9788024292052

Myslivecké povídky

Srnec pro maminku a další příběhy

Srnec pro maminku

Nastup

oval jsem na své první místo u lesního závo du v jednom podhorském městečku.

Od ředitele mě p oslali do účtárny sepsat pracovní smlouvu. Než jsem prošel dlouhou cho dbu bývalého zámečku, otvíraly se postupně všechny masívní dveře od kanceláří, aby si mě prohlédli. Měl jsem na sobě červenou péřovou bundu podobnou té, v které Hermann Buhl zdolával

Nanga Parbat, manšestrové golf ky a bílé vlněné podkolenky. Dnes už vím, že jsem musel vypadat jako idiot. Nastupoval jsem do zaměstnání jako lesník, ne jako horská služba. Naznačil mi to i otec, když mě ráno před cestou na vlak poplival.

„Jedu přece do hor,“ ohradil jsem se. * * *

Měl jsem pravdu.

Když mě z Lesního závo du p oslali autobusem na nejvzdálenější horské polesí, ležel na konečné zastávce pravidelné linky neposkvrněný sníh bez jediné stopy. Bylo poledne druhého ledna a vypadalo to, že na této polosamotě

několika domů v čele s dřevěnou budovou polesí ještě nikdo do nového roku nevystrčil ani nos. Jenom bílé sloupy

dýmu, které v bezvětří stoupaly přímo k blankytu, dávaly jistotu, že v domech žijí lidé.

Sníh na schodech polesí byl odházený, ale dovnitř vedla jediná lidská stopa.

V nezamčené kanceláři hřála kachlová kamna a nad stoly visel oblak voňavého cigaretového kouře. Bylo to v době, kdy ještě platilo, že kdo nekouří, není chlap. Zapálil jsem si Astru s filtrem, svlékl bundu a p osadil se ke kamnům. Pokud tak vypadá vstup do života, klidně si ho dám ještě několikrát. Polekal jsem se, až když do kanceláře vstoupila bez zaklepání nějaká žena.

„Manžel tady není?“

Představil jsem se a řekl, že dovnitř budovy vedla jen jedna stopa.

„tak to budou ve sklepě,“ otočila se a odešla.

Možná jsem to neměl chápat jako výzvu k následování, bohužel ale pochopil. Hned druhé dveře z chodby vedly do velikého sklepa, vlastně kamenného přízemí budovy.

„Kdy začnete s uzením?“ zeptala se paní ještě na schodech vousatého čtyřicátníka. ten spolu se stejně obrostlým kolegou zvedl hlavu od strojku na maso. Místo na manželku se ale přes její hlavu dívali na hubeného mladíka za jejími zády. Byl jsem to já a z jejich pohledů bylo jasné, že jsem vstoupil nevhod. Nepomohlo ani to, když jsem ohlásil nástup do práce. Zvědavě jsem nahlížel, jakou odbornou lesnickou činnost právě provádějí. Oba měli na sobě stejnokrojová zelená saka se stříbrnými jedlovými větvičkami na klopách. Lesnická fakulta, kterou jsem právě absolvoval, byla obsahem předmětů od technických po přírodovědné jakási všeobecně vzdělávací vysoká škola, ale takový předmět jsme určitě neměli. Na dlouhém nástavci masového strojku bylo navlečeno něčí střevo a vedle ve vaničce čekala hromada česnekem vonící směsi mletého masa.

„Nikdy jsi tu nebyl a nic jsi neviděl,“ zněl nakonec první pracovní příkaz v mém dospělém životě.

A hned následoval druhý, abych věnec klobás rovnoměrně rozvěsil na tyče z udírny a zpátky je tam vracel. tak jsem rozvěšoval a snažil se, ať nevidím velkou hlavu laně a tmavě hnědou zimní deku pohozenou v koutě.

tolik jsem se bál, že jako technik polesí budu jen sedět v kanceláři nad hromadou výkazů a že si ani nepřičichnu k pořádné práci.

