9788024294025

SEAN SMITH

CESTA MODERNÍHO MUŽE

Originally published in the English language by HarperCollins Publishers Ltd. under the title Harry Styles

© Sean Smith 2021

Translation © Anna Kučerová 2023, Euromedia 2023 translated under licence from HarperCollins Publishers Ltd.

Cover photo © ČTK / AP / Chris Pizzello

Sean Smith asserts the moral right to be identified as the author of this work.

All rights reserved

ISBN 978-80-242-9402-5

Jomě –

přeji Ti tu nejkrásnější budoucnost.

„… ať je barva vaší pleti černá nebo bílá, ať už jste homosexuální, heterosexuální nebo transgender –

ať už jste kdokoli a chcete být kýmkoli – stojím při vás. A miluju každého z vás.“

Har ry Styles, Ericsson Globe, Stockholm, 18. března 2018

PRVNÍ DOJMY

Nemohla za to poutavá obálka časopisu Vogue. Nemohlo za to ani závist probouzející skotačení s nádherně vypadajícími lidmi na idylické, sluncem políbené pláži v Malibu ve videoklipu „Watermelon Sugar“. Nemohla za to dokonce ani dvě v žebříčcích nejpopulárnější alba, ani jeho role ve filmu Dunkerk.

Ne, zaujetí Harrym Stylesem, tak velké, že jsem se rozhodl o něm napsat knihu, ve mně vyvolalo pouhých pár slov herečky a režisérky Olivie Wilde, která ho popsala jako „velmi moderního“ a poznamenala: „V mých očích je Harry velmi moderním mužem a doufám, že tento druh sebevědomí – skutečně bez jakýchkoli stop toxické maskulinity – svědčí o jeho generaci, a tudíž i o budoucnosti světa.“

Páni, jaká pochvala muži, který před pouhými deseti lety udělal maximum pro to, aby zapůsobil na Simona Cowella sentimentální ohranou písničkou Stevieho Wondera „Isn’t She Lovely“. Říkám si, zaslouží si vůbec od Olivie

takové uznání?

Stejně jako patnáct milionů lidí jsem i já zhlédl celou sedmou sérii X Factoru – v dobách, kdy to byl povinný program na sobotní večer. Jinak byste v neděli neměli čím přispět do

konverzace, pokud jste neviděli Matta, Rebeccu, Cher a kluky z One Direction, jak si týden co týden vybojovávali postup dál.

Všech pět členů One Direction mělo jiskru a překypovalo mladickou energií, ale nenapadlo mě, že ovládnou popový svět v tak krátkém čase. Hvězdy jim přály: svět byl připravený na novou chlapeckou kapelu, stál při nich skvělý tým, který se o ně dennodenně staral, a měli neochvějnou podporu v zasedací místnosti společnosti, kde kariéry začínaly, nebo končily.

Chlapci spolu byli pět intenzivních, šílených let  – stali se multimilionáři –, než si v prosinci 2015 dali pauzu na neurčito.

Až na pár výjimek se zdá, že pět let je průměrná délka života chlapecké nebo dívčí skupiny  – obzvlášť, pokud ji dala dohromady třetí strana. Platilo to například o Take That a Spice Girls.

Zayn Malik odešel z One Direction ještě před oficiální pauzou, což byl hezký způsob, jak popsat definitivní konec. Harry už se však v té době od ostatních lišil – měl dlouhé vlasy rockové hvězdy a cit pro módu a okázalost.

Avšak hezké vlasy a to, že vypadal dobře v obleku od Gucciho, z něj nedělalo moderního muže. Můj úkol a úkol této knihy spočívá v tom zjistit, zda je popis Harryho Stylese jakožto moderního muže opodstatněný. Má Olivia pravdu, nebo je odkazování na toxickou maskulinitu jen hezký úryvek z projevu?

Nikdo učený z nebe nespadl, a nikdo tudíž není automatickým zdrojem inspirace pro přítomnost a budoucnost – kdo jsou tedy ti přátelé, životní vzory a influenceři, kteří Harrymu pomohli na jeho cestě? A co to vlastně vůbec znamená být „moderní“?

