Kat a jeho Žena
Život a smrt
Reinharda Heydricha
OBSAH
PŘEDMLUVA Christopher Lehmann-Haupt
ÚVOD: Katova žena
část i ZAČÁTKY 21
1 Tvář nacionálního socialismu 23
2 Dítě nejistoty 46
3 Čest důstojníka 67
4 Čest ženy 87
5 Heinrich Himmler – velká hádanka 105
6 Osud, anebo „práce v poměru k životním možnostem“? 122
část ii HROMADĚNÍ MOCI 139
7 Zatrpklí mladí muži, zářní mladí muži: Heydrichova SD 141
8 Ďábelská dvojčata 164
9 Cesta do Berlína 184
10 Pravidla hry 199
11 Životní lekce 215
část iii VÝKON MOCI 235
12 Proměny našeho boje: neviditelný aparát 237
13 Odborník na slovní formy 250
14 Odpadkový koš třetí říše 267
15 Dům naproti 287
16 Vytyčování hranic: odboj abwehru 301
17 Křišťálová noc 324
18 V pavoučí síti 342
19 Druhé pohlaví a třetí říše 367
20 Hanba – pro Německo 397
část iv DO VÁLKY 413
21 „Zcela normální muži" 415
22 Cesta do Wannsee 437
23 Konference ve Wannsee 452
část v ŘÍŠSKÝ PROTEKTOR V ČECHÁCH A NA MORAVĚ 471
24 Zámek 473
25 Osudová koruna 493
26 Cesta do Panenských Břežan 513
27 Chrám strachu 534
část vi CO BYLO POTOM 555
28 Co zůstalo po smrti a porážce 557
DOSLOV Christopher Lehmann-Haupt 583
PODĚKOVÁNÍ Jim Dougherty 591
EDITORŮV KOMENTÁŘ K PRAMENŮM 593
POZNÁMKY 597
DOSLOV 608
VÝBĚROVÁ BIBLIOGRAFIE 609
PŘEDMLUVA
Christopher Lehmann-Haupt
Nancy Doughertyová prošla dlouhou a spletitou cestou, než se dostala k napsání knihy Kat a jeho žena – ovšemže jako další z tisíců knih o nacistickém Německu a zároveň jednoho z několika desítek svazků o Reinhardu Heydrichovi, jehož sám Adolf Hitler nazval „mužem se železným srdcem“ a který jakožto zastupující říšský protektor v Čechách a na Moravě byl jedním z nejvyšších nacistů, jemuž Hitler s důvěrou svěřil správu jiné země. Přesto je tato kniha jedinečná jako portrét vůdčího nacisty, založený zčásti na rozhovorech s jeho manželkou, Linou von Osten-Heydrichovou, která jej přežila o více než čtyři desetiletí, dlouho do druhé poloviny dvacátého století.
Dlouhá cesta Nancy Doughertyové do nitra nacistického zla začala s jejími dětskými zážitky za druhé světové války na odlehlé domácí frontě v americkém středozápadě. Potom, jako jedenáctiletá v roce 1950, byla šokována reálnou válečnou zkázou, když v Německu na vlastní oči viděla rozbombardované pozůstatky Kolína nad Rýnem.
Mnohem později, na vysoké škole, zkoumala jako studentka moderních evropských dějin, proč se vůbec vedly války, což ji přimělo k napsání diplomové práce o norimberských procesech. Odtud ji její zděšení a zvídavost směrovaly k německým koncentračním táborům, k dozorcům, kteří v nich sloužili, k Adolfu Eichmannovi, k jeho šéfovi, záhadnému Heydrichovi, a nakonec na ostrov Fehmarn v Baltském moři, kde Heydrichova vdova souhlasila s obsáhlým rozhovorem.
