KAPITOLA 1 ALEX
Every single person in this room is looking at Natalie Ramirez.
Každý v místnos se dívá na Natal Ramirezovou.
The hipster dude clutching an IPA like it’s his firstborn son. The girl wearing a faded Nirvana shirt that screams Urban Outfitters. Brendan, the bartender, too distracted to realize he’s made not one but two rumless rum and Cokes. All of them have their eyes glued to the stage.
Hipsterský týpek, co svírá pivo jak svého prvorozeného syna. Holka ve vybledlém tričku s logem Nirvany, ze kterého křičí značka Urban Outfitters. Brendan, barman, který je moc roztržitý na to, aby si uvědomil, že udělal ne jednu, ale dvě koly s rumem bez rumu. Všichni mají oči přilepené k pódiu.
Utřu několik kroužků vody ulpělých na pultu a bílou barovou osušku si přehodím přes rameno. Pak natáhnu krk nad moře lidí, abych měla lepší výhled.
I finish wiping up a few water rings clinging to the counter and throw my white bar towel over my shoulder, craning my neck around the sea of people to get a better view.
The stage lights cast an odd purplish hue over everything. Her face is outlined in shades of lilac and violet, and her long black hair shines a deep burgundy. I watch as her hands move up and down the neck of the guitar without so much as a second glance, every fret memorized, the feel of the strings ingrained in her fingertips.
Světla na jevišti kolem sebe vrhají zvláštní purpurový nádech. Její obličej se rýsuje v odstínech lila a fialové a dlouhé černé vlasy jí září tmavě vínovou. Dívám se, jak se její ruce bez jediného zaváhání pohybují po krku kytary nahoru a dolů, každý hmat uložený v paměti, vjem strun vrytý do konečků prstů.
Protože zatímco se zraky všech upírají na ni, Natalie Ramirezová má oči jen pro mě.
CHAPTER 1
7
Věnuje mi malý, tajný úsměv. Stejný jako ten, ze kterého
jsem měla před pěti měsíci motýly v břiše, když její kapela poprvé vystoupila ve Vytočeným králíkovi.
Za ty tři roky, co tady pracuju, to bylo nejlepší vystoupení. Jelikož jsme jen malý místní podnik, měli jsme tu už spoustu rádoby Alanis Morissette a cover kapel vzniklých jako něčí koníček. Zrovna minulý týden tady byl chlápek, co se až moc inspiroval kapelou Neutral Milk Hotel, a hrál na kanadskou pilu hodinu v kuse. Zvuk byl tak uřvaný, že kromě jeho přítelkyně a mých kolegů všichni z klubu zdrhli.
Abych pravdu řekla, vzhledem k pochybné hudbě, divné pracovní době a ne zrovna ideálnímu platu je tady dost vysoká fluktuace. Sama bych dala výpověď už dávno, ale… moje máma potřebuje peníze na nájem. A já taky, když teď odcházím na vysokou.
Nejspíš to tak má být. Protože kdybych skončila, nebyla bych tady ten večer před pěti měsíci a nebyla bych tady ani teď a nesledovala zpoza baru pohled Natalie Ramirezové.
Uvědomím si, že ji dneska slyším na nějakou dobu hrát naposledy, a žaludek se mi sevře. Snažím se ten pocit zahnat, ale nejde to. Visí nade mnou během loučení s partou kolegů, kteří mě nechali učit se na baru, neopouští mě ani při čekání, až Natalie v zákulisí skončí s přípitky na oslavu, protože její kapela vyráží příští týden na svoje vůbec první turné, a táhne se se mnou, i když se my dvě vydáme strávit moji poslední noc tady přesně tak, jak ji strávit chci.
S ní.
Sotva vejdeme do jejího stísněného bytu v severovýchodní části Filadelfie, začne mě líbat. Její rty chutnají jako sýrová pizza a teplé pivo, které si dává po každém vystoupení.
8
Jako v mlze vnímám skopnuté conversky a ruce, co mi kloužou k pasu a svlékají mi černé tričko, jak se potácíme prostorem, do kterého utekla loni po maturitě na Central High, státní střední škole na druhém konci města, než je ta moje.
Tohle místo bylo mým útočištěm celé léto, takže nás bez námahy vedu přes ošoupanou dřevěnou podlahu do jejího pokoje a cestou se vyhýbám nástrojům jejích kolegů z kapely, notám a rozházeným botám. Postel pod námi zavrže, jak dopadneme na zmuchlané povlečení, a dveře se za námi s cvaknutím zavřou.
