9788024293783

Alena Mornštajnová

Petra Dvořáková

Petra Soukupová

Michaela Klevisová

Bianca Bellová

Viktorie Hanišová

Anna Bolavá

Marek Epstein

Kateřina Rudčenková

Stanislav Beran

Jakuba Katalpa

Markéta Pilátová

VESELÉ VÁNOCE, TEREZKO

A sněžilo a sněžilo a sněžilo…

ALENA MORNŠTAJNOVÁ sníh

Tomáš zvedl hlavu. Sněžilo. Jako vždycky v půlce prosince, pomyslel si. A do Vánoc sníh úplně roztaje nebo se změní v blátivou břečku.

Zavrtěl hlavou. Možná si to pamatoval špatně, ale Vánoce jeho dětství byly pokaždé bílé. Jasně si vzpomínal, jak na saních sjížděl kopec před jejich domem, jak s kamarády stavěl sněhuláky a pevnosti. Vybavoval si bitvy vybojované koulemi uplácanými z mokrého sněhu, i jak studí rampouch, když vám ho někdo strčí za límec kabátu. V duchu viděl anděly, které s kamarády vlastními těly obtiskovali do závějí. Křídla měli roztažená, jako kdyby se chystali vzlétnout.

Pak přišel domů, většinou celý zmáčený, s prokřehlýma rukama a prsty na nohou pálícími od mrazu, který mu i přes dvoje ponožky zalezl do zimních bot, máma mu

uvařila horký čaj a on k němu ukusoval cukroví. Mámino cukroví bylo nejlepší na celém světě. Na vánočním stromečku svítily svíčky, odrážely se v povrchu lesklých skleněných koulí a za oknem se sypal nový sníh.

Takové Vánoce by přál i svým dětem a vnoučatům.

Jenomže přírodě neporučíte. Můžete k ní v duchu vysílat prosby i sliby, stejně si nakonec všechno udělá po svém. V půlce prosince obdaruje nedočkavce pár centimetry sněhu, po několika hodinách ho rozpustí a špinavou břečku nechá do rána zmrznout v zákeřnou klouzačku, která se do večera zase změní v bahno. Po sněhu zůstane jen vzpomínka. Sněžení se na pár dní vrátí v lednu nebo v únoru, ale to už je sváteční atmosféra pryč.

Když nepřijde hora k Mohamedovi, vydá se Mohamed k hoře, rozhodl se Tomáš, a ještě uprostřed léta objednal vánoční pobyt na chalupě v horách. Dopřeje sobě, svým dětem a vnukům bílé Vánoce.

Usmál se na šedou oblohu, ze které se sypaly baculaté bílé vločky. Klidně si roztajte, vy falešní poslové zimy. Letos jsem na vás vyzrál. Letos budou lyže i sáňky, sněhuláci, pevnosti, koulování i andělé. Letos ano.

A tak se dvacátého čtvrtého prosince ráno vydali na hory, aby strávili Štědrý den a vánoční svátky pohromadě a užili si pravou zimu. Bylo jich devět – Tomáš a jeho žena, oba synové a jejich rodiny. Tomáš v rozjařené náladě a plný

nadějí, jeho žena Jana unavená ze shánění a balení dárků, nakupování zásob, pečení vánoček a cukroví a v duchu přemítající, na co asi zapomněla, a utěšující se myšlenkou, že tenhle shon a bláznění už brzy skončí a svět se vrátí do poklidnějších kolejí. Dospělí synové Petr a Michal nastupovali do aut s notebooky a s očekáváním, že během vánočních svátků narychlo doženou pracovní resty, na které během roku nezbyl čas, a jejich manželky Gábina a Iveta doufaly, že se jim podaří dohnat spánkový dluh nahromaděný během nocí strávených pečením cukroví a povinným předvánočním úklidem. Co si myslela Tomášova vnoučata, není známo, protože nejmladší generace nemluvila s dospělými ani mezi sebou a nepřítomně zírala na displeje svých mobilních telefonů, které dětem zřejmě přirostly k ruce.