To jsou otázky, na které, doufám, odpovím při seriózním

pohledu na superhvězdu: Har ry Styles: vznik moderního muže.

Uvidíme se na druhé straně…

ČÁST PRVNÍ

TEN SPRÁVNÝ SMĚR

PARÁDĚNÍ

Harry Styles se málem narodil na zadním sedadle auta. Jeho otec, Des, přiznal, že on a jeho žena Anne, která byla ve vysokém stupni těhotenství, měli namále, aby stihli dojet do porodnice Alexandra Hospital v Redditchi, než jejich syn vykoukl na svět. Uháněli 20 mil po silnici A46 ve Worcestershiru z jejich domova v Eveshamu. Nebyl ani čas „zavolat porodní bábu“. Harry Edward Styles se rozhodl pozdravit svět 1. února 1994 ve 2 hodiny ráno.

V Redditchi je památník, který uctívá velmi slavné jméno hudebního světa. Ovšem ne Harryho. Ne, toto místo slávy náleží Johnu Bonhamovi, legendárnímu bubeníkovi z Led Zeppelin.

Místní noviny a média se zmiňují o Harrym jako o „Redditchanovi“ vždy, když si tato poměrně nová superhvězda připíše na své konto zajímavý počin. Ve skutečnosti však Harry nemá k městečku vzdálenému půl hodiny na jih od Birminghamu žádné pouto, pouze je uvedeno jako místo narození v jeho rodném listě.

Měsíc po jeho druhých narozeninách se rodina Stylesových přestěhovala. Des a Anne prodali svou polovinu dvojdomku se

třemi ložnicemi na St Philips Drive v Eveshamu na pozemku blízko hlavní třídě, a přesídlili do sto mil severně vzdáleného venkovského Cheshiru. Byli čtyřčlenná rodina. Když se Harry narodil, měl už tříletou sestru Gemmu.

Zabydleli se v prostorném domě se čtyřmi ložnicemi na Chestnut Drive v rozlehlé obci Holmes Chapel, která se, navzdory nedaleké dálnici, těšila venkovské atmosféře. Manchester byl vzdálený pouhých dvacet minut. Městečko Crewe bylo ještě blíž – jen osm mil na jih.

Pokud Har rymu Stylesovi někdy postaví sochu, měla by stát v Holmes Chapelu, nejspíše na hlavním náměstí poblíž kostela svatého Lukáše nebo před místní střední školou na Selkirk Drive, kde je spousta volného místa. Har ry jednou řekl, že v Holmes Chapelu se toho za jeho časů moc nedělo, což mohla být pravda, avšak o ospalou vesničku se nejedná. V dnešních dnech je tu ruch jako na maloměstě a člověk by tu jen obtížně hledal příjemné prostředí, ve kterém by se odehrávala detektivka Agathy Christie nebo epizoda Vražd v Midsomeru .

Blízkost Manchesteru byla ideální pro Harryho otce, oddaného fanouška Manchesteru United. Klub zažíval nejlepší časy, když se těšil z let slávy Alexe Fergusona a prvního týmu s Ericem Cantonem, Royem Keanem, Paulem Scholesem a Davidem Beckhamem. V domě Stylesových byla vždycky spousta fotbalových suvenýrů. Des, který byl o deset let starší než jeho osmadvacetiletá žena, tehdy pracoval ve finančních službách jakožto provozní manažer v HFC bance a zodpovídal především za zprostředkování půjček a úvěrů.

Anne měla plné ruce práce se svými dvěma malými dětmi.

Stěží mohly být odlišnější. Harryho starší sestra byla tichá, pilná a ve škole měla samé jedničky. Akademická stránka věci pro ni byla mnohem snazší, než postavit se před celou třídu. Mohla

jen tiše závidět, jak její drzý a na svůj věk velice charismatický mladší bratr proplouvá životem.

Harry dostal jedničku jen jednou, a to za svou první esej z angličtiny. Na tento svůj úspěch byl velmi hrdý – je však možné, že známka v jeho paměti žila tak dlouho proto, že od té doby to šlo už jenom z kopce a další jedničku nikdy znovu nezískal. Vždycky patřil mezi chlapce, kterého učitelé plísnili za to, že si povídal s kamarády v zadních lavicích.