Ta chvíle je naprosto dokonalá, ale ani teď se toho protivného pocitu z dřívějška nedokážu zbavit. Je nemožné nemyslet na autobus, kterým ráno odjedu na vysokou. Na pichlavou nervozitu z toho, že opouštím místo, kde jsem žila celý život. Na mámu na druhé straně města, která je pravděpodobně v půlce lahve tequily po tom, co mě celé odpoledne obviňovala, že ji „opouštím“, stejně jako nás opustil táta.
Ale především se chci konečně pustit do rozhovoru, kterému jsem se vyhýbala. Rozhovoru o tom, že chci, aby náš vztah fungoval i na dálku.
Soustředím se na Nataliinu kůži pod svými prsty, její tělo přitisknuté k mému, a sbírám odvahu se odtáhnout a něco říct, když ucítím její tichý šepot na svých rtech.
„Miluju tě.“
Přitáhnu si ji blíž a jsem tak ponořená do její přítomnosti, že si sotva uvědomím, co právě řekla. Tak zaujatá tím, co jí chci říct, že jí skoro bezděčně odpovím.
Víc než skoro. Slova se mi zformují v ústech. „Já…“
9
Moment.
S trhnutím otevřu oči a srdce se mi rozbuší v hrudníku, protože ta slova s sebou přinesou záplavu vzpomínek tolik odlišných od téhle chvíle.
Řinčení talířů a křik. Táta, který se skloní, aby mi řekl „miluju tě“, než nasedne do auta a odjede do nového života.
Života beze mě. Už se nikdy neukázal ani neozval. Nemůžu jí to říct. Ne teď. Ne když jsem to já, kdo odjíždí.
Žlutá záře pouličních lamp za oknem dá vyniknout otázce v Nataliině tváři, a tak se rychle snažím zamaskovat svůj náhlý pohyb tím, že se natáhnu a konečky prstů jí přejedu podél ramínka černé podprsenky.
„Já jsem byla nadšená z tý nový písničky, co jste dneska hráli,“ zašeptám a pokusím se co nejlíp zamaskovat slova, která mi málem vyklouzla z úst. Znovu ji políbím, silněji, takovým tím polibkem, který obvykle ukončí jakoukoli konverzaci. Ale to, co řekla, visí ve vzduchu jako hustá mlha.
„Alex,“ řekne a odtáhne své rty od mých. Zkoumá můj obličej a po něčem v něm pátrá.
„Jo?“ nepodívám se jí do očí – místo toho sklouznu pohledem k jejím prstům propleteným s mými a černému, oprýskanému laku na jejích nehtech.
„Někdy…“ dlouze si povzdechne. „Někdy si říkám, co pro tebe tohle vlastně znamená.“
Zakloním se a zamžourám na ni. Naše pohledy se konečně střetnou. „Jak to myslíš?“
„Chci říct, že s kapelou vyrážíme na turné. Ty zítra odjíždíš na vysokou. Budeš až v Pittsburghu,“ řekne, když se
10
posadí a černé vlasy si stáhne do drdolu. To je známka, že se naděje na dokonalý večer vytrácí. A to rychle. Nastane dlouhá pauza. Je vidět, že pořád pátrá po odpovědi. Pořád čeká na slova, která by ode mě chtěla slyšet. „Tohle je naše poslední noc a mě by zajímalo, co vlastně jsme. Co pro tebe znamenám. Jestli to bude fungovat i na dálku, nezačneš mě jen tak ignorovat a vídat se s někým jiným. Že nejsem jen…“
Ano. „Natalie,“ přiblížím se k ní. „O tom jsem s tebou chtěla mluvit. Já –“
Na bílém prostěradle hlasitě zavibruje můj telefon a na displeji se rozsvítí zpráva od Megan Bakerové posetá mrkajícími smajlíky a slovy: Dej vědět, jestli se někdy vrátíš do města!
