9788024293271

JAROSLAV V. MAREŠ zločinu záhady Největší

NEJVĚTŠÍ ZÁHADY ZLOČINU

Jaroslav V. Mareš

Copyright © Jaroslav V. Mareš, 2023

Photos © ABS ČR, Archiv hl. m. Prahy, Kriminalistický sborník, Městský úřad Černošice, Miroslav Ivanov: Noc hnědých stínů, Muzeum Policie ČR, MZA v Brně, NA ČR, NARA College Park, slapynadvltavou.cz, SOA v Praze, SOA v Hradci Králové, SOA v Plzni, SOA v Třeboni, SOkA Šumperk, ÚVN, Vlastivědné muzeum v Šumperku, Vydavatelství ministerstva financí, Zemský archiv v Opavě (digitální archiv), archiv Emila Hrušky, archiv rodiny Dekastello, archiv Skautského institutu, archiv Tomáše Bednaříka, archiv autora, 2023

All rights reserved

ISBN 978-80-242-9327-1

NÁVRAT KE KOŘENŮM

Bylo to v roce 2017 a mě napadlo, že je škoda obrovského množství nevyužitých informací a detailů k příběhům, které natáčím pro pořad Josefa Klímy. Při střihu osmiminutové reportáže zůstávaly stranou stovky stran spisů se zajímavými podrobnostmi. Napadlo mě probádat tyto příběhy do detailu, nevynechávat žádné zajímavosti a zpracovat je do knihy.

Tak vznikla moje prvotina Největší záhady kriminalistiky. Ze všech šesti mých dosavadních knih se setkala s nejlepším čtenářským přijetím.

A není to jen tím, že kniha je v prodeji ze všech nejdéle. No a protože se mi za tu dobu nashromáždily další nedořešené případy, přišlo mi jako dobrý nápad se k záhadám kriminalistiky vrátit.

Toto je tedy jakési volné pokračování. Ale jsem o šest let dál. A tak si dovolím jednu úpravu. Zatímco ve zcela první knize jsem zůstával u vyhodnocení dostupných informací a nalezení nejpravděpodobnější varianty, v některých příbězích se mi i podařilo dostat se o trochu dál, něco nového vypátrat, něco odhalit. Dokladem toho je i první kapitola této knihy.

A tak jsem se pokusil v rámci svých možností na něco přijít. Jak daleko jsem se posunul, to si netroufám ohodnotit. Řekl bych, že v různých

NEJVĚTŠÍ ZÁHADY ZLOČINU

případech různě. Říká se, že sedmička je šťastné číslo, a tak doufám, že tato kniha nebude pro čtenáře ztraceným časem. Stejně tak jako nepovažuji za ztracený čas ten, který jsem věnoval nejen jejímu psaní, ale i zuřivému přemýšlení o tom, jak to, sakra, mohlo být.

Studna – záhada objasněna

Nestává se často, a vlastně se stalo poprvé, že se mi po letech podařilo z větší části objasnit případ, kde už téměř nebyla naděje s ním pohnout. Případ Studna, zfilmovaný a mohutně zpropagovaný komunistickým seriálem 30 případů majora Zemana. Pracoval jsem na něm od roku 2014, a když jsem ho o čtyři roky později opouštěl kapitolou knihy Největší záhady kriminalistiky, byly na stole dvě rovnocenné verze: Vesnické psycho, zakončené rozšířenou sebevraždou, a brutální zločin Státní bezpečnosti.

Co se na místě přihodilo, to velmi stručně a věcně popisuje článek, který sepsal vyšetřovatel případu major Strouhal a publikoval jej v  Kriminalistickém sborníku.

Popis v dobovém článku:

Dne 13. 2. 1968 kolem 4:00 hod. bylo oznámeno požárnímu sboru v R., že v obci V. hoří obytný domek čp. 96, ve kterém bydlel Stanislav J. se svou manželkou Marií a synem ing. Stanislavem J. Při výjezdu na místo požáru požárníci zjistili, že z rodiny J. se nikdo v okolí hořícího domku nezdržuje.

Při hašení požáru a při předběžném ohledání místa, které prováděli přísluš-

NEJVĚTŠÍ ZÁHADY ZLOČINU

Stanislav starší nebyl ani řidič Jana Masaryka, ani architekt, ale kreslič. Zdroj: evidence obyvatel, Městský úřad Černošice.

