9788024293899

DANIELLE L. JENSEN

Věnováno Spencerovi

Lara se opřela lokty o nízkou pískovcovou zídku a zadívala se ke vzdálenému pohoří, za jehož vrcholky právě

zapadalo zářivé slunce. Mezi ní a horami se rozkládala jen vyprahlá pustina, písečné duny, škorpioni a pár ještěrek. Bez dobrého velblouda, dostatečných zásob a řádné dávky štěstí by poušť člověk překročil jen stěží.

Lara měla nejednou chuť to zkusit.

Tichem se rozlehlo dunění gongu. Posledních patnáct let ji ten zvuk volal k večeři každý den, ale dnes ji rozechvěl jako válečné bubny. Zhluboka se nadechla, aby se zklidnila. Potom se otočila a vykročila přes cvičiště směrem k vysokým palmám. Kolem nohou jí šustily růžové sukně. Na večeři mířilo i jedenáct Lařiných nevlastních sester. Každá v podobně honosné róbě, jen v jiných barvách, jež pro ně vybíraly jejich mistryně estetiky.

Sama růžovou nesnášela, ale její názor nikoho nezajímal.

Po patnácti letech života v ústranní je se sestrami čekal poslední společný večer a mistr meditace jim uložil, aby hodinu před

jídlem strávily o samotě na svém oblíbeném místě a přemítaly

o všem, co se tu naučily, a o tom, jak nabyté vědomosti zúročí. Tedy přinejmenším jedna z nich je zúročí.

Slabounký vánek donesl k Laře vůni oázy. Ovoce, zeleň, vařené maso a především voda. Drahocenná, vzácná voda. Areál se nacházel na jednom z mála pramenů v Rudé poušti, daleko od tras karavan. Odlehlý. Utajený.

Přesně jak to měl jejich otec, král Maridriny, rád. A z toho, co se o něm doslechla, si potrpěl na to, aby bylo vždycky po jeho. Ať tak, či onak.

Zastavila se na okraji cvičiště, zlehka si otřela chodila o holeně, aby z nich smetla písek, a pak si nazula křehké sandálky na vysokém podpatku. Ani na vteřinku nezakolísala, stála stejně sebejistě, jako by na sobě měla těžké bojové holínky.

Cvak, cvak, cvak. Zvuk podpatků na mozaikové dlažbě

kopíroval splašený tlukot jejího srdce. Přešla krátký most a náhle přes zurčení vody zaslechla smyčce. Otec s sebou přivezl i hudební doprovod.

Lara pochybovala, že muzikanty čeká i zpáteční cesta.

Po páteři jí stekla kapička potu. Popruh pouzdra s dýkou na vnitřní straně stehna měla už úplně zvlhlý. Dnes večer neumřeš, prozpěvovala si v duchu. Dnes ne.

Se sestrami se shromáždily uprostřed oázy, na nádvoří lemovaném potůčkem, který přecházel v ostrůvek zeleně. Kráčely k obrovskému stolu s hedvábným ubrusem. Deska se téměř prohýbala pod vahou stříbra určeného k více než dvanácti chodům. Za třinácti židlemi stáli sloužící, všichni němí, a hleděli upřeně do země. Když k nim dívky došly, odsunuli jim sluhové židle. Lara se na tu svou ani nepodívala. Věděla, že tam leží růžová poduška.

Žádná ze sester nepromluvila.

Lara pod stolem ucítila dotek ruky. Kratičce zalétla očima doleva, střetla se pohledem se Sarhinou, a pak zase rychle sklopila zrak do talíře. Všechny byly princezny, všechny dvacetileté, každá z nich byla dcerou jiné z králových manželek. Král je nechal převézt do tohoto tajného střediska, aby podstoupily výcvik, jaký žádná z maridrinských dívek nikdy neabsolvovala. A tento výcvik byl nyní u konce.

Lara cítila, jak se jí svírá žaludek. Sarhina jí byla ze všech sester nejbližší a její dlaň byla na dotek chladná a o poznání sušší než Lařina. Rychle sestřinu ruku pustila.

Gong zaduněl znovu. Hudebníci utichli a dívky vstaly. Vteřinu nato dorazil jejich otec. Stříbrné vlasy se mu leskly ve světle lamp, a zatímco se k nim po pěšince blížil, prohlížel si je azurově modrýma očima, které po něm všechny podědily. Laře po stehnech stékaly stroužky potu, přesto ji výcvik ponoukal vnímat každičký detail. Indigový odstín otcova kabátce. Ošoupanou kůži holínek. Meč u pasu. A když se natočil, aby obešel stůl, všimla si i nepatrného obrysu ostří na jeho zádech.