Natalie naštvaně přivře oči, jako kdyby našla odpověď, kterou nechtěla. „Megan Bakerová? Ta holka, co hraje na triangl ve Fleetwood Mac cover kapele? Vážně, Alex?“
„Natalie,“ řeknu a natáhnu se k ní. „Neblázni. Není to tak…“
„Ne,“ Natalie odstrčí moji ruku a se zaťatou čelistí se postaví. Všimnu si, jak se v koutcích jejích oříškových očí lesknou slzy. „To je tak… typický. To je tak zasraně typický. Snažím se s tebou sblížit a ty uděláš tohle. Vídáme se už pět měsíců a stejně ti nemůžu věřit.“
„Natalie. No tak. Tohle už jsme probraly. Byla jsem asi na třech rande. Maximálně na čtyřech. Myslela jsem si, že je to mezi náma v háji. Že jsme skončily.“ Přehodím nohy přes okraj postele a stoupnu si. Všechno mi to přijde velmi povědomé, přesně takhle jsem nechtěla, abych dnešní večer probíhal. „A jedno z toho bylo s Megan. Nic pro mě neznamená.“
11
„Jak ti můžu věřit, až budeš v Pittsburghu, když dostáváš tyhle esemesky, i když jsme ve stejným městě?“ mračí se na mě.
„Jaký esemesky?“ frknu a otočím k ní telefon. „Popřála mi šťastnou cestu a já jsem jen poděkovala. To ona je ten, kdo…“
„Prostě to přiznej, Alex. Nedokážeš se s nikým bavit, aniž bys flirtovala! Viděla jsem tě dneska večer, jak jsi během mýho čísla mluvila s tou holkou na baru. Proto jsi odmítla, když jsem tě před měsícem požádala, abys změnila plány a jela s náma na turné. Právě z toho důvodu se vyhýbáš každýmu rozhovoru o tom, co bude, až odjedeš. Radši budeš flirtovat v Pittsburghu, než abys měla skutečnej vztah.“
Podívá se z okna a hlas se jí zlomí. „Nikdy sis mě nevybrala. Nikdy jsi do toho nešla naplno.“
Zaplaví mě známý pocit viny. Za všechna rande, na kterých jsem byla úplně na začátku, i za chvíle, kdy jsem na směnách ve Vytočeným králíkovi možná trochu překročila hranici mezi povídáním a flirtem.
Ale já do toho jdu naplno. S nikým jsem takhle nechodila celou střední. S nikým to nebylo vážné, protože… jsem nechtěla, aby někdo znal pravdu. Tu část mě, kterou schovávám, jak hluboko to jde. Rozvrácený soukromý život a mámu tak na šrot, že se nedokáže postarat ani sama o sebe, natož o mě.
Ale s Natalií je to jiné.
Je to jiné od té doby, kdy se mě na třetím rande pokusila překvapit donáškou jídla a našla moji mámu v bezvědomí na verandě. Další dva týdny jsem se jí ze studu vyhýbala. Vyrazila jsem na další rande, protože jsem si byla jistá, že po
12
tomhle se mnou nebude chtít mít nic společného, ale… nevzdala to. Jako jediná je mi natolik blízká, aby znala pravdu, a přesto se mě drží, se vším všudy.
Teď však má v hlase chlad, když mluví dál. Odtažitě.
„Možná máš v telefonu plno čísel, ale nakonec beze mě nemáš nikoho. Seš sama.“
Jsem zaskočená. Hádaly jsme se už několikrát, ale takhle jsem ji nikdy neviděla. „Sama? To je směšný.“
„Vážně? Kamarády. Vztahy. Všechny od sebe odháníš, jakmile se přiblíží. Je vůbec zázrak, že já jsem ještě tady!
Jsme spolu už pět měsíců a já jsem nepotkala žádnou tvoji kamarádku. Jen předchozí románky. Protože to je všechno, co máš, Alex. Nemáš žádný kamarády.“ Otočí se zpátky ke mně. „Jsem tady a záleží mi na tobě. Podporovala jsem tě ve všech těch sračkách s tvojí mámou, když to nikdo jinej neudělal. Vždyť jsi skoro řekla ‚já tě taky miluju‘, Alex. Vím, že to tak je. Ale zastavila ses. Proč?“
„Já… Já nevím. Já jen…“ zamotám se do slov. Nevím, jak říct, protože to bylo víc, než jsem čekala.
„Fajn,“ řekne a zkříží si ruce na prsou. „Dám ti ještě jednu šanci. Řekni mi, co skutečně cítíš. Řekni, že mě taky miluješ.“
Zahnala mě do kouta a ví to. Proč to dělá? „Natalie, koukni, já…“
Můj hlas se vytratí.