Studna – záhada objasněna

níci obv. odd. VB R., byly zjištěny stopy krve na krytu studny, příklop studny byl odkrytý a položený vedle studny. Později se zjistilo, že ve studni je mrtvola Stanislava J. Současně bylo oznámeno, že v obci Č. u plotu před domem

M. S. byl nalezen sedící ing. Stanislav J., který byl těžce zraněný a vysílený, a že byl dopraven do nemocnice v Z. Po lokalizaci požáru byla v ložnici v I. patře shořelého domku nalezena značně ohořelá mrtvola ženy, ve které byla později zjištěna manželka Stanislava J. Marie. Na zahradě bylo pořezáním kmenů poškozeno 28 ovocných stromků a částečně poškozeny včelíny.

Stanislav Jelínek mladší vyšetřovatelům nejprve tvrdil, že když šel v noci pro vodu do studny, neznámý pachatel k němu přiskočil zezadu, pořezal ho na krku a na rukou a hodil do studny. Když se pokoušel ze studny vylézt, srazilo ho tělo jeho otce, který se následně v studni utopil. Stanislav mladší se dokázal zachránit, vylezl ze studny a zjistil, že rodinný dům hoří. Protože se bál, že pachatel je stále nablízku, z místa činu utekl. Pod tíhou důkazů, nalezených na místě, nakonec doznal, že iniciátorem celé akce a vrahem je otec, který se utopil ve studni.

Děsivý případ, zpopularizovaný propagandisticky zatíženým a přesto filmařsky dokonale zpracovaným hororem, začal žít vlastním životem. Právě v seriálu zazněla poprvé zmínka, že Stanislav Jelínek starší byl řidičem Jana Masaryka. Ta potom nesmazatelně pronikla do povědomí o skutečném případu. Po sametové revoluci se využití seriálu komunistickými ideology začalo obracet proti jejich původnímu úmyslu: Za tragickým případem mnoho lidí najednou vidělo ohavný zločin Státní bezpečnosti, která vyvražděním rodiny přinutila Stanislava mladšího, vystudovaného jaderného chemika, k práci v Sovětském svazu. Případ prý majoru Strouhalovi odebrala Státní bezpečnost a zabránila tak jeho objasnění. Konspirační legendu, jak jsem zjistil až nyní, mohutně přiživoval sám Stanislav mladší.

NEJVĚTŠÍ ZÁHADY ZLOČINU

První bádání

V roce 2014 se mi přihlásila příbuzná rodiny a tvrdila, že skutečným vrahem je Stanislav mladší. Svou hypotézu podpořila vzpomínkou, podle které Stanislav tehdy jedenáctileté Marii naznačoval, že se blíží neštěstí, a o svůj život se prý bála i Jelínkova maminka – Marie Jelínková. Do případu jsem se pustil a nejzávažnějším zjištěním byl důkaz, že případ se neodehrál tak, jak byl uzavřen – kriminalisté si nevšimli, že studna je tak

úzká, že se v ní v zápase o život nemohou poprat dva lidé. Je dokonce tak úzká, že padající tělo otce by srazilo Stanislava mladšího do vody a ten neměl žádnou možnost dostat se přes otce na hladinu.

Tuto část Jelínkovy výpovědi jednoznačně vyvrátila nejen počítačová analýza, ale i dva vyšetřovací pokusy – jeden na suchu ve skružích a druhý v drátěné konstrukci v bazénu. Pokud byl Stanislav mladší ve studni, musel do ní padat jako druhý. Jinak ale v případu zůstalo mnoho nejasností a stále byly na stole dvě varianty.

