky spoluhráčů nohou, a spoustě dalšího, míň a míň gólů. Zvlášť u nás. Fotbalu chyběli velký střelci. Táta k tomu říkal: „Tebe to baví, jo, ta hra, kde je furt skoro gól, ale žádnej nepadne…“ Nakonec, asi překvapenej až zaskočenej mým trvalým zájmem o fotbal, ho dost teatrálně a dost pobaveně přezdíval na základě svojí bryskní analýzy jako „hru, kde je skorogól“, nebo stručněji „skorogól“.

Tohle ale nejspíš proběhlo pozdějc, někdy na úplným začátku osmdesátejch let, kdy nudná „přetaktizovaná“ hra v Evropě bujela víc a víc a parodoxně a v kontrastu s tím můj interes o fotbal taky.

Jako vždy mě tak můj táta bavil i štval zároveň.

A přitom jenom prostě nesnášel fotbal. I když vyrost a dospíval na Letný. Miloval rokenrol, měl tam svoji partu, moje pozdější „strejdy“ Zdeňka a Mirka. Na konci padesátejch let řádili v mezích možností, a někdy asi i za nima, na Letný i jinde, třeba Na Jezerce s Miki Volkem, a fotbal spíš odmítali. Nejspíš právě proto, že se taky potřebovali vymezit.

Jako já.

Můj tátoš byl i sportovně nadaný, ale fotbal ho asi moc nebavilo ani jako kluka hrát. Já jsem ho neviděl s míčem ani jednou.

Ironicky vzpomínal na spolužáka, který to hlavně pílí dotáh do Sparty i do repre, ale podle táty byl příšernej.

„Táborák, ten trenér Sparty, je dobrej trenér?“ ptal se řečnicky. „Já si ho pamatuju, chodil vedle do třídy, jak to vůbec neuměl. Jen se strašně snažil a všechno uhádal, když jsme hrály třídy proti sobě.“

Bojovnost sama, který měl i můj tatínek jako spousta kluků z jeho generace v sobě dost, ho pochopitelně vůbec neohromovala.

Navíc měl na Letný všechno rovnou pod nosem a do značný míry oprávněně ho děsila masovost a stádnost. „Dej lidem stejný oblečení, uniformy, někdy stačí jenom stejný barvy, a můžeš je rovnou poslat se vzájemně pozabíjet.“

S davem jsem měl problémy i já, i když mě i dost lákal. Cítil jsem v něm sílu sounáležitosti. Jak jsem nesnášel všechny ty vynucený kolektivy a společný prvomájový demonstrace, prostě ten denní a celoroční povinnej suchej krepovej chléb komunismu, kterýho ale bylo v tý době už mnohem míň než v padesátejch a šedesátejch letech. O to víc mě fascinovalo, že se lidi sejdou jen tak. Třeba i proto, že někomu fandí. I to se režim snažil samozřejmě podchytit, když už to sám neinicioval, ale pořád se mu to nějak vymykalo.

Prostě mě lákaly kmeny, všechny příběhy, kde kluci hájili svý ulice a čtvrti, prostě jsem měl ty dětský představy o rytířství a statečnejch bojích pod jednou vlajkou.

Potřeboval jsem to, co mi chybělo.

Někam patřit.

Když se mě Jiříček zeptal, a to bylo, jak víme, ještě dávno předtím, než můj táta přišel se „skorogólovou“ replikou, bylo mi skoro osm a stál jsem před domem na letním horkým asfaltu, kterej nahradil „starý dobrý“ dlažky. Jiříček mi připadal vždycky jako frajer a já se styděl, že nemám co mu odpovědět, ledaže bych přiznal, že nikomu nefandím a ani moc nechápu, o co jde. Ale chtěl jsem bejt jako on, a tak první, co mě napadlo, hned vzápětí potom, co jsem něco nesrozumitelně zahuhlal, zeptat se naopak právě jeho.

„A komu ty?“

„Jasně, že Spartě!“

„Tak to je dobře, já taky Spartě,“ řek jsem mu tehdy.

A bylo to.

V tý době se v Nuslích, kde jsme bydleli, mezi klukama asi něco dělo, protože hned druhej den se mě na totéž ptali jiný kluci od nás z ulice, co ale nebyli takoví kámoši jako Jiříček. A já se jich asi i trochu bál, protože jak jsme se znali jen tak od vidění, byli pro mě spíš cizí. Po jejich dotazu jsem se nejdřív kouknul na zem, zakašlal, pak „polknul knedlík“… pak se jim podíval zpříma do očí a odpověděl, že „přeci Spartě“. Protože už jsem to jednou Jiříčkovi řek a bylo to jako čestný slovo, slib danej kamarádovi.

A potom jsem stál i trochu čekal, že mi „daj“, jestli fanděj někomu jinýmu. Ale oni se jen smáli a říkali, že s tím mám přestat a začít fandit Bohemce.