Po pár hodinách cesty a závěrečném bloudění na lesních cestách dorazil malý průvod tří aut tou správnou nezpevněnou a tudíž kodrcavou cestou před pronajatou chalupu. Stála o samotě na mírně se svažující pasece a ze tří stran ji obklopoval les.

„Moc sněhu tu není,“ poznamenal trochu zklamaně Tomáš, když od majitele přebíral klíče.

Majitel se rozhlédl po pasece, stromech a příjezdové cestě jen lehce poznamenané několik dní starým sněhem.

„To buďte rád. S těma vašima městskýma autíčkama byste to sem možná ani nevyjeli. Tady potřebujete čtyřkolku

a v zimě řetězy. Viděl jste, jaký je to tady krpál.“ Zvedl hlavu k zatažené obloze. „Ale nebojte se. Sníh bude.“

Jako kdyby nebe chtělo potvrdit jeho slova, otevřelo se a vzduchem zavířily první vločky.

„Raději už pojedu, abych neskončil někde ve škarpě. Kdybyste něco potřebovali, stačí zavolat, číslo máte. Signál je tady dobrý, to se nebojte. A heslo na internet máte na tom papíru, co visí na dveřích hlavní místnosti.“ Znovu se podíval k obloze. „Věci na odklízení sněhu jsou v přístěnku, jak se zdá, přijdou vám vhod. Jinak jsem vám snad ukázal všechno.“ U auta se otočil a zamával. „Tak si to tady užijte. A hezké Vánoce!“

Posádky aut spořádaně vynesly kufry a tašky do pokojů. Krabice s napečeným cukrovím, štolami, vánočkami a nakoupenými potravinami uložily do kuchyně a dospělí si popřáli po skleničce něčeho tvrdšího na zahřátí. Poté se ženy unaveně sesunuly do křesel před televizí, aby si odpočinuly, než se pustí do dokončování štědrovečerního menu. Mužské osazenstvo si dopřálo ještě jednu skleničku a pak se synové chopili svých notebooků, našli si klidný kout a upřeli pohled na monitor počítače. Děti se svými mobily se vytratily nahoru do pokojů. Toho dne si společnosti dospělých užily už dost a večer je čekalo pokračování.

Tomáš se postavil k oknu a díval se, jak se pomalu smráká. Sněžení zesílilo, sníh padal z oblohy jako voda z mohutného vodopádu. Velké vločky se vynořovaly ze tmy,

propluly

obdélníkem světla vyzařujícího z okna chalupy a zase mizely v přítmí.

„Pojďte se podívat, jak krásně sněží,“ zavolal. „Bílý Štědrý večer. A zítra si to venku báječně užijeme.“

Nikdo mu neodpověděl. Jen jeho žena zavrtěla hlavou, jako kdyby chtěla říct: „Pořád se chová jako malý kluk.“

A sněžilo a sněžilo a sněžilo… Sníh zakryl dvůr, zahradu i příjezdovou cestu. Nebylo poznat, kudy vedou chodníky, kde končí pěšiny, začíná louka. Všude bylo bílo a sněžení neustávalo.

Vánoční svátky, jak mají být, pomyslel si Tomáš, když na Boží hod seděl u velkého stolu v kuchyni s židlí natočenou tak, aby z okna viděl na zasněžený dvůr. Dárky byly rozbalené, balicí papíry a mašle uklizené, nádobí po štědrovečerní hostině umyté a osazenstvo chalupy povětšinou stále ještě v peřinách. Tomáš upíjel čaj, přikusoval vánočku a plánoval. Nejdříve odmete cestu k bráně a pak se porozhlédne po kopci vhodném k sáňkování. A až vstanou vnoučata, postaví společně sněhuláka. Ne tady na dvoře, ale za branou, aby nepodupali hladkou bílou krásu neporušeného sněhu. A odpoledne uspořádají závody v jízdě na saních a bitvu sněhovými koulemi.