Je pravda, že i když paní Heydrichová milovala a podporovala muže, kterého lze označit za plánovače a vykonavatele holokaustu a o němž se mluvilo jako o „pražském řezníkovi“, sama nikdy nepatřila, ani společensky, k užšímu okruhu nacistického vedení. A přestože musela vidět
8 kat a jeho žena
jeho proměny v průběhu let, nikdy se neúčastnila rozhodovacího procesu, který určoval hrůzy nacistické éry, a dokonce ani nebyla jeho přímým svědkem. Přesto její přítomnost na stránkách knihy jako Heydrichovy manželky, partnerky v domácnosti a matky jeho dětí osvětluje průběh Heydrichovy kariéry a povahu jeho obludného zla.
Při několika příležitostech, kdy Nancy Doughertyová v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století navštívila Linu Heydrichovou v jejích různých domovech a vedla s ní rozhovory, se jí podařilo odloupnout mnoho vrstev její osobnosti a pomalu odhalit její šokující, i když nepřekvapivé nitro.
Nancy Doughertyová bohužel podlehla Alzheimerově chorobě dříve, než dokončila finální verzi své životopisné knihy. Mým úkolem jako editora, kterého po její smrti angažoval její manžel, bylo tedy vytříbit a zvýraznit její vcelku tragickou vizi Heydrichova propadu do hlubokého zla. V době, kdy jsem byl osloven, jsem psal knihu o roce života v Berlíně těsně po druhé světové válce. Jako dvanáctiletý jsem tam přímo poznal Wannsee, velké jezero na berlínském předměstí, když jsem se na něm učil plachtit. Ani jednou jsem však neslyšel o schůzi, která se konala nedaleko o pět let dříve, na takzvané konferenci ve Wannsee, jež měla rozhodnout o „konečném řešení židovské otázky“ a jíž předsedal Heydrich. Když jsem se o mnoho let později o konferenci konečně dozvěděl a poznal Heydrichovo konání jako nepřítele všech, kdo byli jen zčásti Židé, přiměl mě můj vlastní německo-židovský původ k psaní vzpomínek.
Kupodivu téměř vždy, když jsem se zmínil o Heydrichovi jako o důvodu, proč jsem přerušil práci na této knize vzpomínek, setkal jsem se s mlčením. Zpočátku jsem si to při pouhém pomyšlení na toho člověka vykládal jako ohromení hrůzou, ale po čase jsem zjistil, že v překvapivě velkém množství případů lidé o Heydrichovi buď vůbec neslyšeli, nebo si nebyli úplně jisti, kdo to vlastně byl. Je to udivující, protože zatímco Hitler, Göring, Goebbels a Himmler zůstávají v myslích i těch lidí, kteří se narodili poté, co tito barbaři přestali v Evropě řádit, jako živé groteskní obrazy zla, Reinhard Tristan Eugen Heydrich je svou děsivostí v řadě ohledů předčil. Heydrich, přezdívaný „blonďatá bestie“ (a také „pražský řezník“ a „kat“), se vyznačoval výraznou fyziognomií se světlými vlasy, modrýma očima a orlím nosem, měl atletické schopnosti (byl šermířem na téměř olympijské úrovni a zdatným pilotem), hudební nadání (dobře
hrál na housle), fotografickou paměť (jeho podřízení jej označovali za živou kartotéku) a smysl pro německou kulturu (jeho otec byl skladatel a operní pěvec, natolik dobrý, že mohl studovat u Wagnerovy vdovy Cosimy v sídle Hudebních slavností v Bayreuthu).
A navíc, zatímco Hermann Göring, Martin Bormann, Albert Speer, Joseph Goebbels a Karl Dönitz vystupovali v různých obdobích nacistické éry jednotlivě do popředí jako kandidáti Hitlerova nástupnictví, Heydrich jakožto vládce Čech a Moravy, jenž měl být na jaře 1942, kdy na něj byl spáchán atentát, pověřen řízením okupované Francie, měl možná lepší předpoklady k tomu, aby se stal příštím vůdcem nacistického Německa.