„Nebo Slavii,“ dodal rychle jeden, ale o tom se s ním ostatní začali rychle dohadovat.

To byly, jak jsem brzy zjistil, kluby, kterejm většinově kluci z Nuslí a Michle fandili. Vršovice byly od nás „skoro za rohem“. Botičem, co tek na rozhraní Nuslí a Michle, vlastně z druhý strany pod Jezerkou, se dokonce dalo projít až k k Bohemce. A Strašnice byly nakonec čtvrtí, kam se dalo dojet od Bohemky rychle tramvají.

Sparta byla oproti tomu od Nuslí nekonečně daleko. Tak mi to alespoň přišlo.

Bylo těch fandů jinejch klubů víc než dost. Podle Nuslí jsem si tak myslel, že nejvíc lidí u nás fandí Bohemce a pak Slávii.

„Sparta je na nic,“ přesvědčovali mě. „Jsou to másla z druhý ligy,“

posmívali se. Statečně jsem odolával a moc nereagoval. Fotbalu jsem ale jinak nerozuměl a nevěděl o něm skoro vůbec nic.

Další Sparťani kromě Jiříčka u nás v ulici nebyli. Bylo nás teda hodně málo, a to posilovalo můj vnitřní pocit, že prostě musím dodržet tenhle slib věrnosti Spartě, daný vlastně Jiříčkovi. Ironicky nutno poznamenat, že jsem přitom nejspíš i parkrát pocítil neskutečnej vnitřní obdiv k vlastní statečnosti.

Skoro stejně velkej jako k odvaze bojovníků řecký Sparty, kteří hrdinně odolávali neuvěřitelný perský přesile, jak jsem se dozvěděl ze starý učebnice dějepisu, když jsem hledal, co název Sparta znamená.

Proti všem, byli jsme sami, skorem proti všem.

Kopat jsem tehdy do opravdovýho míče občas chodil na trávník do parku Jezerka, co začínal už na konci naší docela krátký Horní ulice. Ale agresivní starší hráči a i jedna statná hráčka s kopačkama si hleděli hlavně toho, aby nás, co jsme hráli v teniskách, vždycky načutli, nebo nám šlápli špuntama „přes plátěnky“ na prsty.

A tak jsem radši mydlil do gumový meruny, která potiskem napodobovala kopačák, právě na asfaltu v naší ulici s Petrem Havlínkem, který jako já taky nebyl „sígr“ oproti klukům jako Jiříček, co měli podle mě to štěstí, že chodili někam odmala do přípravek na fotbal.

Jinak by se to celý dalo shrnout asi tak, že se mě Jiříček zeptal: „Komu fandíš, Oťas?“

„A ty, Jiříčku?“

„Jasně, že Spartě.“

„Tak já taky Spartě.“

A bylo to. A už u toho zůstalo.

I když Sparta právě tehdy sestoupila.

/ 2. /

Sme majstri…

Fotbal v kopačkách mi ale pořád unikal, i když jsem se jednou provždy „vyslovil“ pro Spartu. Fandění taky, protože výsledky Sparty jsem ani neznal. Noviny jsem si ve druhý ani ve třetí třídě nekupoval a neregistroval jsem ani výsledky ve sportovní části Televizních novin, ani v tehdy samotným víkendovým pořadu Branky, body, vteřiny. Ještě za komunistů pak změnil název na Branky, body, sekundy…

„Naši“, nejspíš máma, mě dali do „Sokola“, jak se stále navzdory komoušům říkalo ZRTV (zkratka pro Základní rekreační tělesnou výchovu, super název, co?). Do Orbisu v Nuslích Na Květnici, kde jsem sportoval a cvičil a nakonec byl i docela úspěšnej v tehdejším gymnastickým čtyřboji v rámci Prahy 4 a poté i celý Prahy. Pak jsem začal chodit ještě na atletiku, na Spartak Praha 4, kterej byl tam co dnes, u stanice metra Pražského povstání. Tam mě nejvíc bavily a snad mi i trochu šly sprinty. Sešla se tam skvělá sportovní parta kluků, spolužáků i novejch kámošů kolem bezvadnejch trenérů, lidí, co chtěli něco zajímavýho dělat i v tý podivný době. Celýmu tomu šéfoval výbornej organizátor a člověk Jarda Kubica.

Fandění mě zatím tedy míjelo.

Od třetí třídy jsem přešel ze základky ve Svatoslavce do „jazykovky“.

Udělal jsem dobře zkoušky, ale přesto mě nejdřív nepřijali. Až na odvolání a po osobní intervenci rodičů u nějakýho inspektora (nevzali mě kvůli otcově politickýmu škraloupu z let 68 a 69). Rodiče ho někde

„Je dobojováno, sme majstri Európy.“

sehnali a rovnou se ho zeptali, zda syn má „trpět za jejich postoje“. A tak jsem nakonec na jazykovou školu v Křesomyslově ulici v Nuslích v roce 1976 chodit začal.