Argumenty pro variantu neštěstí v rodině:

– Stanislav starší trpěl duševní poruchou, pro kterou nebyl přijat na vojnu

– i u Stanislava mladšího konstatoval psychiatr anomální osobnostní rysy

– dlouhodobě nepřátelské vztahy a gradující šarvátky se sousedy

– několik hodin před neštěstím se byl Stanislav starší radit se svým advokátem kvůli trestnímu řízení pro podezření ze spáchání trestného

činu těžké újmy na zdraví

– dochovaná svědectví z vysoké školy, kterou Stanislav mladší vystudoval, jež nepotvrdila jeho výjimečné schopnosti

– průběh kariéry Stanislava mladšího, který přestal pracovat jako jaderný vědec a byl v dalších letech hospitalizován v psychiatrické léčebně

– fakt, že rodina po revoluci nikdy neusilovala o vyšetření svého případu, o nápravu, o potrestání viníků a odškodnění

Argumenty pro variantu zločin StB:

– svědectví hasiče, který prý na místě vyšetřování nalezl deník, po kterém pátrala StB

– svědectví nového majitele domu, po kterém chtěla StB, aby při opravě vyhořelého domu proséval popel

– svědectví dokumentaristy, který se pokoušel v 90. letech získat svědectví Stanislava mladšího a který se prý bál, že lidé, kteří ublížili jeho rodičům, mohou ublížit i rodině, kterou založil

– svědectví sousedů, kteří před domem před činem spatřili podivné černé auto

– korespondence Stanislava Jelínka, ve které opakovaně hovořil o útlaku a šikaně ze strany StB na jeho rodičích

– tvrzení Stanislava Jelínka o tom, že hospitalizace v psychiatrické léčebně byly jen šikanou jeho osoby

– tvrzení dokumentaristy i dalších svědků, že případ kriminalistům odebrala StB

– ztracený vyšetřovací spis

– ztracené pitevní protokoly, které se standardně archivují od počátku

20. století

– pohřeb manželů Jelínkových do neoznačeného hrobu

Případ jsem v roce 2018 opouštěl na mrtvém bodě. Ani jedna z obou variant výrazně nepřevažovala nad druhou, ani jednu nešlo vyloučit. Skončil jsem v podstatě pouze zjištěním, že případ se odehrál jinak, že děsivý zápas o život ve studni se neuskutečnil. Jediné, co mi zbývalo jako naděje k objasnění, byl deník majora Strouhala, hlavního vyšetřovatele případu.

Jenže jeho dcera odmítla nechat kohokoliv do něj nahlédnout.

NEJVĚTŠÍ ZÁHADY ZLOČINU

Studna – záhada objasněna

Zvrat v bádání

Co se muselo stát, abychom jednu z těchto verzí mohli s klidem odložit jako zcela vyvrácenou? Napadlo mě, že pokud se nedochoval vyšetřovací spis kriminalistů či Státní bezpečnosti, mohl se dochovat spis dozorujícího úřadu, tehdy prokurátora. No a zároveň mé výzkumy upoutaly pozornost psychiatričky Dagmar Novákové. Na vlastní oči jsem se přesvědčil o tom, že psychiatr není pouze stanovovač diagnóz a předepisovač léků, které tlumí onemocnění, protože vyléčení psychických onemocnění dosud není v silách medicíny.

Ve Státním oblastním archivu v Praze je uložen fond Krajská prokuratura Praha. Jde o fond dosud nezpracovaný, takže archiváři nemají přesnou představu, co v listinách je. V nezpracovaném archivu se provádějí pouze

Pod definitivním odložením případu je podepsán vyšetřovatel kriminálky major Strouhal. Zdroj: SOA v Praze.

NEJVĚTŠÍ ZÁHADY ZLOČINU

placené rešerše. Na otázku, zda to bude stát za pokus, mi odpověděli mí diváci, protože jsem vyhlásil crowdfunding. Potřebné peníze se sešly, stejně tak jsem se přesvědčil o tom, že i po víc než padesáti letech je případ v povědomí a je zájem o jeho vyšetření. Rešerše byla úspěšná a dozorový spis prokurátora se našel. Oproti spisu vyšetřovacímu s veškerými výpověďmi, dokumentací z místa činu, výsledky expertiz a tak dále obsahuje z větší části procesní dokumenty, především opakující se rozhodnutí o prodloužení lhůty k vyšetření. Naštěstí v něm jsou i kopie výpovědí Stanislava mladšího, jak se v průběhu vyšetřování vyvíjely.

První jasný závěr, který můžeme učinit už z procesních dokumentů, je, že Státní bezpečnost nejen že případ kriminalistům neodebrala, ale ani do vyšetřování nezasahovala. Pod závěrečným usnesením o zastavení trestního stíhání je podepsán major Strouhal. Případ tedy došetřil.