Na stránkách této knihy se setkáváme se ztělesněním nacistického ideálu nadřazené árijské rasy. Ve vylíčení Heydrichovy kariéry, jak je podává Nancy Doughertyová, a zvláště v jejím pojednání o konferenci ve Wannsee, která se konala 20. ledna 1942, několik měsíců předtím, než byl na Heydricha spáchán atentát, se setkáváme s existenciální otázkou, zda nacisté ztělesňovali zlo ve své podstatě, nebo zda to byli lidé, kteří se stali špatnými.
V příběhu Reinharda Heydricha, který autorka vypráví především vlastními slovy, ale který doplňuje komentářem jeho vdovy, se setkáváme s někým, kdo se zprvu jeví jako výrazně nadaný a talentovaný Němec, který byl zmítán dějinnými bouřemi dvacátého století a vlivem různých okolností se postupně stal z ambiciózního a talentovaného námořního důstojníka architektem a inženýrem Hitlerova holokaustu.
Přesto však marně hledáme racionální vysvětlení toho, že Heydrich propadl zlu. Žádná součást jeho životopisu tu není oporou. Ani jeho neutěšené, nehezké dětství a dospívání. Ani náhlé pohasnutí jeho slibné námořní kariéry. Ani podle všeho beznadějné vyhlídky na práci, jakým byl jako nekvalifikovaný civilista v roce 1931 náhle vystaven, a to za smrtící kombinace hyperinflace a nezaměstnanosti, rozkládajících německou ekonomiku. A není to ani příklon k nacismu jeho snoubenky a jejího otce, ani rostoucí pohrdání experimentem s demokracií ve výmarské republice. Ani Heydrichovy zkušenosti z bojů ve freikorpsu, pravicové polovojenské dobrovolnické skupině, která ve výmarském období bojovala proti levicovým živlům. Ani fáma o židovské příměsi zděděné po otci – fáma, která se v té době prakticky rovnala prokázanému faktu. Dokonce to není ani sklon německé povahy vyniknout v každé
kat a jeho
práci, bez ohledu na její účel. Ani jedna z těchto jednotlivostí nestačí –ani sama o sobě, ani v kakofonické souhře spolu s ostatními.
Zrůdnost Reinharda Heydricha přesahuje empirické důkazy. Jeho kariéra nakonec upomíná na kontroverzní experiment, který v šedesátých letech minulého století provedl Stanley Milgram, sociální psycholog z Yaleovy univerzity, a který popsal ve své knize Poslušnost vůči autoritě. Experiment, který zpochybnil lidskou přirozenost. Přitom se za pečlivě kontrolovaných okolností zjistilo, že pokusné osoby, jimž bylo nařízeno, že mají dávat „žákům – obětem“ za chyby při učení vhodných slovních spojení domněle velmi bolestivé odstupňované elektrické šoky, ze 60 % i navzdory zjevnému a stále většímu utrpení „obětí“ nadále poslouchaly příkazy experimentátora.
Až na to, že když si Heydricha představíme jako pokusnou osobu, vidíme ho, jak v mysli propadá jakýmisi padacími dveřmi a nejenže nastavuje maximální elektrické napětí, ale pak vniká do skleněné komory, kde „oběť“ předstírá utrpení, a holýma rukama ji uškrtí.
V podobně známém výzkumu, takzvaném stanfordském vězeňském experimentu, který v roce 1971 provedl Philip G. Zimbardo a v němž se lidé, představující dozorce vězňů, uchýlili k fyzickému násilí, si lze představit, že Heydrich zašel ještě dál a vyhubil „vězně“ plynem Cyklon B.
Povahu a rozsah jeho zla prostě nelze vymezit.
V textu knihy Primo Leviho Je-li toto člověk je proslulé místo, kde autor vypráví, jak sáhl po rampouchu, aby utišil hroznou žízeň, a dozorce koncentračního tábora mu ho vyrazil z rukou. Když se Levi zeptá univerzální otázkou holokaustu „Warum? “ – „Proč?“, odpoví mu dozorce „Hier gibt es kein warum! “ – „Tady není žádné proč!“
V systému vytvořeném a realizovaném snahami nepochopitelně zlého génia, není na „Proč?“ milionů obětí jiné odpovědi než Reinhard Heydrich.