Dívky počkaly, dokud se neposadil, a teprve potom ho bezhlesně napodobily.

„Dcery.“ Silas Veliant, král Maridriny, se s úsměvem opřel a zalétl pohledem ke svému ochutnavači. Muž přikývl a král se natáhl pro pohár s vínem a pořádně si přihnul. Princezny se napily také, ačkoli Lara chuť šarlatového nápoje jen stěží vnímala.

„Jste můj nejcennější majetek,“ spustil král a mávl rukou s pohárem kolem celého stolu. „Z dvaceti dívek, co jsem sem poslal, jste přežily jen vy. A nejen to. Vedly jste si skvěle, a to při výcviku, který by byl tvrdou zkouškou i pro ty nejlepší muže. A vy nejste muži.“

Jen díky onomu výcviku Lara v tu chvíli nepřimhouřila

vztekle oči. Nedala na sobě znát vůbec nic.

„Nechal jsem vás sem zavolat, abych z vás vybral tu nejlepší. Tu, jež se stane mou dýkou ve tmě. Královnou Ithicany.“ Čišelo z něj zhruba tolik soucitu a pochopení jako ze štírů v poušti.

„Jedna z vás dostane za úkol rozložit obranu Ithicany zevnitř a navrátit Maridrině její bývalou slávu.“

Lara přikývla, stejně jako její sestry. Ve vzduchu viselo očekávání. Ne pokud šlo o otcovo rozhodnutí. To totiž padlo už před několika dny. Marylyn seděla na opačné straně stolu, zlaté vlasy spletené do složité koruny, s níž ladily její zlatavé šaty. Marylyn byla jasnou volbou – chytrá, elegantní, krásná jako úsvit… a svůdná jako soumrak.

Ne, ono očekávání se týkalo jejich budoucnosti. Nevěstu pro korunního prince – nyní krále Ithicany – už otec vybral. Teď zbývalo jen rozhodnout, co bude se všemi ostatními. V žilách jim kolovala královská krev a to jim dodávalo určitou cenu.

Všechny sestry, včetně Marylyn, se poslední dva večery scházely a usazené na polštářích probíraly, jaký asi bude jejich osud. Za kterého z otcových vezírů se provdají. Do kterého z království je vyšlou jako nevěsty. Na konkrétním muži ani zemi žádné z nich nezáleželo. Toužily jen po tom dostat se konečně odsud a získat svobodu.

Lara se oba večery držela stranou. Do diskuse se nezapojovala a namísto toho sestry pozorovala. Zapisovala si do paměti jejich úsměvy a oči. Vzpomínala na to, jak s každou z nich bojovala a jak je stejně často objímala. Jak je měla ráda. Jak se i v dospělosti držely pohromadě jako smečka štěňat bez matky.

Lara totiž věděla něco, co ony ne. Otec měl v úmyslu odsud odvést jen jednu z nich – budoucí královnu Ithicany.

Sluha před ni položil talíř se salátem zdobeným sýrem a ovocem a Lara se mechanicky pustila do jídla. Budeš žít, budeš žít, budeš žít, opakovala si v duchu.

„Ithicana už od nepaměti drží pod palcem veškerý obchod a svévolně rozhoduje o osudu ostatních království, jako by byla nějaké temné božstvo,“ pokračoval otec a prohlížel si dívky bystrýma očima. „Můj otec, jeho otec i jeho otec se všichni pokoušeli Království mostu zničit. Nájemnými zabijáky, válkou, blokádami, vším, co se jim nabízelo. Ale žádného z nich nenapadlo vyslat ženu.“

Prohnaně se ušklíbl. „Maridrinské ženy jsou křehké. Slabé. Hodí se jen na vedení domácnosti a výchovu dětí. Vyjma vás dvanácti.“

Lara ani nemrkla. Její sestry zrovna tak. Na vteřinku ji napadlo, jestli si otec vůbec uvědomuje, že má teď každá z nich chuť ho za tu urážku probodnout… a že by to každá z nich hravě dokázala.