Byl jsem v zaměstnání hodinu a nos si nevěděl rady, která vůně je příjemnější. Česnek v klobásovině, neb o vůně rozhořívající se udírny, přeražená rumem v čaji, který přinesla paní polesná?

Hned první večer, když jsem se ubytoval v podkrovním inspekčním pokoji, sám si zatopil v kachlácích a díval se, jak ke krmelci u lesa scházejí nejdřív jeleni a za nimi opatrné laně, jsem napsal první dopis tatínkovi. Děkoval jsem mu, že mě podporoval v mém výběru povolání. Být lesníkem je krásná věc. Ještě si pamatuji p oslední větu toho dopisu.

„A potom jsme až do večera pomalu pod udírnu přikládali švestkové dřevo, které měl polesný na uzení nachystáno. Večer jsem potom dostal svůj díl klobás, zatím prý malý, ale jak se ukážu, bude větší.“

Čekal jsem, že se tatínek bude radovat se mnou, když jsem za týden otevíral jeho dopis.

„Milý synu, je to sice pěkné, ale proč ti říkali, že jsi nic neviděl? Bojím se, aby v tom nebyla nějaká černota.“

Nic nového pod tatínkovým sluncem. Jako policajt, kterým se tenkrát ale říkalo příslušník, byl opravdu nejpoctivější a nejnaivnější člověk, jakého jsem poznal. Nikdy by si neutrhl ze sousedova stromu hrušku na naší straně plotu, ačkoliv mu to zákon dovoloval. Zemřel v ro ce devadesát a pánbůh věděl, proč si ho povolal včas, protože divoké devadesátky by stejně nepřežil ani se zdravým srdcem.

Přesto jsem jeho mravní myslivecký kredit ještě jednou potrápil dalším příběhem.

Mladší z vousáčů, hajný Milan, byl považován za lovce s mimořádnými úspěchy. Když někdo z vedení potřeboval narychlo něco ulovit, řeklo se Milanovi.

Milan to zařídí, slíbil polesný a hajnému řekl: „Milane, běž…“ Pokyn to byl sice podobný tomu, který se vydává loveckým psům při naháňce, ale Milanovi to nevadilo. Nasadil si novou startku do cigaretové špičky, kterou držel v ústech i s hořící cigaretou, a měl volné obě ruce.

to dopoledne desátého září byl jasný a horký den, když polesný podobný povel vydal. Na Lesním závodě akutně potřebují zvěřinu z laně nebo špičáka.

„Milane, mohl bys jít?“

Milan mlčky sáhl do škvíry mezi starou skříní a zdí, kde čekala pohotovostně nabitá kulovnice, druhým hmatem vytáhl suchou a dlouhou lískovou hůl, které se říká pirštok. Byl jsem u toho, takže si pamatuji, jak jsem do rozhovoru vstoupil.

„Snad večer, teď je horko a zvěř někde spí.“

„Právě proto,“ odpověděl již ustrojený lovec a vyrazil.

Dívali jsme se oknem, jak pomalu a rozvážně stoupá lesní asfaltkou k Zámeckému vrchu, nad hlavou ho doprovází oblak dýmu z cigarety značky Start, o kterých jsem si myslel, že je musí zvěř navětřit za devatero horami a devatero lesy.

Když se Milan vrátil za dvě hodiny a nad umyvadlem si začal mýt zakrvácené ruce, začal jsem si myslet, že vysoká startky naopak vyhledává. Jak jinak by se mohli p otkat v poledne, když já sám několik večerů bezúspěšně vysedávám na posedu a omlouvám zvěř, že nevychází, protože je příliš teplo.

„Pomůžeš mi ji stáhnout k cestě,“ obrátil se ke mně.

Souhlasil jsem rád. Konečně byla to moje první lovecká sezóna, když ta nultá začala a skončila přikládáním do udírny. Mohu i vyzkoušet roční fenku jagdteriéra, tenkrát nového plemene, o kterém se říkalo, že je to pes tři v jednom. Norník, barvář a honič.

