Yoko Ono jede po Vltavě
Jiří Machalický
Obsah
Veduty a dvojčata 7
Příbuzná ze 17. století 9
Rudý baronet a kniha hříchů 11
Když mi bylo šestnáct 15
Buď živ! 17
Co s tím vším? 19
Lví hříva 22
Staří umělci a jejich vdovy 25
Večeře 28
Myril 30
Vraťte to, pane doktore! 32
Davová psychóza 36 (Yoko Ono jede po Vltavě)
Zuby v květináči 39
Maturitní otázka 41
Těžká volba 43
Alchymista 46
Divoch z Hukvald 50
Posmrtný variabil 52
Sen o ráji 57
Sbírám hrnce a naběračky 63
Výstava, kterou skoro 67 nikdo neviděl
Omšení 70
Nekonečné experimenty 75
Fotografie bez aparátu, 80 asambláže bez patentek
Černé jablko 85 (Poslední báseň)
To jsou ale prsa! 94
Podivuhodná zátiší 97
Koule a polokoule 100
Už vám to tam drnčí 104
Knoflík v obraze 107
Přibyl = řád 111
Šité koláže 114
Rytmus cigaret 118
Achille a Forma 1 120
Prostě jsem si to obšlápnul 124
Bastardo 129
Medailon autora 135
Poděkování Majce Zábranové a Janu Šulcovi za cenné rady a všem, kteří trpělivě četli mé texty a povzbuzovali mě.
Veduty a dvojčata
Vystudoval jsem dějiny umění a měl jsem štěstí, že jsem hned získal místo kurátora v Grafické sbírce Národní galerie, odkud právě jedna kolegyně odcházela. Brzy jsem dostal první úkol, měl jsem připravit výstavu pražských vedut 19. století. Jedna zkušenější kolegyně mi poradila, kteří grafici se Prahou zabývali. Vybral jsem nakonec několik desítek většinou akvarelem kolorovaných leptů, které ukazovaly proměny historických částí města v průběhu celého století. Výstava se ovšem měla instalovat v několika továrnách, v takzvaných rudých koutcích, které byly věnované kulturnímu vyžití zaměstnanců. Měla se nejdřív uskutečnit v Rudém Letově. S řidičem Národní galerie jsme zarámované grafiky naložili do dodávky a vydali se na cestu. Fabrika byla na okraji Prahy, a tak jsme tam byli za chvíli. Zastavili jsme se před vstupní bránou, kde nás přivítala vrátná v uniformě a s pistolí v pouzdře za pasem. Řekla mi, abych odevzdal občanský průkaz, a vydala mi propustku, samozřejmě v červeném obalu. „Za chvíli pro vás přijde soudruh Novák, předseda naší pobočky Socialistického svazu mládeže. Ten dorazil za chvíli, byl to bodrý, trochu obtloustlý mladík, který začínal získávat rysy politického funkcionáře. Hned mi tykal a řekl: „Tak tě tady vítám soudruhu, pojď dál.“ Přes špinavý dvůr mě zavedl do „rudého koutku“, tam jsem grafiky rozmístil a s jedním zaměstnancem jsme je pověsili. Další den jsem v dopoledních hodinách přijel na vernisáž spojenou s bohatým občerstvením za účasti řady zaměstnanců. Přicházeli v pracovním. Byla to pro ně zřejmě příjemná přestávka, moje krátké zahájení opravdu poslouchali a grafiky si se zájmem prohlíželi. Výstava se ještě měla v několika dalších továrnách opakovat, ale už k tomu bůhví proč nedošlo. Nedlouho poté mi zadali další, tentokrát moc příjemný úkol – navštívit malířky – dvojčata
7
Květu a Jitku Válovy. Bydlely v rodinném domku v Kladně, kde také společně malovaly. Byly si k nerozeznání podobné. Tehdy mi připadaly už dost staré, bylo jim něco přes šedesát. Ale byly velice sympatické a měly hodně samorostlý smysl pro humor. Moje vedoucí mě k nim vyslala někdy začátkem ledna. Byla hrozná zima. Dojel jsem tam autobusem, zazvonil jsem a přišla mi otevřít Jitka. Hned u branky mi řekla: „Hele, já jsem Jitka, a jak se jmenuješ ty? Řekl jsem, že Jirka, a ona mě pozvala dál se slovy: „Tak si budeme tykat.“ Vstoupil jsem dovnitř a tykání mi nabídla i Květa. Posadil jsem se, jedna z nich mi podala láhev červeného vína, abych ji otevřel a všem nalil. Měly krásného vlčáka, začal jsem návštěvu tím, že jsem mu asi půl hodiny házel tenisák do zahrady a on mi ho vytrvale nosil. Válovky, jak se jim obecně říkalo, si koupily novou „hifi soupravu“ a pouštěly si vážnou hudbu.