Jeho první školka měla líbezný název: Happy Days (Šťastné dny). Nacházela se pouhé dvě minuty chůze od jejich samostatně stojícího domku na Chestnut Drive, vkusné novostavbě s velikou zahradou, kde hlídal jejich pes Max – kříženec border kolie a chrta, který občas vypadal poněkud divoce. Divoký však nebyl a děti naprosto miloval. Gemma si ho vybrala, protože nezapadal do vrhu – bylo to jediné štěně, jež nebylo zcela černé.

Osud ovšem umí být velmi ironický, a tak Harryho první slovo nebylo pes, ale kočka. Anne vezla děti k prarodičům, Brianovi a Mary Selleyovými, do Hampshiru. Když šli po příchodové cestičce ke vstupním dveřím, objevila se před nimi kočka, která prarodičům patřila. Malý Harry na ni ukázal a prohlásil „kočka“, čímž všem zlepšil den.

Když dospěl do školního věku, začal Harry chodit se svou sestrou do nedaleké základní školy Hermitage Primary School. Jak bylo při podobných příležitostech běžné, maminka se přišla podívat, zda to její pětiletý zvládne. Seděla ve třídě zhruba hodinu, než se vypařila. Harry vždycky býval tak trochu „maminčin chlapeček“, jak Anne vždy s láskou říkávala, avšak rozhodně nenechala dítě plakat a stýskat si po matce. Harry si užil den s plným nasazením, dokud jeho maminka opět nepřišla, aby jeho a Gemmu doprovodila domů.

Od útlého věku byl Harry jedním z chlapců a jedním z dívek.

Nikdy to nevypadalo, že by ho jakkoli omezovaly genderové

stereotypy nebo jak památně poznamenal: „Nepatřil jsem k těm klukům, kteří si mysleli, že holky smrdí.“ A jako důkaz daroval jedné holčičce, Phoebe, plyšového medvídka. Tehdy jim bylo šest let.

Harry byl od začátku nadšený účinkující ve školních hrách. Zdálo se, že je dostatečně sebevědomý, aby vylezl na jeviště a zpíval, ať už na sobě měl sebetrapnější kostým. Ve vánočním muzikálu, který se odehrál v prosinci roku 2000, ztvárnil titulní roli Barneyho, kostelní myši – měl na sobě Gemminy šedé punčochy, čelenku s přerostlýma ušima a dlouhý provázkový ocas. Když se ohlédl za svou hlavní rolí, která ho potkala, když mu bylo šest let, poznamenal: „Doufám, že jsem byl dobrá myš.“

Nadšené maminky často dokážou v dětech probudit zápal –třeba je vezmou na hodiny tance nebo jim domluví lekce klavíru dřív, než se vůbec naučí chodit. Anne milovala, když se svými dětmi hráli hry na převlékání. Pečlivě vyráběla propracované oblečení z papírové hmoty. Harry tak mohl jít na karneval třeba za pohár mistrů. Také měl kostým ze 101 dalmatinů, jeho obzvlášť oblíbený, který doma nosil v jednom kuse. Anne k tomu dodala: „Vždycky se mi moc líbilo vyrábět nóbl oblečení, když byly děti malé… což Gemma nesnášela, ale Harry z toho byl nadšený.“

Harrymu láska k parádění přetrvala až do dospělosti a ve svém nyní nejznámějším rozhovoru z roku 2020 pro časopis

Vogue přiznal: „V hraní si s oblečením je tolik radosti. Nikdy jsem příliš nepřemýšlel nad tím, co to znamená. Prostě je to taková další odnož tvoření.“

V oblíbeném muzikálu ze základní školy, Chitty Chitty Bang Bang, hrál Buzze Rakeťáka, který samozřejmě v originálním

muzikálu vůbec nebyl. V této školní adaptaci se děti schovaly před děsivým Child Catcherem (Chytačem dětí), do obchodu s hračkami, kde žili Buzz a Woody z Příběhu hraček.