„Páni,“ Natalie vydechne a zavrtí hlavou. „Někdy si říkám, že bys fakt mohla skončit jako tvoje máma.“
V šoku na ni zírám. Ona, víc než kdo jiný, ví, že tohle byla rána pod pás. Že mě nic na světě neděsí víc než tohle.
Snažím se uklidnit, ale místnost mi začíná připadat menší a menší. Pokusím se nadechnout, ale hrudník se mi sevře.
13
Zaplaví mě vzpomínky. Rodiče na sebe křičí přes celý dům. Zvuk skla tříštícího se na milion kousků. Zadní nárazník tátova auta mizící v dálce.
A poprvé za těch pět měsíců mám chuť utéct, jako jsem to dělala vždycky.
Popadnu tričko a naštvaně si ho natáhnu. „Myslíš si, že víš všechno, co? Chceš, abych ti řekla, co cejtim, Natalie?“ vyštěknu, jak na povrch vyvěrá vztek a strach. „Mám pocit, že o mně víš úplný hovno.“
„A kdo za to může?“
Chvíli na sebe beze slova zíráme, ostré linie jejích klíčních kostí se zvýrazní s každým zvednutím hrudníku.
„Vypadni,“ řekne nakonec tichým hlasem.
Ani se s tím nepokusím bojovat. „S radostí,“ ušklíbnu se, jako by mi to bylo jedno. Celé je mi to povědomé a mně to vadí.
Protáhnu se kolem ní z ložnice, seberu z podlahy cestovní tašku a hodím ji na rameno. Vztekle strčím nohy do bot, ale opatek se ohne a přišlápnu ho. Vztekle zakroutím chodidlem, abych botu konečně nazula, a pak s trhnutím otevřu dveře od bytu.
Naposled se na ni podívám, když čapnu držadlo kufru. Ten drobný úsměv, který mi dneska večer poslala z jeviště, je dávno pryč, a motýlci, které jsem cítila před pěti měsíci a pokaždé, když jsem ji viděla hrát, jsou na prach. Pak za sebou vší silou zabouchnu dveře, s takovou razancí, že to nepochybně uslyší i stará paní Hampshirová o dvě patra níž.
Hlava se mi točí, jak běžím dolů po nerovných schodech a můj kufr za mnou hlučně poskakuje. Protlačím se dveřmi na ulici a snažím se uklidnit, ale teplý vzduch pozdního srpna mě akorát ještě víc rozčílí.
14
Je hluboká noc a teplota ne a ne klesnout.
Vyrazím podél bloku a za rohem málem vrazím do skupinky podnapilých lidí na tahu. Zahnu na Main Street do změti tváří a tvarů a barev. Rozhlédnu se a zpomalím, jak mi do oka padne malá kavárna, kam jsme šly na první rande, kde jsme si povídaly o její kapele, Cereal Killers, o mojí blížící se maturitě a našich oblíbených místech ve městě.
Ke kavárně přiléhá bistro, kde jsme se scházely každou sobotu a v rohovém boxu si kradly polibky mezi sousty palačinek větších než naše hlavy.
Byly bychom tam šly zítra ráno, než odjedu, ale teď…
Skloním hlavu a odvrátím pohled. Hněv postupně ustoupí pocitu ztráty. Sobotám v bistru, noci, kterou jsme mohly prožít, holce, která zůstala, i když věděla, co je na mně nejhorší. I když mi to všechno právě vmetla do tváře.
Zadýchaná dorazím na stanici nadzemky, kde se zhroutím na lavičku a vytáhnu telefon. Rozsvícený displej ukáže, že je teprve… 1:00 ráno.
Jedna ráno? Do prdele. Autobus mi jede až v osm.
A… domů jít nemůžu. Nedokážu strávit další noc sbíráním mámy z podlahy, zatímco mi bude nadávat, že odjíždím.
Bojím se, že když se vrátím, nikdy neodjedu.
Tak kde sakra budu…
Můj pohled spočine na zprávě od Megan.
Za pokus to stojí. Jde do druháku na Temple University a její nová kolej je docela blízko autobusové zastávky.
Ťuknu na oznámení a pak na tlačítko volání a zatajím dech, když telefon začne vyzvánět.