Vzpomínám si, že Mozarta. Do toho mluvily strašně sprostě, ale sprostá slova působila v jejich podání mile, dokonce bych řekl, že jemně, až vznešeně. No, někdo mluví slušně a přitom se chová sprostě, ale u nich to bylo naopak. Potom jsme konečně, když už čas pokročil a skoro se stmívalo, začali vybírat kresby do nákupní komise, což byl hlavní účel mojí cesty. Od každé z nich jsme jich společně vybrali asi deset. Bylo zvláštní, že i když si fyzicky byly tak dokonale podobné, jejich výtvarný styl šlo snadno rozeznat. V jejich figurách bylo znát upřímné sociální cítění a v pohledech do přírody zase smysl pro děje, které v ní probíhají. Potom jsme dopili láhev a Jitka odešla do konzumu, který byl hned za rohem, aby přinesla další. Zdržela se hrozně dlouho, a protože bylo náledí, dostala Květa strach, jestli se jí něco nestalo. Nakonec zavolala do obchodu, kde si Jitka povídala s prodavačkou. Květa si ji vzala k telefonu a s jemností jí řekla: „Jitko, ty píčo, my tady čekáme, já mám strach a ty tam klidně kecáš.“ Jitka přišla za chvíli, naštěstí nikde neuklouzla a láhev jsme vypili. Večer jsem odjížděl s kresbami v deskách. Byl to pro mě velký zážitek, dodnes jsem na něj nezapomněl. Ještě nikdy jsem nepoznal nikoho tak bezprostředního, slovně „sprostého“ a jednáním tak roztomilého a upřímného.
8
Vrátil jsem se z vojny a nastoupil jsem jako správce depozitáře v Grafické sbírce pražské Národní galerie, Bylo to místo, které mi dávalo naději, že budu moct studovat dějiny umění. Brzy jsem zjistil, že tam pracovala řada zajímavých osobností. Jedním z mých předchůdců v depozitáři se stal někdejší opat benediktinského kláštera Anastasius Opasek, kterému se údajně přezdívalo opat chuligán pro jeho nefalšovaný zájem o ženy. Byl totiž po komunistickém puči zbaven možnosti vykonávat své kněžské povolání, pak několik let strávil ve vězení a nakonec získal místo správce depozitáře. Když jsem měl po jeho návratu z dlouhodobé emigrace příležitost se s ním v Praze setkat, působil stále velmi charismaticky a také přívětivě a přátelsky. Při představení divadla Labyrint v břevnovském benediktinském klášteře, kde se stal opatem, jsem ho pozdravoval od své vedoucí, která kdysi byla i jeho vedoucí. Neodbyl mě, choval se ke mně jako rovný s rovným a zeptal se mě, co dělám. Mile se na mě usmál, když jsem mu řekl, že jsem se v depozitáři stal jeho nástupcem. Dalším mým předchůdcem byl člověk zcela jiného ražení, bývalý plukovník generálního štábu, který byl velmi pracovitý a neustále žádal o další úkoly, takže před ním jeho nadřízení odborní pracovníci doslova utíkali. Měl pro zaměstnavatele jednu neocenitelnou výhodu. Nesnášel teplo a v depozitářích nešlo topení, takže to nikdo nemusel řešit ani v nejchladnějších zimních měsících. Jednou z nejoriginálnějších osobností však byla nevšední postarší dáma, která se zabývala uměním 16.