Právě se nasoukal do teplých bot a oblékal si zimní bundu, když se za jeho zády ozval Petr: „To snad není pravda! Tolik sněhu. To odsud vůbec neodjedeme.“

„Vždyť jsme teprve přijeli,“ odpověděl Tomáš. „Než budeme muset odjet, cesta bude prohrnutá. A v kufru máme sněhové řetězy.“

„A furt to valí,“ řekl Petr. „Ještě aby tak někde pod tíhou sněhu spadly na dráty stromy a my tady zůstali bez proudu.“

„Můj syn a takový pesimista. Jak je tohle možné?“ zasmál se Tomáš. „Pojď mi raději pomoct odklízet sníh, ať můžeme s děckama vyrazit na sáně.“

„Ještě jsem nejedl,“ odpověděl Petr, popadl kus vánočky, rozvalil se v křesle před televizí a natáhl se po ovladači.

Tomáš proházel cestičku až k příjezdové cestě, obhlédl okolí, vytipoval kopec vhodný k sáňkování a vrátil se k chalupě. Na rohožce si oklepal sníh z bot, vešel do předsíně a nakoukl dovnitř.

„Tak co, mládeži, jdeme na to?“

Ale ve společném obývacím pokoji seděla jen jeho žena Jana, pohodlně usazená na pohovce před televizí s talířkem cukroví na klíně, a vedle ní nejmladší vnučka Eliška.

Ta se ale na televizi nedívala, v rukou držela tablet, který jí předchozího večera přinesl Ježíšek, a hrála hry.

„Kde jsou všichni?“ zeptal se.

Jana jen pokrčila rameny.

„Máma ještě spí a táta pracuje. A brácha je v pokoji s Jakubem a hrajou nějakou bojovku. Mě bojovky nebaví, tak jsem je tam nechala,“ poreferovala mu Eliška.

„Jakou bojovku? To se jako rvou?“

Eliška se uchichtla. „Na notebooku, přece.“

„A kde je Petr? Slíbil, že mi pomůže odhrnout sníh. “

„Šel se nahoru oblíknout a už se nevrátil,“ řekla Jana, aniž odtrhla pohled od obrazovky.

„Jo, toho jsem viděla,“ řekla Eliška. „Strejda Petr vzkazuje, že vyřídí nějakou poštu a přijde.“

Tomáš zůstal stát mezi dveřmi a zamyšleně je pozoroval.

„Tak už se rozhodni, jestli chceš jít dovnitř nebo ven, pouštíš sem zimu,“ podívala se na něj konečně Jana. „A nechoď tady v botách, doneseš sem sníh.“

Tomáš na okamžik zaváhal, jako kdyby chtěl něco říct, ale na poslední chvíli si to rozmyslel. Pak se otočil a vyšel ven.

A sníh padal dál, i když už ne tak hustě. Ve vysokém sněhu se šlapalo špatně, a kdyby si Tomáš nepamatoval, kudy vede cesta, po které přijeli, ani by ji nenašel. Nedošel daleko, jen ke stráni, o které si myslel, že se na ní bude dobře sáňkovat. I když věděl, že se sáňky budou do sněhu bořit, hrablem navršil malý skokanský můstek, jak to s kamarády dělávali, když byl ještě kluk, a pak se hlubokým sněhem vrátil k chalupě.

Tentokrát byli ve společenské místnosti skoro všichni a o něčem vzrušeně debatovali.

Oklepal si sníh z bot, v předsíni se zul, sundal si bundu a vstoupil do vyhřátého pokoje.