Dobré zb oží se ale chválí samo. Ara zcela suverénně ukázala na nástřelu barvu a po padesáti metrech našla už vyvrženou šmolku. Nic, co by nezvládl každý druhý pes, ale je to poprvé. Pochválil jsem ji, když nám pomáhala brzdit z kopce taženou laň. Dole na cestě se však nezdržela a vracela se zpátky do polomové paseky. Za pár okamžiků několikrát vyštěkla. Neznal jsem ještě její hlasové projevy, tak jsem ji začal plísnit.

„to prý ale dělají často… že se nedají o dvolat,“ hanil jsem nové plemeno loveckého teriéra.

„Já myslím, že je dobře,“ řekl Milan a vydal se zpátky do kopce.

Nechápavě se vydám za ním. tentokrát jsme dohledali psa, jak si hlídá další ulovenou laň a nedaleko ležícího koloucha. Přebíhala zmateně od jednoho ke druhému, jako by si je hlídala.

„tam ta,“ zašeptal nep o chopitelně Milan, když před chvílí musela být jeho polední kanonáda slyšet až v údolí, „ta je pro ředitelství,“ ukázal k cestě, „a ty dva kusy tady pro nás dva s fořtem.“

Nezbývalo mi nic jiného než souhlasit a místo Milana pochválit alespoň fenu.

Byli jsme hotovi, pro zvěřinu pošleme kočího s vozem, když do údolí zavál náhlý fén teplého větříku a fena se postavila na zadní a vysokým nosem nabírala nějaký pach z levé strany paseky. Už se chtěla pustit zpátky, ale Milan ji zachytil.

„Uvaž si ji,“ poručil.

Poslechl jsem.

„tam pod tím bukem je ještě špičák pro nás dva. Večer ho odvezeme mým trabantem.“ *

Přesně tak jsem se příběhem chlubil tatínkovi, který se chytal za hlavu a říkal mi, že špatně skončím. Když mě za rok udělali polesným v jiných horách, prosil mě, ať hned od začátku zavedu přísný morál, aby mi podřízení nezvlčili a já s nimi. V takovém případě se můj špatný konec může odložit.

„Byl bych rád,“ řekl jsem hajným na první p oradě, „abyste zapomněli na samozásobení zvěřinou, jistě mi rozumíte, jinak byste mohli špatně skončit.“

Použil jsem tatínkův příměr a přál jsem si, aby mě slyšel a byl na mě hrdý.

tři hajní ve věku abrahámovin se při mém proslovu dívali na špičky svých kanad a mysleli si něco o koštěti, nejmladší mě hltal a zapisoval si.

Pořádek musí být.

* * *

to bylo začátkem roku a v červnu téhož roku telefonoval na p olesí tatínek a zdrceným hlasem mi oznámil, že maminku zítra čeká těžká operace srdce.

„tak já přijedu, půjdeme tam spolu,“ vyhrknu účastně, „mohu se pro tebe stavit hned ráno.“

„Jistě, ano, “ chvíli se odmlčel, jako by hledal slova, „ale já jsem tomu primáři slíbil tvým jménem srnce a potřeboval by ho taky už zítra na nějaké narozeniny…,“ vychrlil a bylo slyšet, jak si oddychl, že to má za sebou.

„Ale já…,“ zmohl jsem se na povzdech.

„Nějak to zkus, víš, když jsi mi vyprávěl, jak jste tam to, no víš…“

Bylo zajímavé, že slovo pytlačili nikdo z nás nikdy neřekl. taky se to k našemu stavu jaksi nehodilo. Milan tehdy říkal, že si bereme jen potřebné. Jako spropitné. Proto máme tak nízké platy jako číšníci a holiči.

„Myslíš, jak jsi říkal, že špatně skončím?“ překlenul jsem otcovy rozpaky a slíbil, že se pokusím něco vymyslet. * * *

Měl jsem na to odpoledne.

Jako personál jsme mohli v té době lovit jenom paličkáře a odvézt do výkupny Interlovu.