Jak se vyvíjely spory

Stanislav Jelínek vypovídal poprvé necelý týden po tragédii. Vyslechnut byl v Ústřední vojenské nemocnici, kde se léčil z utrpěných zranění. Na začátku své výpovědi podrobně popsal celý spor mezi Jelínkovými na jedné straně a Košanovými a Ungrovými na straně druhé.

Výpověď přeživšího:

Na předestřenou otázku, proč vznikly mezi naší rodinou a sousedy ve Vonoklasech jisté spory a nesrovnalosti, uvádím, že tyto spory začaly v roce 1949, kdy se jako soused do vedlejšího domku nastěhoval pan Ungr a naproti nám pan Košan.

Spory a nepřátelství začalo tím, že tehdy mě nejmladší chlapec Košanů Přemysl při hře zranil do pravého oka. Kvůli tomu bylo pak jisté řízení. Pan Ungr se tehdy hlásil nám jako svědek, že může dosvědčit, jak to s tím zraněním vlastně bylo. Když se to Košan dověděl, pohrozil Ungrovi, jestliže půjde svědčit, že na něho oznámí, že má bez povolení zbraň, že ho s ní viděl někde

Studna – záhada objasněna

v lese střílet. Jak vím z dřívějšího vyprávění mojí matky, tak potom Ungr za matkou přišel a sdělil jí, že z těchto uvedených důvodů svědčit nepůjde.

Nato pak se i on na nás rozhněval, přestal on a jeho rodina s námi mluvit. Dalším takovým momentem, který zhoršil ještě tuto situaci, byla skutečnost, že někdy v roce 1952 nebo 1953 vyhrožoval Ungr při hádce manželce svého bratra, kteří u něho bydleli nahoře v domku, zastřelením. Švagrová Ungra

tehdy musela utéci. Moje matka tuto věc hlásila VB. Zda byl tento případ tehdy VB vyšetřován, nevím, ale Ungr se to zřejmě dověděl, že to matka hlásila, a od té doby byly rozpory velmi vyhroceny. Pak ze strany Ungra

docházelo k tomu, že nás napadal nadávkami a výhrůžkami každou chvíli, když jsme šli kolem jejich domu. Dokonce v jednom případě, někdy v roce 1953, nám vidlemi probodl psovi hlavu.

Jak s Ungrovými, tak i s Košanovými jsme nemluvili a k uklidnění došlo v roce 1954 až 1957, kdy byla matka v MNV Vonoklasy jako členka. V této době však, mohlo to být v roce 1956 nebo 1957, matka viděla Košana, že si vozí z lesa domů na stavbu kradené dřevo. Tehdy to matka rovněž oznámila VB a ti pak Košana přistihli při krádeži a platil nějakou pokutu. Při další krádeži dřeva jsem v roce 1960 oznámil Košana Veřejné bezpečnosti já sám.

Až dosud vylíčené spory a nesrovnalosti mezi námi a oběma rodinami, tj. Ungrovými a Košanovými, nebyly řešeny soudně, nanejvýš na MNV nebo ONV.

První soudní spor jsme měli s rodinou Košanovou a to pro následující událost. Dne 4. 12. 1962 jsem kolem 18.00 hod. šel s otcem ze zaměstnání domů. Když jsme vešli do ulice, kde bydlíme, šel proti nám Košan a jeho tchán Sirotek starší. Když došli oba proti nám, nechal mě Košan projít, ale protijdoucího otce udeřil pěstí do prsou. Otec vykřikl. Já v té době byl od otce ve vzdálenosti asi 5 metrů, otočil jsem se čelem k nim, přičemž pan Košan ke mně běžel a napřahoval na mě ruku. Já ve snaze se bránit případnému

úderu jsem zvedl hůl, a protože ani potom Košan neustal, udeřil jsem ho holí do hlavy, až jsem tuto přerazil. Pak jsme šli s otcem domů, když jsme však byli u nás ve vratech, přiběhl rozčílený Košan s příslušníky své rodiny