„Před patnácti lety,“ navázal král, „si král Ithicany vyžádal nevěstu pro svého syna a dědice. Jako splátku. Platbu.“ Ohrnul rty. „Ten parchant je rok po smrti a jeho synáček se přihlásil o svá práva. A Maridrina je připravená.“ Zalétl pohledem k Marylyn a pak se zadíval na služebnictvo, které odklízelo talíře po salátu.

Lara si v houstnoucích stínech postupujícího večera všimla pohybu. Cítila přítomnost hordy vojáků, co s sebou otec přivezl. Služebnictvo se vrátilo s polévkou. Z misek stoupala pára a vůně skořice a pórku.

„Chamtivost Ithicany, nadutost a opovržení, jež vůči vám cítí, budou její zhoubou.“

Lara odhlédla od otce a zadívala se do tváří sester. Nemohl je nechat žít. Jejich výcvik a skutečnost, že znají jeho plány,

znamenaly pro všechny – vyjma jeho vyvolené – rozsudek

smrti. Tahle večeře bude jejich poslední.

Sluhové před ně položili polévku. Dívky počkaly, dokud otcův ochutnavač nepolkl jedno sousto a nepřikývl, a pak zvedly lžíce a poslušně se pustily do jídla.

Lara udělala totéž.

Otec svou favoritku vybral na základě inteligence a krásy. Zvolil tu, které se nejvíce dařilo v boji a strategii. Tu, která prokázala největší nadání v ložnici. Myslel si, že tohle jsou ty nejdůležitější rysy. Na jeden však zapomněl.

Sarhina vedle ní strnula.

Mrzí mě to, omluvila se Lara v duchu sestrám.

A pak Sarhinino tělo zachvátila křeč.

Kéž všechny najdete svobodu, kterou si tolik zasloužíte.

Sarhinina lžička přelétla na druhou stranu stolu, ale ostatní dívky si toho ani nevšimly. Bylo jim to jedno. Všechny se totiž dusily, kroutily a s pěnou u pusy lapaly po dechu. Jedna po druhé padaly na stůl nebo pod něj. A pak se rozhostilo ticho.

Lara odložila lžíci vedle prázdné misky a zadívala se na Marylyn, která se zhroutila tváří do jídla. Lara vstala, obešla stůl, zvedla sestře hlavu z misky, něžně ji očistila a pak ji položila na stůl. Teprve potom se otočila k otci. Stál celý pobledlý s napůl taseným mečem. Vojáci číhající okolo se přiřítili ke stolu a zkrotili panikařící služebnictvo. Všichni do jednoho třeštili na Laru oči.

„Vybral sis špatně, otče,“ oznámila mu s hrdě vztyčenou hlavou. Nechala se pohltit temnou, chamtivou a sobeckou částí svého já a nehnutě opětovala králův pohled. „Já se stanu příští královnou Ithicany. A srazím Království mostu na kolena.“

Lara věděla, co bude následovat, přesto se jí zdálo, že se to seběhlo hrozně rychle. I tak se jí každý sebenepatrnější detail už navždy vypálil do paměti. Otec prudce zarazil meč zpátky do pochvy a přitiskl dva prsty ke krční tepně jedné z dívek. Lara ho nevzrušeně pozorovala. Po chvilce kývl na vojáky postávající kolem.

Muži, kteří měli za úkol zlikvidovat Laru a její sestry, se namísto toho obrátili proti sloužícím s vyříznutými jazyky. Ti se s němými výkřiky vyděšeně snažili masakru uniknout. Marně. Vojáci pobili hudebníky, kuchaře v odlehlých kuchyních i služky, které právě převlékaly postele, v nichž už nikdy nikdo spát nebude. Brzy zůstal naživu jen král a jeho věrná družina s rukama od krve.

Lara celou dobu nečinně přihlížela. Pouze vědomí, že je králova poslední dcera – poslední kůň, na něhož může vsadit –, jí bránilo v tom, aby se z těch jatek probojovala a uprchla do pouště.

Mezi palmami se objevil Erik, mistr šermu. I jeho ostří se zlověstně lesklo. Přejel pohledem Laru a bezvládná těla jejích

sester a věnoval jí posmutnělý úsměv. „Nepřekvapuje mě, že vidím zrovna tebe, švábíku.“

Tuhle přezdívku si vysloužila hned po příjezdu, když se sem jako pětiletá doplahočila. Její karavanu stihla cestou prudká písečná bouře a Lara jen tak tak přežila. „Šváb přežije všechno,“ řekl jí tehdy Erik. „Přežije oheň i mráz. Stejně jako ty.“

Možná byla nezničitelná jako šváb, ale za svůj život v tuhle chvíli vděčila právě Erikovi. Předevčírem ji poslal večer na cvičiště, jako trest za jakýsi malicherný přestupek, a právě tam Lara zaslechla otcovy muže, jak se baví o tom, co ji i její sestry čeká. A Erik to rozebíral s nimi.

