STAROVĚKÉ A STŘEDOVĚKÉ LÉKAŘSTVÍ 29
28
PŘEDEVŠÍM NEŠKODIT
Viz také: Starověké egyptské lékařství 20–21 ■ Bylinná medicína 36–37 ■ Římské lékařství 38–43 ■ Farmacie 54–59 ■ Anatomie 60–63 Na tomto portrétu ze 14. století je zobrazený Hippokrates, zakladatel západní medicíny, s kopií svých děl. Jeho díla, která byla hojně překládána, významně ovlivnila středověkou vzdě lanost.
ŘECKÁ MEDICÍNA
V KONTEXTU PŘEDTÍM asi 1750 př. n. l. Chammurapiho zákoník stanovuje platby pro lékaře a tresty za jejich chyby. asi 500 př. n. l. Alkmaeon z Krotonu označuje mozek za sídlo inteligence. POTOM 4. století př. n. l. Velký filozof Aristoteles rozvíjí teorii o hu morech, ale za sídlo vitality, intelektu a citu považuje srdce. asi 260 př. n. l. Hérofilus Alexandrijský zakládá vědu o anatomii a popisuje nervy, tepny a žíly. asi 70 př. n. l. Asklépiadés z Bithýnie tvrdí, že se tělo skládá z molekul a k nemoci dochází, pokud je narušena jejich struktura. asi 70 př. n. l. píše Dioskoridés spis De Materia Medica, který zůstává základním textem rostlinné medicíny po celých 16 století.
S
tarověká lékařská praxe byla do značné míry založena na víře, že nemoci jsou způso beny zlými duchy nebo že je sesílají bohové jako trest. Většina snah o vyléčení nemoci obvykle zahrno vala spíše rituály a modlitby než skutečný pokus o léčebnou kúru. Egyptští a sumerští léčitelé sice vymýšleli recepty na léky z různých rostlin, ale jejich účinnost byla sporná.
První pokus o regulaci lékařské praxe učinil babylonský král Cham murapi kolem roku 1750 př. n. l. Jeho rozsáhlý zákoník obsahoval sazebník poplatků, které si mohli lékaři účtovat, například deset šekelů za vyříznutí nádoru u šlech tice. Stanovil také přísné tresty za nepovedené operace – chirurg mohl přijít o ruce, pokud svým zásahem způsobil smrt pacienta. Babylon ská medicína však stále využívala
Ve starověkém Řecku se domnívali, že nemoci mají nadpřirozený základ, a byly považovány za trest ze strany bohů.
Hippokrates odmítá pověry, zdůrazňuje, že nemoc je přirozený jev, a snaží se hledat její příčiny.
Tím položil základ pro nový, holistický přístup v medicíně, s důrazem na prognózu a léčbu.
Hippokrates uplatňuje racionální přístup k medicíně a využívá síly logiky a pozorování k posouzení nemoci.
exorcisty, kteří odháněli duchy způsobující nemoci, a ke změně lékařské praxe docházelo až tehdy, když se staří Řekové rozhodli začít vysvětlovat podstatu vesmíru spíše na základě filozofie než pomocí božstev.
Filozofie a lékařství
Mezi prvními, kteří si osvojili racio nálnější přístup k medicíně, byl filozof a vědec Alkmaeon z Krotonu. V 5. století př. n. l. označil mozek za sídlo inteligence a také prováděl vě decké experimenty, například pitval oko, aby zjistil strukturu zrakového nervu. Věřil, že lidské tělo řídí pro tichůdné vlivy (suché/horké nebo sladké/hořké), které musejí být ve vzájemné rovnováze. Empedokles, další z řeckých filozofů z 5. století, věřil, že lidské tělo ovládají čtyři živly: země, vzduch, oheň a voda. Tyto dvě teorie později sloučil Hi ppokrates (asi 460–375 př. n. l.), největší lékař starověkého řeckého světa, a vytvořil tak komplexní teorii lidské fyziologie. Na svém rodném ostrově Kos založil lékař skou školu, kde vypracoval a později také vyučoval teorii čtyř humorů
(krev, hlen, žlutá žluč a černá žluč), jejichž rovnováha v těle je podle něj nezbytná pro dobré zdraví. Na roz díl od konkurenčních lékařských škol, jakou byla například knidská škola, nahlížel Hippokrates na tělo jako na jednotný systém, nikoli jako na soubor izolovaných částí, a trval na nutnosti pozorování pří znaků nemoci, které poté sloužily jako podklad pro diagnózu a léčbu.
Racionální přístup
Hippokratovo dílo Corpus Hippocraticum je soubor více než 60 děl (včetně spisů Epidemie a O zlomeninách a kloubech), jejichž autorství je připisováno Hippokratovi a jeho následovníkům. Vedle podrobných kazuistik obsahuje přehledně de finované kategorie nemocí, které se používají dodnes, jako jsou epidemie, chronické a akutní nemoci. Hippokrates prosazoval celostní léčbu svých pacientů, přičemž stejný důraz jako na léky kladl i na stravu, cvičení, masáže a hy gienu. Tento profesionální přístup se projevil i v pozdějším požadavku jeho školy, aby studenti skládali přísahu, v níž slibovali, že nebudou pacientům škodit a budou respek tovat důvěrnost informací. Hippokratův racionalismus byl základem pro pozdější lékaře, jako byli Galén a Dioskoridés, díky nimž se medicína stala respektovanou a nesmírně důležitou profesí. Její klí čové pokroky vycházejí z vědy, nikoli z pochybných praktik a starých po věr potulných léčitelů a exorcistů. ■
Hippokratova přísaha Tato přísaha, která se tra dičně připisuje Hippokratovi a je po něm pojmenovaná, vyžadovala, aby noví lékaři přísahali, že budou dodržovat etický kodex. Hippokrates měl coby uznávaný učitel a lékař, který hodně cestoval, velký vliv. Přísaha stanovila vysoký standard odbornosti a etikety a uvedla medicínu jako pro fesi, které mohou obyčejní lidé důvěřovat. Odlišovala lékaře od ostatních „léčitelů“ a zahr novala slib, že lékaři pacienty neotráví a budou zachovávat důvěrnost informací. Sám Hip pokrates trval na tom, aby lékaři dobře vypadali, protože pacienti nemohou důvěřovat lékaři, který nevypadá, že je schopen se sám o sebe posta rat. Podle přísahy musí být lé kař klidný, čestný a chápavý. Tato přísaha se stala zá kladem lékařské etiky v zá padním světě a mnoho jejích ustanovení je stále aktuálních, například důvěrnost informací o pacientovi a úcta k němu.
Středověká řecká kopie Hippo kratovy přísahy. Originál pravděpo dobně sepsal Hippokratův následov ník asi 400 př. n. l. nebo později.