ÚVOD: KATOVA ŽENA
„Myslím, že i když to je velmi obtížné, staří nacionální socialisté by měli být začleněni do celku historie.“ lina von osten-heydrichová
Tato kniha poskytuje důkladný pohled na politické a společenské působení jedné z historicky nejznámějších, nejobávanějších a nejméně pochopených organizací, nacistické SS, což je zkratka pro Schutzstaffel –ochranný oddíl. Její příběh se zaměřuje na dvě osoby, které byly obě členy nacistické strany. Jednou z nich je Reinhard Heydrich, jenž jako hlavní pomocník vůdce SS Heinricha Himmlera zaujímal ve velení SS druhé místo, byl zřejmě pozoruhodným člověkem a byl zodpovědný za neméně pozoruhodnou spoustu utrpení. Druhá osoba, Heydrichova žena Lina, představovala druhou stranu nacistické mince, tichého stoupence vedení. Nebyla za nic „zodpovědná“, kromě toho, že svému manželovi vytvářela domov a snažila se ho všemožně podporovat.
Jejich příběhy se prolínají, rozcházejí a opět sbližují. Některé věci sdíleli; ve více ohledech byly jejich životy paralelní, ale sotva se dotýkaly. Reinhard Heydrich zemřel v roce 1942, Lina Heydrichová v roce 1985. Po většinu z dvaačtyřiceti let po Reinhardově smrti se snažila vyrovnat se s tím, co dělal její manžel o téměř dvě generace dříve.
Svět jako celek se samozřejmě také stále pokouší vyrovnat se s tím, co její manžel udělal, a to zpravidla pomocí pohodlných stereotypů, které nás
12 kat a jeho
málo poučí a obvykle nám brání dozvědět se cokoli dalšího. V Reinhardu a Lině Heydrichových si podávají ruce a dál žijí dvě naše nejrozšířenější představy – fanatického, jako kámen tvrdého esesáckého netvora a „obyčejného“ přívržence, který se ochable podvoluje diktátu zlého režimu. Ale stejně jako je tomu u jiných skutečných lidí, máme se mimo jiné dozvědět, že nic není tak jednoduché, jak by se podle klišé mohlo zdát.
Historie, kterou tato kniha líčí, je věnována především Reinhardu Heydrichovi – jeho pozoruhodnému vzestupu téměř z ničeho a jeho náhlému pádu z vysokého místa. To, jak jsem ho objevila, začalo mým ohromením, s nímž jsem vnímala holokaust, jeho nepochopitelné statistiky, rasový fanatismus, z něhož vycházel, koncentrační tábory, SS a gestapo (neboli tajnou státní policii) a nakonec i místa a lidi, kteří s tím byli spjati.
Když jsem na počátku šedesátých let minulého století studovala na Kalifornské univerzitě v Berkeley a četla o sociálních změnách a vedení organizací, zařadila jsem si na seznam četby knihu o historii SS. Méně jsem se zaměřovala na oběti nacistického Německa a více na způsob, jakým utlačovatelé organizovali svou činnost, na to, co by sociologové mohli nazvat „integrace, adaptace, dosahování cílů a zachovávání vzorců“ – což bylo stejně vzdáleno utrpení lidí jako žargon sociologie od jazyka každodenního života.
Z tohoto pohledu je jednotlivec důležitý pouze tehdy, když zaujímá klíčovou pozici, kde se sbíhá mnoho vláken sociální sítě. Když jsem četla o SS, s překvapením jsem zjistila, že muž s pistolí, který přijímal vězně v táboře a který měl moc nad životem a smrtí, nezaujímal klíčovou pozici v sociologickém smyslu; ve skutečnosti se nacházel na nejnižší příčce obrovské hierarchie SS. On a jeho oběti se společně dostali na konec řady.