15
„Haló?“
„Čau, Megan,“ zaplaví mě vlna úlevy, když holka na druhé straně hovor zvedne. „Nemůžu se stavit?“
„Aha,“ řekne a její hlas se nepatrně změní. „Byla bych ráda, kdyby… ses stavila.“
Zašklebím se. Ježiš. Není divu, že byla Natalie naštvaná, když jsem s ní šla na rande.
„Chci říct, já, ehm,“ řeknu, když si přesunu telefon k druhému uchu. „Já jsem vlastně myslela… jestli bych nemohla jen přespat, protože mi autobus jede až v osm, ale…“
Ale… co můžu ztratit? Mezi mnou a Natalií se to právě posralo. A Megan evidentně nic vážného nehledá. Opravdu by bylo tak špatné na všechno zapomenout, jen na jednu noc?
„Aha,“ skočí mi Megan do řeči dřív, než to stihnu vzít zpátky. „Mohla bys, ale… mojí spolubydlící je špatně.“
„Julii?“ zamračím se. „Dneska jsem ji viděla na Nataliině koncertu. Byla…“
„Jo, myslím… myslím, že tam musela něco chytit,“ řekne. Její hlas je tlumený, když předstírá, jak volá na svou spolubydlící: „Co je, Julie? Ty zvracíš? Hned ti jdu pomoct!“
Páni, ta holka ale vážně neumí lhát. „Alex! Myslím, že už musím jít,“ řekne ve snaze ukončit svou one-woman show.
„Julie právě začala…“
Zavěsím dřív, než větu stihne doříct, takže ji ušetřím nutnosti natáhnout své herecké vystoupení byť jen o vteřinu dýl.
S povzdechem otevřu seznam kontaktů a hledám někoho
dalšího, komu bych mohla zavolat. Jen písmenko A je dlouhé asi kilometr. Natalie měla možná s Megan pravdu, ale to
16
neznamená, že tady není milion dalších lidí, které znám a ke kterým bych mohla jít.
Oči se mi zamlží, jak se zastavuju u jednotlivých jmen: Melissa, Ben, Mike. Kolegové, ze kterých se nikdy nestali víc než známí. Lidi, co jsem potkala v práci za barem nebo ve škole, každý řetězec zpráv, na který chci navázat, mě odradí, protože vidím, jak jsem s nimi prostě… ztratila kontakt, jak od posledních zpráv, kdy jsem ignorovala jejich otázky nebo pozvání, uplynuly už dlouhé měsíce. Byla jsem tak zaneprázdněná školními povinnostmi a péčí o mámu, že jsem neměla čas na nic jiného.
Ale taky si uvědomím, že většina z nich jsou jen… románky. Nebo potenciální románky, přesně jak říkala Natalie. Spousta z nich.
Holky, se kterými jsem flirtovala jen proto, abych zjistila, co se stane, s vědomím, že se nikdy nezavážu k něčemu hodnotnějšímu, než je tenhle okamžik. S vědomím, že nemůžu mít víc než to dočasné.
Některé z nich ani nemají jména.
Hnědé vlasy, Starbucks.
Pihy, pizzerie.
Takových je třeba deset. Možná i víc. Prostě nějaký obecný popis holky a následně místo, kde jsem ji potkala.
Skroluju dál, dokud obrazovka neposkočí, jak dorazím na konec seznamu. Není tu nikdo, komu bych mohla zavolat v jednu ráno. Nemůžu jít nikam jinam než na nádraží společnosti Greyhound, kde budu sedět a čekat sedm hodin, než přijede autobus.
Seš sama. V mysli se mi objeví Nataliina tvář a její ostrý pohled mi zastře zrak.
17
Ale měla jsem přece starost o mámu. A chystala jsem se odjet. Do Pittsburghu. Většinu z těch lidí jsem už nikdy neměla vidět. Samozřejmě, že jsem neudržovala vazby. S náhodnými známými, s románky, s kamarády, se kterými jsem se nikdy mimo školu pořádně nebavila, protože jsem svůj osobní život uklidila do krabičky.
Jediný člověk, kterého jsem se opravdu držela, byla ona. Až do dnešního večera.
Ucítím příval horkého vzduchu, jak přede mnou s hlučným skřípěním zastaví vlak. Tupě se vpotácím dovnitř a sklouznu na jedno z modře čalouněných sedadel. Rukama se opřu o kolena a zavřu oči. Pak si promnu obličej. V hlavě se mi dokola
točí slova, jejichž pravdivost mě vyvádí z míry.