Nyní ho upřeně sledovala. Byl jí otcem mnohem víc než stříbrovlasý monarcha po její pravici, přesto na jeho poznámku nereagovala, dokonce ani neopětovala jeho úsměv.

„Hotovo?“ zeptal se král.

Erik přikývl. „Všichni byli umlčeni, Vaše Veličenstvo. Vyjma mě.“ Zalétl pohledem ke stínům za lampami na stole. „A pak zbývá ještě tady Straka.“

Ze stínů vystoupil mistr intrik, hubený muž, který měl průběh večera na svědomí. Lara si ho chladně změřila.

„Ta dívka odvedla většinu špinavé práce za vás,“ prohlásil Straka nosovým hlasem, který odjakživa nesnášela.

„Lara měla být vaše první volba,“ dodal Erik dokonale neutrálním tónem. Sklíčeně se zadíval do tváře každé z padlých

dívek a pak se otočil zpět k Laře.

Nejradši by sáhla po své dýce. Jak se opovažuje po nich truchlit, když neudělal nic, aby je zachránil? Tisíce hodin

výcviku jí však našeptávaly, aby nehnula ani brvou. Erik se králi poklonil. „Za Maridrinu.“ A pak vytáhl nůž a podřízl si krk.

Lara zatnula zuby. Žaludek plný stejného jedu, který podala

sestrám, udělal kotrmelec a hrozilo, že z něj co nevidět vyletí celá večeře. Přesto se neodvrátila a přinutila se sledovat, jak se Erik hroutí k zemi a z rány na krku mu tepenně stříká krev, dokud ji jeho srdce nepřestalo pumpovat.

Straka vystoupil ze stínu a obešel rozšiřující se louži krve. „Taková teatrálnost.“

Straka pochopitelně nebylo jeho pravé jméno. Jmenoval se Serin a ze všech mužů a žen, kteří Laru a její sestry během těch let cvičili, byl on jediný, kdo z areálu mohl dle libosti odcházet, protože měl na starosti královu rozsáhlou síť špehů a spiknutí.

„Byl to dobrý muž. Věrný poddaný.“ V otcově hlasu se neukrývala ani jiskřička pohnutí, až si Lara říkala, jestli svá slova vůbec myslí vážně, nebo to řekl jen kvůli přihlížejícím vojákům. I ta nejzapálenější oddanost má totiž své hranice a její otec nebyl hloupý.

Straka přesunul přimhouřený pohled na ni. „Jak jistě víte, Veličenstvo, Lara nebyla mou první volbou. Ve všech předmětech dosahovala průměrných, či spíše podprůměrných výsledků, s jedinou výjimkou, a tou byl boj. Má prudkou povahu a často se nechá unést emocemi. Marylyn,“ ukázal na tělo její sestry, „se pro ten úkol hodila víc. Byla chytrá a krásná. A uměla se dokonale ovládat, což v posledních dnech jasně prokázala.“ Znechuceně si odfrkl.

To všechno byla pravda, přesto Marylyn jako člověka nevystihl. Laru zaplavily nevyžádané vzpomínky. Jak sestra důsledně pečovala o zatoulané kotě, z něhož vyrostla ta nejtlustší

kočka v areálu. Jak mlčky sestrám naslouchala a poradila jim s každým problémem. Nebo jak v dětství pojmenovala všechny sluhy, protože jí přišlo kruté, aby byli bezejmenní. A pak se

sestřin obraz vytratil a zůstalo jen nehybné tělo ležící na stole, se zlatými vlasy slepenými zasychající polévkou.

„Sestra byla příliš laskavá.“ Lara se otočila k otci a zpříma se mu postavila. Srdce jí klopýtlo, ale nedala na sobě nic znát.