–18. století a hlavně se soustřeďovala na španělské historické portréty. Napsala o nich knížku, kterou jsem si pak o mnoho let později po její smrti koupil v antikvariátu, abych na ni měl památku. Měl jsem mnohokrát příležitost s ní mluvit a působila na mě dojmem noblesní osoby, která by nikdy nikomu neublí-
9
Příbuzná ze 17. století
žila. V kanceláři seděla ještě s několika kolegyněmi a takřka každý den s sebou brala jezevčici Mirzičku, která už sotva chodila. Paní doktorka Bukolská, tak se jmenovala, měla pro ni secesní polstrované křeslo a na něm Mirzička celý den ležela. Vzpomínám si, že často přicházela v nezvykle kombinovaném odění. Mívala bílé „krasobruslařské“ boty, zelený umělohmotný plášť a k tomu šátek uvázaný na babku. Na svůj vzhled tedy příliš nedbala a zřejmě již dlouho nenavštívila zubaře, jak o tom svědčily na jedné straně zcela „vybité“ horní zuby. Byla vdova, její muž zemřel krátce po jejich svatbě. Ona na něj s láskou vzpomínala a říkala, že jí každý rok k narozeninám, k svátku i při výročí svatby dává malé dárky, které vždycky ráno, když se probudí, najde na nočním stolku. Také s ním ve snech často mluvila a on jí naznačoval, co by měla a co by naopak neměla dělat, aby neupadla do neštěstí. Jednou jsem si šel do kuchyňky udělat kávu a zaslechl jsem podivný rozhovor. Ředitelka Grafické sbírky měla zlomenou ruku a požádala doktorku Bukolskou: „Evičko, můžeš mi udělat šálek čaje?“ A dostala překvapivou odpověď: „Promiň, Libuško, ale to já nemůžu, můj muž mě dnes v noci varoval, že se za žádnou cenu nesmím dotknout konvice.“ Jindy jsme v dlouhé chodbě zadního traktu paláce Kinských, kde instituce sídlila, stáli frontu na mzdu, která se tehdy vyplácela v hotovosti. Nová pokladní paní doktorku neznala a zeptala se jí: „Vy jste z úklidu?“ a ona odpověděla: „ Kdepak, já jsem doktorka Bukolská z Grafické sbírky.“ Jindy jsem vstoupil do depozitáře a tam stála se ženou, která jí byla velmi podobná a kterou jsem viděl poprvé. Představila nás a řekla: „To je moje příbuzná ze sedmnáctého století. Tehdy se totiž naše rody rozdělily na dvě větve: Bukolských, ta zůstala v Praze, a Bukovských, co se přestěhovala do Amsterodamu.“ Paní doktorka Bukolská pracovala ještě hluboko v důchodovém věku, práce ji bavila a ani nic jiného neměla. Pak ale onemocněla, za krátkou dobu zeslábla a po pár měsících trápení úplně sama ve svém bytě zemřela. Našli ji až několik dní po smrti ležet v posteli, její dva vyhladovělí psi se jí ani nedotkli.