Jak zjistili vůdčí činitelé byrokracie SS, k tomu, aby člověka přiměli k účasti na masovém vraždění, je obvykle zapotřebí silný nátlak, a proto zřejmě vyhledávali slabé a zoufalé lidi. Obergruppenführer SS Theodor „papá“ Eicke, který vytvářel výcvikové programy pro útvary smrtihlavů, byl kdysi hospitalizován pro duševní chorobu; velitel Osvětimi byl vězněn za vraždu.
Franz Stangl, velitel táborů smrti Sobibor a Treblinka, prošel možná typičtější kariérou. Byl policejním úředníkem v Rakousku, vzbudil nespokojenost svého šéfa a jako východisko ze situace přijal službu
v „experimentálním“ programu eutanazie. To bylo v roce 1938 a Stanglova ochota podílet se na zabití 100 000 tělesně a mentálně postižených Němců byla jistě někde zaevidována. V roce 1942 byl spolu s řadou svých kolegů z předchozího „programu“ poslán do Sobiboru. Stangl se však v roce 1938 zdráhal; když v roce 1942 zjistil, jaké má být jeho zařazení, ihned požádal o přeložení. Dostal mnoho příslibů, ale žádný zpáteční lístek. Týden co týden posílal Stangl naléhavé žádosti různým vyšším vedoucím SS, pořád však zůstával na svém místě.
Po válce v jednom rozhovoru řekl, že k jeho metodám, jak se vyrovnat se svým vnitřním konfliktem, patřilo vyhýbat se co nejvíc místům, kde docházelo k vyvražďování. To nebylo tak obtížné, jak by se mohlo zdát. Organizace SS se snažila zařídit, jak jen to bylo možné, aby skutečnou špinavou práci vykonávali sami vězni, nebo pokud to nešlo, dozorci v uniformách SS, pocházející z okupovaných zemí. Z pohledu SS nebyl ideálním dozorcem ve vyhlazovacím táboře Němec, ale „podřadný“ cizinec, někdo, kdo se s většinou vězňů ani nedokázal domluvit a kdo se sám bál o vlastní život. Mnozí dozorci hodně pili, když mohli, a ani vyšší táborové hodnosti nebyly vzorem sebekázně. Když Stangl vysvětloval, jak se snažil umrtvit své svědomí, přiznal: „Každý večer jsem si bral k posteli velkou sklenici kořalky a pil jsem.“
Heinrich Himmler, reichsführer, tedy říšský vůdce SS, často pronášel projevy oslavující „odvahu“ a „oběti“ mužů, jako byl Stangl, ale těmto „statečným“ velitelům táborů věnoval poměrně málo času. Nejzářivější hvězdy v hierarchii organizace byly obvykle důmyslnější, uhlazenější a mnohem vypočítavější. Pokud šlo o tábory, následovaly Himmlerova příkladu. Bylo v pořádku doprovázet ho při některé z jeho krátkých návštěv vybraných míst (která byla pro jeho příjezd nutně vyšperkována, protože všichni věděli, že pohled na krev dělá Himmlerovi zle), ale jen blázen by se zapojil do provozu těchto míst.
Skuteční vůdci SS seděli celý den za psacími stoly, nechávali se vozit limuzínami, chodili na elegantní večeře v nablýskaných uniformách. A tak se mohlo stát, že Adolf Eichmann, „dodavatel“ vyhlazovacích táborů, který se vždycky chtěl stát jedním z těchto skutečných vůdců, mohl v roce 1961 sedět ve své neprůstřelné kabině v Jeruzalémě a vyjadřovat údiv nad tím, že je považován za obyčejného vraha. Stále znovu ujišťoval, že on osobně nikdy nikoho nezabil, nenařídil ničí zabití ani nedržel v ruce zbraň.
kat a jeho
Zdá se, že od muže na železniční rampě až po muže ve skleněné budce se nikdo necítil za nic odpovědný.