Noví spolužáci byli vesměs naprosto skvělí. Většinou nešlo o děti „soudruhů“, ale častějc intelektuálů nebo obyčejnejch lidí, co chtěli, aby jejich dítě umělo aspoň jeden pořádnej jazyk. Ruština, povinná na každý základce, tedy jazyk okupantů, se nepočítala.

Začal jsem tam tedy chodit ve třetí třídě. V tý to „komu fandíš?“ zatím moc velký téma nebylo.

Zato jsme začali hrát každej den po škole na branky. Pořádnej kopačák neměl asi nikdo, jen gumový míče, a ty se nedaly tahat v tašce do školy. Naštěstí vždycky někdo přines starej ošoupanej tenisák, někdy jsme měli i dva. Jeden do rezervy.

Nejdřív jsme to naše kopání provozovali na školním hliněným hřišti, co bylo hned vedle školy. To pak, jako řadu jiných míst v Praze, možná i v celém Československu, v rámci vylepšování sportování a dětských hřišť a sportovišť, soudruzi vyasfaltovali. Asfalt, stejně jako beton, pro ně asi byly symboly jejich domnělý modernity.

Ovšem hraní s tenisákem na takovým otevřeným hřišti mělo řadu nevýhod, zvlášť na hřišti skoro tak obrovským, jako je to skutečný fotbalový. Jasně, že jsme si ho zkrátili, označili kamenama, nebo kusama cihel lajny a rohy, ale tenisáky nám lítaly pryč. A tak jsme často víc běhali pro míček, než hráli. Někdy zapad tenisák i do křoví na stráni pod hřištěm, a to už jsme ho pak většinou nenašli. Když zapad i druhej, bylo po hře. Navíc branky byly z našich tašek a góly platily jen po kolena, takže skoro po každý střele následovaly dohady, zda tenisák neletěl moc vysoko, nebo přes tyč (tedy tašku).

„Nebylo to vono.“

Naše „výběrová jazyková škola“, jak nám byla představována (s tím jedním jediným jazykem k povinné ruštině navíc!), sídlila v „Jamrtálu“, tedy v Nuselským údolí, a to skoro úplně pod Nuselákem a pod strání, která stoupala ke stanici, pojmenovaný po našem „prvním dělnickým prezidentovi“, Gottwaldova. Nuselák, tedy most přes údolí, byl tehdy názvem taky „jeho“. Dnes je to, chválabohu, i ofiko Nuselskej most a stanice metra je hlášená jako Vyšehrad.

Venku ze zadní strany stanice (blíž k Vyšehradu) byla poměrně velká plocha pod schodištěm, po kterým chodilo jen málo lidí. A taky tam byla ze tří stran zeď, byť za jednou brankou nízká. Do čtvrtý strany se táhlo mramorový prostranství, plus zatuchlá podschodová díra, kam se tenisák někdy zatoulal.

Ale většinou byl ve hře, hra odsejpala, odrazy o zeď platily, gólů padalo spoustu, platily na šířku dvou a na vejšku do hrany jedný podlouhlý mramorový dlaždice umístěný ve zdi. Hráli jsme furt, dokud jsme nepadali únavou nebo nemuseli domů. V zápalu hry jsme na to ale často zapomínali…

A to už byl „bungejz“. Název vymyslel Ríša Fraus, měla to snad být „Boom Game“, ale protože se ptal doma, jak se anglicky řekne „bum“ a jak „hra“, tak cestou do školy si obě slova v hlavě zkomolil, a tak vzniknul „bungejz“. Angličtinu jsme se totiž na jazykový Křesomyslovce začali učit až v pátý třídě, zato rusky už ve třetí. Asi za odměnu. Na ostatních školách (to byly v Praze všechny, kromě tří „jazykovek“) ji měli až od čtvrtý.

Paní v uniformách, co pracovaly v kukaních metra, nás párkrát vyhnaly, a i si asi na nás ve škole několikrát stěžovaly. Neexistovala ovšem jistota, že jsme to byli my, kdo si dovolil „honit se“ za tenisákem na tak důstojným místě, na mramoru před stanicí metra. Nikdy nás proto za ta léta nedostali, stejně tak to mohli být hoši ze „zvláštní

školy“, která navazovala na naši, v komický symbióze výběrovosti a kam se chodilo zeshora, z druhý strany. I tak jsme ale byli naší „soudružkou“ ředitelkou mnohokrát ve školním rozhlase varováni, aby nás to ani nenapadlo, na metru hrát fotbal, jinak že nás jinak čeká přísnej kázeňskej postih.

Byl to „bungejs“, ne fotbal. A tak jsme my, hlavně kluci z „céčka“, na metru hráli dál.

