9788024294001

JULES VERNE

a jeho dobrodružný svět

Ilustroval Alessandro Baldanzi

Přeložila Lucie Šavlíková

Dvacet tisíc mil pod morˇem

Kapitola 1

Tajemná podmořská nestvůra

Vroce 1866 došlo k podivuhodné události – řada lodí minula během plavby po moři podlouhlého, vřetenovitého tvora, který občas světélkoval a byl mnohem větší a rychlejší než velryba. Pokud se jednalo o rybu, pak svou neuvěřitelnou rychlostí a mohutností předčila vše, co věda v mořských hlubinách dosud objevila. Dvacátého července tuto pohybující se masu minul u východního pobřeží Austrálie parník vracející se z Kalkaty. Kapitán si nejprve myslel, že jde o útes, pak ale z oné věci se syčením vystříkly dva gejzíry vody. Asi o tři dny později byl tvor spatřen v Tichém oceánu. Jak mohl za tak krátkou dobu urazit tak velkou vzdálenost?

O neznámé příšeře zanedlouho mluvil celý svět. A pak došlo k první nehodě – jedna kanadská loď do ní narazila a málem šla ke dnu i s 237 cestujícími na palubě! Další rok zvíře jakousi ostrou částí těla doslova prošpikovalo loď jménem Scotia. Plavidlu se naštěstí podařilo dostat se ke břehu. Netrvalo však dlouho a lidé nestvůru obviňovali z každého lodního neštěstí, které se stalo. Bylo třeba jednat! Dne

10. června roku 1867 vyslalo několik zemí z newyorského přístavu mohutnou, těžkou fregatu jménem Abraham Lincoln, která měla nestvůru pronásledovat. Na nábřeží se při jejím odjezdu tísnily tisíce přihlížejících, kteří mávali bílými kapesníky. Pak se ozvaly dělové salvy a loď vztyčila americkou vlajku. Fregatu doprovázel z přístavu průvod menších lodí až do chvíle, než nabrala rychlost a vyrazila do temných vod Atlantiku.

Hned po vyplutí mě kapitán přišel pozdravit na můstek.

„Profesore Aronnaxi, vítám vás!“ pravil uctivě. „Jsem nesmírně rád, že se naší výpravy zúčastníte. Vaše práce Tajemstvímořskýchhlubin je pro nás v téhle záležitosti obrovským přínosem.“

„Ale nepřehánějte, kapitáne Farragute! Dovolte, abych vám představil svého sluhu Conseila, který mě věrně doprovází na všech cestách.“

Conseil se ode mě skutečně nehnul už celých deset let a nikdy si ani slůvkem nepostěžoval. Pravda, měl flegmatickou povahu a zásadně mě oslovoval ve třetí osobě. Ovšem jak se často pohyboval v prostředí pařížského

Přírodovědeckého muzea, kde jsem pracoval, stal se z něj nepřekonatelný mistr v určování mořské fauny a flóry.

Procházeli jsme se s Conseilem po palubě a pozorovali posádku nadšenou z představy, že se střetne s podmořským netvorem. Námořníci

odhadovali, že je to něco jako obří narval s mimořádně mohutným klem podobným meči ze slonoviny. Teorii, že jde o ponorku, rychle zavrhli. Podle nich žádná vláda takový stroj nevlastní a nikdo jiný by na jeho sestrojení neměl dostatek znalostí ani prostředků. Pak jsme narazili na vysokého, statného muže. Byl to král všech harpunářů, Kanaďan Ned Land. Chladnokrevný, odvážný a lstivý lovec, kterému neunikla žádná velryba. Moc toho nenamluvil a zdál se být celkem prchlivý. Mě si ale docela oblíbil, protože jsem Francouz. Jednou večer jsme s Nedem Landem a Conseilem seděli na můstku a povídali si o tajemných hlubinách oceánů, kam lidský zrak dosud nepronikl.

„Nede, vy jste zkušený velrybář,“ promluvil jsem. „Nemyslíte, že jde o druh obrovského kytovce?“

„To jste mě překvapil, profesore,“ odpověděl Ned. „Že v existenci nějakého pravěkého monstra věří veřejnost, to se ještě pochopit dá. Ale vy?

Věhlasný odborník na oceány? Podle mě žádné zvíře, které by bylo schopné prorazit trup lodi, neexistuje.“

O tři týdny později fregata překonala obratník Kozoroha, proplula podél pobřeží jihoamerické Patagonie a zamířila k Magalhãesovu průlivu. U Falklandských ostrovů se spojila s americkými velrybáři, ale ti žádného mořského jednorožce neviděli. Pak 6. června minul Abraham Lincoln mys Horn, skalnatý výběžek v nejjižnějším cípu amerického kontinentu, a konečně vplul do vod Tichého oceánu.

„Mějte oči na stopkách!“ opakovali námořníci.

I já sám jsem se tu na přídi, tu na zádi nakláněl přes zábradlí a dychtivým zrakem sledoval načechranou brázdu, která se táhla až daleko k obzoru. Dvacátého července jsme překonali rovník a loď zamířila do samého srdce Pacifiku. Celá posádka byla tak napjatá očekáváním, že se to nedá popsat. Nikdo nejedl ani nespal. Tři měsíce brázdila fregata všechna moře Tichého oceánu, a nic! Posádka začala propadat malomyslnosti a chtěla neplodnou výpravu ukončit. Poté 2. listopadu kapitán Farragut, stejně jako kdysi Kryštof Kolumbus, požádal posádku ještě o tři dny strpení. Nadarmo. Tři dny uběhly, fregata se otočila a vydala se na zpáteční cestu. Toho večera však zamlklou atmosféru přerušil křik. Byl to Ned Land.

„Hej! Něco vidím! Tamhle na závětrné straně!“

Posádka se k němu okamžitě vrhla – kapitán, důstojníci, lodníci, plavčíci, všichni včetně strojníků, kteří utekli od kotlů. Srdce mi bilo jako splašené. Asi dva uzly od fregaty vycházela z mořské vody záře, ale nebylo to jen obyčejné světélkování.

Nestvůra byla ponořená jen pár metrů pod hladinou a velmi silně, nevysvětlitelně zářila. Osvětlená část opisovala na vodě obrovský, podlouhlý ovál. Tvor udělal pohyb vpřed a pak vzad. Na fregatě začali všichni křičet jeden přes druhého.

„Ticho!“ zavelel kapitán. „Kormidlo po větru! Stroje zpětný chod!“