NEJVĚTŠÍ ZÁHADY ZLOČINU

a dostávali se dovnitř zahrady. Tomu jsme se ubránili, zejména když proti nim vystoupil pes, kterého jsem zavolal. Podařilo se nám zavřít vrata a došli jsme dovnitř bytu. Krátce nato se Košan dostal na naši zahradu, kde nám rozbil domovní dveře. V daném případě nebyl trestně stíhán jenom Košan, nýbrž i já. Košan v tomto případě byl odsouzen na 5 měsíců OS (odnětí svobody, pozn. aut.) na jeden rok podmíněně a já na 7 měsíců na jeden rok podmíněně. K odsouzení došlo v únoru 1963. Nato pak ještě mezi námi v tomto případě bylo civilněprávní řízení o náhradu škody. Tento spor byl uzavřen smírem, Košan platil 250 Kčs a já 100 Kčs. Na Košanovi musela být částka vymáhána exekučně v březnu 1967.

Další případ, který je v trestním řízení, je případ ze dne 7. 11. 1967, kdy rovněž kolem 18:00 hod. jsme se vraceli s otcem z Prahy ze zaměstnání a rovněž v naší ulici jsme byli napadeni. Já jsem byl napaden a udeřen do hlavy jako první Ungrem a vzápětí nato Přemyslem Košanem. Byl jsem zraněn a v bezvědomí dopraven do nemocnice na Zbraslavi. V dalším, a to vím již jen z doslechu, Košan s Ungrem napadli mého otce a ten je pobodal nožem, přičemž sám byl také údajně pořezán na pravé ruce. V tomto případě jsme byli zraněni celkem 4, tj. já, otec, Ungr a Košan. V případě bylo vzneseno obvinění a je trestně stíhán Josef Ungr pro ublížení na zdraví a můj otec pro těžké ublížení na zdraví.

Začalo to tedy při dětské hře a pokračovalo tím, že na sebe sousedé práskali vše, co šlo použít. Za pozornost stojí, že přestože Jelínek pochopitelně líčí potyčky jako útoky, při kterých se Jelínkovi bránili, za potyčku z roku 1962 dostal o něco vyšší trest než protivník. Občanská komise to evidentně jako jednostranné napadení nevyhodnotila.

Nevyhnutelná cesta k tragédii

Počátek tragédie je třeba hledat v potyčce poslední. Po ní byl Josef Ungr obviněn z ublížení na zdraví a Jelínek starší z těžkého ublížení na zdraví.

Rozdíl je ve způsobeném následku. Ale je tu ještě jeden rozdíl, který se podle všeho stal klíčovým a který mohl spustit vražedné šílení. Stanislav mladší potvrdil, že před roztržkou koupil pro svého otce a pro sebe na obranu dva stejné nože. Stanislav starší nůž onoho listopadového večera použil. No a protože si ho opatřil předem, šlo o použití plánovité. Za to hrozil podstatně přísnější trest. Stanislav starší tedy hned ze dvou důvodů čelil hrozbě mnohem vyššího trestu.

Evidentně to vnímal jako další nespravedlnost. Osudové soukolí se naplno rozběhlo 6. února 1968. Ten den byl písemně vyrozuměn o zahájení trestního stíhání. Zároveň ho vyšetřovatel vyrozuměl, že panují pochybnosti o jeho příčetnosti a že výslechu budou přítomni psychiatři. V sobotu

10. února byl na úterý 13. února k výslechu skutečně předvolán. Den před výslechem navštívili oba Jelínkové obhájce. Ten Stanislavu staršímu nepochybně vysvětlil situaci, ve které se nachází, a že mu hrozí podstatně vyšší trest. Stanislav Jelínek starší se nechal slyšet, že by k výslechu nejraději nešel. Výslech se skutečně nekonal. V noci na 13. února totiž došlo k tragédii.

Je tu ještě jedna zajímavá okolnost: Schůzka u obhájce se posunula a protáhla a Jelínkovým ujel autobus do Vonoklas. Tak si vzali taxi. To vysvětluje ono tajemné černé auto, které zmiňovali svědci a které posloužilo jako argument pro verzi zločinu StB. K tragédii došlo 12. února kolem 23:00. Stanislav ji v její první verzi vylíčil docela podrobně.