Nadřízeným důstojníkem Adolfa Eichmanna, mužem, kterému se tolik snažil zavděčit, byl Reinhard Heydrich; a s Heydrichem se konečně dostáváme k někomu, kdo měl postavení a odpovědnost srovnatelné s jeho strašlivou mocí. Heydrich byl oficiálním strážcem nové morálky. Jeho kariéru ani osobnost nelze označit za banální; u jeho stolu se skutečně sešlo tolik společensky významných prvků, že ho jeden historik označil za „symbol a snad přímo reprezentativní postavu třetí říše na vrcholu její vnitřní i vnější moci“.
Snadno pochopíme, proč tomu tak bylo: jestli někdy někdo opravdu chladnokrevně zabíjel, byl to Reinhard Heydrich; jestli někdo někdy žil svůj život s bezohlednou, téměř démonickou intenzitou, byl to také Heydrich. To je látka legendy a noční můry, filozofické spekulace a psychologického braku, podřadných filmů a velkého dramatu – a bohužel i těch nejzávažnějších historických důsledků.
To, co víme o SS a jejích příslušnících, pochází převážně z prací historiků, novinářů, politických filozofů – a šiřitelů toho, co by dalo laskavě označit za škvár. Když jsem četla o Heydrichovi a také o obskurních příbězích a spekulacích, které kolem něj vždycky kolovaly (a stále kolují), napadlo mě, že by se někdo se vzděláním v sociologii měl pokusit o studii, která by analyzovala jeho úlohu jako „technologa moci“ a zároveň se snažila pochopit, jak se jako člověk mohl stát tak nelidským.
Bohužel jsem se asi neměla divit, když jsem zjistila, že muž, který je symbolem všeho, co si představujeme pod pojmem „nacista“, byl zároveň nejzáhadnějším z nacistických vůdců. Jednotlivé Heydrichovy činy se zdají tak jasné, tak zřejmé jako bodnutí nože, ale člověk sám má tendenci se rozostřovat a unikat našemu pochopení.
Každá snaha popsat i ty nejvýznamnější události nebo nejdůležitější vztahy jeho života se stává složitým historickým problémem. Od jeho rodinného původu přes jeho skutečné názory na Adolfa Hitlera, na Heinricha Himmlera nebo na holokaust až po důvody, proč zemřel v Praze; od kolébky až po hrob zůstává Heydrich kontroverzní postavou. A to naneštěstí usnadňuje všem ostatním návrat k pohodlnému, konvenčnímu stereotypu nacistických vůdců, kteří, jak říkal George Orwell, „myslí v heslech a mluví kulkami".
Reinhard Heydrich bude v této knize mluvit i slovy, ale čtenář by měl vzít na vědomí, že jeho hlas přichází z velké dálky a na lince jsou občas poruchy. Jako většina mladých mužů, kteří náhle zemřou uprostřed války, neměl čas napsat své paměti. A Heydrich si na rozdíl od Himmlera nevedl deník a psal jen málo dopisů. Většina našich poznatků o jeho chování vychází ze svědectví mužů, kteří byli natolik chytří, že přežili válku i procesy s válečnými zločinci, které po ní následovaly. Takoví profesionálové v přežití najdou své uplatnění, ale jako historikové obvykle chybují.
Kromě toho jsou zde roztroušené dokumenty, jež zůstaly po snahách nacistů zničit na poslední chvíli usvědčující dokumenty. Heydrich v nich hovoří jako vysoký vládní úředník, vydává rozkazy nebo analyzuje znepokojivé situace, často to však jsou záznamy, které napsal někdo jiný, a tak nám poskytují argumenty a pohled na politiku, ale málo autentických vyjádření. Poté, co se stal zastupujícím říšským protektorem Čech a Moravy, pronášel formální projevy ke svým novým poddaným i ke svým podřízeným, ale ty se týkají jen posledních osmi měsíců jeho života a pouze veřejné oblasti.
A tak se stalo, že pro podrobnosti z jeho osobního života mnoho badatelů nakonec směřovalo na stejné místo, na malý větrný ostrov Fehmarn v Baltském moři mezi Dánskem a Šlesvickem-Holštýnskem, kde Heydrichova manželka prožila dětství a kam se v roce 1945 vrátila.