10
Rudý baronet a kniha hříchů
Pracoval jsem v Národní galerii teprve pár dní a seznamoval se postupně s dalšími zaměstnanci. Byl mezi nimi příjemný starší muž, který však následkem nějakého šoku za války nekontrolovaně vydával ostré zvuky připomínající výkřiky pávů. Vždycky pak řekl, jako by si jen škytl: „Zas na mě někdo vzpomíná.“ Byl tam zaměstnán i jeho synovec, kterému stejně nekontrolovaně cukaly lícní svaly. Občas přicházel na návštěvu nešťastník středních let, který pomalu vláčel své zdeformované tělo za pomoci berlí. Na zádech míval úplně propocený ruksak a páchnul tak, že kolega už při jeho příchodu otevíral okno. Paradoxně měl na starosti takzvanou operativní evidenci a zaznamenával pohyb nábytku mezi jednotlivými budovami instituce, kterých bylo nejen po Praze rozseto několik. Vždycky se u někoho v kanceláři usadil a vedl tam nesnesitelně rozvleklé řeči o politické situaci. Pokaždé nasadil výraz, jako by šlo o ty nejtajnější informace. Nejspíš neměl v péči jen seznamy nábytku, ale měl na patřičných místech informovat o náladě mezi zaměstnanci. Zamiloval se do mladé dívky, která právě nastoupila do paspartérské a knihařské dílny, a věnoval jí mnoho svého času, což ji ovšem nijak netěšilo. Jednou jí do konce k narozeninám koupil pečlivě vybranou podprsenku a zřejmě doufal, že si ji před ním zkusí. Po několika dnech práce v muzeu jsem se seznámil se svým vrstevníkem Honzou, kterého přijali jako pomocníka ve skladu. Byl to absolvent prestižního pražského gymnázia s humanitním zaměřením, který doufal, že získá v muzeu doporučení a dostane se na filozofickou fakultu. Byl neobyčejně jazykově vybavený. Často nepustil ke slovu rodilé mluvčí ani v němčině, francouzštině a angličtině. Byl velmi výmluvný, uměl se vyjadřovat ke každému tématu. Někdy stačilo
11
uprostřed věty přeladit na jinou vlnu a on plynule přeskočil úplně jinam. Myslím, že mu bylo celkem jedno, jestli ho někdo poslouchá. Prostě se potřeboval vymluvit. Pár měsíců po nástupu ho přeřadili do depozitáře grafiky. Tam se zcela ponořil do bohatých sbírek starého umění, kde byly takové skvosty jako Goyovy slavné cykly, několik krabic Rembrandtových či Dürerových listů nebo celá skříň takřka kompletního díla Václava Hollara. Brzy se z něj stal znalec, který bezpečně poznával díla nejrůznějších mistrů italského, francouzského a německého malířství. Rád se ovšem napil a jeho slabost pro alkohol stále narůstala. Stihl ještě vystudovat dějiny umění, ale brzy začal zanedbávat základní povinnosti. Bylo sice obdivuhodné, co všechno znal, ale když nepřišel třeba dva tři dny za sebou do práce, tak začínali kolegové i ředitel ztrácet trpělivost. Často si láhev vína otevíral už v dopoledních hodinách, přijímal studijní návštěvy zcela opilý, nebo na ně dokonce úplně zapomněl. Přicházel pak s neuvěřitelnými výmluvami, jako že ho vytopil soused nebo že vykolejila tramvaj. Jeho dalším slabým místem bylo členství v komunistické straně. Jsem přesvědčený, že nikomu neškodil. Členství spíš škodilo jemu. Kývl na něj zřejmě v nějakém pominutí smyslů. Strašně se za to styděl, bál se, že se to dozvědí jeho známí nebo příbuzní. Pocházel z rodiny baronů a jeho dědeček nebo pradědeček získal titul za své věrné služby některému z výše postavených šlechticů. Jednou jsem přicházel do kanceláře a za dveřmi jsem si myslel, že je tam zapnuté rádio a zní z něj monotónní hlas. Byl to však jen kolega, který prostě nemohl mlčet, a tak si mluvil sám pro sebe. Musím připomenout, že měl také rozsáhlé znalosti o hradech, zámcích, palácích a o historii šlechtických rodů. Po skončení totalitního režimu se stal předsedou české sekce obskurní mezinárodní šlechtické společnosti, která pořádala nejméně jednou ročně konference v různých členských zemích z celého světa. Honza Čechy zřejmě v tomto směru dobře reprezentoval a jistě při těchto setkáních opět plynně přecházel z jednoho jazyka do druhého. Stal se také předním odborníkem na miniatury, což se k jeho životnímu stylu přesně hodilo. Dokonce o nich napsal zasvěcenou publi-
12