Výpověď přeživšího:

Když matka zašla do ložnice, tak jsem slyšel, že otec jde po schodech nahoru, přišel do mého pokoje, přinesl mi šálek čaje a říkal mně, abych šel matce na ráno připravit vodu do konve a do kýble. Jakmile mně toto otec řekl, šli jsme oba dolů do komory. Otec mně podal ze záchodu malou plechovou prázdnou konev. Já jsem ji vzal a šel jsem do předsíně pod balkonem.

Až do předsíně šel otec za mnou. V předsíni jsem se nezdržoval a šel jsem ven, neboť otec mně říkal, že on vezme v předsíni kýbl na vodu. Kýbl z umělé hmoty stojí vždy v předsíni. Po vyjití z předsíně jsem šel přímo ke studni,

NEJVĚTŠÍ ZÁHADY ZLOČINU

postavil jsem se u studně na dřevěnou rohož, která tam byla položena na té straně studně směrem k nejbližšímu úlu. Konec jsem nesl v levé ruce a při příchodu ke studni jsem ji postavil na rohož po svém levém boku. Levou rukou jsem se přidržel konstrukce rumpálu, pravou rukou jsem odkryl na studni plechový příklop a do studně jsem pravou rukou pustil vědro se závažím /okov/. Při tom jsem byl čelem do ulice, a jak jsem se tak rozhlédl, viděl jsem, že naproti u Košanů v podkrovní světnici se ještě svítilo.

Když jsem poznal, že ve vědru je již nabraná voda, začal jsem rumpálem vodu vytahovat. Točil jsem pravou rukou. Vytáhl jsem okov kousek pod okraj příklopu, přestal jsem točit klikou, kliku jsem přidržel pravou rukou a levou rukou jsem uchopil držadlo okovu, pak jsem kliku pustil a přidržuje se pravou rukou sloupků rumpálu, levou rukou jsem vyzvedl kýbl na úroveň krytu studně a pak jsem kýbl odtáhl mimo otvor na kryt studně, kde jsem ho postavil po levé straně.

Nato jsem se chtěl otočit vlevo a vzít konev a přelít do ní vodu z okovu. To jsem však již neudělal a najednou mě někdo zezadu chytil za hlavu a tlakem mě držel za temeno hlavy, že jsem nemohl hlavou pohnout ani doleva, ani doprava. Současně přitom jsem ucítil, jako když mně někdo rozpáleným drátem přejede pod krkem. Klesl jsem na kolena, takže jsem kolenama klečel na okraji krytu studně. Levou rukou jsem se zachytil za prázdnou konev, snad jsem se s ní chtěl bránit, ale vtom jsem pocítil, že jsem někým říznut do levé ruky na vnitřním předloktí. Cítil jsem toto říznutí několikrát. V této době jsem také něco vykřikl, ale nevím, co to bylo. Konec jsem levou rukou pustil ale současně v této době, jak jsem u studně klečel, mě někdo zezadu strčil do zadku, takže jsem se převážil a po hlavě jsem padal do studně. Že jsem do studně padal hlavou napřed, to vím zcela jistě. Jak jsem však dopadl a jak jsem se ve studni hrabal, to přesně popsat nemohu, pamatuji se, že když jsem vyplaval hlavou na hladinu vody, že jsem byl hlavou nahoře.

Stanislav Jelínek dále vypověděl, že se ze studny pokoušel vylézt. Když překonal spodní nezaskruženou část studny a byl asi u druhé skruže od-

spodu, ucítil úder a byl sražen zpět do vody. Poznal, že šlo o tělo jeho otce, které už ve vodě nenahmatal, šlo okamžitě ke dnu. Dnes tedy víme, že tato část výpovědi je vymyšlená. Vyšetřovatelé si ale všimli zcela jiné nesrovnalosti.

Druhá verze – vraždící otec

Kriminalisté totiž přišli na to, že vědro, se kterým ho prý otec poslal ke studni pro vodu, stálo po celou dobu požáru na chodbě v domě – pod ním nebyly nalezeny, na rozdíl od okolí, žádné zplodiny. Vůbec nic také nenaznačovalo, že by na zahradě či v domě byl někdo třetí. Stanislav Jelínek byl proto 28. února vyslechnut znovu. Svou výpověď tehdy změnil.