Harry také ztvárnil roli Faraona v inscenaci Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť. Největší výstup postavy je „Song of the King“ (Píseň krále), kterou Harry přednesl, jako by se Elvis Presley přenesl zpět do biblických časů. První popová píseň, k níž se Harry naučil všechna slova, byla „The Girl of My Best Friend“, kterou „král“ původně nahrál roku 1960 ve Spojeném království do svého alba číslo jedna s názvem Elvis Is Back!. Píseň si oblíbil jeho otec.

Nikdo z rodiny se o hudbu příliš nezajímal. Des alespoň miloval širokou škálu minulých a současných hudebních alb. Jeho syna během dospívání ohromně ovlivnil nejen Elvis, ale také Beatles a Coldplay  – a nezapomínejme na špetku Fleetwood Mac a jedinečnou „Shine on You Crazy Diamond“ od Pink Floyd, za níž patří obrovská zásluha původnímu zpěvákovi Sydu Barrettovi.

Harry mohl procvičovat svou vnitřní rockovou hvězdu s pomocí karaoke systému, který mu daroval jeho dědeček Brian k Vánocům. V průběhu let si Harry s Brianem byli obzvlášť blízcí  – když klouček upadl a rozbil si koleno, Brian byl tím, kdo ho zvedl a řekl mu, aby byl statečný. Dle Harryho slov to zkrátka byl „ten nejsuprovější chlap na světě“.

Obdiv byl oboustranný: když Brian vzpomínal na doby, kdy byl jeho vnuk ještě malý, návrat do minulosti mu vždy vykouzlil úsměv na tváři.

Harryho slavný úsměv ho však jednoho strašlivého večera zcela opustil. Bylo mu sedm. Rodiče se s ním a s Gemmou posadili do obývacího pokoje a jemně jim sdělili, že se rozcházejí. Všichni tehdy brečeli. Des později dojímavě vzpomínal: „Byl to ten nejhorší den mého života. Harry nebyl uplakánek, celkově nedával emoce tolik najevo, ale tehdy plakal.“

Ačkoli se rodiče rozhodli vztah ukončit, Des se neodstěhoval hned, což možná dětem situaci trochu usnadnilo. Dokonce

se odehrála nezapomenutelná letní rodinná dovolená na Kypru, kdy se Harry, dle slov svého otce a sestry, stal maskotem náctiletých dívek v hotelovém resortu. Zatímco Gemma byla tak trochu samotářka, Harry byl centrem pozornosti u bazénu a bavil všechny svým tehdy drzým úsměvem a bouřlivou povahou.

Když došlo na odjezd kyvadlovým autobusem na letiště, k Desovu údivu se shromáždil dav mladých žen, aby jeho synkovi zamával na rozloučenou. „Sbohem, Harry, máme tě rády!“ křičely ženy, zatímco autobus zrychloval. „Je zkrátka velmi okouzlující,“ řekl Des pouze.

Nakonec, a nevyhnutelně, se Des odstěhoval a následoval rozvod. Stále se s dětmi vídal co pár týdnů a snažil se je ujistit, že je všechno v pořádku. Podporoval je finančně, a když to bylo v jeho silách, pomáhal jim i tehdy, když potřebovali emocionální podporu.

Des nebyl milion mil daleko, přestěhoval se na předměstí Manchesteru. „Nejsem odcizený táta,“ řekl. V následujících letech se pak skutečně ukázalo, že nelhal. Vždy byl dostatečně nablízku, aby vzal syna na fotbal nebo mu koupil klubový dres či dva, aby si je Harry pověsil na stěny pokoje.

Anne mezitím potkala někoho, kdo se od nich v budoucnu skutečně odloučí  – budoucího nevlastního otce. John Cox byl pohledným majitelem hospody Red Lion v Pickmeru, což je vesnice vzdálená dvacet minut jízdy od Northwiche.

Když se seznámili, Anne byla atraktivní třiatřicetiletá žena plná života. Avšak chodit spolu začali až po roce známosti. Brzy začali plánovat společný život. Datum svatby stanovili na duben 2003, nedlouho po Harryho devátých narozeninách.

Vybrali si elegantní tamní místo, golfový klub Mere  – nyní Mere Gold Resort and Spa, nicméně v této části venkovského

Cheshiru je stále znám jako „The Mere“. V ten velký den vypadal