Měla pravdu. Zná mě líp, než znám sama sebe
Řekla „miluju tě“ a já jsem se zarazila, abych jí to neřekla taky. Chtěla, abych jí řekla jednu věc o tom, jak moc pro mě znamená, a já jsem to nedokázala.
Nedokázala jsem jí jen tak říct, jak jsou pro mě sobotní rána s ní to nejlepší v týdnu. Jak ke mně její texty promlouvají jako žádná jiná písnička, a že když ji sleduju, jak vystupuje, tak se cítím… lehce, jak mě na těch pár okamžiků nic netíží.
Nedokázala jsem jí říct, jak moc jsem byla v posledních měsících vděčná, že mám někoho, kdo mě podrží přes všechny ty sračky s mámou.
Nebýt její pomoci, nejsem si jistá, jestli bych zítra ráno nastoupila do autobusu.
Ale neřekla jsem to. Neřekla jsem nic. Všechno jsem zkazila, protože si řekla o modré z nebe a já jí ho ještě nedokázala dát.
Je to první člověk, se kterým se nechci rozloučit, a stejně utíkám pryč.
18
Co to se mnou je?
Ztěžka spolknu knedlík v krku a opřu si hlavu o okno. Sleduju Filadelfii, jak z druhé strany skla sviští kolem mě, a vím, že se musím změnit.
Nejsem si jistá, jak tohle napravím, ale mám celou cestu do Pittsburghu, abych na to přišla.
19
KAPITOLA 2
CHAPTER 2 Molly
MOLLY
Oof.
Uf.
Probudím se s lapáním po dechu, když se ke mně do postele vymrští můj letitý padesátikilový labrador a svou velkou zlatou tlapou mě udeří rovnou do ledviny.
I wake up struggling for breath as my ancient, onehundred-pound Lab hurls himself onto my bed, his big yellow paw jabbing me right in the kidney.
„Leonarde, dolů!“ pokusím se snížit svůj hlas o několik oktáv, ale je to k ničemu. Stejně poslouchá jen taťku. Následujících pět minut mě útočně pusinkuje, při čemž mi zvládne pošlapat snad všechny orgány. Pak konečně seskočí dolů, očividně spokojený se svým výkonem.
“Leonard, get down!” I try to lower my voice a few octaves, but it’s no use. He only ever listens to my dad. For the next five minutes he attacks me with kisses and steps on every single one of my organs, until he finally hops down, satisfied with his work.
Po takovém budíčku se mi stýskat nebude.
Nebo aspoň ne tak moc.
I will not miss waking up to that.
Jednou rukou si stírám sliny z obličeje, zatímco druhou se snažím na stole nahmatat telefon. Moje ruka zavadí o hromadu pěti čerstvě nadepsaných pořadačů, jež jsem si nachystala včera večer v rámci přípravy na nadcházející školní rok. Nic se nevyrovná poklidnému večeru, který strávím se svým popisovačem.
Well, at least not too much.
As I wipe the slobber off my face, I feel around on my side table for my phone, but my hand lands on the pile of five freshly labeled binders I finished preparing last night, ready for the upcoming school year. Nothing quite compares to a peaceful night, just me and my label maker.
20
Natáhnu se za ně, abych vypojila telefon z nabíječky.
A pak si, tohle léto už po desetitisící, vyhledám twitterový profil Cory Meyersové a dám si pozor, abych omylem neťukla na tlačítko „sledovat“.
Včera jsem šla spát o půl desáté jako vždycky, takže mi unikl její noční tweet Od zítřka je ze mě oficiálně Panter!
#slávaPittu
Žaludek mi stáhne nevolnost, ale zároveň se mi ve tváři vykreslí široký úsměv, když si přitisknu telefon k hrudi.
Dnes.
Od maturity jsou to tři měsíce. Osmdesát sedm dní od chvíle, kdy jsem ji viděla naposled.
Jen aby bylo jasno, nejdu na stejnou vysokou kvůli ní. Polovina lidí z mé střední se valí na Pittsburskou univerzitu. Prostě jen obě patříme právě do téhle poloviny.
Ale přiznávám, že mi to přijde jako osud. Jak kdyby mi vesmír po těch mizerných čtyřech letech konečně vyšel vstříc.