„No to je dost, že jsi tady!“

„Snad jste se o mě nebáli, vždyť jsem byl pryč sotva hodinku.“

„Nejde proud,“ řekla Jana. „Musíme zavolat panu Noskovi, aby to jako majitel někde nahlásil. Dával ti přece svoje číslo.“

„Jo, jasně, mám ho,“ řekl Tomáš. „Ale dívali jste se, jestli nevypadly pojistky?“

„Jasně že jsme se dívali. V pojistkách to není.“

„Hm, tak já mu zavolám,“ řekl Tomáš, vytáhl z kapsy mobil a vyšel do předsíně.

Za chvíli se vrátil. „Pan Nosek tvrdí, že se to řeší. Proud prý nejde na víc místech, ten nový sníh je mokrý a těžký, stromy popadaly na dráty a shodily je na zem. Prý to bude nějakou chvíli trvat.“

„Já to říkal,“ pronesl zoufale Petr.

„Takže tady budeme bez proudu? A po tmě? Vždyť si ani neohřejeme jídlo,“ vzdychla Jana.

„Nosek vzkazuje, že v přístěnku je vařič na plynovou bombu a pár petrolejek,“ pokusil se ji utěšit Tomáš. „Zatopíme si v krbových kamnech a v noci se přikryjeme dvěma peřinama. V každé ložnici jsou ve skříni další deky.“

Všichni na něj mlčky koukali.

„Takže to do večera neopraví?“

Tomáš pokrčil rameny.

„Snad to nahodí, než se mi vybije noťas,“ řekl Michal. „Ještě jsem nestihl dodělat výplaty.“

„No jo, mobily! Vybijou se nám mobily a nebudeme je mít kde nabít! Honem je vypněte, ať pošetříte baterku.“

Všichni zašátrali v kapsách a místností se nesly vypínací tóny. Pak zůstali stát a bezradně se na sebe dívali, jako kdyby čekali, že někoho z nich ozáří spásný nápad a najde způsob, jak situaci vyřešit.

„Tak pojeďme domů, ne? Co tady?“ ozval se nejstarší vnuk, Filip.

„Cestu protáhnou nejdřív po svátcích,“ řekl Tomáš.

„A vůbec, přijeli jsme přece za sněhem, ne? Tak si ho půjdeme užít.“

„No, to je fakt bezva,“ odvětil otráveně Filip.

„Ale baterka v noťasu ještě chvíli vydrží, tak tu hru můžeme dohrát,“ navrhl druhý vnuk Jakub.

„Hele kluci, to si nechejte na večer. Teď se jde ven,“ zavelel Tomáš.

„Děda má pravdu,“ řekla Jana. „Pojďme si ten sníh užít. Kdo ví, třeba do večera ten proud pustí.“

Ale nepustili. Poté, co osazenstvo sjelo několikrát kopec na bobech, protože saně se bořily do sněhu a ukázaly se  jako nepoužitelné, poté co si všichni vyzkoušeli skokanský můstek, svedli bitvu se sněhovými koulemi, postavili sněhuláka, obtiskli do sněhu celé procesí andělů,

rozplakali Elišku, protože jí (tatínkové) strčili sníh za krk, a dostali vynadáno od obou maminek a ty potom skončily stejně, vrátili se celí promáčení a zmrzlí do chalupy. Ale nečekala je vyhřátá kuchyně, protože dům už mezitím stihl vychladnout, čekala je práce. Donést dřevo, najít ty zatracené petrolejky a plynový vařič, rozvěsit promáčené oteplováky, kam se dá, a vycpat boty papírem, aby aspoň trochu vyschly.

A pak společně povečeřeli jídlo z pomalu roztávajícího mrazáku připravené složitě na plynovém dvouvařiči, umyli nádobí ve vlažné vodě ohřáté ve velkém hrnci a ve svitu dvou petrolejek se sesedli kolem krbových kamen. Nahoru do tmavých a vystydlých ložnic se nikomu nechtělo.