První, co mě napadlo, že tam zavolám a z chladírny koupím jeden kus srnčího. Výkupčího jsem znal a to byl právě problém. Určitě bych ho ani sebevětším úplatkem nedonutil k mlčení. Na všech posledních lečích letošní myslivecké sezóny bych byl námětem nejneuvěřitelnější historky: Polesný režijní honitby si jde koupit zvěřinu.

Zamítnuto.

Jak dál, když jsem nastolil kázeň jako řemen, povinnost hlášení každé, i chyb ené rány? Potom jsem si vzp omněl, jak na bývalém působišti opět hajný Milan dostal povolení ulovit si jeden kus vysoké na svatbu dcery. Opět mě požádal o doprovo d jako sp olujezdce na motorce a zbrojnoše. Já

jsem měl na zádech křížem jeho kulovnici, on na hrudi malorážku. Pokud něco potkáme poblíž cesty na její dostřel, střílí z ní, v opačném případě mu podávám kulovnici. Jeden kus je málo, čeká hodně hostů.

taky řešení, napadlo mě a rozklepal jsem se, jako bych měl jít vykrást banku. Na další alternativy nezbýval čas. Pod jakousi záminkou jsem obvolal personál, abych zjistil, jestli se někdo nechystá večer do lesa. Odpověď mě nepřekvapila.

Každý má lesa po krk za celý den, natož aby do něj lezl ještě večer.

Je nádherný, jasný a vlahý červnový podvečer.

Kousek za polesím se až k lesu v polovině kopce zvedá stráň bývalých selských políček, teď před senosečí barevně rozkvetlých louček. Náletovými stromy zarostlé kamenice z nich vytvořily přírodní terasy. V krytu jednotlivých mezí se dá ideálně šoulat a opatrně nahlížet o patro výš. Za dobrého větru nebylo ideálnějšího místa pro lov jarních srnců.

Srnce pro maminku.

Hluboko dole u potoka je hájenka nejmladšího hajného, kterému jsem tak důkladně vysvětlil jedenácté přikázání –neupytlačíš, že si ho napsal do duše i služebního deníku.

teď ho z krytu kamenice vidím, jak s dvěma svými dětmi skotačí s mladým hladkosrstým foxteriérem a občas nahlédne do hlubokého kočárku na měsíc starou dceru. Přeji mu ten bezstarostný podvečer, protože jsem na tom mnohem hůř. Právě přemítám, zda může slyšet tam dole výstřel z malorážky. Nad mezí se v zelené trávě objevilo cihlově červené tělo srnce. Je tak blízko, že to nemůže být nikdo jiný než srnec pro maminku. Ani mě nezajímá, co má na hlavě a jak je starý, jenom přemýšlím, kam malorážkou zamířit, protože jsem to nikdy nedělal. Zamítnu hlavu i krk a tradičně vyberu komoru. Konečně, není to dál než třicet metrů, zmáčknu spoušť, rána pleskne, a já místo toho, aby se díval na reakci zvěře, otáčím se do údolí, abych viděl reakci hajného Josíf ka.

Ani nezvedl hlavu od kočárku, dokonce ani foxteriér nezpozorněl.

Prozatím to je dobré.

Horší je, že jsem nenašel srnce ani nástřel. Jen přibližně

označím místo březovou větvičkou, ještě si ho odkrokuji od kamenice. Ara, i když už má břicho jako sud, ho určitě najde, věřím si, když se vracím pro jagteriérku. * * * Nenajde.

Fenka ani nevyleze z boudy, hrabe a pokňukává. Je v šedesátém dni a zcela určitě se chystá k porodu. Kolegové mají několik dobrých psů k dosledu, ale ty požádat nemohu.

Když si přidřepnu u kotce s Arou, ucítím, jak mi něčí horký jazyk olízne ucho. Je to Laurin a vypadá to, jako by se hlásil do služby.