Výpověď přeživšího:

Matka se obrátila a odešla do své ložnice, která sousedí s mým pokojem. Chvíli jsem byl nad stolem, položil jsem si hlavu a přemýšlel jsem nad celou situací, ve které jsme se ocitli, a to jak nad otcem, tak i nad sebou. To mohlo trvat asi tak 20 až 25 min. Mezitím jsem zaslechl zezdola kroky, což nepochybně šel otec po schodech vedoucích k ložnici a pokoji. Poněvadž jsem nevyšel mu vstříc a nešel jsem hned shánět jej, jak mě matka prosila, činím si výčitky, že jsem mohl celé tragédii zabránit.

Otec, jak šel po schodech nahoru, nešel ke mně do pokoje, nýbrž do ložnice. To mě poněkud uklidnilo, že si otec jde lehnout. Ovšem mohly uplynout tak 3 minuty, uslyšel jsem žalostné zaúpění matky, myslel jsem si, že je jí špatně, tak jsem hned běžel do ložnice. Otevřel jsem dveře a vešel dovnitř. V ložnici se nesvítilo, ale světlem z okna bylo vidět siluetu. Na posteli matky byla odhozená peřina, kterou se přikrývala. Matka byla otočená obráceně, než normálně lehává, to je hlavou ležela ke dveřím na balkón. Otec byl nad ní shýbnutý a buď nožem, nebo dlátem ji píchl buď do krku, nebo do srdce. Když jsem otevřel dveře, okamžitě se otočil a stál vzpřímeně u pelesti k balkonovým dveřím. Nedbal jsem toho, jestli otec půjde také na mne, vrhl

NEJVĚTŠÍ ZÁHADY ZLOČINU

jsem se k matce a líbal jsem jí ruce. Matka již ale nemluvila, bylo slyšet, jak chroptí, a proud krve se valil přes peřinu položenou na posteli a přes pelest. V tom okamžiku mně bylo jedno, zda mne otec také píchne nebo ne. Poněvadž jsem v tom spatřoval konec smyslu mého života. Otec mě však zvedl a řekl mně: „Pojď, já tě tady taky nenechám, odejdeme všichni, já již mám té nespravedlnosti dost a tebe tady nenechám.“ Nemohu říci, že by nebyl při smyslech, neboť z jeho vět vyplývá, že uvažoval logicky. Jednal však mimořádně stroze, chladnokrevně, tak jak jsem si toho nikdy u něho nevšiml, neboť byl vždy zbabělý. (…)

Když jsem přišel ke studni, klekl jsem si na rohož, o které jsem dříve uváděl, že jsem na ní stál. Otec stál za mnou a já jsem byl opřen rukama o kryt studny. Otec mě nejprve řízl pod krkem a pak ještě na ruce, za kterou mě držel. Ruku jsem měl zkroucenou za záda. Pamatuji se velmi přesně, že jsem do otvoru studny byl nakloněn tak, že jsem byl hlavou až téměř do samého otvoru. Říznutí nebylo bolestivé, ani na krku, ani na ruce, alespoň jsem to nevnímal. Vzpomínám si jen, že mně otec za zadek pomohl, abych se převážil a prošel otvorem příklopu studně. Pokud moje paměť sahá, prohlašuji, že do studně jsem skutečně padal po hlavě. Když jsem spadl do studny do vody, v první chvíli jsem si hodně nabral vody, voda mně vnikla do nosu i do úst, ale poněvadž jsem nepadal jako šipka, ale v nějakém kozelci, vzpomínám si, že mně nedalo mnoho práce zvednout hlavu nad vodu, nadýchl jsem se a vím bezpečně, že jsem volal: „Tatínku, prosím tě, já se nemohu utopit.“ (…)

Když jsem takto dosáhl úrovně asi poloviny skruží ve studni, všiml jsem si, že otvor nad studní je otevřen, a v něm jsem spatřil siluetu otce. Přestal jsem

šplhat v domnění, že teď zřejmě přijde konec, který jsem tak nějak pudově očekával. Otec vlezl do studny nohama napřed. Když padal, vzpomínám si, že mě srazil sebou. Oba jsme spadli do vody. Když jsme se ocitli ve vodě, byli