„Já chci domů,“ fňukala Eliška. „Já se tady bojím.“

„Bojíš se, protože ti kluci vykládali ty strašidelné historky,“ řekla Eliščina teta Zuzana. „Ještě jednou vás, kluci, uslyším, že ji strašíte, a dám vám každému pár facek.“

„Když tady je taková nuda, nedá se tu nic dělat,“ ozval se Filip.

„Jestli se nudíte, zítra nám můžete pomoct proházet příjezdovou cestu až k silnici,“ řekl děda. „Ať můžeme odjet, až ji protáhnou. Ale Nosek říkal, že se sem silničáři dostanou až po svátcích, tedy jestli vůbec, protože ta cesta, která vede sem, je málo frekventovaná.“

„Tak to je fakt skvělé,“ odfrkl si Jakub.

„Teď právě dávají v televizi Popelku,“ fňukla Eliška. „Vánoce bez Popelky nejsou žádné Vánoce.“

„Podíváš se na ni doma,“ slíbila jí maminka Iveta.

„To už nebudou Vánoce, to neplatí,“ odvětila Eliška.

„Co kdybych vám tu Popelku povyprávěla?“ navrhla Iveta.

„Přece nebudeme poslouchat nějakou blbou pohádku?“ vykřikli jednohlasně Filip a Jakub.

„Tak si můžeme třeba zazpívat,“ navrhla Jana.

„Proboha, jenom to ne!“ vykřikli kluci znovu a zhnuseni přítomností a návrhy dospělých se zvedli, navlékli na sebe ještě jeden svetr a odešli nahoru do ložnice, aby zjistili, jestli z baterie notebooku nevykřesají alespoň půl hodiny opravdové zábavy.

Proud nešel ani ráno a navíc připadlo dalších deset centimetrů sněhu. Tomáš se syny se vydali do přístěnku pro nářadí, aby prohrnuli příjezdovou cestu. „Kluci nám nepomůžou?“ zeptal se.

„Filip je nachlazený a Jakub prohlásil, že bez něj nejde, že mu bude dělat společnost,“ odpověděl Michal a potěžkal hrablo. „Mě taky škrábe v krku, prostě na takovou zimu nejsme zvyklí.“

„Měl jsem svetr a dvě peřiny, a stejně jsem se vůbec nemohl zahřát. Zuzana spala dokonce v čepici,“ přidal se Petr.

„Úplný středověk,“ dodal Filip.

„Se mnou nikdy žádné ženské zima nebyla,“ pronesl Tomáš. Synové se za jeho zády na sebe podívali a obrátili oči k nebi.

„Aspoň že už nesněží,“ poznamenal Petr při pohledu na modrou oblohu, která vykukovala mezi protrhávající se šedí. „Snad už tu cestu konečně protáhnou.“

Krbová kamna vyhřála místnost na příjemnou teplotu, a tak po pozdní snídani všichni zůstali sedět kolem velkého jídelního stolu, jen kluci se rozvalili na pohovce před tmavou televizní obrazovkou.

„Jdi od toho Filipa kousek dál, Jakube, ať to taky nechytneš,“ zabručela Gábina a vstala, aby klukům podala tácek s cukrovím.

Eliška svírala v rukou nový tablet a mačkala zapínací tlačítko, jako kdyby čekala, že se přístroj rozsvítí. Dospělí

mlčeli, dívali se na nazdobené cukroví, drobky, které zůstaly na talířích po nakrájených vánočkách a štolách, na hrníčky s trochou čaje a kávy na dně a taky jeden na druhého. Občas se ozvalo povzdechnutí nebo posmrkávání. Hodiny na stěně pomalu posouvaly vteřinovou ručičkou a za okny byla krásná zima.

„Tak půjdeme ven, co říkáte?“ přerušil ticho Tomáš.

„Ještě mi nerozmrzly nohy z toho, jak jsme odklízeli sníh,“ řekl Michal a nalil si z konvice do hrnku zbytek čaje.