Roční pes německého dlouhosrstého ohaře je u nás na návštěvě a na podzim se má vrátit ke svému švýcarskému majiteli. Mým úkolem je připravit ho na jakousi ob dobu zkoušek vloh. Poprvé v životě cvičím ohaře a stále ještě nemohu přesně rozlišit, kdo z nás dvou je žák a kdo učitel. Laurin je chápavý a krásný p es a vypadá jako irský setr v hnědém přelivu barvy pražené kávy. Dosled jsme ale nikdy nezkoušeli a taky to není jeho disciplína. Umí ovšem vlečky s králíkem.

V devět jsem na terasách podruhé.

šeří se a dole v hájence už rozsvítili. Místo barvářského řemenu mám kus prádlové šňůry, ale Laurina to neuráží. Na nástřelu reaguje a napne šňůru. Nemám čas hledat nějaké znaky, zda jdeme dobře, je to vabank.

Pes jde chvíli po vrstevnici, potom protne kamenici a zamíří téměř kolmo svahem dolů. K hájence je to tak pět set metrů, podvědomě se přikrčím, abych nebyl vidět, ale je to hloupost, Josífek přece ví, že cvičím ohaře za úplatu. Laurin ovšem v polovině svahu odbočí vlevo a táhne mě k potoku hned vedle okresní silnice.

Jsme dobře.

Srnec je zhaslý, všechno výborně funguje, tatínek dostane srnce pro primáře, primář si dá záležet na operaci maminky a já špatně nedopadnu, jak mi tatínek předpověděl. Už to totiž nikdy neudělám.

Ještě ovšem nejsme doma. Srnce na místě, kousek za Josíf kovou stodolou vyvrhnout nemohu, domů ho po silnici taky nepůjde vláčet. Vrátím se pro něj autem, až se setmí.

Je deset, noc vlahá a voňavá jako kytice květin, na západě je obloha stále světlá, na jihovýchodě na obloze už visí slučí hvězda.

Zavřu ohaře do jednoho kotce a podívám se do druhého, o dkud z b oudy kňourá první štěně. Pohladím a p ochválím pečlivou maminku a slíbím, že jak se za chvílí vrátím, odrodím s ní zbytek.

Za chvíli už stojím se svojí škodou 100 na prázdné noční silnici, po pravé ruce bublá potok, na Zámeckém vrchu houká výr.

V hájence je tma a ticho, jenom škvírou mezi prkny stodoly probleskuje světlo, Josífek tak plaší kuny, jak mi jednou říkal, když jsem to světlo viděl z protějšího kopce.

Přebrodím potok, téměř najisto sáhnu pod pokřivenou olši, kde jsem srnce schoval. Prázdno. Nepomůže ani tužková baterka, kterou místo ohledám. Po srnci zůstaly jen zválené kopřivy.

Nechval den před večerem. Skoro propadnu panice. Zvěřinu nakonec zkusím ráno koupit ve výkupu a posměšky přežiju, ale zůstane tady někde zdechlina s malorážkovou střelou v těle a budeme hledat pytláka. Možná se najde střela a bude se dělat balistika.

Měl jsem lépe zkontrolovat, zda je zhaslý.

Měl jsem ho vzít na záda a jít domů.

V kopřivách přede mnou bez varování náhle vyštěkl černobílý pes. Foxteriér Žeryk.

„Žeryku, k noze, “ ozvalo se z otevřených vrat sto doly a světlo nad nimi zalilo dvůr.

Jedinou možností je taky hledat psa.

„Laurine, ke mně,“ zakřičím do tiché noci.

Josífek se evidentně lekl víc než já, když jsem vstoupil do nasvíceného dvora.

Na dřevěném rozporku ve stodole visel můj napůl stažený srnec i s hlavou.

Nevěděl jsem, jak rychle reagovat, naštěstí Josífek začal sám.

„to není, jak si myslíte… našel ho p es, to asi pytlák,“ omlouval se přerývaným hlasem.

„Můj pes se zase ztratil,“ vysvětloval jsem svou přítomnost.

Dál nebylo co říct.