V létě jsem se opravdu snažila zaměstnat hlavu vším možným, ale když potkáte holku, jako je Cora Meyersová, je pak v podstatě nemožné myslet na něco jiného. Dobře, možná „potkáte“ není to správné slovo, ale já ji nebyla schopná dostat z hlavy od té doby, kdy v devítce nakráčela do třídy oblečená do sametového vintage kabátu a páru oversized žlutých traktorek, což se k sobě vůbec nehodilo.
Ale mně se to líbilo tak jako tak.
A nebyla jsem jediná.
Vyzařovala z ní neuvěřitelná energie. Přirozeně přitahovala ostatní, na začátku každé hodiny, na chodbě, po škole, ale nezdálo se, že by jí ta pozornost stoupla do hlavy. Nikdy
21
nebyla zlá, nehrála výjimečnou a vždycky byla sama sebou bez ohledu na to, kdo se vyskytl kolem ní. Zdálo se, že dokáže mluvit s kýmkoli o čemkoli.
Ne že by někdy mluvila se mnou, ale ze vzdálenosti dvou lavic odposlechnete hodně.
Není to tak, že bych se s ní nechtěla bavit. Prostě mám jen problém otevřít se lidem. Neumím se snadno skamarádit.
Když se tolik času jako já strachujete, co říct a jak to říct, a stejně to vždycky dopadne špatně, je prostě jednodušší neříkat vůbec nic.
Tenhle rok už však nemusím být tichá Molly Parkerová s ochromující sociální úzkostí. Na Pittu může být všechno jinak.
Tohle je vysoká škola. Je to nový začátek, šance přepsat svůj osud. Všichni říkají, že na vysoké se věci zlepší, a já tomu musím věřit. Tohle přece nemůže být všechno, co život nabízí.
Musí se to zlepšit.
Nemyslím, že můžu zvládnout další čtyři roky toho –
Buch
Na kuchyňskou dlažbu dopadne těžká krabice plná kdoví čeho a ten zvuk rozvibruje i parkety v mém pokoji.
Mamka.
I když jsem jí včera večer milionkrát říkala, že všechno, co potřebuju, je nachystané v autě, stejně vím, že mi balí další spoustu krámů. Pokud hned nesejdu dolů, nacpe do kufru
svého SUV celý dům.
Zhluboka se nadechnu, seskočím z postele, a za okamžik už beru schody po dvou. Hned jak zatočím za roh, spatřím mamku, jak poletuje po kuchyni a otevírá a zavírá každý
22
šuplík nebo dvířka v dosahu svých skromných sto padesáti centimetrů. Mikádo z prošedivělých vlasů má napůl stažené dozadu pomocí černého skřipce.
„Kde je ten mizera?“ nadává, natolik soustředěná na hledání, že si mě ani nevšimne. Zaslechnu šustění papíru, a když se kouknu přes rameno, uvidím taťkovy oříškově hnědé oči, jak na mě z našeho snídaňového koutku mrkají přes okraj
Pittsburgh Post Gazette.
Kolem koutků se mu udělají malé vrásky, tak jako vždycky, když se směje.
„To je dobře, že jsi vzhůru.“ Už dopředu se kření tomu, co se chystá říct. „Mysleli jsme, že tě budeme muset přijít převalit, abys neměla proleženiny.“ Naprosto typická ranní hláška Charlieho Parkera.
„Je teprve 8:30,“ řeknu a protáhnu obličej. Kdybych se smála jeho vtipům, akorát by v tom pokračoval.
„Molly!“ mamka konečně přeruší své pátrání a všimne si mě. Její ustarané mračení okamžitě nahradí široký úsměv. Kolem obličeje jí poletují uvolněné prameny vlasů, jak ke mně spěchá, aby mě objala. Obouruč, jedna paže přes, druhá pod, jinak by mě donutila to zopakovat, protože „takhle jí to nepřijde správně“. Dělá, jak kdybych odcházela do války, a ačkoli mě svým sevřením drtí skoro stejně jako Leonard, je těžké se tvářit, že mi to nebude chybět.
Když mě pustí, popojdu k lince a cestou zavřu několik skříněk a bokem zpátky zašoupnu šuplík. Posedlost organizovaností jsem rozhodně nezdědila po svojí matce.
„Co děláš?“ zeptám se.
„Říkal jsem, ať toho nechá,“ prohodí taťka, aniž by vzhlédl od svých novin.
23