Mače se hrávaly do deseti, většinou na dva vítězný a po každým „mači“ se měnily strany (pak třeba ještě do pěti, rozhodující do tří, na jeden „rozhoďák“ a tak dále, prostě „co to šlo“).

Člověk se na takhle malý ploše naučil vnímat hodně rychle. Kde kdo je, kam nabíhat. Dobře a důsledně bránit, krejt si tenisák i trefovat „branku“, respektive malý mezery v ní. Většinou špičkou boty nebo placírkou. Tou hlavně při „uklízení“ míčku do prázdný či poloprázdný brány. Kopání do tenisáku vás sice něco naučilo, to ano, ale ovládání velkýho míče, natož žonglování, to ale nebylo.

Zato jsme hned po ztrátě míčku napadali a vyvíjeli maximální snahu získat ho zpět, stejně jako jsme vytvářeli důsledně tlak na toho, kdo rozehrával. Což se tehdy ve „velkým“ fotbale oproti dnešku zas tak moc nedělalo. Tohleto, plus tah na bránu, vytváření šancí a střílení gólů mi šlo, rozehrávka odzadu a i ta malá nutná mezihra už hůř.

Když jsme skončili a přestali lítat, najednou byl každej „naprosto vyřízenej“. Potom jsem se s někým „coural“ a „ploužil“ domů. Třeba s Danem. A probírali jsme „věci“. Fotbal mezi ně ale ze začátku moc nepatřil.

Ovšem to, že jsme zrovna v roce, kdy jsme začali chodit na jazykovku, jako Československo vyhráli v Bělehradě titul mistrů Evropy a že rozhodující gól v penaltovým rozstřelu dal dloubáčkem doprostřed Tonda Panenka, menší muž s knírkem a bystrýma očima, jsme věděli.

Dávali to v televizi všude dokola a mluvilo se o tom, třeba v hospodě „U Cikána“ u nás v domě nebo „U parku“, kam jsme si někdy (málokdy) chodili koupit limonádu za korunu. Možná stála jen 90 halířů, už si to přesně nepamatuju.

Panenka to kopnul úžasně, to viděl každej. l já. Brankář čekal „bombu“, „klasicky“ to risknul a skočil na jednu stranu. A Tonda to kopnul doprostřed, jen to nadzved nahoru, aby mu netrefil nohy.

Panenku jsem „žral“. Bylo mi jasný, že takhle bych to kopnout nedokázal. Nejenom, že bych si netrouf, ale taky bych to rozhodně neuměl tak pěkně podkopnout.

Jedině že bych se omylem nějak ukop. Jenže v těch pár fotbalech, co jsem hrál na trávníku v parku Jezerka, by žádnej z „brankářů“ (bejt v bráně, tedy stát mezi dvěma stromy, bylo spíš za trest, že nejsi dost dobrej na hru „v poli“, nebo jsme se po góle střídali) nikam neskočil. Ale zůstal by stát na místě jak „tvrdý y“ a tuhle penaltu by proto nejspíš „měl“.

Ovšem Tonda tu penaltu proti Seppu Maierovi proměnil. A stali jsme se tak „majstri Európy“, jak z černobílé televizní obrazovky opakovaně nadšeně deklamoval slovenský komentátor Karol Polák. To jsem věděl. To věděl každej. I můj táta.

Sparta v tý době až tak „majstrovská“ nebyla. Jak víme, právě rok předtím sestoupila. Ostatně Panenka v tom „měl taky prsty“, respektive nohy. To jsem ale tehdy vůbec netušil.

Sestup. První a taky doufám, že navždy poslední. Celý se mě to tehdy příliš netýkalo, stejně jako fotbal s opravdovým míčem, a aspoň s gumotextilovejma kopačkama, co měly špunty, na nádherný trávě, nebo aspoň na stále dost běžný škváře. Podobně mě míjely i holky, i když jsem pochopitelně nějakou krásnou spolužačku vždycky hodně tajně miloval.

Moc jsem tedy tehdy ten tragickej sestup Sparty neprožíval, ale když došlo na něčí dotaz a lámání chleba, tak jsem Spartě bez ohledu na její aktuální situaci pořád „fandil“. A i když jsem tím „moc nežil“, tak jsem měl stejně radost, když mi někdo řekl, že Sparta je zpátky v lize.

Ale fotbal už mě i díky „našim majstrom Európy“ zajímal o něco víc. A tak jsem si navzdory rok starýmu sestupu začal snovat neskutečnej sen, že Sparta se nejen udrží v lize, ale že tu ligu stejně vyhraje, „hej, stejně vyhraje“, a bude z ní i klub, co bude jednou „majstrom Európy“ jako náš nároďák. Samozřejmě, že klubovým.

Ten rozdíl mi byl jasnej.