Jen snad to, že se srnec zabavuje jako věc doličná a poprosit Josíf ka, ať ho ještě stáhne a odnese k autu. * *

Doma už všichni spali, jenom Ara rodila už třetí štěně.

Když jsem jí nabídl pomoc, zavrčela na mě divoce jako na cizího.

Řekl jsem jí, že mám toho srnce pro maminku a jdu to zavolat tatínkovi.

Kňour na Žárovém vrchu

VLudvíkově jsme bydleli vedle hájenky pana Kvasničky.

Naše dvory spolu sousedily tak blízko a důvěrně, že jsme brzy o sobě věděli možná víc než o svých příbuzných.

Kvasničkovi už neměli děti a my ještě taky ne. Rozdíl byl v tom, že nám se ženou bylo dohromady padesát, Kvasničkům sto dvacet let.

Několikrát jsem už vyslechl příb ěh, jak jejich jediný sedmnáctiletý syn zemřel rukou kamaráda, když se předváděl s otcovou lankasterovou obojetnicí. Kvasnička měl pušky celoročně nabité, protože ho to naučil jeho otec, bažantník ve Střeni. Být neustále v pohotovosti pro boj s pytláky.

Mladý Mirek Kvasnička učil kamaráda, jak se sp ouští natažené kohoutky, protože lankasterka nemá p ojistku. Palcem se kohoutek přidrží, ukazováčkem zmáčkne spoušť a kohoutek se zvolna spustí.

Mirkovu kamarádovi palec na kohoutku sklouzl, když se ústí hlavně opíralo o Mirkovu hruď.

* * *

Kvasnička odcházel do důchodu a já jsem po něm převzal funkci hajného a taky předsedy místní organizace Československého červeného kříže. tak prý to ve vesnici chodí, že si hajný přebírá plátěnou kab elu s červeným křížem a několik členek spolku k tomu.

tenkrát mi taky řekl, že mi daruje lankasterový kulobrok, který o d synovy tragédie nenávidí, jinak ho nechá úředně sešrotovat. Hloupý by odmítl, já jsem s díky přijal. Mám ho dodnes a pokaždé se při spouštění kohoutků otočím zády k lidem a psům.

Pan Kvasnička zemřel za tři roky na jaře, když na severní straně Vysoké hory ještě ležely pod mezemi zbytky žlutého sněhu, ale na kamenicích protějšího Žárového vrchu rozkvétaly bílými květy třešně ptáčnice.

Snad hodinu po tom, kdy pohřební služba naložila jeho

tělo do černé škody 1203, vyšla na dvůr vdova Kvasničková. Kondoloval jsem jí přes plot podáním ruky a ona mi do ní vzápětí podala list vytržený z lesnického služebního deníku.

Nádherně ozdobné písmo, které jsem vždy ob divoval na Kvasničkových pracovních výkazech, bylo teď roztřeseno téměř k nepřečtení.

POPROS SOUSEDA AŤ ZAStŘELÍ BOBÍKA NECHCI ABY SE tRáPIL JAKO Já

B obík, bývalý foxteriér, nyní b eztvará kulička slep ené a neudržované srsti, jež připomínala ovečku plemene merino před jarním stříháním, stál za plotem a škvírou mezi plaňkami si mě očichával, protože jsme se už znali pár let. Jenom jsem teď na něm neviděl, že by se viditelně trápil.

„Nevidí a neslyší,“ upřesnila vdova diagnózu.

Bobík, který nás v tu chvíli neviděl ani neslyšel, vesele mrskal kupírovaným proutkem. Naši přítomnost vnímal p osledním z p oužitelných smyslů, čichem. Paní Kvasničková si stoupla na převrácená kolečka a s nečekanou hbitostí zvedla chlupatého psíka a podala mi ho přes plaňkový plot.

„Ještě rodokmen,“ zašeptala plačtivě a z kapsy zástěry mi podala plastové pouzdro.

„ten nepotřebuji,“ řekl jsem.