Manželky bývalých nacistických vůdců, zejména hlavních válečných zločinců, většinou neposkytovaly rozhovory a obvykle žily v nejhlubším ústraní obklopeny kordonem bdělých rodinných příslušníků. Lina Heydrichová však nikdy nebyla tak docela jako ostatní manželky nacistů. Po smrti svého manžela v roce 1942 se rozhodla zůstat v Čechách a ze svého dvaatřicetipokojového venkovského zámku vedla tak aktivní život, až ji Himmler (který si přisvojil úlohu jejího zákonného zástupce) pokáral za to, že byla čímsi nepředstavitelným, „politizující vdovou“.
Po válce a divokém dobrodružném útěku před postupujícími spojeneckými armádami se paní Heydrichová opět usadila se svými dětmi na Fehmarnu a objevila se až na počátku šedesátých let, kdy se snažila uplatnit nárok na důchod. Na něj měly podle západoněmeckých zákonů nárok vdovy po vojácích „padlých v boji“. Její soudní spor se dostal na titulní stránky novin, když soud rozhodl, že nikdo, kdo „měl prospěch“ z nacistického režimu, nemůže vznášet na takový důchod nárok. Poté začala vdova po „katovi Heydrichovi“ příležitostně poskytovat
rozhovory historikům, novinářům a sběratelům válečných dokumentů. V roce 1976 vydala vlastní knihu vzpomínek Život s válečným zločincem (tohoto záměrně ironického názvu později litovala, když mnozí žádnou ironii nepostřehli, protože kdyby její manžel žil, byl by jako válečný zločinec souzen); a o několik let později, když německá televize vysílala televizní film Holocaust, vystoupila v televizním rozhovoru, aby odsoudila způsob, jakým byl její manžel, kterého hrál anglický herec David Warner, v tomto dramatu zobrazen.
Z toho všeho se dalo předpokládat, že rozhovor s Linou Heydrichovou bude asi něco takového jako poslouchat německou verzi propagandistického vysílání Tokijské růže1. Na sklonku roku 1974 jsem se s ní bez obtíží telefonicky spojila a získala její souhlas, že mě příjme k rozhovoru ve svém domě, kde vedla malý penzion. To bylo dva roky před vydáním jejích pamětí a deset let před její smrtí v roce 1985. Když jsem projížděla v pronajatém autě po jedné z Hitlerových dálnic Šlesvickem-Holštýnskem, kolem malebných vesnic a domů s doškovými střechami směrem k novému mostu na Fehmarn, očekávala jsem chladnou, ostražitou, tvrdou a fanatickou Valkýru – ale při tomto pátrání jsem ještě nikdy nenašla to, co jsem očekávala.
Když jsem za soumraku chladného a větrného dne dorazila k jejímu domu, nebyla to pro žádnou z nás příznivá chvíle. Nevěděla, že jsem vyčerpaná, protože jsem dopoledne měla již jedno interview v Hamburku, a já jsem si neuvědomila, že 4. června, kdy jsem přijela, bylo výročí smrti Reinharda Heydricha.
Můj manžel jel se mnou, upřímně řečeno jako jakýsi bodyguard, i když na rozdíl ode mne neuměl německy. Žena, která nás přivítala na příjezdové cestě před obdélným patrovým domem z bílých cihel, zřejmě plakala. Uvnitř mi nejdřív nabídla koňak a to první, co jsem udělala, bylo, že jsem ho přijala. Nervózně jsme seděli na květovaném gauči, zatímco paní Heydrichová vařila večeři v malé, skryté kuchyni, do které jsme nebyli pozváni.
Místnost, v níž jsme seděli a kde se konala má budoucí interview –po tomto prvním tři další v průběhu sedmi let –, by představovala poměrně prostorný obdélník, kdyby nebyla tak přeplněna nábytkem.
1 Tak spojenečtí vojáci v jižním Pacifiku hromadně nazývali japonské anglicky mluvící hlasatelky (pozn. překl.).