„Budoucí královna Ithicany musí jejího vládce svést. Musí působit bezelstně a upřímně. Musí si získat královu důvěru a současně využít své pozice, aby odhalila všechny slabiny říše a ve správnou chvíli udeřila. Marylyn na to nebyla dost silná.“

Otec ji bez mrkání sledoval a po chvíli téměř nepostřehnutelně přikývl. „A ty jsi?“

„Ano.“ V uších jí hučela krev a kůži měla zvlhlou potem.

„Mýlíš se jen zřídka, Serine,“ prohlásil otec. „V tomto případě se však domnívám, že ses chyby dopustil. Naštěstí ji osud napravil.“

Mistr intrik strnul, jako by si teprve teď uvědomil, že je v sázce možná i jeho život. „Máte pravdu, Veličenstvo. Lara má podle všeho vlastnosti, které jsem při výcviku nezvážil.“

„Má tu nejdůležitější vlastnost ze všech – chladnokrevnost.“

Král si ji ještě chviličku prohlížel a pak se otočil ke Strakovi.

„Připrav karavanu. Ještě dnes vyrazíme do Ithicany.“ A pak se na Laru usmál, jako by byla jeho největší poklad. „Je načase, aby se má dcera setkala se svým budoucím chotěm.“

ři jejich odjezdu už stoupaly k nebi vysoké plameny. Lara se odvážila ohlédnout jen jednou. Byl to její domov

a zároveň jediný důkaz o spiknutí, které král plánoval dlouhých patnáct let. Proto nyní krví zbrocené podlahy a zdi pomaličku stravoval požár, před nímž bylo v bezpečí jen samotné srdce oázy, plácek se stolem, kde se konala večeře. K tomu se plameny přes potok nemohly dostat.

I tak se musela Lara přemáhat, aby na sobě nedala nic znát a nechala spící sestry v tom ohnivém pekle. Ležely tam zhroucené na stole, bezbranné a v bezvědomí, dokud z nich nevyprchají účinky narkotika, které jim podala. Už teď se jejich tep zpomalený jedem nepochybně pomaličku znovu

zrychloval, a kdyby si je někdo prohlédl zblízka, všiml by si, že dýchají. Kdyby Lara na místě otálela a snažila se jim zajistit bezpečí, jen by se prozradila a veškeré její snahy by přišly vniveč.

„Nepalte je. Nechte je tu mrchožroutům,“ řekla otci a se staženým žaludkem čekala na jeho verdikt. Krále naštěstí onen

morbidní požadavek jen pobavil a vyhověl jí, a tak zůstaly dívky

ležet na stole za hradbou těl mrtvých sluhů.

A tohle bude to první, co sestry po probuzení uvidí: oheň a smrt. Otec musel uvěřit, že jsou po smrti. Jedině tak měly šanci na budoucnost. Lara se chopí svého úkolu, zatímco sestry si budou moct zvolit život podle svého. Všechno to vysvětlila ve vzkazu, který tajně strčila Sarhině do kapsy, zatímco otec rozkazoval vojákům, aby prohledali areál a pobili zbývající přeživší. Na světě nesměl zůstat nikdo, kdo by mohl byť jen hlesnout o spiknutí proti Ithicaně.

Jejich pouť přes Rudou poušť bude plná nástrah a nebezpečí.

Přesto Lara nepochybovala, že poslouchat Strakovo neutuchající řečnění bude horší. Na Lařinu klisnu naložili Marylyninu výbavu a Laře nezbývalo než cestovat v sedle za mistrem intrik.

„Od této chvíle se musíš chovat jako dokonalá maridrinská dáma,“ poučoval ji. Jeho hlas jí lezl na nervy. „A musíš se tak chovat přede všemi, dokonce i před těmi, jimž Jeho Veličenstvo důvěřuje.“ Významně se zadíval na otcovy stráže, které s navyklou lehkostí utvářely karavanu.

Nikdo jí nevěnoval jediný pohled.

Nevěděli, co je zač. K čemu byla vycvičena. Měli za to, že je pouze naplněním smlouvy s nepřátelskou zemí. A nyní navrch věděli (nebo si to přinejmenším mysleli), že chladnokrevně zavraždila své sestry. Což Laru nutilo k zamyšlení, jak dlouho je asi její otec nechá naživu.

„Jak jsi to udělala?“

Strakova otázka ji vytrhla ze zadumání. Byli na cestě už

několik hodin, a přestože jí Straka nemohl vidět do tváře, nenápadně si přitáhla hedvábný šál blíž k obličeji. „Jed,“ opáčila s nádechem kyselosti.