„Dejte mu ho do hrobečku,“ zasípala a v očích dosud zarudlých pláčem se znovu objevily slzy. tentokrát za Bobíka, který ještě žil, opatrně se ploužil po dvorku a čichem si ohmatával svůj nový dočasný domov. * * *

Podle rodokmenu se Bobík jmenoval Car z Melečka a šestého května toho roku měl slavit patnácté narozeniny.

Když jsem odpoledne oznámil ženě, že půjdu splnit sousedovo poslední přání, vzala stařečka do náručí a řekla, že pokud to vyslovím ještě jednou, hodí mi obě pušky do studny. Byli jsme tenkrát bez psa a mezi mou ženou a Kvasničkovým Bobíkem to zajiskřilo náhlou láskou. Dalo by se říct, že si padli do oka, kdyby Bobík viděl.

Ještě ten večer jsem musel zatopit v lázeňském válci a nahřát vo du, protože B obík smrděl jako obsazená liščí nora. Když jsme ho hodinu drhli mýdlem a rýžovým kartáčem, vděčně mi olízl ruku. Po vykoupání se najednou objevily barvy, které ve špinavé srsti nebyly vidět. Černé sedlo a hnědá hlava s šedinami na skráních. Když jsem zabořil prsty hluboko do zplstnatělé srsti, bylo cítit drobné a pružné tělíčko. Žena měla opět pravdu, ten pes tady s námi na světě ještě nějakou dobu pobude.

Půjčil jsem si o d souseda nůžky na stříhání ovcí a p o dvou hodinách tvrdé práce jsme z chlupaté koule vydolovali kvadratické tělíčko teriéra, kterého si tak oblíbil Karel Čap ek. B obík se několikrát prošel kuchyní, a když dvakrát lehce narazil hlavou do zdí a nábytku, napotřetí už to neudělal, jako naprogramovaný robot. Na zavolání nereagoval, ale když jsem tleskl do dlaní, tak přišel. Asi to vyvolalo nějaké vibrace vzduchu, něco jako radar netopýrů. Misku se žrádlem našel čichem. Když si večer lehl na deku vedle naší postele, tak ze snu poštěkával, asi se mu zdálo, že no-

ruje jezevce ve skalních norách na Žárovém vrchu, jak mi kdysi vyprávěl nebožtík Kvasnička.

„ty bys ho opravdu zastřelil?“ zeptala se mě teprve teď žena.

„Ne,“ odpověděl jsem po pravdě.

„tak proč si jí to slíbil?“

„Abych mu zachránil život,“ řekl jsem, spustil ruku z postele a pohladil staříka po zjizvené hlavě. Zavrněl spokojeně, asi se mu právě podařil hrdelní chvat na starém jezevci, který prý měl patnáct kilo a byly z něj dva litry sádla.

Nechápal jsem, jak mohli Kvasničkovi přejmenovat vládce Rusi Cara na Bobíka, ale teď už to bylo jedno, protože neslyšel na jméno ani na přezdívku. Označil si náš dvůr svými pro nás neviditelnými značkami a pohyboval se po nich tak sebejistě, že by málokdo na něm nějaký neduh zpozoroval.

Dnešním slovníkem bych řekl, že byl v pohodě.

Bylo to dávno předtím, než se u zvířat začal zkoumat welfare a řešit, jak se slepice cítí v klecích a zda jsou krávy šťastné v chlévě, protože i maso ze šťastných zvířat je v pohodě. A tak se to ujalo, že se i lidé vzájemně dotazují, zda jsou v pohodě, protože být v pohodě je in. * * *

Kvasnička mi kromě lesa, předsednictví Červeného kříže, Cara Bobíka a lankasterové obojetnice přenechal ještě jednu nemovitost, kterou prý původně stavěl pro syna, když si ještě myslel, že půjde v jeho stopách. Říkal tomu dům na stromech nebo taky Chaloupka, ale začal ji stavět jako krytý posed, kterému se bůhvíproč říká kazatelna.

Ve stěně stoletého smrkového lesa sp ojil čtyři silné a zdravé stromy trámky, na nich zbudoval na výšce deset